Karen Marie Moning: Feverborn (Fever 8) - 7. kapitola

 

Spokojeně jsem se protáhla, přetočila na bok a podívala na Barronse. Znovu byl ve své lidské podobě, ležel na zádech a hruď se mu nehýbala. Věděla jsem, že kdybych mu přitiskla ucho na prsa, tak bych neslyšela bušení srdce.

    Barrons nespí. Věděla jsem, že je v jakémsi hlubokém meditativním stavu. Nebude to trvat dlouho, než zase zmizí do noci, aby dělal cokoliv, co rozbuší jeho srdce.

    Prohrábla jsem se rukou v rozcuchaných vlasech, abych si je odhrnula z obličeje, ale jen se mi podařilo zamotat prsty do pramenů slepených barvou. Vzdala jsem to a odsunula je k jedné straně. Oba jsme byli barvou obalení, a kdybych nebyla... posílená a on tím, čím je, tak by mi to množství chemikálií na kůži dělalo starosti. Váleli jsme se po celém obchodě, jeden druhého strkali v těch troskách a ta rudá barva na kůži nevypadala jako barva, ale jako krev.

    Momentálně jsme leželi na rozbitém gauči u jedné ze zničených knihoven. Rohy knížek mě tlačily do zadku a stínítko od rozbité lampy jsem používala jako polštář. Jedna z malý antikvariátních sošek mě tlačila do zad. 

    Cítila jsem se neskutečně. Osvobozeně. Otevřeně. V duchu jsem si poznamenala, že se na něj musím vrhnout, až se zase budu cítit nejistě a uzavřeně. Barrons byl dokonalý antitoxin pro jed, který mi koloval v žilách.

    Zaklonila jsem hlavu a rozhlédla se po místnosti.

    Jestli nebyl obchod předtím zničený, tak teď už byl. Stalo se nám něco bizarního, zatímco jsme spolu bojovali a zároveň měli sex, vybyli jsme si to na sobě, protože slova už pro nás nebyla dost. A najednou jako by nás posedl jeden stejný cíl, okamžitě jsme přestali a začali se soustředit na to, abychom dokončili, co ti muži začali. Dorazili jsme i to, co zůstalo třeba i jen trochu nedotknuté a zničili jsme o sami. Po jejich řádění můj iPod stále ještě fungoval, ale teď už ne. Rozšlapala jsem ho na padrť. Barrons rozerval koberce svými drápy. Regály, které ještě stály, jsme strhli na podlahu a jejich obsah zadupali do potřísněné podlahy.

    Na jisté intuitivní úrovni jsem to chápala. Někdo jiný znesvětil náš domov. Tím, že jsme přispěli k jeho destrukci, jsme mu řekli sbohem. Dali jsme obchodu řádný pohřeb. Truchlili jsme zuřivostí. Udělali jsme z fénixe popel, aby mohl znovu povstat.

    Začneme znovu. Barrons a já začneme znovu. Naše dlouhověkost to vyžaduje.

     Jak jsem tam tak ležela a zvažovala, jak chci, aby obchod vypadal - ano, pořád miluju zařizování, protože tak tvrdil ten napůl šílený král, svoji podstatu nezměníte - oči mi padly na kousek papíru, který jsem našla předtím, než mě postřelili. Asi se někomu přilepil na botu, protože na něm byl otisk podrážky, a teď byl přilepený na zlomeném opěradle gauče.

    Natáhla jsem se přes Barronse, abych ho sebrala. Přejela jsem po něm dlaní, abych ho narovnala a otočila jsem ho.

    Mezi nánosy barvy na mě z papíru zakřičelo moje jméno.    

    Začala jsem číst. Přestala. Zaklela jsem. Znovu jsem začala číst a pak už jsem jen klela.

    

______________________________________________

Dublin Daily

____________

2. srpna PPZ

Pozor! Pozor!

PŘINÁŠÍME ZPRÁVY VŠEM DOBRÝM OBYVATELŮM NOVÉHO DUBLINU!

MACKAYLA LANE

je pod vlivem smrtící Knihy plné černé magie a Sinsar Dubh je tak znovu na své vražedné misi v Novém Dublinu! Spáchala několik OTŘESNÝCH VRAŽD NEVINNÝCH LIDÍ a ZNIČÍ NAŠE MĚSTO, pokud ji okamžitě NEZABIJEME! Její poslední obětí byl poctivý muž, který pracoval pro Nové Strážce s neutuchající ochotou NÁS OCHRÁNIT! Mick O'Leary byl roztrhán na kusy tím ZVÍŘETEM MACKAYLOU LANEOVOU.

Níže přikládáme fotografii Laneové! Většinou má blond vlasy, ale může si je obarvit, takže se nenechte oklamat jedním z jejich NECHUTNÝCH převleků.

    

Pokud ji uvidíte, NEPŘIBLIŽUJTE se k ní! Je to PSYCHOTICKÝ VRAH a je EXTRÉMNĚ NEBEZPEČNÁ!!!

Pokud máte informace o tom, kde se nachází, uvědomte StarámeSe!

    

Dříve bydlela v BARRONSOVĚ KNIHKUPECTVÍ A STAROŽITNICTVÍ, ale už nějakou dobu nebyla spatřena.

Koluje podezření, že se díky Knize dokáže ZNEVIDITELNIT, čímž se výrazně zvyšuje NEBEZPEČÍ, které představuje!

Pomozte nám OCHRÁNIT Nový Dublin!

Přidejte se k hnutí StarámeSe ještě dnes!

________________________________________________________________

______________________________________________________________________

Nechutné převleky. Zamračila jsem se, protože mě to urazilo. Nic nechutného na mě nebylo. Teda kromě té poslední aktivity, ale to nebylo nechutné. To byla svoboda.

    Usmála jsem se bez humoru. "Jada" proti mně nemusela zvednout ani malíček. Stačilo jí jen utrousit poznámku o mém stavu a Sinsar Dubh a o tom, kde se nacházím, před někým ze StarámeSe, aby mě tak postavila do cesty každému v Dublinu. Díky Daniným novinovým článkům, které používala, aby informovala obyvatele města o všech detailech a hrozbách, které jí přišli důležité, včetně Sinsar Dubh, zbytek světa moc dobře věděl, jak obrovskou moc tisk má. Někteří po mně půjdou, aby mě zabili, jiní s nadějí, že se jim podaří ovládnout smrtící Knihu. Místo toho, aby jim řekla, že já jsem Kniha, tak je přinutila si myslet, že mám její kopii, takže ten hon na mě bude pro ty, kteří chtějí její moc, mnohem lákavější.

    Nebyla jsem psychotická a věděla jsem to. Držela jsem se zatraceně dobře. Zabila jsem jen jednu osobu. Nešťastnou náhodou. A neskutečně jsem toho litovala. Dala bych cokoli za to, abych to odčinila.

    Znovu jsem byla rozzuřená doběla, všechna ta nenávist, kterou jsem si vybila na Barronsovi, se pomalu vracela zpátky.

    Tohle byla kravina. Zradilo mě celé město a navíc jsem byla viditelná. Už jsem se nemohla dál nepozorovaně plížit ulicemi a jít, kam se mi zachce. Už jsem se nemohla vyhýbat svým ghúlím pronásledovatelům. Najednou mi přišlo neskutečně divné, že mě začali hledat zrovna v tu noc, kdy jsem byla poprvé viditelná. To mě tak snadno vycítili?

    Ne že bych nějak stála o to být zase neviditelná, dodala jsem rychle v duchu. Kdyby Sinsar Dubh poslouchala, a já si byla jistá, že tomu tak je, nechtěla jsem říkat žádná přání. Žádná přání. Ani jedno. "Slyšíš?" zamumlala jsem. "To jsem já Mac. A nic si nepřeju."

    Odpovědi jsem se nedočkala, ale očividně jsme spolu s Knihou nemluvili. Nebo ji jen zaměstnávalo něco jiného, něco nekalého a ďábelského, co si žádalo veškerou její pozornost a výsledek toho snažení se mi zlomyslně vymstí. A tak jsem si alespoň mohla vychutnat to ticho. A strávit svůj čas příjemnějšími věcmi.

    Hladově jsem se podívala na Barronse. Mít sex sjetá Temným masem bylo naprosto fenomenální, přesně jak jsem si myslela. Když konzumuje něco z Dananů, tak se potom lidská existence jeví jako stín toho, jaký by život měl být. Zbystří vám smysli, chuť, hmat, sluch i čich. Sex s Barronsem byl ještě víc ohromující než jindy. Moje orgasmy trvaly věčnost a jeden spustil druhý a ten další. Jo, dát si Temné maso dvakrát během osmi dnů byl pravděpodobně hodně špatný nápad.

    Rozhodla jsem se přemýšlet nad tím až za pár dní, až všechny účinky pominou.

    Barrons pomalu a ztěžka otevřel oči. Zračila se v nich touha a to vždycky probudilo tu mou. Přejela jsem prsty po jeho těle od břicha až k bradě a užívala si každý pohyb jeho svalů. Užívala jsem si pohled na jeho jemnější stránku, než se zase stáhne do své tvrdé ulity.

    Chytil mě za bradu a palcem přejel po spodním rtu. "Jayne na tebe vystřelil," řekl neskutečně tiše a já věděla, že inspektora cítí tady v obchodě a že z něj bude ještě před rozedněním mrtvola.

    "Jayne zastavil ty muže, kteří na mě stříleli," opravila jsem ho. "Strážce jménem Brody to všechno začal. Rudé vlasy. Bylo mu něco kolem pětatřiceti a měl asi něco málo přes metr osmdesát." Dala jsem mu přesný popis, aby ho mohl najít, kdyby chtěl. A on bude chtít. "Ostatní jen poslouchali jeho rozkazy. On je jediný, kdo je za to odpovědný. Chtěl to tady podpálit," řekla jsem. "Ostatní budou poslouchat Jayna, až bude Brody pryč."

    Lehce se pousmál nad tím, jak klidně jsem mluvila o blížící se zkáze lidského života. "Jsem rád, že jsi zpátky." Ve více věcech, než jen v té jedné, dodaly jeho oči.

    Podala jsem mu výtisk Dublin Daily. "Jada mě práskla."

    Prolétl článek, potom vstal a nahý přešel ke zničenému pultu, na kterém kdysi byla moje milovaná knihovna a stříbrný zvonek. Ať už hledal cokoli, nebylo to tam, kde to původně nechal. Prohrabával se sutinami a pak se vrátil s dalším kouskem zmuchlaného papíru.

    Narovnala jsem ho.

__________________________________________________________________

________________________________________________________________________

DUBLIN DAILY

_____________________________

3. srpna PPZ

Pozor! Pozor!

NOVODUBLIŇANÉ BUĎTE NA POZORU!

Právě jsme obdrželi zprávu, že v Irsku se objevily DVĚ smrtící kopie PSYCHOTICKY ZLÉ Sindar Dubh!

Jedna kopie posedla MACKAYLU LANEOVOU. Druhá posedla

DANI O'MALLEYOVOU

která si teď říká JADA. Fotografie obou najdete níže.

MACKAYLA LANEOVÁ a JADA jsou pod naprostou KONTROLOU nejvíc smrtících knih černé magie, která kdy existovala. NEDAJÍ se zachránit.

    

Jsou PSYCHOTICKÉ A NEBEZPEČNÉ!

Abychom je zastavili, musíme je ZABÍT!

Pokud víte, kde se nachází, informujte nás. NEPŘIBLIŽUJTE SE K NIM!

Pomožte nám OCHRÁNIT Nový Dublin!

Přidejte se k hnutí StarámeSe ještě dnes!

______________________________________________________

______________________________________________________________

    Zamračila jsem se. "Počkej, cože? To nedává smysl. Ona Knihu nemá, ne?" Určitě se jí během posledních dní nemohlo podařit osvobodit Cruce a nechat se jím posednout.

    "Nejsem si toho vědom. Ryodan ji sleduje."

    "Kdo by tohle vytiskl a proč?"

    Naklonil hlavu na stranu a se zájmem si mě prohlížel.

    "Myslel sis, že vydala ten první článek a já tenhle otiskla jako pomstu."

    Pokrčil rameny. "Když tě někdo předhodí vlkům, stáhneš ho sebou. Alespoň jste teď na ně dvě. Až na pár výjimek se lidé vždy spojí s cílem porazit společného nepřítele, než se znovu pustí do sebe navzájem, takže tím vytvoří několik příležitostí k útěku."

    Milovala jsem jeho logiku, jasná, jednoduchá a efektivní. "Já bych se asi jen zkusila bránit. Asi bych vytiskla vlastní článek, kde bych to všechno popřela." Spíš než že bych se obrátila proti Dani, i když ona se obrátila proti mně. Nikdy bych nikomu nepřiznala, že jsem zabila Strážce. Nenáviděla jsem se za to, vůbec mi nedělala dobře představa, že mě u toho někdo viděl. Chtěla jsem jméno. Je děsivé vědět, že o vás někdo ví něco příšerného a vy vůbec netušíte, kdo to je.

    "S rozumem to nejde. Celý sociální systém je postavený na dojmech. Útočník zaútočí, takže bránící vypadá, že se brání, a proto působí provinile. Jestli jsi to nevydala ty ani Dani, tak na vás obě cílí někdo jiný a chce vás buď mrtvé nebo na útěku. A dosáhl toho s obyčejnými dvěma kusy papíru. Jsou po celém městě. Viděl jsem dav kolem dublinského hradu, který nutil Strážce, aby s tím něco udělali."

    Proto si myslel, že po mně jde Jayne. Strážci si hrad zabrali po pádu zdi a teď slouží i jako nemocnice. "Ale proč by tomu někdo věřil? StarámeSe neuvedli jediný důkaz. Kromě toho," zamračila jsem se, "vypadá to, jako by to psaly děti."

    "Strach, nuda a pocit bezmoci už zařídily kdejaký lov na čarodějnice. Kdo ovládá tisk..."

    "Ovládá lidi," dokončila jsem. "Copak nevědí, že máme mnohem větší problémy? Jako třeba to, že něco ničí samotnou podstatu našeho světa?"

    "Za ty černé díry viní tebe a Dani. Ten dav tvrdil, že magie, kterou používáte je tak ničívá, že trhá svět na kusy."

    "A ty se nebojíš, že můžou být na cestě sem?" zeptala jsem se štiplavě. Aby ještě víc zničili můj domov. Zatnula jsem ruce v pěst.

    "Možná jsem se zamotal do davu a nenápadně řekl, že jsem viděl dvě mladé ženy, jak tancují nahé kolem zářící knihy na hřbitově na kraji města."

    Zasmála jsem se. "A to fungovalo?"

    "Příslib nahých žen a násilí byl vždycky neodolatelný pro vyděšené muže. Pořád je ale jen otázkou času, kdy sem přijdou."

    Vstal jako ladný černý panter a svaly mu jen hrály. Nevypadal tak hrůzostrašně bez svých černorudých tetování. Málokrát jsem ho viděla bez nich. Nádherný nahý muž. Moje kůže voněla po něm. Nechtěla jsem se jít osprchovat, ale musela jsem se zbavit té barvy.

    Podal mi ruku a pomohl mi vstát. Na poslední chvíli ke mně naklonil hlavu a nadechl se. Usmála jsem se. Navzájem jsme si po sexu voněli. Tak by to mělo být vždycky, protože jinak spí se špatnou osobou.

    "Mám práci," řekl a já v jeho tónu postihla náznak lítosti, že spolu nemůžeme zapomenout na celý svět a nevměšovat se do jeho záležitostí. Život byl mnohem jednodušší, když jsme ignorovali vše kromě nás dvou.

    "My máme práci," opravila jsem ho. Už jsem nechtěla být stranou.

    "Já. Umyj se. Za hodinu jdeme."

    Než jsem vůbec stihla otevřít pusu a začít se hádat, byl pryč, zmizel tím svým plavným způsobem bud moc rychlým na to, abych si toho všimla, nebo splynul s okolím jako chameleon.

    Ozval se jen jeho hlas: "Ochráním obchod před lidmi. Budete tu v bezpečí, než se vrátím, slečno Laneová."

    Naježila jsem se. Poslední hodinu mi tykal, když jsme byli ponoření jeden do druhého.

    Ale tím vykáním mezi námi zase vztyčil tu jeho formální zeď.

    "Slečna Laneová, to určitě," zamumlala jsem, ale už byl pryč.

***

Přesně hodinu na to jsme odešli zadními dveřmi na ulici mezi obchodem a Barronsovou garáží. Nesnášela jsem opouštět obchod, když byla všechna okna zničená, ale Barrons mě ujistil, že se obchodu nic nestane.

    Zatímco jsem se sprchovala, jsem si uvědomila, co jsem přehlédla, když jsem četla ty novinové články: dnes bylo třetího srpna - byl to přesně rok, co jsem vstoupila na Irskou půdu. Tolik se toho od té doby stalo. Tolik se změnilo. Pořád bylo těžké smířit se všemi těmi velkými změnami v mém životě. Teď, když už jsem zase byla vidět, jsem chtěla mluvit s mámou o některých problémech, které jsem měla, a chtěla jsem, aby mě táta obejmul, ale rodinné setkání bude muset počkat.

    V tom chladném vlhkém vzduchu jsem se otřásla zimou. Vlasy jsem měla pořád mokré a v blonďatých pramenech byly stále rudé fleky. Použila jsem citronový olej, abych se zbavila barvy, ale nepomohlo to. Prostě další špatný den v Dublinu pro mé vlasy.

    Ale to nebyl jediný důvod, proč jsem se třásla. Ledový Lovec čekal přikrčený v zadní uličce, poutaly ho Barronsovy symboly na křídlech a temeně hlavy. Byl to ten samý Lovec, na kterém jsem letěla, když jsme se snažili vystopovat Sinsar Dubh, ale ta nás přelstila, takže jsme se rozprchli jako myši. V ten samý den, kdy prastarý lovec K'Vruck letěl se mnou a pokáral mě, že neletím na něm a v pozdravu mě nazval starou přítelkyní.

    Pro toho obrovského nejstaršího Lovce, jehož jméno je synonymem smrti a jeho polibek dokáže vymazat z existence samotnou duši, mám zvláštní slabé místo. Ne pudl, dokonce ani pitbul. Mým mazlíčkem je K'Vruck. Zajímalo by mě, kde je a jestli se k nám dnes v noci znovu připojí.

    Nad tou myšlenkou mi přejela po těle husí kůže. Jestli ano, tak ho pošlu pryč. Nechtěla jsem, aby se kdy dostal do blízkosti Barronse.

    A na obloze nebyl K'Vruck mým jediným problémem. Zajímalo by mě, jak dlouho potrvá ghúlům, než mě znovu najdou, když jsem znovu byla vidět. Zdálo se, že neustále měním jednu komplikaci za druhou.

    Dnešní komplikace byla asi o pěti menší, než její obří bratr. Přemýšlela jsem, proč si nevezmeme jedno z Barronsových aut, určitě by dokázalo předjet vše, co se nám postaví do cesty. Lovcova kůže neměla žádnou barvu, byla černá jako noc a pohlcovala světlo kolem sebe, jako by vpadla do kosmické koupelny a napudrovala se prachem z černé díry. Křídla měl složené a ať už Barrons použil jakékoli kouzlo, z jeho těla stoupala pára, co vypadala jako suchý led.

    Znovu jsem se otřásla. Letět na jedné z bestií bylo jako lehnout si na ledovec. A když jste promoklí a holou kůží se ho dotknete, tak se přilepíte jako jazyk na chladný kov v mrazivém ránu. Jednou mě kamarádi v Gerogii vyzvali, abych udělala přesně to, když jsme čekali na školní autobus. "Potřebuju si vzít-"

    Barrons mě umlčel tak, že po mně hodil hromádku s oblečením: rukavice, šálu a tlustého bombera. Ten chlap byl vždy na všechno připravený.

    Lovcův hlas se mi otřel o mysl, Ať ze mě sundá ta svá znamení. Otravují mě.

    Překvapilo mě, že slyším jeho hlas. Když sním Temné maso, tak to otupí moje vidoucí smysly, dokud ze mě účinky nevyprchají. Předpokládala jsem, že s ním nebudu schopná komunikovat.

    To nejsi ty, kdo má schopnost slyšet. To já mám moc být slyšen, zavrčel. Smaž to.

    Rozmyslím si to, zalhala jsem. Rukavice jsem si zastrčila do rukávů a šálu si uvázala pevně kolem krku.

    Jeho pobavení se mi prohnalo hlavou a já najednou věděla dvě věci: věděl, že lžu a ta znamení ho nijak neomezovala. Jen to předstíral.

    Byl jsi někdy spoutaný?

    Ne. Vše je jen volba. Donuť svou rasu, aby na nás přestala střílet. Jsme neškodní. Ta znamení mě otravuje. Odstraň je.

    Netrpělivě podupal zadníma nohama.

    Když tě nijak neovlivňují, proč tě otravuje ? zeptala jsem se.

    Tobě se líbí ty červené skvrny ve vlasech?

    Zasmála jsem se a Barrons se na mě zadíval.

    Takže je to o vzhledu?

    Překáží mi při rozhlížení. Nehraj si s námi. Nebo si my pohrajeme s vámi a to se vám líbit nebude.

    Ani jsem nechtěla domýšlet, jak by to vypadalo.

    "Abychom mohli letět, musíme nasednout, slečno Laneová," řekl Barrons suše.

    "Myslím, že to jsem pochopila před pár hodinami v obchodě," řekla jsem suše. "Mluví ke mně. Neslyšíš to?"

    Ani já s ním nedokážu komunikovat, zamumlal mi Lovec v mysli. Existují dveře. On žádné nemá.

    Jak to myslíš?

    Jak jsem řekl.

    Cože?

    Nebudu to obšírně vysvětlovat. Otevři svou ubohou mysl. Pokud to neuvidíš, nezasloužíš si to vědět.

    Obrátila jsem oči v sloup, už jsem se nedivila, že měl Temný král tyhle příšery tak v oblibě. Měli stejný styl komunikace.

    Barrons se ostře podíval doleva a jeho temné oči se třpytily. Zatímco byl pryč, se nakrmil a jeho velké tělo teď pulzovalo elektrickou energií. Podívala jsem se před sebe a naklonila se směrem k němu. Už seděl Lovci na zádech.

    Protože jsem nemohla použít své vidoucí smysli, abych určila, jestli mluví Lovec pravdu, poslechla jsem svoji intuici. Udělala jsem krok vpřed a rukou v rukavici smazala jeden ze symbolů na Lovcově kůži.

    "Co to kurva děláš?" zasyčel Barrons.

    "Je tu dobrovolně. Neublíží nám."

    "A to víš, protože ti to řekl? Ty mu věříš?"

    Věděla jsem mnohem víc než to. Věděla jsem, že když setřu symboly, bude spolupracovat mnohem ochotněji. Možná mi řekne i jedno, dvě prastará tajemství o vesmíru a já jsem neskutečně zvědavý tvor. Od chvíle, co jsem se dostala do Bílého paláce, do té nekonečné záplavy divů, podezřívala jsem se, že mám trochu cikánské krve. Jestli - ne, až - budou naše problémy za námi, tak plánuju s Jerichem Barronsem prozkoumat celý svět.

    Lovec byl pyšný, rezervovaný a zvyklý, že nad ním nikdo nemá autoritu. Tomu slovu nerozuměl, musel si spoustu věcí ve své hlavě rozdělit do menších kategorií, stejně jako Temný král rozdělil sebe do těl několika lidí. Ani si nejsem jistá, jestli byl naživu v pravém slova smyslu, pokud si tedy nemyslíme, že ledové meteority a hvězdy jsou živé. Ty symboly ho nijak nepoutaly. Na jeho kůži byly jako otravné mouchy a urážely ho.
    "Věř mi."

    Díval se na mě, ve tváři se mu nepohnul jediný sval, kromě malého cuknutí v čelisti, což se u něj rovnalo vzteklému záchvatu.

    Po dlouhé chvíli ticha zabručel: "Je to vaše rozhodnutí, slečno Laneová."

    Obešla jsem Lovce a smazala další symbol z jeho křídla. Barrons mi pomohl nahoru a já se vyškrábala na jeho zledovatělá záda za obrovskou hlavou a smazala poslední symbol. 

    Barrons si sedl za mě a Lovec zapředl: Aaaaa, a teď poletíme.

    Lovec se vrhl dopředu, a když se dostal k široké křižovatce na kraji Temné zóny, roztáhl křídla, která rozvířila temný led kolem nás v malou bouři. A pak jsme vzlétli a letěli stále výš.

    Nechtěla jsem opustit knihkupectví na bůhví jak dlouho napospas svému osudu. Podívala jsem se dolů a viděla, jak se od nás vzdalovalo. Ujistila jsem se, že na něj momentálně nikdo neútočí a došlo mi, proč si Barrons nedělá starosti.

    Černé tornádo plné suti řádilo na šířku osmi bloků a knihkupectví bylo přímo v jeho oku. Vyletěli jsme přímo z jeho epicentra. Malý dav lidí to pozoroval z dálky, ale nikdo by do toho cyklónu nevkročil.

    Ohlédla jsem se přes rameno. Pode mnou byla ledová bestie a za mnou rozpálený muž. "A jak jsi udělal tohle?" zeptala jsem se nevěřícně.

    "Měl jsem u Dananů schovanou jednu laskavost. Podnebí je jejich specialita."

    To musela být obrovská laskavost. "Kdo z Dananů tě má rád dost na to, aby ti něco dlužil?" Na tohle jsem znala odpověď. Nikdo.

    "Ten, kterého jsem nezabil, i když jsem chtěl. Potom, co jsem zabil jiné dva."

    Slabě jsem se usmála. 

    Chtěla jsem být Jerichem Barronsem, až vyrostu.