Top Ten Tuesday je meme stará jako Metuzalém. Něco podobného jsem tady na blogu plnila v rámci meme Top týždňa. Postupně budu doplňoval seznamy knih podle jednotlivých témat. A nějak se mi už pletou dny, takže tu máme jedno retrospektivní středeční úterý.
10 knih, které bych si s sebou vzala na opuštěný ostrov.
Na opuštěném ostrově mě vysadili dobrovolně u malého apartmánu s dostatkem jídla a za deset dní se zase vrátí, takže není nutné brát sebou knihy typu: Jak rozdělat oheň.
Romantika k létu prostě patří. Tahle je navíc něčím tak strašně zvláštní, že se prostě nějakým způsobem sama rozhodla, že bude na tomhle seznamu. Hlavní postavou je Ember, jejíž táta umřel při zahraniční misi. Během studií na vysoké škole se seznámí se svým sousedem (a ehm hokejistou) Joshem. Až do téhle doby se jedná o vcelku normální tuctový příběh, ale pak Ember zjistí něco, co je pro ní ve vztahu naprostý 'dealbreaker'. Jejich příběh poté pokračuje i čtvrtým dílem série, který pěkně doplňuje celou knihu. Na letní dny na pustém ostrově jako dělaná.
Když romantiku, tak pořádně. Emiline je studentkou tvůrčího psaní na univerzitě, ale jejím dílům chybí osobitější téma. O to větší je její překvapení, když se jí do ruky dostane bestseller záhadného J. Colbyho, který vypráví o jejím traumatickém dětství. Osobně si nedokážu představit, že by se takovýhle příběh v reálném životě opravdu odehrál, ale ta knížka se čte úplně sama.
Pro někoho, kdo proseděl svá náctiletá léta u fanfiction Harryho Pottera je tahle kniha malým pokladem. A i přes to, že jsem potterovské příběhy sama nikdy nepsala, dokážu se s hlavní hrdinkou Cath do posledního detailu ztotožnit i po tolika letech.
První fantasy na tomhle seznamu a rovnou vraždící jeptišky. Kromě velmi silné hlavní hrdinky má tahle série do jisté míry velmi originální dějovou linku zasazenou do skutečných událostí středověké Francie. Ani by mě nenapadlo srovnávat Ismae se Celaenou Sardothien, protože i přes podobné - eh - povolání (?) jsou jejich příběhy velmi odlišné.
Vždycky jsem říkala, že tuhle knihu by si měl přečíst každý Američan. Příběh se odehrává v dystopickém světě, kde po zrušení otroctví stále přetrvává velká rasová nesnášenlivost, jenže tentokrát je to trochu obráceně. Právě běloši jsou onou zotročenou rasou. Hlavní postava Sephy to nemá úplně jednoduché, protože ač jsou její rodiče celkem zámožní, jejím nejlepším přítelem je Callum, příslušník právě "bezbarvé" rasy. Ve světě, kde takováto přátelství, nejsou vítána, se jejich vztahu staví do cesty nespočet překážek. Nutno říct, že Malorie Blackman se toho opravdu nebojí a neuvěřitelným způsobem nastavuje zrcadlo současné americké společnosti. Proč tohle ještě nevyšlo v češtině?
Netuším, jak moc vhodné je brát si na opuštěný ostrov knihu o ne zas tak opuštěném ostrově, ale tenhle cestopis je vážně všechno. Tonyho opilecká sázka, že nebude schopen procestovat Irsko stopem s lednicí, ho vyžene na dlouhou cestu, která se na malou chvilku stala na Smaragdovém ostrově fenoménem. Přidejte osobitý britský humor Tonyho Hawkse a máte o zábavu postaráno.
Ten, koho fascinují staré české pověsti tak jako mě, se určitě nebude divit, že se na seznam dostal právě Bivoj. Původně duologie Bivoj Běsobijce a Bivoj Válečník rozpracovává příběh nejen téhle bájné postavy, ale i Krokových dcer Kazi, Tety a Libuše a dalších, které jako Češi určitě známe ze školních lavic. Při scéně Libušina soudu mi dodnes naskakuje husí kůže (the good one).
Nebo kterýkoli jiný díl potterovské série, protože co bych to byla za člověka, kdybych nepřibalila knížku, která ovlivňuje můj čtenářský život od samého počátku. Malá příhoda z natáčení: Jako učitelka českého jazyka a literatury si myslím, že každý by si měl alespoň jeden díl přečíst. Jaké bylo moje překvapení, když jsem včera na suplovanou hodinu vzala právě první díl a na otázku, kdo HP četl, zvedly ruce dvě děti z osmnácti. Nevím, jak jim, ale mě při předčítání běhal mráz po zádech (again, the good one).
Myslím, že až se třetím dílem jsem konečně docenila tuhle sérii. Neříkám, že první dva díly nebyly skvělé, ale asi bych je zařadila do dlouhého seznamu skvělých sérií a nechala to být. Jenže třetí díl se Celaena vydává na jiný kontinent a až tady se konečně srovnává se svou minulostí a my se konečně dozvídáme, kdo ve skutečnosti je. Sarah je výborná spisovatelka a její budování světů mi dodnes nepobírá hlava. Těžko uvěřit, že Věž úsvitu a Dědička ohně se odehrávají v tom samém světě. Stejně jako náš svět je i ten její rozdělen do rozlišných kultur, a ty jsou propracované do nejmenšího detailu.
Mezi Dědičkou ohně a Dvorem mlhy a hněvu se dá najít spousta paralel. V obou příbězích je pravděpodobně něco, co ke mně neuvěřitelným způsobem promlouvá. Druhý díl této série je z celé série určitě nejlepší. Feyre si prochází silným posttraumatickým stresem a fantasy svět, do nějž je příběh zasazený, se opět rozrůstá a vyvíjí, stejně jako hlavní postava. Nebudu se tu v superlativech rozplývat nad tím, co pro mě tahle kniha znamená, řeknu pouze jedno; do doby, než jsem Dvůr mlhy a hněvu přečetla, jsem absolutně netušila, co to je knižní kocovina. Lituju všechny knihy, které jsem četla v těch prvních dvou měsících právě po téhle, protože možná byly skvělé, ale já to tak určitě nevnímala. Takže ano, pokud bych měla strávit na opuštěném ostrově celý život a mohla si s sebou vzít jedinou knihu, tak si vezmu tuhle. I za cenu, že bych umrzla nebo umřela hlady.
0 comments:
Okomentovat