Karen Marie Moning: Dreamfever (Fever 4) - 16. kapitola

Další kapitola za dva dny!

Ve chvíli, kdy jsem popadla barovou stoličku, hrála o něco těžší verze písně Closer Trenta Reznora a já štěkla na barmana, že chci panáka kvalitní whiskey a ať sebou mrskne.

Chci tě cítit uvnitř...

Vzhledem ke svým nedávným zkušenostem, jsem měla chápala temnou rasu Dananů o dost víc, než jsem kdy chtěla. Znala jsem tu prázdnotu, která je poháněla. Byla jsem jen jídlem, které mělo nasytit jejich nekonečný hlad. 

U Chestera bylo plné ohavností, které stvořil král Temných bojovníků a lidí, kteří je mezi sebou vítali, soutěžili, aby si jich všimli, byli ochotni "cítit je uvnitř", jestli to bylo vše, co bylo potřeba, aby dostali další dávku. Svedl je příslib větší síly a zostřených smyslů a lákala je nesmrtelnost. Vždy mi připadalo, že smrt dodává životu určitou břitkost, nutné napětí. 

"Možná opravdu dvě miliardy lidí potřebovali zemřít," zamumlala jsem sama pro sebe. Měla jsem špatnou náladu.

"Taky si jeden dám." Dani se vyhoupla na stoličku vedle mě.

"Dobrý pokus."

"Necháš mě někdy vyrůst? Nebo budeš jako ostatní?"

Podívala jsem se na ní, pak upravila svoji objednávku na dva panáky čistého Macallana. Táta udělal to samé, když jsem byla v jejím věku. Drsná láska.

Skleničky s panáky zacinkaly o skleněný barový pult za doprovodu hlubokého: "Ahoj, krásko."

Můj zrak vyletěl k barmanovi a já se nestačila divit. Byl to ten kluk se zasněnýma očima, kterého jsem poprvé potkala, když jsem prohledávala muzeum kvůli objektům moci a byla jsem překvapená, když jsem zjistila, že pracuje s Christianem na Trinity College, na katedře Starověkých jazyků. Mým prvním impulzem bylo potěšení, že přežil. Ale tenhle pocit hned vytlačilo podezření. Z náhod jsem nervózní.

"Malý svět," řekla jsem chladně.

"Tak akorát." Hodil po mně lehkým úsměvem. "Většinou."

"Nová práce?"

"Město se mění. Stejně tak zaměstnání. Ty?"

"Momentálně nezaměstnaná. Nikdo si nekupuje knihy." Protože všichni venku zrovna jednu lovili.

"Vypadáš jinak. Přidáváš se na temnou stranu, krásko?"

Dotkla jsem se vlasů.

"Víc než jen účesem."

"Dost na to, abych přežila."

"Těžko říct, co je dost."

"Podívejme, kdo tu pracuje."

"Podívejme, kdo tu pije."

"Já se o sebe dokážu postarat, ty?"

"Vždycky." Poslal mým směrem jeden ze svých dalších úsměvů a přesunul se na jiné místo u baru a cestou vyhazoval skleničky a ve vzduchu je rychle plnil alkoholem

Dani vedle mě zaskočilo, vyplivla pití, zasípěla a začala nekontrolovaně kašlat. Když jsem ji poklepávala po zádech, vycukla se mi a hodila po mně špičatý pohled. "O co ti jde? Zabít mě?" dostala ze sebe, když už konečně mohla mluvit. "Vždyť je to jak benzín! Kdo by chtěl něco takového pít?"

Zasmála jsem se. "Přijdeš tomu na chuť."

"Myslím, že už jsem přišla na chuť všem věcem, které potřebuju." Sebrala ze stolu hromádku třešní, strčila si je do pusy a seskočila ze stoličky. "Dospěláci jsou divní," řekla ponuře.

"Kam si myslíš, že jdeš?"

"Jdu se porozhlédnout."

Tenhle nápad se mi ani trochu nelíbil, a také jsem jí to řekla.

"No tak, Mac, jsem super rychlá a mám nadlidskou sílu. Nikdo se mě ani nedotkne. Já jsem ta, která by si měla dělat starosti, že já nechávám samotnou tebe, šneku."

No když to řekla takhle, tak na tom opravdu něco bylo.

"Dej mi trochu prostoru, Mac."

Zase poskakovala z nohy na nohu a její pohled říkal, že co nevidět odkvapčí, ať se mi to líbí nebo ne. Najednou jsem měla pro Rowenu nechtěné pochopení: Jak asi vychováte dítě, které je rychlejší než vy, silnější než vy a pravděpodobně i chytřejší?

"Nechoď daleko a brzy se vrať, dobře?"

"Dobře."

"A buď opatrná!" Vítr mi načechral vlasy. Už byla pryč.

"Kdo je to škvrně?" Kluk se zasněnýma očima byl zpátky. Další panák zacinkal o pult. Ihned jsem ho vypila, zašklebila se a zalapala po dechu. V břiše se mi rozlil oheň.

"Kamaráde."

"V takovýchhle čase je dobrá."

"Jak jsi tohle místo našel?"

"Asi stejně jako ty."

"To pochybuju."

"Našla jsi Christiana?"

Mluvil o dni, kdy jsem nesčetněkrát volala na fakultu a hledala toho mladého Skota. Bála jsem se o něj, protože Barrons na mě použil svůj hlas a namluvil mi, že ho Keltarové sledují a já se bála, že po něm Barrons půjde a ublíží mu. "Ano." Neviděla jsem důvod, proč mu říkat, že jsem ho našla a znovu ztratila, možná napořád.

"Viděla jsi ho poslední dobou?"

"Ne. Ty?"

"Ne, ale rád bych ho viděl."

"Proč?" Byla jsem fakt podezíravá.

"Jsme kamarádi - v takovýchhle časech se hodí."

"Co si o tomhle místě myslíš?" Proč tu byl? Další pěkný kluk hledající nesmrtelnost?

"Život a smrt, krásko. O tom to je už od začátku. A tak to bude až do konce."

"Takže o co ti jde? Taky chceš žít napořád?"

"Rád bych žil v klidu a míru. S nějakou kráskou." Zasmál se. "A s dobrou knihou."

"Muž podle mého gusta. Taky mám ráda dobré knihy." V zrcadle nad barem něco zachytilo můj pohled. Ztuhla jsem. V boxu za mnou se šedivka držela za ruce se svalnatým, krásným číšníkem, který předtím flirtoval s tou vemenatou příšerou. Viděla jsem jí takovou jaká je, i takovou jakou ji vidí on. Pro něj to byla jen dananská princezna, neuvěřitelně krásná, úžasně svůdná a dívala se na něj s uchváceným zbožným výrazem.

Jen já viděla otevřené, hnisající rány, kterými ho hladila, kterými z něj vycucávala život, nechávala za sebou zkažené zuby, vodnaté oči, popelavou slabou kůži. Brala mu život. Nevydrží ani hodinu.

Moje ruka okamžitě zajela k ramennímu pouzdru pod kabátem.

"Pozor, krásko," řekl kluk se zasněnýma očima jemně.

Odtrhla jsem pohled od zrcadla a podívala se na něj. Díval se na můj kabát a ruku, která zajela pod něj. Nemohl tušit, po čem sahám.

"O čem to mluvíš?"

Podíval se za mě. "Jsou tady a... no, to zjistíš."

Obrovské ruce dopadly na má ramena. Za mnou byli dva muži. Cítila jsem je. Velcí, električtí, mocní.

"Vytáhni to," zavrčel jeden z nich, "vezmeme si to a nevrátíme. První pravidlo: tohle je neutrální půda. Druhé pravidlo: poruš pravidla a zemřeš."

"Dejte ze mě ty pracky pryč," procedila jsem skrz zaťaté zuby.

"Máme tu holku. Jestli ji chceš ještě vidět, tak vstaň."

Přimhouřila jsem oči. Jak Dani dostali? "Ani náhodou-"

"Jsme rychlejší."

"Jako Barrons?"

Odpovědi jsem se nedočkala.

No tak jsem alespoň konečně našla svou osmičku, tedy dva z nich. A měli Dani. S povzdechem jsem vstala a ještě jednou vrhla pohled do zrcadla na Šedivku, ale nevšimla si mě, byla moc zaneprázdněná krmením se z číšníka. Vařila se mi krev. Už vůbec nevypadal dobře. Barrons mi řekl, že Šedivec si zřídka vzal tolik, aby jeho oběť nepřežila. Vypadalo to, že Šedivka měla daleko větší apetit. Upravila jsem svůj odhad: nezbývalo mu víc jak deset minut života. Kluk se zasněnýma očima se odrážel v zrcadle těsně pod nimi. Zadívala jsem se na něj. V zrcadle nevypadal stejně. Byl... na okrajích rozmazaný a... bylo na tom něco špatného. Zatřásla jsem se, chlad mi pronikal hluboko do duše. Snažila jsem se na jeho odraz soustředit. Čím víc jsem se snažila, tím rozmazanější byl. Jeho rozmazaný tvar na mě ostře pohlédl - Nemluv s tím, krásko. Nikdy s tím nemluv.

Údivem jsem otevřela pusu. "Myslíš jí? Šedivku?"

- S tím. - Řekl to slovo s takovým odporem, až jsem sebou cukla.

Odtrhla jsem pohled od zrcadla a podívala se na něj a už jsem zase mohla dýchat. Byl to kluk. Hezký kluk se zasněnýma očima. Ne někdo, od koho bych chtěla s křikem utéct. "Jaké to?"

Podíval se na mě prázdným pohledem. "Já nic neříkal."

"Teď," zavrčel muž za mnou netrpělivě. "Pohni sebou."

***

Odvedli mě nahoru po širokém chromovaném schodišti do posledního patra baru U Chestera. Za chromovou balustrádou byla temná skleněná zeď, která obíhala celé patro, byla hladká beze dveří či klik.

Podívala jsem se z jednoho svého doprovodu na druhého. Nepromluvili od chvíle, co mě chytili pod rameny a vedli davem. A já také ne. Cítila jsem, co jsou zač: zkrocené násilí. Oba vypadali, že je jim něco málo přes třicet a měli spoustu svalů. Muž nalevo ode mě měl hodně zjizvené ruce. Byli obrovští. Něco v jejich očích mě nutilo zůstat zticha, alespoň dokud mi nebude trochu jasnější, do čeho jsem se to dostala.

Podívala jsem se dolů hned, jak jsme došli na vršek schodů. Ten číšník ležel na podlaze, mrtvý. Šedivka už hledala svou novou hračku. Sevřela jsem ruce do pěstí. Šli jsme podél té temné skleněné zdi, dokud jsme nenarazili na nějaký neidentifikovatelný znak, který indikoval dveře, protože muž vpravo se dotkl rukou skla. Celý panel se posunul stranou a poodhalil velkou místnost, která byla celé z dvoucestného skla zasazeného do kovových nosníků. Mohli jste vidět vše, co se děje venku. Obvod stropu byl lemován malými obrazovkami, na které byl vysílán obraz z nespočtu kamer. Tady byly útroby celého klubu. U Chestera se nestalo nic, co by tomuhle místu uniklo.

"Přivedli jsme ji, jak jsi chtěl, Ryi."

Strčili mě dovnitř. Panel se za mnou zase zavřel s tichým zasyčením. Místnost byla temná, až na záři LCD obrazovek. Udělala jsem krok, abych vyrovnala balanc. Na chvíli mi připadalo, že padám, ale byl to jen optický klam, protože i podlaha byla z dvoucestného skla. V místnosti byla taková tma, že jsem mohla vidět jen obrysy: stůl, pár židlí, muž stojící na druhém konci pokoje otočený zády. Vše pod pokojem, bylo naopak vidět velmi jasně. Připadalo mi, že každý krok, který dělám, vyžaduje hodně důvěry.

"Takže skleněné domy, Ryodane?"

Když jsem poprvé volala na jeho číslo, Ryodan mi spílal, řekl, že lidé, kteří žijí ve skleněných domech by neměli házet kameny. Naznačoval tím, že moje cíle nebyly o nic lepší než ty Barronsovi. A teď tady stál a přehlížel svět z jednoho z nich. Považoval své cíle za tak nedotčené? Přimhouřila jsem oči. Byl tu ještě jeden pokoj kromě toho, ve kterém jsme stáli, byl ještě temnější. Ať už se v jeho stínech pohybovalo cokoli, pozorně to sledoval.

Po chvíli, bez toho aby se otočil, řekl: "Proč jsi přišla, Mac?"

"Proč dáváš lidi jako krmení temným?"

"V mém klubu nepanuje žádná vyšší síla. Jen touha. A to ta vzájemná."

"Nechápou, co se s nimi děje."

"To není můj problém."

"Umírají. Někdo by je měl vrátit do reality."

"Milují umírání."

"Mýlí se, jsou zmatení."

"To není můj problém."

"Mohl bys s tím něco udělat!"

"Takže bych měl?" řekl. "Připadá ti ten dav dole přátelský? Je na pokraji dalšího nepokoje a ty bys chtěla, abych si hrál na moralistu. Lidé byli ukřižování za méně. Viděl jsem dost železničních neštěstí, abych věděl, že koleje jsou zablokované a brzdy selhaly. Dole je to jako železniční neštěstí, Mac. Já už mám zájem jen o jedinou věc. O potenciál. Barrons si myslí, že ho máš."

Díky jeho tónu jsem měla jasno. "Ale ty si to nemyslíš," řekla jsem bezbarvě.

"Děláš mi starosti."

"Ty mi taky děláš starosti." Udělala jsem pár dalších kroků do místnosti. Chtěla jsem si ho lépe prohlédnout. Chtěla jsem vědět, na co se dívá. Stejně jako Barrons a ty dva, co mě sem dovedli, byl Ryodan vysoký a dobře stavěný. Zajímalo mě, jestli to bylo povinné, pokud jste se chtěli stát členy jejich party - žádné vyžle. Měl na sobě tmavé kalhoty a zářivě bílou košili s vyhrnutými rukávy až po jeho svalnaté paže. Na jeho zápěstí se třpytily stříbrné manžety jaké nosil i Barrons.

"Všichni si myslí, že ty jsi tím řešením, že?" řekl.

Pokrčila jsem rameny. "Všichni ne." Rowena si to nemyslela.

"Napadlo tě, že by jsi mohla být tím problémem?"

"Co tím chceš říct?"

"Proč myslíš, že se tak často setkáváš s Knihou, když všichni, kdo ji hledají, ji nikdy ani nespatří? Ani Darroc, tvůj proslulý Pán a vládce, se k ní nemůže přiblížit. Říká se, že si bere své vlastní - Bojovníky tmy, rozžvýká je a pak je vyplivne. Ale nikdo, kdo ji doopravdy chce, ji nemůže najít. Až na tebe."

"Jsem detektor předmětů moci," připomněla jsem mu. "Jsem jediná, kdo ji vycítí. Tady máš ten svůj potenciál."

"Vskutku. Potenciál k čemu? Napadlo tě někdy, že to nejsi ty, kdo Knihu najde, ale že si Kniha hledá tebe?"

"Co tím myslíš?"

"Co myslíš, že ta Kniha chce, Mac?"

"Jak bych to měla vědět? Smrt. Zkázu. Chaos. Stejně jako všichni temní."

"Co by jsi chtěla ty, kdybys byla knihou?"

"Já jsem jiná, ale to je jednoduché. Nechtěla bych být knihou."

"Možná tak jiné nejste. Možná také nechce být knihou."

"Má i jiné formy. Mění se v Bestii."

"Ublížila někdy tahle Bestie někomu? Nemyslíš, že by ublížila, kdyby mohla? Není to v její povaze?"

Dívala jsem se na jeho záda a zvažovala jeho slova. "Takže říkáš, že Bestie je jen iluze. Že se stejně jako ostatní Danani dají přetvářet."

"Co když její jediná a pravá podoba je kniha? Která neumí chodit, mluvit, pohybovat se, která to sama o sobě nedokáže?"

"Myslíš, že vždy někoho posedne, jen aby měla tělo?"

Vzhlédl k LCD obrazovkám nad svou hlavou.

"Nevím, co myslím. Zvažuji vše. Když se na ně díváš dost dlouho, poznáš, co chtějí. Temní hladoví, jako vyprahlí vězni, po všem, co jim král Bojovníků tmy nedal do vínku. Co když ta kniha chce být tělesná? Co když se chce umět sama hýbat? Co když chce tělo, které dokáže ovládat? Vlastní život?"

"Tak proč zabíjí lidi, které posedla?"

"Možná je nezabíjí. Možná se stejně jako loutky rozbíjí. Nebo se některé jejich části podaří získat zpátky kontrolu na tak dlouho, aby Knize zabránili v tom, co dělá, jediným způsobem, jakým můžou. Nebo je to jen šetří čas, vyčkává na správný moment. Možná má dananskou schopnost vidět všechny budoucí možnosti a jemně hýbe událostmi, aby dosáhla svých cílů. Mluvila s tebou někdy?"

"Ano."

"Barrons říkal, že tě nazvala jménem."

To jsem mu nikdy neřekla. Musel ji slyšet, když ke mně tenkrát v noci mluvila. Myslela jsem, že ji slyším jen ve své hlavě. "No a? Netuším, jak se dozvěděla mé jméno." Rád zvažoval všechna možná. Ale i já mohla hrát tuhle hru. "Možná zná všechny. Netuším, na co narážíš, ale ta Kniha mě odpuzuje. Sotva se k ní dokážu přiblížit. Já jsem moc dobrá a ona moc zlá."

"Vážně." Víc suše to říct nemohl.

"Co myslíš tím vážně?" řekla jsem na svou obranu.

"Dobro a zlo jsou jen opačné strany stejné mince, Mac. Když ji vyhodíš vysoko do vzduchu, snadno může dopadnout na tu špatnou. Možná o tobě ta Kniha ví něco, kvůli čemu jsi jiná. A proto tě chce. Myslí si, že když se změníš, obrátíš na špatnou změnu, budeš pro ni důležitější, než my ostatní."

To, co říkal, nedávalo smysl. A dost mě to děsilo. "Jako co? A kdyby to tak bylo, neposedla by mě už? Měla spoustu příležitostí."

"Darroc vyčkával na vhodný okamžik. Možná, že ještě není čas obrátit tě na druhou stranu. Nekonečný život s sebou přináší nekonečnou trpělivost. Kdyby jsi žila dost dlouho, tak by jsi věděla, že když se dnes bavíš, tak je to dobrý den. Smysl pro dobro a zlo, všechna mravnost, všechny hodnoty možná přestanou existovat."

Až na dvě složky, které vše drží: stáze a změna - klasický dananský přístup. Samozřejmě, že nesmrtelnost tohle dokáže způsobit. "Takže ty si myslíš, že se Kniha baví a čeká na správný moment? Probuď se. Nikdy nenajde ten správný moment, aby se na mě vrhla."

"Domýšlivost, stejně jako vztek, se často stává osudovou chybou."

"Darroc mě ztratil. Nedostal, co chtěl. Pořád stojím. A pořád bojuju. A nikdy nezměním strany," řekla jsem chladně.

"Pořád stojíš kvůli ní, Mac." Kývl hlavou směrem k pokoji, do kterého se díval. "Na to nezapomínej. Nikdy jsem neviděl nic jako je ona a já toho viděl hodně."

Stoupla jsem si vedle něj a podívala se do druhého pokoje. Takhle zblízka jsem dokázala rozeznat tvary. Dani byla mezi čtyřmi muži, neustále se točila, meč v ruce a vrčela na ně.

"Jestli jí ublížíte, tak tě zabiju," řekla jsem mu, i přes to že byl o hlavu vyšší a vážil dvakrát tolik.

"To samé řekla o tobě."

Dani najednou přešla do hyper rychlosti, pak všichni zmizeli a najednou se Dani znovu zjevila obklopená čtyřmi muži.

"Ještě se nepřestala snažit dostat se ven a to už od chvíle, kdy jsme ji tam zavřeli. Zajímalo by mě, jak dlouho by to dokázala přežít."

Bez jídla moc dlouho ne, ale to jsem mu rozhodně nehodlala říkat. Podívala jsem se na něj.

Otočil ke mně tvář. Byl to pohledný muž, ale běhal mi z něj mráz po zádech. Jeho oči byly tak jasné, že jsem podobné ještě neviděla. Tohle byl muž, který neměl žádný vnitřní rozpor. Nevadilo mu být tím, čím je.

Dívali jsme se na sebe. "Černá ti sluší," zamumlal. "Už tě Barrons takhle viděl?"

"Nekonečná trpělivost," zamumlala jsem já. Měl povolenou kravatu a v otevřeném límečku jsem viděla jizvy na jeho krku. Jedna vypadala obzvlášť zlověstně a táhla se od levého ramene až k uchu. Nepotřebovala jsem být zdravotní sestrou, aby mi došlo, že se před dlouhou dobou vyléčil ze zranění, které by většinu lidí zabilo. Jak moc dlouhá doba to byla? "Bavíš se dnes, Ryodane?"

Rty se mu zkroutily v úsměvu. Podíval se zpátky na Dani a po chvíli přikývl. "Ano. Mnohem víc, než v posledních několika... letech."

"Je jí třináct."

"To čas napraví."

"Taky mi děláš starosti, Ryodane."

"To ty mě taky. Dám ti radu, Mac. Život je oceán plný vln. A všechny jsou nebezpečné. Všechny tě můžou utopit. Za správný okolností tě i ta nejmenší z nich může vrhnout do přílivu. Přeskakovat z vlny na vlnu nic neřeší. Vyber si jednu z nich a svez se na ní. Zvýší to tvé šance na přežití." Na chvíli se zadíval na Dani, pak řekl: "V tomhle domě jsou pravidla."

"To už mi řekli tví kámoši. Neutrální půda. Poruš pravidlo a zemřeš."

"V mém klubu se žádní Danani zabíjet nebudou. Mezi mými zdmi jsou pod mou ochranou."

"Zrovna jsem se dívala, jak jedna z Dananů, které chráníš, zabila člověka."

"Když jsou tak hloupí, že jsou tady, tak si zaslouží zemřít."

"Takže i já tady můžu vraždit lidi?" řekla jsem sladce. Byli tu dva, na které jsem se zrovna zaměřila. Derek O'Bannion, mladší bratr irského mafiána, kterého jsem zabila a ukradla mu Kopí osudu a pravá ruka Pána a vládce. Právě přecházel taneční parket v doprovodu Fiony, která dříve vedla Barronsovo knihkupectví, dokud se mě nepokusila zabít. Pak ji Barrons vyhodil.

Teď už zbýval jen Pán a vládce a pár princů Bojovníků tmy, aby byli všichni mí nepřátelé na jednom místě.

"Pro tebe mám speciální pravidla, Mac. Ty v mém klubu nesmíš zabít nikoho, Danana ani člověka. Tvůj boj je za zdmi těhlech zdí. A jestli je Barronsova víra v tebe neopodstatněná, tak se nikde neschováš. Každý z nás po tobě půjde."

Neobtěžovala jsem se na jeho hrozbu odpovědět.

Zaklepal na sklo a rukou udělal nějaké gesto. Tři muži zmizeli. Dani na chvíli zmizela. Pak se vrátila a jeden z jeho mužů jí mířil na hrdlo jejím mečem.

"Jestli sem ještě někdy přijdeš ozbrojená, sebereme ti zbraně a už nikdy je nevrátíme. Jasné?"

"Jako sklo, na kterém stojíme."