Další kapitola za dva dny!
Po cestě jsem to vzala kolem Chestera a doufala, že potkám Šedivku. Chystala jsem se strávit spoustu času kolem Ryodanova klubu. Uvnitř to možná bylo vše pod jeho ochranou, ale to neznamenalo, že venku nemám volné pole působnosti. Šla jsem tiše, napjatá k boji a připravovala jsem se, jak dám té staré příšeře pěstí, nebo-li ji znehybním, bodnu a vítězně si zatancuju nad jejím mrtvým tělem. Jenže jediné Temné, které jsem po cestě potkali byli Nosorožci. Bylo jich asi šest. To, co dělali mnou otřáslo tak, že vyrazila směrem k nim, schovala kopí, vrazila ruce do kapes a dívala se na ně, zatímco oni mi můj pohled opětovali. Asi jsme se všichni tvářili hodně nechápavě, nevím, jestli se to u nich dalo dobře poznat, ale já tedy rozhodně zmatená byla. Znovu zapojovali pouliční lampy a vraceli je na jejich místo. Zametali nepořádek. Nahrazovali rozbité žárovky. Měli s sebou košťata, kladiva, návody, elektronické náčiní, kolečka a beton.
Měla bych je zabít. Koneckonců to byla moje práce. Ale oni se snažili Dublin alespoň trochu napravit.
A já chtěla to samé. Znamenalo to, že se také snažili nahodit elektřinu?
"Děláte to, aby jste udrželi Stíny pryč?" potřásla jsem hlavou nad tou zvláštní situací, že jsem právě začala konverzaci s Nosorožčími bojovníky, zajímalo mě, jestli můj den může být ještě divnější, ale moje dny mě vždycky dokázaly překvapit ještě víc.
"Prasata," zabručel jeden z nich a ostatní chraptivě souhlasili. "Všechno sežerou. Nic nám nenechají."
"Aha," rozhodla jsem se, že je nechám, aby tenhle blok dali do pořádku a zabiju je po cestě zpátky. S rukama v kapsách jsem pokračovala v chůzi.
"Chceš žít napořád, holčičko?" zabručel mi jeden za zády.
Všichni zachrochtali, jakoby se smáli nějakému vtipu, kterému rozuměli jen oni. Jakože když vám dali k jídlu jejich maso, které vyměnili za sex, tak vám to způsobilo nějakou neznámou formu dananské pohlavní nemoci.
"Vyber si něco, s čím by sis mohla hrát, holčičko."
Fuj. "Ani náhodou," řekla jsem klidně.
Měli mě nechat být. Já bych je být nechala. Ale Nosorožci nejsou zrovna nejchytřejší. Slyšela jsem, jak za mnou dusají jejich kopyta. Jejich nabídka nefungovala, tak chtěli použít brutální sílu. Ale na to si vybrali špatnou osobu. Nesnášela jsem Temné.
"Být vámi, dvakrát si to rozmyslím," varovala jsem je.
Ale měla jsem podezření, že Nosorožci si to nedokázali rozmyslet ani jednou.
O pár minut později bylo všech šest mrtvých a já pokračovala ke knihkupectví pěkně naštvaná, protože jsem je musela zabít dřív, než dokončili práci.
Když jsem knihkupectví viděla naposledy, bylo to v den Halloweenu pozdě odpoledne, ten den bude navždy vypálen do mé vzpomínky jako druhý nejhorší den v mém životě. Všechna světla venku byla rozbitá. Nebyla jsem si jistá, co mám očekávat, když jsem se otočila a zamířila do ulice, které jsem kdysi považovala za domov.
Zastavila jsem se, podívala a slabě se usmála. Samozřejmě.
Na ulici, kde byly budovy silně poškozené, stálo Barronsovo knihkupectví nedotknuté. Elegantní zrekonstruovaná fasáda z koloniálního období byla na téhle čtyřposchoďové budově nedotknutá. Světla kolem dokola, která byla předtím rozbitá, teď už zase svítila. Na nově opravené ceduli zářil nápis: Barronsovy knihy a cetky. Nápis někdo znovu pověsil nad měděnou tyč, která držela ceduli nad chodníkem a ta ve větru skřípala. Za oknem slabým neonovým nápisem zářilo slovo zavřeno. Jantarové pochodně v měděných držácích ozařovaly hluboký klenutý průchod z vápence, který v sobě ukrýval velkolepě vyřezávaný vchod do obchodu. Dveře z třešňového dřeva s osazeným sklem byly zasazené mezi kamenné sloupy a ve světle se leskly. Zajímalo mě, jestli pro něj měl obchod nějakou sentimentální hodnotu, že si dal tolik práce, aby ho opravil. Znamenal pro něj něco? Nebo ho považoval za svůj majetek a tím, že ho opravil jen světu ukázal, že nikdo a nic nezíská to, co je jeho?
Vešla jsem do výklenku a zkusila dveře. Byly odemčené. Otevřela jsem je.
Asi nikdy mě neunaví ten pocit, když poprvé vidím svůj obchod. Hned jak se přenesete přes pocit prostorové dezorientace - jako když otevřete dveře staré telefonní budky a uvnitř najdete Kongresovou knihovnu - všimnete si toho luxusu a pohodlí, které vedle sebe nikdy nepůsobily tak dobře.
Hlavní místnost je asi dvacet pět metrů dlouhá a osmnáct metrů široká a má pět poschodí, které sahají až k ke stropu s nástěnnými malbami. Ve druhém, třetím, čtvrtém a pátém patře jsou stěny od podlahy lemovány knihovnami, které sahají až ke stropu. Za elegantními sloupky se dostanete na ochoz, kterým se dostanete k poličkám, zatímco žebříky můžete posouvat v naolejovaných kolejničkách od jedné sekce k druhé.
Ale v přízemí jsem strávila nejvíc času s volně stojícími knihovnami plnými nejnovějšího čtení, jsou usazené na naleštěných dřevěných podlahách s plyšovými koberci. Dvě křesílka na sezení stojí před a za opulentními, ale pohodlnými gauči a širokými křesly s měkkým přehozy jsou umístěné kolem plynového krbu - mého oblíbeného útočiště před dublinským deštěm a chladem.
Podívala jsem se na svůj dobře zásobený stojan s časopisy (bohužel neaktuálními) a na svůj pokladní pult. Usmála jsem se na staromódní pokladnu a malinkým stříbrným zvonkem, který zacinkal vždy, když se pokladna otevřela.
Přešla jsem k pultu.
Na pokladně byl položený vzkaz.
Vítejte doma, slečno Laneová.
"Arogantní, přehnaně sebevědomý pitomec." Vedle pokladny ležely klíče.
Zajímalo mě, jaké auto mi tentokrát nechal. Sahala jsem po klíčích, když mě zničeho nic přepadly intenzivní a matoucí pocity. Doprovodil je příval vzpomínek: na den, kdy jsem se poprvé dostala na tohle místo, pocit úzkosti z toho, že jsem se ztratila, na to, jak jsem poprvé potkala Barronse, moje naivní přesvědčení, že on byl přesně ten typ muže, se kterým bych nikdy nechodila.
"A taky že nechodila." Zmuchlala jsem vzkaz. Jen jsme spolu měli syrový sex bez zábran. Který trval měsíce.
Zavřela jsem oči a přelily se přese mě další vzpomínky: na noc, kdy jsem viděla Šedivce pohltit krásu ženy a běžela sem, abych se dozvěděla nějaké odpovědi, netušila jsem, co se stalo, ale měla jsem tušení, že už to bylo nevratné; vzpomínky na noc, kdy jsem přijala jeho nabídku bydlet v ložnici ve čtvrtém patře, které mělo výhled do zadní uličky a nastěhovala se sem; na den, kdy mě táta přišel hledat a já si uvědomila, že se domů do Ashfordu nevrátím, dokud to šílenství v Dublinu neskončí a já buď neuspěji anebo mi to bude jedno, protože se budu vracet domů stejně jako Alina, v rakvi; na noc, kdy jsem dala Barronsovi k narozeninám dort a pak ho snědla sama, když spadl zpátky na podlahu.
Nadechla jsem se a cítila jeho vůni. Byl blízko, pár metrů ode mě. Touha mi rozklepala kolena. Byl to neúnavný milenec. Nic pro něj nebylo nemožné.
"Slečno Laneová."
V kapsách jsem zaťala ruce v pěst a otevřela oči. Stál před pultem s temnýma očima a lhostejným výrazem.
"Barronsi."
"Je to Hummer."
"Alpha?" řekla jsem s nadějí.
Jeho obsidiánový pohled se mi vysmíval. Plýtval bych snad svůj čas s něčím jiným?
"Dani se k nám nastěhuje," řekla jsem mu.
"Dani se vrátí zpátky do opatství."
"Tak já tedy taky."
"Slyšel jsem, že tam nejste vítaná."
"Brzy zase budu. Mám plány. Potřebuju ji."
"Potřebujete mě," řekl rozhodně. "Myslel jsem, že na to jste už touhle dobou přišla."
Přišla. Pořád mě něco sráželo. A já musela neustále znovu a znovu vstávat, i když pokaždé o trochu silnější. Ale pořád ne dost silná. Jednoho dne budu. Ale do té doby byl Barrons jediný, který děsil všechny mé nepřátele. Kdyby KU opravdu o Halloweenu fungovalo, rozhodně by mi zaručoval nejvyšší šance na přežití. Už mě unavovalo skákat z kamene na kámen a vyhýbat se přílivu. Dobrý nebo špatný, už jsem si vybrala: Barrons byl moje vlna. Ale rozhodně jsem s ním nehodlala žít sama. Potřebovala jsem nějaký nárazník a můj nárazník potřeboval někde složit hlavu.
"Co je špatného na tom, že by tu s námi Dani zůstala?"
"Když je u vás, je ve větším nebezpečí."
"Nemyslím si, že odejde. Má svoji hlavu."
"Tak vymyslete, jak ji přesvědčit, že takhle to bude nejlepší pro vás pro obě."
"To může pár dní trvat." Podle Pána a vládce mám stejně jen tři dny. "Dejte mi aspoň tolik času." Až tu bude, postarám se, aby tu už zůstala. A hned ji s jejím nadlidským sluchem a ostatními smysly zaúkoluji, aby zjistila, co je pod jeho garáží a jak nás tam dolů dostat. Možná byl mojí vlnou, ale nebyl mým surfařským prknem. Znalosti a užitečnost bylo vše, co stálo mezi mnou a přívalovou vlnou.
Chvíli mě studoval, pak rozhodně přikývl. "Čtyřicet osm hodin. Držte mi to dítě z cesty a pod kontrolou. A mám pár nových pravidel. Zaprvé: Držte se dál o Chestera. To znamená minimálně na deset bloků. Zadruhé: Sdělíte mi všechny relevantní informace bez toho, abych vás o to musel žádat. Zatřetí: Držte to dítě dál od mé garáže. Začtvrté: Jestli se ještě jednou pokusíte dostat do mé hlavy, tak já se dostanu do vašich kalhotek."
"Ale no tak! To je totální kravina!"
"Oko za oko." Jeho pohled padl na můj hrudník a mě se najednou vynořila vzdálená vzpomínka, kdy jsem si vyhrnula tričko, zatímco se díval, jak se moje prsa vyhrnula a pohupovala. "Nebo by to mělo být prso za prso?"
"Myslím, že nemusíte být neslušný."
"Dokážu vymyslet spoustu neslušných způsobů."
"Tak si je nechte pro sebe."
"To teď zpíváte tedy úplně jinou písničku."
"Zníte rozzlobeně, Barronsi. Frustrovaně. Co se děje? Vytvořil jste si na mně závislost?"
Odtáhl rty a vycenil zuby. Cítila jsem je na svých bradavkách. Dokonce i teď jsem si to dokázala představit.
"Šukali jsme, slečno Laneová. To dělají i švábi. A pak se navzájem sežerou."
"Stejná stránka, Barronsi."
"Stejné zatracené slovo," souhlasil.
Ano, už to tu bylo zas, opět jsme spolu spolupracovali. Vše bylo v pořádku - nebo alespoň zpět v normálu - v Barronsově knihách a cetkách.
***
"Vážně budu bydlet u Barronse? Jakož s Barronsem?" prohlásila Dani, poskakovala z nohy na nohu, když jsme procházeli kolem Temple Baru. Byly jsme na cestě potkat se s vidoucími. Dani zjistila, že jedna skupina, kterou vedla Kat, se vydala večer do města, aby ho prozkoumaly.
"Ne," řekla jsem suše. "S Pánem a vládcem a jeho nohsledy."
"Budu bydlet s Barronsem! Do svatého hajzlu! To je super!"
"Nevadí ti, že nemáme nejmenší tušení, co je zač, jestli je dobrý nebo špatný?"
"Ne. Ani trochu." Zářily jí oči.
Odfrkla jsem si. Myslela to naprosto vážně. Přála jsem si být tak nekomplikovaná. Ale nešlo to. Dobro a zlo, záleželo mi na tom. Dávám to za vinu svým rodičům. Obdařili mě obrovským a nevhodným smyslem pro etiku.
"Už jsme skoro tam, Mac. Slyším je přímo před námi." Naklonila hlavu a pak vykulila oči. "Páni, Ro bude neskutečně naštvaná! Řekla jim, aby nebojovaly, ať se děje, co se děje! Jen aby zjistily, co se tady děje a kolik jich tu je. Musíme si pospíšit, Mac. Nezní to, že to s nimi vypadá dobře!"
Neměla jsem čas připravit se na tu drsnou jízdu. Popadla mě za paži a byly jsme pryč.
***
Dani s námi prudce zastavila přímo uprostřed boje. Byl obrovský, chaotický a naplňoval ulici od jednoho konce k druhému. Dani zbožňovala jakoukoliv akci. Naneštěstí zapomněla, že my ostatní nejsme tak rychlí jako ona. Dorazila s vytaženým mečem a naprosto v pohodě z toho rychlého pohybu, ale mně chvíli trvalo vylovit kopí z ramenního pouzdra. V tu chvíli mi něco vrazilo zezadu do hlavy tak tvrdě, že jsem chvíli viděla hvězdy a nosiče mého MacHala se rozlétly do tří stran. Zavrčela jsem, otočila se a vrazila kopí do hlavy Temného... tedy asi to byla hlava. Na ramenou to mělo tři kulaté věci se spoustou štěrbin, které chrlily ledovou a smradlavou tekutinu.
Pak se z celého boje stala jen rozmazaná šmouha pohybu, točení se, kopání, mražení a bodání. Zahlédla jsem Katiny rozšířené oči a zděšenou tvář. Nepochybovala jsem, že tohle byl její první boj a přišel z čistého nebe.
Mezi Bojovníky tmy jsem zahlédla další vidoucí. Zoufale se snažily obstát. Většinou v nás naše dary dřímají, ale v přítomnosti Dananů a zvláště v bitvě se naplno probudily. Viděla jsem, že jsou v tom zvláštním vidoucím stavu - silnější, rychlejší, drsnější, víc houževnaté - ale nestačilo to. V jejich očích bylo až moc strachu.
A strach pudí váhavost a váhavost zabíjí.
Jestli jste někdy stáli za někým na nájezdu, kdo se snaží najet na dálnici, ale bojí se to udělat, jede moc pomalu, zastavuje a zase se rozjíždí, s každou minutou je nejistější, tak víte, co tím myslím. Tady jsme, uvízlí v dopravě, uvěznění nekontrolovatelnou nerozhodností a víme, že jestli se nevzchopí a nezařadí, tak je někdo nabourá.
Přesně takhle vidoucí bojovaly. Proklínala jsem Rowenu, že je lépe nevytrénovala, že je opatrovala v bezpečí tak moc, že jejich dary se pro ně i pro mě staly nebezpečné. Dani a já jsme se pohybovaly spolu, stály jsme k sobě zády, prořezávaly a probodávaly jsme si cestu skrz dav Temných.
"Pomoc!" slyšela jsem křičet Kat. Divoce jsem se ohlédla za tím zvukem. Byla uvězněná mezi dvěma okřídlenými bestiemi s ostrými drápy a zuby, a které vypadaly jako raptoři.
Zhodnotila jsem situaci a okamžitě začala jednat.
Později jsem svým rozhodnutím byla zmatená. Divila jsem se, jaká šílenost mě v tu chvíli popadla. Ale věděla jsem, že oni se ho dotknout nemůžou a Kat ano, také jsem věděla, že by jinak byla mrtvá a pod mým dohledem nikdo nezemře, jestli jsem s tím mohla něco udělat.
"Kat!" zakřičela jsem. Když vzhlédla, napřáhla jsem se a hodila jí své kopí. Dívala jsem se jak letí a ve vzduchu se otáčí.
Rozšířily se jí oči ohromením.Vyskočila do vzduchu, popadla kopí, lehce přistála na nohou a oba je sejmula v jednom ladném pohybu, zleva doprava.
Bylo to krásné. Kdybych měla ovladač, tak si to přehraju tisíckrát dokola.
A pak jsem tam stála, beze zbraně.
Potom mě do obličeje praštěla kožená končetina, která mi měla zlomit nos, ale nezlomila a já se najednou ocitla pod útokem a ztratila jsem z očí Kat i své kopí. Vrazila jsem do svého útočníka pěstmi, zmrazila jsem ho. Zatímco stál bez hnutí, stáhla jsem se do své mysli, do toho speciálního vidoucího místa. Bez kopí jsem byla v hlubokém průseru a potřebovala jsem víc moci.
Najednou ulice zmizela a já stála uvnitř své hlavy a dívala se do obrovské černé tůně. Byl tohle ten zdroj, který utvářel vidoucí, tohle nekonečné obsidiánové jezero? Nikdy předtím jsem ho neviděla, když jsem se vydala na průzkum. Byla jsem teď o tolik silnější, že jsem ho mohla jasně vidět, jít ještě hlouběji?
Z jeho temných hlubin vyzařovala moc, praskala ve vzduchu přímo v jeskyni, ve které jsem stála. Něco jsem v té vodě cítila, čekalo to v temnotě.
To, co leželo pod povrchem, vědělo vše, dokázalo vše a ničeho se nebálo. Čekalo to na mě. Až to zavolám. Až využiji svoje rodné právo.
Ale znehybnila mě nejistota tak velká jako ta věc ve vodě.
Co když to, co povolám z těchto prastarých hlubin, nebylo mojí součástí, ale bylo to něco úplně jiného?
Kdyby to bylo moje, mohla jsem to použít.
Ale kdyby to náhodou nějakou bizarní souhrou náhod - všechny náhody v mém životě byly bizarní - tam dole bylo něco, co nebylo mnou, ale mohlo to využít mě.
Nevěřila jsem si. Ne, nevěřila jsem tomu vidoucímu místu.
Proč bych měla? Před pár měsíci jsem ani netušila, že existuje. Dokud nezjistím víc o tom, co to je nebo není, nechtěla jsem se vypořádávat s neznámým. Moje současné dovednosti mi musely stačit.
Ostře jsem zatřásla hlavou a byla jsem zpět na ulici a ta velká raptoří příšera mě právě chtěla sežrat.
Rychle jsem se sehnula.
Její hlava odlétla na stranu a tělo narazilo na beton, Dani stála na místě, kde ještě před chvílí byla ona a smála se na mě. "Vzpamatuj se, Mac."
Pohybovaly jsme se v naučeném vzorci: já zmrazovala, Dani zabíjela.
Nevím, jak dlouho jsem bojovala bez svého kopí. Ale bylo to dost dlouho na to, abych si zakusila, co jsem chtěla po svým sestrách ve zbrani. Proklínala jsem Rowenu, že je poslala do Dublinu beze zbraní, bez železných kulek. Nikdy bych nedovolila, aby se z nich staly chodící terče.
Pořád jsem hledala Kat, ale nikde jsem ji neviděla. Bez kopí jsem se cítila nahá, nechráněná. Celé to bylo špatné.
Vrazila jsem dlaně do velkého Temného, jehož tělo připomínalo brouka se silným mnohovrstvým krunýřem. Nezmrzl. Napřáhla jsem se, ale najednou mě něco popadlo za ruku, a když jsem s ní mrštila dopředu, Kat a já jsme do jeho brnění společně zabodly kopí.
Když padal k zemi, ohlédla jsem se přes rameno.
Kat se usmála, přikývla a pustila kopí, které nechala v mé ruce. Pak se ke mně otočila zády a začala se se mnou hýbat v opakujících se pohybech, které jsem do teď prováděla s Dani.
A i když Kat nebyla Mrázka, měla výborný pravý hák a tvořily jsme spolu dobrý tým. Dani vytvořila dvojici s jinou vidoucí a bitva pokračovala.
***
Později jsme seděly na obrubníku, opíraly se o budovy a válely se po chodníku pokrytém nechutnou kombinací krve Temných, nadšené a vyčerpané.
"Co se stalo?" zeptala jsem se Kat. "Jak jste se mezi nimi ocitly?"
Začervenala se. "Zvykly jsme si, že s sebou máme Dani. Slyší vše, co my ne. Asi nás sledovali od chvíle, kdy jsme vstoupily do města a přitahovaly je naše helmy" - poklepala na své MacHalo- "nebo je možná přilákal zvuk autobusu. Jak jsme šly, scházelo se jich čím dál tím víc, vyčkávali, čekali, až se ocitneme na stísněném prostoru. Kdybyste nás nenašly... no. Je dobře, že jste nás našly."
Podívala jsem se po tom masakru kolem. Na ulici ležely stovky mrtvých Bojovníků tmy. "Vedly jsme si dobře. Se zbraněmi a dobrým plánem bychom dopadly líp."
Kat přikývla. "Můžu být upřímná?"
Pokynula jsem hlavou.
"Tvoje neshody s Matkou představenou škodí nám všem."
"Tak by měla vzít rozum do hrsti a chovat se rozumě."
"Její neshody s tebou nám také škodí," řekla Kat pádně. "Válka není vhodnou dobou na převrat. Když spolu budete bojovat, skončí to tak, že zničíte království, kterému chcete obě vládnout."
Ozval se sbor souhlasně mumlajících hlasů.
"Já nechci vládnout. Jen chci pomoct."
"Obě se snažíte vládnout. A my vám oběma říkáme, abyste přestaly. Mluvily jsme o tom, když jste s Dani odešly. Chceme, aby ses vrátila. Nezajímá nás, jestli si necháte ty zbraně. Ale nechceme vyměnit Rowenino vedení za to tvé. Chceme vás obě. Když budeš souhlasit a spojíš se s námi, pomůžeme ti, jakkoli budeme moct a donutíme Roweno, aby tě přijala. Vidíme to tak, že ani ty, ani Rowena nás nemůžete přimět přijmout jednu nebo druhou. Ale vsadím se, že vás dvě můžeme donutit pracovat společně pro vyšší dobro. Obě říkáte, že právě o něj vám jde, ne?"
"Nechci žít v opatství, Mac!" Dani vyskočila na nohy. "Řekla jsi, že můžu žít s Barronsem."
Podívala jsem se z Dani na Kat a zvažovala její slova. Rozhodně měla pravdu a já se kvůli tomu cítila trochu trapně. Opravdu jsem to Rowenou brala dost osobně. Snažila jsem se je rozdělit a panovat a teď rozhodně nebyl vhodný čas na to nás dělit. Už tak jsme měly dost problémů.
Když jsem dnes posílala Dani do opatství, bylo mým cílem zjistit, kde vidoucí dnes v noci budou, abych je mohla vzít do bitvy, opít je vítězstvím a získat v opatství zpět trochu půdy pod nohama. Kat mi to nabízela s napřaženou pomocnou rukou. Pět set vidoucích mohlo donutit Rowenu, aby se mnou spolupracovala a jediné, co se po mně chtělo bylo, abych hodně krát skousla jazyk.
"Já jsem přesvědčená, Kat. Přesvědč Rowenu."
"Ale ty jsi to slíbila," vybuchla Dani.
Povzdechla jsem si. Chtěla jsem svůj nárazník. Ale i Barrons měl pravdu. Nebylo to jen o mně. "Potřebuju tě tam, kde budeš nejvíc v bezpečí, Dani. Potom, co tě dnes princové Bojovníků tmy zajali, se obávám, že to není u mě."
Vidoucí zalapaly po dechu. "Zajali tě princové Temných, Dani? Cože? Jak? Kam tě vzali? Co se stalo?"
Najednou byla Dani středem pozornosti. Narovnala se a začala jim o tom vyprávět.
Celé to představení jsem sledovala - Dani věděla, jak okouzlit dav a milovala to - lehce jsem se usmívala, ale byla jsem i trochu smutná.
Nebyla jsem připravená vzdát se jí.
Nebo čelit Barronsovi sama celý zbytek noci. To bych zase radši bojovala s ulicí plnou Dananů.
Podívala jsem se na Kat. "Ráno se potkáme v opatství. Jestli se stařena bude chovat slušně, tak já taky. Máš moje slovo."
Podívala se mi přímo do očí a pak sjela pohledem k připnutému kopí na mém boku. "Nepotřebuji tvoje slovo, Mac. Dnes večer jsi mi dala něco úplně jiného, co mluvilo za vše."
Vešla jsem do výklenku a zkusila dveře. Byly odemčené. Otevřela jsem je.
Asi nikdy mě neunaví ten pocit, když poprvé vidím svůj obchod. Hned jak se přenesete přes pocit prostorové dezorientace - jako když otevřete dveře staré telefonní budky a uvnitř najdete Kongresovou knihovnu - všimnete si toho luxusu a pohodlí, které vedle sebe nikdy nepůsobily tak dobře.
Hlavní místnost je asi dvacet pět metrů dlouhá a osmnáct metrů široká a má pět poschodí, které sahají až k ke stropu s nástěnnými malbami. Ve druhém, třetím, čtvrtém a pátém patře jsou stěny od podlahy lemovány knihovnami, které sahají až ke stropu. Za elegantními sloupky se dostanete na ochoz, kterým se dostanete k poličkám, zatímco žebříky můžete posouvat v naolejovaných kolejničkách od jedné sekce k druhé.
Ale v přízemí jsem strávila nejvíc času s volně stojícími knihovnami plnými nejnovějšího čtení, jsou usazené na naleštěných dřevěných podlahách s plyšovými koberci. Dvě křesílka na sezení stojí před a za opulentními, ale pohodlnými gauči a širokými křesly s měkkým přehozy jsou umístěné kolem plynového krbu - mého oblíbeného útočiště před dublinským deštěm a chladem.
Podívala jsem se na svůj dobře zásobený stojan s časopisy (bohužel neaktuálními) a na svůj pokladní pult. Usmála jsem se na staromódní pokladnu a malinkým stříbrným zvonkem, který zacinkal vždy, když se pokladna otevřela.
Přešla jsem k pultu.
Na pokladně byl položený vzkaz.
Vítejte doma, slečno Laneová.
"Arogantní, přehnaně sebevědomý pitomec." Vedle pokladny ležely klíče.
Zajímalo mě, jaké auto mi tentokrát nechal. Sahala jsem po klíčích, když mě zničeho nic přepadly intenzivní a matoucí pocity. Doprovodil je příval vzpomínek: na den, kdy jsem se poprvé dostala na tohle místo, pocit úzkosti z toho, že jsem se ztratila, na to, jak jsem poprvé potkala Barronse, moje naivní přesvědčení, že on byl přesně ten typ muže, se kterým bych nikdy nechodila.
"A taky že nechodila." Zmuchlala jsem vzkaz. Jen jsme spolu měli syrový sex bez zábran. Který trval měsíce.
Zavřela jsem oči a přelily se přese mě další vzpomínky: na noc, kdy jsem viděla Šedivce pohltit krásu ženy a běžela sem, abych se dozvěděla nějaké odpovědi, netušila jsem, co se stalo, ale měla jsem tušení, že už to bylo nevratné; vzpomínky na noc, kdy jsem přijala jeho nabídku bydlet v ložnici ve čtvrtém patře, které mělo výhled do zadní uličky a nastěhovala se sem; na den, kdy mě táta přišel hledat a já si uvědomila, že se domů do Ashfordu nevrátím, dokud to šílenství v Dublinu neskončí a já buď neuspěji anebo mi to bude jedno, protože se budu vracet domů stejně jako Alina, v rakvi; na noc, kdy jsem dala Barronsovi k narozeninám dort a pak ho snědla sama, když spadl zpátky na podlahu.
Nadechla jsem se a cítila jeho vůni. Byl blízko, pár metrů ode mě. Touha mi rozklepala kolena. Byl to neúnavný milenec. Nic pro něj nebylo nemožné.
"Slečno Laneová."
V kapsách jsem zaťala ruce v pěst a otevřela oči. Stál před pultem s temnýma očima a lhostejným výrazem.
"Barronsi."
"Je to Hummer."
"Alpha?" řekla jsem s nadějí.
Jeho obsidiánový pohled se mi vysmíval. Plýtval bych snad svůj čas s něčím jiným?
"Dani se k nám nastěhuje," řekla jsem mu.
"Dani se vrátí zpátky do opatství."
"Tak já tedy taky."
"Slyšel jsem, že tam nejste vítaná."
"Brzy zase budu. Mám plány. Potřebuju ji."
"Potřebujete mě," řekl rozhodně. "Myslel jsem, že na to jste už touhle dobou přišla."
Přišla. Pořád mě něco sráželo. A já musela neustále znovu a znovu vstávat, i když pokaždé o trochu silnější. Ale pořád ne dost silná. Jednoho dne budu. Ale do té doby byl Barrons jediný, který děsil všechny mé nepřátele. Kdyby KU opravdu o Halloweenu fungovalo, rozhodně by mi zaručoval nejvyšší šance na přežití. Už mě unavovalo skákat z kamene na kámen a vyhýbat se přílivu. Dobrý nebo špatný, už jsem si vybrala: Barrons byl moje vlna. Ale rozhodně jsem s ním nehodlala žít sama. Potřebovala jsem nějaký nárazník a můj nárazník potřeboval někde složit hlavu.
"Co je špatného na tom, že by tu s námi Dani zůstala?"
"Když je u vás, je ve větším nebezpečí."
"Nemyslím si, že odejde. Má svoji hlavu."
"Tak vymyslete, jak ji přesvědčit, že takhle to bude nejlepší pro vás pro obě."
"To může pár dní trvat." Podle Pána a vládce mám stejně jen tři dny. "Dejte mi aspoň tolik času." Až tu bude, postarám se, aby tu už zůstala. A hned ji s jejím nadlidským sluchem a ostatními smysly zaúkoluji, aby zjistila, co je pod jeho garáží a jak nás tam dolů dostat. Možná byl mojí vlnou, ale nebyl mým surfařským prknem. Znalosti a užitečnost bylo vše, co stálo mezi mnou a přívalovou vlnou.
Chvíli mě studoval, pak rozhodně přikývl. "Čtyřicet osm hodin. Držte mi to dítě z cesty a pod kontrolou. A mám pár nových pravidel. Zaprvé: Držte se dál o Chestera. To znamená minimálně na deset bloků. Zadruhé: Sdělíte mi všechny relevantní informace bez toho, abych vás o to musel žádat. Zatřetí: Držte to dítě dál od mé garáže. Začtvrté: Jestli se ještě jednou pokusíte dostat do mé hlavy, tak já se dostanu do vašich kalhotek."
"Ale no tak! To je totální kravina!"
"Oko za oko." Jeho pohled padl na můj hrudník a mě se najednou vynořila vzdálená vzpomínka, kdy jsem si vyhrnula tričko, zatímco se díval, jak se moje prsa vyhrnula a pohupovala. "Nebo by to mělo být prso za prso?"
"Myslím, že nemusíte být neslušný."
"Dokážu vymyslet spoustu neslušných způsobů."
"Tak si je nechte pro sebe."
"To teď zpíváte tedy úplně jinou písničku."
"Zníte rozzlobeně, Barronsi. Frustrovaně. Co se děje? Vytvořil jste si na mně závislost?"
Odtáhl rty a vycenil zuby. Cítila jsem je na svých bradavkách. Dokonce i teď jsem si to dokázala představit.
"Šukali jsme, slečno Laneová. To dělají i švábi. A pak se navzájem sežerou."
"Stejná stránka, Barronsi."
"Stejné zatracené slovo," souhlasil.
Ano, už to tu bylo zas, opět jsme spolu spolupracovali. Vše bylo v pořádku - nebo alespoň zpět v normálu - v Barronsově knihách a cetkách.
***
"Vážně budu bydlet u Barronse? Jakož s Barronsem?" prohlásila Dani, poskakovala z nohy na nohu, když jsme procházeli kolem Temple Baru. Byly jsme na cestě potkat se s vidoucími. Dani zjistila, že jedna skupina, kterou vedla Kat, se vydala večer do města, aby ho prozkoumaly.
"Ne," řekla jsem suše. "S Pánem a vládcem a jeho nohsledy."
"Budu bydlet s Barronsem! Do svatého hajzlu! To je super!"
"Nevadí ti, že nemáme nejmenší tušení, co je zač, jestli je dobrý nebo špatný?"
"Ne. Ani trochu." Zářily jí oči.
Odfrkla jsem si. Myslela to naprosto vážně. Přála jsem si být tak nekomplikovaná. Ale nešlo to. Dobro a zlo, záleželo mi na tom. Dávám to za vinu svým rodičům. Obdařili mě obrovským a nevhodným smyslem pro etiku.
"Už jsme skoro tam, Mac. Slyším je přímo před námi." Naklonila hlavu a pak vykulila oči. "Páni, Ro bude neskutečně naštvaná! Řekla jim, aby nebojovaly, ať se děje, co se děje! Jen aby zjistily, co se tady děje a kolik jich tu je. Musíme si pospíšit, Mac. Nezní to, že to s nimi vypadá dobře!"
Neměla jsem čas připravit se na tu drsnou jízdu. Popadla mě za paži a byly jsme pryč.
***
Dani s námi prudce zastavila přímo uprostřed boje. Byl obrovský, chaotický a naplňoval ulici od jednoho konce k druhému. Dani zbožňovala jakoukoliv akci. Naneštěstí zapomněla, že my ostatní nejsme tak rychlí jako ona. Dorazila s vytaženým mečem a naprosto v pohodě z toho rychlého pohybu, ale mně chvíli trvalo vylovit kopí z ramenního pouzdra. V tu chvíli mi něco vrazilo zezadu do hlavy tak tvrdě, že jsem chvíli viděla hvězdy a nosiče mého MacHala se rozlétly do tří stran. Zavrčela jsem, otočila se a vrazila kopí do hlavy Temného... tedy asi to byla hlava. Na ramenou to mělo tři kulaté věci se spoustou štěrbin, které chrlily ledovou a smradlavou tekutinu.
Pak se z celého boje stala jen rozmazaná šmouha pohybu, točení se, kopání, mražení a bodání. Zahlédla jsem Katiny rozšířené oči a zděšenou tvář. Nepochybovala jsem, že tohle byl její první boj a přišel z čistého nebe.
Mezi Bojovníky tmy jsem zahlédla další vidoucí. Zoufale se snažily obstát. Většinou v nás naše dary dřímají, ale v přítomnosti Dananů a zvláště v bitvě se naplno probudily. Viděla jsem, že jsou v tom zvláštním vidoucím stavu - silnější, rychlejší, drsnější, víc houževnaté - ale nestačilo to. V jejich očích bylo až moc strachu.
A strach pudí váhavost a váhavost zabíjí.
Jestli jste někdy stáli za někým na nájezdu, kdo se snaží najet na dálnici, ale bojí se to udělat, jede moc pomalu, zastavuje a zase se rozjíždí, s každou minutou je nejistější, tak víte, co tím myslím. Tady jsme, uvízlí v dopravě, uvěznění nekontrolovatelnou nerozhodností a víme, že jestli se nevzchopí a nezařadí, tak je někdo nabourá.
Přesně takhle vidoucí bojovaly. Proklínala jsem Rowenu, že je lépe nevytrénovala, že je opatrovala v bezpečí tak moc, že jejich dary se pro ně i pro mě staly nebezpečné. Dani a já jsme se pohybovaly spolu, stály jsme k sobě zády, prořezávaly a probodávaly jsme si cestu skrz dav Temných.
"Pomoc!" slyšela jsem křičet Kat. Divoce jsem se ohlédla za tím zvukem. Byla uvězněná mezi dvěma okřídlenými bestiemi s ostrými drápy a zuby, a které vypadaly jako raptoři.
Zhodnotila jsem situaci a okamžitě začala jednat.
Později jsem svým rozhodnutím byla zmatená. Divila jsem se, jaká šílenost mě v tu chvíli popadla. Ale věděla jsem, že oni se ho dotknout nemůžou a Kat ano, také jsem věděla, že by jinak byla mrtvá a pod mým dohledem nikdo nezemře, jestli jsem s tím mohla něco udělat.
"Kat!" zakřičela jsem. Když vzhlédla, napřáhla jsem se a hodila jí své kopí. Dívala jsem se jak letí a ve vzduchu se otáčí.
Rozšířily se jí oči ohromením.Vyskočila do vzduchu, popadla kopí, lehce přistála na nohou a oba je sejmula v jednom ladném pohybu, zleva doprava.
Bylo to krásné. Kdybych měla ovladač, tak si to přehraju tisíckrát dokola.
A pak jsem tam stála, beze zbraně.
Potom mě do obličeje praštěla kožená končetina, která mi měla zlomit nos, ale nezlomila a já se najednou ocitla pod útokem a ztratila jsem z očí Kat i své kopí. Vrazila jsem do svého útočníka pěstmi, zmrazila jsem ho. Zatímco stál bez hnutí, stáhla jsem se do své mysli, do toho speciálního vidoucího místa. Bez kopí jsem byla v hlubokém průseru a potřebovala jsem víc moci.
Najednou ulice zmizela a já stála uvnitř své hlavy a dívala se do obrovské černé tůně. Byl tohle ten zdroj, který utvářel vidoucí, tohle nekonečné obsidiánové jezero? Nikdy předtím jsem ho neviděla, když jsem se vydala na průzkum. Byla jsem teď o tolik silnější, že jsem ho mohla jasně vidět, jít ještě hlouběji?
Z jeho temných hlubin vyzařovala moc, praskala ve vzduchu přímo v jeskyni, ve které jsem stála. Něco jsem v té vodě cítila, čekalo to v temnotě.
To, co leželo pod povrchem, vědělo vše, dokázalo vše a ničeho se nebálo. Čekalo to na mě. Až to zavolám. Až využiji svoje rodné právo.
Ale znehybnila mě nejistota tak velká jako ta věc ve vodě.
Co když to, co povolám z těchto prastarých hlubin, nebylo mojí součástí, ale bylo to něco úplně jiného?
Kdyby to bylo moje, mohla jsem to použít.
Ale kdyby to náhodou nějakou bizarní souhrou náhod - všechny náhody v mém životě byly bizarní - tam dole bylo něco, co nebylo mnou, ale mohlo to využít mě.
Nevěřila jsem si. Ne, nevěřila jsem tomu vidoucímu místu.
Proč bych měla? Před pár měsíci jsem ani netušila, že existuje. Dokud nezjistím víc o tom, co to je nebo není, nechtěla jsem se vypořádávat s neznámým. Moje současné dovednosti mi musely stačit.
Ostře jsem zatřásla hlavou a byla jsem zpět na ulici a ta velká raptoří příšera mě právě chtěla sežrat.
Rychle jsem se sehnula.
Její hlava odlétla na stranu a tělo narazilo na beton, Dani stála na místě, kde ještě před chvílí byla ona a smála se na mě. "Vzpamatuj se, Mac."
Pohybovaly jsme se v naučeném vzorci: já zmrazovala, Dani zabíjela.
Nevím, jak dlouho jsem bojovala bez svého kopí. Ale bylo to dost dlouho na to, abych si zakusila, co jsem chtěla po svým sestrách ve zbrani. Proklínala jsem Rowenu, že je poslala do Dublinu beze zbraní, bez železných kulek. Nikdy bych nedovolila, aby se z nich staly chodící terče.
Pořád jsem hledala Kat, ale nikde jsem ji neviděla. Bez kopí jsem se cítila nahá, nechráněná. Celé to bylo špatné.
Vrazila jsem dlaně do velkého Temného, jehož tělo připomínalo brouka se silným mnohovrstvým krunýřem. Nezmrzl. Napřáhla jsem se, ale najednou mě něco popadlo za ruku, a když jsem s ní mrštila dopředu, Kat a já jsme do jeho brnění společně zabodly kopí.
Když padal k zemi, ohlédla jsem se přes rameno.
Kat se usmála, přikývla a pustila kopí, které nechala v mé ruce. Pak se ke mně otočila zády a začala se se mnou hýbat v opakujících se pohybech, které jsem do teď prováděla s Dani.
A i když Kat nebyla Mrázka, měla výborný pravý hák a tvořily jsme spolu dobrý tým. Dani vytvořila dvojici s jinou vidoucí a bitva pokračovala.
***
Později jsme seděly na obrubníku, opíraly se o budovy a válely se po chodníku pokrytém nechutnou kombinací krve Temných, nadšené a vyčerpané.
"Co se stalo?" zeptala jsem se Kat. "Jak jste se mezi nimi ocitly?"
Začervenala se. "Zvykly jsme si, že s sebou máme Dani. Slyší vše, co my ne. Asi nás sledovali od chvíle, kdy jsme vstoupily do města a přitahovaly je naše helmy" - poklepala na své MacHalo- "nebo je možná přilákal zvuk autobusu. Jak jsme šly, scházelo se jich čím dál tím víc, vyčkávali, čekali, až se ocitneme na stísněném prostoru. Kdybyste nás nenašly... no. Je dobře, že jste nás našly."
Podívala jsem se po tom masakru kolem. Na ulici ležely stovky mrtvých Bojovníků tmy. "Vedly jsme si dobře. Se zbraněmi a dobrým plánem bychom dopadly líp."
Kat přikývla. "Můžu být upřímná?"
Pokynula jsem hlavou.
"Tvoje neshody s Matkou představenou škodí nám všem."
"Tak by měla vzít rozum do hrsti a chovat se rozumě."
"Její neshody s tebou nám také škodí," řekla Kat pádně. "Válka není vhodnou dobou na převrat. Když spolu budete bojovat, skončí to tak, že zničíte království, kterému chcete obě vládnout."
Ozval se sbor souhlasně mumlajících hlasů.
"Já nechci vládnout. Jen chci pomoct."
"Obě se snažíte vládnout. A my vám oběma říkáme, abyste přestaly. Mluvily jsme o tom, když jste s Dani odešly. Chceme, aby ses vrátila. Nezajímá nás, jestli si necháte ty zbraně. Ale nechceme vyměnit Rowenino vedení za to tvé. Chceme vás obě. Když budeš souhlasit a spojíš se s námi, pomůžeme ti, jakkoli budeme moct a donutíme Roweno, aby tě přijala. Vidíme to tak, že ani ty, ani Rowena nás nemůžete přimět přijmout jednu nebo druhou. Ale vsadím se, že vás dvě můžeme donutit pracovat společně pro vyšší dobro. Obě říkáte, že právě o něj vám jde, ne?"
"Nechci žít v opatství, Mac!" Dani vyskočila na nohy. "Řekla jsi, že můžu žít s Barronsem."
Podívala jsem se z Dani na Kat a zvažovala její slova. Rozhodně měla pravdu a já se kvůli tomu cítila trochu trapně. Opravdu jsem to Rowenou brala dost osobně. Snažila jsem se je rozdělit a panovat a teď rozhodně nebyl vhodný čas na to nás dělit. Už tak jsme měly dost problémů.
Když jsem dnes posílala Dani do opatství, bylo mým cílem zjistit, kde vidoucí dnes v noci budou, abych je mohla vzít do bitvy, opít je vítězstvím a získat v opatství zpět trochu půdy pod nohama. Kat mi to nabízela s napřaženou pomocnou rukou. Pět set vidoucích mohlo donutit Rowenu, aby se mnou spolupracovala a jediné, co se po mně chtělo bylo, abych hodně krát skousla jazyk.
"Já jsem přesvědčená, Kat. Přesvědč Rowenu."
"Ale ty jsi to slíbila," vybuchla Dani.
Povzdechla jsem si. Chtěla jsem svůj nárazník. Ale i Barrons měl pravdu. Nebylo to jen o mně. "Potřebuju tě tam, kde budeš nejvíc v bezpečí, Dani. Potom, co tě dnes princové Bojovníků tmy zajali, se obávám, že to není u mě."
Vidoucí zalapaly po dechu. "Zajali tě princové Temných, Dani? Cože? Jak? Kam tě vzali? Co se stalo?"
Najednou byla Dani středem pozornosti. Narovnala se a začala jim o tom vyprávět.
Celé to představení jsem sledovala - Dani věděla, jak okouzlit dav a milovala to - lehce jsem se usmívala, ale byla jsem i trochu smutná.
Nebyla jsem připravená vzdát se jí.
Nebo čelit Barronsovi sama celý zbytek noci. To bych zase radši bojovala s ulicí plnou Dananů.
Podívala jsem se na Kat. "Ráno se potkáme v opatství. Jestli se stařena bude chovat slušně, tak já taky. Máš moje slovo."
Podívala se mi přímo do očí a pak sjela pohledem k připnutému kopí na mém boku. "Nepotřebuji tvoje slovo, Mac. Dnes večer jsi mi dala něco úplně jiného, co mluvilo za vše."
3 comments:
Moc děkuju za další skvělou kapitolu.
Děkuji za překlad další super kapitoly
Ďakujem. Denisa
Okomentovat