Dani znala cestu v nekonečném bludišti kamenných chodeb v opatství tak dobře jako každá jiná vidoucí v pěti horních kruzích, řekla mi pyšně. Horních kruhů bylo dohromady sedm, sedmé představovalo Útočiště samo. Kat a její parta byly jen ve třetím. Dani sama žádné omezení neměla, přiznala samolibě. Rowena ji od podobných záležitostí osvobodila, protože byla její osobní chráněnkou.
"Takže Rowena ti řekla, kde ta knihovna je?" To neznělo jako ta matka představená, kterou jsem znala.
No, to ne, přiznala Dani, ne úplně. Takže jo, možná, že se o většině věcí dozvěděla před tím, než Rowena a ostatní přišly na to, co je zač ten vánek, který ji doprovázel, takže v době, kdy ještě měla tu možnost šmírovat, jak chtěla. Co na tom záleželo? Znala cestu a to bylo víc, než mohly říct druhé! Trvalo jí roky zmapovat všechny knihovny a stále si nebyla jistá, kde jich pár leží, protože se to těch chodeb nemohla dostat, ale co jiného by tam bylo, co jiného by Rowena schovávala?
"Tohle místo je obrovské a smrtelně divné, Mac?" řekla mi. "Některé části opatství prostě nedávají smysl. Je tu spousta prázdného prostoru, kde by něco mělo být, ale není."
Chtěla jsem vidět všechna tahle místa, ale zrovna teď jsem se potřebovala soustředit na knihovny. Včera v noci jsem skoro nespala. Ten rozhovor mezi mými rodiči, který jsem zaslechla, se mi přehrával v hlavě jako zaseknutá deska. Zlato, je mi líto, že ti to říkám, ale podle nějakého prastarého proroctví je s tebou něco špatně a odsoudíš k záhubě celý svět.
Už předtím jsem si proroctví chtěla hrozně moc poslechnout. Teď, když jsem věděla, že je údajně o mně, jsem ho chtěla slyšet téměř zoufale. Neuvěřím, že je o mně, dokud to neuvidím na vlastní oči a i tak tomu pravděpodobně nebudu věřit, pokud tam nebude do slova a do písmene moje jméno a nezazní v něm něco, co by přesně znamenalo, že jsem to já, jako: Dejte si pozor na MacKaylu Lanovou, je to pěkná rošťanda. Zničí celý svět, ta malá potvora.
Odfrkla jsem si. Bylo to absurdní. Věděla Alina něco z toho? Byl to ten důvod, proč mě od všeho držela dál? Nejen pro mé vlastní dobro, ale protože se o mně dozvěděla něco, co ji donutilo bát se mě do toho zatáhnou, aby ochránila svět?
"Ne," řekla jsem ironicky.
"Ale jo," odporovala Dani. "Můžu ti je ukázat."
Vrátila jsem se do reality. "Promiň, přemýšlela jsem nahlas. Věřím ti a chci, abys mi ta místa ukázala. Ale nejdřív ty knihovny."
Proplétaly jsme se jednou chodbou za druhou. Všechny mi přišly stejné. Opatství bylo obrovské. Bez Dani bych v něm bloudila celé dny a snažila se nějak se v něm zorientovat. Než jsem přišla poprvé do opatství, udělala jsem si průzkum a zjistila, že ta obrovská kamenná pevnost byla postavena na posvěcené půdě v sedmém století, když kostel zasvěcený Svatému Patrickovi z roku 441 shořel. Ten kostel byl postavený, aby nahradil bortící se kamenný kruh, který, jak někteří tvrdili, byl předtím zasvěcen starodávnému pohanskému sesterstvu. Ten kamenný kruh v sobě údajně schovával vstup do Jiného světa.
V překladu: tohle konkrétní místo na zemi, tahle přesná zemská výška a šířka, byla neskutečně důležitým místem, svatým a chráněným, tak dlouho, kam jen sahají záznamy - a já neměla nejmenší pochyby - ještě dál do minulosti. Proč? Protože tu byla uvězněna kniha neskutečné moci pro tisíce a tisíce let?
V roce 913 bylo opatství vypleněno, znovu ho přestavěli v roce 1022, o sto jedna let později vyhořelo bylo znovu vybudováno až v roce 1393 a pak ještě jednou v roce 1414. Pokaždé bylo rozšířeno a ještě více opevněno.
Další opevnění přidali v šestnáctém století a poté ještě v sedmnáctém, když neznámý a bohatý dárce věnoval peníze, aby byl dokončen obdélník kamenných budov, který kompletně uzavřel vnitřní nádvoří a byly přidány další obytné prostory - k neskutečnému ohromení místních - pro asi tisícovku obyvatel.
Ten samý neznámý dárce koupil pozemek kolem opatství a přeměnil ho samosprávné území, kterým je dodnes. Kdybych jednou našla čas jedna, místo to abych neustále reagovala na to, co se děje, tak bych chtěla zjistit, kdo tím dárcem byl.
Podívala jsem se na hodinky. Byly tři hodiny odpoledne a můj časový plán byl dost napjatý. V sedm jsem se měla setkat s vidoucími v Dublinu, v deset potom s Barronsem, který plánoval bůhví co. A aby toho nebylo málo, visela nade mnou lhůta tří dnů, kterou mi dal Pán a vládce, bylo to dost nepříjemné, protože jsem se nemohla rozhodnout, který den to přesně bude. Počítal do toho i celý včerejšek, což by znamenalo, že se vrátí v sobotu ráno? Nebo začal počítat až v pátek, takže přijde v neděli? Možná mi dovolil tři celé dny a plánoval se vrátit až ten čtvrtý. Celé to bylo iritující a nejasné. Nejen že mi vyhrožoval, ale ani mi nedal přesné datum a čas, kdy se přiblíží to hrozivé... cosi.
Dneska v noci jsem to chtěla probrat s Barronsem. On byl moje vlna. Spoléhala jsem, že zabrání Pánu a vládci, aby splnil své výhružky.
Takže zpátky k mému časovému plánu. "Vem mě do těch chodeb, kam nesmíš, Dani. Co tě od nich drží dál?" Představovala jsem si tlusté kamenné zdi, které chránily možná nějaké dveře do trezoru s kódem, který je delší než pí.
V lepší odpověď jsem ani doufat nemohla.
Kysele se na mě podívala. "Chrání je pitomá ochranná kouzla."
***
Dani věděla o osmnácti knihovnách. V opatství byly tři místa, kam se nemohla dostat. Vzala mě k prvnímu, kde byly ochranná kouzla vepsána v kamenné podlaze asi deset stop podél delší zdi a mizely za rohem.
Loudala jsem se chráněnou chodbou bez cuknutí, zatímco za mnou Dani triumfálně vypískla. Zahnula jsem za roh, prošla skrz další ochranu a došla k vysokým zdobeným dveřím.
Nebylo snadné se přes ně dostat. Byly plné ochranných kouzel a divně vypadajících run. Zkusila jsem kliku. Nebyly zamčené, ale ve chvíli, kdy jsem se jí dotkla, přepadl mě příšerný pocit, že padám z velké výšky a okamžitě jsem cítila, že se na mě něco dívá, že jsem zranitelná, něčí cíl, že mám asi vteřinu, než mě trefí do hlavy kulka.
Rychle jsem odtrhla ruku a ten pocit zmizel.
Zhluboka jsem se nadechl a zkusila to znovu. Okamžitě jsem se začala cítit, jako by mě někdo narval do malé tmavé krabice pod zemí a já měla jen vteřiny předtím, než se udusím!
Zase jsem se odtáhla.
Mělce jsem dýchala a třásla se, ale stála jsem na chodbě a byla úplně v pořádku.
Podívala jsem se na runy a najednou si uvědomila, co jsou zač. Od chvíle, co jsem přišla do Dublinu, se ze mě stal nenasytný čtenář všeho, co se zabývalo nadpřirozenem. Hltala jsem články, které popisovaly vše od druidů po upíry a čarodějnice, hledala fakt ve fikci a odpovědi ve starých mýtech. Tohle byly odpuzující runy! Fungovaly tak, že znásobovaly ty nejniternější hrůzy toho, kdo se k nim přiblížil.
Když jsem sáhla na kliku potřetí, pokryli mě ohnivý mravenci, zlomyslně mě kousali a já si vzpomněla na dobu, kdy mi bylo sedm let a já si myslela, že ta hezky vypadající hromada červené hlíny bude hezké pískoviště. Od té doby se jich naprosto děsím.
Není to skutečné.
Obrnila jsem se a donutila stisknout kliku, zatímco mi mravenci trhali maso na prstech.
Dveře se otevřely a já proklopýtala dovnitř, zadusila výkřik, protože jsem byla jen vteřinu od toho, abych ze sebe začala rvát kůži.
Všechny pocity zmizely ve chvíli, kdy jsem překročila práh.
Podívala jsem se zpátky. I obruba dveří byla pokryta odpuzujícími runami.
Prošla jsem! Byla jsem v jedné ze Zapovězených knihoven!
Dychtivě jsem se rozhlédla kolem. Nijak zvlášť mě to neohromilo. Rozhodně ne v porovnání s Barronsovým knihkupectvím. Místnost byla malá, bez oken a navzdory množství odvlhčovačů dost plesnivá. Mezi policemi a stoly pokrytými knihami, svitky a sběratelskými předměty hořely tucty lamp. Rowena rozhodně nehodlala riskovat, že se Stíny dostanou do jejích drahocenných knihoven.
Šla jsem hlouběji do místnosti a začala prohledávat nejdřív stolky, zatímco Dani stála a sledovala mě z konce chodby. Přesně jak jsem se obávala, nebyl tam žádný katalog. I když byla místnost malá, tak její důkladný průzkum by zabral celé dny.
O deset minut později Dani zakřičela a já pospíchala zpět do chodby, trhla jsem sebou, když jsem přecházela očarovaný práh, abych zjistila, že se u chráněné linie tlačí dav vidoucích.
Kat stála vepředu. "Rowena řekla, že jsi se dostala skrz její ochranná kouzla do zapovězeného archivu. Poslala nás, abychom tě zastavily."
Tak to aspoň zodpovědělo jednu z mých otázek. Přemýšlela jsem - teď, když jsem se jimi dokázala pohybovat - jestli je dokážu spustit, když přes ně projdu. Překvapilo mě, že Rowena nepřišla sama.
"Abyste mě zastavily, musely byste přejít ochranný kruh a-" podívala jsem se na její prsty na skoro neviditelné linii symbolů- "nevypadá to, že byste to dokázaly."
"Já se přes většinu můžu dostat," řekla Barb a prošla kolem ní. "Nejsi zas tak výjimečná. Jo to umí taky." Otočila se. "Kde je Jo?" Podívala se na Dani. "Nebyla tady ještě před chvílí?"
Dani pokrčila rameny. "Odešla."
"Nechceme tě zastavit, Mac." Katin obvykle střízlivý pohled poskakoval nadšením. "Chceme ti pomoct hledat."
***
Ochranná kouzla jsem zlomila žvýkačkou - ano, žvýkačkou. Ochrana je velmi delikátní věc, lehce se zruší, když se jí dokážete dotknout.
A abyste se jich dotkly, musíte je přejít, což většinou znamená, že se jich dotknout nemůžete, ale v tomhle případě jsem potřebovala seškrábat kouzla, abych mohla dovnitř pustit moje sestry ve zbrani.
Ve většině případů je potřeba jen narušit jejich kontinuitu, přerušit jejich design a zkratovat tok energie, který vydávají. Někdy, když se vám to nepovede a uděláte to špatně, změníte znak v něco jiného, ale to jsem ten den nevěděla, takže jsem měla štěstí.
I když jsem dokázala zrušit kouzla na dveřích, nic jsem nezmohla s runami vyřezanými do dřeva. Každá vidoucí, která překročila práh, musela čelit svým vnitřním démonům.
Byla jsem hrdá, protože to všechny zvládly.
Nechala jsem je v knihovně, tucet ochotných rukou převracely starodávné stránky, jemně rozmotávaly svitky, zvedaly sochy a otevíraly krabice a hledaly cokoli, co by se dalo použít.
Dani a já jsme se vydaly k další knihovně. Dostat se do ní nebylo tentokrát tak jednoduché. Zase tam byla spousta bariér, ale tentokrát byly více nakupené a intenzivnější. První jsem prošla celkem lehce, u druhé už jsem zatínala zuby. Třetí mě zasáhla malým šokem, až mi zapraskaly vlasy. Každou bariéru jsem označila rtěnkou, když jsem jí procházela, takže mě Dani mohla následovat.
U čtvrté jsem zaťala zuby a proklínala toho, kdo sem ty starodávné symboly nakreslil. Rowena? Chtěla jsem to zjistit.
Udělala jsem tu chybu, že pátou jsem se snažila proběhnout, abych tu hrůzu měla rychle za sebou a narazila do ní jako do cihlové zdi. Odletěla jsem a rozvalila se na zem.
Dani se zahihňala.
Odhodila jsem si vlasy z očí a naštvaně se na ní podívala.
"Kámo. To se mi stává pořád."
Stoupla jsem si a opatrně se přiblížila k ochranné linii. Bylo tam několik vrstev. Nebyla to jednoduchá linie kouzel, třpytily se jedna na druhé. Jediná ochranná kouzla, která jsem dodnes viděla, byly stříbrné, delikátně vypadající věci.
Tyhle měly modravý nádech, ostřejší linie a komplexnější tvary. Teď když jsem jim věnovala pečlivou pozornost, dokázala jsem vycítit lehký chlad, který z nich vycházel. Stránky v Knize Kells neříkaly nic o téhle složitosti designu. Z uzlů se staly fantastická stvoření, která se přetvořila do nerozeznatelných matematických rovnic a potom zpátky v uzly. O ochranných kouzlech jsem nevěděla nic. Kde byl Barrons, když ho člověk potřeboval?
Strávila jsem tam deset minut a snažila jsem se dostat skrz. Kdybych se na to znovu rozeběhla, odhodilo by mě to. Když jsem se snažila na bariéru jemně tlačit, ani se nepohnula, jako by tam opravdu byla jen zeď, kterou jsem nemohla vidět.
"Zkus krev," napadlo Dani.
Podívala jsem se na ni. "Proč?"
Pokrčila rameny. "Někdy, když Ro potřebuje opravdu silné kouzlo, používá krev. Některá ochranná kouzla v opatství v sobě mají moji krev. Napadlo mě, že když můžeš přes většinu projít, tak tvoje krev možná něco zmůže. Jestli ne, můžeš zkusit moji."
"Co s ní mám dělat?"
"Nevím. Zkus jí trochu nakapat na ta kouzla."
Po chvíli zvažování, jsem se rozhodla, že to ničemu neublíží. (Nadejde den, kdy zjistím, že jsem se nemohla víc mýlit. Přidávat krev do kouzel je ještě stupidnější, než lít benzín do ohně a v některých případech je přemění v živoucí strážce. Dejte na má slova, nikdy bez přemýšlení nekapejte krev na ochranná kouzla neznámého původu!) "Drž se zpátky, kdyby se náhodou něco pokazilo," řekla jsem jí.
Napřáhla jsem ruku dlaní nahoru, jak nejblíže k bariéře jsem dokázala bez toho, aby mě odpuzovala a provedla mělký řez. Au.
Krev se nahromadila.
Otočila jsem ruku, aby krev mohla kapat na podlahu.
Nic neukáplo. Otočila jsem ruku zpátky. Nebylo tam žádné zranění.
Znovu jsem se řízla do dlaně, tentokrát víc do hloubky.
"Au!" vyhrnula se krev. Otočila jsem ji. Zase se nic nestalo. Zamračila jsem se. Zatřásla jsem jí. Stiskla ruku v pěst.
"Co děláš, Mac?"
"Vydrž chvíli." Znovu jsem otočila ruku. Žádný řez tam nebyl.
Zatnula jsem zuby, otočila dlaň k podlaze a řízla rychle, tvrdě a hluboko. Krev ukápla. Dobře. Přestala. Řízla jsem se znovu, hlouběji. Znovu ukápla a tenký pramínek vtekl mezi symboly.
Design zasyčel a zatřepal se na kamenné podlaze, začala z něj stoupat pára než zerodoval v místech, kde se ho dotkla moje krev.
Mohla jsem přes bariéru přejí, i když ne úplně snadno.
"Tak pojď, Dani." Ještě jsme z té bouře nebyly úplně venku. Cítila jsem před sebou další věci.
Horší věci.
Neozvala se žádná odpověď.
Otočila jsem se. Za mnou byla kamenná zeď. "Dani?" zavolala jsem. "Dani, slyšíš mě?"
Nemáš sem dovoleno vstoupit. Nejsi jedna z nás.
Rychle jsem se otočila zpátky. V chodbě přede mnou stála žena a blokovala mi cestu. Byla blonďatá, krásná a měla oči jako led.
"Kdo jsi?" dožadovala jsem se vědět.
Odejdi nebo pocítíš náš hněv.
Udělala jsem krok dopředu a okamžitě ucítila mučivou bolest. Klopýtla jsem zpátky. "Potřebuju se dostat do knihovny. Hledám odpovědi."
Nemáš sem dovoleno vstoupit. Nejsi jedna z nás.
"Poprvé jsem tě slyšela dobře. Jen se tu chci porozhlédnout."
Odejdi nebo pocítíš náš hněv.
Zkoušela jsem se s ní domluvit, jen abych si uvědomila, že navzdory té šílené bolesti, která mě zasáhla vždy, když jsem udělala krok dopředu, ta žena nebyla ničím víc než mystickým ekvivalentem zprávy na záznamníku.
Ať jsem řekla cokoli, opakovala stále tyhle dvě věci pořád dokola. Ať jsem se snažila projít, kolikrát jsem chtěla, vždy mě zastavila ta bolest.
Absolutně jsem nepochybovala, že tahle kouzla chránila velmi cenná tajemství. Musela jsem projít.
Měla jsem k dispozici i další nástroje. Otevřela jsem pusu a vyslovila V'laneovo jméno.
Objevil se vedle mě ještě než jsem přestala mluvit, usmíval se - na setinu sekundy.
Pak ho bolest zlomila v pase. Svou zlatou hlavu zvrátil zpátky.
Zasyčel na mě jako opravdové zvíře.
Pak zmizel.
Koukala jsem s otevřenou pusou.
Podívala jsem se zpátky na tu ženu.
Nemáš sem dovoleno vstoupit. Nejsi jedna z nás.
V tu chvíli jsem neviděla žádnou cestu vpřed. Neměla jsem sebou maso Bojovníků tmy, které bych mohla zkusit sníst, abych věděla, jestli vůči tomu budu dostatečně imunní, abych mohla pokračovat. A po tom, co jsem viděla, jak zareagoval V'lane, jsem si nebyla jistá, jestli by mi dočasná dananská síla v mých žilách pomohla nebo uškodila.
Moc mě nepřekvapilo, že zeď za mnou byla pouhou iluzí.
I přesto mě návrat na druhou stranu dost bolel.
1 comments:
Děkuji za překlad další super kapitoly
Okomentovat