Karen Marie Moning: Burned (Fever 7) - 25. kapitola

Poté, co po Halloweenu padla zeď (a já už nebyla Pri-ya) a většina obyvatel byla buď mrtvá nebo pryč, jsem si splnila jeden ze svých největších náctiletých snů: vešla jsem do Brown & Taylor a ukradla všechno, co jsem chtěla.

Šátek od Alexandera McQueena, lodičky s obrovskými stříbrnými jehlami od Christiana Louboutina, které perfektně seděly k šatům od Chanel, klasický plášť od Burberry s hedvábím, peněženku a kabelku od Prady, boty od Dolce & Gabbany, a spoustu nádherného spodního prádla!

Pak jsem šla do obchodu vedle a vzala si makeup od Estée Lauder a Lancome. Nacpala jsem si do tašky všechny ty drahé hydratující masky, které jsem si nikdy nemohla dovolit, makeup, stíny a řasenku.

Pak jsem v Barronsově knihkupectví zabrala dva pokoje na čtvrtém patře (naposledy se to změnilo a byly na patře pátém) a založila si tam vlastní soukromý krám plný ženských potřeb: laky na nehty, odlakovače, odličovače, makeup a parfémy a neskutečně drahé šperky. (Časem jsem ještě přidala troje diamantové rolexky, které jsem našla na ulici.)

Zásobila jsem čtyři obrovské skříně tampóny, vložkami pro dny, kdy tampon nestačí. Další krabice byly plné vitaminu D, aspirinu, léků na chřipku a mýdla. Pak jsem se vrátila do obchodu a nabrala hromady toaleťáku a ty jsem dala do druhého pokoje. Ve třech lékárnách jsem vybrala antibiotika a další zásoby a antikoncepci a hormony na deset let dopředu. Tenkrát jsem si myslela, že budu mít štěstí, když budu žít tak dlouho.

Ale je ještě jeden sen, který jsem si chtěla splnit: chtěla jsem jít na místa, kam se nesmí a vidět to, co se nemá.

A to teď můžu.

Jsem neviditelná.

JSEM ZATRACENĚ NEVIDITELNÁ!

Je neskutečně těžké mít uvnitř sebe příčetnou bytost, která je geniální a vůbec není milá, která vám dokáže prohrabat mysl, pozorovat vše, co děláte, studovat a analyzovat vás a čekat celou věčnost na ten dokonalý moment, kdy vás dostane.

Je to horší, než se vyspat s nepřítelem, máte v sobě živého parazita, který je posedlý jedinou věcí: převzít nad vámi kontrolu, zbavit vás svobodné vůle a dělat si ve vašem těle, co chce. Jsme jako siamská dvojčata, jsme nucené sdílet stejnou krev a kyslík, denně spolu bojujeme o to, kdo bude tělo zásobovat.

Včera večer, když jsem stála v Rowenině kanceláři, jsem se snažila Knihu oblafnout, čekat na vhodnou příležitost, snažila jsem se donutit ji jednat, aby nás zachránila, to bylo původně vše.

Blafování.

Ale můj blaf se proměnil v přesvědčení a v tu chvíli nás Kniha zachránila tím, že mě udělala neviditelnou.

Nejen neviditelnou - ale dokonce mě nikdo nedokáže detekovat!

Už mě nesledují žádné smradlavé přízraky. Minulou noc zmizeli a neviděla jsem je už úžasných osmnáct hodin.

Pořád mám pevné tělo - to bylo první, co jsem vyzkoušela, když jsem utekla z té kanceláře setinu vteřiny předtím, než se poslední kámen spojil s ostatními. Neohlížela jsem se. Utíkala jsem rychleji než démon z pekla s Kerberem v patách. Běžela jsem, dokud jsem nerozrazila přední dveře opatství a pokračovala skrz tropickou noc za nimi a za sebou jsem v trávě zanechávala jen nepatrné stopy.

Mířila jsem přímo k fontáně, tam jsem si nabrala do dlaní vodou a vydechla úlevou, když jsem zjistila, že to jde. I když se ta voda okamžitě stala neviditelnou, cítila jsem mokro a když jsem ji pustila z rukou, tak už jsem ji zase viděla. Na chvíli jsem se bála, že je ze mě duch. Pospíchala jsem k jednomu z obrovských kamenů a položila ruku na ten chladný obsidián. Nezmizel, takže to očividně funguje jen na menší věci.

Když jsem šla po svých zpátky do Dublinu, protože jsem nechtěla riskovat jízdu autem, Sinsar Dubh trvala na tom, abych opustila tenhle svět, protože nás nikdy nepřestanou lovit.

Odmítla jsem.

Hádaly jsme se celou cestu zpátky do Dublinu, což trvalo skoro celou noc. Vyhrožovala, přemlouvala, snažila se mě k tomu dotlačit, a dokonce byla i milá.

Ani to se mnou nehlo.

Takže dokud nevytáhnu kopí, což spouští to vražedné šílenství, mám kontrolu a zůstávám v tomhle světě, tečka, konec.

Vyjádřila jsem se jasně a Kniha by to radši měla respektovat. Není pochyb o tom, že tohle je válka. Možná je teď trochu vlažná, ale i tak je to válka.

Trochu jsme si to spolu vyříkaly. Kniha je ochotná mi trochu pomoct, protože - i když mě naučila, že když vytáhnu kopí, tak lidé umírají - já ji minulou noc dala mnohem tvrdší lekci: jsem ochotná obětovat sama sebe, abych před námi uchránila svět.

A to mě nikdy nenechá udělat.

Takže jsem neviditelná, stejně jako všechny menší předměty, které si vezmu do ruky nebo obléknu na sebe.

Když jsem ráno dorazila do města, vyzkoušela jsem svoji tělesnost ještě víc, když jsem zakřičela na dvě holky, co se chtěly dostat do Férie, u Chestera, zatímco jsem jejich směrem hodila pár kamínků. Slyšely mě a kamínky je trefily. Bylo to neskutečně vtipné. Po návratu do knihkupectví jsem experimentovala ještě víc a uvědomila si, že jestli nebudu opatrná, tak bych se mohla prozradit třeba sezením na gauči či židli, kde by zůstal otisk mého zadku. Vypadá to, že malé věci mizí, když se jich dotknu, ale velké ne. Když projdu po koberci, tak po sobě nezanechám žádné stopy. Když spláchnu záchod, tak zůstane viditelný.

Myslím si, že kdybych se jim chtěla vydat na milost, tak mi to Kniha překazí. Ale žádný strach. Obětuju se, až nebude žádná jiná možnost.

Mezitím mě Sinsar Dubh udržuje schovanou.

"U mě dobrý," řeknu nadšeně, když zaťukám na vchodové dveře Barronsova knihkupectví. Jsou dvě odpoledne, přesně ten čas, kdy bývalý majitel a chlap, který je momentálně na špici seznamu lidí, co nechci ani vidět, nikdy není doma. Zrovna vylezu ze sprchy (kde jsem opatrně otřela všechny dlaždičky, než jsem uklidila vlhké ručníky zpátky do skříně) a převlékla se (do prvního outfitu po měsících, který se mi líbil, škoda, že ho nikdo neuvidí, včetně mě), obula jsem si boty s tichou podrážkou a popadla pár proteinových tyčinek. Dokonce jsem byla tak hloupá, že jsem se podívala do zrcadla, jestli nepotřebuju makeup. Ha. Ani náhodou. Nepotřebuju se ani pořádně učesat. Jíst bylo mnohem náročnější, protože nevidíte ani sebe, ani jídlo. Člověk si ani neuvědomuje, jak moc se spoléhá na periferní vnímání těla. Ale potom, co jsem se několikrát bodla do nosu a brady (rozhodla jsem se, že se nebudu znovu mýt, i kdybych měla na tváři skvrny od čokolády, protože je stejně nikdo nemůže vidět) jsem to nakonec zvládla.

Je čas podívat se, co se děje ve světě, co všechno jsem prošvihla. Je čas začít pátrat.

MacKayla Laneová: nezastavitelný superdetektiv.

Poprvé po několika měsících je zábava být sama sebou.

***

Stinná stránka toho, že jsem měla pevné tělo, byla ta, že jsem zůstala na milost živlům stejně jako všichni ostatní. A v Dublinu už zase leje, což je dobré pro kytky a stromy, ale ne pro mě.

Hned, co jsem vzala deštník do ruky, stal se také neviditelným, ale jsem tak ještě větší neviditelná překážka pro lidi na ulici, co se tu prochází jako za starých časů se sklopenou hlavou pod svými deštníky.

Dvakrát do mě kolemjdoucí nabourali, když jsem jim neuhnula dost rychle z cesty, a v obou případech jsem přišla o deštník, takže jsem za tu chvíli, než jsem ho sebrala, pěkně promokla. Tahle neviditelnost je docela ošemetná. Možná mi bude chvíli trvat, než si na to zvyknu. Připomenu si, že až dorazím, tak se musím usušit, abych za sebou nezanechávala loužičky.

Jsem napůl cesty k Chesterovi, když zahnu za rok a vrazím do kluka se zasněnýma očima, který stojí u starého cihlového domu přestavěného na byty a dívá se nahoru.

Snažím se nabrat zpátky ztracenou rovnováhu a přitom promoknu potřetí.

Moje spása je tady, stojí přímo přede mnou! Vezme si zpátky svoji Knihu, já už zase bud vidět a naklušu přímo před tu holku v zelených maskáčích, aby na vlastní oči viděla, že už nejsem hrozba!

"Tady jsi," vykřiknu nadšeně.

"Ne tak docela," řekne kluk se zasněnýma očima. "Ale ani ty tu tak úplně nejsi. To jsme ale pár. Máš na tváři čokoládu."

Jak jinak. Otráveně si mnu bradu a tvář. "Musíme si promluvit." Popadnu lidskou verzi Temného krále za ruku dřív, než zase zmizí. Stejně jako ostatní velké předměty, kterých se dotknu, i on zůstane viditelný.

"Co jsi zase provedla, krásko?"

"Já ne. To ty. Je to tvoje chyba."

"Chyba ryba. To je ve hvězdách."

Nechci se nechat zatáhnout do existenční debaty, takže jdu rovnou k věci. "Vezmi si tu Knihu ze mě zase pryč."

"Mluvíš s ní?"

"Ne," zapřu to okamžitě. "Ona mluví se mnou. Já skoro nikdy neodpovídám."

"Chladný oheň. Zmatená kreveta."

"Cože?" Já nechci mluvit s pološíleným králem. Já chci toho příčetného.

"Skoro nikdy: to je oxymoron. Rizikové spojky. Šedé lži." Znovu sundá moji ruku ze své paže. "Není to moje kniha."

"Blbost. Stvořil jsi ji." Znovu se ho chytím. Tentokrát ho nenechám odejít, aniž by mi pomohl.

"To říkáš ty."

"To je fakt."

"Otravný hmyz. Mají halloweenské masky. Nevěř jim."

"Vezmi. Ji. Ze. Mě. Pryč," řeknu skrz zaťaté zuby.

"Kolikrát to musí tvůj král říct? Nemůžeš se zbavit své esence."

"Ha! Já věděla, že to řekneš! Není to moje esence. Ale tvoje. A ty nejsi můj podělanej král."

"To jsem ani neřekl. Rozhodně ne podělanej. I když občas mám na mále."

To, co říká, nedává moc smysl. Ale u něj to není nic divného. Asi je to o to těžší, že je rozdělený do několika těl, protože jeho esence je tak rozlehlá, že se do jednoho lidského těla nevejde. "Nemůžu s tvým monstrem žít. Neměla bych si něčím takovým procházet."

"Aha," řekne s falešnou sympatií, "protože to není fér. A život je vždycky fér. O tom 'hříchy otců' jsou."

"Ty nejsi můj otec. A ne, není to fér."

"Technicky patříš králi a vždycky budeš. Upozornění: to, čeho se nejvíc bojíš, tě zničí."

"Přesně tak. Tak to ze mě dostaň pryč."

"Přestaň se toho bát."

"Ty jsi se jí zbavil. Tak proč bych nemohla já?"

"A jsme znovu na startu. Krásko, vzbuď se, nemůžeš se zbavit své esence."

Zírám na něj. "O čem to mluvíš? Ty ses jí nikdy nezbavil? Chceš mi říct, že jsi všechno svoje zlo hodil do knihy, ta mě nakazila a udělala ze mě další zlo - a vlastně všechno pro nic za nic?"

"Zkuste se k sobě chovat slušně."

Pak najednou kluk se zasněnýma očima zmizí, prostě zmizí a zanechá za sebou jen divnou nic neříkající poznámku visí ve vzduchu.

"Zři se Metaříka, krásko. Nemluv ani s jeho poskoky. Není to o slíznutí smetany... je to o darování slov." Jemný, ale obrovský smích se prožene deštivou ulicí jako bouře. "Dokonce i u toho zamračeného básníka."

"Chovat slušně? To je ta jeho neužitečná rada? Metařík? Poskoci? Smetana? O čem to sakra mluvil?

Dupnu nohou, uklouznu a spadnu na zadek přímo do přetékajícího kanálu. "Zatracený Danani," zakřičím a odhrnu si mokré vlasy z tváře.

"Nenávidím vás. Všechny. Jdi do prdele, kluku se zasněnýma očima!"

Náhlý poryv větru mi vytrhne deštník z ruky, ten je hned vidět, a pošle ho pryč ode mě ulicí, kde na konci narazí do cihlové zdi. Celý se poláme. Zableskne se a zahřmí.

Nejsem si jistá, ale přijde mi, že Temný král právě řekl: "Ty jdi do prdele, malý mokrý člověče."

Po chvíli se zvednu, seberu svůj zničený deštník a začnu se pomalu plahočit k Chesterovi.

***

Potom, co jsem se pořádně osušila na jednom ze záchodů, se rázně vydám směrem k přeplněným tanečním parketům u Chestera, kdyby mě bylo vidět, vypadal bych jako opilý čmelák, protože vyhýbat se lidem, kteří nevědí, že tam jsem je těžké.

Dvakrát dostanu do žeber loktem, jednou ránu do čelisti (tomuhle říkají tanec?) a pěstí do stehna (to jako fakt? Kdo se takhle hýbe?), než se mi podaří projít prvním klubem.

Zastavím se v prázdném prostory mezi kluby a zkoumám svoje prostředí a snažím se najít cestu.

Je to snadné. Je za vysokou temnou masou muže, kolem kterého se otevírá prostor, jako by to byl Mojžíš procházející Rudým moře.

"Barrons," zabručím.

Díky všem těm problémům s mojí nedávnou proměnou v kombinaci s tím, že mě Sinsar Dubh neustále nutí opustit Zemi, k tomu celá ta záležitost s králem - možná by bylo lepší najít nějaké příčetnější varianty krále jako třeba McCabea - jsem vůbec neměla čas zaobírat se tím, co mi Barrons provedl.

Se spravedlivým rozhořčením zamířím k němu. Povede se mi k němu přiblížit s minimem nehod. Možná jsem neviditelná, ale moje tělo na něj pořád reaguje a to mě štve ještě víc. Nejdřív jsem napjatá, bojím se, že mě ucítí, ale cokoli Kniha dělá, funguje to i na Barronse. Zajímalo by mě, co si myslí, že se mi stalo. A taky umírám touhou vědět, co se přihodilo v opatství po mém odchodu.

Když procházíme kolem stráží (kolem Fadea a obrovského bělovlasého muže s planoucíma očima) a vystupujeme po chromovaných schodech, začíná se mi dýchat o něco lehčeji. Soustředím se na každý jeho pohyb, kdyby se náhodou zastavil, tak ať do něj nenabourám. I když ho zrovna teď nemusím, musím přiznat, že má fakt pěkný zadek. Kráčí s jasným cílem, přesně tak, jak jsem chtěla já, do Ryodanovi kaceláře, plácne rukou na nástěnný panel a vejde dovnitř. Vůbec netuší, že supertajná špionka slečna Laneová je mu v patách.

Jak se za mnou zavírají dveře, dojde mi, že budu naslouchat necenzurované konverzaci mezi Barronsem a Ryodanem. Fascinující. Říct, že jsem jedno velké ucho, je slabé slovo. Podívám se pod sebe, jestli náhodou nekapu na podlahu, abych se náhodou neprozradila.

Ryodan sedí za stolem a hraje si s černým nožem, který vypadá neskutečně starý. Kromě toho nože je celý stůl prázdný. Je mi jasné, že od incidentu s Lorem minulý týden si ten stůl nechal vyčistit několikrát. Ten černý nůž je také vyleštěný a odráží mezi jeho rukama světlo.

Je oblečený bezchybně jako vždy v tmavých kalhotách šitých na míru a vyžehlené košili, kterou má ohrnutou k loktům, takže odhaluje jeho svalnaté, jizvami pokryté předloktí. Má stejnou stříbrnou manžetu jako Barrons. Připomíná mi tu, co jsem viděla minulou noc u Jady na zápěstí a už tenkrát jsem bezmyšlenkovitě přemýšlela, kde ji vzala. Neviděla jsem ji pořádně, protože přes ni měla částečně rukáv.

Pohnu se dopředu, dávám si pozor, abych do něčeho nenarazila, což je těžší než si myslíte, protože se nevidíte a zvědavě ho pozoruju. I když bych mu to nikdy neřekla, je to fakt kus. Kdyby mě bylo vidět, tak bych se na něj nedívala tak upřeně. Něco v jeho vzezření od toho člověk odrazuje. Jeho řezané rysy jsou strnulejší než obvykle, na bradě má strniště. Spíš než obchodník vypadá jako nájemný vrah, kterého donutili obléct si oblek. Jeho husté krátké vlasy, které má po stranách oholené, mu stojí rozcuchané na hlavě, jakoby si do nich několikrát vjel rukama. Díky těmhle malým detailům vím, že je Ryodan dost rozrušený.

"Už nepředstíráš, že papíruješ," posmívá se mu Ryodan.

Ryodan se neobtěžuje na něj podívat. "Dneska ráno mi poslala zprávu. Řekla, že jestli ji nevydáme Mac, tak srovná Chestera se zemí. Věřil bys tomu. Vyhrožuje mi. Před pár týdny byla ještě dítě. Teď je z ní zatracená ženská. Dospělá, sebevědomá ženská s myslí ostřejší, než je můj nůž a stejně chladná a zuřivá. Neskutečně nebezpečná. Už jako dítě byla nebezpečná."

"Já poslal zprávu do opatství," řekne Barrons. "Řekl jsem, že jestli nám nevydají Mac, tak to zasraný místo strhnu k zemi."

Aha, takže obě strany si myslí, že mě dostali. To to asi neskončilo na přátelské notě. Jsem překvapená, že tam ráno Ryodan nevyrazil s celou Devítkou, aby Jadu unesl a zamknul ve svém podzemním vězení.

"Věříš, že mají Mac," řekne Ryodan.

"Ještě jsem se nerozhodl. V jednu chvíli jsem ji cítil, v další ne. A od té doby nic."

"Bojíš se o ni." Je to otázka, i když Ryodan na konci nestoupne hlasem. Čekám na Barronsovu odpověď.

"Ne."

Naježím se. To je všechno? Obyčejné ne? To ho vůbec nezajímám? Takhle dopadne náš vztah? Tak, že neviditelná zjistím, že mu na mně vůbec nezáleží?

"Vrátí se," řekne Barrons.

"Je schránkou pro Sinsar Dubh, virtuálně má k dispozici neomezenou moc. Nejsem si jistý, že ani já bych neodolal tomu pokušení."

Není? Kurva, kurva, kurva. Tak to je vymalováno. Jsem v háji.

"Už to jednou zvládla. Dokáže to znovu. Mac v sobě má oheň, který se nedá uhasit."

Celá se rozzářím, cítím se pět metrů vysoká a nezranitelná. Jestli ve mě má Barrons tak neochvějnou důvěru, tak dokážu cokoli. Pak se zamračím. Kdyby mi opravdu tolik věřil, tak by mě nechal vypořádat se s tím, co se mezi námi stalo ten první den. Přimhouřím oči a ukážu mu prostředníček.

Ryodan řekne: "Vypadala tak na osmnáct, devatenáct."

"Fyzicky bych řekl na dvacet," řekne Barrons. "Mentálně bych to viděl spíš k těžkým třiceti."

Jestli mluví o Jadě jako o možné Dani, tak souhlasím s Barronsem.

"Je chladná jako led."

"Kdysi se bála, že umře, než vyroste," řekne Barrons. "Teď už nemusí."

"Je sakra nádherná."

Barrons se na něj zadívá a pak řekne: "Už je pro tebe dost stará."

"Proto jsem na ni nedával pozor."

"Blbost. Všichni jsme v ní viděli tu ženu, kterou se jednou stane. Jen jsme si nemysleli, že to bude tak rychle."

"Chtěl jsem, aby měla- kurva, na tom nezáleží."

"Propásla dětství. Je to pryč. Adaptuj se."

Ryodan se mírně usměje. "Rád jsem ji sledoval, když si užívala mládí. Byla namyšlená. Producírovala se všude, jako by byla nezranitelná. Měla mít před sebou ještě celé roky."

"Pořád se producíruje. A cítí se nezranitelná."

"Uzdravovala se. Dokud se nepohádaly s Mac. To jí zamotalo hlavu. Chtěl jsem jí být oporou, zatímco si to všechno srovná. Zatímco se bude rozhodovat, kým chce být. Myslel jsem, že když ji zabráním v tom, aby musela další léta dělat těžká rozhodnutí, tak se přizpůsobí. Ať je radši proti mně, než proti celému světu. Ta příležitost je teď pryč." Ryodan se na dlouhou dobu odmlčí. Když znovu promluví, jeho hlas je tichý a syrový. "Je to, jakoby moje Dani umřela."

Zarazím se těsně předtím, než se hlasitě šokovaně nadechnu. Možná mě nevidí, ale můžou mě slyšet. Ten zármutek v jeho hlase mi připomněl ten můj. Jestli je Jada opravdu Dani, tak už nikdy neuvidím ten její úsměv, ty jiskřící noci, nebudu poslouchat, jak ničí Angličtinu těmi svými frázemi. Ta noc, kdy přede mnou utekla do Zrcadel, byla naše poslední rozloučení. Byl to poslední pohled na holku, kterou jsem milovala jako sestru. Má pravdu, je to jako by moje Dani umřela. Ta čtrnáctiletá holka je nenávratně pryč.

"Kdy ji uneseme?"

Ryodan opatrně položí ten černý nůž na stůl a vzhlédne.

"Neuneseme. S 'Jadou' to takhle nepůjde. Jen se nám ještě víc vzdálí a zatvrdí. Lor to nedá, až ji uvidí. Zbožňoval ji." Promne si bradu a na dlouhou dobu je to jediný zvuk v místnosti. Zadržím dech, protože jsem si najednou vědomá každého zvuku, které moje tělo může vydat. "Když už mluvíme o Lorovi, jak ho kurva dostaneme z toho stavu Pri-ya."

Barrons řekn: "On není Pri-ya."

"Mac říkala-"

"Lhala," řekne Barrons bezbarvě.

Ježíš, nemohl by mě prásknout ještě rychleji?

"A ty jsi mi to neřekl."

"Taky je tu pár věcí, které jsi mi neřekl. Věděl jsi, že Dani má alter ego."

"Mac toho ví až moc," řekne Ryodan a tím změní téma hovoru.

"Stejně tak 'Jada'. Teď už je to jiný svět. Ženy jsou jiné. Vyvíjíme se. Stejně jako náš kodex."

"Jak příhodné. To řekni Kasteovi. Á je mi to líto, pitomče, ale vybral jsi si špatné století na to, aby sis nechal ženu, kterou jsi chtěl."

"Proto jsme neudělali to, co jsme udělali a ty to víš."

"To, co vím, bratře, je, že pro Mac porušíš každé naše pravidlo."

"Zameť si před vlastním prahem, Ry. Rozdíl je ten, že já ti v tom pomůžu."

"Lor nikdy nebyl Pri-ya." Ryodan zhnuseně potřese hlavou. "Princezny nás nemůžou proměnit. Kurva. Mac je-"

"Moje," řekne Barrons příkře. "Vůbec to nezkoušej. Jestli budeš mít problém s Mac, vyřiď si to se mnou. Já jsem její štít, jsem jako její druhá kůže."

Uf. Zrovna teď ji nepotřebuju, ale docela mě to vzrušuje."

Ryodan se se zavrčením zvedne a vyrazí ze dveří tak rychle, že ztuhnu, protože si nejsem jistá, s kým mám zůstat. Pak to za mě rozhodne Barrons, protože vyrazí za Ryodanem a já musím utíkat, abych jim stačila. Zamračím se na svoje boty. I když mají gumové podrážky, pořád vržou. Naštěstí i ty jejich.