Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 15. kapitola

Část II

Proč mi ubližuješ?

MILUJI TĚ.

Nejsi schopná lásky.

NIC NEPŘEKONÁ MÉ SCHOPNOSTI. JÁ DOKÁŽU VŠE.

Jsi kniha. Jen stránky v pevném vázání. Nenarodila jsi se. Nežiješ. Jsi jen smetiště všeho špatného, co způsobil jeden sobecký král.

JSEM VŠÍM, CO BYLO NA TOM SLABÉM KRÁLI SPRÁVNÉ. BÁL SE MOCI. JÁ STRACH NEZNÁM.

Co ode mě chceš?

OTEVŘI OČI. SPATŘI, KDO JSEM. SPATŘI SAMA SEBE.

Já mám otevřené oči. Jsem dobrý člověk. Ty jsi zlo.

- konverzace s Sinsar Dubh

***

Nikdy jsem to nikomu neřekla, ale když jsem dorazila do Dublinu, tak jsem měla tajný sen, který mi v těch nejhorších časech bránil v tom, abych se zhroutila.

Předstírala jsem, že to byl všechno omyl , že tělo, které poslali do Ashfordu nakonec nebylo Aliny, ale jakési blondýny, která jí byla neuvěřitelně podobná. Tvrdohlavě jsem odmítala vzít na vědomí její dentální otisky, které byly dokonalou shodou.

Když jsem chodila ulicemi Temple Baru a hledala jejího vraha, tak jsem předstírala, že každou chvíli zahnu za roh a bude tam stát.

Podívá se na mě s překvapením a nadšením a řekne, Co se děje, Juniore? Jsou táta s mámou v pořádku? Co tady děláš? Objaly bychom se a zasmály a já bych věděla, že je celá ta noční můra u konce. Daly bychom si pivo, šly nakupovat a našly na irském pobřeží nějakou hezkou pláž.

Na smrt jsem nebyla připravená. To nebyl nikdo. Když ztratíte někoho, koho milujete víc, než samy sebe, tak si najednou uvědomíte vlastní smrtelnost. Ležíte vzhůru jednu noc za druhou a přemýšlíte, jestli opravdu existuje nebe a peklo a snažíte se najít jakýkoliv důvod udržet si víru, protože nemůžete snést myšlenku, že už tu nejsou, že neslyší, jak se za ně modlíte.

Hluboko uvnitř jsem věděla, že je to jen sen. Ale potřebovala jsem ho. Na chvíli to pomohlo.

Ten samý sen jsem si s Barronsem nedovolila. Nechala jsem svůj hněv, aby mě pohltil, protože, jak Ryodan správně vypozoroval, byl jako olej přilitý do ohně. Moje zuřivost byla jako plutonium. Po čase by se z toho stal radioaktivní jed.

Nejhorší na ztrátě milované - kromě té neuvěřitelné bolesti - jsou věci, které jste si nikdy neřekly. Nevyřčené vás sleduje na každém kroku, vysmívá se vám, že jste si mysleli, že máte všechen čas světa. Ten nemá nikdo z nás.

Když jsem tady a teď stála tváří v tvář Barronsovi, tak jsem ze sebe nemohla dostat ani slovo. Všechno nevyřčené se mi v ústech proměnilo v popel, moc suchý na to, abych ho mohla spolknout. Dusil mě.

Ale nejhorší ze všeho bylo vědomí, že už mě osud zase napálil. Ať tahle situace vypadala sebevíc reálně, tak to nebylo nic víc než iluze.

Sinsar Dubh mě pořád měla v moci.

Nikdy jsem ve skutečnosti neopustila ulici, na které zemřel Darroc.

Pořád jsem stála nebo možná i ležela před K'Vruckem, kde mě rozptylovala tahle fantazie, kterou mi Kniha podsunula.

Nijak se to nelišilo od od té noci, co jsme se ji s Barronsem snažili uvěznit. Donutila mě uvěřit, že sedím před ní na zemi a čtu ji, zatímco se mi krčila u ramene a ona četla mě.

Měla bych s tím bojovat. Měla bych se ponořit hluboko do svého jezera a udělat, co můžu - šla pořád dál, ať už je to jakkoli špatné. Ale když jsem se dívala na jeho dokonalou kopii, nedokázala jsem sebrat dost energie na to, abych tu iluzi poslala pryč. Ještě ne.

Mohla mě mučit daleko horším způsobem než nahým obrázkem Jericha Barronse.

Za minutku najdu své vidoucí centrum a ten obraz zničím. Nebo za deset. Opřela jsem se zpátky o krb se slabým úsměvem a pomyslela si: Tak se ukaž.

Barronsova iluze s napjatými svaly se přede mnou postavila.

Bože, byl dokonalý. Prohlédla jsem si ho odshora dolů. Kniha odvedla neuvěřitelně přesnou práci, do detailu vychytala všechno včetně jeho štědrých rysů.

Ale nevychytala jeho tetování. Znala jsem každou část jeho těla. Naposledy, když jsem viděla Jericha Barronse nahého, tak byl pokryt rudočerným tetováním, na rukou je měl od paží až po zápěstí. Teď je měl jen na břiše.

"Není to úplně ono, zpackal jsi to," řekla jsem Knize. "Ale hezký pokus.

Falešný Barrons ztuhl, lehce pokrčil kolena, přenesl váhu a na chvíli to vypadalo, že po mně snad skočí.

"Já to zpackal?" zasyčel Barrons. Začal se ke mně pomalu blížit. Bylo těžké podívat se mu do očí, když se přede mnou houpalo úplně něco jiného.

"Které z těch slov bylo těžké pochopit?" zeptala jsem se sladce.

"Přestaňte se mi dívat na ptáka," zavrčel.

Ale jo, byla to jen iluze. "Barrons miloval, když jsem se dívala," informovala jsem ji. "Byl by nadšený, kdybych se dívala celý den a pěla na něj ódy."

V jednom rychlém pohybu mě za límec vytáhl na nohy. "To bylo předtím, než jsi mě zabila, ty blbko!"

Nijak mě to nevykolejilo. Stát k němu tváří v tvář bylo jako droga. Potřebovala jsem ji. Nutně. Tuhle šarádu jsem nemohla zaboha ukončit. "Vidíš, sám jsi přiznal, že jsi mrtvý," vrátila jsem mu jednoduše. "A nejsem blbka. Ty jsi blbka, když si myslíš, že mě oblbneš."

"Nejsem mrtvý." Praštil se mnou o zeď a přimáčkl vlastním tělem.

Byla jsem blahem bez sebe, že se mě dotýkají ruce, které vypadaly jako Barronsovy, tak nadšená, že se můžu dívat do tmavých očí téhle dokonalé iluze, že jsem ani necítila, když mi hlava narazila do zdi. Tohle bylo mnohem reálnější, než moje vzpomínky v černém křídle Bílého paláce. "Ale jsi."

"Nejsem."

Jeho pusa byla tak blízko. Koho zajímalo, že není pravý? Měl jeho rty. Všechny jeho části. Bylo žádat o jednu malou pusu tak moc? Navlhčila jsem si rty. "Dokaž to."

"Chcete, abych vám dokázal, že nejsem mrtvý?" zeptal se nevěřícně.

"Myslím, že toho zase tolik nechci. Přece jen jsem to byla já, kdo tě bodnul."

Opřel se rukama o zeď u mé hlavy. "Chytřejší ženská by mi to nepřipomínala."

Vdechla jsem jeho kořeněnou, exotickou vůni, která oživila moje vzpomínky. Ten elektrický výboj, který neustále nabíjel vzduch mezi námi mi poskakoval po kůži. Byl nahý a já stála u zdi, a i když to na mě Kniha hrála, tak jsem se nemohla na jeho slova soustředit. Bylo to všechno tak reálné. Až na ta jeho tetování. Kniha věděla, jak velké má nádobíčku, ale nevystihla jeho tetování? To jsem mohla přehlédnout.

"Udělalo to na mě dojem," mumlám. "Fakt že jo."

"Je mi úplně u prdele, jestli to na vás dělá dojem, slečno Laneová. Zajímá mě jen jedna jediná věc. Víte, kde je Sinsar Dubh? Našla jste ji pro toho podělanýho parchanta?"

"No tak to je fakt vtipný." Směju se. Sinsar Dubh vytvořila iluzi osoby, která chce vědět, kde Sinsar Dubh je. "Nepřeháníš to trochu s tím začarovaným kruhem?"

"Odpovězte nebo přísahám, že vám utrhnu hlavu."

To by Barrons nikdy neudělal. Sinsar Dubh právě udělala další chybu. Barrons přísahal, že mě udrží naživu a ten slib dodržel, dokud nezemřel. Zemřel, aby mě zachránil. Nikdy by mi neublížil, natož aby mě zabil. "Nevíš o něm absolutně nic," zasyčela jsem.

"Já o něm vím všechno." Zakleje. "O sobě."

"Nevíš."

"Vím."

"Blbost!"

"Ne!"

"Ale jo," vyprsknu.

"Ne!" křikne zpátky a pak prudce vydechne. "Do háje, slečno Laneová, já se z vás kurva zblázním."

"Nápodobně, Barronsi. A trochu s těmi urážkami uber. Přeháníš to. Pravý Barrons nikdy takhle moc neklel."

"Já kurva vím, jak moc Barrons kleje. Neznáte ho tak dobře, jak si myslíte."

"Přestaň se za něj vydávat!" strčím do něj. "Nejsi a nikdy nebudeš jako on!"

"Kromě toho, tohle všechno bylo předtím, než jste mě zabila a rozhodla se mě nahradit Darrocem za míň než měsíc! To jste moc dlouho smutek nedržela, slečno Laneová."

Co si to dovoluje? Smutek byl všechno, co jsem znala. Smutek a pomsta. "Pro tvoji informaci jsi mrtvý tři dny. A tohle odmítám dělat. Vypadni odsud. Vypadni." Vrazila jsem mu do rukou a proběhla kolem něj. "Nehodlám obhajovat to, co jsem ti udělala, když to nejsi doopravdy ty. To je moc na hlavu i na mě."

Popadl mě a otočil zpátky. "Radši věřte, že jsem naživu, slečno Laneová a věřte i tomu, že vás klidně zabiju. Moc dobře jste ukázala, komu patří vaše loajalita. Otočila jste se proti mně ve chvíli, kdy vám Ryodan řekl, že jsem hrozba a sejmula jste mě bez chvíle zaváhání-"

"Ale ano! Váhala jsem! Nechtěla jsem zabít svého strážce! Ryodan mi řekl, že musím! Nevěděla jsem, že jsi to ty!" Super. Tak teď se hádám s Sinsar Dubh o tom, jak jsem Barronse zabila. Proč by mi tohle chtěla udělat? Co by tím mohla získat?

"Měla jste to vědět!" vybuchne.

Věděla jsem, že bych to měla skončit, ale nemohla jsem.

S Barronsem jsem vždycky dštila síru a oheň a nezáleželo na tom, jestli je pravý nebo ne. Někteří lidé ve vás probouzí to nejhorší, jiní zase to nejlepší a pak jsou tu tací, strašně vzácní, na kterých jste závislí, protože ve vás probouzí úplně všechno.

Cítíte se kvůli nim naživu, následovali byste je do pekla, jen aby jste nemuseli podstupovat absťák.

"Jak jsem to měla vědět? Protože jsi ke mně vždycky tak upřímný? Protože Jericho Barrons je jako otevřená kniha? Ne, protože jsi se neobtěžoval mě varovat, co by se mohlo stát, kdybych vytočila KU. Počkat, už to mám - měla jsem to vědět, protože jsi se mi svěřil - stejně jako mnohokrát předtím - že se někdy měníš v devět stop vysokou, rohatou, šílenou bestii!"

"Nejsem šílený. Byl jsem dost příčetný na to, abych označkoval teritorium kolem vás. Zabíjel jsem pro vás jídlo. Sbíral vaše věci. Kdo jiný by tohle udělal? V'laneův pták není dost velký na to, aby s ním mohl chcát. Váš malý přítelíček MacKeltar nemá koule na to, aby přijal následky svých činů. A rozhodně netuší, co to znamená vlastnit ženu!"

"Vlastnit? Myslíš, že ženu můžeš vlastnit?"

Podíval se na mě pohledem, který říkal, Ale zlato, samozřejmě že ano. To jsi tak rychle zapomněla?

"Byla jsem Pri-ya!"

"A tenkrát jsem vás měl mnohem radši!" Přimhouří oči, jakoby konečně pochopil, co jsem před chvílí řekla. "Byl jsem mrtvý tři dny? A před dvěma dny jste nechala Darroca, aby si s vámi u té zdi dělal, co chce? To jste čekala jen jeden den, než jste mě nahradila? Já se o vás bál týdny. Bál jsem se, jestli nezničil moji značku na vaši hlavě, protože bych vás pak nemohl vystopovat v Zrcadlech. Celou tu dobu jsem se snažil dostat zpátky, abych vám před ním zachránil zadek a místo toho jste mu ho ochotně nabízela!"

"Já Darrocovi svůj zadek nenabízela!" Dostat zpátky odkud? Z říše mrtvých?

"Ženská se nebude k chlapovi takhle lísat, když s ním nespí."

"Ty nemáš ani ponětí o tom, co jsem dělala nebo nedělala. Slyšel jsi někdy pojem "v utajení"? O spaní s nepřítelem?"

"'Myslím, že by jsi měl být králem, Darrocu,'" vysmívá se mi falešně vysokým hlasem, "'a jestli chceš, tak mi bude ctí být tvojí královnou.'"

Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou.

"Neřekla jste to snad?"

"Ty jsi mě špehoval? A kdyby jsi byl opravdu Barrons, tak bys věděl, že nemůžeš věřit jen slovům."

"Protože vaše činy o vás tak dobře vypovídají? Kde jste spala včera v noci, slečno Laneová? Tady ne. Moje knihkupectví bylo otevřené dokořán. Vaše ložnice na vás nahoře čekala. Stejně jako vaše podělaná čest."

Otevřela jsem pusu a hned ji zase zavřela. Čest? Barrons po mně házel slova jako "čest"? Ehm... teda, Sinsar Dubh. Nemohla jsem se rozhodnout, co je víc anachronistické. I když "Barrons" a "čest" rozhodně nebyly slova, která bych kdy použila v jedné větě, tak jsem nemohla přijít na jediný důvod, proč by si Kniha vymýšlela takovéhle věci. Nikdy předtím na mě nevytáhla takhle dlouhou a detailní iluzi. Netušila jsem, co by tím mohla získat.

"Víte, proč jsem byl v tu noc ve stejné ulici jako vy a Darroc?" Když jsem neodpověděla, zavrčel: "Odpovězte!"

Zakroutila jsem hlavou.

"Nebyl jsem tam, abych vás a vašeho přítelíčka špehoval. Když už jsme u toho, jaké to je používat opotřebené zboží vaší sestry?"

"Jdi do hajzlu," řekla jsem hned. "To je dost ubohý i na tebe."

"To jste ještě nic neviděla. Tu noc jsem ho přišel zabít. Měl jsem to udělat už dávno. Ale neměl jsem to potěšení. Sinsar Dubh mě předběhla," řekl hořce.

"A dost. Ty jsi Sinsar Dubh!"

"To těžko. Ale jsem stejně nebezpečný jako ona. Oba vás dokážeme zničit. Když budu chtít, nic vás přede mnou nezachrání."

Bylo načase tu iluzi ukončit. Jediný důvod, proč jsem to nechala zajít tak daleko byl, protože to všechno začalo vcelku příjemně a já doufala, že se to obrátí v něco lepšího. Ale ať už Kniha hrála jakkoli bizarní hru, tak nehrála hezky a tenhle chladný, vrčící Barrons nebyl ten muž, kterého jsem si pamatovala.

"Je čas jít," zamumlala jsem.

"Nikam nejdu. Nikdy. Jestli si jenom na chvíli myslíte, že vás nechám uprostřed hry změnit stranu, tak se pletete. Investoval jsem do vás dost. Dlužíte mi to. Přivážu vás, zkrotím magií, cokoli budu muset udělat, ale vy mi pomůžete najít tu Knihu. A až ji budu mít, tak vás možná nechám naživu."

"Ty jsi Sinsar Dubh," řekla jsem znova, ale můj protest byl slabý. Zatímco mluvil, našla jsem svoje vidoucí centrum - to vševidoucí oko, které mohlo zničit jakoukoli iluzi a odhalit pravdu, kterou ukrývala - a soustředila na to veškerou svou pozornost.

Nic se nestalo. Nepraskla žádná bublina, iluze se nerozplynula. Moje ruce se začaly třást. Nemohla jsem se pořádně nadechnout.

To nebylo možné.

Zabila jsem ho.

A když jsem si uvědomila, co jsem udělala, soustředila jsem svůj zármutek na to, abych z něj udělala zbraň hromadného ničení. Měla jsem plán vytesaný do kamene a pevně stanovenou budoucnost.

Tohle... tohle... nevysvětlitelné vůbec nesedělo do mého pojetí reality. Ne s cíli, které jsem si stanovila, ne s tím, kým jsem se stala.

"Ale třeba taky ne," řekl. "Na rozdíl od některých lidí, já o opotřebované věci nestojím."

Ostře jsem se nadechla. Začala se mi nebezpečně motat hlava. To nemohla být pravda. Nemohl tu doopravdy být.

Nebo ano?

Vypadal jako Barrons, voněl a zněl jako Barrons a rozhodně měl i jeho chování.

Vykašlala jsem se na svoje vidoucí centrum. Potřebovala jsem šťávu. A věděla jsem, kde ji najít. Rozostřila jsem své vidění a překotně se snažila nasát tu sirovou sílu ze svého jezera.

Znovu jsem se začala soustředit a vyslala všechno, co jsem měla do jediného bodu.

"Ukaž mi pravdu," přikázala jsem.

"Vy byste nepoznala pravdu, ani kdyby vás kousla do zadku, slečno Laneová. Což se právě stalo." Usmál se na mě vlčím pohledem, ve kterém nebyla ani špetka kouzla jeho osobnosti. Jen zuby, které připomínaly tesáky proti mé kůži.

Podlomila se mi kolena.

Jericho Barrons tam pořád stál.

Tyčil se nade mnou, nahý a naštvaný se zaťatými pěstmi, jakoby se ze mě snažil vymlátit duši.

Schoulila jsem se na podlaze a podívala se na něj. "Ty n-nejsi m-mrtvý." Moje zuby drkotaly tak moc, že mi dělalo problém mluvit.

"Je mi líto, že vás musím zklamat." Kdyby pohledy mohly zabíjet, tak bych už byla šest stop pod drnem. "Počkat, ne, není."

Bylo toho na mě moc. Točila se mi hlava a zrak mi začínala zahalovat tma.

Omdlela jsem.