Richelle Mead: Storm Born (Dark Swan #1) - 11. kapitola

11. kapitola




V poušti někdo křičel.  Nevěděla jsem, že jsem to já dokud ke mně nepřiběhl Tim a nepopadl mě za ramena.

"Ježíši! Eugenie, co se děje?"

Odtrhla jsem se od něj, klesla na kolena a vyzvracela se. Po chvíli to přešlo jen k prázdnému zvedání žaludku, se kterým moje unavené tělo nedokázalo bojovat.Když to konečně skončilo - přišlo mi to jako hodiny, ale pravděpodobně to byly minuty - přejela jsem si dlaněmi po tváři. Připadalo mi jakoby mi hlava prorazila okno a při tom jsem si potrhala kůži. Ale když jsem odtáhla ruce podívala se na ně, nebyla na nich žádná krev.

Když se Tim přesvědčil, že už nebudu zvracet kompletní obsah svého žaludku, podal mi vodu. Otřela jsem si pusu hřbetem ruky a žíznivě se napila. Podávala jsem mu vodu zpátky, ale potřásl hlavou. "Nech si ji. Co se stalo?"

"Šok z přechodu," řekl Volusianův hlas. "Přešla jste mezi světy moc komplikovaně a rychle."

"Měla byste být mrtvá," přidala se Nandi. "Nebo aspoň na kousky."

"Na kousky?" zeptal se Tim.

Přikývla jsem a znovu se napila. "Když nejsi dost silný, přejde sem jen tvůj duch, tvoje tělo zůstane v Jiné zemi."

Zíral na mě. "Zabije tě to?"

"Hůř."

"Co může být horšího než smrt?" zeptal se nový hlas. Nebo vlastně ne až zas tak nový.

Wil. Zapomněla jsem na Wila.

Vyskočila jsem na nohy a vrhla se na něj. Částečně jsem přemýšlela jestli mi ještě zbyly nějaké kulky. V Jiné zemi jsem si měnila zásobník jednou, ale nemohla jsem si vzpomenout kolikrát jsem vypálila na Aesonovi muže.

Timovi spadla brada. "Eugenie, dej to pryč!"

"Nemáš ani tušení, co udělal. Je to zasranej zrádce!"

Wil, který stále seděl na dece na které upadl do transu, ztuhl, moc vystrašený na to, aby se pohnul. Ale ne dost na to, aby promluvil.

"Musel jsem. Byl to jediný způsob jak zachránit Jasmine."

"Že to ale pěkně vyšlo, co?"

Znělo to, jako by se měl každou chvíli rozbrečet. "Celý rok jsem neměl jedinou šanci ji zacránit. Pak se mnou ta víla uzavřela dohodu. Řekla, že když tě dostanu na druhou stranu, vrátí mi Jasmine. Mrzí mě to."

Se zbraní jsem nepohnula ani o kousek. "Já byla tvoje jediná naděje na to dostat jí zpátky. Kdyby jsi nás nedovedl do pasti, byla by tu s námi."

Zakňučel a zabořil obličej do dlaní. "Netušil jsem to. Vážně ne. Chtěl jsem ji tak moc zpátky." Podíval se na mě. "Co se stalo? Proč utekla? To byla tak vystrašená?"

"Možná. Nebo to mohlo být... jak se tomu říká? Když lidé pomáhají svým únoscům? Stockholmský syndrom?"

"Co jako Patty Hearstová? To by Jasmine neudělala."

Tím jsem si nebyla tak jistá. Byla mladá a snadno ovlivnitelná a Aeson mi připadal jako přesvědčivý typ.

"Je moc ubohý na to abysme ho zabili," podotkl Finn po chvíli studování Wila.

"Ale nic se nestane, když to uděláme," řekl Volusian. "Zabij ho a zotroč jeho duši."

Wilovi oči se rozšířili strachem.

"Eugenie!" Tim na mě zíral jakobych byla blázen. "Nechceš mi říct, že to vážně zvažuješ?"

Nejspíš ne. Povzdechla jsem si a sklopila zbraň."Vypadni odsud, Wile. Už tě nikdy nechci vidět."

Vyškrábal se na nohy a zatvářil se nešťastně. "Ale Jasmine-"

"Svojí šanci jsi měl. Zvoral jsi to. Nastup si do auta nebo udělám něco čeho budu litovat."

Wil zaváhal, v jeho tváři se zračila prosba a rozrušení. Pak se beze slov vydal ve stopách aut, které vedly k parkovišti. Sledovala jsem jak odchází a vařil se ve mně hořký vztek. V dálce udeřil hrom.

"Eugenie..." začal Tim váhavě. Lehký vánek čechral jeho vlasy.

"Nechci o tom mluvit. Odvez mě domů."

Posbírali jsme věci a vydali se za Wilem.

"Počkejte na mě doma," řekla jsem svým služebníkům. Zmizeli.

Tim měl tolik rozumu, že mě po cestě nechal na pokoji. Opřela jsem si hlavu o okénko a užívala si ten dotek chladného skla proti rozpálené tváři. Dnes v noci se stala spousta věci a já neměla tušení, kterou napravit jako první. Jasmine? Wilovu zradu? Aesonovi stupidní tvrzení? Kiya?

Jo. Kiyo byl nejspíš to nejbezpečnější řešení a to už je co říct. Poskočilo mi srdce, když jsem ho viděla. Bylo to ode mě pitomé vzhledem k tomu, že mě využil, ale mým emocím to bylo evidentně jedno. Proč? Proč na mě takhle působil, i když jsem ho sotva znala? Nevěřila jsem v lásku na první pohled.

A co to mělo znamenat s tou liškou? Neznala jsem žádného férije, který tohle dokáže, ale věděla jsem, že v Jiném světě jsou měniči. S některými jsem předtím bojovala, ale nikdy ne s liškou. Zdálo se to jako divná volba.  Možná proto mi nepřišel jako férij. Byl něco jiného. Ne přímo férij, ale někdo z Jiného světa. To si moc nepomohl.

Opustila jsem Tima hned jak jsme se dostali domů a vyhledala klid a samotu svého pokoje. No aspoň tolik samoty kolik jsem mohla mít se třemi přízraky, kteří na mě čekali. Hodila jsem sebou na postel a opřela se v rohu o zeď. Přelila se přese mě vlna únavy, neřekla a neudělala jsem nic, jen jsem se dívala do temnoty pokoje. Znovu se ozval hrom, tentokrát ale vzdáleněji, jakoby se bouřka rozmyslela. Přízraky jednoduše čekali a sledovali mě.

"Řekněte mi, co se to stalo?"

"Kterou část přesně?" zeptal se Finn po chvilce.

"Jakoukoliv. Řekněte mi, co je Kiyo. Ta liška."

"Aha." Finnovi se evidentně ulevilo, že je to otázka, na kterou zná odpověď. "On je kitsune. Japonský duch lišky."

Roland mě naučil spousty druhů magických tvorů. Nikdy jsem o kitsune neslyšela."

"V téhle oblasti se moc nevyskytují," vysvětlil Finn. "A nejsou moc nebezpeční."

"Mně přišel nebezpečný dost."

"Přináší si zvířecí znaky do své lidské formy," řekl Volusian. "Sílu, rychlost a určitý stupeň agrese."

Vzpomněla jsem si na sex s Kiyem. Jo. To bylo dost agresivní. Zavřela jsem oči.

"Proč by si mě označil a pak mě sledoval?"

"To nevím."

No jasně.

"Ještě něco co bych o něm měla vědět? O nich?"

"Většinou jsou to ženy. Muži jsou vzácní. Možná to ovlivnila jeho lidská krev," řekla Nandi věcně.

"Je napůl člověk? Aha, jeho matka byla kitsune," došlo mi, když jsem si vzpomněla na to, co říkal o svých rodičích.

"Jo," souhlasil Finn. "Jejich ženy mají být nesmírně krásné. Jako sirény. Neskutečně svůdné. Muži se od nich nemůžou držet dál."

"Jako droga," doplnil Volusian.

Otevřela jsem oči. "Mohl by udělat to samé?"

"Pravděpodobně."

Najednou byla ta moje posedlost spíš divná než zvrácená. Použil na mě svoje sexuální schopnosti, aby mě nalákal? Proto jsem na něj nemohla přestat myslet?

"No myslím, že poloviční člověk není tak špatný," zamumlala jsem nahlas aniž bych o tom věděla. Nespala jsem s plnokrevnou příšerou z Jiného světa.

"To není vůbec špatné," souhlasil šťastně Finn. "Je jako vy."

"Přestaň," vyštěkla jsem. "Celá ta věc... to co Aeson řekl... je to pitomý. Nechci o tom mluvit."

"A jako vždycky ignoruješ to, co nechceš slyšet. Být dcera krále Bouře není žádná maličkost," řekl mi Volusian do očí.

"Tvoje upřímnost je tak roztomilá." Zhoupl se mi žaludek, ale bylo to teď nebo nikdy. "Dobře. Zkusím to. Proč si to Aeson myslí?"

Žádný z nich neodpověděl rovnou. Přišlo mi, že jsou spíš překvapení než že by mě ignorovali.

"Protože to tak je paní."

"Ne, není. Já jsem člověk."

Volusian si zkřížil ruce na prsou. "Jste poloviční člověk, paní. Ajak jsem řekl vaše předsudky vás oslepují."

"Jedno tvrzení férije není dost. Kde jsou fakta?"

"Fakta? No dobře, tady jsou fakta. Kdo je tvůj otec?"

"Roland."

"Víš jak to myslím, paní. Kdo je tvůj biologický otec?"

"Nevím. Na tom nezáleží. Máma vždycky říkala, že je to parchant, o kterém je lepší nemluvit."

Volusian se na mě podíval s očekáváním.

"To nic nedokazuje."

"A co tvoje schopnosti? Lehce předčíš každého lidského šamana. Jsi stejně silná v obou světech. Myslíš, že je náhoda, že nejmocnější v historii vyrostl v domácnosti Rolanda Markhama? Přivedl tě tam, když tě vzal od krále Bouře."

"Odkud? Říkáš, že jsem se narodila v Jiném světě?"

Volusian přikývl. "Král Bouře unesl tvojí matku a udělal z ní svoji milenku. Počala mu dítě. Tebe."

"Jsi si tím nějak zatraceně jistý."

"Viděl jsem tvou matku, když žila v Jiném světě. Viděl jsem ji tady. Je to ta samá žena."

"Lžeš."

"Při silách, které nás spojují víš, že nelžu."

Měl pravdu. Nemohl mi lház, alespoň ne tak otevřeně.Věděla jsem to a to mě donutilo podívat se na svůj svět s novou perspektivou. Vysvětlovalo by to proč moje matka tak nenávidí Jiný svět. Proč se s Rolandem tak moc snažila zakořenit tu samou nenávist i ve mně, aby se ujistili, že nikdy nebudu soucítit s žádným férijem nebo cokoliv jiným z toho světa.

Polkla jsem a uvědomila si, že jsem na pokraji slz. Bože. To by mi poškodilo reputaci silné osobnosti, kterou jsem si budovala kvůli svým služebníkům. Potřebovala jsem se přes tenhle rozhovor dostat. "Takže říkáš že to je důvod proč ho Roland nakonec zabil? Aby mě chránil?"

"Nino jiné. Invaze krále Bouře byla na spadnutí. Přišel si pro tebe. Roland Markham ho zabil, aby tě zachránil a přerušil jeho plány."

"Takže Dorian říkal pr- počkat. On to věděl! Ten parchant. Seděl tam a krmil mě historkama o králi Bouře a přitom věděl, kdo jsem!"

"Všichni vědí kdo jste, paní," řekla Nandi.

"Ale vyšlo to najevo celkem nedávno," přidal se Finn, když viděl můj výraz. "Zjistilo se to teprve před pár týdny. V té době, kdy všichni zjistili tvé pravé jméno."

"Jak?"Podívala jsem se na Volusiana. Musel to vědět celou dobu. "Řekl jsi jim to?"

"Ne."

"Tak proč jsi mi to neřekl dřív? Proč jste mi to nikdo z vás neřekli, když jste to zjistili?"

Dívali  se na mě.

"Protože jste se neptala," řekla Nandi.

"Ano," souhlasil Volusian. "Kdybyste se zeptala: 'Jsem dcera krále Bouře?' pak bychom odpo-"

"Radši zmlkni." Promnula jsem si oči. Chtěla jsem spát. Chtěla jsem usnout navždycky a na tohle všechno zapomenout. Ale musela jsem ujít ještě míle než jsem mohla jít spát jak psal Robert Frost v jedné své básni.

"Když si všichni mysleli, že je král Bouře tak skvělý, tak proč po mně všichni jdou? Neměla bych být jejich hrdina? Místo toho se mě snaží zabít."

"Naneštěstí se vás většina nesnaží zabít. Snaží se s vámi vyspat, paní."

"Proč?"

"Nejspíš kvůli tomu proroctví," řekla Nandi.

"Proroctví," poznamenala jsem suše. "Skvělý. Teď zase proroctví."

"Paní," řekla Nandi váhavě, "ptala jste se jaké proroctví-"

"Jo, jo, já vím. Co tedy říká? Že jsem dobrá v posteli?"

Finn zaváhal. "No... říká, že vize krále Bouře se vyplní skrz prvního syna jeho dcery. Že dobyje lidský svět."

"To si snad děláš srandu." Bože, chtělo se mi tak strašně spát.

"Když zjistili, že ještě nemáte děti, všichni, no, všichni muži se s vámi chtěli vyspat. Býttím, kdo splodí dědice krále Bouře je celkem velká věc."

"A ještě," řekl Volusian," proroctví říká, že dcera krále Bouře vydláždí cestu pro svého syna. Být tvým choťem by znamenalo velkou prestiž."

"Hele žádnou cestu pro invazi dláždit nebudu. Ne že bych věřila v proroctví. Ne že bych věřila čemukoliv! Vlastně to proroctví jenom dokazuje jaká pitomost tohle všechno je. Neotočila bych se zády ke svým vlastním lidem."

Přísahala bych, že se Volusian usmál. "Ano, ale kteří lidé jsou ve skutečnosti tvoji? Tvoje loajálnost je nyní rozdělena."

Zahořel ve mně vztek. "Ne, i kdyby tohle byla pravda a já byla dcera největšího hajzla férijů vůbec tak i tak vím, kde leží moje věrnost. Jsem člověk. Chovám se jako člověk. A nemám žádné férijské schopnosti."

"Jak myslíš, paní."

"Vypadněte odsud. Všichni. Nic z toho není pravda. Promluvím si se svými rodiči a vyjasním si to s nimi."

Volusian se uklonil. "Moudré rozhodnutí, paní."

Řekla jsem slova, která je poslala pryč a lehla si na postel. Bouře venku se uklidnila, ale jedna zuřila uvnitř mě. Chtěla jsem přestat cítit všechny tyhle pocity. Chtěla jsem na to všechno zapomenout, protože to nebyla pravda. Nemohla být. Chtěla jsem sivzít jeden ze svých předepsaných prášků na spaní, ale nepotřebovala jsem Rolandovo varování na to, abych věděla jak hloupé by to bylo. Jestli měl každý férij zájem na tom, abych otěhotněla, tak jsem musela být ve střehu.

Neměla bych být schopná spát. Ne po boji s fériji a po tom,co jsem viděla holku dobrovolně se k nim vrátit. Ne potom, co jsem se dozvěděla, že můj sex na jednu noc byl kitsune. Ne po tom, co jsem se dozvěděla, že jsem možná něco, co bytostně nesnáším. Něco, co by mě donutilo zpochybnit všechno, v co jsem věřila.

Ne, neměla bych být schopná spát, ale moje tělo si myslelo něco jiného, když se přese mě přelila únava. Moje tělo vědělo, že jsem byla celou noc vzhůru a a bojovala a byla zraněná. A hlavně vědělo, že můj boj ještě neskončil. Byl teprve na začátku.