Karen Marie Moning: Feverborn (Fever 8) - 3. kapitola

 

Jeskynní místnost byla dobře zakletá dananskou magií, které ani on nerozuměl, aby odpuzovala lidi.

    Naštěstí jí rozumět nemusel.

    Nebyl ani člověk, ani Danan, ale jeden z tvorů z úsvitu světa. I teď, kdy bylo jeho pravé jméno navždy ztraceno, ho svět vnímal jako mocného a nezničitelného.

    Nic kromě švábů nepřežije nukleární holokaust. 

    Měli pravdu. Už ho kdysi přežil. Ten neskutečný výbuch pro něj byl jen trochu otravný. Přetrvávající radiace z něj udělala něco mnohem víc.

    Dokázal se rozdělit a své malé fragmenty poslat na podlahu. Už měl plné zuby toho, že byl jen hmyzem pod nohama lidí. Chtěl život těch parchantů, kteří se vyžívali v tom, když ho mohli zašlápnout. Dlouho věřil, že ten, kterému sloužil mu nakonec zajistí to, po čem toužil. Udělá z něj to, po čem tak neskutečně závistivě toužil - vysokou, nesmrtelnou, celistvou bestii. Ta sláva, kterou by mu to přineslo - kráčet po zemi jako muž, ale nezničitelný jako šváb.

    Už dlouho žil vedle jediné hrozby, která by ho dokázala zničit. Když nemůže být jedním z nich, tak alespoň chce tu zbraň, aby ji mohl pohřbít ztracenou a zapomenutou.

    Ale ukrást ji tomu, kdo ji ukradl z prastarého místa, kde byla schovaná, se ukázalo nemožné. Zkoušel to celou věčnost. To monstrum, které bylo králem, nedělalo chyby.

    Ale teď věřil, že je tu jeden, který může být ještě mocnější než ten, kterému sloužil.

    A tak se sunul vpřed, protlačil své lesklé hnědé tělo škvírkou tak malou, že jí lidé nevidí. Věděl, že se něco změnilo ještě dřív, než prošel pode dveřmi a přešel práh.

    Opovrhoval tím, že jeho mysl se okamžitě soustředila na sběr informací od pošetilých a zkažených bytostí. On byl špehem, on, který kdysi býval bůh.

    To oni byli jako švábi. Ne on.

    Tohle byla jeho mise. Nikoho jiného. A přesto měl vepsané v DNA, aby sbíral informace, teď se z toho stal instinkt. Najednou ho pohltil nečekaný hněv, na chvíli zapomněl na své tělo a na to, kde je a zasekl se. Stále ještě soptící se donutil posunout vpřed, obětoval své nohy u holení kosti a tiše a neviděně se vdrápal do pokoje.

    Ten,  kterému se říkalo Papa Roach, si promnul tykadla, přemýšlel. Připravoval se na další úkol.

    V minulosti už to několikrát hrával na obě strany, ale jeho největším podvodem bylo to, že informoval Roydana, že kobka pod opatstvím je neproniknutelná.

    A tak tenhle potenciální spojenec a tahle příležitost byli jeho.

    Tiše zasyčel a na předních nohou postoupil vpřed, dokud se nezastavil před klecí.

    Byla prázdná, dvě mříže chyběly.

    "Za tebou," ozval se za ním ze stínů hluboký hlas.

    Překvapeně sebou trhl a neobratně se na břiše otočil a při tom syčel. Málokdo ho viděl. A ještě méně lidí ho vnímalo jako něco víc než obyčejnou nepříjemnost.

    "Už jsi tady byl." Temný princ ležel na podlaze, opíral se zády o zeď a křídla měl roztažená. "A několikrát jsem tě viděl u Chestera v přítomnosti Ryodana. Netvař se tak překvapeně, maličký," řekl s tichým smíchem. "Tady se toho mnoho neděje. Trochu se drolí kámen. Občas tu proběhne nějaký pavouk. Takže si toho samozřejmě všimnu. Nejsi Danan. Ale přesto máš vědomí. Ještě jednou vydej ten zvuk, abych věděl, že se nepletu."

    Šváb zasyčel.

    "Sloužíš Ryodanovi?"

    Znovu zasyčel, tentokrát v tom zvuku byla tuna nenávisti a vzteku, jeho malé tělo se tvou emocí celé chvělo. Tykadla vibrovala a vyprskl tak hněvivě, že ztratil rovnováhu a divoce se na břiše zakymácel.

    Ten okřídlený princ se zasmál. "Ano, ano, já to cítím stejně."

    Šváb si stoupl na přední nohy, zatřásl se a poté začal zbylými končetinami vyťukávat na podlahu signál. 

    Zpod dveří se vyhrnuli švábi a spěchali k němu, kupili se jeden na druhého, až vznikl jakýsi tvar podobný člověku.

    Temný princ to tiše sledoval, čekal, až se ta malá tělíčka zformují do podoby uší a úst.

    "Vysílá tě, abys mě kontroloval," zamumlal Cruce.

    "Věří, že se do téhle cely již nedokážu dostat," řeklo hejno lesknoucích se švábů.

    "Aha." Princ nad těmi slovy přemýšlel. "Hledáš spojence."

    "Nabízím spojenectví. Za určitou cenu."

    "Poslouchám."

    "Ten, kdo mě ovládá, má nůž. Chci ho."

    "Osvoboď mě a je tvůj," řekl Cruce rychle.

    "Ani já nedokážu otevřít dveře, které tě tu drží."

    "Kdysi jsem věřil, že nic nedokáže oslabit mříže mého vězení, až na toho zatraceného krále. Pak někdo přišel, odemkl má pouta a narušil kouzlo. Vše je jen dočasné." Cruce se na chvíli odmlčel. "Nadále sbírej Ryodanovi informace. Ale nos je i mně. Všechny. Nic nevynechej. Chci vědět o úplně všem, co se děje za těmito dveřmi. Když tuhle kobku uzamkli, ztratil jsem schopnost vlastní projekce. Už nevidím ven, ani nedokážu nijak ovlivnit, co se děje. Unikl jsem ze své klece, a přesto jsem slepější, než když jsem byl v ní. Ty budeš mýma očima a ušima. A mými ústy, pokud si to budu přát. Osvoboď mě a já na oplátku osvobodím tebe.

    "Pokud budu souhlasit, že ti pomůžu, udělám to sám. Nevlastníš mě, ani mi neporoučíš. Ale budeš mě respektovat," ucedila hromada švábů. "Jsem stejně starý a vážený jako ty."

    "O tom pochybuji." Cruce uklonil hlavu. "Ale souhlasím."

    "Chci tu dýku hned, jak budeš volný. Bude to to první, co uděláš."

    Cruce naklonil hlavu a pátravě se na něj zadíval. "Abys ji použil nebo zničil?"

    "Není možné ji zničit."

    Temný okřídlený princ se usmál. "Ale, příteli, všechno je možné."