Richelle Mead: Storm Born (Dark Swan #1) - 3. kapitola

Vzhledem k tomu, že už zase flákám školu a zatáhla jsem přednášku, tak jsem se rozhodla využít ty tři hoďky volna k překladu 3. kapitoly. A jelikož jsem geniální a tuhle kapitolu jsem začala překládat už před měsícem a zapomněla na to (příjemné překvapení), tak to šlo poměrně rychle. Omluvte chyby, je to bez korektury :) A než se někdo zeptá: ano, umím používat tabulátor, bohužel tohle je nejlíp čitelná verze, které se mi podařilo dosáhnout...


Sledovala jsem lidi kolem sebe skoro hodinu, takže jsem si ho všimla hned. Nebylo těžké si ho všimnout. Podle očí žen u baru jsem pochopila, že nejsem jediná, kdo ho zaznamenal.
Byl vysoký a ramenatý, s krásnými svaly, ale rozhodně ne nijak přehnanými jako například u Arnolda Schwarzeneggera. Měl na sobě khaki šortky s modrým tričkem. Černé vlasy mu sahaly až k bradě a měl je zastrčené za uchem. Oči měl velké a tmavé, posazené v hladce oholeném obličeji, s kůži perfektně opálenou dozlata. V jeho rysech byla jakási exotika, kterou jsem nemohla zařadit. Ale ať to bylo cokoliv, fungovalo to perfektně.
"Ahoj, sedí tu někdo?" kývl hlavou směrem k židli vedle mě. Byla jediná volná v celém baru.
Potřásla jsem hlavou a on si sedl. Nic dalšího neřekl a jediné, co jsem od něj ještě slyšela bylo, jak si objednává margaritu. Potom to vypadalo, že dělá přesně to, co já - sleduje lidi. A upřímně, tohle na to bylo to perfektní místo. U Alejandra byl bar hned vedle tříhvězdičkového hotelu, tudíž se zde nacházelo spoustu místních i turistů různého sociálně-ekonomického postavení. Na televizi běžel sport nebo zprávy nebo počasí nebo cokoliv se zrovna barmanovi zlíbilo. Na druhém konci sálu bylo pár výherních automatů. Hudba - někdy i živě, ale dnes v noci ne - nutila ty, co sledovali televizi přiblížit se ještě blíž a lidi, co tancovali se mačkali v prostoru mezi stolky.
Byli to lidé, to nejlepší z nich. Život, alkohol, bezmyšlenková zábava a špatné hlášky, když někoho balili. Ráda jsem sem chodila, když jsem chtěla být sama bez toho abych byla sama. A líbilo se mi to ještě víc, když si mě opilci nevšímali. Ale nebyla jsem si jistá, co si mám myslet o těch dost pěkných. Jedna dobrá věc na panu Vysokém, Temném a Hezkém sedícímu vedle mě byla, že se mě žádní ztroskotanci nesnažili sbalit.
Ale ani on se mnou nemluvil, a po chvilce jsem zjistila, že by se mi líbilo, kdyby mi něco řekl - ne že bych věděla, co mu na to mám odpovědět. A s tím, jak se na mě občas podíval si myslím, že na tom byl stejně. Nevěděla jsem to určitě. Začalo mezi námi vzrůstat určité napětí, jak jsme oba na něco čekali.
A pak to přišlo, začal.
"Vypadáš chutně."
Ne zrovna začátek, jaký bych čekala.
"Prosím?"
"Tvůj parfém. Voní jako, jako fialky a cukr. A vanilka. Asi je divný, když myslím, že fialky jsou jedlí, co?"
"Ne tak divný jako když kluk ví, jak doopravdy voněj." A bylo taky divný, že to cítil. Voněla jsem se někdy před dvanácti hodinami. A se vším tím kouřem a potem kolem mě byl div, že vůbec něčí čichový buňky fungovaly.
Věnoval mi pokřivený úsměv a obdařil mě pohledem, u něhož jediné slovo, kterým se dal popsat bylo omámený. Cítila jsem, jak se mi zrychlil puls. "Je dobré umět rozeznat květiny. Potom je jednoduší darovat je. A zapůsobit tak na ženu."
Podívala jsem se na něj a zatočila svou lahví s pivem. "Snažíš se na mě zapůsobit?"
Pokrčil rameny. "Jen se snažím konverzovat."
Zvažovala jsem, jestli tuhle hru chci hrát. Jestli vůbec můžu. Pousmála jsem se.
"Co?" zeptal se.
"Nevím, jen přemýšlím o těch květinách. A snaze zapůsobit. Víš, myslím to, že je divný, že dáváme v podstatě pohlavní orgány bylin lidem, který se nám líbí. To je divný, ne? Zvláštní způsob jak někomu ukázat náklonost."
Jeho oči se rozzářili, jakoby zrovna objevil něco překvapivého a skvělého. "Asi tak, jako když někomu věnuješ čokoládu, což je, jak se říká, afrodisiakum? Nebo víno? Společenské pití, které snižuje zábrany."
"Hm, jako když se lidi snaží působit důvtipní a zároveň se na sebe snaží upoutat pozornost. Ne aby šli a řekli: Hej, líbíš se mi, zkusme to spolu. Ale místo toho řeknou: Na, tady máš pohlavní orgány rostliny a afrodisiakum." Napila jsem se piva a podepřela si hlavu rukou, překvapeně jsem zjistila, že mluvím dál. "Já nemám problém s muži nebo vztahy nebo se sexem, ale někdy mě ty hry o lidskou pozornost strašně vyčerpávaj."
"Jakto?"
"Připadá mi to jako hra na schovávanou. Žádná upřímnost. Jakoby lidi nemohli prostě přijít a říct co chtějí. Všechno musí být chytrá hra, kdy máš pečlivě připravenou frázi nebo neosobní dárek. A já tuhle hru neumím hrát moc dobře. Učí nás to, že být upřímný je špatná věc, jako by to bylo nějaké společenské tabu."
"No," zvažoval to. "Vždycky to nemusí dopadnout dobře. Nezapomínejme, že by mohli bejt odmítnutí. To je nejspíš ten hlavní důvod, ten strach."
"Jo, to asi jo. Ale když tě někdo odmítne, tak to ještě neni ta nejhorší věc na světě. Nebylo by to snažší, než plýtvat celý večer, ne-li měsíce randění? Každý by měl hned vyložit karty. A když tě ta druhá osoba pošle do prdele, tak fajn. Jdu dál."
Najednou jsem se podezřívavě podívala na pivo přede mnou.
"Děje se něco?"
"Jen přemejšlim, jestli už jsem opilá. Tohle je moje první pivo, ale připadám si po něm nějak ukecaná. Jindy takhle moc nemluvím."
Zasmál se. "Nemyslim, že bys byla ukecaná. Vlastně s tebou souhlasím."
"Jo?"
Přikývl a vypadal pozoruhodně chytře, jak si tak promýšlel svojí odpověď. A byl přitom snad ještě víc sexy. "Souhlasím s tebou, ale nemyslím si, že lidé snášejí upřímnost dobře. Proto mají radši ty hry. Chtějí těm krásným lžím věřit."
Dopila jsem pivo do dna. "Já ne. Můžeš ke mně být upřímný kdykoliv."
"Myslíš to vážně?"
"Jo," položila jsem láhev na stůl a podívala se na něj. Přemýšlivě se na mě díval a jeho pohled byl zase žhavej, odrážela se v něm temnota, sex a horko. Úplně mě pohltil a zatrnulo mi v břiše.
Lehce se naklonil dopředu. "Máš to mít. Byl jsem rád, když jsem vedle tebe viděl prázdný místo. Protože jsi krásná. Myslím, že to jak ti prosvítá podprsenka pod tričkem je neuvěřitelně sexy. Líbí se mi tvar tvýho krku a to jak ti ho zakrývají vlasy. Myslím, že jsi vtipná a taky chytrá. Už po pěti minutách vím, že se sebou nenecháš vyjebávat, to se mi taky líbí. Skvěle se mi s tebou povídá a myslím, že stejně skvělý by s tebou byl i sex." A zase se v židli narovnal.
"Páni," řekla jsem a až teď si uvědomila, že jsem si pod bílý tričko vzala černou podprsenku. Hups. "To bylo hodně upřímný."
"Mám jít do prdele?"
Hrála jsem si s lahví a zhluboka se nadechla. "Ne, ještě ne."
Usmál se objednal nám další pití.
Představení se navzájem se zdálo jako další logický krok. Když se na mě otočil, řekl mi, že se jmenuje Kiyo.
"Kiyo," zopakovala jsem. "Pěkný."
Pozoroval mě a po chvíli se usmál. Má moc hezkou pusu. "Pokoušíš se přijít tomu na kloub."
"Čemu?"
"Co jsem za rasu. Nebo do který etnický skupiny patřím."
"Ne, to ne," protestovala jsem, i když to bylo přesně to, co jsem dělala.
"Moje máma je Japonka a táta pochází z Jižní Ameriky. Kiyo je zkrázeně Kiyotaka."
Zkoumala jsem ho a konečně pochopila proč má tak velké tmavé oči a opálenou pleť. Lidské geny, to bylo něco úžasného. Líbilo se mi, jak se vyvedl.
Je to skvělý mít někoho takového za předky. Věděla jsem, že máma měla předky z Řecka a Walesu, ale i spoustu dalších. A co se týče mého ubožáckého otce - no o tom, co jsem zdědila jsem nevěděla zhola nic, stejně jako o ničem jiném, co se ho týkalo. Z nějakého důvodu jsem fakt měla snad od všeho trochu, jak dřív naznačil ten kér.
Uvědomila jsem si, že na Kiya zírám až moc dlouho. "Ale ten výsledek se mi líbí," řekla jsem nakonec, což ho rozesmálo.
Zeptal se mě, co mám za práci, tak jsem mu řekla, že dělám web designy. Nebyla to tak úplně lež. Specializovala jsem se na to ve škole a taky na francoužštinu. Oba tyhle obory mi ve skutečnosti byli naprosto na nic, i když Lara přísahala, že mít webový stránky by prospělo našemu obchodu. Prozatím jsme se spoléhali, že nás lidé doporučí.
Když mi řekl, že je veterinář, odpověděla jsem mu: "Ne, nejsi."
Vytřeštil oči překvapením: "Proč myslíš?"
"Prostě... prostě mi to nejde dohromady. Nedovedu si to představit." A ani jsem si nedokázala představit, jak zítra Laře říkám: Tak jsem včera byla v baru a potkala jsem tam strašně sexy veterináře. Tohle mi prostě nešlo dohromady. Veterináři obvykle vypadají jako Wil Delaney.
"Je to čisto čistá pravda," přísala Kiyo a upil ze svojí margarity. "Dokonce si sebou beru práci i domu. Mám pět koček a dva psy."
"Pane jo."
"Hej, já mám zvířata rád. Jak jsme se bavili o tý upřímnosti... Zvířata nelžou o tom, co cítěj. Chtějí jíst, bojovat a množit se. Když tě mají rádi, dají ti to najevo. A když ne, tak ne. Nehrajou žádný hry. Možná až na kočky. Ty jsou občas zákeřný."
"Jo? Jak se ty kočky jmenujou?"
"Smrt, Hlad, Nemoc, Válka a pan Whiskers."
"Ty jsi pojmenoval svoje kočky po čtyřech jezdcích z Apokaly- počkej, pan Whiskers?"
"No, jezdci jsou jenom čtyři."
Pak jsme mluvili o všem, co nás napadlo. Něco bylo vážné, něco veselé. Řekl mi, že je z Phoenixu, což mě tak nějak zklamalo. Není místní. Taky jsme mluvili o lidech kolem nás, o našich pracích, životě, vesmíru a tak dále, a tak dále. A celou tu dobu jsem se divila, jak se tohle stalo. Neříkala jsem snad, že se straním společnosti? A přece, byla jsem tady a povídala si s klukem, co jsem ho zrovna potkala, jakobych ho znala celý život. Divila jsem se, co všechno moje vlastní pusa nevypustí. Stejně tak jako jsem nepoznávala svou řeč těla: nakláněla jsem se k němu, jak jsme spolu mluvili a nohy se nám dotýkaly. Nevoněl kolínskou, ale tak jak vypadal: temně a sexy. A taky voněl sliby. Sliby, které říkali: Dal bych ti všechno, co jsi kdy chtěla, kdybys mi dala šanci...V jednu chvíli jsem se naklonil k baru, abych odsunula prázdnou flašku. Najednou jsem cítila Kiyovi prsty, jak mi přejíždí na zádech tam, kde mi končilo tričko. Nadskočila jsem, jakobych dostala ránu elektrickým proudem, jen z tak obyčejného doteku.
"A zase upřímně," řekl tichým hlasem. "Líbí se mi tvoje tetování. Hodně. Zase fialky?"
Přikývla jsem a opřela se zpátky o židli, ale on nechal ruku na místě. To tetování sestávalo z řetězu fialek a listů, které se táhli po dolní části mých zad. Uprostřed byl trs trochu větší a od něj šli menší výběžky, které mi sahaly skoro až k bokům.
"Fialky jsou takovej můj patron," vysvětlila jsem. "To kvůli mým očím."
Naklonil se ke mně a mně se skoro zastavil dech z toho, jak byl blízko. "Páni, máš pravdu. V životě jsem neviděl nikoho s takovouhle barvou."
"Mám ještě tři další."
"Oči?"
"Tetování."
To ho zaujalo. "Kde?"
"Mám je pod tričkem," zaváhala jsem. "Víš něco o řecké mytologii?"
Přikývl. Hm, vzdělanej člověk. Jedině dobře.
Dotkla jsem se horní části pravé ruky. Můj rukáv tu část kůže zakrýval. "Tady mám hada obtočenýho kolem ruky. Má představovat Hecaté, bohyni magie a měsíce v srpku." Nedodala jsem, že Hecaté střeží křižovatky mezi světy. Byla to ona, kdo umožňovala přechod do Jiného světa a dál. Tohle tetování mě s ní spojovalo a umožňovalo mi to uskutečnit ty svoje výpravy a zavolat si jí na pomoc, kdybych potřebovala.
Přesunula jsem s k horní části levé ruky. "Tady je motýl, který objímá mojí ruku a křídly se dotýká. Je napůl bílý, napůl černý."
"Psyché?" zeptal se.
"Dobrej odhad," fakt o tom věděl dost. Bohyně Psyché se spojovala s duší, co v mýtu representoval motýl. "Persefóna."
Přikývl. "Napůl černý, napůl bílý. Půl života žila na zemi a druhou půl v Podsvětí."
Narozdíl od mého života. Persefóna umožňovala přechod do světa smrti. Sama jsem tam nikdy nebyla, ale vyvolávala jsem ji, abych tam poslala jiné.
"Je strážkyní temného měsíce. A tady-" dotkla jsem se zadní strany krku "-mám měsíc, ve které je obličej ženy. Selene, úplněk."
V Kiyových očích se zračil zájem. "Proč ne nějakou známější bohyni měsíce? Třeba Dianu?"
S odpovědí jsem zaváhala. V podstatě by stejnému účelu Diana posloužila dobře. Stejně jako Selene byla připoutána k lidskému světu, tudíž by mi tu mohla dělat kotvu, když potřebuji. "Ty ostatní jsou osamělé bohyně. Dokonce i Persefóna, která je vlastně vdaná. Diana je panna - taky je sama. Selene... no, moc se o ní nemluví, ale byla společenštější. Bohyně sexu. Otvírá se jiným lidem. A zkušenostem. Takže jsem si zvolila jí. Myslela jsem, že by nejspíš nebylo moc zdraví, kdybych na sobě měla tři bohyně, které byly samy."
"A co ty? Ty se cítíš sama, Eugenie?" jeho hlas byl jak samet a já se utápěla v jeho očích. Byli jako čokoláda. A čokoláda je afrodiziakum."Nejsme sami všichni?" zeptala jsem se s lehkým úsměvem.
"Ano, nakonec jsme všichni sami, nehledě na to, co říkají a písničky a všechny ty příběhy se šťastným koncem. Asi jde spíš o to, s kým si vybereme tu samotu trávit."
"Proto jsem sem přišla. Abych byla sama mezi lidmi. V davu je izolace. Jsi schovaný. V bezpečí."
Podíval se kolem sebe na bzučící, pohybující se dav lidí. Obklopovali nás jako zeď. Byli tam a přitom tam nebyli. "Ano. Nejspíš to tak je."
"Nejsi tu kvůli tomu?"
Podíval se zpátky na mě a jeho pohled byl zamyšlený. "Nevím, nejsem si jistý. Možná jsem tu kvůli tobě."
Na to jsem neměla žádnou rychlou odpověď, takže jsem si znovu začla hrát s lahví. Barman se mě zeptal, jestli chci další, zakroutila jsem hlavou.
Kiyo se dotkl mého ramene. "Chceš si jít zatancovat?"
Byla jsem si dost jistá, že jsem od střední školy netancovala, ale nějaká neznámá síla mě přinutila souhlasit. Vešli jsme do davu dost špatných tanečníků. Spíš jsme tancovali na spoustu rychlých písniček, které jsem nikdy předtím neslyšela. Kiyo a já jsme nebyli o nic lepší. Ale když začali hrát pomalou písničku, přitáhl si mě k sobě tak těsně, jak jen to šlo. Teda skoro.
Tohle se mi v životě nestalo u kluka, co jsem právě potkala. Ta touha po někom, koho jsem chtěla ne jen proto, že by byl volný. Jeho tělo bylo tvrdé a perfektní a já se hledala cestičky, jak se ho co nejvíc dotýkat. Představovala jsem si ho nahýho, jaké by to bylo cítit jeho tělo, jak se nade mnou a ve mně pohybuje. Co se to se mnou dělo? Ty představy byli tak dokonalé a opravdové, že byl div, že jsem to neměla napsané v obličeji.
Takže mi vlastně vůbec nevadilo, když mě chytil za krkem a přitáhl si mě k sobě, aby mě mohl políbit. Nebylo v tom žádné ostýchání. Nebyla to pusa jakou byste dostali na prvním rande, ale taková, která znamenalo obchod, taková která říkala: Chci tě úplně celou, dokud nebudeš křičet moje jméno. V životě jsem se takhle po nikom neplazila na veřejném místě, ale jak jsme se líbali, tak se to zdálo úplně vedlejší, naše rty a jazyky se navzájem prozkoumávali.
Ale když mě druhou rukou chytil pod tričkem za prso, tak to překvapilo i mě. "Hej," řekla jsem a trochu se odtáhla. "Jsou kolem nás lidi." Celkem mě pobavilo, když jsem si uvědomila, že mi ani tak nevadí, co dělá, jako spíš to, že nás někdo uvidí.
Políbil mě na krku, přímo pod uchem a jak mluvil, tak jeho slova rozpalovali moji kůži. "Lidi si toho všimnou jenom, když kolem toho budeš dělat povyk."
Nechala jsem ho, aby mě znovu políbil a nic neříkala, když jsem cítila, jak mě dál hladí po křivce mých prsou až mi z toho tuhly bradavky. Druhou rukou mě chytil za zadek a přitáhl si mě blíž a já cítila úplně všechno, co měl po džínama. Ten fakt, že tohle děláme na veřejnosti mě ještě víc vzrušoval.
Znovu jsem si povzdechla a trochu se odtáhla. Tentokrát to ale neměli na svědomí žádné špatné pocity. Ale potřeba. Velká a spalující potřeba.
"Zůstáváš vedle?" zeptala jsem se a narážela na hotel, ke kterému bar patřil.
"Ne, v Monteblance."
To mě překvapilo. To bylo blízko místa, kde jsem bydlela, v Santa Catalině. "To neni hotel, to je rekreační středisko. Moc hezký. Veterináři si asi vydělaj hodně."
Usmál se a rty se otřel o mou tvář. "Chceš to vidět?"
"Jo," odpověděla jsem. "To opravdu chci."