Karen Marie Moning: Burned (Fever 7) - 30. kapitola

 

MAC

Jada odejde normální rychlostí - jako obyčejný smrtelník, jak říkávala Dani - a já jdu za ní až na schody a rozhoduji se, koho jako duch budu sledovat teď.

    Chci zjistit, jestli mě detekují Ryodanova ochranná kouzla, kdybych náhodou chtěla prozkoumat nižší patra jeho podzemní pevnosti, nebo jestli mě Kniha skryje i před nimi. V nejhorším případě když spustím poplach, tak uteču. A potom, jak znám Ryodana, se spustí obrovské ocelové dveře a uvězní mě v miniaturní chodbičce, tam mě postříká rudou barvou, abych byla na monitorech vidět, vytáhne mě ven a uvězní ve sklepení.

    Co se týče Knihy, je podezřele zticha od chvíle, co jsem se dnes ráno vrátila do města. Pozastavila bych se nad tím, ale až moc si užívám to, že jsem neviditelná a nikdo mě momentálně nepronásleduje, navíc se mi točí hlava z toho, co všechno jsem zjistila. Život je ledovec a já zatím viděla jen jeho špičku.

    Jo se vyspala s Lorem! Ryodan to viděl a ukázalo se, že má, co se lidí týče, etický kodex. A Lorovi se asi líbí Jo. To by pro ní bylo fajn. Zamračím se. Možná. Ale na druhou stranu byla strašně naštvaná a Ryodan ji vyhodil, takže teď ještě ke všemu přišla o práci. Barrons a Ryodan jsou bratři! Ryodan dává na Dani pozor už léta. Papa Roach není Danan a slouží jako špeh už tisíce let. Teď jsou všechny ploštice podezřelé! Dani vždycky měla druhou osobnost a já to nevěděla. Ryodan zabil Lora. Jada políbila Ryodana! Zatraceně. To bych nikdy nečekala. Dani a Ryodan? Divné. Jada a Ryodan? To vůbec divné není. Je to zatraceně sexy. Byla jsem napnutá, bušilo mi srdce a na tu pusu jsem čekala. Chtěla jsem, aby se to stalo.

    Je to jako moje osobní telenovela. Navíc jsem dneska viděla dva z Devítky nahé. 

    Fade zastaví Jada na vršku schodů, teda Fade si před ní spíš stoupne a ona svolí zastavit se. Nemám nejmenších pochyb, že by se přes něj zvládla přehnat a možná mu i utéct.

    "Šéf chce vědět, jestli si pamatuješ to první zmrzlé místo činu pod klubem, kam vzal Dani."

    Jada pokyne hlavou.

    "Šéf si myslí, že bys ho měla vidět."

    "O nic v jeho klubu nemám zájem. A o to, co si myslí, ještě míň."

    "Mám ti vyřídit, že jestli to, co je dole, poroste, tak to zničí svět. A to, co tam je, zůstalo na všech zmrzlých místech," řekne Fade chladně. "Mám tě varovat, abys na to nesahala, protože se to chová jako černá díra s vyváženým horizontem. Vůbec netuším, co to kurva je. Ten vyvážený horizont."

    "Vyvážený horizont je místo, ze kterého není návratu. Ve smyslu obecné relativity je to místo, kde je gravitace tak vysoká, že se jí už nedá uniknout. Někteří si myslí, že kvantová gravitace ovlivňuje vše ve svém dosahu."

    "To je fuk. Šéf říkal, že nějaký vysokoškolák si myslí, že jen tvůj mozek dokáže tenhle problém rozlousknout."

    V tu chvíli vidím v Jadě Dani, ne úplně to její sebevědomé já, ale malé narovnání v páteři.

    "Můžeš říct Ryodanovi, že to prozkoumám. Ale s jeho 'vysokoškolákem' pracovat nebudu. O tom nehodlám diskutovat."

    "Vyřídím mu to. Uvidíme, co řekne. Počkej tady, přivedu někoho, kdo tě vezme dolů. Já teď dělám vyhazovače."

    Když se otočí, Jada okamžitě zmizí.

    Věděla jsem, že to udělá. A taky vím, že určitě nemíří dolů. Najde si jiné místo, které prozkoumá.

    No tak očividně Jadu sledovat nebudu. Je okamžitě pryč. Tak co dál? Jak tak sestupuji po chromovaných schodech, překvapí mě Jo, která právě vychází ze záchodu oblečená jako servírka v jednom z podklubů ve skládané sukni, vysokých podpatcích a než se stihnu zarazit, vyprsknu smíchy. Ta ženská mě nepřestává překvapovat. Ryodan ji možná vyhodil, ale Jo skončit nehodlá. A z výrazu na její tváři se jen tak nedá. Nedivím se jí. Nemůže ji vyhodit jen proto, že se vyspala s někým jiným. To je kravina a klidně bych mu to řekla, kdybych si zrovna neužívala svojí neviditelnost.

    Naštěstí se můj smích ztratí v hluku klubu.

    Vmíchám se do davu a snažím se všem vyhnout. Začíná mi to docela jít.

    Přemýšlím nad různými místy, kam jít. Úplně si nevěřím na to jít špehovat Temné prince. Byla bych až moc v pokušení použít svoje kopí, i když si myslím, že lidé dost hloupí na to tam jít, si zaslouží umřít. Nejsem si totiž jistá, že by tahle moje malá vraždící akce zůstala na pozemcích jejich sídla.

    Mohla bych vyrazit do opatství, vplížit se dovnitř a poslouchat. Jít dolů do podzemí a zkontrolovat Cruce.

    Otřesu se. Ne, díky.

    Tak prohledat Chestera?

    Tady už mi to pro jeden den stačilo až až. Už tak mám mozek přeplněný informace, a tak zbývá jediná osoba, kterou bych chtěla sledovat. Zaslouží si to. Nebudu se kvůli narušení jeho soukromí cítit ani trochu provinile. On taky narušil to moje.

    Vypařím se z klubu ve skupince opilců a prodírám se překvapivě plnými ulicemi na místo, kterému říkám domov: do Barronsova knihkupectví.

***

Najdu Jericha Barronse sedět v pracovně v zadní části obchodu, jak se dívá na počítači na video. Je vysoký, temný a nebezpečný, i když je oblečený v obyčejných džínech, rozepnuté černé košili a v botách se stříbrnými řetězy. Vlasy má mokré ze sprchy a voní čistě a je k sežrání. Skoro celou hruď mu pokrývá tetování černých a rudých run, které vypadají jako prastaré kmenové emblémy a pod tím vším jsou krásně vidět jeho vyrýsované břišní svaly. Rukávy má vyhrnuté přes svalnaté předloktí a na rukávu má manžety stejné jako nosí Ryodan a mně to připomene, že jsou to bratři, připomene mi to manžetu, kterou má Jada/Dani. V Barronsovi je něco prastaře elegantního, směs středomořského starého světa. Světla jsou ztlumená na jemnou záři a on tam sedí celý temný s těmi svými svaly a agresí a bože, já fakt potřebuju sex.

    Hned si tu myšlenku vyženu z hlavy, protože to je v nejbližší době nepravděpodobné. Nemá cenu se s tím trápit, když mi zbytek světa dělá tolik starostí. Zajímalo by mě na co se Barrons dívá? Akčňák? Thriller? Horror? Moje krásná čarodějka?

    Porno?

    Zvuky vycházející z monitoru jsou pudové a hrdelní. Nenápadně vklouznu do pracovny, kradu se jako Indián, jak mě táta naučil při jednom táboření: pata špička, pata špička.

    Barrons se dotkne obrazovky a s temným výrazem přejede prsty po obraze.

    Když se konečně dostanu kolem stolu, abych viděla na monitor, zadržím tichý a instinktivní protest.

    Dívá se na video svého syna.

    Je v lidské podobě a leží nahý na podlaze své klece. Zrovna má silný záchvat a na tváři krev, pravděpodobně z toho, jak si prokousl jazyk.

    Takhle Barronsův syn nevypadal, když jsem ho viděla poprvé. Tenkrát to byl krásný, bezbranný, nevinný a vyděšený kluk, a i když to jen předstíral, aby mě nalákal blíž a mohl napadnout, byla to jedna z mála situací, kdy ve svém zmučeném životě vypadal normálně. Pořád si pamatuju na tu bolest v Barronsově hlase, když se ptal, jestli jsem ho viděla jako dítě, nebo jako bestii.

    Dívám se, jak se začíná měnit do své zvířecí podoby a je to krutá a bolestivá transformace, je to horší, než když sleduju Barronse, jak se mění zpátky v muže.

    V porovnání s monstrem, jakým se jeho syn stane, vypadala Barronsova bestie, když mě sledovala ve Férii, jako neškodné štěně.    

    Krátce potom, co se mě jeho syn pokusil sežrat, mi Barrons řekl, že na něj míval neustále namířené kamery a snažil se zachytit alespoň náznak svého syna. Za milion let ho spatřil jen pětkrát. A tohle byl očividně jeden z těch momentů.

    Proč se na to dívá teď? Je po všem. Osvobodili jsme ho. Nebo ne? Anebo se v tomhle zvláštním vesmíru něco změnilo?

    Krajíčky prstů se dotkne obrazovky. "Chtěl jsem ti dát klid," zamumlá. "Ne tě vymazat z toho cyklu. Teď přemýšlím, jestli ta bolest, kterou jsem chtěl ukončit byla tvoje, nebo moje."

    Cuknu sebou a zavřu oči. Můj život nebyl úplně jednoduchý. Když mi bylo šestnáct, dědovi diagnostikovali rakovinu plic s metastázemi v játrech a na mozku. Nikdy nezapomenu na ty strašné bolesti hlavy, kterými děda trpěl, na tu nevolnost z chemoterapie a radioterapie. Dívala jsem se, jak táta zápolil s jedním rozhodnutím za druhým a nakonec se rozhodl nedat mu antibiotika nitrožilně, aby zápal plic ukončil jeho utrpení.

    Barrons právě vyslovil otázku, která trápí každého, kdo se rozhodl podepsat papír o tom, aby jeho blízkého neresuscitovali, kdy odmítli pokračovat v chemoterapii nebo uspali oblíbeného mazlíčka. Ten, kdo se o druhé v tomhle stavu stará, je bolestivé sledovat celý ten nekonečný proces. A když tu nejsou, tak nevíte, jak pokračovat dál, jak dýchat. Jak byste taky mohli? Váš život se točil jen kolem nich.

    Měla jsem to čekat. Já alespoň věděla, že je Alina v nebi. Že se jednou možná podívám nějakému dítěti do očí a uvidím v nich kousek duše své sestry, protože já v reinkarnaci věřím. Nebo ji možná neuvidím, ale ucítím ji. Nevím, jak to vysvětlit. Je to jako kdyby mě nepatrná změna v realitě dokázala poslat za ní. A možná se to jednoho dne stane.

    Možná je to jen sentimentální deziluze, které se držím všemi silami, abych se neutopila ve vlastním žalu.

    Ale spíš ne.

    Barrons tiše řekne: "Věčná agonie, nebo nic. Já bych si vybral agónii. A tobě jsem dal to nic. Nebyl jsi při smyslech. Nemohl jsi se sám rozhodnout."

    Po čem toužíme při těchto těžkých rozhodnutích, které v životě musíme udělat?

    Po odpuštění. Po rozhřešení.

    Barrons ani jedno nedostane, v tomhle životě, ani v tom dalším.

    Jeho syna jsme dali K'Vruckovi, abychom mu dopřáli věčný odpočinek. Nezabili jsme ho, vyhladili jsme jeho existenci. Jak řekla Sinsar Dubh, je to konečnější než smrt, je to naprosté vymazání veškeré esence, toho, co lidé nazývají duše.

    Nevím, jestli věřím na duše, ale v něco věřím. Myslím, že každý z nás má jedinečnou vibraci, která se nedá zničit a když umřeme, přetvoří se na jinou existenci. Možná se z nás stanou stromy, nebo kočka, možná jiná osoba, nebo hvězda. Nemyslím si, že je naše cesta něčím omezená. Když se dívám na hvězdy, přemýšlím nad rozsáhlostí vesmíru a prostě vím, že ta samá studna radosti, která vytvořila tolik zázraků, nám dala mnohem víc, než dokážeme prozkoumat.

    Ale s jeho synem to tak není. To dítě už necítí bolest, protože neexistuje. Není v nebi, ani v pekle. Prostě je pryč. Jak Barrons řekl, je vymazaný. Já cítím Alinu, ale Barrons na rozdíl ode mě svého syna vycítit nedokáže.

    Kdo ví, jak dlouho se o něj staral, hledal způsob, jak ho osvobodit, seděl v té podzemní  jeskyni a sledoval ho, držel si naději, že jednoho dne najde to správné kouzlo, nebo rituál, boha, či démona dost mocného na to, aby změnil jeho syna zpátky.

    Před pár měsíci tenhle tisíciletý rituál skončil.

    A s ním odešla i naděje.

    A ten pravý, dlouho odkládaný zármutek začal.

    Já znám jednu jednoduchou pravdu: zabití z milosti v sobě nemá žádnou milost pro ty, kdo o toho člověka přišli.

    Zajímalo by mě kolikrát se přistihl, že míří do té kamenné místnosti svého syna tak, jako se to stávalo mě, když jsem vyrazila za Alinou do pokoje, abych jí něco řekla, ale pak mi došlo, že tam není. Když se mi to stalo po sté, došlo mi, že buď se připojím tátovi v jeho depresi, tiše se upiju k smrti a umřu ve čtyřiceti na selhání jater - nebo odletím do Dublinu, kde svůj žal využiju k hledání odpovědí. Smrt je poslední kapitola v knize, jejíž přečtení už nemůžete vzít zpátky. Čekáte, až se zase budete cítit jako ta osoba, kterou jste byli, než ta kapitola skončila. Ale to se nikdy nestane.

    Otevřu oči. Barrons se pořád tiše dívá na obrazovku. V knihkupectví se neozývá jediný zvuk. Ani kapka vody v koupelně, žádný bílý šum běžící ventilace a ani zasyčení plynu z krbu. Zármutek je velmi soukromá věc. Dokážu to respektovat a respektuji i toho muže.

    Pomalu se začnu sunout ven z pokoje.

    Když nacouvám do pohovky, na kterou jsem zapomněla, její nohy zaskřípou o podlahu.

    Barrons okamžitě vzhlédne a podívá se přesně na místo, kde stojím.

    Na vteřinu zvažuju, že budu předstírat, že jsem duch jeho syna. Dám mu tak znamení, které mu pomůže od trochy bolesti, taková nevinná lež.

    Ale rychle to zavrhnu.

    Barrons má rád upřímnost. Kdyby se někdy dozvěděl pravdu - a on se pravdu vždycky dozví - tak by mnou pohrdal. Dala bych mu dar, jen aby o něj zase přišel a je lepší něco nemít, než to mít a přijít o to.

    Někteří z nás milují až moc. A někteří z nás se nedokáží držet zpátky.

    Zavětří, nakloní hlavu na stranu a poslouchá. Pak vypne monitor. "Slečna Laneová."

    I když mě nevidí, zamračím se na něj. "To nemůžeš vědět jistě. Jen jsi hádal. Byla jsem u tebe celý den a nevšiml sis toho."

    "Sinsar Dubh tě na poslední chvíli ochránila. Chtěla jsi se vidoucím vzdát místo toho, abys je zabila."

    "Hm."

    "Myslel jsem, že tě někam přenesla a že ti trvá vrátit se zpátky."

    "Ne, jen mě zneviditelnila a řekla, ať uteču."

    Tak formality bychom měli. Teď přemýšlím, co říct, cokoliv, hlavně ať se to netýká jeho syna. Znám Barronse. Stejně jako já by byl radši, kdybych ho při tom neviděla.

    Bude sedět u počítače tolikrát, kolikrát bude muset, stejně jako já, když mám každých pár dní potřebu vytáhnout alba a smutnit, i když se prodlevy mezi jednotlivými dny prodlužují. Za chvíli to bude deset, dvacet a pak třicet dní. Čas zajizví tu ránu, nezahojí ji úplně.

    Rozhodnu se nadávat. To ho přivede na jiné myšlenky.

    "Víš, ty to prostě nechápeš. Pokaždé, když vyřeším jeden problém, vesmír na mě hodí další. A ten je vždycky větší a šílenější než ten před ním. To mě za něco trestá?"

    Slabě se usměje. "Kdyby to jen bylo takhle osobní. Život proti tobě nic nemá. Nezná tvoje jméno, nezajímá ho, jak na tom právě jsi. Terén se nikdy nepřestane měnit. Jednu chvíli si myslíš, že máš všechno pod kontrolou a v druhou ani netušíš, kde ti hlava stojí."

    "Jasně, že vím," řeknu naštvaně. "Je přesně vedle toho největšího zadku na světě přilepená lepidlem a čeká na další záchvat průjmu."

    Zasměje se. Upřímný smích a já se usměju, protože jsem ráda, že jsem mu pomohla alespoň trochu od toho splínu. Pak řekne. "Uhni."

    "Cože? Proč? Vždyť mě ani nevidíš."

    "Pryč od toho zadku."

    "To se ti snadno řekne. Jak to mám asi udělat?"

    "Dívej se kolem sebe. Když nemůžeš pohnout sama se sebou, najdi něco, co pohne světem."

    "To je těžký. Nebylo by snadnější, kdybych pohnula sebou?"

    "Někdy. Někdy ne."

    Na chvíli se nad tím zamyslím. "Kdyby byl Cruce volný, už bych nebyla primárním problémem. Byl by to on."

    "A byl by problémem pro celý svět."

    "Ale já bych měla klid."

    Pokrčí rameny. "Udělej to."

    "Nemyslíš to vážně." I když si tím nejsem úplně jistá. Barrons by byl pravděpodobně pro a ještě by si to užíval. Tohle hýbání světem. Jak bych asi tak mohla pohnout světem? "Tak ze mě udělej to, co jsi ty," řeknu. "Pak bych si nemusela dělat starosti s tím, že nejsem neviditelná, nikdy by mě nechytili."

    "To po mně nikdy nechtěj."

    "Jada - Dani je jako vy."

    "Dani je geneticky upravený člověk. Není jako my. Být jako my vyžaduje cenu. A tu my platíme každý den."

    "Jakou cenu?"

    Neodpoví.

    Zkusím to tedy jinak. "Proč ti trvá přeměnit se mnohem dýl než Ryodanovi?"

    "Protože si užívám, když jsem tím monstrem. Ryodan je radši člověk. A moje monstrum se zpátky v člověka přeměňovat nechce, vzdoruje tomu."

    "Ale přesto trávíš víc času jako člověk. Proč?"

    Znovu neodpoví. Znovu přemýšlím nad svou pozicí a jak se z ní dostat.

    "Vyspi se se mnou," řekne tiše. 

    Dívám se na něj v tom tlumeném světle a můj hněv, vůli, čas i prostor přehluší touha. Z toho očekávání jsem slabá v kolenou, jsem připravená padnout na podlahu a omotat nohy kolem Barronse, když přikryje moje tělo tím svým. Jako pán a otrok. Jakmile ta slova vypustí, jsem na něj okamžitě připravená. Je to viscerální. Nedá se tomu uniknout. Miluju, jakým způsobem to říká, jako že jeho tělo vybuchne, jestli se ho nedotknu, jestli nesplyneme v jedno, protože je to to jediné místo, kde dosáhneme klidu. Mimo postel jsme jako bouře. V posteli jsme v jejím oku. Všechen ten prach našeho života, našich složitých osobností odnese supercela a víří kolem nás, dokud nezmizí.

    Já chci. Zvlášť po tom, co jsem právě viděla. Ale to, že trpí, neomlouvá to, co udělal. "Proč?" řeknu naštvaně. "Abys mi mohl znovu vymazat paměť?"

    "A tady to máme. Tak do toho, slečno Laneová. Jen mi to řekni. Řekni, jaký jsem parchant za to, že jsem před tebou skryl pravdu, dokud jsi nebyla připravená na to jí čelit. Ale jedno si uvědom: nebylo to jen jednou. Udělala jsi to samé, když jsi byla Pri-ya. Dvakrát jsem se ti dostal pod kůži a v obou případech jsi před tím nemohla utéct rychleji."

    "Blbost. Nemůžeš to překroutit tak, aby to vypadalo, že je to zalité sluncem, když to tak není." Vůbec nezmiňuju tu jeho druhou poznámku, protože na ní něco je a tohle je o tom, proč jsem naštvaná já a ne on.

    "To jsem vůbec neřekl. Bylo to sebestředné, jako ostatně vše, co dělám. Jeden by si myslel, že touhle dobou už budeš vědět, jaký jsem."

    "Neměl jsi žádné právo."

    "Ach ano, ta slavná mravní věta, kterou používají slabí: kdo ti dovolil to udělat. Nikdo ti nemá co dovolovat. Když tohle pochopíš, budeš znát i své místo ve světě. A svou moc. Kdo má moc, má pravdu."

    "Aha," posmívám se, "morálně zkrachovalý výkřik dravce."

    "To je pravda. A nejsem jediný, kdo tu noc křičel."

    "Nemůžeš si být jistý, že bych-"

    "Kecy," přeruší mě netrpělivě. "Nepředstírej, že bys mnou neopovrhovala. Viděl jsem ti to na očích. Byla jsi mladá, tak zatraceně mladá. Do smrti tvé sestry se tě žádná tragédie nedotkla. Přišla jsi do Dublinu jako pomstychtivý anděl a co byla první věc, kterou jsi udělala? Vyspala ses s ďáblem. Hups a kurva, co? Se mnou jsi se v tu noc cítila víc živá, než kdy jindy v životě. V tu noc v tom hotelovém pokoji jsi se narodila. Dívala jsem se, jak se to stalo, viděl tu ženu, kterou doopravdy jsi, jak ze sebe strhla tu svírající, vymezenou kůži. A to nemluvím o sexu. Mluvím o způsobu existence. Ta noc. Ty. Já. Žádný strach. Žádné zábrany. Žádná pravidla. Dívat se, jak se měníš, bylo jako zjevení. Jaké to bylo přijít k životu v městě, které zabilo tvoji sestru? Jako největší zrada na světě?"

    Zavrčím jako uvězněné zvíře. Ano, ano a ano. Přesně tak to bylo. Alina ležela v chladném hrobě a já byla v jednom ohni. Byla jsem ráda,  že jsem přijela do Dublinu, že jsem se ztratila a narazila na knihkupectví, protože něco ve mně, co celý život spalo, se začalo probouzet. Jak může být někdo rád, že přijel do města, které zabilo jeho sestru? Jak jsem mohla čemukoliv dovolit, aby se díky tomu znovu cítila dobře?

    "Nedokázala jsi se s tím smířit a nemohla jsi sebou opovrhovat ještě víc, tak jsi to otočila proti mně. Jestli mě chceš nenávidět za to, že jsem ti tuhle vzpomínku vzal, tak jen do toho."

    Utrhnu se na něj: "Nechci tě za to nenávidět, chci najít způsob, jak ti to odpustit. A to mě děsí. Vzal jsi mi vzpomínku, moji volbu vypořádat se s tím, nebo ne. Ukradl jsi mi kus reality."

    "Tak to ještě jednou zopakuju: "Nemohl bych ti to vzít, kdybys nebyla tolik ochotná mi to dát. Mozek je složitá věc. Co do něj vepíšeš je jako vepsané do kamene. Ta vzpomínka tam vždycky byla, proto jsi ji  našla. Já ji jen zametl pod koberec. To ty jsi udělala všechno pro to, aby tam zůstala. Pomohla jsi mi ji schovat. Pomohl jsem ti zbavit se toho, co jsi považovala za opovrženíhodnou skvrnu na mysli. Nejlepší noc v mém životě." Zasměje se a potřese hlavou. "A ty jsi se jí nemohla zbavit dost rychle. Nechtěl jsem ti tu vzpomínku schovat. Chtěl jsem ti ji omlátit o hlavu. Chtěl jsem, aby ses na ní podívala, chtěla jí, chtěla mě, abys bojovala za to, co by mezi námi mohlo být se stejným úsilím, které jsi dávala do toho sexu. No, slečno Laneová, teď máš svoji cennou vzpomínku zpátky. Vyhodíš mě?"

    S hrůzou si uvědomím, že to je ta volba. Nechat si ho, nebo ne. Zůstat, nebo odejít. Jak můžete věřit muži, který vám vzal vzpomínky? Jak přesvědčíte sami sebe, že už to znovu neudělá? A když o tom sama sebe přesvědčím, budu jen další ovce ve městě vlků, jak mi tu noc řekl? Věřila bych tomu, čemu chci a dala tomu tak přednost před jistou pravdou: recidiva je lidskou podstatou.

    Jsme to, co jsme. Mluví za nás činy.

    Zná tok mých myšlenek, aniž by se mi musel dívat do tváře. "Ano. Mluví za nás činy. Tak se podívej na ty moje. Nedlouho potom, co jsem na tebe použil Hlas, jsem tě začal učit, jak ho použít, i když jsem věděl, že jednoho dne vůči němu budeš imunní. Srovnal jsem tedy hrací pole. U soudu by se to dalo použít jako odčinění- " Na chvíli ztichne a tiše se zasměje. "- zločinu z vášně. A to je moje drahá, komplikovaná, zatracená slečno Laneová, ta nejbližší věc k omluvě, jakou kdy dostaneš od  muže, který se nikdy nikomu neomlouvá. Ber, nebo nech být."

    Zvedne se, projde kolem mě a než stihnu odpovědět, tak je venku ze dveří.