Richelle Mead: Storm Born (Dark Swan #1) - 10. kapitola

Překvápko! Nejspíš budu mít přístí semestr překladatelský seminář, tudíž jsem si řekla, že by byl docela dobrý nápad začít trénovat :D

Než se pustíte do čtení... Vzhledem k tomu, že jsem překlad dělala naposledy před dvěma a půl lety, tak nevím, jak jsem co překládala. Je dost možné, že některé názvy budou přeložené jinak než v předchozích kapitolách. Proto sem dám malou překladatelskou legendu.

Slovníček pro orientaci:
gentry - gentry (nepřekládám). Anglický název pro venkovskou šlechtu - tohle vám řekne každý slovník, málokterý vám ale už řekne, že gentry je stará anglo-irský výraz pro víly (nebo-li fairies).

fairies - férijové. Pamatuji si, že jsem se výrazu "víla" snažila v minulých překladech vyhýbat, co to šlo. Rozhodla jsem se tedy následovat příkladu pana Jana Kantůrka (překladatel série Železní férijové /Iron Fey/) a půjčit si od něj název férijové.

fairy - víla/elf nebo férij Tady to udělám hezky česky a šalamounsky. Pokud se budou zmiňovat o ženě, tak to bude víla, pokud o muži, tak elf. Pokud by někdo zvolal překvapeně: "You are a fairy!" tak budu překládat: "Jsi férij!" jelikož je to něco jako ekvivalent k "You are a human!" ("Jsi člověk!").

spirits - přízraky. Jedná se o Volusiana a ostatní, které má k sobě Eugenie připoutané. Vím, že jsem to takhle nepřekládala, ale přízraky asi nejvíc vystihují podstatu věci.

Alder Land - Olšová země

Podle mého odhadu jsme u Doriana strávili skoro hodinu. To mě nepotěšilo. Když to půjde takhle, tak se do setmění, v našem světě, domů nedostanem. Pokud se vůbec dostaneme domů.

Dorionův sluha Gawyn vypadal, že je mu skoro sto let. Ne, počkat. Kdyby mu bylo sto byl by dost mladý na jednoho z nich. Dobře. Vypadal, že je mu tisíc let. Nevím. Prostě byl starý, prostý. Šedé vlasy mu padaly skoro až ke kotníkům, a když jsem ho viděla, jak se belhá dopředu, tak mi najednou blesklo hlavou, že nám bude trvat další tři hodiny dostat se k Aesonovi, navzdory tomu, že Dorian i přízraky tvrdili, že je to blízko.

"Je prastarý," zamumlala jsem směrem k Dorianovi. "A zdá se trošku... mimo."

Gawyn zrovna říkal Wilovi, jak krásné má nohy, přestože Wil žádné nohy v přízrakové formě neměl. Ani jsem si nebyla jistá, jestli Gawynovi došlo, že Wil je muž.

"Až se dostaneme k Aesonovu hradu bude jeho mysl ostrá jako břitva. A co se týče rychlosti, dám vám koně. Vypadáš, že umíš jezdit na pár věcech vyjímečně dobře."

Jeho narážku jsem ignorovala a spíš myslela na to, že už to byly roky, co jsem naposledy seděla na koni - pokud nepočítám to své předchozí zajetí. Nikdy mě koně nijak neoslovovali. Nechápala jsem proč všechny malé holčičky chtěly poníky. A jestli ještě dnes sednu na koně, tak zítra budu celá rozlámaná.

Vyrazili jsme na cestu jakmile mi vrátili zbraně. Dorian nás vyprovodil se slovy, že se těší na mojí další návštěvu. Zachovala jsem se profesionálně a jednoduše mu poděkovala za jeho pomoc. Myslím, že ho to potěšilo víc než by jakákoliv jiná reakce mohla.

Koně měli výhodu větší rychlosti než obyčejná chůze a ve světě bez mechanické dopravy byli vše v co jsem mohla doufat. Kůň na kterém jsem jela měl barvu černé půlnoci a na nose měl malou bílou hvězdičkou. Gawynův kůň vypadal jako palomino. Přízraky a Wil se za námi sotva vznášeli.

V temnotě jsem sotva zahlédla jak se na mě Gawyn pořád dívá. "Takže ty jsi Eugenie Markham. Černá labuť."

"Aspoň se to říká."

"Jednou jsem potkal tvého otce."

"Vážně?" Neobtěžovala jsem se mu vysvětlovat, že je to můj nevlastní otec.

"Skvělý muž."

"Myslíte?"

"Rozhodně. Vím, že někteří si to nemyslí... ale, no, měla bys být pyšná."

"Děkuji. To jsem."

Gawyn se odmlčel a já celkem překvapeně uvažovala o jeho slovech. Po tom, co mi Dorian řekl, jsem nečekala, že by Roland měl v Jiném světě fanoušky. Na druhou stranu, Dorian také řekl, že někdo - jak se jen jmenovala? Maiwenn? - že se postavila proti Králi Bouře. Takže v podstatě někteří mohla mít Rolanda za hrdinu.

Poté jsme cestovali jakž takž v tichu, které občas přerušil Finn šťastnými výkřiky o tom, jak skvělou párty Dorian uspořádal. Stejně jako předtím jsme prošli několika královstvími a jejich různými podnebnými podmínkami. Pořád mi připadalo jako bychom cestovali v kruzích. A to několikrát. Gawyn na nás křikl abychom zastavili, poškrábal se na hlavě a něco si mumlal. To mě zrovna dvakrát neuklidnilo. V jednu chvíli nás svedl z cesty a vedl nás do lesa a já doufala, že jeden z mých služebníků by něco řekl, kdyby jsme se ztratili. Všude tu bylo tropické teplo a kvetly tu tropické rostliny, takže jsme pravděpodobně vjeli do Olšové země. Gawyn zastavil.

"Tady," řekl.

Rozhlédla jsem se. Noční hmyz zpíval ve stromech kolem nás a ve vzduchu byla cítit vůně hlíny, čerstvého porostu a rozkládajících se rostlin. Předtím byla tma, ale teď baldachýny stromů blokovali i svit hvězd. Gawyn slezl ze svého koně a upadl na zem. Začala jsem také slézat, abych mu pomohla, ale hned se sám zvedl. Ušel pár kroků a pak dupl nohou do země. Odpovědí mu byl těžký a pevný zvuk.

Také jsem sesedla. "Co se děje?"

            Volusian, zpátky ve své formě i s nohami, přišel ke mně. "Jsou to takové dveře postavené v zemi."

"Ano," řekl Gawyn triumfálně. "Postavené kvůli obléhání. Ale už se nepoužívají."

"Vedou do Aesonovi pevnosti?" zeptala jsem se.

"Do sklepa. A schody ze sklepa vedou do kuchyně. Z kuchyně se dáš po schodech pro služebné-"

"Wow, počkej."

Chtěla jsem se ujistit, že si to všechno zapamatuju. Volusian vytvořil modrý plamen, aby jsme viděli a společně jsme podle Gawynových znalostí nakreslili na čistý kus země mapu. Možná jsem pochybovala o Gawynově paměti, ale mluvil s jistotou a zvládl nás zavést na tohle temné místo. Možná měl Dorian pravdu o tom, že jeho mysl bude "ostrá jako břitva" až se sem dostaneme. Když Gawynovi přišlo, že si pamatujeme směr do obyvatelného křídla řekl nám, že s námi nepůjde. Počká tam a řekne Dorianovi co se s námi stalo. Proti tomu jsem nic neměla. Gawyn mi zrovna dvakrát nepřišel jako belký bojovník - stejně jako Wil, když už jsme u toho. Ale narozdíl od starouše tenhle konspirační teoretista v podobě ducha nechtě zůstat pozadu.

"Už jsem ti to vysvětloval, potřebuju jí uklidnit-"

"Ne," řekla jsem pevně. "Nechala jsem tě jít až jsem. S těma jezdcema jsi skoro všechno zničil. Teď budeš čekat. Jestli bude Jasmine vystrašená, bude to muset pár minut vydržet než jí k tobě přivedu."

Bála jsem se, že ho k sobě budu muset svázat - zvládla bych to, protože měl podobu přízraku a ne svoje těo - ale nedošlo k tomu. Stáhl se a já vstoupila do padacích dveří jen se svými služebníky v patách.

"Popravdě," poznamenala Nandi když jsme vstoupili do temného tunelu, "je neuvěřitelné, že jste ještě nezmřela, paní."

"Ještě nekřič. Noc je ještě mladá."

            Volusian nám zase poskytl světlo a my se jím nechali vést podél kamenných stěn tunelu, který páchl zatuchlinou. V jednu chvíli kolem nás proběhla krysa. Finn měl pravdu. Jiný svět sdílel stejná zvířata a havěť.

Když se tunel začal svažovat do kopce věděla jsem, že jsme na konci. Dřevěné dveře ve stropě značili naší další zastávku. Poprosila jsem přízraky, aby se na sebe vzali svoji neviditelnou formu. Doteď vypadali jako lidé. Potřebovala jsem, aby byli nenápadní. Všichni tři se ochotně přeměnili do tenké mlhy, která mě obklopila.

Strčila jsem do dveří a otevřela je, vylezla jsem ven a zjistila, že jsem v malém uzavřeném prostoru. Volusian v podobě mlhy znovu vytvořil světlo a já kolem sebe rozeznala obrysy pytlů a krabic. Pokud měl Gawyn pravdu, že tahle místnost patřila ke kuchyni, tak nejspíš obsahovaly jídlo a jiné zásoby. Dvacet stop přede mnou byli dveře kterými prosvítalo světlo z druhé strany. Udělala jsem pár kroků dopředu a opatrně je otevřela.

Nyní jsem stála v kuchyni, v hodně obyčejné kuchyni v porovnání s tou mojí, ale jinak na stejné úrovni jako u Doriana. Vše bylo tiše.

"Kde jsou všichni?" zašeptala jsem.

"Je dost pozdě," odpověděl Finn. "Nikdo nemá hlad. Aeson není večírkový nadšenec jako Dorian."

Našli jsme schodiště pro služebnictvo přesně tam, kde Gawyn říkal, že bude. Naneštěstí, když jsem otevřela zrovna scházel dolů jeden ze služebných. Chvíli jsme na sebe hloupě koukali a já měla pouze vteřinu na to rozhodnout se, co s ním udělám. Vytáhla jsem zbraň i athame. V jiné chvíli bych ho nejspíš rovnou zabila. Ale něco mě zadrželo. Možná Dorian. Možná, že když jsem viděla jeho lidi, tak mi došlo, že jsou něco víc než jen dav bez tváří. Cokoliv to bylo, rozhodla jsem se tentokrát nezabít. Natáhla jsem se, popadla ho za hlavu a dala jsem mu pěstí a praštila ho koncem pistole. Zvrátili se mu oči a spadl na podlahu.

Když jsem ho bezpečně uložila do sklepa, pokračovali jsme v cestě. Nikoho jiného jsme na schodech nepotkali. Nepotkali jsme nikoho ani v majestátní chodbě, kterou jsme procházeli. Obrovské kamenné pilíře podpírali vysoký strop a výrazné olejové malby krajin změnili zeď v moře živoucí barvy. Došli jsme až do obytného křídla, přesně jak Gawyn říkal. Pokud se moje inteligence nepletla, Jasmine Delaney by měla být za jedněmi z těchto dveří.

Naštěstí se hospodyně nejspíš rozhodly nechat otevřené dveře u neobývaných pokojů. Do pár z nich jsem se podívala a vypadalo to, že je nikdo dlouho neobýval. Peřiny neměly povlečení a vše pokrýval prach. Jen dvoje dveře byly zavřené. To mi ulehčilo práci. Ano, mohla jsem si užít to napjetí z otevírání špatných dveří před velkým finále.

S připravenými zbraněmi jsem otevřela první dveře. Vedly do ložnice, která byla skoro větší než ta Dorianova, ale uvnitř nikdo nebyl. Vše bylo temné a nehybné. Jediný pohyb zprostředkovával doutnající oheň. Na chvíli jsem se zastavila a obdivovala tapisérie a postele s nebesy. Místnost měla kruhový tvar doplněný přiléhajícími místnostmi a vysokým stropem. V porovnání s tím vypadala moje ložnice doma jako skříň.

"Tak ještě jedny," zamumlala jsem a vycouvala.

Šli jsme chodbou dál k dalším zavřeným dveřím. Jestli nebyla Jasmine zavřená v žaláři, podle toho co jsme slyšeli bysme ji měli najít tady. Sáhla jsem po klice a zaváhala.

"Otevři to ty, Volusiane."

Trocha mlhy se sloučila do pevné formy. Volusian pomalu otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Vypadalo to, že je tam tma. Udělala jsem krok dopředu, ale varovně zvedl ruku.

"Ne, něco tam je-"

Všude se rozsvítilo a najednou jsme byli pod útokem. Snažila jsem se vycouvat, ale někdo mě popadl a zatáhl zpátky dovnitř. Když viděli, že jsem v nebezpečí, ostatní moji služebníci vtrhli do pokoje. Neměli na výběr, jejich prvotní pokyny říkaly, že musí dávat pozor na moje bezpečí.

Byla to ložnice jako každá jiná, ale stálo v ní sedm mužů ozbrojených zbraněmi a magií. Vypálila jsem na toho, který mě popadl a mířila mu na tvář a krk, když už jsem věděla jak málo efektivní to je na Dorianovi lidi. Bylo to krvavé, ale byla jsem si dost jistá, že ani hojivá magie by tomu chlápkovi nepomohla.

Když jsem byla volná, otočila jsem se na dalšího, který po mně šel. Byl dost chytrý na to, aby šel po té ruce, ve které jsem držela zbraň a snažil se tak zneškodnit hrozbu. Sekla jsem po něm druhou rukou, ve které jsem držela athame. Cuknul sebou při doteku železa, a já využila té momentální slabosti, abych ho popadla a loktem ho odstrčila ke zdi. Spadl na podlahu a ostrým kopem do břicha jsem se ujistila, že už se nezvedne.

Viděla jsem, že přízraky bojují opodál se silou, která byla doslova nelidská. Zabili další dva muže teď bojovali se třetím. To znamenalo, že zbývali dva. Jeden se na mě vrhl a já ho střelila. Díky tomu se v té male místnosti rozlehl ohlušující zvuk. Přepadl dozadu a já ho pro jistotu střelila ještě jednou, protože jsem zrovna dvakrát nevěřila gentriovským uzdravujícím schopnostem.

Začala jsem se ohlížet po tom posledním, když jsem uslyšela tichý vzlyk z rohu místnosti. Otočila jsem se a zastavila. Byla to ona. Jasmine Delaney.

Byla menší a útlejší než jsem si ji představovala. Měla na sobě dlouhou bílou róbu a jak se krčila v rohu tiskla k sobě tu bohatou látku. Zplihlé, načervenale blonďaté vlasy ji zakrývaly skoro celý obličej, ale neschovaly její oči. Byly obrovské a měli šedou barvu naplněnou strachem. Byly ostrým kontrastem proti její bledé a vyzáblé tváři. Když viděla, že se na ni dívám, přikrčila se ještě víc.

Vařil se ve mně vztek. A lítost. Věděla jsem, že je jí patnáct, ale té chvíli vypadala na deset. Byla ještě dítě. A byla tu uvězněná proti své vůli. Můj vztek rostl. Chtěla jsem, aby za to její únosce zaplatil, aby věděl, že nemůže jen tak-

Za tu emocionální chvilku jsem zaplatila. Během těch pár vteřin, kdy jsem se na ní dívala se mi ztratil ten poslední muž. Ucítila jsem na krku čepel a v tu chvíli jsem si uvědomila, že se připlížil ze zadu.

“Jestli chceš žít,” řekl, “zahoď zbraně a odvolej svoje služebníky.”

Nevěděla jsem, jestli to přežiju, když to udělám, ale byla jsem si jistá, že mě zabije, jestli to neudělám. Takže jsem ho poslechla.

Stejně mi ale nebylo jasné, jak to tenhle chlap dokázal udělat sám. O chvíli později jsem měla svoji odpověď, když do místnosti vstoupil další muž. Okamžitě jsem věděla, že je to Aeson. Za prvé, ostatní na sobě měli něco jako uniformy. On ne. Měl na sobě tmavě červené kalhoty, nohavice měl zastrčené ve vysokých botách z černé kůže a lesklou černou košili, která na něm vlála.  Hnědé vlasy protkané šedí měl stažené do culíku a na hlavě měl zlatou korunu. Jeho tvář byla dlouhá a úzká a jeho ústa vypadala, že se ráda šklebí. Ať už mi Dorian přišel jakkoliv arogantní, uvědomila jsem si, že na vlastním hradě korunu nenosil. Nepotřeboval to. Jeho majestát byl jasný všem.

Dva strážní následovali Aesona, a když zhodnotil situaci, nechal poslat ještě pro jednoho. A to jsme si do teď vedli tak dobře.

“Kdybych si uvědomil, že zdecimuješ moje muže tak brzy, poslal bych sem celou posádku,” poznamenal Aeson. Naklonil se ke mně a dotkl se mojí tváře. “Opravdu to jsi ty. Eugenie Markham. Nemůžu uvěřit, že tě mám konečně ve svých rukou.”

Snažila jsem se mu vykroutit, ale neměla jsem kam jít, ne když jsem měla na krku nůž. Moji služebníci napjatě čekali, ochotni udělat cokoliv jim přikážu. A presto jsem se bála, že když je pustím, mohlo by to ohrozit Jasmine – a v podstatě i mě.

“Už ji máš,” ozval se z haly třesoucí se hlas. “Udělal jsem, co jsi řekl. Tak mi teď vrať Jasmine.”

Našla jsem ho očima a v údivu jsem se na něj dívala. Takže Wil. Díval se na Aesona v očekávání. Začal se ve mně zdmíhat nepříjemný pocit, a pak mi to všechno došlo.

“Ty parchante zrádcovskej!”

Wil ignoroval můj vztek a otočil se na Aesona. “Prosím. Dovedl jsem vám Egenii. Svoji část dohody jsem dodržel.”

“Ano,” řekl Aeson bez toho, aby se na něj podíval. “Dodržel. A já dodržím své slovo – aspoň na chvilku.”

Pořád se na mě díval jako bych byla nějaký poklad nebo vzácný artefakt. Jako bych byla osmý div světa. Takovéhle pozvednutí ega jsem oceňovala, ale jeho pohled mě celkem děsil.

“Aesone-“ zkusil to Wil ještě jednou.

“Zmlkni,” vyštěkl král bez toho, aby ode mě odvrátil zrak. Pohladil mě po tváři a chytil mě za bradu. Usmál se, ale byl to chladný úsměv, který se nedotkl jeho očí. V rohu ze sebe Jasmine vydala rozrušený zvuk. “Po takové době, po tak dlouhém čekání, mohu konečně zplodit dědice.”

To co řekl bylo tak směšné, že ze mě bez přemýšlení či pochopení vylétlo: “Buď mě zabij nebo mě nech jít. Nesnáším idioty, co trpí samomluvou.”

Jeho pohled se najednou zostři. Zamrkal. “Ty… ty vůbec nic netušíš, že ne?” Když jsem neodpověděla, začal se smát tak až mu tekly slzy. “Tolik jsem se snažil dostat se k tobě a ty nemáš o ničem ani tušení.

“Jaký tušení?” řekla jsem netrpělivě.

“O tom, kdo je tvůj otec.”

Tahle situace připomínající Hvězdné války se mi opravdu nelíbila. “Roland Markham je můj otec. A příště až ho uvidím, vrátíme se spolu a nakopeme ti zadek. Pokud to neudělám už teď.”

“Až ho příště uvidíš, řekni mu ať ti řekne pravdu o tobě a králi Bouře.”

“S králem Bouře nemám nic společného.”

“Je to tvůj otec, děvče. Roland Markham je zloděj a vrah. Jak to, že to nevíš?”

Mohl stejně jednoduše mluvit cizím jazykem. “Možná proto, že jsi blázen. A já člověk.”

“Opravdu jsi člověk? Zvláštní. Funguješ v tomto světě stejně jako férijové. Nikdy jsem nepotkal člověka, který by toho byl schopen.”

“Třeba mám nadání.”

Nasadila jsem svojí tvář potvory, ale jeho slova na mě dolehla. Slyšela jsem, že duše často pozná pravdu, když ji slyší, i když ji mysl nevěří. Možná to se právě dělo. Moje logické uvažování si stálo za svým, ale něco… něco na tom, co říkal mi doráželo na mysl. Jakoby tam za černým závěsem něco leželo a čekalo až ho zvednu.

“Máš nadání. Máš ho víc než si dokážeš představit.” Smetl mi vlasy z tváře. “Brzy ti dám největší dar tvého života. Spasím tě od tvého údělu krvezrádce.”

“Drž hubu.” Kéry mě taky nazvaly krvezrádcem. “Nevíš o čem to mluvíš.”

“Tak proč jsi tak bledá? Přiznej to. Vždycky jsi to věděla. Vždycky jsi byla sama.”

“Každý si připadá sám.”

“Ne tak jako ty. Ale klid. Už nebudeš moc dlouho sama. Ulehl bych s tebou do postele i kdyby jsi byla ošklivá, ale teď když tě vidím-“

Existuje spousta způsobů jak ukončit šílenou tirádu, ale být napadený liškou je nejspíš novinka. Ani jsem nevěděla, jak se to stalo. V jednu chvíli Aeson žvanil o tom, jak by si se mnou užil a v druhou chvíli po něm skáče červená liška s vystrčenými drápy a vyceněnými zuby. Nikdy jsem si nemyslela, že jsou lišky nějak nebezpečné, ale tahle vypadala smrtelně. Byla velká jako německý ovčák a vrazila do Aesona jako tank. Její drápy nechaly škrábance na Aesonově tváři.

Strážný co mě držel mě pustil, aby mohl pomoct svému pánovi a já sebrala svoje zbraně. Vystřelila jsem na něj, zrovna když chtěl z Aesona sundat tu lišku. Ten výstřel by ho nezabil, ale rozptýlil ho a zastavil jeho snažení. Popadla jsem strážného a odhodila jsem ho tak daleko jak to jen rozdíl v naší váze umožňoval. Zhroutil se na hromádku a já na něj vystřelila ještě jednou. Otočila jsem se k Aesonovi, aby zjistila, jak si liška vede, ale nebyla to liška, kdo držel krále.

Byl to Kiyo.

Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Kiyo. Černé vlasy se mu kroutily za ušima a já sledovala jak mu pracují svaly, když bojoval s Aesonem a ruce měl omotané kolem králova hrdla. Z Aesonových prstů vyšlehl oheň a já slyšela Kiya zabručet. Bezmyšlenkovitě jsem se k němu vypravila na pomoc, ale houkl na mě ať vezmu Jasmine.

Jasmine. Jasně. Ten důvod proč jsem tady.

Odtrhla jsem pohled od obličeje kvůli kterému jsem poslední týden šílela a došla k dívce v rohu. Netušila jsem, že se může ještě víc namáčknout na zeď, a přesto to udělala pokaždé, když jsem se k ní o krok přiblížila.

“Jasmine,” řekla jsem, naklonila se dopředu a pokusila se znít jemně navzdory panice, která mě zachvacovala. “Nechci ti ublížiz. Jsem tu, abych ti pomhl-“

S tím jak vypadala slabě jsem čekala, že bude mít problem se postavit. Co jsem nečekala bylo, že sama od sebe vyskočila na nohy a oběma rukama šla po mém obličeji.

“Neeee!” křičela a její ostrý hlas pronikl do mých uší. Stáhla jsem se. Ne proto, že by pro mě byla hrozbou, ale abych jí neublížila. “Aesone!” Rozběhla se k oboum mužům a začala do Kiya být pěstmi. Pravděpodobně to mělo stejný efekt, jakoby si na něj sedla moucha. Přeměnil se v lišku a její pěsti dopadly na Aesona. V tom momentu překvapení jsem po ní sáhla, ale byla moc malá a moc rychlá. Vyklouzla mi a všem ostatním a vyběhla z místnosti než ji kdokoliv z nás mohl zadržet.

“Jasmine!” volala jsem za ní, stejně jako Wil, který byl jak moje ozvěna. Běžela jsem ke dveřím. Kiyo a Aeson stale bojovali. Část mého vědomí si všimla, jak Kiyo neustále mění podobu z lišky na člověka a Aeson používá ohnivou magii, aby s ním bojoval.

“Eugenie,” zalapal Kiyo po dechu, “vypadni odsud. Hned.”

“Jasmine-“ začala jsem.

“Ta dívka je pryč, paní,” řekl Volusian. “Kitsune má pravdu. Musíme se odsud dostat.”

“Ne.” Vystrčila jsem hlavu ze dveří. Jasmine nebyla nikde v dohlednu, narozdíl od víc jak tuctu strážných, co k nám přibýhali chodbou.

“Eugenie!” zavolal znovu Kiyo. “Utíkej!”

“Ano, dcero Bouře,” smál se Aeson s krvácejícím nosem. “Utíkej domů. Zeptej se Rolanda Markhama kdo je tvůj otec.”

“Ty parchante-“ chtěla jsem po něm vystartovat a pomoct Kiyovi, ale Finn mě popadl.

“Skoč. Zpátky do svého světa.”

Ten zvuk běžících nohou byl skoro u nás.

“Nemůžu. Ne odsud. Nemám kotvu.”

“Ano, máš.”

Podíval se na Wila, který visel ve vzduchu průhledný a naprosto zbytečný. Kdyby to bylo jen na mě, nechala bych Wila i s tím jeho zrádcovským zadkem napospas osudu, ale najednou byl užitečný.

Kiyo viděl můj nerozhodný pohled a řekl: “Půjdu hned po tobě. Už jsou tady!”

Měl pravdu. Stráže vpadli do místnosti. Nejspíš jsem se neměla starat o to, co se stane s Kiyem, ale starala. Chtěla jsem, aby to přežil. Chtěla jsem najít Jasmine a odvést ji pryč. Ale to jediné, co jsem teď mohla udělat bylo zachránit si svoji vlastní kůži.

Vyvolala jsem Hekaté a přenesla svou mysl mimo tento svět do svého vlastního. Mezitím se moje vůle chytla Wila a táhla jeho přízrak se mnou. Takhle těžký přechod bez křižovatky nebo slabého podu mě teoreticky mohla vyhodit kdekoliv na světě. Ale měla jsem v patách Wilův přízrak. Neměl jinou možnost než se dostat zpátky do svého těla v Sonorské poušti. Pokud byl dost silný.

“Za mnou!” křikla jsem na své služebníky. Nebo možná na Kiya. Nevěděla jsem přesně.

Svět se posunul a moje smysly rozostřily. Přecházet světy z vhodných míst bylo jako procházet zdí z plastu. Bylo to těsný a vyžadovalo to nějaký to zápasení a drápání, ale nakonec jste to dokázali. Ale skočit bež křižovatky?

To bylo jako probourávat se cihlovou zdí.