Karen Marie Moning: Dreamfever (Fever 4) - 12. kapitola

pátek 29. června 2018

Další kapitola za dva dny!





Bylo těsně před úsvitem, když jsem zaparkovala školní autobus před opatstvím.

Nechtěla jsem se vzdát Range Roveru, ale potřebovala jsem větší vůz. Našla jsem tenhle zářivě modrý autobus i s jeho otlučenými stranami, odlupující se barvou a pokroucenou převodovkou, před středoškolskou kolejí. S Dani jsme ho napěchovaly bednami zbraní a mrtvolami Bojovníků tmy.

Byla jsem k smrti unavená. Byla jsem vzhůru celý dvacet čtyři hodin, které byly nabité událostmi. Nečekala jsem, že nějak výrazně vyspím, než dám do pohybu své plány, ale doufala jsem, že si zdřímnu alespoň na pár tichých hodin a budu mít příležitost vyčistit si hlavu, abych se mohla probrat vším, co jsem se dneska dozvěděla.

"Knihovna Dračí dámy je ve východním křídle, Mac," řekla Dani a zamířila směrem ke kuchyni. "Nepoužívá se už roky." Pokrčila nos. "Je tam hodně prachu, ale jinak je v pohodě. Spím tam vždycky, když mi dávají něco za vinu nebo když se mi s nimi nechce mluvit. Většina východního křídla je prázdná. Dojdu tam za tebou, až se najím. Ká-holka, mám neskutečný hlad!"

Když odsvištěla, potřásla jsem hlavou a usmála se. Říkala, že dokud jí, tak nepotřebuje spát. Neustále testovala svoje limity. Zajímalo mě, jaká bych byla, kdybych vyrůstala a věděla, co jsem. Asi bych taky testovala svoje limity. Byla bych asi o dost užitečnější, než jsem teď. Záviděla jsem jí její výdrž. Nic takového jsem neměla. Kvůli nedostatku spánku jsem byla netrpělivá a napnutá. Vůbec jsem neměla energii na to, abych vidoucí přemlouvala, aby se ke mně připojily. Promnula jsem si oči. Čím dřív se natáhnu na pohodlný gauč, tím líp.

Vstoupila jsem do opatství postranním vchodem a zamířila rovnou k východnímu křídlu. 

Napůl cesty tam jsem si uvědomila, že mě někdo sleduje.

Pevně jsem se usmála, ale nehodlala jsem jí dát najevo, že o ní vím. Nehodlala jsem se začít hádat s matkou představenou uprostřed chodby, kde by ostatní vidoucí mohly zaslechnout naše rozčílené hlasy, vylézt z pokojů a přidat svou trošku do mlýna dřív, než na to budu připravená. Jestli chtěla hádku, tak jí dostane jen za mých podmínek. V duchu jsem si poznamenala, abych se nezapomněla zeptat Dani, co ví o ochranných kouzlech. Bylo by super, vystrnadit Rowenu z celého východního křídla a vytvořit si své vlastní bezpečné místo tady v opatství. Jinak se nikdy nebudu cítit v bezpečí. 

Šla jsem podle Daniných instrukcích po matně osvětlené chodbě. Byla jsem překvapená, že mě Rowena nesleduje o něco blíž, zvlášť když jsem měla na hlavě zapnuté MacHalo, které vydávalo oslepující světlo všude kolem. I když jsem se odmítla otočit a přiznat, že o ní vím, žádné další světlo se k tomu mému nepřidalo a neházelo stíny na kamenné zdi, což znamenalo, že s sebou neměla víc než pár baterek. Netušily jsme kolik Stínů zůstávalo v opatství. Ta stařena měla fakt kuráž.

Vstoupila jsem do knihovny a zapínala jednu lampičku za druhou, dokud nesvítily všechny. Byla jsem ráda, když jsem viděla gauč vystlaný plyšem a protkaný brokátem, na kterém bych si mohla zdřímnout.

Hned jak se zbavím Roweny.

"Teď ne, stařeno," řekla jsem přes rameno chladně. "Potřebuju se vyspat."

"Zvláštní. Před pár dny jsi tolik spánku nepotřebovala."

Cítili jsem, jak se mi z tváří vytrácí všechna krev. Na tenhle střet jsem nebyla připravená. Možná bych na něj nebyla připravená nikdy.

"Abych byl přesný, spánek byla ta poslední věc, na kterou jsi myslela," řekl napjatě. Byl naštvaný. Slyšela jsem to v jeho hlase. Proč byl naštvaný zrovna on? To já si prošla vším tím emocionálním vypětím.

Ruce se mi zkroutily do pěstí a začala jsem dýchat mělce. Dnes jsem mu věřila stejně málo jako před dvěma měsíci.

"Sex bylo všechno, co jsi chtěla."

To jsem chtěla i teď, uvědomila jsem si zděšeně. Jeho hlas u mě fungoval stejně jistě jako afrodiziakum. Byla jsem vlhká a připravená. A to od chvíle, co začal mluvit. Dva měsíce jsem byla uvězněná v danany způsobeném sexuálním šílenství, měla s ním neustálý, úžasný sex, zatímco jsem poslouchala jeho hlas a cítila jeho vůni. Jako jeden z Pavlovových psů, jsem byla naučená na jeho stimul, který zaručoval okamžitou reakci. Moje tělo chamtivě očekávalo v jeho přítomnosti rozkoš. Nadechla jsem se, snažila se zachytit jeho vůni, pak jsem vydechla a zavřela oči, jako bych se snad mohla schovat za vlastními víčky před tou ironickou pravdou: V'lane a Barrons si vyměnili role.

Už jsem nebyla zranitelná vůči přitažlivosti dananského prince.

Teď byl mým jeden Jericho Barrons.

Chtěla jsem do něčeho praštit. Do hodně věcí. A nejraději bych začala s ním.

"Došla ti slova? A z jak nádherného jazyka ta slova plynula. Já to vím. Protože ochutnal každý můj kousek. Opakovaně. Měsíce," předl, ale v tom sametu byla i notná dávka oceli.

Stiskla jsem zuby, otočila se a připravila se na to, až ho spatřím.

Bylo to horší, než jsem čekala.

Úplně mě uzemnily vzpomínky na naše chvíle v tom pokoji. Moje ruce na jeho tváři.  na jeho tváři. Já na všech čtyřech. Já když jsem na něm obkročmo seděla, moje dlouhé růžové nehty, když jsem svoje prsty omotala kolem jeho velkého, dlouhého, tvrdého... jo.

No dobře.

Dost vzpomínání.

Odkašlala jsem si a donutila se soustředit na jeho oči.

To nebylo o moc lepší. Barrons a já jsme často vedly konverzace beze slov. A teď mi velmi detailně a graficky připomínal každý opojný moment, který jsme zažili v té jeho velké posteli.

Zvlášť si užíval ty pouta. A já měla stejně vzpomínek na jeho jazyk, jako on na ten můj. Nikdy mi nenabídl, že bychom se prohodili. Nechápala jsem proč. Oba jsme věděli, že nic tak chatrného ho nedokáže udržet. Teď, když už jsem zase měla čistou hlavu, jsem věděla proč. I když šlo jen o iluzi, nebyl ten typ muže, který by snesl, aby mu někdo dominoval. S ním to bylo všechno o kontrole. Nikdy se jí nevzdal. A to bylo to, co mi vadilo, co pálilo jako sůl v otevřené ráně. Za celou dobu, kterou jsme v tom pokoji strávili, jsem nad sebou vůbec neměla kontrolu. Viděl mě v tom nejhorším stavu, nahou, zranitelnou, ale nikdy mi neukázal nic ze sebe, nic, co jsem si sama z jeho hlavy nevzala.

Ani jednou neztratil kontrolu. Jedinkrát ne.

Řekla jsi mi, že jsi můj svět.

"To jsem nebyla já. Byla jsem jen zvíře." Srdce mi divoce tlouklo. Tváře hořely.

Nikdy jsi nechtěla, aby to skončilo.

"Proč se chováš jako pitomec? Proč mi omlacuješ o hlavu moje vlastní ponížení?"

Ponížení? To si o tom myslíš? Vnutil mi další detailní připomínku.

Polkla jsem. Ano, tohle jsem si rozhodně pamatovala. "Byla jsem úplně mimo. Jinak bych to nikdy neudělala."

Vážně, jeho temné oči se mi vysmívaly a v nich jsem vždycky žadonila o víc, říkala mu, že chci, aby to nikdy neskončilo.

Pamatuju si, co odpověděl: že jednoho dne budu přemýšlet, jestli ho můžu nenávidět ještě víc.

"Nebyla jsem si ničeho kolem sebe vědoma. Neměla jsem na výběr." Hledala jsem slova, která by vysvětlila, co jsem chtěla říct. "Bylo to znásilnění v každém slova smyslu, to samé, co mi udělali princové."

Jeho pohled ztmavl a vzpomínky utichly. Pod levým okem mu zacukal sval, povolil a znovu zacukal. Tenhle malý pohyb byl Barronsův ekvivalent projevu člověka, který má záchvat vzteku. "Znásilnění není něco-"

"Od čeho se dá odejít," přerušila jsem ho. "Já vím, chápu to. Jasné?

"Plazila ses. Když jsem tě našel, tak jsi se plazila."

"No a?" řekla jsem skrz zaťaté zuby. Byla jsem unavená, netrpělivá a nechtěla jsem chodit kolem horké kaše.

"Jen se ujišťuji, že jsme na stejné stránce," odsekl. Jeho oči byly nebezpečné.

"Udělal jsi, co jsi musel, že?"

Naklonil hlavu na stranu. Nebylo to ani přikývnutí ani zavrtění hlavou a pěkně mě to rozčilovalo. Už jsem měla po krk jeho ne-odpovědí.

Zatlačila jsem na něj. "Udělal jsi tu jedinou věc, co jsi mohl, abych mohla znovu chodit. Se mnou to nemělo nic společného. Tohle říkáš, že ano?"

Díval se na mě a já měla pocit, že se náš rozhovor někde jaksi stočil špatným směrem, že mohl vypadat úplně jinak, ale už jsem nechtěla přemýšlet jakým nebo kde se stala chyba.

Svěsil hlavu a dokončil přikývnutí. "Správně."

"Takže jsme na stejné stránce. U stejného odstavce, u stejné věty," utrhla jsem se.

"U stejného zatraceného slova," dodal rozhodně.

Chtělo se mi brečet a nesnášela jsem se za to. Proč nemohl říct něco hezkého? Něco, co nemělo nic společného se sexem. Něco o mně. Proč jsem přišel a sledoval mě, jen aby mi připomínal, jak jsme spolu poslední dva měsíce trávili čas? To by zabilo, kdyby projevil trochu laskavosti, trochu soucitu? Kde byl ten muž, který mi lakoval nehty? Ten, který vytapetoval celý pokoj fotkami Aliny a mě? Ten, který se mnou tancoval?

Byly to jen prostředky, kterými dosáhl toho, co chtěl. To bylo všechno.

Ticho se protahovalo. Prohledávala jsem jeho oči. Nebylo v nich k nalezení jediné slovo.

Nakonec se na mě slabě usmál. "Slečno Laneová," řekl klidně a tahle dvě slova říkala vše. Nabízel mi formalitu. Odstup. Návrat k tomu, co bylo dřív, jako by se mezi námi nic nestalo. Fasádu zdvořilosti, díky které bychom dokázali spolupracovat, kdyby bylo třeba.

"Barronsi." Zpečetila jsem naši dohodu. Opravdu jsem někdy tomuhle záhadnému, chladnému muži řekla, že je můj svět? Opravdu po mně chtěl, abych to opakoval stále a pořád dokola? 

"Proč jste tady? Co chcete?" Byla jsem vyčerpaná a naše malé shledání ze mě postupně vyčerpávalo zbytky energie.

"Mohla byste začít tím, že mi poděkujete." Zase měl ten svůj nebezpečný pohled, jako by si snad přišel zneužitý on. To on se cítil zneužitý? To já měla svou nejslabší chvíli, ne on.

"Za co? Za to, že jste měl na práci něco důležitějšího o půlnoci během Samhainu a trvalo vám čtyři dny, než jste pro mě přišel? Nepoděkuju vám, že jste mě zachránil od něčeho, čemu se dalo předejít."

Po cestě k opatství jsem se ptala Dani, kdy pro mě on a jeho muži přišli. Řekla, že to bylo večer 4. listopadu. Proč? Kde byl a proč nebyl u mě?

Pokrčil rameny, samá ladnost a moc v tom svém elegantním obleku od Armaniho. 

"Vypadáte, že jste v pořádku. Dokonce vypadáte o mnoho líp, není to tak? Prošla jste rovnou skrz můj ochranný kruh, beze slova. Ani jste nenechala vedle postele vzkaz. Opravdu," vysmíval se mi. "Po tom všem, co jsme spolu prožili, slečno Laneová."

Usmál se na mě vlčím pohledem s vyceněnými zuby a příslibem krve. "Ale poděkuje mi někdo za to, že jsem dokázal nemožná a přivedl vás zpět z toho stavu? Ne. Co místo toho dostanu?" chladně si mě změřil. "Jen to, že jste mi na oplátku ukradla zbraně."

"Prolezl jste mi věci v kufru!" řekla jsem rozhořčeně.

"Budu si prolézat vše, co se mi zlíbí, slečno Laneová. Klidně i vaši kůži, když se mi bude chtít."

"Jen si to zkuste," řekla jsem a přimhouřila oči.

Pohl se směrem ke mně v jednom rychlém a zuřivém pohybu, ale včas se zastavil a pevně zabořil nohy do země.

Já udělala úplně stejný pohyb bez toho, abych chtěla, jakoby naše těla byla propojena loutkařskými vlákny. Výpad vpřed, stát. Znovu jsem sevřela dlaně v pěsti. Chtěly se ho dotknout. Podívala jsem se dolů. I jeho ruce byly v pěst.

Uvolnila jsem dlaně a zkřížila ruce.

On v tu chvíli udělal to samé.

Oba jsme je v tu ránu daly podél těla.

Dívali jsme se na sebe.

Ticho se prohlubovalo.

"Proč jste vzala moje zbraně?" zeptal se nakonec.

Jeho otázka mě znovu probrala. Byla jsem nebezpečně unavená. "Potřebovala jsem je. Řekla jsem si, že to je to nejmenší, co my můžete dát po všem tom sexu," dodala jsem bez respektu, i když jsem se tak necítila.

"Myslíš, že mě můžeš okrást? Tak to jsi mimo, Růženko."

"Neříkej mi tak!" Byla mrtvá. A jestli ne, tak jí sama osobně zabiju.

"Však to víš."

"Ty jsi ten, kdo je mimo," řekla jsem jen, abych ho iritovala.

"Já nejsem nikdy mimo."

"Ale jsi."

"Nejs-" Odmlčel se a uhnul pohledem. Pak nevěřícně dodal. "Zatraceně, to jste se nic nenaučila?"

"Co jsem se měla naučit, Barronsi?" požadovala jsem vědět. Moje sebeovládání, už dost narušené, bylo pryč. "Že žijeme v podělaném světě? Že lidé vám vezmou všechno, na co vám záleží, pokud je necháte? Že pokud něco chcete, tak byste si měl pospíšit a vzít si to, protože to pravděpodobně chce i někdo jiný a jestli budou rychlejší, tak vám to seberou? Nebo jsem se měla naučit, že je nejen v pořádku někoho zabít, ale někdy je to docela i sranda? To byla mimochodem úžasná věc, kterou jsem našla u vás v hlavě. Chcete si o tom promluvit? Podělit se se mnou o trochu vašich intimních věcí? Ne? To mě nepřekvapuje. A co tohle: Čím víc zbraní, znalostí a moci, které můžete získat jakýmkoli způsobem, tím líp. Lhát, podvádět nebo krást, ve finále je to jedno. Není to to, co si myslíte? Že city jsou slabina a vypočítavost je neocenitelná? Neměla jsem se stát někým, jako jste vy? Nebyl přesně tohle váš cíl?" Teď už jsem křičela, ale bylo mi to jedno. Byla jsem rozzuřená.

"To nikdy nebyl můj cíl," zasyčel a vydal se ke mně.

"Tak co tedy? Co bylo zatraceně tím cílem? Řekněte mi, že tohle všechno k něčemu bylo!" zavrčela jsem na něj a přistoupila blíž.

Vyrazili jsme proti sobě jako býci proti červené barvě.

A vteřinu před tím, než jsme do sebe vrazili jsem zakřičela: "Pomohl jsi Pánu a vládci proměnit mě v Pri-yu, jen abych byla silnější?"

Zvedl hlavu a zastavil se tak náhle, že jsem do něj vrazila, odrazila se od něj a přistála na zadku. Na podlaze. Zase.

Díval se na mě dolů a na chvíli jsem v jeho očích zahlédla úplně nestřežený pohled. Ne. Neudělal to. Nejen že to neudělal, ale tenhle muž... lepší slovo jsem momentálně neměla... který si užíval zabíjení, byl zděšený jen touhle pouhou myšlenkou.

Něco strašného se ve mně uvolnilo. Začala jsem dýchat o něco snadněji.

Zůstala jsem na podlaze, byla jsem moc unavená na to, abych se postavila na nohy. Zase se mezi námi rozprostřelo to dlouhé ticho.

Povzdechla jsem si.

I on se zhluboka nadechl.

"Ty zbraně bych vám dal?" řekla nakonec.

"Měla jsem si o ně říct," přiznala jsem neochotně. "Ale vy byste do nich stejně vložil Stíny, stejně jako do Koule a já bych si to zase všechno odskákala," dodala jsem, nemohla jsem si pomoct.

"Nevložil jsem do té Koule Stíny, koupil jsem jí v aukci. Někdo mě podvedl."

Řekl to tak věcně, že jsem mu to skoro uvěřila.

Rozhostilo se další dlouhé ticho.

Sundal si z ramene batoh a nechal mi ho spadnout k nohám. Byl to můj batoh.

"Kde jste ho našel? Když jsem odcházela z pokoje, tak jsem ho nikde neviděla, hledala jsem ho." Zajímalo mě, kam se poděl.

"Našel jsem ho tady v opatství, zatímco jsem čekal, až se vrátíte."

Zamračila jsem se. "Jak dlouho tu jste?"

"Dorazil jsem včera pozdě v noci. Celý den jsem vás hledal. Když se mi povedlo vystopovat vás až sem, tak už jste zase byla pryč. Bylo snadnější tu na vás počkat, než vás znovu nahánět."

"To ta vaše malá značka nefunguje?" Promnula jsem si týl hlavy na místě, kde jsem měla to magické tetování. To, které mě zklamalo ve chvíli, kdy jsem ho potřebovala.

"Mohu vycítit, který směrem se zhruba nacházíte, ale nemůžu vás zaměřit úplně přesně. Nejde to od chvíle, kdy padla zeď. Teď už funguje spíš jako kompas než GPS, protože dananská realita proniká do té naší."

"IDD. Říkám jim Interdimenzionální dananské díry."

Slabě se usmál. "To je vtipné."

Zase jsme se ponořili do nepříjemného ticha. Podívala jsem se na něj a on uhnul pohledem. Tak jsem pokrčila rameny a podívala se pryč také.

"Nebyla jsem-" začala jsem.

"Nechtěl jsem-" začal on.

"Jak kouzelné," přerušil nás V'lane. Jeho hlas zazněl dřív, než se objevil. "Dokonalý obrázek lidského domácího štěstí. Ona je na podlaze a ty se nad ní tyčíš. Uhodil tě, MacKaylo? Stačí říct a já ho okamžitě zabiju."

Otrávilo mě, že si tu V'lane mohl poletovat bůhví, jak dlouho a poslouchat každé naše slovo. Když se zjevil, ostře jsem se na něj podívala. Rukou jsem si okamžitě sáhla do vnitřní kapsy kabátu pro své kopí. Bylo pryč. V'lane mi nikdy nedovolil nechat si ho v jeho přítomnosti, ale vždycky ho vrátil, když odešel. Příčilo se mi, že má tu schopnost vzít mi kopí. Co kdyby ho nevrátil? Co kdyby si ho rozhodl nechat pro svou vlastní rasu? Určitě by si ho vzal už před všemi těmi měsíci, kdyby ho chtěl. Určitě ho i tentokrát vrátí, pomyslela jsem si klidně. Jinak by mu ten jeho božský detektor Knihy řekl, ať táhne k čertu.

"Jako by jsi mohl," řekl Barrons.

"Možná ne, ale rozhodně mě baví si to představovat."

"Tak to zkus, Zvonilko."

Vstala jsem.

V'lane se zasmál a ten zvuk byl andělský, nebeský. I když už mě nijak sexuálně neovlivňoval, pořád dokázal udělat nadpozemský dojem. Královský, grandiózní, vždycky bude moc krásný na to, aby se dal popsat. Byl oblečen jinak, než když jsem ho viděla naposledy a hodilo se to k jeho zlatému vzhledu. Stejně jako Barrons, měl na sobě tmavý oblek, zářivě bílou košili a červenou kravatu.

"Sežeň si vlastního módního poradce," zavrčel Barrons.

"Možná jsem se rozhodl, že se mi líbí tvůj styl."

"Možná sis myslel, že když budeš vypadat víc jako já, tak se s tebou taky vyspí."

Cukla jsem sebou, ale moje reakce byla nic proti tomu, co předvedl V'lane.

Na chvíli jsem zamrzla, byla jsem ztuhlejší než Plecháček bez oleje. Celá jsem se otřásla a k zemi spadl led. Udělala jsem krok dopředu a nechala za sebou svou zmrzlou klec. Celá knihovna - nábytek, knihy, podlaha, lampy, zdi - byla pokrytá vrstvou ledu. Žárovky popraskaly, jedna po druhé.

"A dost," utrhla jsem se na ně a dýchala ledový vzduch. "Oba dva. Oba jste drsňáci, chápu. Ale jsem unavená a mám všeho po krk. Tak řekněte, co jste se přišli říct bez toho divadla kolem a pak vypadněte."

Barrons se zasmál. "Moc hezké, slečno Laneová."

"Zkraťte to, Barronsi, hned."

"Sbalte si věci, vracíme se do Dublinu. Máme spoustu práce. Vidoucí vás nezachránily, to já."

"To Dani mě zachránila."

"Zemřela byste tu, kdyby nebylo mě."

"Já bych ji zachránil," řekl V'lane.

"Zkrať to V'lane a ukliď po sobě ten nepořádek." Led pomalu odtával. "Nebudu uklízet ani po jednom z vás. A sprav ty lampy. Potřebuju světlo."

Lampy se znovu rozsvítily. Knihovna byla suchá. "Tu Knihu někdo nedávno viděl. Vím kde a mohu tě tam přenést. Můžeš ji se mnou najít mnohem rychleji než s ním."

"A pak o tom hned za tepla říct matce představené?" zeptala jsem se suše.

"Pomáhal jsem Roweně, je abych pro nás připravil cestu a my mohli pokračovat hned, jak jen to bude možné. Zodpovídám se tobě, MacKaylo. Ne jí."

"Ale až po své královně," dodala jsem hořce. "Té, kterou jsi si vybral chránit, když jsem potřebovala pomoc."

"Pro mě jste byla na prvním místě," řekl Barrons. "Já si žádnou královnu nevybral."

"Ano. Žádná královna - jen čtyři dny," připomněla jsem mu. "Nevěřím, že vám to zabralo tolik času. Povíte mi, kde jste celou tu dobu byl? Čemu jste dal přednost?"

Nic neřekl.

"To jsem si myslela."

Přešla jsem pokoj a stoupla si před krb. Byl to ten starý typ krbu na dřevo s žádným plynovým přívodem. Byla jsem prochladlá z toho V'laneova výbuchu vzteku. Dnes večer byla v Dublinu pořádná zima a tohle nepoužívané křídlo mělo minimum vytápění. Chyběl mi hořící krb v knihkupectví. Chtěla jsem trochu pohodlí. "Rozdělej oheň, V'lane."

Plameny začaly plápolat a skákat to bílé kůře vonícího dřeva než jsem tu větu dořekla.

"Vždycky udělám vše, co budeš potřebovat, MacKaylo. Jen si o to musíš říct. Tví rodiče jsou v pořádku. Postaral jsem se o to. Barrons ti nemůže poskytnout to co já."

Zamnula jsem si ruce, abych je rozehřála. "Díky, že jsi je zkontroloval. Prosím tě, podívej se na ně čas od času."

Až přijde čas, chtěla jsem je vidět, i kdyby jen zdálky. I kdyby fungoval telefonní signál, nebyla jsem si jistá, jestli bych si s nimi teď dokázala promluvit. Už jsem nebyla tou dcerou, kterou znali. Ale byla jsem dcera, která je milovala a udělala vše, co je v jejích silách, aby je ochránila. I když to znamenalo držet se od nich dál, aby mě k nim žádný z mých nepřátel nemohl stopovat.

Otočila jsem se. V'lanea jsem měla napravo a Barronse nalevo. Pobavilo mě, že se mezi nimi objevil gauč, čtyři židle a tři stoly. Zatímco jsem byla otočená ke krbu, V'lane přerovnal nábytek v místnosti. Jako by ho snad trocha nábytku dokázala zastavit Jericha Barronse. Dokázal se pohybovat rychlostí blesku a bylo jasné, že tihle dva se nemají zrovna dvakrát v lásce. Po milionté jsem přemýšlela proč. Věděla jsem, že se to ani od jednoho nedozvím.

I když by se možná dal najít způsob...

Zatímco jsem sbírala poslední zbytky energie, abych se o to pokusila jsem řekla: "Řekněte mi, o co jsem přišla. Co se stalo u Keltarů o Samhainu?"

"Rituál k zachování zdi selhal," řekl Barrons.

"Očividně. Detaily, prosím."

"Použili jsme temnou magii. Zkoušeli jsme všechno. Keltarové pochází z linie druidů, kteří dlouhou dobu balancují na hraně mezi dobrem a zlem. Zvlášť Cian. Dageus a Drustan to zkusili první. Když se nepovedlo, přišli jsme na řadu já a Christian."

"Co to přesně obnášelo?"

"Neptejte se, slečno Laneová. Tentokrát to nechte být. Byla to jediná věc, kterou jsme mohli udělat, aby kouzlo fungovalo. Nevyšlo to. Už to není podstatné."

Nechala jsem to být. Dostanu víc informací z Christiana než z Barronse, chystala jsem se za ním co nejdřív. Byl důležitou součástí mých plánů.

Jakoby mi četl myšlenky, Barrons řekl: "Christian je pryč."

Trhla jsem sebou. "Jak to myslíte 'pryč'?"

"Ztratil se. Zmizel, když dananská říše vytlačila Ban Drochaid, ty bílé kameny, kde Keltarové prováděli ten rituál. Byl zrovna uvnitř kruhu, když se to stalo."

"No a kam zmizel?" dožadovala jsem se vysvětlení a dívala se střídavě na Barronse a V'lanea.

"Kdybychom to věděli, tak bych neříkal, že je ztracený," řekl Barrons suše.

"To je nemožné říct," řekl V'lane. "Ale pátrali jsme po něm. Moji královnu rozrušilo, že přišla o jednoho keltarského druida v tak kritickém období. I jeho strýcové ho hledají."

"Je pryč už celé dva měsíce?" byla jsem zděšená. Kde byl ten mladý, přitažlivý Skot? Jen ať není v dananské říši, myslela jsem, aby ho neproměnili v Pri-yu! Byl mimořádně hezký a takovýhle vzhled Danany velmi přitahoval. Příčilo se mi zeptat se na další otázku: "Víme, jestli je naživu? Dokážete alespoň jeden z vás určit, jestli tomu tak je?"

Potřásli hlavami.

Těžce jsem si povzdechla a promnula si oči. Zatraceně. Christian byl jediný chlap, kterému jsem naprosto věřila od chvíle, co jsem přijela do Dublinu - vlastně jsem byla jedna z mála, kdo mu věřil - a teď byl pryč. Odmítala jsem uvěřit tomu, že je mrtvý. Znamenalo by to, že jsem to vzdala. A já se odmítala vzdát dalších lidí.

Nejen že jsem ho měla ráda, ale já ho i potřebovala. Byl to chodící detektor lži. Jeho schopnost rozeznat pravdu byl talent, který jsem chtěla využít a nemohla jsem se dočkat. Přimhouřila jsem oči. Jak příhodné pro oba dva, že je teď pryč.

Bála jsem se o Christiana. A byla jsem zklamaná, že jsem přišla o příležitost vynutit si nějaké odpovědi.

Ale nepřišla jsem o všechny své příležitosti.

"MacKayla půjde se mnou," řekl V'lane. "Nedokážeš ochránit její rodiče. Neumíš se přemisťovat. Nevybere si tě."

V pokoji bylo tolik testosteronu, že by to vystačilo celé armádě mužů a já vůči tomu nebyla úplně imunní. V'lane byl přitažlivější než jakýkoli muž na planetě, i bez svého osobního kouzla. A Barrons - no moje tělo mělo dobrou paměť a v těch vzpomínkách si libovalo. Když to ti dva roztočili naplno, trochu hůř se mi dýchalo.

Podívala jsem se z jednoho na druhého a zvážila své možnosti. Hleděli na mě tiše a čekali, jak se rozhodnu.

Přistoupila jsem k Barronsovi.

V jeho temném pohledu se zračil triumf. Cítila jsem z něj tu samolibost, která byla skoro stejně silná jako přitažlivost, jež proudila mým směrem.

"Pořádně si to rozmysli," sykl V'lane. "Nebylo by moudré si mě znepřátelit, MacKaylo."

Já si to promýšlela pořádně.

Sevřela jsem ruku kolem Barronsova předloktí. Nemohl by vypadat spokojenější, ani kdybych se na něj něžně podívala a řekla mu, že je celý můj svět.

Zatnula jsem prsty, zaryla nehty do jeho kůže a držela se.

Přimhouřil oči, pak je rychle otevřel, ale to už jsem ho neviděla, protože jsem na něj tlačila a tlačila silně, snažila se probojovat do jeho mysli díky svému vidoucímu daru, který se v jeho posteli naplno probudil.

Chtěla jsem odpovědi. Chtěla jsem vědět, proč se tyhle dva tak nesnášejí. Chtěla jsem vědět, komu z nich můžu věřit, kdo je, když už ne lepší, tak ta méně horší varianta.

Snažila jsem se potlačit k nějaké skulině, kterou bych mohla využít a pak jsem byla-

Ve Férii.

Musela to být dananská země. Celá scenérie byla neuvěřitelně luxusní, barvy až moc jasné, živé, tak plné, že v sobě měly struktury. Bylo to podobné místo, na které mě před měsíci vzal V'lane, kde jsem hrála s Alinou volejbal, kdy mi dal ten dar ji znovu vidět, i přesto že to byla pouhá iluze. Ale teď jsme nebyli na pláži - tohle byl dananský dvůr.

Byla tam nádherně barevná hedvábná lehátka rozestavěná kolem malého pódia. Na stromech rostly květy nepochopitelných barev a tvarů. Vítr voněl jasmínem a santalovým dřevem a další vůní, představovala jsem si, že takhle voní nebe - jestli tedy takové místo vůbec existuje.

Chtěla jsem se ohlédnout. Chtěla jsem vidět na pódiu královnu, ale nemohla jsem odtrhnout pohled ani se otočit, protože jsem byla jen pasažér v jeho hlavě a byla jsem-

Uvnitř Barronsova těla.

Byl jsem silný.

Byl jsem chladný.

Byl jsem mocný a oni ani netušili jak moc.

Nepoznali mě, ti hlupáci.

Byl jsem nebezpečí.

Byl jsem vše, čeho by se měli bát, ale žili tak dlouho, že zapomněli, co je to strach. Znovu je to naučím.

Připomenu jim to.

Byl jsem s dananskou princeznou, hluboko v ní. Pulzovala kolem mě. Byla energie, prázdnota, byla sexem, který spaluje. Její nehty se mi zarývali do ramenou. Uspokojoval jsem ji víc, než by kterýkoli dananský princ dokázal. Byl jsem plný. Nevyčerpatelný. Proto mě vyhledala. Uslyšela zvěsti, přesně jak jsem očekával, a znuděná a unavený mě přišla hledat. Věděl jsem, že přijde.

Strávil jsem u dvora měsíce, v její posteli, sledoval a studoval dvůr Bojovníků světla. Hledal odpovědi. Lovil tu zatracenou Knihu.

Ale teď jsem se nudil , protože už jsem zjistil vše, co jsem potřeboval. Byli to hlupáci, kteří neustále upíjeli z magické číše, aby zapomněli. Jakoby snad zapomnění dokázalo vymazat jejich hřích.

Potřeboval jsem, aby si vzpomněli.

Nemohli.

Ale mohl jsem je donutit vzpomenout si na strach.

V'lane mě pozoroval, stejně jako od chvíle, co jsem si přišel pro princeznu, čekal, až zase bude jeho, byl si jistý, že se tak stane. Přece jen byli nesmrtelní. Byli to bohové. Byli nezničitelní. Čekal, až přestanu být jejích hračkou, aby mě mohl zničit.

VYPADNI Z MOJÍ HLAVY!

Zaryla jsem nehty Barronsovi do ruky a vykřikla.

Bojoval se mnou. Vzdoroval. Vystrčil mě pryč z princeznina těla a poslal mě o překot pryč od svojí vzpomínky na dananský dvůr.

Byla jsem na okraji jeho mysli a vzpamatovávala se z toho nečekaného výpadu.

Sebrala jsem zbytek sil a vrhla se jako neřízená střela proti jeho vůli a proletěla bariérou, kterou postavil. JEŠTĚ JSEM NESKONČILA!

Vrazila jsem přímo do hladké černé zdi a okamžitě věděla, že tohle místo je neprostupitelné. Byl silnější než já. Nemohla jsem se skrz něj dostat. Umlátila bych se k smrti, kdybych se o to pokoušela.

Ale nehodlala jsem se vzdát. Sebrala jsem sílu momentu toho odrazu a na poslední chvíli se vydala do strany.

Ať už za tou zdí bylo cokoli, zůstane to utajeno, ale já se mohla dostat k něčemu jinému. Věděla jsem, že to dokážu.

A najednou jsem tam zase stála-

Na dananském dvoře a dívala se na princeznu-

Barrons přede mě okamžitě postavil zeď, ale ne dost rychle.

Prolomila jsem ji.

Byl jsem Barrons a ona byla na zemi, smál jsem se-

Postavil přede mě další zeď, ale nestačil ji dost rychle posílit.

Porazila jsem ji.

Ta mrcha byla mrtvá.

Poslal další zeď, ale byl moc malá a přišla pozdě.

Roztříštila jsem ji na kousky.

Každý Danan na královně dvoře křičel, utíkal o život, protože se stalo něco nemyslitelného. 

Jeden z nich přestal existovat.

Jedna z nich byla zabita.

Mnou/Barronsem/námi.

Dusila jsem se, prskala, zoufale se snažila nadechnout a pak jsem si zděšeně uvědomila, že se to nedělo uvnitř Barronsovi hlavy, ale bylo to moje tělo, které se dusilo. Moje tělo.

Stáhla jsem se zpátky, cukla sebou dozadu, ustoupila a vytrhla se Barronsovi z mysli. Nebylo jednoduché nás rozdělit.

Jeho ruka svírala můj krk.

"Co se to do hajzlu děje?" vybuchl V'lane. Byla to ta nejvíc lidská věta, jakou jsem ho kdy slyšela říct. Sledoval nás, ale neměl tušení, co se právě stalo.

Naše bitva byla soukromá.

Barrons a já jsme se na sebe dívali.

Pustili jsme se navzájem.

O krok jsem ustoupila.

On ne. Ale tak nějak jsem to ani nečekala.

"Ty vážně dokážeš V'lanea zabít!" vykřikla jsem. "To proto si tě nechce pustit k tělu. Dokážeš ho zabít. Jak?"

Barrons neodpověděl. Nikdy jsem ho neviděla stát takhle bez hnutí, takhle tiše.

Otočila jsem se k V'lanovi. "Jak?" dožadovala jsem se odpovědi. Třásla jsem se. Barrons dokázal zabít Danany. Už jsem se nedivila, že ho Stíny nechávaly být. "Použil to kopí nebo meč?" Ale uvnitř jsem věděla, že k tomu nepotřeboval žádnou zbraň. Ta zeď, kterou jsem neprostoupila, skryla všechny odpovědi. Ať už použil cokoli, neznala jsem to.

V'lane nic neřekl.

"Co na tebe má?" vykřikla jsem frustrovaně.

"Rozhodněte se, slečno Laneová," řekl za mnou Barrons.

"Vyber si," souhlasil V'lane.

"Běžte k čertu, oba dva! Nový svět. Nová pravidla. Nová já. Nevolejte mi. Já zavolám vám."

"Abys mě mohla zavolat, budeš potřebovat zpět mé jméno," řekl V'lane.

"Aby zase mohlo selhat, až tě budu potřebovat?"

"Selhalo jen v ten krátký okamžik, kdy veškerá magie nefungovala. Ten moment už je pryč. Darroc už se o to znovu nepokusí. Nemusí. Dosáhl toho, co chtěl."

"Rozmyslím si to," řekla jsem. A říkala jsem pravdu. Všechny zbraně, dobré zbraně.

Něco mi s rachotem upadlo k nohám, byl to mobilní telefon.

Neotočila jsem se. "K čemu mi je? Není žádný signál, pamatujete?" vysmívala jsem se.

"Funguje," řekl Barrons. Než pokračoval, nechal na mě dosednout tu těžkou odmlku, aby zdůraznil svoje překvapení. "Vždycky fungoval."

Vyrazilo mi to dech. To, co řekl, nebylo možné. Otočila jsem se a pohlédla mu do očí. "Ale nešla elektřina! Nedovolala jsem se Dani. Neměla jsem signál!" Věděla jsem to jistě. Kontrolovala jsem to celou noc.

Pohnul se ke mně tak rychle, že jsem ho ani neviděla a nestačila zareagovat. Přitiskl se ke mně a položil mi rty na ucho.

Opřela jsem se o něj a nadechla se. Nemohla jsem si pomoct.

Zašeptal: "Vy nedůvěřivá. Pro KU to neplatí."

To bylo číslo, které mi přednastavil do telefonu, znamenalo: Když umíráš.

"Ale ty jsi to ani nezkusila."

Jeho jazyk se dotkl mého ucha. A pak byl pryč.


2 comments:

Olga řekl(a)...

Děkuji

Anonymní řekl(a)...

Ďakujem. Denisa