Karen Marie Moning: Dreamfever (Fever 4) - 24. kapitola

Jedna kratší kapitola a další za dva dny!

Potom, co Barrons odešel, jsem zamířila ulicí dolů a byla jsem si jistá, že jsme na správné stopě. Napadlo mě, že možná ty kameny byly důvodem, proč už jsem necítila žádnou bolest. Možná že když jsme se dostali blíž, vytvořily kolem nás ochranou bariéru. Vytvořili je, aby pohltily a zajali Knihu. Proč by tedy nemohly ochránit toho, kdo je měl u sebe od jejích účinků?

Pospíchala jsem ke křižovatce a stála na rohu, kam mě poslal Barrons a čekala.

A čekala.

Kniha se pohybovala velmi pomalu, jakoby byla na poklidné procházce.

"No tak. Hni sebou, sakra." Nesl ji nějaký člověk nebo Danan? Město šumělo dananskou energií, takže bylo nemožné zaměřit se na konkrétní zdroj.

Jakoby mě slyšela, začala se pohybovat rychleji, přímo na místo, kde jsem ji chtěla mít.

A potom najednou... byla pryč.

"Co to sakra-" Otočila jsem se v kruhu, instinkty napjaté, hledala a testovala noc. Nenašla jsem nic. Ani to nejmenší zachvění.

Podívala jsem se zpátky do ulice. Barronse jsem nikde neviděla.

Ani trochu se mi to nelíbilo. Neměli jsme se rozdělovat. To byla vždycky chvíle, kdy se lidem ve filmech začaly dít hrozné věci a já si přesně v tu chvíli tak připadala: jako bych stála na place hororového filmu. Žádná světla, sama ve městě plném monster s prastarou myslící nádobou čirého zla někde v mé blízkosti, ale už jsem jí necítila a neměla jsem ponětí, co mám dělat.

Otočila jsem se dokola s kamenem v jedné ruce a kopím v druhé.

"Barronsi?" zasyčela jsem naléhavě. Žádná odpověď. 

Jak rychle zmizela, tak se zase rychle objevila. Ale teď byla za mnou!

Znovu jsem zavolala Barronse. Když se opět neozval, strčila jsem kopí zpět do pouzdra, vylovila telefon a zmáčkla jeho číslo.

Když odpověděl, řekla jsem mu, že změnila pozici a kde je.

"Počkejte na mě. Hned jsem tam."

"Ale pohybuje se. Ztratíme jí. Běžte na východ." Zavěsila jsem a vydala se za Knihou.

***

Pospíchala jsem vpřed, snažila se ji dohnat, když se najednou zastavila a já cítila, že je blíž, než jsem si původně myslela. O dost blíž. Všechny moje instinkty, které se knihy týkaly, byly dnes v noci úplně mimo.

Ztuhla jsem. 

Byla za rohem takových dvacet stop ode mě.

Kdybych došla na kraj budovy a podívala se za roh, tak bych ji viděla.

Cítila jsem ji tam, naprosto nehybnou a pulzující temnou energií. Co to dělala? Byla to nějaká hra na kočku a myš? Bavila se tím?

Znovu se začala hýbat. Směrem ke mně.

Kde byl sakra Barrons?

Zastavila se.

Snažila se mě vystrašit? Jestli ano, tak to fungovalo.

Co když se Ryodan mýlil? Co když ta bestie měla formu a teď mě rozsápe na kusy? Co když ji to, co ji neslo, mělo zbraň a ustřelí mi to hlavu? Bála jsem se, že jestli se stáhnu, tak to Kniha vezme jako známku slabosti, stejně jako lev, který vycítí strach a půjde po mně o to víc.

Vyburcovala jsem se a udělala krok vpřed.

Také se pohnula.

Cukla jsem sebou. Teď už byla skoro na rohu.

Co jí to neslo? Co to dělala? Co plánovala? Ta nevědomost mě ubíjela.

Byla jsem vidoucí. Byla jsem detektorem předmětů moci. Pro tohle jsem byla stvořená.

Stiskla jsem zuby, narovnala ramena a napochodovala za roh, abych se tváří v tvář postavila naprostému psychopatovi.

Usmál se na mě a já si opravdu přála, aby to neudělal, protože jeho zuby byly ostré jako ostří motorové pily, které za tenkými rty vrčely. Zaskřípal s nimi na mě a zasmál se. Jeho oči byly černé, bezedné. Byl vysoký a vyzáblý, smrděl jako mrtvola hnijící v rakvi uložené v krvavé a šíleném azylovém domě. Jeho ruce byly bílé a třepotaly se jako umírající motýli. Jeho dlaně měly ústa, které zářily stříbrnými čepelemi.

Pod jednou rukou měl neškodně vypadají knihu z tvrdým přebalem.

Ale nebyla to Sinsar Dubh, která mě tak uzemnila.

Byla to ta tvář psychopata.

Kdysi to býval Derek O'Bannion.

Měla jsem kopí a O'Bannion se živil masem Temných, takže bych ho měla být schopná zabít. Ale jestli ho zabiju, tak na koho zaměří Sinsar Dubh svou plnou pozornost?

Na mě.

Najednou se přestal smát a vytrhl si knihu z podpaždí. Držel ji oběma rukama co nejdál od sebe a na chvíli to vypadalo, že mi ji nabízí.

Byli jsme tak blízko, že kdybych chtěla, tak bych se pro ni mohla natáhnout a vzít si ji. Ale to bych neudělala za nic na světě.

Pak ucukl a otočil ji, jako by ten text - jestli teda uvnitř bylo něco, co jen vzdáleně text připomínalo - byl vzhůru nohama a nečitelný.

Z jeho úst zaznělo kňučení jako když skřípe plech o plech a otevíral a zavíral rty, jakoby se snažil mluvit, ale žádná slova z něj nevyšla.

Na chvíli jsem zahlédla v jeho očích bělmo. Byl to snad strach? Řekl si právě o pomoc pomocí těch kovových zubů? Chtěla jsem utéct. Nemohla jsem odtrhnout pohled.

Pak zase jeho oči zčernaly jeho tělo sebou začalo cukat v křeči, jakoby mu někdo něco přikázal udělat a on se tomu vzpouzel.

Jeho prsty se kolem Knihy sevřely a ta už nebyla neškodná. Před mýma očima se změnila v obrovskou, prastarou bichli se složitými zámky, které postupně odpadávaly a Kniha se O'Bannionovi otevírala v rukách a já věděla, že ať už z Dereka O'Banniona zbylo cokoli, tak nechtěl Knihu otevřít. Chtěl jen zemřít bez toho, aby se musel podívat na jedinou stránku. Na jedinou větu.

Přesto byl nucen ji otevřít.

Jeho prsty začaly hořet, pak vzplanuly i jeho ruce a on začal křičet.

Plameny mu šplhaly po pažích a šířily se na hruď a k nohám, spolkly jeho tvář a najednou byl celý v jednom bílém ohni a proměnil se v prach, kterých posléze vybuchl do všech směrů.

Zoufale jsem ho ze sebe snažila omést, drápala jsem popel z vlasů a plivala ho z úst.

Ledový vánek odnesl všechny stopy toho, co dříve býval Derek O'Bannion.

Sinsar Dubh tupě dopadla na chodník k mým nohám.

Otevřená.