Dublin, Irsko
Ta noc byla divoká, elektrická, bouřlivá. Nenapsaná.
Stejně jako on.
Nečekaná epizoda v přesně nalinkovaném scénáři.
Kabát za ním vál jako temná křídla, přešel přes mokrou střechu vodárenské věže. U okraje si klekl, opřel si ruce o koleno a podíval se na město.
Zlatorudý blesk krátce ozářil temné střechy a ulice pod nimi. Jantarové plynové lampy zářily, bledá světla se odrážela v oknech a dananská magie tančila ve vzduchu. Z chodníků stoupala mlha, razila si cestu ulicemi a halila domy.
Na světě neexistovalo místo, kde by byl radši než v tomhle starobylém, světélkujícím městě, kde se moderní člověk setkával s pohanskými bohy. V uplynulém roce se Dublin změnil z obyčejného velkoměsta s kapkou magie na mrazivě magické město s kapkou obyčejnosti. Z živoucí metropole plné lidí přes tichou ledovou skořápku na současné ohnivé peklo: brutálně živé stejně jako ti, co tu bojují o vládu.
Dublin bylo minovým polem, moc se neustále přelévala, jak byli klíčoví hráči bez varování eliminováni. Nic nebylo snadné. Každý pohyb, každé rozhodnutí bylo otázkou života a smrti. Byly to zajímavé časy. Životy obyčejných lidí byly krátké. A z toho důvodu neskutečně fascinující. Pod stínem smrti byl život bezprostřední. Intenzivní.
Znal minulost. Viděl záblesky spousty budoucností. Dublin se odvrátil ze své trajektorie stejně jako jeho nepředvídatelní obyvatelé. Události posledních dní neviděl v žádných svých vizích budoucnosti. Nedalo se předvídat, co se stane teď. Možnosti byly nekonečné.
Tak se mu to líbilo.
Nedalo se tomu říkat osud, byla to vytyčená iluze, ke které se upínali lidé, co v něj potřebovali věřit, když se jejich životy vymkly kontrole. Potřebovali věřit, že existuje nějaký velkolepý důvod jejich zpackané existence, nějaké zázračné vykoupení, za které by to jejich utrpení stálo.
Ach, ta bolestivá pravda byla taková: Osud byl jen vesmírným hajzlem. Bylo povahou vesmíru spláchnout všechno, co nedokázalo projevit svobodnou vůli. Stáze byla stagnace. Změna byla rychlost. Osud - jen snajpr, který preferoval nehybný terč před tím pohyblivým.
Chtěl na zeď každé budovy ve městě načmárat nápis: TOHLE NENÍ OSUD. JE TO JEN VAŠE DEBILNÍ CHYBA. Ale byl chytřejší. Kdyby si přiznali, že osud neexistuje, tak by museli být zodpovědní za všechny své činy. To nehodlal dopustit.
Stejně... občas se objevil někdo jako on sám, jako tohle město, které odporovalo všem výjimkám, všem činům a ukázalo osudu prostředníček. Jen tak úplně neexistoval.
Ale žil. Beze strachu. Žádná cena za svobodu pro něj nebyla tak vysoká. Chápal to.
S malým úsměvem se podíval na město pod sebou.
Z věže viděl až na rozbouřená moře, jeho černo-stříbrná hladina byla ve stínu opuštěných vraků lodí, bárek a jachet, které se míhaly ve vlnách a bílé plachty se třepotaly ve větru.
Po jeho levici se rozprostíraly střechy jako další moře ve stínu, chránily to zbytky lidí, co ještě přežívaly uvnitř prastaré padlé zdi, která je chránila před Danany po celá tisíciletí.
Po pravé ruce měl tiché dlážděné ulice s hospodami a nóbl obchody, které ozařovaly svítící lampy, a také rozlehlou a zapovězenou část města, kterou zdecimovali Stíny svým bezedným hladem - i když i tam stála výjimka v podobě Barronsova knihkupectví a starožitnictví. To místo bylo něčím víc, než čím se zdálo být.
A někde tam, kde se voda z kanálů vlévala do rozlehlého podzemního odpadního kanálu plného zapomenutých katakomb, Danané chodili po ulicích ať už otevřeně, či skrytě a neonová světla vrhala pokřivené duhy na chodník, tam byl předchozí majitel toho knihkupectví, pokud se takové místo dalo vůbec vlastnit. I jeho Machiavellisticky nemilosrdný bratr a neviditelná žena, která stejně jako ta budova, o které tvrdila, že ji vlastní, byla také víc, než se na první pohled zdálo.
O něco víc nalevo za vesnickými cestami, pokud se jednomu podařilo cestovat celou hodinu skrz zpustošenou krajinu a další hodinu přírodou plnou bujné Dananské vegetace, bylo další prastaré místo, které nikdy nikdo nevlastnil a v něm brilantní a mocná žena rozhodnutá tomu místu vládnout.
Barrons, Ryodan, Mac, Jada.
Možností bylo nespočet, bylo to neskutečné a on většiny věcí tušil, jak dopadnou... ale tyhle momenty byly nepředvídatelné, nenalajnované.
Zaklonil temnou hlavu a rozesmál se.
On byl taky takový.
7 comments:
Děkuji :-)
Moc díky.
Ďakujem
Mockrát děkuji za další kapitolu :-) :-)
Úžasné, moc děkuji 😊
Ďakujem :-)
Děkuji
Okomentovat