Karen Marie Moning: Feverborn (Fever 8) - 2. kapitola

pátek 15. července 2022

 



Inverness, Skotsko, vysoko nad jezerem Loch Ness.

    Christian kdysi věřil, že už tam nikdy nevkročí, alespoň ne jinak než ve svých na půl bláznivých snech.
    Dnes to bylo šílenství v jiném slova smyslu.
    Dnes pod ocelovým a rudým nebem pohřbí muže, který zemřel, aby ho zachránil.
    Celý klan Keltarů se sešel na rozlehlém hřbitově za zničenou věží poblíž hrobky Zelené paní, aby vrátil ostatky Dagea MacKeltara zemi v druidy posvěceném rituálu, aby jeho duše mohla vzlétnout a znovu žít. Reinkarnace byla základem jejich víry.
    Vzduch byl těžký a vlhký s blížící se bouří. Pár mil na západ udeřil blesk a na krátkou chvíli osvítil kamenné vrcholky a zelená údolí jeho rodné země. Vysočina byla daleko krásnější, než si představoval ve své mysli, když byl přikovaný k útesu a umíral znovu a znovu. Zatímco tam visel, období vražedné zimy skončilo. Kvetl vřes a on přenesl váhy z nohy na nohu, aby ulevil svému bolavému klínu. Některé části těla se mu ještě nezahojily. Vykuchala ho tolikrát, že se nehojil správně, ta mrcha ho ani nenechala, aby mu dorostla nová střeva, než se do něj pustila znovu.
    "Tělo je připraveno, můj pane."
    Christopher a Drustan přikývli, zatímco poblíž stála Chloe u Gwen v náručí a plakala. Christian si trochu pobaveně uvědomil, že i on přikývl. Když řeknete někomu "můj pane", tak všichni Keltarové v místnosti pokynou, stejně jako i pár žen. Jejich klan byl plný zemanů a žádných obyčejných lidí.
    Připadalo mu, jako by uběhlo celé století od chvíle, co stál naposledy u těchto hor a údolí, měl radost ze života, užíval si studium na univerzitě i svoji soukromou misi v Dublinu: zpovzdálí sledoval nepředvídatelného, nebezpečného majitel Barronsova knihkupectví a starožitnictví, zatímco hledal prastarou Knihu plnou černé magie. Ale to bylo ještě předtím, než se Dohoda, kterou Keltarové dodržovali po celá tisíciletí, zhroutila, zdi mezi lidmi a Danany padly a on sám se stal jedním z Temných.
    "Položte tělo na hranici," řekl Drustan.
    Chloiny vzlyky se změnily v tichý pláč, když uslyšela ta slova, a pak v divoký hrdelní křik, který rval Christianovi vnitřnosti stejně důkladně jako to dělala Karmínová ježibaba. Dageus a Chloe společně překonaly neskutečné překážky, jen aby Dageus zemřel na tom útesu. Byla to jen a jen Christianova vina. Netušil, jak se na něj Chloe mohla vůbec podívat.
    Když se nad tím zamyslel, tak ona se na něj vlastně vůbec nepodívala. Od doby, co se vrátil, se na něj nepodívala ani jednou. Netušil, jestli to bylo proto, že ho nenáviděla, protože způsobil smrt jejího manžela, nebo proto, že se jen vzdáleně podobal muži, které znala a teď připomínal jen temné Danany. Věděl, že na něj není hezký pohled. I když to vypadalo, že se jeho proměna zastavila u dlouhých temných vlasů, zvláštních tetování a, kurva, křídel - zatracená křídla, jak s nimi měl asi žít? - ale i on viděl, že se stalo něco zvláštního s jeho očima. Byl to chladný pohled pramenící z nekonečnosti. Nikdo se mu nedokázal dívat do očí, ne dlouho, ani jeho matka a otec. Jeho sestra, Colleen, byla jediná, kdo s ním od návratu prohodil pár slov.
    To, co zbylo z Dageova tělo bylo položeno na dřevěný pult.
    Budou zpívat a rozloží kolem něj příslušné elementy, potom tělo spálí, aby se jeho duše mohla znovu narodit. Po obřadu se popel zakope do hrobu, kde se promíchá s hlínou, aby našel nový život.
    Pohnul se dopředu, aby se připojil k ostatním, pohnul rameny, aby netáhl křídla po zemi. Už ho přestávalo bavit je pořád čistit. I když je neustále maskoval neviditelným kouzlem, pokud je zrovna neukazoval, aby dokázal svou sílu, on sám se na ně musel dívat, protože nechtěl chodit s jehličím a jiným bordelem zamotaným v peříčkách.
    Peříčka. Zatraceně, takhle si svou budoucnost fakt nepředstavoval. Jako nějaké kuře.
    Klan ponuře obklopil hranici. Nečekal, že na obřad půjde, ba že se ho dokonce bude aktivně účastnit, ale Drustan na tom trval. Jsi Keltar, chlapče, jsi především Keltar. Patříš sem. Pravděpodobně zapomněl, že Christian je chodícím detektorem lži, takže věděl, že Drustan nechce být v jeho přítomnosti. Na druhou stranu nechtěl být v přítomnosti nikoho, dokonce ani u své ženy Gwen. Chtěl zmizet do hor a sám truchlit pro svého bratra.
    Kdysi by se Christian hádal. Teď toho moc neříkal, jen to co bylo opravdu důležité. Tak to bylo snadnější.
    Když zpěv začal a posvátný olej, voda, kov a dřevo byly položeny na východ, západ, sever a jih, zvedl se prudký vítr, který vanul skrz skalnatá údolí. Uhodil hrom a nebe se zatáhlo hrozivě vypadajícími mraky. Tráva se prudce zmítala, jako by v ní pochodovala neviditelná armáda.
    Dívej se, poslouchej, pociť to, šeptala mu zdánlivě vzdouvající se tráva.
    V dálce na druhé straně údolí začalo prudce pršet a šedý plát vody se rychle přibližoval k nim. Přímo nad hranicí se zablesklo a všichni sebou trhli, když se přes noční nebe rozběhlo krvavě rudé světlo blesku. Ve vzduchu visel pronikavý pach síry.
    Dělo se něco zvláštního.
    Něco bylo špatně.
    Vypadalo to, že mocná slova druidského pohřebního obřadu rozrušila elementy. Měly by okolí zklidnit a připravit zemi na příchod mocného druida, a ne rozpoutat takovéhle peklo.    
    Že by Vysočina odmítala přítomnost Temného prince na druidském obřadu? Neměl pořád krev Keltarů, díky které stále patřil Skotsku?
    Jak Christian dál zaříkával, hlídal se, aby nepřehlušoval ostatní, nebe bylo čím dál divočejší a noc temnější. Díval se na svůj shromážděný klan. Muži, ženy i děti, oni všichni měli právo tu být. Elementy byly vybrané s precizností a láskou. Používaly se po generace. Hranice byla postavena správně, runy vepsané do starého suchého dřeva jeřábu a dubu. Čas byl správný.
    Byla jen jedna proměnná, která se dala zvážit.
    Přimhouřil oči a podíval se na Dageovi ostatky. Zkoumal je i o pár minut později, když bylo se zpíváním konec.
    "Musíš ho nechat jít, Chloe," řekl Drustan, "než tomu bouře zabrání."
    Vždycky věřil, že z nás dvou byl právě on tím zkaženým vejcem, slyšel Christian Drustana říkat Chloe na začátku večera. Ale pravdou je, že položil svůj život, aby zachránil jiné ne jednou, ale dvakrát. Byl tím nejlepším mužem, děvče. Tím nejlepším z nás.
    Chloe se trhavě pohne vpřed, nese pochodeň ovázanou jmelím a jeřabinami, ve větru se její světlo prudce míhá.
    "Počkej," zavrčí Christian.
    "Co se děje, chlapče?" řekne Drustan.
    Chloe se zastavila, pochodeň se jí třásla v rukách, ale neobtěžovala se podívat ani na jednoho z nich. Vypadalo to, jako by z ní vyprchal všechen život a zanechal jen prázdnou skořápku, které už se nechce dýchat. Jako by si přála připojit se ke svému manželovi v plamenech. Bože, to to nikdo jiný neviděl? Proč ji pouštěli tak blízko k ohni. Ve vzduchu cítil Smrt, cítil, jak láká Chloe svým temným polibkem a má na sobě masku tváře jejího mrtvého manžela.
    Stoupl si mezi svou tetu a hranici, aby se dotkl dřeva, na kterém ležel jeho strýc. Dřevo, které kdysi žilo, bylo teď mrtvé a ve smrti k němu promlouvalo tak, jak už nic živého nikdy mluvit nebude. Tohle byl jeho nový rodný jazyk, promluvy mrtvých a umírajících. Zavřel oči a vydal se po té cizí, nechtěné krajině uvnitř sebe. Věděl, čím je. Věděl to už dlouhou dobu. S událostmi dnešní noci měl pevné pouto.
    Temní princové byli čtyři a každý se specializoval na něco jiného: Válka, Mor, Hlad, Smrt. On byl Smrt. A Danan. Což znamenalo, že byl mnohem víc naladěný a hlouběji propojený s elementy. Víc než mohl být jakýkoliv druid. Jeho nálada ovlivňovala prostředí, pokud si nedal pozor a nezkrotil to v sobě. Ale to, co se kolem nich dělo, na svědomí neměl. Způsobovalo to něco jiného.
    Byla tu jen jediná věc, která se dala zpochybnit.
    Žádný Keltar kromě přímých potomků prvního nemohl být pohřbený v posvátné půdě. Hřbitov byl přísně chráněn. Rostly tam posvátné stromy, speciálně šlechtěné, kterým k růstu pomáhaly prastaré artefakty, krev a kouzla v půdě. Možná pohřbu bránila sama příroda.
    Bylo možné, že to, co zbylo z Dragharů uvnitř Dagea, ho proměnilo v něco cizího?
    Christian slyšel pravdu ve strýcových lžích, když byl menší. Nejdřív Dageus řekl Chloe a zbytku klanu, že Světlá královna sebrala Dragharům duše a vymazala jejich vzpomínky z jeho mysli. O něco později, aby pomohl Adamu Blackovi, přiznal Dageus pravdu... alespoň částečně, řekl, že jejich vzpomínky má a může tak používat jejich kouzla, i když uvnitř sebe už těch třináct prastarých čarodějů živé neměl.
    Christian nebyl nikdy schopný odhadnout, kolik těch druidů žíznivých po moci v něm doopravdy žilo. Jeho strýc byl hrdý muž, který si neskutečně pevně střežil své soukromí. Někdy Dageovi věřil. Jindy - když ho sledoval a on o tom nevěděl - si byl jistý, že Dagea nikdy nepřestali pronásledovat. Když se ho na to párkrát ptal, Dageus beze slova odešel a nedal mu příležitost, aby si v něm přečetl, jestli říká pravdu. To bylo pro jeho klan typické. Ti, kteří věděli o Christianově unikátním "daru" před ním moc nemluvili, dokonce ani jeho rodiče ne. V dětství byl kvůli tomu osamělý, v dospívání zase plný tajemství, která nikdo nechtěl slyšet, byl chlapcem, který nerozuměl tomu, co ostatní činí, zatímco se jim pravda skrývala ve tváři.
    Podíval se na Dageovy ostatky a hned ho napadlo několik možností, kterými se probíral.
    Bylo možné, přemýšlel, že měli špatné tělo. Nerozuměl ale, proč by jim Ryodan dal ostatky jiné mrtvoly. Ale byl to Ryodan, což znamenalo, že je možné všechno.
    Lehce položil ruce na dřevo nasáklé deštěm, otočil vědomí směrem do nitra a zamyslel se, jestli jeho dar rozpozná pravdu o ostatcích před ním, nebo jestli mu pomůžou jeho nově nabyté schopnosti.
    Prudký vítr jím zmítal a čechral jeho obrovská černá křídla. Smrt. Ach ano, smrt, v poslední době ochutnal ji nesčetněkrát, moc dobře se s ní znal. Nebyla strašná. Smrt byla jako políbení od milenky. Jen ten proces, jak se k ní dostat, byl někdy trochu extrémní.
    Nabral sílu z temného větru a poslal po mase a kostech otázku.
    Dageus?
    Žádné odpovědi se nedočkal.
    Shromáždil svou sílu - tu Temnou, ne druidskou - a poslal jí přímo do toho zničeného těla, nechal jí prostoupit ostatky a usadit se tam...
    "Zatraceně," zašeptal. Už měl svou odpověď.
    Leželo před ním třicet osm let lidského života, který byl zničehonic ukončen. Bolest, smutek, žal! Ale ne přičiněním Karmínové ježibaby. Zastavte to! V krvi byl jed. Něco chemického, lidského sladkého a sytého. Natáhl své nové smysly a prudce se nadechl, když ucítil smrt, ten přesný moment, který se přes toho muže přelil. Ten pocit přivítal. Úleva, sladká úleva. Děkuji, pomyslel si muž ve svých posledních momentech, ano, ano, zastavte to, nechte mě spát, ale nechte mě spát! Ta poslední slova slyšel v tichém irském přízvuku, jako by byla zamrzlá v čase a tiše se vznášela z ostatků.
    Otevřel oči a podíval se na Drustana, který upíral svůj stříbrný pohled někam na jeho čelo.
    "To není Dageus," řekl Christian, "ale Ir s dvěma dětmi, které zemřely, když zdi padly. Jeho žena zemřela hladem nedlouho poté, co se ukryli před Temnými. On se snažil ještě žít, dokud mu to nepřestalo být jedno, pak dobrovolně ukončil svůj život."
    Nikdo se ho nezeptal, jak to ví. Nikdo už se ho na nic neptal.
    Chloe se sesunula k zemi a její pochodeň ležela zapomenutá v mokré trávě. "N-n-n-není to D-Dageus?" zašeptala. "Jak to myslíš? Je tedy na živu?" Její hlas nabral na síle. "Řekni mi, je živý?" zakřičela a v očích se jí zablýsklo.
    Christian znovu zavřel oči, snažil se cítit, natahoval své smysly. Ale on už nebyl odborníkem na život. "Nevím."
    "Ale dokážeš vycítit jeho smrt?" zeptala se Colleen ostře a on otevřel oči, aby se s jejím pohledem setkal. K jeho překvapení neodvrátila zrak.
    Aha, takže to věděla. Nebo si to alespoň myslela. Jeden čas žila s vidoucícmi a studovala jejich knihovnu. Našla staré báje. Jak přišla na to, kterým z nich byl?
    Znovu se ponořil hluboko do sebe a rozhlédl se. Byl tu klid. Ticho. Nikdo ho nesoudil. Nebyly tu žádné lži. Smrt byla krásná a nezákeřná. Oceňoval její čistotu.
    V dálce zaznamenal, jak se Colleen snažil zamaskovat překvapené zalapání po dechu zakašláním. Byl si celkem jistý, že teď už se mu do očí nedívá.
    Zlověstný dananský vítr mu pročísl hlavu a srovnal hranice prostoru a času. Vzedmul se v něm pocit, jako by vylétl dveřmi a stal se někým jiným: tichý, tmavý, bohatý, sametový a nekonečný. Dageus, zamumlal tiše, Dageus, Dageus. Každý člověk působil jinak, měli svoji esenci, svůj vlastní otisk. Jejich život čeřil hladinu na jezeře vesmíru.
    Ale od Dagea žádné vlny nešly.
    "Je mi líto, teto Chloe," řekl tiše. Bylo mu líto, že nemohl říct, že je naživo. Že je všechny zatáhl do těchto problémů. Líto, že se pořád choval jako blázen. Ale lítost nikomu nepomůže. Nic to neměnilo. Jen tím postižené nutil k odpuštění za něco, co se především vůbec nemělo stát. "Je mrtvý."
    Na zemi u hranice si Chloe obtočila ruce kolem kolen a začala se pohupovat.
    "Jsi si naprosto jistý, že to není on, chlapče?" zeptal se Drustan.
    "Naprosto." Majitel Chestera jim dal ostatky jiného muže, aby ho pohřbili a nikdy nezjistili, že někde jinde tlí Keltarovo tělo a jeho duše je ztracená, protože nemohl mít správný pohřeb, nikdy se nemohl znovu narodit.
    Jak znal Ryodana, byla to pro něj jen ztráta času pachtit se dolů do propasti v temnotě hledat ostatky, které mohl najít na každém rohu v Dublinu. Najít kilt Keltarů takový problém nebyl. Celý klan žil jeden čas v jeho zatraceném klubu.
    "Toho muže tu nemůžeme pohřbít," řekl Christian. "Musí se vrátit do Irska. Chce jít domů." Netušil, jak to ví, když mu to mrtvola neprozradila. Chtěl být na místě poblíž Dublinu, kousek od malé chatky u rybníka, na které pluly lilie, rostla tam vysoká tráva a v létě tam zpívaly žáby. Ve své mysli ten obrázek viděl naprosto jasně. Nechtěl to vidět. Nechtěl mít nic společného s posledním přáním toho mrtvého muže. Nestaral se o mrtvé. Ani o jejich zpropadená přání.
    Drustan zaklel. "Jestli to není on, tak kde je sakra tělo mého bratra?"
    "Ano, kde," řekl Christian.