Karen Marie Moning: Feverborn (Fever 8) - 1. kapitola

Vyrostla jsem s vírou v pravidla díky svým rodičům. Jackovi a Rainey Laneovým. Nemusely se mi vždycky líbit a porušovala jsem je, když se mi nehodily, ale byly tam a já se mohla spolehnout na to, že mi pomůžou utvořit život a udrží mě na správné cestě - i když ne úplně vždycky. Ale alespoň jsem věděla, že mě můžou udržet na správné cestě, pokud bych z ní sešla.

Pravidla mají svůj účel. Jednou jsem řekla Roweně, že ploty jsou pro ovce, ale ploty můžou sloužit i k něčemu jinému, než aby se ovce zatoulaly na pastvě, kde mají pasáčka, který je vede. Můžou sloužit jako ochrana ve velkém a neznámém světě. Noc není ani z poloviny tak děsivá, když jste uprostřed načechraného stáda a vrážíte do načechraných zadků, sice toho moc nevidíte, ale alespoň se cítíte v bezpečí.

Bez plotů jakéhokoli typu je i v noci vidět daleko. A jste v ní sami. Bez pravidel se musíte rozhodnout, co chcete a co jste ochotni pro to udělat. Musíte přijmout všechny zbraně, kterými se ozbrojíte, abyste přežili.

To, čeho dosáhneme, když jsme na koni, nevypovídá o tom, kým jsme.

Karty se rozdávají, až když jsme úplně na dně.

To, čeho jste potom schopní, když... No, řekněme...

Skončíte na pustém ostrově uprostřed oceánu s jediným dlouhým kusem dřeva, které unese jen jednu osobu a ani o trochu víc - a na tom dřevě plavete, i když se vedle vás ve vodě vznáší osoba, která to dřevo potřebuje stejně tak moc jako vy.

To je moment, který vás definuje.

Vzdáte se své jediné naděje na přežití, abyste zachránili cizího člověka? Bude záležet na tom, jestli je ten cizinec starý a prožil celý život, nebo mladý a ještě nedostal šanci?

Zkusíte, jestli by vás to dřevo nějak neudrželo oba, i když by to znamenalo smrt vás obou?

Anebo si ten svůj kousek naděje budete brutálně bránit, i když to znamená - i přesto že jen odplavete od toho cizince pryč - že pácháte vraždu?

Je to podle vás vůbec vražda?

Zabili byste kvůli tomu někoho?

Jak se budete cítit, až budete odplouvat pryč? Ohlédnete se zpátky? Budete mít v očích slzy? Nebo se budete cítit jako zatracený vítěz?

Smrt takhle zblízka dokáže vtipně rozbít tu zářivou šťastnou bublinu toho, kým si myslíte, že jste. Spousta věcí to dokáže.

Žiju ve světě, kde je jen málo plotů. A poslední dobou jsou na spadnutí.

Nenáviděla jsem to. Už neexistovala nic, co by mě dokázalo udržet na správné cestě. Ta cesta byla klikatá a neustále jste se museli vyhýbat IDD, černým dírám a různým monstrům, které lemují všechny silnice postapokalyptického světa.

Dívala jsem se skrz dvoucestné sklo Ryodanovy kanceláře, kde na mě momentálně nebylo vidět - skrz podlahu jsem viděla ven, ale skrz strop ne - a na chvíli mě rozptýlil odraz černého naleštěného stolu za mnou, který se v tmavém skle odrážel, a jeho odraz byl vidět na desce stolu, která se odrážela ve skle a takhle pořád dokola, dokud to celé nevytvořilo nekonečný efekt.

I když jsem stála mezi deskou a zdí, tak pro svět jsem byla neviditelná, dokonce i sama pro sebe. Sinsar Dubh byla pořád znepokojivě ticho a z nějakého důvodu mě pořád skrývala před světem.

Nakloním hlavu a pozorně se dívám na místo, kde bych měla být.

Nikdo se na mě v odrazu nedívá. Je to zvláštně výstižné.

To jsem celá já: tabula rasa - nepopsaný list. Vím, že jsem někde měla pero, ale vypadá to, jako bych zapomněla, jak se používá. Možná jsem zmoudřela dost na to, abych věděla, že tohle není žádná křída, kterou bych mohla lehce smazat mokrým hadříkem, ale pěkně tlustá lihovka: černá, silná a nesmazatelná.

Dani, zastav, jen si s tebou chci promluvit...

Dani byla pryč. Teď už tu byla jen Jada. Nemohla jsem naši hádku přepsat. Nemohla jsem přepsat to, že jsme s Barronsem přemístili zrcadla. Nemohla jsem přepsat to, jaké zrcadlo si Dani vybrala a to ji odneslo na místo, kam bylo nebezpečné ji následovat. Nemohla jsem změnit to příšerné dětství, které měla a které ji rozdvojilo osobnost, s čímž se skvěle vyrovnala a vytvořila si tak ojedinělý způsob jak přežít. Z toho všeho to bylo právě tohle, co jsem si přála vymazat nejvíc.

Cítila jsem se paralyzovaná z vědomí toho, kolik věcí můžu pokazit a vytvořit tak efekt motýlích křídel. Vědomí, že i ten nejmenší, bezelstný čin může způsobit nepředstavitelnou katastrofu. Bolestivým důkazem může být to, jak jsem se snažila konfrontovat Dani. Pět a půl let jejího života bylo pryč a místo živoucí, vtipné, emocionální a neskutečně nepolapitelné Megy tu stál jen bezcitný zabiják.

V poslední době mě uklidňovala myšlenka, že i když Jericho Barrons a jeho muži stáli na okraji lidskosti, vytvořili si kodex, ze kterého těžili a přitom působili světu jen malou škodu. Stejně jako já i oni měli svoje vnitřní monstra, ale vytvořili si pravidla, která držela jejich zuřivou povahu na uzdě.

Většinou.

Většinou mi stačilo.

Říkala jsem si, že i já bych se mohla vybrat kodex, kterého bych se držela, sloužili by mi jako vzor. Odfrkla jsem si s morbidním pobavením. Vzory, které jsem měla před rokem a které jsem měla teď, byly naprosté opaky.

Podívala jsem se na obrazovku, která ukazovala potemnělou kamennou místnost, na jejímž okraji stáli Barrons s Ryodanem a pozorovali postavu ve stínech.

Zadržela jsem dech a čekala, až se ta postava zase dostane do popředí ke světlu. Chtěla jsem se na něj pořádně podívat podruhé, abych si potvrdila, že to, co jsem předtím viděla, je pravda.

Když se otřásl a neohrabaně se postavil na nohy, začal kolem sebe divoce mávat rukama, jako by se snažil zasáhnout neviditelného nepřítele. Barrons a Ryodan se postavili do bojové pozice.

Ta postava se vyřítila ze stínů a vrhla se přímo na Ryodana se svými obřími drápy místo rukou. Třásl se, měnil, snažil se udržet jednu podobu, ale nepodařilo se, a tak se měnil před očima. V tom matném světle se jeho zlaté duhovky změnily na rudou, pak zpátky na zlatou a znovu na rudou. Dlouhé černé vlasy se mu stáhly z čela, ze kterého okamžitě začala růst srst. Černé tesáky se leskly, poté zasvítily bílé zuby a pak znovu tesáky.

Tuhle přeměnu jsem viděla tolikrát, abych poznala, o co se jedná.

Devítce už se takhle říkat nemělo.

Teď jich bylo deset.

Barrons zablokoval Skota dřív, než se mohl dostat k Ryodanovi a najednou ze všech tří byla jen rozmazaná šmouha, když se pohybovali jako Dani v rychloběhu, ale rychleji.

Udělej ze mě to, co jsi ty, řekla jsem nedávno Barronsovi. I když jsem upřímně pochybovala, že bych to nakonec podstoupila. Možná ne v tuhle chvíli, ale v tom rozpoložení, v jakém jsem byla, strachy bez sebe, že v sobě mám tu věc...

O to mě nikdy nežádej, zavrčel. Jeho příkrá odpověď mluvila za vše, potvrdila mi, že by mě dokázal proměnit, kdyby chtěl. A já díky tomu bezeslovnému jazyku, kterým jsme spolu mluvili, věděla, že tím nápadem opovrhoval a navíc to bylo proti jejich neporušitelným pravidlům. Jednou mě našel ležet v podzemní jeskyni na pokraji smrti a já si myslím, že to tenkrát zvažoval. Možná pak ještě jednou, když mi jeho syn rozerval hrdlo. A byl rád, že tu volbu nemusel učinit.

Každopádně Ryodan tu volbu učinil. A ne pro ženu jako Temný král, který kvůli své lásce vytvořil celý temný dvůr, ale z důvodů, které mi nebyly vůbec jasné. Udělal to pro Skota, kterého sotva znal. Majitel Chestera pro mě byl zas a znovu záhadou. Proč by to dělal? Dageus umřel, nebo alespoň umíral, probodnutý Karmínovou ježibabou, domlácený a polámaný spadl do té příšerné propasti.

Lidé umírají.

Ryodana to nikdy nezajímalo.

Barrons byl vytočený na nejvyšší míru. Nepotřebovala jsem zvuk - i když by se hodil - abych věděla, že Barronsovi cosi prvotního vydávalo v hrudi zvuk podobný chřestýši. Nosní dírky měl rozšířené, oči přimhouřené, zuby vyceněné v zavrčení, jak ze sebe sypal slova, která jsem neslyšela. Společně se snažili uklidnit Skota bez toho, aby museli použít brutální sílu. Podezřívala jsem je, že jen hasí vlastní problém, než by to dělali z dobroty srdce, protože jestli Dageus umře, tak se vrátí zpátky na místo, kde byl znovuzrozen. Pak by se tam pro něj museli vrátit, což by bylo nejen otravné, ale znamenalo by to, že už desátý člověk by věděl, kde to místo je - což jsem nevěděla ani já.

Zamračila jsem se. Možná jsem přece jenom dělala předčasné závěry. Možná se vrátili tam, kde každý z nich umřel, to znamená, že by se Dageus vzbudil někde v německých horách.

To je jedno.

Byla jsem naštvaná stejně jako Barrons.

Jestli Ryodan porušil pravidla, tak jak jsem měla vědět, kde jsou moje vlastní hranice? A byly vůbec k něčemu, když jste tu čáru mohli překročit, kdykoliv se vám zlíbí?

Moje vzory stály za prd.

Obešla jsem stůl a posadila se na Ryodanovu židli. Podívala jsem se nahoru na LED obrazovky, které byly po celé délce protější zdi. Přála jsem si, abych uměla odezírat ze rtů.

Dageus se zazmítal v křečích a padl na podlahu. Třásl a škubal sebou, jak se jeho monstrum snažilo dostat ven z jeho kůže. Byla to krutá bitva o nadvládu nad tělesnou schránkou, kterou sdíleli. Došlo mi, že i Dani a já jsme sváděly podobnou bitvu - ona s Jadou a já s Knihou. Zajímalo by mě, jestli se přesně tohle dělo lidem, co sloužili v první linii světových bitev, lidem, kteří žili ve velkém, jak by řekla Dani. Zajímalo by mě, jestli je taky nakonec posedl nějaký démon. Doma v Georgii jsem viděla spoustu veteránů, kteří měli v očích ten pohled. Ten samý, jaký jsem vídala poslední dobou ve svých očích. Bylo to tak stejně pro všechny, co kráčeli příliš dlouho temnou nocí? Možná to byla cena za to, že jsme nezůstali ve stádu. Možná proto tam ty pitomé ovce pořád jsou.

Na druhou stranu, to, co se stalo mně, se mi přihodilo ještě před narozením. Nemohla jsem s tím nic dělat. I psychopati se rodí každý den. Možná jsou jen vnitřní démoni otázkou smůly. Taky jsem dostala Barronse, tu nejlepší divokou kartu, kterou může žena držet v ruce. Teda aspoň tak moc, jak se držet nechá.

Po té bolestivé proměně se Dageus odplazil zpátky do stínů, vytáhl se do malé výklenku a tam si s třesoucíma nohama lehl.

Zajímalo by mě, co ho čeká. Byli všichni v Devítce jako upíři pohlcení bezmyšlenkovitou touhou po krvi, když se poprvé přeměnili? Chtěla bych vědět, jestli byl vůbec schopný myslet, když jeho tělo zažívalo takové traumatické změny. Taky by mě zajímalo, jak to hodlali vysvětlit MacKeltarům a Dageově ženě. Pak mi došlo, že to asi vůbec nezamýšleli udělat, když se Skotama poslali domů cizí mrtvolu.

To je teda bordel. Nějak neviděla žádné dobré východisko z celé téhle situace. No možná jen kdyby se Chloe nakonec shledala se svým manželem. Mně Barronsova vnitřní bestie nevadila. Vlastně čím víc jsem se s jeho mostrem setkávala, tím víc jsem ho měla ráda. Momentálně víc než toho muže, protože nešel nejdřív za mnou. Ale teď už jsem chápala proč.

Dveře do kanceláře se rozlétly a v nich stál Lor. Podívala jsem se dolů na židli, na které jsem seděla, a ta byla pořád vidět, takže jsem polkla a vydechla úlevou. Očividně byla dost velká na to, aby pode mnou nezmizela. Opatrně jsem se z ní zvedla, tak pomalu, až mě pálily svaly v nohou, jak jsem se snažila, aby nezaskřípala a nepohnula se, a neprozradila tak moji přítomnost. Sunula jsem se kolem ní a zacouvala k zadní zdi.

Pozdě jsem si uvědomila, že ty skryté panely na Roydanově stole jsou teď otevřené a jasně vidět a že obrazovky už neukazují veřejné prostory, ale věci, o kterých jsem si nebyla jistá, že je Lor ví. Soukromí bylo slabé slovo, když došlo na Barronse a Ryodana. Nestrkej-kurva-nos-do-mých-věcí by mělo být jejich příjmení. Netušila jsem, jestli Lorovi řekli, že jsem momentálně neviditelná, ale jestli ne, tak jsem chtěla, aby to tak zůstalo.

Lor se podíval přes rameno do chodby nahoru a dolů, aby zjistil, jestli ho někdo pozoruje a pak rychle vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře.

Zvedla jsem jedno obočí a přemýšlela, co to dělá.

Přešel rovnou ke stolu, ale zarazil se, když viděl otevřenou skrytou příhrádku.

"Co to kurva je, šéfe?" zamumlal.

Došel k židli, kde se zase zastavil, protože viděl, co je za stole schované. "Ježíš, ty to nějak flákáš. Proč jsi odsud vystřelil tak rychle, že jsi za sebou nepozavíral všechny věci?"

Jeho domněnky fungovaly v můj prospěch.

Potřásl hlavou, sedl si do Ryodanovy židle a vysunul šuplík ještě víc, o čemž jsem netušila, že to jde, a odhalil tak dva ovladače. Přisunula jsem se blíž, podívala se mu přes rameno a rychle se stáhla zpátky, když se v židli opřel a hodil si nohy na stůl s vlčím úsměvem. Chvíli si hrál s ovladačem a nevšímal si, co je na obrazovkách.

Znovu jsem se posunula o kousek dopředu.

Zmáčkl tlačítko, kterým záznam přetočil o kousek zpátky, dal přehřát a podíval se na monitor, na které jsem ho před deseti minutami pozorovala, jak spí s Jo.

Dělal si ze mě srandu? Přišel se sem podívat na to, jak měl před chvílí sex? Zatracení chlapi!

Odmítala jsem se na to dívat dvakrát. Jednou mi to stačilo až až. Zavřela jsem oči a čekala, až si všimne, co běží na obrazovkách hned vedle. Netrvalo to dlouho.

"Co to kurva je?" skoro zašeptal. Slyšela jsem, jak se něco rozbíjí, jak kousky plastu dopadají na podlahu.

Jo, rozhodně o tom nevěděl.

"Kurva," vykřikl ostře.

Po chvíli se ozvalo: Do prdeleeee."

Potom: "A kurva, kurva, kurva. Do prdele."

Lor zněl jako zaseknutá gramofonová deska. Vůbec mě to nepřekvapilo.

Otevřela jsem oči. Stál za stolem úplně rovně s rozkročenýma nohama a založenýma rukama. Svaly se mu napínaly a vůbec byl napjatý od hlavy až k patě. Ovladač ležel rozpadlý na kousky na podlaze

"Do vole prdele, posral ses? To jsi přišel o mozek?"

Přemýšlela jsem nad tím samým.

"Tohle kurva neděláme. To je posraný pravidlo číslo jedna v našem posraným vesmíru. Tohle neprojde ani tobě, šéfe!"

Tak nějak mě uklidnilo, že tohle bude mít následky, ale zároveň i znepokojilo. To poslední, co svět potřeboval navrch svých problémů, by byla válka mezi Devítkou. Nebo teď spíš Desítkou.

"Zkurvenejdebilníidiot! Doprdelepráce!"

To byl Lor. Muž mála slov.

Vzal si druhý ovladač a zmáčkl tlačítko, celou místnost naplnil zvuk bolestivých vzdechů. Skot ležel stočený do klubíčka na kamenné římse. Podívala jsem se na Barronse a Ryodana, kteří teď seděli v tíživém tichu a sledovali Skota. Očividně už se přestali hádat. No jasně, zrovna když už máme zvuk, tak se rozhodnou spolu nemluvit.

Můj pohled ulpěl na Barronsovi, na divokém, elegantním, despotickém a neuvěřitelně rezervovaném Barronsovi. Tu košili, co měl u krku rozepnutou s ohrnutými rukávy, jsem poznávala. Naposledy, když jsem ho viděla, tak mu visely vnitřnosti ven z těla na útesu, už zase - já, Barrons a útesy jsou osvědčeným receptem na katastrofu - a jeho oblečení bylo zakrvácené a roztrhané, což znamená, že se někdy mezi tím stihl stavit u sebe v knihkupectví a převléknout se. Bylo to dnes potom, co jsem odešla? Nebo před mnoha dny, kdy jsem sebou házela na křesle, jak jsem nemohla spát? Prošel kolem mě? Jak dlouho je zpátky? Jeho smysly jsou vytříbené. Věděl, že jsem neviditelná. Kdyby prošel obchodem, zatímco jsem spala, tak by si všiml důlku na křesle. Hledal mě vůbec?

"Vy jste ho proměnili, kurva," zavrčel Lor. "Co je na něm tak speciálního? A mě jste zabili proto, že jsem si chvilku užíval v posteli s Jo!" Odfrkl si. "Ty vole, tohle se dostane před tribunál. Měli jste ho nechat umřít. Vždyť do prdele víte, co se stane!"

Co je to tribunál? Věděla jsem, co to slovo znamená, ale nedokázala jsem si představit, k čemu by Devítce byl soudní dvůr. Znamenalo to, že už v minulosti lidi proměnili? Jestli ano, tak co s nimi tribunál udělal? Ne že by je mohl zabít. Alespoň ne do poslední doby. Teď je mohl ze světa sprovodit K'Vruck, prastarý ledově černý Lovec, který dopřál pokoje Barronsovu synovi. Pokusí se ho najít a nechají ho zabít Dagea? Budou chtít, abych jim pomohla Lovce přilákat sem? Zachránili Dagea před jednou smrtí, jen aby umřel ještě definitivnější způsobem?

Barron promluvil a mně přeběhl mráz po zádech. Já ten jeho hlas miluju. Je hluboký s nerozeznatelným přízvukem a je zatraceně sexy. Když promluví, zatnou se mi všechny ty jemné svaly v těle. Dokonce i když jsem na něj naštvaná. V tu chvíli možná dokonce i ještě víc.

"Porušil jsi náš kodex. Vytvořil jsi povinnost, která je pro nás neudržitelná," zavrčel Barrons.

Ryodan se na něj zadíval, ale nic neřekl.

"Vždycky bude loajální především svému klanu."

"O tom by se dalo diskutovat."

"Naše tajemství. Teď jsou i jeho. Prozradí je."

"O tom by se taky dalo diskutovat."

"Je to Keltar. To jsou ti dobří. Vždycky brání slabší. Bojují za všeobecné dobro. Jako by něco takového vůbec existovalo."

Ryodan se trochu usmál. "Dobrotou už trpět nebude."

"Ty víš, co tribunál udělá."

"Žádný tribunál nebude. Schováme ho."

"Nemůžeš ho schovávat napořád. Nebude s tím souhlasit. Má ženu a dítě."

"Přenese se přes to."

"Je to Skot. Klan je pro něj vším. Nikdy se přes to nepřenese."

"Přenese se přes to."

Barrons posměšně řekne: "Opakováním chybných faktů-"

"Jdi do prdele."

"A protože se přes to nepřenese, víš, co mu udělají. To, co jsme my udělali ostatním."

Kolika ostatním? Přemýšlela jsem nad tím... co udělali?

"A přesto máš Mac," řekl Ryodan.

"Já Mac neproměnil."

"Jen proto, že jsi nemusel. Někdo jiný jí prodloužil život. Zařídil ji tak snadnou cestu. Možná je náš kodex špatný."

"Jsou pro něj důvody."

"To zní jako debilní vtip, když to říkáš zrovna ty. Řekl jsi to sám: 'Věci se změnily. Vyvinuli jsme se. Stejně tak náš kodex.' Buď máme zákony, nebo ne. A pokud zákony jsou, tak jsou od toho, aby se porušovaly."

"O tohle ti jde? Zajistit precedens? To se nikdy nestane. Ne v tuhle chvíli. Chceš proměnit Dani. Za předpokladu, že to ještě někdy bude Dani."

"Nikdo moje zatracený zlatíčko nepromění," zamumlá Lor temně.

"Toho Skota jsi proměnil jako pokus," řekne Barrons.

Ryodan neodpoví.

"Kas nemluví. X je napůl šílený, když má dobrý den a naprostý psychopat, když má špatný. Jsi z toho unavený. Chceš svoji rodinu zpátky. Chceš jí plný dům jako za starých časů."

Ryodan zavrčel: "Ty se vůbec nedíváš dopředu, nevidíš si na konec vlastního ptáka."

"Krátký není."

"Netušíš, co přijde."

Barrons nakloní hlavu a čeká.

"Zvážil jsi, co se stane, jestli nezjistíme, jak zastavit ty díry po Králi jinovatky, aby se nerozrůstaly."

"Chestera to spolkne. Části světa zmizí."

"Nebo celý."

"Zastavíme to."

"Co když ne."

"Půjdeme dál."

"Ten prcek," řekne Ryodan s takovým odporem, že vím, že mluví o Dancerovi a ne o Dani, "říká, že jsou tyhle díry a černé díry jsou virtuálně identické. V nejhorším případě skončí všechno uvnitř nich v zapomnění. V nejlepším nebude úniku jen z nich. Až umřeme," řekne opatrně a precizně vyslovuje každé slovo, "vrátíme se zpátky na tenhle svět. Jestli tenhle svět nebude existovat, nebo bude uvnitř černé díry..." Neobtěžuje se tu větu dokončit. Ani nemusí.

Lor zírá na monitor: "Do prdele, šéfe."

"To já vždycky plánuju," řekne Ryodan. "Dělám vše pro to, abych nás ochránil, abych zajistil naší existenci, zatímco vy parchanti jen šukáte, jako by měl zítra přijít konec světa."

"Aha," začne se mu posmívat Barrons, "krále začala tížit koruna."

"Koruna ne. Jen její poddaní."

"A co to má společného s tím Skotem?" zeptá se Barrons netrpělivě.

Nad tím samým přemýšlím.

"Je to druid ze šestnáctého století, kterého posledu prvních třináct druidů vytrénovaných Danany - Draghaři."

"Já myslel, že ho toho problému zbavili," řekl Barrons.

"Já slyšel od jistého chodícího detektoru lži, který to řekl Mac, že jeho strýci se nikdy nepodařilo zbavit se jich úplně."

Zamračám se a přitisknu si prsty na čelo, promnu si ho, jak se snažím vybavit si, kde přesně jsem byla, když mi to Christian říkal - a jestli byli poblíž nějací brouci. To byl jejich problém: byli malí, takže se mohli dostat prakticky kamkoli.

"Ty víš, co Christian řekl Mac, i když jsi u toho nebyl?" zeptá se Barrons tiše.

Ryodan nedopoví.

"Jestli někdy u sebe v knihkupectví uvidím jediného švába..." Barrons se ani neobtěžuje dokončit svou hrozbu.

"Švábi?" zamumlá Lor. "O čem to kurva mluví?"

"Nikdo neví, kde je Světlá královna," řekne Ryodan. "Temné nezajímá, jestli celý tenhle svět bude zničen. Jsou s touhle planetou svázaní stejně jako my. Dananská magie tenhle svět ničí. Ale taky to může být jediná věc, která by ho mohla zachránit. Ten Skot neměl na té hoře zemřít. Nebylo to součástí mého plánu. Já nevím jak ty, ale já si nechci hledat holky na sex uprostřed černé díry."

No to by byl pěkný obrázek.

"Já taky ne," zadrmolí Lor.

Protočím oči.

Ryodan řekne: Tohle by mohl být náš konec."

Konec Devítky? Vždycky jsem si myslela, že když se na tomhle světě něco pokazí, tak popadnou všechny, na kom jim záleží a skrz Zrcadla s nimi zmizí na jinou planetu. Zkolonizují ji a začnou znovu. Naneštěstí jsem tak nějak počítala s tím, že by prostě zmizeli na jinou planetu, kde by si probojovali cestu k vítězství, kdyby byla nebezpečná. Ale nějak jsem nevzala v potaz, že tahle planeta už nebude vůbec existovat. Věděla jsem, že černé díry nejsou žádná sranda, ale nějak mi ještě nedošlo, co ty malé trhlinky v našem vesmíru můžou způsobit za problém v dlouhodobém hledisku. Nějak mi nedošlo, že se Devítka vždycky znovuzrodí na Zemi.

A kdyby Země už neexistovala...

"Musíme spravit ty posraný černý díry," zavrčel Lor.

Vehemetně jsem přikývla na slouhlas.

"Tvůj plán?" řekl Barrons.

"Utajíme jeho existenci," řekne Ryodan. "Pomůžeme mu s proměnou. Na ten problém nasadíme naše nejlepší lidi. Až se to vyřeší, tak si tribunál může dělat, co chce. Třeba mi dát posranou medaili a volnou ruku, kterou si zasloužím."

"Jada," řekl Barrons.

"A taky ten kluk, protože rozumí fyzice, a i když už se pravidla změnila, tak nám s tím může pomoct. Mac. Protože má tu zatracenou knihu. Ona i Skot mají možná víc dananské moci, než samotní Dananové.