Karen Marie Moning: Dreamfever (Fever 4) - 13. kapitola

neděle 1. července 2018

Další kapitola za dva dny!




Seděla jsem na kraji gauče a mnula si oči. Nutně jsem se potřebovala vyspat, ale netrpěla jsem iluzemi, takže jsem věděla, že se to pravděpodobně nestane.

Ze setkání s V'lanem a Barronsem jsem byla jak na trní a zanedlouho se celé opatství probudí a já se budu muset potýkat s další výzvou. Pohladila jsem svoje krásné, třpytící se kopí.

Jak jsem předpokládala, V'lane ho vrátil, když jsem mu nařídila, aby odešel. Když jsem konečně měla jeho uklidňující váhu v ruce, schovala jsem ho zpět do ramenního pouzdra.

Nohou jsem si přitáhla svůj starý batoh a prohledala ho, abych z něj vylovila svůj deník. Byla jsem překvapená, že tam opravdu byl. Myslela jsem si, že touhle dobou už ho někdo zkonfiskoval. Byla jsem si stoprocentně jistá, že Rowena i Barrons ho četli.

Přejela jsem prsty po reliéfu jeho koženého pouzdra, byla jsem ráda, že ho zase vidím, bylo to jako shledání se starým přítelem. Od chvíle, co Alina zemřela, jsem popsala už tři deníky, naplnila je pocity, spekulacemi a plány. Nejdříve jsem ho začala psát z úcty k Alině a vzpomínce na ni jako způsob, jak se se s ní znovu propojit. Pak jsem zjistila, že do jeho stránek můžu vlít svůj zármutek místo toho, abych s ním ubližovala svým rodičům. A nakonec jsem objevila to, co moje sestra dávno věděla: že to byl nedocenitelný nástroj k třídění myšlenek, ujasňování si různý věcí a jeho přepracování a k plánování. Bože, hrozně mi chyběla! Co bych dala za to, kdybych si k ní mohla sednout a popovídat! Obejmout ji a říct ji, že ji miluju. Od chvíle, co zemřela, jsem si několikrát řekla, že jsem jí říkala, jak moc pro mě znamená, strašně málo. Vždycky jsem předpokládala, že to ví, že máme společně před sebou ještě desetiletí, že budeme plánovat jedna druhé svatbu, oslavy narození miminek, společně posílat děti do školy, fotit si jejich maturitní ples; prožívat celý život jako sestry. Zastavila jsem tok svých myšlenek. Teď nebyl čas na emoce. Budu si moct dovolit truchlit, až tohle všechno skončí. Donutím V'lanea, aby mi ji zase ukázal ve Faerii. Udělím si dar téhle iluze. Až tohle všechno skončí, tak si to určitě zasloužím.

Nalistovala jsem prázdnou stránku a začala si psát vše, co jsem se zatím dozvěděla. Kdyby se mi něco stalo, tak jsem za sebou chtěla nechat co nejdetailnější popis všeho, co jsem věděla, aby ten další pitomec, který přijde po mně a bude chtít zachránit svět věděl vše o tom, co se děje.

- Můžu procházet ochrannými kouzly. Všemi? Nebo jen určitými typy?

- Jsem imunní vůči dananskému osobnímu kouzlu. Musím to otestovat i na jiných Dananech, ne jen na V'lanovi

- Barrons dokáže zabít Danany. Jak? V'lane mi to odmítá říct. Proč?

- Nikdo nemůže najít Christiana. Je naživu?

- Rituál Keltarů selhal. O co se pokusili a co se pokazilo? Musím si zjistit víc o druidské magii. Mohla bych ji taky praktikovat? V'lane řekl, že jsem teprve na prahu všeho, co dokážu. Stejně jako Dani musím otestovat svoje limity.

- Jayne vede armádu civilistů, kterou vytrénoval tak, aby jedli dananské maso a chránili Dublin. Ve městě jsou pořád lidé. Kde? Měli bychom se je pokusit přesunout na bezpečnější místo?

- Železo dokáže nějak ovlivnit Danany. Co přesně dělá a funguje na všechny kasty? Jak moc efektivní by bylo jako zbraň?

Na další straně jsem začala psát druhý sloupec, tentokrát věcí, které jsem měla udělat.

  • Vytvoř skupinu, která by prozkoumala IDD.
  • Vytvoř skupinu, která by začala hledat železo na kulky a zbraně.
  • Vytvoř skupinu, která přijde na to, jak vytvořit kulky a zbraně.
  • Dostaň se do Zapovězené knihovny. Zjisti: co je Proroctví útočiště a kdo jsou jeho členové, kdo je pětice.
Někdo mi posílal stránky z Alinina deníku. Z jejích poznámek jsem se dozvěděla, že to, čeho se snažila dosáhnout (předpokládala jsem, že jí šlo o to zastavit knihu a vyhnat Danany z našeho světa), ji přivedlo k Proroctví útočiště - což byla vznešená rada vidoucích - která říkala, že potřebujeme tři věci: kameny, Knihu a pětici. O kamenech jsem věděla, byly to čtyři modročerné kameny pokryté runami, které podle Barronse dokázaly přeložit části Temné Knihy - nebo odhalit její pravou podstatu. 

Barrons vlastnil dva. V'lane měl třetí nebo alespoň věděl, kde je. Neměla jsem tušení, kde hledat ten čtvrtý. 

Věděla jsem, co je Kniha. To bylo snadné. 

Naneštěstí jsem netušila, co je pětice. 

Doufala jsem, že mi to proroctví pomůže objasnit a došlo mi, že nejlepší místo, na to zjistit něco o proroctví týkající se vidoucích, bylo v Rowenině Zapovězené knihovně. Proto jsem se tak snažila získat si místo v opatství. Nezajímalo mě, jak moc Rowenu naštvu. Chtěla jsem podporu vidoucích, ne její.

Ihned jsem přidala další, osobnější věc na svůj seznam.

  • Vzít dnes večer Dani do Dublinu a pokusit se najít U Chestera a Ryodana. 
KMNS neblo Když Mě Nemůžeš Sehnat bylo číslo na telefonu, který mi dal Barrons.  Jednou jsem tam zavolala. Telefon zvedl muž jménem Ryodan a vedli jsem velmi záhadnou, Barronsovi podobnou konverzaci. Byla jsem ochotná vsadit svoje poslední čisté kalhotky - protože žádné další už jsem neměla - že Ryodan byl jeden z Barronsových osmi. Jak Barrons, tak inspektor Duffy se zmínili, že mluvili s Ryodanem U Chestera. Chtěla jsem ho najít už měsíce, ale rozptylovala mě jedna krize za druhou.

Netušila jsem kde nebo co přesně U Chestera je nebo jestli tohle místo stále existovalo někde v ruinách Dublinu, ale jestli byla příležitost najít jednoho z Barronsových osmi, kteří vpadli do opatství, aby mě zachránili, tak jsem ji nehodlala nechat jen tak jít. Každý, kdo Barronse znal, každý, komu Barrons věřil, aby mu kryl záda, byl někdo s kým jsem chtěla mít hezký a dlouhý rozhovor tváří v tvář. A co se týkalo kalhotek:

  • Vyrabuj dnes v noci nějaký obchod a vezmi tam spodní prádlo.
Hodně spodního prádla. Protože jsem si nedokázala představit, že bych někdy v blízké budoucnosti měla čas na praní. Prohrábla jsem si vlasy rukou. Cítila jsem, že moje nehty jsou příliš dlouhé. A nebyly to jediné, co pořádně vyrostlo. Včera večer jsem si ve výloze všimla, jak vypadá můj účes. Sestřih byl pořád dobrý, ale měla jsem asi tři centimetry odrostů, takže jsem vypadala spíš jako skunk.

  • Vyrabuj obchod a vezmi tam barvu na vlasy a manikúru.
Taky jsem si chtěla vzít nějaký oblečení, když už v tom budu. Ať už na to mělo záležet nebo ne, lidé reagovali na zevnějšek a motivovalo je to k určitému chování. Dobře vypadající, atraktivní vůdce byl mnohem vlivnější než ten, který o sebe nedbal. Začala jsem psát třetí sloupec: dlouhodobější cíle, kterých doufám dosáhnu v krátké době, protože náš svět se drasticky měnil až moc rychle. Tyhle cíle byly nejdůležitější. Museli vyjít.

  • Zjisti, jak zajmout Sinsar Dubh.
Okusovala jsem konec své propisky. A pak co? Když jsem poprvé potkala V'lanea, tak mi dal najevo, že cítil, že máme jen jednu možnost, že neexistuje nikdo jiný, komu by to mohl svěřit.

  • Vezmi Sinsar Dubh ke královně Bojovníků světla, aby mohla vytvořit Píseň zrození, která by obnovila zeď a znovu uvěznila Bojovníky tmy.
To mi dělalo starosti. Nevěřila jsem ničemu, co zavánělo Danany, nebylo to v mé krvi, ale neměla jsem zrovna moc alternativ. Mohla jsem se dohnat k šílenství, co mám s Sinsar Dubh udělat, až ji najdu. Rozhodla jsem se soustředit na jednu nemožnou věc po druhé. Dostat Knihu a až pak přemýšlet o dalším kroku.

Přeškrtla jsem poslední větu a napsala jinou.

  • Vykopej ty jejich zkurvený dananský zadky z našeho světa.
To se mi líbilo. Třikrát jsem ji podtrhla.

Nedůvěřivá... ty jsi to ani nezkusila.

Ušklíbla jsem se a zavřela deník i oči. Od chvíle, co Barrons odešel, jsem se snažila nedumat nad jeho posledními slovy. Posledních dvacet čtyři hodin jsem běhala po půlce Irska, přehrávala si v hlavě vše, co se stalo o Halloweenu a marně se snažila přijít na to a mučila se myšlenkami, jestli jsem nemohla udělat něco jinak, co by vedlo k úplně jinému výsledku.

Pak přišel Barrons a zasadil poslední ránu: měla jsem možnost spojit se s ním, přímo ve svém batohu.

Otevřela jsem oči, vytáhla telefon a našla ty tři čísla, která vložil do telefonu, než mi ho dal. Stiskla jsem to první - Barronsovo číslo. Věděla jsem, že nebude zvonit. Ale zvonil, to mě překvapilo.

Rychle jsem to položila.

Telefon začal zvonit.

Otevřela jsem ho a zavrčela na Barronse: "Jen něco zkouším," a okamžitě jsem to položila. Jak je možné, že tyhle mobily fungovaly? Byl signál v některých částech funkční?

Přepnula jsem nastavení svého telefonu na soukromé číslo a vytočila telefon svých rodičů, aby nevěděli, že jsem to já a já mohla zavěsit, kdyby telefon zvedli a já náhodou nemohla promluvit. Nespojilo se to. Zkusila jsem bar, kde jsem doma brigádničila. Nic. Zkusila jsem asi tucet dalších čísel, ale bez úspěchu. Barrons měl očividně nějaký speciální signál. Našla jsem KMNS a stiskla.

"Mac," zahučel mužský hlas.

"Jen něco zkouším," řekla jsem a zavěsila.

Sjela jsem ke KU.

Zazvonil mi telefon. Bylo to KMNS. Přijala jsem hovor.

"Nedělal bych to být tebou," řekl Ryodan.

"Nedělal co?"

"To třetí číslo bych nezkoušel."

Neobtěžovala jsem se ptát, jak to věděl. Stejně jako Barrons dokázal říct, na co přesně myslím

"Proč ne?"

"Když umíráš se tomu říká z nějakého důvodu."

"A co je to za důvod?"

"Abys ho použila jen, když umíráš," řekl suše.

A stejně jako s Barronsem jsem mohla mluvit v kruzích pořád dokola.

"Zavolám tam, Ryodane."

"Tak hloupá nejsi," řekl klidně. "Provokovat ho jen proto, že ti ublížili. Barrons ti neublížil. To on ti pomohl zpátky."

"A víš, jak to udělal?" utrhla jsem se na něj.

V jeho hlase byl slyšet smích. "Nabídl jsem se, že to udělám. Moc se mu moje nabídka nelíbila." Pak jeho úsměv odezněl. "Neztrať se ve vlastním vzteku, Mac. Je jako benzín. Můžeš ho použít, aby tě poháněl nebo můžeš spálit vše, na čem ti záleží a zůstat stát sama na spáleném bojišti, kde je každý mrtvý, dokonce i ty, jen tvé tělo nemá dost slušnosti na to, aby přestalo dýchat."

Jeho slova se ve mně odrážela. Balancovala jsem na tenkém ledě a věděla to. A část měla chtěla přejít přes tu dělící čáru. Část mě chtěla spálit to bojiště. Jen abych viděla, jak hoří.

"Soustřeď se, Mac. Soustřeď se na to nejdůležitější."

"A co se sakra nejdůležitější?"

"Budeme spolupracovat. Získáme zpátky náš svět. Vyhrajeme."

"Co jsi zač, Ryodane?"

Zasmál se.

"Co je vás devět zač?" tlačila jsem na něj, ale nic neřekl. "Zavolám tam," pohrozila jsem. "Sbohem." Ale nezavěsila jsem.

Přestal se sám. "Zabiju tě, Mac."

"Ne, nezabiješ."

"Ženská," řekl a jeho hlas byl najednou tvrdý, chladný a prastarý do takové míry, že mi stály vlasy zezadu na hlavě a mráz mi přeběhl po páteři. "Nic o mně nevíš. Mac, která zavolá KU, i když není v nebezpečí, není Mac, kterou bych chtěl chránit. Dobře si vyber. Protože když si vybereš špatně, tak to bude poslední věc, kterou uděláš."

"Nevyhrožuj-" odtáhla jsem telefon od ucha a nevěřícně na něj zírala. On mi zavěsil. Mně. Na jediného člověka, který dokázal vystopovat knihu. Nejpřínosnějšímu hráči hry! A ani jsem se ho nestihla zeptat, co je U Chestera a kde to najdu.

Vlasy mi vyletěly v poryvu větru a rozcuchané mi přepadly přes obličej. Prostěradla na nábytku sebou třepotala. Plameny v krbu zahořely, zapraskaly a pak skoro vyhasly. Dani stála přede mnou, usrkávala pomerančový džus a cpala se něčím, co vypadalo jako čokoládové tyčinky.

"Jsme v rejži, Mac. Ro je v autobuse s půlkou opatství. Jde do tuhýho. Musíme jít," mumlala s plnou pusou. Zavětřila a zatvářila se sklíčeně.

"Kámo, byli tady oba? Proč jsi mě nezavolala?"

Jestli byla Ro s půlkou opatství v autobuse, tak jsme opravdu byly v rejži. Byla jsem vyčerpaná. Byla jsem nabitá. Byla jsem připravená tak, jak jsem jen mohla být. Stoupla jsem si a nacpala telefon do kapsy. 

"Máš super sluch, tak proč jsi je neslyšela?"

"Tak dobrý není."

Přimhouřila jsem oči. "Fakt dokážeš vycítit, že tu byli?" Co bych za ty její smysly dala.

Přikývla. "Jednou jednomu z nich věnuju svoje panenství," předurčila. Na chvíli mě to zaskočilo. Ani jsem nedokázala vyjmenovat všechno, co mě na téhle představě děsilo. 

"Pak si musíme promluvit," dostala jsem ze sebe nakonec. A pak jsem důrazně dodala: "Danielle."

Její pohled pohasl, a protože se mi to ani trochu nelíbilo, tak jsem dodala: "Nevím, proč se ti to jméno nelíbí. Vždyť je to tak hezké jméno." Věděla jsem proč. Její tvrdost byla vše, co měla.

"Promiň, že jsem ti řekla kámo." Nabídla mi ruku.

"Ne díky. Vezmu to po svých."

Ušklíbla se a stejně mě popadla za ruku a pak jsme byly pryč.

2 comments:

Olga řekl(a)...

Děkuji za překlad další super kapitoly

Anonymní řekl(a)...

Ďakujem. Denisa