Karen Marie Moning: Dreamfever (Fever 4) - 25. kapitola

Další kapitola za dva dny!

Když jsem vyrůstala, věděla jsem přesně kdo jsem.

Byla jsem dost hezká na to, aby si mě vybral jeden ze třídních sportovců na maturitní ples, ale nikdy bych nedostala quarterbacka. 

Byla jsem dost chytrá na to, abych se dostala na vysokou, ale rozhodně by ze mě nikdy nebyl mozkový chirurg. 

Dokázala jsem zvednou svoje kolo s hliníkovým rámem z držáku u stropu, ale neuzvedla bych tátovo kolo, které měl už od vysoké.

Když znáte své limity, přináší vám to klid. Je to bezpečná zóna. Většina lidí tu svou najde, dostane se do ní a zůstane v ní po zbytek života. Myslela jsem, že tak budu žít i já.

Mezi tím být hloupý a testování vlastních limitů, když chcete žít naplno, je tenká linie. 

A přesně na téhle linii jsem momentálně stála.

Sinsar Dubh mi ležela otevřená u nohou.

Vyhýbala jsem se pohledu na ní od chvíle, kdy spadla na zem. Nedívej se, nedívej se opakovala jsem si. 

O'Bannionovi stačilo ke zpopelnění jen to, aby ji otevřel.

Kdybych se podívala na její stránky, co by se stalo mně?

Napůl jsem zašeptala a napůl zasyčela Barronsovo jméno a pak mi došla absurdita toho, co jsem právě udělala. To jsem si opravdu myslela, že když budu potichu, tak si mě Kniha nevšimne?

Haló! Všimla si mě. Vlastně jsem byla tím jediným, na co se soustředila. Hrála si se mnou od chvíle, co jsem ji dnes večer ucítila.

Protože jsem to byla já? Nebo si pohrávala s kýmkoli, kdo se objevil v její blízkosti?

"Barronsi," zakřičela jsem, "kde sakra jste?"

Mojí jedinou odpovědí byla ozvěna, která se odrážela od budov v děsivě tiché ulici.

Dívala jsem se pořád před sebe a snažila dosáhnout na tu věc před sebou svými vidoucími smysly.

Mám ji!

Ale byla... netečná.

Necítila jsem z ní vůbec nic. To kvůli kameni, který jsem držela v ruce? Protože se mě snažila napálit tak jako každého? Tím, že se maskovala naprostou neškodností?

To určitě možné bylo. Kolem celé té situace byla spousta otazníků. Mýlila jsem se. Nebalancovala jsem mezi stupiditou a svými limity. Všude kolem mě byly míle stupidity.

Musela jsem vycouvat, vrátit se zpátky na tu linii. A hodně se držet, abych neupadla ani na jednu stranu.

Počkám na Barronse. Nebudu riskovat.

Udělala jsem krok zpátky. Pak další. Pak třetí a moje noha zakopla o něco pevného, zakymácela jsem se a začala padat.

Mým instinktem bylo snažit se vybalancovat pád tak, že jsem natáhla ruce a podívala se na zem.

"Kurva!" vykřikla jsem a rychle se podívala zpátky.

Ale už bylo pozdě. Viděla jsem stránky. A musela jsem se podívat znovu.

Padla jsem na kolena a klečela před Sinsar Dubh.

***

Klečela jsem před ní, protože na jejích měnících se stránkách jsem zahlédla tu blonďatou ženu s ledovýma očima, která stála na stráži v opatství a zakázala mi vstup do jedné ze zapovězených knihoven. Viděla jsem jí, jak se pohybuje z jedné scény do druhé.

Musela jsem vědět, kdo to je a jak se přes ni dostat. Musela jsem o ní vědět vše, co mi mohla Kniha nabídnout. Jak tu ženu znala?

To vy jste to potřebovala vědět, bude se mi vysmívat Barrons. Neřekla Eva Adamovi to samé?

Tohle není moje jablko, budu odporovat. I vy jste se ho snažil utrhnout. Nejsme tedy stejní, když si myslíme, že potřebujeme něco, co má Kniha vepsané ve svých stránkách? Netuším, co pokouší vás, ale něco ano. Řekněte mi to Barronsi, přiznejte se: Co přesně tak dlouho lovíte a proč?

Neodpoví, jak jinak.

Jak jsem řekla, měla jsem na míle kolem sebe stupiditu.

Ale když jsem před ní teď klečela, tak jsem byla přesvědčená, že jsem na prahu velkého odhalení. Ta pravá, užitečná a osvobozující znalost byla jen minuty - ne, jen vteřiny přede mnou. Znalost, která by mi vrátila kontrolu na mým životem, dala by mi moc před nepřáteli, osvítila záhady, které jsem nebyla schopná vyřešit, ukázala mi, jak správně vést, jak uspět, dala by mi to, co bych si přála ze všeho nejvíc.

Jak jsem prohledávala ty neustále se měnící stránky, kolem ucha mi neustále bzučel nějaký hmyz.

Netrpělivě jsem se po něm ohnala, ale odmítl odletět. Neměla jsem čas. Byly tu věci, které jsem potřebovala vědět, měla jsem je na dosah. Jediné, co jsem potřebovala, bylo soustředit se. Naučit se, absorbovat znalosti, být. A všechno bude v pořádku.

Po chvíli se z bzučení stalo kňučení. Z kňučení křik. Z křiku řev, dokud mi nedošlo, že to není hmyz, ale člověk.

Mluvil o mně. Kdo jsem. Kdo nejsem. Co chci.

Co nechci.

"Běž pryč!" hřměl hlas. "Vstaň, Mac. Zvedni zadek a vypadni, hned! Nebo tě zabiju sám!"

Otočila jsem hlavu. Podívala se na ulici.

Přimhouřila jsem oči. Zaměřila jsem pohled a uviděla Barronse.

Ve tváři měl výraz hrůzy. Ten ale nebyl namířen na Knihu, která mi ležela otevřená u kolen a ani na mě.

Byl zaměřený za mě.

Po zádech mi přeběhl mráz. Co vyvolalo v Jerichu Barronsovi hrůzu?

Ať to bylo cokoli, dýchalo mi to za krkem. Teď, když mě vytrhl z transu, cítila jsem to, bylo to zlovolné, vysmívalo se mi to, bylo to víc než pobavené, smálo se mi to přímo za uchem.

"Co jsi?" zašeptala jsem, aniž bych se ohlédla.

"Jsem nekonečno. Věčnost." Slyšela jsem zvuk zubů motorové pily, cítila závan dechu páchnoucí po oleji, kovu a rozkladu na mé tváři. "Nepopsatelný. Volný."

"Zkažený. Ohavnost, která nikdy neměla existovat. Zlo."

"Jen druhá strana stejné mince, Mac," řeklo to Ryodanovým hlasem.

"Nikdy se neobrátím."

"Možná, že je s tebou něco špatně, Juniore," řeklo to jemný a sladkým hlasem Aliny.

Barrons se snažil ke mně dostat, bušil pěstmi do neviditelné zdi.

Otočila jsem hlavu.

Za mnou klečel O'Bannion, jeho vyzáblé tělo se na mě tlačilo, obklopoval nás pach smrti a ty příšerné zuby pily byly jen centimetr od mé tváře.

Zaskřípal na mě zubama a zasmál se. "Překvapení! Dostal jsem tě, co?"

Nepotřebovala jsem se ohlížet, abych věděla, že kniha už neleží na chodníku.

Nikdy neležela.

Ve skutečnosti jsem neviděla vůbec nic. Všechno to byla jen iluze, kouzlo. Což znamenalo, že Sinsar Dubh se mi nějak dostala do mysli a vytáhla z ní obrazy o kterých věřila, že mě jimi zaujme, zaměstná. Některá část mě musela na tu ženu myslet a přemýšlet, jak se skrz ni zítra dostat.

Kniha mi ukázala záblesk toho, co jsem chtěla vidět, a tak mě zaměstnala a hledala další prchavé, povrchní obrazy, samé sliby, ale žádné skutky.

Zatímco se krčila za mnou a dělala... co? Co to dělala, zatímco jsem zírala na něco, co tam nebylo?

"Studovala tě. Ochutnávala tě. Poznávala tě, Mac." O'Bannionova ruka se zbraní mě hladila po ruce.

Setřásla jsem ji.

"Sladká. Tak sladká." Cítila jsem O'Bannionův dech na uchu.

Sesbírala jsem svou vůli, vyskočila do polodřepu a začala se od té věci odtahovat.

"JÁ ŘEKNU, KDY JSME SPOLU SKONČILI!"

Spadla jsem zpátky na zem, přitlačená bolestí a uvědomila jsem si, že to mě nechránily kameny ani nějaká moje nová schopnost. To Sinsar Dubh mě propustila ze zajetí bolesti a mohla ji vrátit, kdykoli se jí zachce.

A zachtělo se jí teď.

Prostupovala mnou, stoupala, natahovala se, měnila v Bestii, říkala mi do nejmenšího detailu, co můžu udělat se svými maličkými kameny, o kterých by jen blázen věřil, že dokáží polapit, utlumit nebo se jen dotknout tak významné a perfektní věci, jako byla ona. Drásala mě rozžhavenými čepelemi nenávisti a chladného, temného zoufalství.

Uvnitř mé kůže křičela agonie.

Nemohla jsem bojovat. Nemohla jsem utéct.

Mohla jsem tam jen ležet a fňukat znehybněná bolestí.

***

Když jsem se probrala, chvíli mi trvalo uvědomit si, kde jsem.

Ve slabém světle jsem zamrkala a zůstala nehybně ležet a rychle jsem mentálně kontrolovala, jestli jsem v pořádku.

Ulevilo se mi, když jsem si uvědomila, že mě momentálně nic nezpůsobuje bolest - cítila jsem jen tu, která přetrvávala. Moje hlava byla jedna velká modřina. Připadalo mi, že mám zlámané všechny kosti, které se sotva začaly hojit.

Když jsem tuhle vnitřní kontrolu dokončila, obrátila jsem svou pozornost ke svému okolí.

Byla jsem v knihkupectví položená na svém oblíbeném gauči před sálajícím ohněm. Byla jsem zmrzlá na kost a zabalená v dekách.

Barrons stál před ohněm, jeho vysoká a mocná silueta byla obklopená ohněm a stál ke mně zády.

Vydechla jsem úlevou, v tom obrovském pokoji to byl malý zvuk, ale Barrons se okamžitě otočil, v hrudi mu zarachotil hrdelní, zvířecí zvuk. Tuhla mi z toho krev v žilách.

Byl to ten nejmíň lidský zvuk, jaký jsem kdy slyšela. Adrenalin vymazal zbytek bolesti. Na gauči jsem se zvedla na všechny čtyři, jako bych sama byla divoké zvíře a pozorně se dívala.

"Co jste sakra zač?" zavrčel. Jeho temné oči vyzařovaly prastarý chlad. Na tvářích i na rukou měl krev. Přemýšlela jsem, jestli byla moje. Přemýšlela jsem, proč ji neumyl. Přemýšlela jsem, jak dlouho jsem byla v bezvědomí. Jak jsem se sem dostala? Kolik bylo hodin? Co mi Kniha udělala?

Pak ke mně pronikly jeho otázky. Odhrnula jsem si vlasy z očí a začala se smát. "Co jsem? Co jsem já?"

Smála jsem se a smála. Nemohla jsem si pomoct. Držela jsem se za boky. V mém smíchu byla stopa hysterie, ale po všem, čím jsem si prošla, jsem měla nárok na trochu šílenství. Smála jsem se tak, až jsem nemohla dýchat.

Jericho Barrons chtěl vědět, co jsem!

Znovu vydal ten hadí zvuk - a byl to velký had. Přestala jsem se smát a zadívala se na něj. Ten zvuk ve mně vyvolával stejný chlad jako Sinsar Dubh. Nutilo mě to představit si, že kůže Jericha Barronse je jen převlek židle, kterou nikdy nechci spatřit.

"Na kolena, slečno Laneová!"

Kurva. Snažil se na mě použít Hlas.

A fungovalo to!

Ve změti dek jsem spadla z gauče na kolena a pevně stiskla zuby. Myslela jsem, že jsem vůči Hlasu imunní! Hlas Pána a vládce na mě nefungoval! Ale na druhou stranu Barrons byl ve všem lepší.

"Co jste?" zakřičel.

"Já nevím!" vykřikla jsem. Nevěděla jsem. Ale určitě jsem nad tím začínala přemýšlet. V'laneova poznámka, kterou tenkrát utrousil v opatství, mě začala pronásledovat: Měli by se tě bát, řekl. Teprve jsi začala objevovat, kdo jsi.

"Co od vás Kniha chce?"

"Nevím!"

"Co vám dělala, když vás držela na ulici?"

"Já nevím! Jak dlouho jsem tam byla?"

"Přes hodinu! Změnila se v Bestii a obklopila vás. Nemohl jsem se k vám dostat! Nemohl jsem vás ani vidět! Co dělala?"

"Studovala mě. Ochutnávala mě. Poznávala mě," procedila jsem skrz zaťaté zuby. "Alespoň tohle říkala. Přestaňte na mě používat Hlas, Barronsi!"

"Přestanu, až mě zastavíte, slečno Laneová. Vstaňte."

Vyškrábala jsem se na třesoucí se nohy a cítila bolest ve všech částech těla. V tu chvíli jsem ho nenáviděla. Nemusel do mě kopat, když už mi bylo mizerně i tak.

"Bojujte se mnou, slečno Laneová," zavrčel bez Hlasu. "Seberte ten nůž a řízněte se do ruky."

Podívala jsem se na konferenční stolek. Ležel tam nůž se slonovinovou rukojetí a zlověstně vypadající čepelí, která odrážela zář ohně. Ke své hrůze jsem se pro nůž začala natahovat. Tohle už jsem jednou zažila. Přesně takhle mě kdysi trénoval.

"Bojujte!"

A stejně jako kdysi jsem se stále natahovala pro nůž.

"Zatraceně, podívejte se do sebe! Nenáviďte mě! Bojujte! Bojujte jakýmkoli způsobem!"

Moje ruka se zastavila. Stáhla jsem ji zpět. Pak se zase pohnula.

"Řízněte se hluboko," sykl Hlasem. "Ať vás to zatraceně bolí."

Prsty se mi sevřely kolem rukojeti.

"Jste přirozená oběť, slečno Laneová. Chodící a mluvící panenka Barbie," vysmíval se mi. "Podívejte, jak Mac zabili sestru. Podívejte, jak Mac znásilnili. Podívejte, jak Mac ojeli. Podívejte, jak Mac venku dostala Kniha. Podívejte, jak Mac leží mrtvá na hromadě."

Ostře a bolestivě jsem se nadechla.

"Zvedněte ten nůž!"

Zvedla jsem ho třesoucí se rukou.

"Máte mě pod kůží," posmíval se mi. "Znám vás skrz na skrz. Nic ve vás není. Prokažte nám všem laskavost a umřete, abychom mohli začít vymýšlet nový plán a přestat si myslet, že dospějete a budete schopná něco udělat."

Tak dobře a dost! "Neznáte mě skrz na skrz," zasyčela jsem. "Možná jste se mi dostal pod kůži, ale nikdy ne do srdce. Jen do toho, Barronsi, donuťte mě se rozřezat na kousky. Jen do toho, hrajte si se mnou. Buzerujte mě. Lžete mi. Šikanujte mě. Chovejte se ke mně jako idiot. Buďte si zamyšlený, naštvaný a tajnůstkářský, ale o mně se mýlíte. Mám v sobě něco, čeho byste se měl radši bát. Nedotknete se mé duše. Nikdy se nedotknete mé duše!"

Zvedla jsem ruku a hodila nožem. Prořízl vzduch a mířil přímo na jeho hlavu.

Vyhl se mu s nadpřirozenou ladností, malým pohybem naprosto přesně a jen tak, aby ho těsně minul.

Zabodl se do zdobeného dřevěného rámu vedle jeho hlavy a zavibroval.

"Jebu na vás, Barronsi, a ne tak, jak se vám to líbí. Nemůžete se mě nijak dotknout. Nikdo nemůže."

Odkopla jsem na něj stůl. Vrazil mu do holení. Zvedla jsem lampu ze stolku za mnou. Hodila jsem ji přímo na jeho hlavu. Znovu se sehnul. Popadla jsem knihu. Odrazila se od jeho hrudi.

Zasmál se a jeho oči rozjařeně zářily.

Vrhla jsem se na něj a vrazila mu pěst do obličeje. Slyšela jsem uspokojivé křupnutí a cítila, jak se mu zlomil nos.

Neuhodil mě, ani mě neodstrčil. Jen kolem mě obmotal paže a přitiskl k sobě, takže mi uvěznil ruce proti své hrudi.

A když jsem myslela, že mě umačká k smrti, sklopil hlavu a položil mi ji na rameno.

"Stýská se vám po našem sexu, slečno Laneová?" zapředl mi u ucha. Jeho Hlas mi rezonoval v hlavě, snažil se vynutit si odpověď.

Uvnitř jsem byla vysoká, silná a pyšná. Nikdo nade mnou neměl moc. Nemusela jsem mu odpovídat, když jsem nechtěla. Už nikdy víc.

"To byste chtěl vědět, co?" zapředla jsem zpátky. "Chcete víc, že je to tak, Barronsi? Dostala jsem se vám hluboko pod kůži. Doufám, že jste na mně závislý. Byla jsem divoká, že? Vsadím se, že jste za celou svou existenci neměl takový sex. Vsadím se, že jsem otřásla tím vaším perfektně disciplinovaným světem. Doufám, že po mně toužíte tak, až to bolí!"

Jeho ruce mi najednou sevřely pas pevně a bolestivě.

"Je jen jedna otázka, na které záleží, slečno Laneová a na tu jste se nikdy nezeptala. Lidé jsou schopní sdělit různé stupně pravdy. Většina stráví celý život vymýšlením dokonalých lží, koupou se ve falešné víře, dělají vše pro to, aby se cítili bezpečně. Člověk, který doopravdy žije prožívá jen málo bezpečných chvil, naučí se prosperovat v každé bouři. Je to ten druh pravdy, na které se můžete chladně, klidně dívat a to vás činí tím, kým jste. Slabá nebo silná. Živá nebo mrtvá. Prokažte se. Kolik pravdy unesete, slečno Laneová?"

Cítila jsem, jak se svou myslí otírá o mou. Byl to překvapivě svůdný pocit. Natahoval se po mých myšlenkách tak, jako se já snažila prodrat k jeho, jen mě sváděl, abych otevřela svou mysl jako se květina otevírá slunci, zval mě ke svým vzpomínkám.

Pak už jsem nebyla v knihkupectví, byla jsem jen dech od toho, abych chtěla zavraždit nebo - kdo to sakra mohl tušit? - políbit Jericha Barronse, byla jsem-

Ve stanu.

Rozřezávala jsem muži zakrvácenou hruď.

Vztáhla jsem ruku a vrazila pěst do kostí, které chránily jeho srdce.

Sevřela jsem kolem něj ruku.

Vytrhla ho.

Už jsem znásilnila jeho ženu - byla pořád na živu a dívala se, jak její manžel umírá. Jak umírají její děti. 

Zvedla jsem jeho srdce na svou tvář, zmáčkla ho a nechala kapat krev-

Snažil se mě utopit ve scéně z masakru. Vnutil mi ji s těmi nejmenšími detaily. Ale já chtěla něco víc. Něco za tím bylo.

To jsem chtěla vidět.

Sebrala jsem všechnu svou vůli, stáhla se a vrhla se do scény, kterou mi nutil. Pronikla jsem středem jako by to bylo filmové plátno a odhalila za ním další vzpomínku.

Víc masakru. Víc smíchu.

Hledala jsem to tmavé jezero ve svém vidoucím centru. Nepovolala jsem to, co leželo v jeho hlubinách. Jen jsem z něj vymámila trochu síly. To, co leželo pod jezerem, ji nabídlo ochotně, dodalo mi to vnitřní sílu.

Klestila jsem si cestu jedním plátnem za druhým, dokud tam nebylo nic a já klesla na kolena do písku v-

Poušti.

Byl úsvit.

V rukou jsem držel dítě.

Díval jsem se do noci.

Dolů jsem neshlédl.

Nedokázal jsem čelit tomu, co měl v očích.

Nemohl jsem se nepodívat.

Můj pohled sjel nedobrovolně, hladově dolů.

To dítě se na mě dívalo s naprostou důvěrou.

Jeho oči říkaly, Vím, že mě nenecháš zemřít.

Jeho oči říkaly, Vím, že tu bolest zastavíš.

Jeho oči říkaly, Věřím/miluju/zbožňuju/jsidokonalý/vždyckysteboubuduvbezpečí/jsimůjsvět.

Ale já ho neochránil.

A tu bolest zastavit nedokážu.

Hořkost a žluč mi naplnily ústa. Otočil jsem hlavu a vyzvracel jsem se. O životě jsem do téhle chvíle nevěděl nic.

Vždy jsem hledal jen to, co mi bylo ku prospěchu.

Jestli to dítě zemře, už mi nikdy nebude na ničem záležet, protože část mě zemře s ním. Do téhle chvíle jsem si té části nebyl vědom. Nevěděl jsem, že existuje. Že na ní záleží.

Bylo ironické ji najít, ve chvíli, kdy jsem ji ztrácel.

Držel jsem ho.

Kolébal jsem ho.

Plakal.

Jeho slzy mi padaly na ruce a pálily kůži.

Díval jsem se do těch důvěřivých očí.

Viděl jsem ho v nich. Jeho minulost. Jeho současnost. Budoucnost, která nikdy nenastane.

Viděl jsem jeho bolest a ta mě ubíjela.

Viděl jsem jeho nepodmíněnou lásku a ta mě zahanbovala.

Viděl jsem světlo - to nádherné, perfektní světlo jeho života.

Usmál se na mě. Ve svém pohledu mi dal všechnu svou lásku.

Začala mizet.

Ne! zakřičel jsem. Nezemřeš! Neopustíš mě!

Díval jsem se do jeho očí a připadalo mi, že uběhlo snad tisíc dnů.

Viděl jsem ho. Držel jsem ho. Byl tam.

Pak byl pryč.

V umírání vždy nastane chvíle změny. Život ve smrt. Plné v prázdné. Tady, pryč. Rychle. Vrať se, vrať se, chcete křičet. Potřebuju ještě jednu minutu. Jen ještě jeden úsměv. Jen ještě jednu šanci všechno napravit. Ale byl pryč. Byl pryč. Kam odešel? Co se stane s životem, když odejde? Vytratí se na nějaké místo nebo je do čista pryč?

Snažil jsem se plakat, ale nešlo to. 

Něco se mi pohnulo hluboko v hrudi.

Nepoznával jsem to.

Už jsem nebyl tím, čím jsem býval.

Podíval jsem se po ostatních.

Nikdo z nás už nebyl tím, čím býval.

Obrazy přestaly. Byla jsem zpátky v knihkupectví. Třásla jsem se. Zármutek byl jako otevřené zranění v mé hrudi. Krvácela jsem pro to dítě, které jsem právě ztratila, krvácela jsem pro Alinu, pro všechny, kdo zemřeli ve válce, které jsme nebyli schopni zabránit.

Trhla jsem sebou a podívala se na něj. Jestli si myslel, že dostane oko za oko, tak se mýlil.

Byla jsem jako otevřená rána. Úplně mimo rovnováhu. Kdyby se mě teď dotkl, tak bych mohla být milá. Kdyby byl teď hodný, tak bych se ho dotkla.

Jeho tvář byla nečitelná, oči černé a svěšené ruce měl zaťaté v pěst.

"Barronsi, já-"

"Dobrou noc, slečno Laneová."