Další kapitola za dva dny!
Byl tam naprostý chaos. A Rowena nad ním neměla ani trochu kontroly.
Když se Dani zastavila, zamířila jsem rovnou před autobus. Potlačila jsem zpátky pocit na zvracení, vylezla jsem na nárazník a vyhoupla se na kapotu, kde jsem se postavila a podívala se dolů. Stovky vidoucích se na mě dívaly pohledy, které vyjadřovaly vše od nedůvěry, že jsme se dovolily se vrátit, přes zvědavost a vzrušení, až ke strachu a čiré nedůvěře. Kdyby byla právnička jako táta, ten autobus, který přetékal mrtvým masem Bojovníků tmy a automatickými zbraněmi, by byl začátek mého argumentu a určitě by mi pomohl přesvědčit porotu. Než jsme přišly, vidoucí už měly otevřené dveře a začaly tenhle náklad vykládat. Zbraně byly nahromaděné na trávníku mezi mrtvými Danany. Pochybovala jsem, že někdy viděly tolik našich nepřátel na jednom místě a zblízka, když je Rowena držela od všeho dál. Nemohly od nich odtrhnout oči, oťukávaly je prsty u nohou, obracely je a zkoumaly. Nejdřív jsem chtěla naplnit kufr Range Roveru jejich hlavami a ukázat vidoucím, co dvě z nás dokázaly během jedné noci ve městě. Ale pak jsme se dozvěděly o železu a vyrabovaly Barronsovy zbraně, takže jsme musely vyměnit dopravní prostředky. Dani zatroubila na klakson autobusu, aby umlčela dav. Když pár krátkých zatroubení nemělo žádný efekt, opřela se o něj, až nebylo slyšet nic jiného. Konečně bylo ticho.
Rowena se protlačila malou skupinkou vidoucích dopředu, stoupla si před autobus a zlostně se na mě podívala.
"Okamžitě slez," požadovala.
"Ne dokud neřeknu, co chci."
"Nemáš právo cokoli říkat. Včera večer jsi ukradla kopí a meč nechala celé opatství nechráněné!"
"Ale prosím tě," řekla jsem suše. "Jako kdyby bylo nějak extra chráněné, když máš relikvie u sebe a používáš je jen při vzácných příležitostech. Co by jsi dělala, kdyby si pro ně Danani přišli? A my je neukradly. Já si vzala to, co patří mně a Dani si vzala to, co mělo být její už dávno. A pak jsme je použili k tomu, k čemu byly stvořené - k zabíjení Dananů." Ukázala jsem za sebe. "Jestli jsi si nevšimla, tak jsme jich zabily hodně."
"Okamžitě mi je vrať," dožadovala se Rowena.
Zavrtěla jsem hlavou. "Ani náhodou. Dani a já jsme včera dokázaly víc, než ty jsi kdy nechala udělat tyhle ženy. Ne proto, že nemůžou, ale protože jim to nedovolíš. Měly bychom Vidět, Sloužit a Chránit. Řekla jsi mi, že pro to jsme se narodily. Že za starých časů nás hostila každá vesnice, do které jsme přišly, tím nejlepším, co měla. Protože si nás vážili, protože jsme byly ctěnými ochránkyněmi. Chránily jsme je. Žily a umíraly jsme pro ně. Ty těmhle ženám nedovolíš, aby byly ochránkyně. Přinutila jsi je, aby se bály vlastního stínu."
"Očividně jsem o nich smýšlela líp než ty. Okamžitě z té věci slez. Ty tyhle ženy nevedeš. A nikdy nepovedeš."
"Nesnažím se je vést. Jen jim ukazuju, jaké mají možnosti." To byla lež, ale nevinná, protože jsem to myslela dobře. Povedu je. Tak či onak. Zvedla jsem oči pryč od Roweny a promluvila k davu: "Podporuje vás matka představená v tom, abyste se zhostily vašeho dědictví? Pomáhá vám zlepšovat vaše schopnosti? Říká vám, co se děje? Nebo před vámi tají vše, co řeší s radou?" Udělala jsem dlouhou pauzu, aby lépe vyznělo to, co chci říct.
"Víte, že železo dokáže Dananům ublížit? Že venku jsou organizované jednotky civilistů - obyčejných obyvatel Dublinu - kteří aktivně loví Bojovníky tmy, dělají vaši práci, chrání přeživší, zabíjí pomocí železných kulek? Dani a já jsme včera narazily na skupinu padesáti mužů. Stříleli po Lovcích, snažili se je vyhnat z našeho města, zatímco jste spaly za zdmi tohohle opatství. Zatímco jste se schovávaly v bezpečí a nechaly je jejich osobu. Takové jste? Takové chcete být?"
Následovala chvíle ohromeného ticha a pak výbuch změti hlasů. Dani se zase opřela o klakson. Tentokrát to trvalo celou minutu, než se utišily.
Kat vystoupila dopředu. "Jak je lidé loví? Vždyť je nevidí."
"Většina Dananů už se neschovává za svými kouzly, Kat. Věděla bys to, kdyby tě nechala někdy odejít. Cítí se nepřemožitelně a proč ne? Žádné vidoucí jim nestojí v cestě. Ale to můžeme změnit."
"Když je začneme lovit, nezačnou se zase skrývat za svými kouzly?"
Přikývla jsem. "Určitě to bude mnohem nebezpečnější. Takže budeme potřebovat každý výjimečný talent, který vy vidoucí máte."
"Lidé už s nimi nebudou moct bojovat," strachovala se. "Už nebudou moct posílit naše řady." V jejích slovech byl strach. Jak mohlo jen pár stovek vidoucích se dvěma zbraněmi přemoct armádu Bojovníků tmy?
Chtěla jsem vědět, co ví Rowena, takže jsem ji bedlivě sledovala a zatím odpověděla Kat: "Lidé našli způsob, jak otevřít oči a vidět Danany tak jako my."
Dav zalapal po dechu. Když se Rowenin výraz nijak nezměnil, tak jsem pochopila, že to byla další zbraň, jako meč a kopí, kterou těmhle ženám upírala.
"Věděla jsi to!" vybuchla jsem. "Celou dobu jsi to věděla! A za poslední dva měsíce tě nenapadlo se o tuhle informaci podělit a pomoct ochránit tuhle planetu!"
"Je to stará a zapomenutá tradice," sykla Rowena. "Netušíš, jaké to má následky!"
"Vím, jaké budou následky, když nic neuděláme! Přijdeme o tenhle svět, kousek po kousku! Dvě miliardy lidí jsou po smrti, Roweno. Kolik dalších necháš zemřít? Bylo naší povinností chránit Sinsar Dubh! Nepovedlo se to. Teď musíme napravit naši chybu!"
"Věděla jsi, jak udržet obyčejné lidi ve větším bezpečí a neřekla nám to?" dívala se Kat na Rowenu. "Všechny ty rodiny na venkově, které jsme měly chránit a zklamaly je... Mohly jsme je naučit, aby se bránili sami?" V očích měla slzy. "Proboha, Roweno, ztratila jsem Seana a Jamieho! Mohla jsem jim pomoct, aby Bojovníky tmy viděli? Aby se mohli bránit?"
"To, co vám neřekla," vyprskla Rowena. "je, že abyste je mohly vidět, musíte sníst živé maso temných, nesmrtelných Dananů."
Vidoucí opět zalapaly po dechu, některé se začaly dávit. Naprosto jsem to chápala. I když jsem se na tom mase stávala závislá, pořád se mi z toho dělalo špatně.
"To, co vám neřekla," pokračovala Rowena. "je, že to má nedozírné následky! Vytváří závislost, a když ho lidé začnou jíst, nemůžou přestat. A co jiného byste čekali, když pojídáte maso našeho temného nepřítele? Poškodí jim duši! To je rozsudek, který bys chtěla uvalit na své nevinné bratry, Katrino? Byla bys radši, aby byli zatracení spíš než mrtví?" Její hlas stoupal úměrně jejímu vzteku.
"To, co vám neřekla, a měla, když tu mluvíme o temných tajemstvích, že to byla ona, kdo je to naučila jíst; ona, které-"
"-která dananské maso sama jedla," oznámila jsem dřív, než jim to mohla říct ona. "Té závislosti se můžete zbavit. Mně se to povedlo." Rowena vedla 1:0. Četla můj deník, přesně jak jsem předpokládala. Zkoušela jsem si rychle vybavit, co tam všechno bylo, abych mohla předvídat, kdy mi může zasadit ránu do zad. Vylila jsem si do těch stránek své srdce a duši.
"Rowena říká, že vás to změní. Tím si nejsem tak jistá. Posuďte samy, jak moc jsem zatracená," řekla jsem jim. "Posuďte samy, zda lidé v Dublinu, kteří bojují naši válku, jestli je nějak změnilo to, co považují za nutné k přežití. Nebo můžete pořád slepě věřit Roweně každé slovo. Když jsem tak zatracená, tak proč jako jediná vidoucí bojuju v předních liniích?"
"Hej." Dani se najednou zjevila na kapotě vedle mně. "A co já? To jsem vosk?"
"Pěkně voňavej," ujistila jsem ji. "Ten nejlepší."
Zazubila se.
"Chce tu Knihu sama pro sebe," obvinila mě Rowena. "Proto chodí do předních linií. Aby mohla získat moc pro sebe."
"Kecy," vysmála jsem se jí. "Kdyby to byla pravda, spojila bych se s Bojovníky tmy už dávno. Pán a vládce by ze mě jinak neudělal Pri-yu."
"Jak víme, že jí pořád nejsi?" chtěla vědět Rowena.
"Můžu chodit," řekla jsem suše. "Pri-ya," promluvila jsem k ženám, "je hrozná věc. Nejen že jsem se z toho stavu dostala, ale získala jsem určitou imunitu vůči jejich osobnímu kouzlu. V'lane už na mě takhle vůbec nepůsobí."
To je zaujalo.
"Můžete čelit tomu, co je tam venku, může vás to zesílit nebo můžete zůstat zavřené za těmihle zdmi a plnit rozkazy, dokud náš svět neskončí. Chcete mluvit o zatracení? Naše celá rasa je zatracená, jestli s tím něco neuděláme!"
Zase se začaly bavit, otáčely se jedna k druhé a zběsile mluvily. Rozhodně jsem věcmi zamíchala. Za pár krátkých minuti jsem jim řekla víc, než matka představená za celé roky. Dala jsem jim víc moci, než je kdy Rowena nechala cítit. Rowena po mě vrhla chladným pohledem a otočila se ke svým svěřenkyním.
Neudělala nic, aby je umlčela a já také ne. Dala jsem přednost, aby se vybudily samy. Pak zasáhnu a řeknu jim svůj plán. Utvořím skupiny a rozdělím úkoly. Rowena se na mě opět podívala.
Tušila jsem, že chce promluvit k davu, ale já jí nehodlala pomoct je umlčet. Za pár minut zatroubím a řeknu jim poslední část svého projevu. To, co se stalo, se seběhlo tak rychle, že jsem to nemohla zastavit.
Rowena vytáhla z kapsy píšťalku a ostře na ni zapískala třemi krátkými hvizdy. Dav okamžitě ztichl, protože byl očividně na tenhle zvuk vytrénovaný. Pak začala mluvit a pro mě už bylo pozdě, abych ji přerušila bez toho, abych působila malicherně. Musela jsem ji nechat domluvit a pak to proti ní obrátit.
"Většinu vás znám od narození," řekla. "Chodila jsem k vám domů, dívala se, jak rostete a když byl čas, tak jsem vás přivedla sem. Znala jsem vaše rodiny. Byla jsem součástí všech vašich bojů a úspěchů. Každá z vás je mou vlastní dcerou."
Podívala se na ně laskavým pohledem, úplný obrázek milující matky. Ani za mák jsem tomu nevěřila. Zajímalo mě, jestli jsem byla jediná, kdo v ní viděl znepokojující odraz kobry cenící lidské zuby.
"Jestli jsem někde udělala chybu, tak to nebylo z důvodu, že bych vás málo milovala, ale protože jsem vás milovala až moc. Chtěla jsem, jako každá matka, udržet své děti v bezpečí. Ale moje láska bránila dospělým ženám, aby se staly tím, čím měly. Zabránilo mi to vést vás tak, jak jsem měla. Jsme vidoucí. Jsme ochránkyně lidstva. Narodily jsme se a vyrostly, abychom bojovaly s Danany a ode dneška tomu tak bude." Všechna jemnost z jejího vystupování zmizela. Narovnala se a najednou to vypadalo, že má o metr víc a začala rozdávat rozkazy.
"Kat," štěkla, "chci, abys vytvořila skupinu, která zjistí, jak můžeme použít železo jako zbraň. Chyťte pár Bojovníků tmy. Vyzkoušejte to na nich. Další skupina najde zdroj železa a okamžitě ho sesbírá." Ukázala na autobus za sebou. "Máme dost zbraní pro nás pro všechny!" zakřičela triumfálně, jakoby ten triumf byl její. "Chci, abychom okamžitě měly k dispozici kulky!"
Zatnula jsem zuby.
"Naučte se je vyrábět," rozkázala. "Vytvořte kovárnu, klidně postaru, jestli to jinak nepůjde. Třetí skupina půjde do Dublinu. Katrino, prokázala jsi znovu a znovu, že jsi hodna vedoucí pozice, chci, abys tuhle skupinu sama vedla."
Kat se rozzářila.
Já běsnila.
Uvědomovala jsem si, že v tuhle chvíli bude nejlepší mlčet. Ale nebylo to snadné. Chtěla jsem utrousit milion kousavých poznámek. Chtěla jsem připomenout, že to já přivezla všechny ty zbraně, já zjistila, co dokáže železo, já chtěla, aby šly do bitvy, když byla jejich matka představená slepě proti tomu nápadu. Ale dokázala jsem vycítit, jak se tenhle dav cítí, ve finále jsem se spokojila s prastarým rčením: Vždy je lepší ďábel, kterého znáš, než ten, kterého neznáš. Zvlášť, když ten ďábel, kterého znám, dělal vše, čeho jsem stejně chtěla dosáhnout. Tomu jsem nemohla konkurovat. Já byla ďábel, kterého znaly jen pár měsíců. A moje pověst nebyla zrovna dobrá. Ne když k tomu měla Rowena co říct.
Hlas matky představené nabíral na síle. "Chci vědět, kolik Dananů ve městě je, abychom mohli začít plánovat kde a jak je napadneme." Zvedla do vzduchu zaťatou pěst. "Dnes začíná nový den! Už nedovolím své lásce, aby mě zaslepila tak, jak tomu bylo dřív. Povedu své dcery do bitvy a uděláme to, pro co jsme se narodily. Připomeneme Dananům, že to my jsme je vyhnaly z tohoto světa a donutily je schovávat se šest tisíc let. Připomeneme jim, proč se nás bály a znovu je odsud vyženeme! Vidoucí, do války!"
Dav začal jásat.
Vedle mě Dani řekla: "Co se to do hajzlu děje? Jak to udělala, Mac?"
Podívala jsem se na Rowenu a ta mi pohled oplatila. A v tom pohledu mezi námi proběhl celý rozhovor. Vážně jsi věřila, dítě, že mi je dokážeš vzít? posmíval se mi její modrý pohled.
Touché. Hlídej si záda, stařeno.
Vyhrála, prozatím.
Ale nebyla to úplná prohra. I když si Rowena připsala všechny zásluhy, alespoň se vidoucí chystaly udělat vše, co jsem po nich chtěla, kromě prozkoumávání IDD a to mohlo počkat. Možná jsem prohrála válku, ale vyhrála jsem alespoň pár bitev. Můj první pokus o převrat selhal. Ten další už vyjde.
"Politica, Dani," zamumlala jsem. "Máme se toho spoustu co učit." Nic v Dublinu pro mě nebylo snadné. Už jsem nečekala, že někdy bude, takže jsem nehodlala ztrácet čas stížnostmi, když bych ho mohla využít líp.
"Aha," přikývla zamračeně. "Ale meč jí stejně nevrátím."
Rowena se na nás otočila se svým hadím úsměvem. "Kat, už dávno jsem ti měla prokázat tuhle čest," řekla. "Povedeš nás do bitvy s Mečem světla v ruce. Dani, dej ho Katrině. Teď je meč její."
O pět vteřin později jsem byla na všech čtyřech uprostřed kamenného pole a zvracela zbytky proteinové tyčinky, kterou jsem před hodinou snědla. V životě jsem neprožila takhle hrbolatou jízdu.
"Co to bylo?" zasténala jsem a utřela si pusu hřbetem ruky. "Hyper rychlost?"
"Řekla jsem," utrhla se Dani, "že ten meč zpátky nedám!"
Vzhlédla jsem na ni, stála nade mnou - hubené lokty, ruce v pěst, rudé vlasy třpytící se ve slunečním světle - a málem se zasmála. Byla nepředvídatelná. Ale naše zmizení bude mít následky. Kdybych měla čas, dokázala bych vydržet trochu déle. Nabídla bych jim spolupráci, ochranu, zkusila bych jim to prodat, stejně jako jsem to zkoušela s Jaynem. A až kdyby to selhalo, tak bych řekla Dani, aby nás dostala pryč. Ale nejdřív bych to zkusila a k některým by se moje slova určitě dostala. Teď už bylo pozdě. Neměla jsem pochyb, že Rowena celé situace využije. Udělá z nás úplné zrádkyně. Řekne, že jsme se otočily zády k celému spolku.
Promnula jsem si oči. Byla jsem moc unavená na přemýšlení. Potřebovala jsem si odpočinout. Až pak přijdu na to, jak zachránit co nejvíce věcí. Nebylo to tak, že by mi vadilo být vyděděncem. Cítila jsem se tak od chvíle, co jsem přijela do Dublinu a úplně jsem se s tím smířila. Když jsem byla sama, nemusela jsem se starat o tolik věcí. Ale abych dosáhla svých cílů, potřebovala jsem na své straně alespoň nějaké vidoucí.
"Viděla jsi, jak se tvářila?"
"Jak jsem mohla? Jediné, co jsem viděla, byla rozmazaná šmouha autobusu, když jsme letěly kolem ní. Pak už nic."
"Byla neskutečně naštvaná. Vážně si nemyslela, že to udělám," řekla Dani užasle a já poznala, že sama tomu mohla sotva uvěřit. Kdyby to neudělala, Rowena by ji mohla odpustit. Svést to na mě a vzít ji zpátky. Teď už to nešlo. Z Dani se stala person non grata. Už se to nedalo napravit.
"Šlo to dobře, nebo ne, Mac? Chci říct, že jsem si to jen nepředstavovala, že ne? Holky nás poslouchaly, líbilo se jim to?"
Přikývla jsem.
"Páni, zkazilo se to tak rychle."
Znovu jsem přikývla.
Dlouze jsme se zadívala jedna na druhou.
"Kámo," řekla nakonec. "Myslím, že jsme vyvrženci."
"Kámo," souhlasila jsem s povzdechem.
Rowena se protlačila malou skupinkou vidoucích dopředu, stoupla si před autobus a zlostně se na mě podívala.
"Okamžitě slez," požadovala.
"Ne dokud neřeknu, co chci."
"Nemáš právo cokoli říkat. Včera večer jsi ukradla kopí a meč nechala celé opatství nechráněné!"
"Ale prosím tě," řekla jsem suše. "Jako kdyby bylo nějak extra chráněné, když máš relikvie u sebe a používáš je jen při vzácných příležitostech. Co by jsi dělala, kdyby si pro ně Danani přišli? A my je neukradly. Já si vzala to, co patří mně a Dani si vzala to, co mělo být její už dávno. A pak jsme je použili k tomu, k čemu byly stvořené - k zabíjení Dananů." Ukázala jsem za sebe. "Jestli jsi si nevšimla, tak jsme jich zabily hodně."
"Okamžitě mi je vrať," dožadovala se Rowena.
Zavrtěla jsem hlavou. "Ani náhodou. Dani a já jsme včera dokázaly víc, než ty jsi kdy nechala udělat tyhle ženy. Ne proto, že nemůžou, ale protože jim to nedovolíš. Měly bychom Vidět, Sloužit a Chránit. Řekla jsi mi, že pro to jsme se narodily. Že za starých časů nás hostila každá vesnice, do které jsme přišly, tím nejlepším, co měla. Protože si nás vážili, protože jsme byly ctěnými ochránkyněmi. Chránily jsme je. Žily a umíraly jsme pro ně. Ty těmhle ženám nedovolíš, aby byly ochránkyně. Přinutila jsi je, aby se bály vlastního stínu."
"Očividně jsem o nich smýšlela líp než ty. Okamžitě z té věci slez. Ty tyhle ženy nevedeš. A nikdy nepovedeš."
"Nesnažím se je vést. Jen jim ukazuju, jaké mají možnosti." To byla lež, ale nevinná, protože jsem to myslela dobře. Povedu je. Tak či onak. Zvedla jsem oči pryč od Roweny a promluvila k davu: "Podporuje vás matka představená v tom, abyste se zhostily vašeho dědictví? Pomáhá vám zlepšovat vaše schopnosti? Říká vám, co se děje? Nebo před vámi tají vše, co řeší s radou?" Udělala jsem dlouhou pauzu, aby lépe vyznělo to, co chci říct.
"Víte, že železo dokáže Dananům ublížit? Že venku jsou organizované jednotky civilistů - obyčejných obyvatel Dublinu - kteří aktivně loví Bojovníky tmy, dělají vaši práci, chrání přeživší, zabíjí pomocí železných kulek? Dani a já jsme včera narazily na skupinu padesáti mužů. Stříleli po Lovcích, snažili se je vyhnat z našeho města, zatímco jste spaly za zdmi tohohle opatství. Zatímco jste se schovávaly v bezpečí a nechaly je jejich osobu. Takové jste? Takové chcete být?"
Následovala chvíle ohromeného ticha a pak výbuch změti hlasů. Dani se zase opřela o klakson. Tentokrát to trvalo celou minutu, než se utišily.
Kat vystoupila dopředu. "Jak je lidé loví? Vždyť je nevidí."
"Většina Dananů už se neschovává za svými kouzly, Kat. Věděla bys to, kdyby tě nechala někdy odejít. Cítí se nepřemožitelně a proč ne? Žádné vidoucí jim nestojí v cestě. Ale to můžeme změnit."
"Když je začneme lovit, nezačnou se zase skrývat za svými kouzly?"
Přikývla jsem. "Určitě to bude mnohem nebezpečnější. Takže budeme potřebovat každý výjimečný talent, který vy vidoucí máte."
"Lidé už s nimi nebudou moct bojovat," strachovala se. "Už nebudou moct posílit naše řady." V jejích slovech byl strach. Jak mohlo jen pár stovek vidoucích se dvěma zbraněmi přemoct armádu Bojovníků tmy?
Chtěla jsem vědět, co ví Rowena, takže jsem ji bedlivě sledovala a zatím odpověděla Kat: "Lidé našli způsob, jak otevřít oči a vidět Danany tak jako my."
Dav zalapal po dechu. Když se Rowenin výraz nijak nezměnil, tak jsem pochopila, že to byla další zbraň, jako meč a kopí, kterou těmhle ženám upírala.
"Věděla jsi to!" vybuchla jsem. "Celou dobu jsi to věděla! A za poslední dva měsíce tě nenapadlo se o tuhle informaci podělit a pomoct ochránit tuhle planetu!"
"Je to stará a zapomenutá tradice," sykla Rowena. "Netušíš, jaké to má následky!"
"Vím, jaké budou následky, když nic neuděláme! Přijdeme o tenhle svět, kousek po kousku! Dvě miliardy lidí jsou po smrti, Roweno. Kolik dalších necháš zemřít? Bylo naší povinností chránit Sinsar Dubh! Nepovedlo se to. Teď musíme napravit naši chybu!"
"Věděla jsi, jak udržet obyčejné lidi ve větším bezpečí a neřekla nám to?" dívala se Kat na Rowenu. "Všechny ty rodiny na venkově, které jsme měly chránit a zklamaly je... Mohly jsme je naučit, aby se bránili sami?" V očích měla slzy. "Proboha, Roweno, ztratila jsem Seana a Jamieho! Mohla jsem jim pomoct, aby Bojovníky tmy viděli? Aby se mohli bránit?"
"To, co vám neřekla," vyprskla Rowena. "je, že abyste je mohly vidět, musíte sníst živé maso temných, nesmrtelných Dananů."
Vidoucí opět zalapaly po dechu, některé se začaly dávit. Naprosto jsem to chápala. I když jsem se na tom mase stávala závislá, pořád se mi z toho dělalo špatně.
"To, co vám neřekla," pokračovala Rowena. "je, že to má nedozírné následky! Vytváří závislost, a když ho lidé začnou jíst, nemůžou přestat. A co jiného byste čekali, když pojídáte maso našeho temného nepřítele? Poškodí jim duši! To je rozsudek, který bys chtěla uvalit na své nevinné bratry, Katrino? Byla bys radši, aby byli zatracení spíš než mrtví?" Její hlas stoupal úměrně jejímu vzteku.
"To, co vám neřekla, a měla, když tu mluvíme o temných tajemstvích, že to byla ona, kdo je to naučila jíst; ona, které-"
"-která dananské maso sama jedla," oznámila jsem dřív, než jim to mohla říct ona. "Té závislosti se můžete zbavit. Mně se to povedlo." Rowena vedla 1:0. Četla můj deník, přesně jak jsem předpokládala. Zkoušela jsem si rychle vybavit, co tam všechno bylo, abych mohla předvídat, kdy mi může zasadit ránu do zad. Vylila jsem si do těch stránek své srdce a duši.
"Rowena říká, že vás to změní. Tím si nejsem tak jistá. Posuďte samy, jak moc jsem zatracená," řekla jsem jim. "Posuďte samy, zda lidé v Dublinu, kteří bojují naši válku, jestli je nějak změnilo to, co považují za nutné k přežití. Nebo můžete pořád slepě věřit Roweně každé slovo. Když jsem tak zatracená, tak proč jako jediná vidoucí bojuju v předních liniích?"
"Hej." Dani se najednou zjevila na kapotě vedle mně. "A co já? To jsem vosk?"
"Pěkně voňavej," ujistila jsem ji. "Ten nejlepší."
Zazubila se.
"Chce tu Knihu sama pro sebe," obvinila mě Rowena. "Proto chodí do předních linií. Aby mohla získat moc pro sebe."
"Kecy," vysmála jsem se jí. "Kdyby to byla pravda, spojila bych se s Bojovníky tmy už dávno. Pán a vládce by ze mě jinak neudělal Pri-yu."
"Jak víme, že jí pořád nejsi?" chtěla vědět Rowena.
"Můžu chodit," řekla jsem suše. "Pri-ya," promluvila jsem k ženám, "je hrozná věc. Nejen že jsem se z toho stavu dostala, ale získala jsem určitou imunitu vůči jejich osobnímu kouzlu. V'lane už na mě takhle vůbec nepůsobí."
To je zaujalo.
"Můžete čelit tomu, co je tam venku, může vás to zesílit nebo můžete zůstat zavřené za těmihle zdmi a plnit rozkazy, dokud náš svět neskončí. Chcete mluvit o zatracení? Naše celá rasa je zatracená, jestli s tím něco neuděláme!"
Zase se začaly bavit, otáčely se jedna k druhé a zběsile mluvily. Rozhodně jsem věcmi zamíchala. Za pár krátkých minuti jsem jim řekla víc, než matka představená za celé roky. Dala jsem jim víc moci, než je kdy Rowena nechala cítit. Rowena po mě vrhla chladným pohledem a otočila se ke svým svěřenkyním.
Neudělala nic, aby je umlčela a já také ne. Dala jsem přednost, aby se vybudily samy. Pak zasáhnu a řeknu jim svůj plán. Utvořím skupiny a rozdělím úkoly. Rowena se na mě opět podívala.
Tušila jsem, že chce promluvit k davu, ale já jí nehodlala pomoct je umlčet. Za pár minut zatroubím a řeknu jim poslední část svého projevu. To, co se stalo, se seběhlo tak rychle, že jsem to nemohla zastavit.
Rowena vytáhla z kapsy píšťalku a ostře na ni zapískala třemi krátkými hvizdy. Dav okamžitě ztichl, protože byl očividně na tenhle zvuk vytrénovaný. Pak začala mluvit a pro mě už bylo pozdě, abych ji přerušila bez toho, abych působila malicherně. Musela jsem ji nechat domluvit a pak to proti ní obrátit.
"Většinu vás znám od narození," řekla. "Chodila jsem k vám domů, dívala se, jak rostete a když byl čas, tak jsem vás přivedla sem. Znala jsem vaše rodiny. Byla jsem součástí všech vašich bojů a úspěchů. Každá z vás je mou vlastní dcerou."
Podívala se na ně laskavým pohledem, úplný obrázek milující matky. Ani za mák jsem tomu nevěřila. Zajímalo mě, jestli jsem byla jediná, kdo v ní viděl znepokojující odraz kobry cenící lidské zuby.
"Jestli jsem někde udělala chybu, tak to nebylo z důvodu, že bych vás málo milovala, ale protože jsem vás milovala až moc. Chtěla jsem, jako každá matka, udržet své děti v bezpečí. Ale moje láska bránila dospělým ženám, aby se staly tím, čím měly. Zabránilo mi to vést vás tak, jak jsem měla. Jsme vidoucí. Jsme ochránkyně lidstva. Narodily jsme se a vyrostly, abychom bojovaly s Danany a ode dneška tomu tak bude." Všechna jemnost z jejího vystupování zmizela. Narovnala se a najednou to vypadalo, že má o metr víc a začala rozdávat rozkazy.
"Kat," štěkla, "chci, abys vytvořila skupinu, která zjistí, jak můžeme použít železo jako zbraň. Chyťte pár Bojovníků tmy. Vyzkoušejte to na nich. Další skupina najde zdroj železa a okamžitě ho sesbírá." Ukázala na autobus za sebou. "Máme dost zbraní pro nás pro všechny!" zakřičela triumfálně, jakoby ten triumf byl její. "Chci, abychom okamžitě měly k dispozici kulky!"
Zatnula jsem zuby.
"Naučte se je vyrábět," rozkázala. "Vytvořte kovárnu, klidně postaru, jestli to jinak nepůjde. Třetí skupina půjde do Dublinu. Katrino, prokázala jsi znovu a znovu, že jsi hodna vedoucí pozice, chci, abys tuhle skupinu sama vedla."
Kat se rozzářila.
Já běsnila.
Uvědomovala jsem si, že v tuhle chvíli bude nejlepší mlčet. Ale nebylo to snadné. Chtěla jsem utrousit milion kousavých poznámek. Chtěla jsem připomenout, že to já přivezla všechny ty zbraně, já zjistila, co dokáže železo, já chtěla, aby šly do bitvy, když byla jejich matka představená slepě proti tomu nápadu. Ale dokázala jsem vycítit, jak se tenhle dav cítí, ve finále jsem se spokojila s prastarým rčením: Vždy je lepší ďábel, kterého znáš, než ten, kterého neznáš. Zvlášť, když ten ďábel, kterého znám, dělal vše, čeho jsem stejně chtěla dosáhnout. Tomu jsem nemohla konkurovat. Já byla ďábel, kterého znaly jen pár měsíců. A moje pověst nebyla zrovna dobrá. Ne když k tomu měla Rowena co říct.
Hlas matky představené nabíral na síle. "Chci vědět, kolik Dananů ve městě je, abychom mohli začít plánovat kde a jak je napadneme." Zvedla do vzduchu zaťatou pěst. "Dnes začíná nový den! Už nedovolím své lásce, aby mě zaslepila tak, jak tomu bylo dřív. Povedu své dcery do bitvy a uděláme to, pro co jsme se narodily. Připomeneme Dananům, že to my jsme je vyhnaly z tohoto světa a donutily je schovávat se šest tisíc let. Připomeneme jim, proč se nás bály a znovu je odsud vyženeme! Vidoucí, do války!"
Dav začal jásat.
Vedle mě Dani řekla: "Co se to do hajzlu děje? Jak to udělala, Mac?"
Podívala jsem se na Rowenu a ta mi pohled oplatila. A v tom pohledu mezi námi proběhl celý rozhovor. Vážně jsi věřila, dítě, že mi je dokážeš vzít? posmíval se mi její modrý pohled.
Touché. Hlídej si záda, stařeno.
Vyhrála, prozatím.
Ale nebyla to úplná prohra. I když si Rowena připsala všechny zásluhy, alespoň se vidoucí chystaly udělat vše, co jsem po nich chtěla, kromě prozkoumávání IDD a to mohlo počkat. Možná jsem prohrála válku, ale vyhrála jsem alespoň pár bitev. Můj první pokus o převrat selhal. Ten další už vyjde.
"Politica, Dani," zamumlala jsem. "Máme se toho spoustu co učit." Nic v Dublinu pro mě nebylo snadné. Už jsem nečekala, že někdy bude, takže jsem nehodlala ztrácet čas stížnostmi, když bych ho mohla využít líp.
"Aha," přikývla zamračeně. "Ale meč jí stejně nevrátím."
Rowena se na nás otočila se svým hadím úsměvem. "Kat, už dávno jsem ti měla prokázat tuhle čest," řekla. "Povedeš nás do bitvy s Mečem světla v ruce. Dani, dej ho Katrině. Teď je meč její."
O pět vteřin později jsem byla na všech čtyřech uprostřed kamenného pole a zvracela zbytky proteinové tyčinky, kterou jsem před hodinou snědla. V životě jsem neprožila takhle hrbolatou jízdu.
"Co to bylo?" zasténala jsem a utřela si pusu hřbetem ruky. "Hyper rychlost?"
"Řekla jsem," utrhla se Dani, "že ten meč zpátky nedám!"
Vzhlédla jsem na ni, stála nade mnou - hubené lokty, ruce v pěst, rudé vlasy třpytící se ve slunečním světle - a málem se zasmála. Byla nepředvídatelná. Ale naše zmizení bude mít následky. Kdybych měla čas, dokázala bych vydržet trochu déle. Nabídla bych jim spolupráci, ochranu, zkusila bych jim to prodat, stejně jako jsem to zkoušela s Jaynem. A až kdyby to selhalo, tak bych řekla Dani, aby nás dostala pryč. Ale nejdřív bych to zkusila a k některým by se moje slova určitě dostala. Teď už bylo pozdě. Neměla jsem pochyb, že Rowena celé situace využije. Udělá z nás úplné zrádkyně. Řekne, že jsme se otočily zády k celému spolku.
Promnula jsem si oči. Byla jsem moc unavená na přemýšlení. Potřebovala jsem si odpočinout. Až pak přijdu na to, jak zachránit co nejvíce věcí. Nebylo to tak, že by mi vadilo být vyděděncem. Cítila jsem se tak od chvíle, co jsem přijela do Dublinu a úplně jsem se s tím smířila. Když jsem byla sama, nemusela jsem se starat o tolik věcí. Ale abych dosáhla svých cílů, potřebovala jsem na své straně alespoň nějaké vidoucí.
"Viděla jsi, jak se tvářila?"
"Jak jsem mohla? Jediné, co jsem viděla, byla rozmazaná šmouha autobusu, když jsme letěly kolem ní. Pak už nic."
"Byla neskutečně naštvaná. Vážně si nemyslela, že to udělám," řekla Dani užasle a já poznala, že sama tomu mohla sotva uvěřit. Kdyby to neudělala, Rowena by ji mohla odpustit. Svést to na mě a vzít ji zpátky. Teď už to nešlo. Z Dani se stala person non grata. Už se to nedalo napravit.
"Šlo to dobře, nebo ne, Mac? Chci říct, že jsem si to jen nepředstavovala, že ne? Holky nás poslouchaly, líbilo se jim to?"
Přikývla jsem.
"Páni, zkazilo se to tak rychle."
Znovu jsem přikývla.
Dlouze jsme se zadívala jedna na druhou.
"Kámo," řekla nakonec. "Myslím, že jsme vyvrženci."
"Kámo," souhlasila jsem s povzdechem.
2 comments:
Děkuji za překlad další úžasné kapitoly :-)
Ďakujem. Denisa
Okomentovat