Karen Marie Moning: Dreamfever (Fever 4) - 6. kapitola

Někteří z vás si určitě všimnou, že od šesté kapitoly je vyprávění v minulém čase. Je to stejně i v knize, byl to autorčin záměr. Ve chvíli, kdy se z Mac stává Pri-ya přichází o svou minulost. Mně osobně to tedy vyhovuje daleko více i jako čtenáři. Při překládání bylo kolikrát hodně složité udržet se v té přítomné rovině. Každopádně si užijte šestou kapitolu! 7. kapitola už za dva dny!

Byla jsem strašně naštvaná.

Byla jsem vytočená na tolik věcí, že jsem ani nevěděla, kde začít.

Naštvaně jsem chodila. Nebo spíš naštvaně seděla, zamotaná do rudého prostěradla, které bylo cítit, jako by v něm někdo prodělal sexaton.

Jo, to jsem byla já.

A to mě štvalo ještě víc.

Zrovna když si myslíte, že váš život už horší být nemůže, dokáže vám opak. Ježíš, no tak Mac nemá na výběr, jestli chce sex nebo ne. Sbohem: randění, flirtování a postupné dospívání k tomu speciálnímu romantickému momentu. Vítej: dělám to tak moc, až přicházím o rozum a pak se k rozumu zase dostávám zpátky tím, že to dělám ještě víc - i když bych to nikdy ani za milion let nepřiznala chlapovi, jehož ego by vyletělo až na měsíc, protože síla jeho sexuality  mě zachránila od bezduché existence způsobené princi Bojovníků temnot, i když jsem se u toho vracení do reality dost vzpouzela.

Jak jsem znala Jericha Barronse, chodil teď určitě kolem a připadalo mu, že jeho šulín je to největší, nejúžasnější a nejdůležitější stvoření pod sluncem.

Což - cukla jsem sebou - jak si matně vzpomínám jsem mu jednou nebo dvakrát řekla.

No... spíš několikrát.

Se zavrčením jsem si vytáhla to prostěradlo přes prsa. To zvíře, kterým jsem byla, mě tak úplně neopustilo. Bylo pořád ve mně a tak to i zůstane. Byla jsem za to ráda, vítala jsem jeho divokou povahu. Růžová Mac potřebovala pořádnou dávku barbarství. Venkovní svět byl barbarský.

S chladným uvědoměním jsem byla ráda, že jsem naživu, ráda, že můžu žít další den nehledě na metody, díky kterým toho bylo dosaženo. Taky jsem ale běsnila a zuřila na všechny, které jsem potkala, a na všechno , co se stalo od chvíle, kdy jsem opustila Ashford v Georgii.

Nic nevyšlo podle plánu. Ani jedna věc. Vrah mé sestry měl být člověk, kterého jsem měla přivést ke spravedlnosti ať už skrz irskou gardu nebo vlastními prostředky. Neměla jsem se nechat pohltit smrtelnou válkou mezi lidskou rasou a nadpřirozenou, supersexy, nesmrtelnou a hlavně neviditelnou rasou a nebýt ničím víc než jen zbraní, jež chtěli všichni jen zmanipulovat a využít ke svému prospěchu. A to byl jen začátek z mnoha a mnoha věcí, které se pokazily.

A když už mluvíme o manipulativních parchantech...

Proč mi dal Barrons tetování na zadní část hlavy, když ho pak nebyl schopný použít a najít mě, když jsem potřebovala pomoct ze všeho nejvíc? Proč mi V'lane vložil na jazyk své jméno, když to ve chvíli nejvyšší nouze nefungovalo? Neměli být Barrons a V'lane těmi nejmocnějšími, nejnebezpečnějšími a nejgeniálnějšími hráči ze všech? To byl ten důvod, proč jsem se s nimi spojila!

Ale oba mě zklamali, když jsem je potřebovala nejvíc. Spoléhala jsem na ně. Věřila jsem, že mě Barrons dokáže najít. Věřila jsem, že se V'lane okamžitě zjeví, když ho zavolám. Věřila jsem, že inspektor Jayne mi s určitými problémy dokáže pomoct. Tihle tři měli tak rozdílnou úroveň schopností.

A kdo mě zachránil?

Dani. Třináctileté dítě. Holka.

Vtrhla dovnitř, vyrvala mě Pánu a vládci z drápů a dostala mě do bezpečí.

Ne, do bezpečí ne. Ne úplně.

Vzala mě k Roweně, která mě zamkla do sklepa a nechala mě tam samotnou. Úplně osamocenou.

Abych umřela?

Měla jsem vzpomínky z doby, kdy mě držel Pán a vládce i z mého věznění v opatství, ke kterým jsem se stále nemohla dostat. Měla jsem je. Mohla jsem je cítit, hluboké, temné, schované v mysli, která je vnímala, ale nerozuměla jim. Nebyly to tak úplně vzpomínky, protože ty jsou uloženy v mozku, který funguje a můj v té traumatické době nefungoval. Byly spíš jako otisky. Fotografie, které někdo vyfotil, ale nepochopil je. Přeslechnuté rozhovory. Zahlédnuté věci. Stálo by mě spousty sil vytáhnout je z bahna na dně mé duše.

Ale udělám to.

Pán a vládce nečekal, že bych někdy uprchla.

Rowena nečekala, že to přežiju.

"Překvápko," zapředla jsem. "Přežila."

Zahodila jsem prostěradlo a posadila se na posteli. Cítila jsem se dobře. Moje tělo bylo elegantnější, silnější než jsem si ho pamatovala. Protáhla jsem se a podívala dolů, pak jsem zamrkala a obdivovala samu sebe.

Pryč byla veškerá předchozí měkkost, až na moje prsa a zadek. Moje lýtka, stehna, ruce, břicho - to vše bylo vytvarováno hladkými, pevnými svaly. Zatnula jsem biceps. Já ho měla. Dlouhé nehty se mi zařízly do dlaní. Zkoumala jsem je. O Samhainu byly ostříhané nakrátko.

Jak dlouho jsem sex s Jerichem Barronsem provozovala? Jak dlouho trvalo přetvořit moje tělo do - moje nové Divoké já tím bylo potěšeno - do podoby, která je pro mě daleko užitečnější? Co jsme to celou dobu dělali? Nepřetržitou sexuální gymnastiku?

Přestala jsem na to myslet. Měla jsem až moc vzpomínek, které nebyly ani trochu rozmazané, a ty dávaly vzniknout velmi zmateným pocitům.

Například: Díky, že jsi mě zachránil, Jericho Barronsi - škoda že tě budu muset zabít za všechny ty věci, co jsi mi udělal a za to, v jakém stavu jsi mě viděl.

Spala jsem s Jerichem Barronsem.

Nejen spala. To byl syrový, neuvěřitelně intimní, naprosto nespoutaný sex.

Dělala jsem vše, co žena s mužem může. V podstatě jsem uctívala každý jeho kousek. A on mě nechal.

Ale ne, ne, mnohem víc než jen to - on se toho nadšeně účastnil. Pobízel mě. Vrhl se se mnou do toho zvířecího šílenství po hlavě a vyrovnal každý můj pohyb v té tmavé, touhou posedlé jeskyni, kde jsem žila.

Otočila jsem se a zadívala na tu velkou postel pokrytou saténem. Byl to přesně ten druh postele, ve které bych očekávala, že Barrons spí. Zdobené postelové čelo, nebesa, celá pokrytý hedvábím a sametem; smyslné mužské doupě.

Na jednom sloupku byla pověšena plyšová pouta. Ta vzpomínka mě na chvíli pohltila, než se mi povedlo převzít zpátky kontrolu nad vlastní hlavou.

Mělce jsem dýchala a ruce se mi stočily do pěstí. "Jo, budu tě muset zabít Barronsi," řekla jsem chladně. Z části i proto, že na malou vteřinku jsem si představila, že lezu zpátky do postele a předstírám, že jsem si vůbec nevzpomněla.

A to jsem si myslela, že spolupracovat s Barronsem bylo složité. Ode dne, co jsme se poznali, jsme si mezi sebou uchovávali opatrnou uličku odstupu a málokdy jsme z ní sešli. Já byla slečna Laneová. On byl Barrons. Ta cestička teď byla napadrť a já k tomu nemohla ani nic říct. Obrovskou rychlostí jsme se dostali od opatrné interakce k tomu, aby mě viděl úplně nahou, na těle i na duši, bez toho, aby se náš osobní vztah jen trochu vyvinul. Viděl mě v mém nejhorším okamžiku, když jsem byla nejzranitelnější, zatímco on měl nad sebou úplnou kontrolu a já o něm pořád nevěděla ani jednu zatracenou věc.

Byli jsme u sebe tak blízko, jak jen dva lidé - když přehlídneme fakt, že on není člověk - mohou být. Teď jsem k tomu ještě hloubala, jestli to byl on, kdo naplnil Kouly z D'Jai Stíny a dal mi ji, abych ji předala Vidoucím a jestli sabotoval ten rituál MacKeltarů o Halloweenu, protože chtěl, aby hranice mezi naším a dananským světem padly. Věděla jsem, že ho zabíjení vzrušuje. Tenhle malý detail, který jsem našla, když jsem se toulala v jeho hlavě, jsem opravdu nezapomněla. Vrhlo to nový, ošklivý stín na ten moment, kdy se vynořil ze zrcadla Bojovníků tmy a nesl znetvořené, mrtvé tělo mladé ženy.

Zabil ji pro zábavu?

Moje intuice říkala, že ne.

Naneštěstí, co se týkalo Barronse, jsem své intuici nemohla moc věřit. Jestli jsem se o něm něco naučila, tak to, že pokoušet se o něm něco dozvědět je asi tak beznadějné, jako stepovat na tekutém písku s pevnou zemí v nedohlednu.

Když už mluvíme o pevné zemi...

Rozhlédla jsem se. Byla jsem pod ní. Podzemí cítím ve svých kostech. Nesnáším to tam. Nesnáším stísněné prostory bez oken. A přesto bylo tohle místo bez oken mým útočištěm v brutální bouři.

Co se stalo s Dublinem, zatímco jsem byla Pri-ya a snažila se najít zpátky svou příčetnost? Co se stalo se světem?

Co Ashford? Byli máma s tátou v pořádku? Dostal někdo tu Knihu? Co se dělo, zatímco byli všichni Bojovníci temna konečně volní? Byla Aoibheal, královna Bojovníků světla, v pořádku nebo se k ní také Bojovníci tmy o Halloweenu dostali? Byla naší jedinou nadějí, že je ještě někdy uvězníme. Potřebovala jsem, aby byla naživu. Kde byl V'lane? Proč pro mě nepřišel? Byl mrtvý? Na moment jsem ucítila vlnu ryzí paniky. Možná se mě přeci jen pokusil zachránit, jen si na to nepamatuji, a Pán a vládce vzal moje kopí a-

Prsty jsem sevřela prázdný vzduch. Bože, kde bylo moje kopí? To prastaré Kopí osudu bylo jednou ze dvou zbraní, které dokázali zabít nesmrtelné Danany. Pamatuji si, jak jsem ho zahodila pryč. Pamatuji si, jak z něj stoupala pára a syčelo, když dopadlo na okraj bazénku se svatou vodou.

Kam se odtamtud podělo?

Je možné, že stále leželo v kostele? Mohla bych mít takové štěstí?

Musela jsem ho dostat zpátky.

Jakmile ho budu mít, můžu se dát do práce na dalších věcech. Například přijít na to, jak princové Bojovníků tmy dokázali kopí obrátit proti mně v ten nejdůležitější okamžik. Podle dananských pravidel, které říkali, že Bojovníci tmy se nemohou dotknout žádných relikvií vyrobených Bojovníky světla a naopak, mi ho opravdu osobně nesebrali, jen mě donutili obrátit ho proti sobě a dali možnost probodnout se nebo zahodit ho, čímž jsem se jim kompletně vydala na milost.

Nejen že jsem potřebovala zpět své kopí, ale potřebovala jsem se naučit, jak ho ovládat.

Pak zabiju každého Bojovníka tmy, kterého potkám a probiji si cestu rovnou nahoru jejich velením a nezastavím se dokud nezabiji prince, Pána a vládce i samotného krále. A stejně tak Bojovníky světla, kromě těch, které budu potřebovat k nastolení rovnováhy ve světě. Už jsem měla po krk těch strašných, nadlidsky krásných, vraždících vetřelců. Nejdřív to byla naše planeta, a i když si V'lane myslel, že to se nepočítá, bylo to vše, na čem mi záleželo. Byli to mrchožrouti, kteří si vlastní svět zničili tak, že museli jít a najít si nový - a teď se to dělo nám. Byli to arogantní nesmrtelní, kteří stvořili nesmrtelné ohavnosti - dvůr Bojovníků tmy, temné zrcadlo své rasy - a ztratili nad nimi kontrolu zrovna na naší planetě. A kdo platil tu nejvyšší cenu za jejich chybu?

Já.

Budu tvrdší, chytřejší, rychlejší, silnější a zbytek svého život budu zabíjet Danany, jestli díky tomu bude můj svět takový, jaký byl dřív.

Možná zrovna nemám své kopí u sebe, ale jsem na živu a jsem... jiná. Něco se ve mně navždy změnilo. Cítila jsem to.

Nebyla jsem si úplně jistá, co konkrétně to bylo.

Ale líbilo se mi to.

***

Než jsem odešla, prohledala jsem celý pokoj, jestli tam někde nejsou zbraně. Nebyly.

Kromě něčeho, co vypadlo jako narychle přidělaná sprcha, byla místnost plná mých věcí, které jsem měla uložené v knihkupectví.

Ať jsme byli kdekoliv, Barrons se snažil pomoct mi navrátit paměť tak, že se snažil vytvořit svět, v kterém růžová Mac žila. Zdi polepil zvětšenými fotkami mých rodičů a Aliny, jak hrajeme s přáteli volejbal na pláži u našeho domu. Můj řidičák byl pověšený na stínítku lampičky hned vedle fotky mámy. Moje oblečení bylo úplně všude naaranžované do outfitů, se kterými byly sladěné i kabelky a boty. Každý růžový odstín laku na nehty od značky OPI byl vyskládán na poličce. Módní časopisy byly rozházené po podlaze spolu s dalšími, o kterých upřímně doufám, že jsme si je společně neprohlíželi. Byly tam i broskově krémové svíčky - Aliny nejoblíbenější - rozeseté po každém volném povrchu. V pokoji byly postavené stovky lampiček a vánoční stromek.

Nikde jsem nenašla svůj batoh, ale Barrons očividně počítal s tím, že se mi vrátí rozum, protože tam byl připravený nový kožený batoh plný baterií, LED světel a bylo tam i MacHalo. Když ho sestavoval, použil černou helmu. Všechna světla byla černá až na dvě. Asi mu došlo, že hned, co se vzpamatuji, vyrostu z růžové barvy. Ale pořád jsem měla růžovou ráda. Vždycky ji budu mít ráda. Ale ve mně nic růžového nezůstalo. Možná jsem zpátky, ale od té doby jsem byla černá Mac.

Nebylo tam nic užitečného. Dala jsem si rychlou sprchu - od hlavy k patě jsem byla cítit Jerichem Barronsem - oblékla se, na hlavu připevnila MacHalo, zapnula a vyrazila ke dveřím.

Bylo zamčeno.

Trvalo mi méně než minutu ty dveře vykopnout. Nejen že jsem teď měla svaly, ale měla jsem ve své černé zásobárně ještě jednu užitečnou věc: vztek.

***

Vypadalo to, že Barrons myslí opravdu na všechno. Chtěla jsem být jako on.

Byla jsem ve sklepě.

Zbraně jsem našla v bednách vedle neskutečně hlučných generátorů, které napájely energií ten pokoj, ve kterém jsem žila, a vedle něčeho, co vypadalo jako roční zásoba benzínu.

Byly tam tucty beden plné zbraní a dvakrát tolik s municí. Připadalo mi trochu riskantní skladovat tolik munice vedle takového množství benzínu, ale kdo jsem, abych soudila? Prostě jsem byla ráda, že to tam všechno bylo. Sedla jsem si na jednu z beden a zkoumala různé zbraně. Nakonec jsem se rozhodla pro poloautomatickou zbraň s kratší hlavní. Trochu mi připomínala Uzi až na pár menších rozdílů.

Než se o Halloweenu strhla všechna mela, dělala jsem si na Internetu průzkum zbraní a snažila se přimět Barronse se všemi jeho konexemi, aby mi jednu koupil. Zbraň, co jsem si vybrala byla PDW: a personal defense weapon [zbraň pro osobní obranu]. Perfektní pro ženu mé výšky a postavy. Neskutečně jednoduchá v užívaní, neskutečně efektivní, neskutečně nelegální. Byla schopná zacílit i z ostrého úhlu. Střela možná Danany nezabije, ale byla jsem si jistá, že by je dokázala zpomalit.

Nacpala jsem si plné kapsy zásobníky, pak i boty a kapsy mého zbrusu nového černého kabátu, který jsem našla přehozený přes židli. Štvalo mě, že za mě Barrons dělá rozhodnutí ohledně módy, ale rozhodně jsem nebyla hloupá. Ten kabát jsem potřebovala. Byla jsem si jistá, že v Dublinu už je zima a i říjen byl neskutečně chladný.

Ztratila jsem spoustu času tím, že jsem ve sklepě pátrala po svém kopí, věděla jsem, že Barrons by ho zabavil, kdyby to šlo. Když jsem pátrání konečně vzdala, vyloučila jsem možnost, že by pořád mohlo být v opatství. Tam by se podíval. Znamenalo to, že někdo jiný sebral moje kopí a batoh. Musela jsem zjistit kdo.

Objevila jsem bedny s proteinovými tyčinkami a zapakovala je taky. Jak jsem říkala, Barrons myslí na všechno.

Ale myslím, že na jednu věc zapomněl.

Jeho detektor předmětů moci, ten kterému se tak snažil vrátit rozum, aby ho mohl dále využívat, tady nebude ztrácet čas.

"Díky," řekla jsem prázdnému domu. "Odsud to převezmu sama."

Kromě toho jak jsem ho znala, tak mi určitě zezadu na hlavu vrátil svoji značku, zatímco jsem spala po jednom z našich maratonů sexuálních schůzek, nebo mi někam šoupl jinou a vylepšenou značku. Bylo mi naprosto jasné, že mě tak jako tak dokáže najít. Nebyl typem člověka - či čeho - kterého by žena mohla jen tak setřást, pokud by o to sám nestál.

Prošla jsem ztichlým domem plným nábytku přikrytého bílými, zaprášenými prostěradly a vyšla na schody u vchodu. Dům byl postaven na vyvýšení s dobrým výhledem na sousedství. Strávila jsem tolik času ježděním po Dublinu a hledáním Sinsar Dubh, že jsem se s ním docela dobře seznámila. Byla jsem na severním okraji města. Úsvit se rozpíjel na obzoru a první paprsky slunce se plazily přes šedé okraje střech.

Usmála jsem se.

Byl to začátek úplně nového dne.