Karen Marie Moning: Dreamfever (Fever 4) - 4. kapitola

středa 13. června 2018


Tak konečně je tu čtvrtá kapitola. Na tu další se můžete těšit už v pátek!




Jsem naživu. Jsem naživu. Nikdy jsem nebyla víc naživu. Sedím se skříženýma nohama zamotaná v hedvábném prostěradle. Život je jedna velká svůdná hostina a já jsem nenasytná. Lesknu se potem a uspokojením. Ale potřebuji víc. Můj milenec je moc daleko. Nese mi jídlo. Nevím, proč na tom tak trvá. Potřebuji jen jeho tělo, jeho elektrický dotek, ty primitivní, intimní věci, které pro mě dělá. Mít na sobě jeho ruce, jeho zuby a jazyk a hlavně mít to, co mu visí mezi nohama. Někdy to políbím. Někdy olíznu. A pak se on leskne potem a hladem a napne se pod mými rty. Přidržuji si jeho boky a škádlím ho. Cítím se pak mocná a naživu.

"Jsi ten nejkrásnější muž, jaké jsem kdy viděla," říkám mu. "Jsi dokonalý."

Vydá přidušený zvuk a říká něco o tom, že tohle budu muset někdy ještě jednou znovu zvážit. Ignoruji ho. Říká spoustu záhadných věcí. Ignoruji je všechny. Obdivuji nadpřirozenou ladnost jeho těla. Temný, silný, má chůzi jako velké zvíře, kterému svaly jen hrají. Černé a rudé symboly pokrývají většinu jeho kůže. Je to exotické, vzrušující. Je obrovský. Poprvé se do mě skoro nevešel. Naplňuje mě a ukájí. Dokud neodejde a já jsem zase prázdná.

Vylezu na všechny čtyři a provokativně vystrčím vyzývavě zadek. Vím, že mu nemůže odolat. Když se na něj podívá, objeví se mu na tváři zvláštní výraz. Zběsilý, jeho ústa se napnou a pohled ztvrdne. Někdy se prudce podívá pryč.

Ale vždycky se podívá zpátky.

Tvrdý, rychlý, hladový jako já.

Myslím, že je ve své touze rozpolcený. Nerozumím tomu. Touha je. Zvířata by se neměla soudit. Neexistuje správné a špatné. Chtíč je. A rozkoš bestiím patří.

"Víc," říkám. "Pojď zpátky do postele." Chvíli mi trvalo, než jsem se naučila jazyk těch neuvěřitelných věcí, ale když se mi to povedlo, učila jsem se rapidně rychle, i když některé jeho části mi pořád unikají. Tvrdí, že jsem ho znala celou dobu, ale zapomněla. Říká, že mi trvalo týdny znovu se ho naučit. Říká, že týdny jsou způsob, jakým se měří proudění času. To mě nezajímá. Často říká nesmysly. Ignoruji to. Zavřu jeho pusu tou svojí. Nebo svými prsy nebo jinými částmi. Pokaždé to funguje.

Podívá se na mě a na chvíli mi připadá, že jsem ten pohled někdy předtím viděla. Ale vím, že to není možné, protože takové božské stvoření bych si pamatovala.

"Jez," zavrčí.

"Nechci jídlo," vrčím zpátky. Unavuje mě, když mě nutí jíst. Sáhnu po něm. Jsem silná. Moje tělo si je jisté svými pohyby. Ale tohle stvoření je silnější než já. Vychutnávám si jeho sílu, když mě zvedne a položí na sebe, když mě drží a naplňuj, když je za mnou a je hluboko ve mně. Tam ho chci mít právě teď. Nikdy se neunaví. A i když usnu, tak jeho jsem nikdy spát neviděla. I když to po něm neustále vyžaduji, vždycky mě uspokojí. Je neúnavný. "Chci víc. Pojď sem. Hned." A zase vystrčím zadek. Výš.

Dívá se.

Pak zakleje. "Ne, Mac," říká.

Nevím, co 'Mac' znamená.

Ale vím, co znamená ne.

A to se mi nelíbí.

Našpulím trucovně pusu. Ale to se hned přemění v úsměv. Znám tajemství. Na to kým je, je jeho sebeovládání slabé. To jsem se naučila během společně strávených chvil. Přejedu si jazykem po rtech, podívám se na něj a on vydá ten syrový, rozčílený zvuk hluboko v hrdle, který mi vaří krev, protože pokaždé, když ho udělá, tak vím, že mi dá to, co chci.

Nedokáže mi odolat. Dělá mu to starosti. Je to zvláštní zvíře.

Chtíč je, říkám mu znovu a znovu. Chci, aby mě pochopil.

"Život je víc, než jen chtíč, Mac," odpovídá hrubě znovu a znovu.

Už zase to slovo - 'Mac'. Tolik slov, kterým nerozumím. Nebaví mě mluvit. Přestanu ho poslouchat.

Dá mi, co chci. Pak mě nutí jíst - nuda! Ale stejně to pro něj udělám. Chce se mi spát s plným břichem. Propletu své tělo s jeho. Ale když to udělám, přemůže mě touha a já nemůžu usnout. Překulím se na něho, sednu se a nad jeho obličejem se pohupují moje prsa. Jeho oči vypadají lehce zasněně, usmívám se. Rychle mě překulí a uvězní pod sebou, ruce mám natažené nad hlavou a dívám se mu do očí. Zavrtím boky. Cítím jeho tvrdost a připravenost. Vždycky je tvrdý a připravený.

"Nehýbej se, Mac. Zatraceně, přestaň se hýbat."

"Ale nejsi ve mně," stěžuji si.

"A ani nebudu."

"Proč ne? Chceš mě."

"Potřebuješ si odpočinout."

"Později."

Zavírá oči. V obličeji se mu pohne sval. Otevírá je. Třpytí se jako arktická noc. "Snažím se ti pomoct."

Prohýbám záda a ohnu se směrem k němu. "A já se snažím pomoct tobě, aby jsi mi pomohl," vysvětluji trpělivě. Moje zvíře je někdy pomalejší v chápání.

Zavrčí a svěsí hlavu k mému krku. Ale nepolíbí mě tam, ani nekousne. Nespokojeně zavrčím.

Když znovu zvedá hlavu, tváří se netečně, což neslibuje víc toho, co chci. Moje ruce jsou stále uvězněné v těch jeho.

Vrazím svou hlavu do té jeho.

Zasměje se a chvíli si myslím, že jsem vyhrála, jenže pak přestane a řekně: "Spi," zvláštní hlasem, který zní jako ozvěna. Tlačí mi v hlavě. Vím, co to je. Tohle zvíře umí kouzlit.

Já mám taky v hlavě svou magii. Používá jí, abych zatlačila zpátky tu jeho, protože chci něco, co mi může dát, ale odmítá to. Štve mě, že se mi brání, tak se do něj snažím mentálně strčit, snažím se ho přimět, aby udělal to, co chci jí. Svou magií u něj hledám slabé místo, které bych mohla využít ve svůj prospěch, stejně jako se on snažil využít to mé. A pak něco povolí a já najednou nejsem na zádech v pohodlné posteli s tím mužem nade mnou ale-

Stojím v poušti. Jsem uvnitř těla mého milence, dívám se jeho očima. Jsem mocná. Jsem nekonečná, jsem silná. Neúnavně dýcháme horký noční vzduch. Jsme sami, tak sami. Horký vítr se žene pouští a nese sebou strašlivou písečnou bouři, která nás oslepuje tak, že vidíme jen pár metrů před sebe. Do tváře nás podají tisíce zrnek písku jako malé jehličky. Ale nijak se tomu nebráníme. Vítáme bolest. Jsme bolestí, nevzdorujeme jí. Dýcháme zrnka písku. Pálí nás v plicích.

Ostatní utekli. Jsme tak sami. Co jsme to provedli? Čím jsme se to stali? Odsoudí nás za to? Odvrátí od nás svou tvář?

Ona je náš svět. Naše nejjasnější hvězda, nejzářivější slunce a teď jsme temní jako sama noc. Vždycky jsme byli temní, báli se nás, stáli jsme nad zákonem. Ale ona nás stejně milovala. Bude nás milovat i teď? Nás, kteří jsme nikdy neokusili nejistotu nebo strach, teď už známe oboje v tom absurdním momentu, kdy jsme na vrcholu svých sil. Nás, kteří jsme zabíjeli bez svědomí, brali bez ptaní, vítězili bez zaváhání a teď to vše zpochybňujeme. Kvůli jedinému skutku. Mocní, kteří nikdy neklopýtli, teď klesají - my klesáme. Padáme na kolena, zvedáme hlavu a křičíme vzteky k nebi skrz popraskané rty, k těm zasraným posměvačným nebesům-

Někdo se mnou třese.

"Co to děláš?" křičí na mě. Jsem zase v posteli mezi hedvábím a mužem. Pořád cítím spalující žár pouště a moje kůže je poškrábaná od písku. Dívá se na mě a jeho tvář je bílá vzteky. A něčím víc. Tohle zvíře, kterým nic neotřese, je otřesené.

"Co je ta žena zač?" zeptala jsem se. Už jsem nebyla uvnitř jeho hlavy. Bylo těžké se tam udržet. Nechtěl mě tam. Je velmi silný a vyhodil mě odtamtud.

"Nevím, jak jsi to udělala, ale už to nikdy nedělej," vrčí na mě a znovu se mnou třese. "Rozumíš?" Cení na mě zuby. Vzrušuje mě to.

"Měl jsi ji radši než všechny ostatní. Proč? Byla lepší než já?"

Nedávalo to smysl.

Já jsem dobré zvíře.

To mě by měl mít radši než všechny ostatní.

Jsem tady. Teď. Ona je pryč. Nevím jak, ale vím to. Je pryč už hodně, hodně dlouho. Mnohem více než ty jeho "týdny".

"Drž se zatraceně dál od mojí hlavy!"

Zatraceně. To slovo znám. "Ano, chci být s tebou zatracená, prosím."

"Spi," přikáže mi tím zvláštním hlasem. "Hned."

Vzdoruji, ale říká mi to znovu a znovu. Po chvíli mi začne zpívat. Nakonec si dojde pro inkoust a kreslí na mou kůži. Tohle už dřív udělal. Lechtá to... ale uklidňuje mě to.

Spím.

Zdá se mi o studených místech a pevnostech z černého ledu. Sním o bílém zámku. Zním o zrcadlech, které jsou dveřmi do snů a branami do pekel. Sním o zvířatech, které neexistují. Sním o věcech, které nedokáži pojmenovat. Ve snech pláču. Silné paže mě obemknou. Zmítám se v nich. Připadá mi, že umírám.

Něco v mých snech chce, abych zemřela. Nebo alespoň přestala žít.

Štve mě to. Nepřestanu existovat. Nezemřu, ať už je ta bolest jakkoli veliká. Někomu jsem dala slib. Někomu, kdo je mojí nejjasnější hvězdou, mým nejzářivějším sluncem. Někdo kým bych chtěla být. Kdo by to asi mohl být?

Prodírám se chladnem a temnými sny.

Muž v červeném hábitu se po mně natahuje. Je krásný, svůdný a je na mě velmi naštvaný. Volá mě, předvolává k sobě. Má nade mnou moc. Chci k němu jít. Potřebuju k němu jít. Řeknu ti kvůli komu truchlíš, slibuje. Řeknu ti o jejích posledních dnech. Chceš to slyšet. Ano, ano, i když nevím, o kom mluví, chci o ní všechno vědět. Byla šťastná, usmívala se, byla na konci statečná? Bylo to rychle? Řekni, že to bylo rychlé. Řekni, že necítila bolest. Najdi tu Knihu, říká, a já ti všechno povím. Všechno ti dám. Zavolej tu bestii. Pusť ji ke mně. Tu knihu nechci. Bojím se jí. Dám ti zpátky tu, pro kterou truchlíš. Vrátím ti vzpomínky na ní a víc.

Myslím, že bych dala život, abych na ní měla zpět ty vzpomínky. Bylo tam prázdno. A teď je tam ještě větší prázdno.

Musíš žít, abych ti ty vzpomínky mohla vrátit, vrčí další hlas z dálky. Cítím lechtání na kůži a slyším zpěv. Vyhání to hlas muže v červeném. Vzteká se ve své rudé barvě, mizí v mé krvi, pak ustupuje úplně a já jsem před ním prozatím v bezpečí.

Jsem jako létající drak v tornádu, ale moje šňůra je dlouhá. Je napjatá. Někde mě někdo drží, a když mě neochrání před bouří, tak se díky němu alespoň neztratím, alespoň dokud znovu nenaberu sílu.

Stačí to.

Přežiju.

***

Pouští mi hudbu. Moc se mi to líbí.

Nacházím další věc, kterou mohu se svým tělem dělat. Něco dalšího, co mě těší. Říká, že se to nazývá tanec. Leží na posteli, ruce má za hlavou, hora temných svalů a tetování jako kontrast proti rudým prostěradlům, dívá se na mě, jak nahá tancuji po pokoji. Jeho pohled je horký, pálí mě a já vím, že ho moje tancování těší stejně jako mě.

Rytmus mě pohání, je intenzivní. Ta slova... Nedávno mě naučil, že slovo pro vrchol potěšení je "orgasmus" nebo "už budu" a ta píseň je cover Bruce Springsteena, kterou přezpívala skupina Manfred Mann. Pořád dokola zpívají Už budu.

Směji se a zpívám. Hraji ji znovu a znovu. Dívá se na mě. Ztrácím se v rytmu. Mám zakloněnou hlavu. A když se na něj znovu podívám, zpívá: Holka, dej mi čas, abych se z toho vzpamatoval.

Směji se. "Nikdy," říkám. Jestli si to moje zvíře myslí, že mě opustí, tak ho budu sledovat. Je můj. Říkám mu to.

Přimhouří oči. Z postele po mně skočí. Vzrušuje ho to. Vidím mu to na tváři, cítím to v jeho těle. Tancuje se mnou. Už zase mě vězní ve svém silném objetí. Na predátorské stupnici od jedné do deseti je jasnou desítkou. To znamená, že i já jsem desítka. Jsem pyšná.

Náš sex je divoký. Oba budeme mít modřiny.

"Chci, aby to takhle zůstalo napořád," říkám mu.

Zhluboka se nadechne a jeho oči se mi vysmívají. "Zkus tuhle myšlenku nezapomenout."

"To nemusím. Nikdy to jinak cítit nebudu."

"Ach, Mac," říká a jeho smích je stejně temný a chladný jako to místo, které jsem viděla ve svých snech. "Jednoho dne budeš přemýšlet, jestli mě můžeš nenávidět ještě víc."

***

Moje zvíře zbožňuje hudbu. Má růžovou věc, které říká I-pod, i když podle mě tak vůbec nevypadá, a s tím přístrojem hraje spoustu hudby. Neustále mi pouští písničky a bedlivě mě sleduje, i když netančím.

Z některých písniček jsem rozzlobená a nelíbí se mi. Chci, aby je přestal přehrávat, ale drží ten I-Pod vysoko nad mou hlavou, takže na něj nedosáhnu. Líbí se mi tvrdé, sexy písničky jako "Pussy Liquor" a "Foxy, Foxy". Rád mi hraje veselé, šťastné písničky a já už mám plné zuby té, která se jmenuje "What a Wonderful World" a "Tubthumping". Dívá se na mě, pořád se na mě dívá, když je hraje. Mají hloupá jména a já je nesnáším.

Někdy mi ukazuje obrázky. Ty také nesnáším. Jsou na nich jiní lidé, většinou žena jménem Alina. Nevím, proč potřebuje její fotky, když má mě! Když se na ní dívám, cítím střídavě chlad i horkost. Když se na ni dívám, ubližuje mi to.

Někdy mi říká příběhy. Jeho oblíbený je o nějaké knize, která je ve skutečnosti monstrum, které by mohlo zničit celý svět. Nuda!

Jednou mi řekl příběh o Alině a že zemřela. Křičela jsem na něj a brečela a vůbec netuším proč. Dnes mi ukázal něco nového. Fotky muže jménem Jack Lane. Roztrhala jsem je a jejich kousky po něm hodila.

Teď už jsem mu odpustila, protože ho mám uvnitř sebe a má své velké ruce na mé sedince- to slovo neznám a nevím, kde se vzalo! - na zadku a dělá ty pomalé, erotické pohyby, které jsou uklidňující a hluboké, takže mě nutí příst a kroutí se mi z nich prsty u nohou. Líbá mě tak zuřivě, že nemůžu dýchat a ani nechci. Je v mé duši a já v jeho a jsme v posteli, ale stejně tak na poušti a já nevím, kde já začínám a on končí. A já si myslím, že i když je blázen do hudby, fotek a příběhů, které mě rozčilují, tak je to malá cena, kterou jsem ochotná za tohle uspokojení zaplatit.

Jeho vyvrcholení je silné. Následuji ho a s každým přívalem se třesu. Při vyvrcholení vydává hluboké hrdelní zvuky, které jsou syrové, zvířecí a tak pudové, že si myslím, že kdyby se na mě jen podíval a vydal ten zvuk, tak bych vybuchla v orgasmu.

Drží mě. Krásně voní. Usínám.

A zase začíná s těmi hloupými příběhy.

"Nezajímá mě to." Zvedám z něj hlavu. "Nemluv na mě." Přikrývám mu pusu rukou. Odstrkává ji pryč.

"Musí tě to zajímat, Mac."

"Toho slova mám plné zuby! Žádnou Mac neznám. Nelíbí se mi tvoje obrázky. Nesnáším ty tvé příběhy!"

"Mac je tvoje jméno. Jmenuješ se MacKayla Laneová. Mac je zkrácenina tvého jména. Vychovali tě Jack a Rainey Laneovi. Jsou to tvoji rodiče a moc tě milují. Moc tě potřebují. Alina byla tvoje sestra. Zavraždili ji."

"Přestaň mluvit! Nebudu tě poslouchat." Zacpávám si uši rukama.

Odtáhne je pryč. "Zbožňuješ růžovou."

"Nesnáším růžovou! Zbožňuju červenou a černou." Barvy krve a smrti. Barvy tetování na jeho těle, které pokrývá jeho nohy, břicho, půlku jeho hrudi a na jedné straně se kroutí až ke krku.

Překulí mě pod sebe a chytne můj obličej do dlaní. "Podívej se na mě. Kdo jsem?"

Je tam něco, co jsem zapomněla. Nechci si vzpomenout. "Jsi můj milenec."

"Nebyl jsem jím vždycky, Mac. Byla doba, kdy jsi mě vůbec neměla ráda. Kdy jsi mi nevěřila."

Proč mi lže? Proč chce zničit to, co máme? Teď je teď. Je to dokonalé. Není tu zima, bolest, smrt, zrada, ledová místa, strašidelné příšery, které vám ukradnou svobodnou vůli a promění vás v něco, v čem se ani nepoznáte a zanechají vás zahanbené, tak zahanbené. Je tu jen potěšení, nekonečné potěšení.

"Věřím ti," říkám. "Jsme stejní."

Jeho úsměv je ostrý jako nůž. "Nejsme. To už jsem ti říkal. Nikdy tu chybu neudělej. Náš chtíč je stejný. Ale my ne. Nikdy nebudeme."

"Děláš si starosti s věcmi, které nejsou vůbec důležité. A moc mluvíš."

"Pořídila jsi mi k narozeninám dort. Byl růžový. Praštil jsem s ním o strop."

Neznám slova jako narozeniny a dort, takže nic neříkám.

"Máš ráda auta. Nechám tě řídit svého Vipera."

Auta! Ty si pamatuju. Elegantní, sexy, rychlá a mocná, to jsou všechno věci, které mám ráda. Něco mě trápí.

"Proč jsi zničil ten narozeninový dort?" čekám na odpověď a zasáhne mě silné deja vu, že bych chtěla vědět spoustu věcí ohledně tohohle muže a on mi jich řekl velmi málo.

Dívá se na mě. Vypadá překvapeně, že jsem se na to zeptala. Zmátla jsem i sama sebe. Neptám se na otázky. Mluvení mě nezajímá. Svého milence jsem potkala v den, kdy se stal mým milencem. Tak proč se zajímám o nějaké dorty a narozeniny? A přesto moc stojím o jeho odpověď a cítím se poněkud zklamaně, že mi ji nechce říct.

"Jsem Jericho Barrons. Řekni mé jméno."

Zkouším se odvrátit, ale jeho ruce mě pevně drží, abych se nemohla hlídat, brání mi, abych se otočila.

Zavírám oči.

Zatřese se mnou. "Řekni mé jméno."

"Ne."

"Zatraceně, mohla by jsi spolupracovat?"

"Neznám slovo spolupracovat."

"Očividně," vrčí.

"Myslím, že si ty slova vymýšlíš."

"Nevymýšlím si slova."

"Vymýšlíš."

"Nevymýšlím."

"Ale jo."

"Ne."

Směju se.

"Já se z tebe zblázním ženská," mumlá.

Tohle děláme často. Hádáme se jako děti. Je tvrdohlavý.

"Otevři oči a řekni mé jméno."

Zavřu je ještě pevněji.

"Ztvrdnu, jestli tě uslyším říct mé jméno."

Otvírám oči. "Jericho Barrons," říkám sladce.

Vydá bolestivý zvuk. "Zatraceně, ženská, myslím, že nějaká část mě chce, abys takhle zůstala napořád."

Dotýkám se jeho tváře. "Líbí se mi jaká jsem. Taky se mi líbí, jaký jsi ty. Když... jak jsi říkal to slovo? Když spolupracuješ."

"Řekni, abych si tě vzal."

Usmívám se, jsem spokojená. Zase jsme zpátky v mém teritoriu.

"Neřekla jsi mé jméno. Řekni mé jméno a ať si tě vezmu."

"Vezmi si mě, Jericho Barronsi."

"Odteď mi budeš říkat Jericho Barronsi, když se mnou budeš mluvit."

Je to zvláštní zvíře. Ale dává mi, co chci. Asi mě nezabije, když pro něj udělám to samé.

A tak začínáme nový život. Já mu říkám Jericho Barrons a on mně Mac.

Už nejsme zvířata. Teď máme jména.

***

Sním o té jeho "Alině" a vzbudím se s pláčem. Ale uvnitř mě je něco nového. Něco chladného a výbušného pod mými slzami.

Nevím, jak se tomu říká, ale nutí mě to pochodovat. Chodím po pokoji jako zvíře, kterým jsem a ničím a rozbíjím věci. Křičím, dokud mě nebolí v krku.

Najednou mám spoustu nových slov.

Vztek.

Hněv. Násilí.

Jsem zosobněná zuřivost. Svým zármutkem a šílenstvím bych mohla vyhladit celý svět.

Něco chci. Ale nevím co.

Tiše se na mě dívá.

Asi to bude sex. Jdu k němu. Sedí na kraji postele a přitáhne si mě tak, že stojím mezi jeho nohama.

Od toho ničení věcí mě bolí ruce. Políbí je.

"Pomsta," informuje mě jemně. "Hodně ti toho vzali. Buď se vzdáš a zemřeš nebo se naučíš, jak si některé ty věci vzít zpátky. Pomsta, Mac."

Nakloním hlavu. Okouším to slovo na jazyku. "Pomsta." Ano, to je to, co chci.

***

Když se vzbudím, je pryč a já jsem na tom špatně, ale pak je zpátky a přinesl mi spoustu krabic, které dobře voní.

Už se nebráním, když mi nabízí jídlo. Očekávám ho. Jídlo je potěšení. Někdy na něj některé věci dám a pak je všechny slížu, zatímco mě sleduje svýma temnýma očima.

Odchází a vrací se s více krabicemi.

Sedím na posteli, jím a sleduju ho.

Otevírá krabice a začíná z nich něco stavět. Je to zvláštní. Na I-Podu přehrává hudbu, která je mi nepříjemná... je mladá, dětská.

"To je stromeček, Mac. Ty a Alina jste ho každý rok zdobili. Nemohl jsem sehnat živý. Jsme v Temné zóně. Pamatuješ si Temné zóny?"

Kroutím hlavou.

"Pojmenovala jsi je."

"A co datum 25. prosince? Víš, co je to za den?"

Kroutím hlavou.

"Je to dneska." Podává mi knihu. Jsou v ní fotky tlustého muže v červeném oblečení, hvězdy, svíčky, stromečky s hezkými blýskajícími se věcmi, které visí na větvích.

Vypadá to hloupě.

Podává mi první krabici. Jsou v ní zářivé, hezké věci. Chápu. Kroutím očima. Mám plný žaludek a nejradši bych měla sex.

Odmítá mi vyhovět. Máme jednu ze svých hádek. Vyhrává, protože má, co chci a odmítá mi to dát.

Zdobíme stromek, zatímco nám k tomu hrají veselé a stupidní písničky.

Když skončíme, udělá něco, co na stromečku rozsvítí miliony malých zářících světýlek, které hrají všemi barvami. Vyrazí mi to dech, jako by mě někdo kopnul do žaludku.

Padám na kolena.

Sedím se skříženýma nohama na podlaze a dlouho se na stromek dívám.

Vrací se mi další nová slova. Přicházejí pomalu, ale přicházejí.

Vánoce.

Dárky.

Máma.

Táta.

Domov. Škola. Hřiště. Telefon. Bazén. Trinity. Dublin.

Jedno z těch slov mě znepokojuje víc než všechny ostatní dohromady.

Sestra.

***

Nutí mě, abych se oblékla. Nesnáším oblečení. Je moc těsné a dráždí mi kůži.

Sundavám si ho, házím na podlahu a dupu po něm. Znovu mě obléká do duhových barev, které jsou jasné a bodají mě do očí.

"Ty nosíš černou a červenou." Jsem naštvaná. "Nosíš je dokonce i na kůži." Nevím, proč si on může vymýšlet všechna tahle pravidla a taky mu to říkám.

"Já jsem jiný, Mac. A můžu si vymýšlet pravidla, protože jsem větší a silnější." Směje se. I v tomhle obyčejném zvuku je velká moc. Ve všem, co dělá, je moc. Jsem z toho nadšená. Neustále ho kvůli tomu chci. I když je zabedněný a dělá problémy.

"Nejsi tak jiný. Nechceš, abych byla jako ty?" Přetáhnu si to těsné růžové tričko přes hlavu. Díky němu mám hezký výstřih. Usilovně se na něj zadívá a pak uhne pohledem.

Čekám, až se podívá zpátky. Vždycky se podívá zpátky. Tentokrát ale ne.

"Nemám se co těšit na růžové dorty, neříkal jsi to?" Jsem naštvaná. "Měl bys být rád, že chci černou!"

Prudce se na mě otočil. "Co jsi to teď řekla, Mac? Kdy jsem ti to řekl? Pověz mi o tom!"

Nevím. Nerozumím tomu, co jsem právě řekla. Zamračím se. Bolí mě hlava. Nenávidím tohle oblečení. Sundám si sukni, ale nechám si boty na vysokém podpatku. Když jsem nahá, můžu konečně dýchat. Tyhle boty se mi líbí. Cítím se vysoká a sexy. Jdu k němu a pohupuji boky. Moje tělo ví, jak v takových botech chodit.

Chytí mě za ramena a drží mě od sebe. Nedívá se na mé tělo, ale do očí. "Růžové dorty, Mac. Řekni mi o růžových dortech."

"Růžové dorty jsou mi u sedínky!" křičím. Chci, aby se podíval na mé tělo. Jsem zmatená. Bojím se. "Ani nevím, co sedínka je!"

"Tvojí matce se nelíbilo, když jsi ty a tvoje sestra mluvila sprostě. Sedínka je slovo, které jste používali, místo abyste říkaly prdel, Mac."

"Neznám slovo sestra!" lžu. Nesnáším to slovo.

"Ale ano, znáš. Byla celý tvůj svět. Zabili ji. A potřebuje, aby jsi za ni bojovala. Potřebuje, aby ses vrátila. Vrať se a bojuj, Mac. Zatraceně, bojuj! Kdyby jsi bojovala tak, jak pícháš, tak by jsi z tohohle pokoje odešla v den, kdy jsem tě sem přivedl!"

"Nechci z tohohle pokoje odejít! Mám tenhle pokoj ráda!" Ukážu mu svůj boj. Vrhám se na něj, směs pěstí, zubů a nehtů.

Neúčinně. Je pevný jako skála.

Brání mi, abych mu ublížila nebo abych ublížila sobě. Padáme na podlahu. A najednou už nejsem plná hněvu.

Ležím na něm. Bolí mě na prsou. Odkopávám boty.

Pokládám hlavu na jeho rameno. Nehýbeme se. Jeho ruce jsou kolem mě, pevné, jisté, bezpečné. "Chybí mi," říkám. "Nevím, jak bez ní žít. Uvnitř mě je prázdno, které nemůžu zaplnit." Ještě něco mám v sobě, kromě prázdna. Něco strašného na co odmítám pohlédnout. Jsem unavená. Už nechci cítit. Bolest, ztrátu, selhání. Jen černou a červenou barvu. Smrt, ticho, chtíč, moc. Tyhle věci mi dávají klid.

"Chápu to."

Zvedám hlavu a dívám se na něj. Jeho oči jsou temné a plné stínů. Ty stíny znám. Opravdu mě chápe. "Tak proč na mě tak tlačíš?"

"Protože jestli nenajdeš způsob, jak zaplnit tu prázdnotu, Mac, tak to udělá někdo jiný. A když to udělají, tak tě budou ovládat. Navždy. Už někdy se nevrátíš."

"Mateš mě, chlape."

"Co je to?" Lehce se usmívá. "Teď jsem chlap? Už nejsem zvíře?"

Tak jsem mu doteď říkala. Můj milenec, moje zvíře.

Ale teď jsem našla další slovo: chlap, muž. Dívám se na něj. Výraz v jeho tváři se mění a na chvíli je mi strašně povědomý, jako kdybych ho znala někdy předtím. Dotýkám se ho, jeho arogantních, ale hezkých rysů, pomalu. Obrací tvář k mému doteku a líbá mi ruku. Vidím za ním tvary. Knihy a police a spousty cetek.

Lapám po dechu.

Jeho ruce mě pevně sevřou kolem pasu až to bolí. "Co? Co jsi viděla?"

"Tebe. Knihy. Spoustu knih. Ty... já... znám tě. Jsi..." odmlčím se. Cedulka skřípající ve větru. Jantarová světla. Krb. Déšť. Nekonečný déšť. Zvonící zvonek. Ten zvuk mám ráda. Třesu hlavou. Takové místo neexistuje. Třesu hlavou ještě víc.

Překvapuje mě. Netlačí na mě slovy, které nechci slyšet.  Nekřičí na mě, neříká mi Mac, netrvá na tom, abych mluvila.

Ve skutečnosti zrovna, když otvírám pusu, abych něco řekla, mě políbí.

Umlčím mě svým jazykem.

Líbá mě, až nemůžu mluvit ani dýchat, dokud je mi jedno, že se nemůžu nadechnout. Dokud nezapomenu, že není muž, ale zvíře. Dokud ty obrázky, které mě tak znepokojily nezmizí v prachu a žáru našeho chtíče.

Nese mě k posteli a hází mě na ni. Cítím v jeho těle vztek, i když nevím, proč se zlobí.

Natahuji své nahé tělo na luxusním hedvábí, užívám si ten pocit, vím, co přijde. Vím, co udělá. Vím, jak se díky němu budu cítit.

Dívá se na mě. "Podívej, jak se na mě díváš. Sakra. Už chápu, proč to dělají."

"Co kdo dělá?"

"Danani. Proč z žen dělají Pri-yu."

Ty slova se mi nelíbí. Děsí mě. Jsem touha. On je můj svět. Říkám mu to.

Směje se a jeho oči září jako noční nebe s milionem hvězd. "Co jsem, Mac?" Natahuje své elegantní, silné tělo přes to mé, proplétá naše prsty a natahuje mi ruce za hlavu.

"Jsi můj svět."

"A co ode mě chceš? Řekni moje jméno."

"Chci tě ve mně, Jericho. Hned."

Náš sex je zuřivý, jako bychom jeden druhého trestal. Cítím, že se něco mění. Ve mně. V něm. V tomhle pokoji. Nelíbí se mi to. Snažím se to svým tělem zastavit, zahnat to zpátky. Nedívám se na pokoj, ve kterém existujeme. Nenechám svou mysl zatoulat se dál, za tyhle zdi. Jsem tady a on taky, většinou a to stačí.

Později, když se vznáším, šťastná, na místě, kde jsem svobodná, když úsvit protíná nebe, těsně než usnu, slyším, jak se hluboce nadechuje, jakoby chtěl něco říct.

Vydechne.

Zakleje.

Znovu se nadechne, ale nic neřekne.

Zavrčí a praští do polštáře. Je rozpolcený, tenhle zvláštní muž, jakoby se snažil mluvit, ale mlčet zároveň.

Nakonec pevně řekne: "Jaké šaty jsi měla na svůj maturitní ples, Mac?"

"Růžové," mumlám. "Tiffany si koupila ty samé. Úplně mi ten ples zkazila. Ale měla jsem boty od Betsy Johnson. Její byly od Stuarta Weitzmana. Moje byly lepší." Směju se. Je to smích někoho, koho nepoznávám, mladého a bezstarostného. Je to smích ženy, která nezná bolest, nikdy neznala. Přála bych si ji znát.

Dotýká se mé tváře.

V jeho doteku je něco jiného. Jakoby se loučil a v tu chvíli panikařím. Ale moje snové nebe potemní a měsíc zaplní horizont.

"Neopouštěj mě." Melu se v posteli.

"Neopouštím, Mac."

Vím, že sním, protože moje sny jsou absurdní a to, co říká je to nejabsurdnější.

"Ty opouštíš mě, Růženko."

2 comments:

Anonymní řekl(a)...

Ďakujem pekne za preklad NoemiN

Olga řekl(a)...

Děkuji za překlad další úžasné kapitoly :-)