Karen Marie Moning: Burned (Fever 7) - 40. kapitola

úterý 29. března 2022

  


MAC

O pět dní později a celý osm dní poté, co Barrons umřel na té hoře, se stále ještě nevrátil a já jsem jak na trní a absťák po Temném masu na tom má jen malý podíl. To, že vím, že se pokaždé vrátí, neznamená, že se o něj strašně moc nebojím.
    Netuším, kde Devítka prochází "znovuzrozením". Netuším, jak je to daleko. Dokonce ani nevím, jestli je to na téhle planetě. Co když uvázl v nějaké IDD? Co když spěchal, risknul to letadlem a vletěl do černé díry? Zabilo by ho to a znovu by se musel narodit, nebo by to byl jeho definitivní konec. Může celé to dananské pokřivení světa nějak ovlivnit schopnost ho doopravdy zabít?    
    V minulosti mu to trvalo čtyři dny i míň. Ale taky to byl měsíc, než se vrátil poté, co jsme ho s Ryodanem zabili ve Férii. Teď už podruhé zemřel na kraji útesu. Musím si pamatovat, že bychom se útesům měli s Barronsem vyhýbat.
    Další tři týdny nepřežiju. Začínám z toho bláznit.
    Pořád jsem neviditelná a s té emoční houpačky mi začíná hrabat, zvlášť když mě nikdo nevidí, ani já sama sebe v zrcadle. Začala jsem si dělat starosti, že zmizím úplně.
    Nemůžu se přinutit navštívit rodiče a vysvětlit jim, proč jsem neviditelná.
    Kniha se ve mně stále nepohnula, ne od chvíle co mě zmizela a to mě taky děsí. Přemýšlím, jestli se jí něco nestalo. Určitě mě nechce nechat neviditelnou napořád. I když miluju tu moc a bezpečí, jaké mi to nabízí před nepřáteli, už mě unavuje dívat se do zrcadla a nevidět nic. Ráda se na sebe dívám. Mám ráda, když se na mě dívá Barrons a já můžu pozorovat, jak jeho oči tmavnou touhou.
    Nemůžu se nalíčit. Před pár dny jsem si zkoušela vyfoukat vlasy a podařilo se mi tak akorát spálit obočí a vysušit oči. Už je to týdny, co jsem si lakovala nehty. Nemůžu si je dokonce ani odlakovat. Včera jsem se najednou lekla, že ztloustnu a ani si toho nevšimnu. Musela jsem doběhnout do nejbližšího domu, najít váhu a zvážit se. Bohužel pokaždé, když jsem si na ní stoupla, tak váha zmizela. Ani si neuvědomíte, jak je ujišťující každý den se vidět, dokud o tu možnost nepřijdete. Včera večer jsem chodila po obchodě a našla knihu Neviditelný muž, rozhodla jsem se jí přečíst a zjistit, jak to vše zvládal, ale to napětí se nedalo vydržet, a tak jsem přeskočila rovnou nakonec.
    Pak jsem ji mrskla přes celou místnost.
    Jo, tak napořád skončit nechci.
    Chodím strašit do Chestera tak jednou, dvakrát denně a hledám tam Ryodana, abych poslouchala, jestli nezaslechnu něco o Barronsovi, ale zatím jsem majitele klubu neviděla od chvíle, kdy se před dvěma dny vrátil se Skotovým tělem. Nebo alespoň s tím málem, co z něj zbylo. Naposledy to vypadalo, že Ryodanovy povinnosti převzal Fade.
    Keltarové se vrátili do Skotska hned, jak dostaly zpátky Dageovi ostatky. Vzali s sebou Christiana a já konečně viděla Colleen - těším se, až se s ní zase setkám za nějakých lepších okolností. Chtějí pro Dagea uspořádat druidský pohřeb a všichni Keltarové se ho zúčastní. Stála jsem a dívala se, jak odchází, v hlavě jsem slyšela smutně hrát dudy. Lákalo mě zúčastnit se pohřbu, ale nechtěla jsem opustit město, dokud se Barrons nevrátí.
    Pět dní a čtyři dlouhé noci v tichém obchodě. Nespím v našem doupěti pod garáží, když tu není. Připadám si tam malinká a osamělá. Neustále sebou házím na gauči a čekám, až se rozezvoní zvonek nade dveřmi.
    Hraju si s manžetou, kterou jsem si vzala hned, jak ji Jada hodila na zem. Teď se alespoň nemusím bát, že mi Světlí či Temní ublíží. Jestli se dá Cruceovi věřit.
    Když už mluvím o Cruceovi, zajímalo by mě, co se děje v opatství, jestli se Jadě povedlo zastavit tu změnu a zavřít dveře do jeskyně, kde je uvězněný. Zajímalo by mě, co zjistila, když byla ztracená v Zrcadlech pět a půl roku. Vyrazila bych tam, ale právě teď chci zůstat blízko opatství. Za pár dní mě možná čekání přestane bavit a půjdu se rozhlédnout kolem.
    Ve chvíli, kdy se Jada dostala k mému kopí, vyrazila na lov. Další den Dublin Daily psal o stovkách mrtvých Dananů.
    A další taky.
    A i ten další.
    Asi se snaží vynahradit si své zklamání z toho, že nedokázala ochránit Dagea.
    Jada nelhala. Rozhodně ví jak zabíjet.
    Když jsem včera poslouchala u Chestera, slyšela jsem, že Danani znovu začali používat kouzlo, které maskuje jejich nadpozemskost, aby splynuli s lidmi a vyhnuly se tak Jadině smrtícímu kopí.
    Proto jsou teď vidoucí důležitější než kdy dřív.
    Frustrovaně si vydechnu. Od včera jsem u Chestera nebyla. Je čas zase vyrazit. "No tak, Barronsi," zamumlám. "Koukej se vrátit." Na stole u gauče nechám vzkaz, pokud by se náhodou vrátil, až tady nebudu.

***

Vklouznu k Chesterovi se skupinou opilců. Na okamžik zůstanu stát na balustrádě a dívám se dolů, ale Ryodana nikde nevidím. Neobtěžuju se hledat Barronse. Vím, že by se vrátil nejdřív za mnou do obchodu, než by vyrazil jinam.
    Je tu Jo, sluší jí to, vlasy jí střílejí všemi směry, má na sobě krátkou skládanou sukni, boty na vysokých podpatcích a krátkou bílou košili. Jsem ráda, že se od Ryodana nenechala vyhnat. 
    Sean O'Bannion sedí u stolu se čtyřmi hustě vypadajícími chlapy, hlavy mají u sebe a tiše se baví. Zajímalo by mě, jestli už se Kat vrátila, jestli je v pořádku a jestli jsou stále spolu.
    Nahoře nad schody jsou Lor a ještě jeden člen Devítky, kterého jsem předtím neviděla. Je vysoký, tmavý a svalnatý. Je sexy takovým tím způsobem jako Jason Statham s plnovousem a intenzivníma očima. Trochu se usměju, když se Lorův pohled několikrát zastaví na Jo. Jeho ústa se trochu změní, když se na ni dívá. Ten pohled znám. Chce se s ní znovu vyspat.
    Barrons. Bože. Potřebuju, aby se už vrátil. 
    Fade hlídá, vše bedlivě sleduje a je připravený na sebemenší vyrušení klidu.
    Sejdu dolů a zamířím přes klub, opatrně proklouznu mezi Lorem a tím vyhazovačem, co vypadá jako Jason Statham. Pak si pospíším nahoru po schodech do soukromého patra.
    Dneska neodejdu, aniž bych trochu slídila. Jestli spustím nějaký alarm, tak ať. Jsem neklidná, znuděná a neviditelná. To je pro ženu nebezpečná věc. 
    Přemýšlím, co chci vidět nejvíc: tajný sex klub Devítky, o kterém se jen šeptá? Ne. To by mi v mém stavu jen přitížilo. Zkusím najít jejich soukromé pokoje? Hmmm. To by mohlo být zajímavé. Ukrást Ryodanovi tu temnou dýku, abych mohla kontrolovat Papu Roache?
    Páni. Ta úžasná myšlenka mě uzemní.
    Jestli je pořád tady, prostě budu předstírat, že jsem se ho chtěla zeptat, jestli už se Barrons vrátil.
    A tu samou výmluvu bych použila, kdyby mě přistihl někdo jiný.
    Nemůžu uvěřit, že mě to nenapadlo dřív! Všechny zbraně jsou dobré.
    Zamířím přímo do jeho kanceláře, rozhlédnu se po chodbě, abych se ujistila, že se nikdo nedívá, přitisknu ruku na panel a vklouznu dovnitř.
    Je prázdná.
    Jsem tu jen já a Ryodanova technika. Stěna z oboustranného skla je obsypaná různými přístroji a celý perimetr klubu sledují kamery s vysokým rozlišením. Arogance tohohle muže, když si myslí, že přes jeho vyhazovače u dveří se sem nikdo nedostane, je zarážející.
    Zamířím přímo k jeho stolu. Ten nůž už tam ale není. I jeho stůl je prázdný. Stojím a rozhlížím se kolem, snažím se ho najít a potom se v jeho šuplíku snažím objevit ten skrytý panel, kde měl Jadinu smlouvu. Nejspíš ho tam schoval.
    Když se panel objeví, znovu jsem zklamaná, protože zásuvka je prázdná. Prohledám další stranu stolu a pak sebou plácnu do židle. Snažím se přemýšlet jako on. Kam bych ji dala, kdybych byla Ryodan?
    Znovu se podívám na schovanou zásuvku. Kdybych byla on, taky bych takovou měla. Sáhnu pod šuplík a na hladkém dřevě se snažím objevit nějakou anomálii.
    Žádná tam není. Opatrně tisknu prsty k dnu šuplíku i k nohám stolu.
    Mám to!
    Uprostřed zdobení je malé tlačítko.
    Když se otevře druhý panel, znovu jsem zklamaná. Žádný nůž. Jen spousta řad černých knoflíků jako tlačítka na klávesnici. Žádné není popsané. Netuším, k čemu jsou.
    Držím nad nimi prst a přemýšlím. Jak znám Ryodana, mohla bych nechtíc vyhodit celý klub do povětří.
    Povzdechnu si. Určitě ne. Kdyby to bylo destrukční tlačítko, tak by určitě bylo rudé, ne?
    Zadržím dech a stisknu první tlačítko vlevo.
    Nic se nestane.
    Rychle se rozhlédnu po místnosti, jestli odněkud nevyjel další skrytý panel. Ale nic se nezměnilo. A tak zmáčknu další tlačítko.
    Znovu nic.
    Pak rychle za sebou zmáčknu další čtyři.
    Vůbec nic. K čemu sakra jsou?
    Otráveně odfrknu, opřu se v křesle, hodím nohy na stůl, založím ruce za hlavou a zavřu oči. Představuji si, že jsem on a snažím se přijít na to, co by mohl mít po ruce.
    Předstírám, že jsem Ryodan, sedím ve své kanceláři, odkud sleduji svět a řídí do nejmenších detailů své království.
    Otevřu oči a rozhlédnu se.
    Monitory. Zatraceně. V klubu je určitě pár míst, na které se chce dívat, ale nechce, aby je viděl někdo jiný.
    Shodím nohy a sednu si rovně. Tentokrát, když začnu mačkat tlačítka, pozorně se dívám na obrazovky před sebou.
    Aha! Přesně jak jsem si myslela, tímhle se ovládají soukromé kamery! Ty, které monitorují místa, kam se obyčejní návštěvníci nepodívají.
    Na první obrazovce je vidět schodiště a kuchyň.
    Hups, takže evidentně věděl, že jsem tam chodila krást jídlo, když jsem tu zůstávala.
    U kuchyňského pultu stojí bělovlasý muž s planoucíma očima, jí... ale ne. To jsem vidět nechtěla. Rychle obrazovku vypnu.
    Druhé tlačítko nahradí obraz Joina klubu (asi na ní chtěl dohlížet) a místo toho se objeví temný pokoj se zdobenými zdmi a krásným stropem. Je prázdný.
    Pořád bedlivě sleduju kamery u stropu. Třetím tlačítkem nahradím Sinatrův sub-klub kamerou mířící na nádhernou tělocvičnu se zrcadly.
    Kasteo je natažený na lavici s činkou. Je do půl těla nahý a má víc jizev než ostatní.
    Nalevo od něj je stín ležící ženy, která stejně jako on zvedá činky.
    Překvapením zalapu po dechu a pomalu se zvednu na nohy. Nemůžu uvěřit svým očím. Rychle oběhnu stůl, abych si stoupla přímo před obrazovku. "Kat?" řeknu tiše. "Kat posiluje s Kasteem? Jak to?" Je tam z vlastní vůle? Unesl ji Kasteo? Nebo ji tam Ryodan s ním zavřel? Předstíral, že nemá tušení, kde Kat je!
    Ještě chvíli se dívám a pak pospíchám zpátky za stůl. Chci vědět všechno. Tohle je neuvěřitelné.
    Zmáčknu další tlačítko. Objeví se dlouhá temná chodba. Jde po ní Lor a mě by zajímalo, kam tak pospíchá. Ztratí se mi, ale já zmáčknu tlačítko hned vedle. Jak jsem předpokládala, můžu ho sledovat na další kameře. Podobně ho následuju až do křídla pro služebnictvo. Když zmáčknu páté tlačítko, znovu zalapu po dechu, když Lor popadne zezadu Jo a otočí ji. Vidím, jak mluví. Ona je naštvaná, on taky, ale neslyším jediné slovo. Otráveně studuju klávesnici s tlačítky a připadám si ochuzená o svou reality show. Nikde nemůžu najít tlačítko zvuku.
    Když se znova podívám na obrazovku, Lor drží Jo čelem ke zdi a je k ní přimáčknutý. Obě její ruce drží ve své jedné uvězněné mezi tělem a skleněným panelem.
    Vidím její profil. Už není naštvaná. Teď je vzrušená.
    Druhou rukou si Lor rozepíná pásek a sukni ji vytáhne k pasu, než jim stihnu dopřát soukromí, už do ní vstupuje.
    Jo se prohne v zádech a ten výraz na její tváři je-
    "Přesně jak jsem si myslela. Všichni s někým spí, jenom já ne," zamumlám otráveně.
    Vypnu obrazovku a pospíchám k další.
    A pak dlouho a nechápavě koukám na to, co mám před sebou.
    "Ne," řeknu nakonec. "Nešel by nejdřív sem. Šel by nejdřív za mnou."
    Ale nešel.
    Barrons je zpátky.
    Stojí v kamenné místnosti, kterou neznám. Myslím. Prosím, ať to není ten sex klub, o kterém se tu šeptá. Ať mu stačím já.
    Najednou se v záběru objeví Ryodan.
    Kde to jsou? Co to dělají? Proč nešel Barrons za mnou, aby mi řekl, že je zpátky?
    Dívám se na obrazovku a nespouštím z ní oči. Minuty plynou a nic se nemění. Vypadá to, že spolu ani nemluví. Jen něco pozorují.
    Vymaním se z transu a zmáčknu další tlačítko.
    Objeví se další tlumeně osvětlená kamenná místnost.
    V té temnotě se hýbou stíny.
    Co to tam dole je?
    Co to pozorují?
    Ta věc se oddělí od stínů a klopýtne ke světlu. Zašklebí se a stáhne se zpátky.
    Najednou se v Ryodanově kanceláři nemůžu pořádně nadechnout.
    Ruka mi vyletí k ústům a zapotácím se.
    Dageus MacKeltar není mrtvý.

6 comments:

zdena řekl(a)...

Ahoj Míšo,
moc si vážím Vaší práce s překladem. Velký dík za ni.
Těším se, až zasednu, a zhltnu, možná to vezmu ještě tak 2 díly zpět, ať trochu osvěžím. Takže ve výhledu pro mne spousta potěšení.
Jen jsem přečetla konec této kapitoly a ptám se - tohle je poslední kapitola? Protože za mě mrtvičný stav. Oni ti autoři umí napínat naprosto báječně, že hned chci pokračovat další knihou. Tak ať vím, jestli se do ní konečně mohu pustit. A pokud to je vážně poslední kapitola, budu fakt strašně nadávat na autorku.
Díky za info a ať se Vám ve všem daří.

Michaela řekl(a)...

Není vůbec zač :-) Ano, tohle je poslední kapitola a naprostý souhlas! Mám v plánu sepsat menší ohlédnutí za překladem, kde se k tomu vyjádřím :-D A kde vám řeknu, jak to bude s překladem dalších dílů :-)

Ilionis řekl(a)...

Mockrát děkuji! :-)

Anonymní řekl(a)...

Zdravím Vás, Míšo, a moc děkuji za doplnění Iced a Burned. Bez Vašeho překladu bych se tak daleko nedostala. Jste skvělá, že i s rodinou toto zvládáte. Myslíte, že se v budoucnu pustíte i do pokračování? Jsou k sehnání ještě dva díly - Feverborn a Feversong. Určitě byste udělala ohromnou radost spoustě z nás, kteří jsme zvědaví, jak to všechno dopadne.;)
S přáním všeho nejlepšího ve všech oblastech
Věra

Rena řekl(a)...

Veľká vďaka za celú knižku :-)

Míša řekl(a)...

Moc děkuji za kapitolu i překlad celé knížky ♥️♥️♥️