Karen Marie Moning: Dreamfever (Fever 4) - 15. kapitola

Další kapitola za dva dny!

V půl jedenácté večer jsem byla zpět v Dublinu a mířila na adresu 939 Revemal Street.

Byla jsem si celkem jistá, že tam najdu U Chestera.

V telefonním seznamu byly pod tímhle heslem tři adresy: holičství, obchod s pánským oblečením a noční klub.

Rozhodla jsem se pro noční klub, protože ta reklama mi připomínala hlas muže, se kterým jsem mluvila po telefonu. Drahý, nóbl a trochu nemravný, jako kdyby se snad všechno na světě dalo koupit za správnou sumu. 

Zachytila jsem svůj odraz, když jsem prošla kolem výlohy a usmála se. Moje vlasy byly úplně černé a trochu divoké. Dala jsem do nich tužidlo a nechala je dělat si to, co chtěly. Rty jsem měla rudé a lesklé a ladily mi k nehtům. Měla jsem na sobě kožené oblečení od shora až dolů, ne abych si něco dokázala, ale protože to bylo praktické. Pokud jste měli správnou kůži, tak jste z ní dostali prakticky všechno. Obyčejné látky nejsou krveodolné. 

V mé chůzi byla spousta energie a v očích zase oheň. Konečně jsem se pořádně vyspala. Dani a já jsme se ukryly v opuštěném domě na okraji Dublinu, kde jsme zůstaly až do pozdního odpoledne a pak jsme vyrazily pro jídlo a zásoby. Připadalo mi to tak nějak zvláštně intimní a nepříjemné zůstávat v domě někoho, kdo byl pravděpodobně zemřel v tom chaosu o Halloweenu nebo utekl z Dublinu, ale potřebovali jsme někde zůstat a zdálo se zbytečné nevyužít jednoho z desítek tisíc prázdných domů.

Jelikož obě naše MacHala zůstaly v opatství, naše první zastávka byla v elektru, kde jsme si postavily dvě nová a nacpaly si batohy baterkami a svítilnami. I když to vypadalo, že Stíny z Dublinu nadobro odešly, nehodlala jsem nic riskovat.

Pak jsme šly do velkého nákupáku, kde jsem si na veřejných záchodech obarvila vlasy, umyla se a převlékla.

Dani vyrazila do dalšího obchodu s elektronikou, kde jsem ji později našla rozvalenou před počítačem vedle hory baterek a hromady DVD. Do pár z nich jsem šťouchla nohou. Vyvalila jsem oči. Rychle jsem se podívala na počítačovou obrazovku. Naštěstí pro ni, měla puštěného něco jiného. 

"Jestli se budeš dívat na porno," zahrozila jsem, "tak ti nakopu zadek."

Podívala se na mě. "To je super ohoz, Mac!" Pak se zamračila. "Lovím a zabíjím. Co na tom záleží, když se na to budu dívat? Tyhle oči už viděly všechno, kámo." Vypadalo to, že si pyšně vykračuje, i když zrovna seděla.

"Je mi jedno, jak moc si myslíš, že jsi drsná. Je ti třináct, takže pro tebe platí určitá omezení. Dívat se na to nebudeš. A jestli jo, tak ať se o tom nedozvím, protože jestli tě chytím, tak si to odskáčeš."

Sundala si počítač z klína a vyskočila na nohy. 

"To je absurdní," vykřikla a její zelené oči zajiskřily. "Každý den vidím spoustu umírání, ale nemůžu se dívat, jak to lidé dělají? Nejsi moje šéfka." Popadla batoh a šla pryč.

"Není to jen o tom, že to tam lidé dělají. Tohle je hard-core."

"A?" zasyčela přes rameno. "Co jsi před pár dny dělala ty?"

"Takhle to nebylo."

"Takže mi řekneš, jaké to bylo? Když jsi byla Pri-ya, tak to byla samá duha a sluníčka?"

Byly chvíle, kdy jsem se tak opravdu cítila. Ne s temnými princi. Ale později s Barronsem. Nacpala jsem tu myšlenku do zamčené truhly ve své hlavě, kde jsem schovávala všechny věci, se kterými jsem se nemohla zatím vyrovnat. Brzo tu věc budu muset zakopat pěkně hluboko pod zem. "Neříkám, že se nemůžeš dívat, jak spolu mají lidé sex, i když bych byla radši, kdyby jsi pár let počkala. Jen říkám, aby jsi si líp vybírala. Dívej se na jemnější věci, na ty, které ukazují sex jako něco dobrého."

"Mac," řekla rozhodně, "vzchop se. Svět stojí za prd. Nic dobrého v něm nezbylo."

"Dobro je všude. Jen ho musíš najít." Málem jsem se těmi slovy zadusila. Zněla jsem přesně jako táta a překvapilo mě, že jsem věřila tomu, co jsem jí řekla, po všem, čím jsem si prošla. Tak to vypadalo, že ta duha zas tak černá nebyla.

Otočila se na mě s hořícími tvářemi a rozzuřenýma očima.

"Vážně? Cože? Řekni mi jednu dobrou věc, jo? Nebo všechny. Mám výborný nápad. Uděláme seznam. Sepíšeme všechny ty úžasné věci, které se ve světě dějí. Protože poslední dobou je hodně těžce hledám a neviděla jsem ještě ani jedinou!" Měla zaťaté ruce a třásla se.

Mě tragédie zasáhla, až když mi bylo dvacet dva let. Kolik bylo Dani, když se to poprvé stalo jí? Řekla mi, že její matku zabili Danani před šesti lety, což by znamenalo, že jí bylo sedm. Viděla, jak se to stalo? Byla celou tu dobu s Rowenou? Co s ní ta bezohledná ženská celou dobu dělala? "Co se ti stalo, Dani?" zeptala jsem se jemně.

"Myslíš, že máš právo se mě na to jen tak zeptat? Jako bych tě měla nechat nahlídnout do své hlavy a rozhlédnout se tam? Jako bych si měla vylít srdíčko jako nějaká zatracená čajová konev, protože mě držíš za ucho?"

"Za žádné ucho tě nedržím, Dani."

"Ale snažíš se! Snažíš se mě přimět, abych ti řekla všechna svá tajemství! Abych ti všechno řekla a až to budeš vědět, tak mě odkopneš jako kus hadru, stejně jako to udělali temní princové tobě! Jako nějaký hajzl, co se nikdy neměl narodit!"

Její prudká reakce mě uzemnila, překvapilo mě, jak se náš rozhovor zvrtnul.

"Nesnažím se z tebe nic dostat a nikdy bych tě neodkopla. Záleží mi na tobě, ty malá osino v zadku. Tak se vzpamatuj a smiř se s tím. Záleží mi na tom, co z tebe vyroste. Dost na to, abych se s tebou kvůli tomu hádala. A říkám ti, vyber si lepší filmy, sněz všechnu zeleninu, čisti si zuby a chovej se k sobě s respekte, protože jestli ne, nikdo jiný to za tebe neudělá. Záleží mi na tobě!"

"Nezáleželo, kdyby jsi mě znala!"

"Já tě znám."

"Nech mě na pokoji!"

"Nemůžu," řekla jsem pevně. "Ty a já. Jsme jako sestry. Tak se přestaň chovat jako puberťačka a jdeme. Dnes večer tě potřebuju a máme spoustu práce." Vždycky fungovalo, když mi tohle táta řekl: donutil mě něco udělat, zabavit mě, abych se neutápěla v emocích, které jsem v tu chvíli cítila a myslela, že mě zadusí.

Dívala se na mě, rty stažené a měla jsem pocit, že se každou chvíli chystá zmizet. Přemýšlela jsem, jak to rodiče se mnou přežili. Zajímalo mě, co ji tak rozčílilo. Nebyla jsem hloupá. Mělo to nějaký podtext. Jen jsem nevěděla jaký. Už jsem chtěla začít netrpělivě poťukávat nohou, když se otočila a začala odcházet.

Tiše jsem jí následovala, dávala jí příležitost vychladnout.

Látka jejího dlouhého černého koženého kabátu se nakonec uvolnila mezi jejími rameny. Párkrát se zhluboka nadechla a pak řekla: "Sestry si navzájem hodně odpouštějí, že jo, Mac? Chci říct, víc než normální lidé?"

Vzpomněla jsem si na Alinu, která se zamilovala do toho nejhoršího záporáka v celém binci a neúmyslně mu pomohla dostat se k moci. Nebo jak čekala dokud nebylo příliš pozdě, aby mi zavolala. Poslední dobou jsem si začala uvědomovat, že moje sestra udělala několik pochybných rozhodnutí. Jako třeba že mi neřekla, co se děje hned, jak se o tom dozvěděla, a pokusila se to všechno zvládnout sama bez pomoci. Síla nespočívala v tom udělat všechno sama. Síla byla vědomí, že když potřebujete pomoc, tak spolknete svou pýchu a řeknete si o ni. Alina mě nepoprosila o pomoc a to mohla, měla. I přesto všechno, co udělala nebo neudělala, nic nezměnilo to, jak moc jsem ji milovala a nic to ani nezmění. Nic to nemohlo změnit.

"Jako třeba když se hádají na jaké filmy se dívat," ujasnila Dani, když jsem hned neodpověděla.

Chtěla jsem ji odpovědět, když zamumlala: "Myslela jsem, že to na tebe udělá dojem."

Protočila jsem oči. "Ty už jsi na mě dojem udělala dávno. A zlato, sestry si vždycky všechno odpustí."

"Vážně, úplně všechno?"

"Všechno."

Když jsme odcházeli z obchodu, zachytila jsem odlesk její tváře v zrcadle nade dveřmi.

Tvářila se bezútěšně.

***

Můj Dublin už neexistoval.

Oslnivé neonové nápisy, které osvětlovaly budovy kaleidoskopem barev, byly rozbité, zničené. Pryč byli také barvití, rozdílní lidé, kteří dříve zaplňovali ulice hlučným kamarádstvím a nekonečným přívalem vtípků. Stovky hospod v Temple Bar měly zničené fasády. Malebné lampy byly zkroucené jako preclíky z kovu a žádná hudba se nelinula z otevřených oken a dveří. Bylo ticho. Moc velké ticho. Všechna zvířata byla pryč, dokonce i cvrčci v trávě. Nikde nebylo slyšet motor auta. Nikde nehučela tepelná čerpadla. Neuvědomíte si, kolik bílého šumu svět vydává, dokud zničehonic nepřestane, pak to zní jako v prehistorické době.

Nový Dublin byl temný a strašidelný a... pořád ne mrtvý. Irské město, které kdysi hýřilo životem, bylo nemrtvé. Mohli jste v něm cítit život plazící se v temných ruinách, ale byl to život, který jste chtěli probodnout kůlem.

Vzhledem k počtu Dananů, které jsem ve městě cítila - tolik, že bylo nemožné je rozeznat, dokud vám nedýchali na záda - jsme v ulicích potkali překvapivě málo Bojovníků tmy. Přemýšlela jsem, jestli někde měli pro Pána a vládce jakýsi ekvivalent konvence nebo politického shromáždění, který byl teď volnější a víc usazen ve své vedoucí pozici půlky dananské rasy. Nepotkali jsme ani Jayna, takže jsem předpokládala, že terorizuje Lovce v nějaké jiné části města.

Za tu dobu, co jsme prošly asi dvacet bloků - jako obyčejný Joe, jak tomu říkala Dani, protože jsem se odmítala poprvé setkat s Ryodanem, zatímco se mi chtělo zvracet - jsme potkaly jen čtyři Nosorožčí strážce (proč vždy cestovali ve dvou?) a nechutně klouzavou věc, která byla skoro stejně rychlá jako Dani. Já si vzala Nosorožce a ona toho hada.

Byly jsme na křižovatce mezi ulicí Revemal a Grandin, když jsem ji uviděla. Kdyby mé smysly nebyly otupené velkým množstvím temných Dananů, určitě bych zachytila jednu z nich, jak se prosívá a zareagovala lépe.

Nejdřív jsem nemohla uvěřit svým očím. Na svou obranu, nejdřív jsem myslela, že je to muž, byli si tak podobní, ale věděla jsem, že to nemůže být pravda, protože Barrons a já jsme ho zabili. Pak jsem si uvědomila, že pravděpodobně nebyl jediný svého druhu. Některé kasty temných měli nespočet členů, jako třeba Nosorožci, zatímco jiní jsou jediní svého druhu, které stvořil temný král Bojovníků tmy, možná proto, že dokonce i on je považoval za ohavnost. Bylo mi těžko, když jsem přemýšlela, že takových jako je ona, mohli být stovky nebo tisíce někde venku ve světě a v tu chvíli jsem vzdala svou výhodu překvapivého útoku. Musela jsem vydat nějaký zvuk, protože se najednou otočila, celých devět stop rozpadajícího se těla, na jehož krku seděla dlouhá, pomačkaná tvář s odpornými ústy. Během mrknutí oka mě zhodnotila a nechala mě být.

Neměla jsem to správné pohlaví.

Musela jsem Dani přiznat, že to aspoň zkusila. Rychle vyrazila svou nadlidskou rychlostí, ale mohla jsem ji říct, že to k ničemu nepovede. Tahle se uměla prosívat, přenášet. Věděla jsem to, protože její mužský protějšek se jednou přenesl z konce ulice přímo na mě a kdyby nebylo Barronse, tak by mě zabil.

Temná zmizela někam do čistého vzduchu a nechala Dani stát celý blok ulice ode mě s napřaženým mečem a zuřila, že její kořist utekla. 

"Co to kurva bylo, Mac?" řekla. "Nikdy jsem nic takového neviděla. Ty jo?"

"Barrons mu říkal Šedivec. Zabili jsme ho. Myslela jsem, že je jediný, ale právě jsme viděli Šedivku."

"Co umí?" Dani vypadala až morbidně fascinovaná. Taky jsem kdysi taková byla. Posedlá všemi strašnými způsoby, kterými bych mohla jednoho dne rukou temných zemřít. Nebo jejich drápy. Nebo stovkami jejich ostrých zubů jako Alina.

"Jdou po lidské kráse. Barrons říkal, že ničí to, co nikdy nemohou mít, zhltnou ji jako delikatesu. Zahalí se kouzlem lidské dokonalosti a vyberou si toho nejatraktivnějšího člověka v davu a svedou ho. Krmí se z nich dotykem, vstřebávají jejich krásu otevřenými boláky na svých rukou, dokud neukradnou vše, co mohou a nechají svou oběť stejně ohavnou jako oni sami."

Své oběti nezabíjeli, nechávali je trpět naživu a někdy se vrátili na návštěvu a živí se jejich hrůzou a mizérií. Dvakrát jsem viděla, jak se Šedivec krmí. Obzvlášť mě děsil, protože jsem léta používala svůj vzhled ke svému prospěchu, flirtovala, abych měla větší spropitné, mrkala svými řasami na dopravní policisty, předstírala, že jsem bezduchá blondýna, abych dosáhla svého. Než jsem přišla do Dublinu, myslela jsem, že můj vzhled je veškerá moc, kterou mám a kdybych ji ztratila, tak bych se cítila bezcenná.

"Barrons říká, že ty oběti stejně spáchají sebevraždu," řekla jsem jí. "Protože nemůžou žít s tím, jak vypadají."

"Zabijeme tu mrchu," řekla Dani chladně.

Usmála jsem se, ale jen krátce. Dorazili jsme na místo a já se dívala, zatímco mi klesala nálada. Chtěla jsem odpovědi a hodně jsem spoléhala na to, že je dostanu tady, ale dům 939 v ulici Revemal byl naprostým zklamáním.

Před pár měsíci mělo U Chestera elegantní žulovou a lesklou fasádu a muselo přitahovat znuděnou, bohatou a krásnou smetánku města, ale stejně jako zbytek Dublinu, byl dům o Halloweenu sražen na kolena a ta kdysi krásná třípatrová budova byla jen ruina. Barevné sklo z oken mi křupalo pod nohama, když jsme se procházely mezi troskami. Mramorové vstupní sloupy v sobě měly hluboké šrámy, které vypadaly, jako by je způsobilo něco s drápy z ocele. Luxusní francouzské lampy byly vytržené z chodníku a pohozené na hromadu blokující vstup do klubu, jako kdyby si ten, co to udělal, vyřizoval s tímhle místem osobní účty.

Cedule s názvem vysela na kabelech před hromadou. Byla rozmlácená na padrť. Předek a strany budovy byly pokryté graffiti. Mezi lampami a cedulí s názvem klubu jsme nenašli způsob, jak projít předními dveřmi.

Ani jsme k tomu neměli důvod.

U Chestera bylo stejně opuštěné jako zbytek města. 

Vztekle jsem srazila ruce. Už jsem měla po krk slepých uliček a žádných odpovědí. 

"Jdeme ulovit tu Šedivku. Musí tu někde být," zavrčela jsem.

"Proč?" podívala se na mě Dani nechápavě. 

"Protože jsem otrávená a naštvaná, proto."

"Ale já nikdy v klubu nebyla," protestovala. "Dokonce jsem se na to i ohákla."

"Tohle žádný klub není, Dani. Je to jen zničená budova."

"Děje se tu spousta věcí!"

"Jako co? Stíny uvnitř trosek pořádají večírek?"

Zasmála se. "Páni, já zapomněla, že jsi hluchá! Ty tu hudbu neslyšíš. Má super rytmus, jiný než jsem kdy slyšela. Slyším ji už několik bloků. Dole, Mac. Musíme jít dolů."

***

Dani měla pravdu: Ta hudba byla  jiná. Ale jak jsem měla brzy zjistit, nebyla jediná, co bylo na U Chestera jiné. Vlastně nic nebylo normální. Ten klub měl úplně změnit moje chápání a ještě víc mi připomenout, jak se svět změnil, zatímco jsem byla... zaneprázdněná.

Vstup do klubu byl teď vzadu: byly to nenápadné otlučené kovové dveře v zemi, které vypadaly jako zapomenutý vstup do sklepa. Kdyby Dani neslyšela hudbu, tak bych kolem něj prošla bez povšimnutí.

Dveře zaskřípaly, když jsem je otevřely, temným zvukem. Povzdechla jsem si. Nesnášela jsem podzemí, ale nějak jsem tam stejně vždycky skončila. Odepnula jsem MacHalo z popruhu, rozsvítila všechna světla a narazila si ho na hlavu. Dani udělala to samé a sestoupily jsme po žebříku do oslňujícího světla druhými padacími dveřmi a druhým žebříkem. Ocitly jsme se uprostřed jisté průmyslové vstupní haly - vkusně vyzdobenou městskou výzdobou - a měly před sebou dvoukřídlé dveře.

Pořád jsem žádnou hudbu neslyšela. Ty dveře musely být opravdu silné. Propojila jsem se s vidoucím místem ve své hlavě a přála si, abych měla alespoň nějaké ponětí, co mě čeká, ale pořád jsem slyšela jen statické praskání, jen o něco hlasitěji.

Dani po mě hodila přimhouřenýma očima. "Nemyslíš, že by tu měla být ochranka nebo tak něco?"

"Myslím, že když v noci dokážeš přejít přes Dublin a přežít a najít tohle místo, tak to je veškerá ochrana, kterou potřebuješ," řekla jsem suše. Zatlačila jsem na dveře. Nepovolily. "To a otevřít tyhle dveře." Sundala jsem si MacHalo a stále svítící jsem ho přidělala zpátky na batoh. Protřepala jsem si vlasy, abych je narovnala.

Dani se přidala a společně jsme znovu zatlačily na dveře a konečně se poprvé podívaly, jak to U Chestera vypadá.

Miluju tě tak moc, že mě teď musíš zabít...

Hudba byla strašně hlasitá, její basy jsem cítila až v kostech. Hráli "If I Was Your Vampire" od Marilyna Mansona, ale tu písničku přehráli úplně jinou melodií - trochu zasněnější, temnější, něčím, co jsem myslela, že ani není možné.

Stála jsem ve dveřích a jen zírala.

Tady byl nový Temple Bar. V podzemí.

U Chestera: úhledný, moderní, vrchol městské sofistikovanosti spářený s průmyslovou silou. Chrom a sklo, černá a bílá. Chladně erotický, lehce sexuální. Nóbl Manhattan a irská mafie.

Všechno je černé, nebudeme se ohlížet nazpět...

To místo bylo obrovské a každý stůl byl plný. Stupňovitý taneční parket byl nabitý rozpálenými těly. Nebylo tam žádné místo k sezení. Byla jsem překvapená, když jsem viděla, kolik lidí přežilo a bylo pořád v Dublinu - a dokonce pařili. Za jiných okolností to mohlo být příjemné překvapení.

Tohle tedy rozhodně jiné okolnosti nebyly.

Dani mě popadla za ruku. Tak silně, že budu mít modřiny. "To je do háje neuvěřitelný," vydechla.

Přikývla jsem. Jsem vidoucí. Pro mě byly věci jednodušší: Existovaly dvě rasy - lidská a dananská. Spolupracovala jsem s V'lanem, abych zachránila své lidi. Klidně budu spolupracovat s královnou Dananů z toho samého důvodu. Ale v mých genech bylo zakódováno, že tyhle dvě rasy měly žít odděleně a mou prací bylo to zajistit.

U Chestera bylo noční můrou každé vidoucí.

Bylo plné od hlavy k patě lidmi a Danany, kteří se mezi sebou míchali.

Ne, bylo to ještě horší. Bavili se spolu.

Proboha, koho jsem se to snažila obalamutit? Mladí, atraktivní lidé v houfech flirtovali s temnými Danany. Na jednom tanečním parketě bylo asi šest dívek, které olizovaly Nosorožčímu strážci jeho ostré žluté kly svými růžovými jazyky. Jeho okouzlené oči jen zářily; funěl jako prase a dupal kopyty.

Na dalším parketě si blondýna vytáhla tričko a otírala se svými nahými prsy o vysokého, tmavého Danana bez tváře, zatímco další dvě ženy se ji snažily odstrčit, aby se na ně taky dostalo.

Za pultem, číšník bez trička ukazoval své vypracované a naolejované břišáky a hladil... eee... vemena bytosti, kterou jsem v životě neviděla a doufala, že už nikdy neuvidím.

Dani vedle mě stuhla. "Fuj. Prostě fuj! To je odporný." Vydala dávivý zvuk a pak se uchechtla. "Úplně to dodává nový význam frázy: Ukázal jsem ji prostředníček, že jo?"

"Cože? Kde?"

Ukázala.

Žena svůdně ocucávala Nosorožcovi jeho tlustý prst, který jí dal tak, že si ho uřízl z ruky.

Ostře jsem se nadechla, jak mě realita toho, co vidím, konečně došla. Lidé se nejen přátelili s nejnovějším zlem, protože to bylo jiné a vzrušující.

Dani se bála, že Bojovníci tmy se stali novými upíry.

Moje generace měla nevyléčitelnou, bezednou posedlost nemrtvými. Tou zromantizovanou verzí samozřejmě: těmi bezelstnými zubatci, ne pravými mrtvými, kteří vás opravdu můžou zabít.

Jak jsem se dívala, žena se tvrdě zakousla a začala žvýkat s výrazem posvátné extáze.

Tihle lidé jedli maso temných - ne aby s nimi mohli bojovat a zachránit svět, ale pro vlastní potěšení.

Maso Bojovníků tmy - nová droga.

"Vyměňují sex za to, aby se mohli sjet," řekla jsem bezbarvě.

"Vypadá to tak," souhlasila Dani. "Jen doufejme, že se tyhle nádhery nenechají zbouchnout."

Ta myšlenka byla tak příšerná, že jsem se jí okamžitě přestala zabývat.

Přišla k nám mladá dívka v gotickém oblečení a s horečně zářivýma očima. "Pospěšte si! Ta písnička skoro končí!"

"No a?" řekla Dani.

Dívka si ji změřila. "To není špatný nápad. Hubená a neohrabaná, to by se jim mohlo líbit. Rádi experimentují."

Nemusela jsem se na Dani podívat, abych viděla, že si rukou sáhla pod kabát na meč. 

"V klidu, Dani," řekla jsem jemně. "Taková nejsi."

Ale ta dívka pokračovala s vadnou intenzitou. "Musíte tu být nové. Hrají ji jednou za noc a když hraje, tak máte možnost je přesvědčit, aby si vás vybrali. Jinak se k nim nesmíte přiblížit. Konkurence je velká. Může trvat týdny než si vás všimnou."

"Vybrat k čemu?" zeptala jsem se.

"Kde jste celou dobu byly? Přece aby z vás udělali nesmrtelné, stejně jako jsou oni. Když sníte dost posvátného masa, tak se stanete nesmrtelnými. Pak s nimi můžete odejít do jejich země!"

Zúžila jsem oči. To opravdu maso temných dokázalo? Nebo jen Bojovníci tmy využívali té lži? Přikláněla jsem se k tomu druhému. Mallucé ho jedl neustále, dlouhodobě a nikdy se nesmrtelným nestal. "Jak moc?" chtěla jsem vědět.

Pokrčila rameny. "To nevím. Ještě nikdo to neví. Pořád to odeznívá. Ale podaří se to. Já už ho měla čtyřikrát! Je to neuvěřitelné! A ten sex - panebože! Uvidíme se ve Férii," zatrylkovala nahlas a odběhla a já nepotřebovala slyšet nikoho dalšího - i když to v příštích měsících uslyším tolikrát, že budu chtít vraždit - abych si uvědomila, že to, co právě řekla je jedna z nových chytlavých frází v tomhle zvláštním novém světě.

"Tohle je horší než IDD," zamumlala Dani. "Přijde mi, že jsem uvízla v IDSS."

Zvedla jsem obočí.

"V Interdimenzionální dananské skupině sexu," řekla kysele. "Copak nevidí, co se děje? Nevidí, že temní ničí náš svět? Nevědí, že vymřeme, jestli je nezastavíme?"

Očividně je to nezajímalo. Potřebovala jsem se napít. Hrozně moc. Protlačila jsem se davem a zamířila k baru.