Připadala jsem si jako vyděděná královna, všude, kam jsem se otočila, jsem cítila nepřátelství a napětí. Pořád jsem riskovala a nic nezískala.
Včera večer jsem si uvědomila, že nejsem jediná, kdo má problémy někomu věřit. Nikdo z důležitých dublinských hráčů nikomu nevěřil. Udělala jsem chybu, když jsem předpokládala - protože si Barrons vybral Ryodana, aby byl moje záloha - že , když za ním půjdu, tak mě podpoří.
Nejen že to neudělal, ale rozebral moje motivy do hloubky a úplně zpochybnil můj charakter. Podle něj to znělo tak, že Kniha jde po mně, protože jsme nějak spřízněné. Ke zlu jsem měla asi tak blízko, jako k Severnímu pólu, kdybych vzdálenost měřila od toho Jižního.
"To určitě, házet kameny," mumlala jsem. Stál si ve svém skleněném domě, nechával Temné, aby se živili na lidech a mě obviňoval z morální zkorumpovanosti.
Měla jsem příšernou náladu. Dani a já jsme se doplazily do "našeho" domu hned poté, co nás vyhodili od Chestera čtyři Ryodanovi muži.
Dani horečně zářily oči a zuřivě soptila, ale pod tím vším bledým bravadem jsem zahlédla strach. Chápala jsem to. Zrovna když jsem si myslela, že jsem v téhle hře získala trochu moci, místo pěšáka jsem konečně byla věž nebo kůň, tak přišel král nebo královna, aby mi připomněli, jak bezmocná jsem.
Už mě to přestávalo bavit.
Ležela jsem na gauči, protože spát v cizí posteli mi přišlo divné, a dusila jsem se až do úsvitu. Pak jsem spala, jak zabitá několik hodin a vzbudila se, jelikož mi vítr čechral vlasy, jak Dani rázovala kolem: cik-cak, cik-cak.
Přehodila jsem nohy přes okraj gauče, posadila se a zaměřila se na její rozmazanou šmouhu. I když bydlení v opatství nebyl pro Dani žádný med, Rowena své svěřenkyně neustále zaměstnávala. Dani byla až moc inteligentní a měla až moc energie a úzkosti na to, aby ji člověk mohl nechat dlouho bez akce.
Když jsem jí zaúkolovala, aby šla špehovat do opatství a zjistila, kam Rowena plánovala svoje svěřenkyně v Dublinu poslat, vypadala, že se jí s vyhlídkou činnosti ulevilo.
"Nikdo se nedozví, že jsem tam kdy byla," slíbila, popadla meč a kabát a přehodila si batoh přes rameno. "Kdy se mám vrátit?"
"Hlavně ať jsi zpátky před setměním."
Poté, co odešla, jsem mrzutě zkoumala krb. Dům, ve kterém jsem zůstávaly, stejně jako zbytek Dublinu - až na klub U Chestera, který byl pravděpodobně poháněn množstvím podzemních generátorů - byl bez elektřiny a plynu.
Nejen že tu byla tma, ale i mrzlo. A venku samozřejmě pršelo. Popadla jsem deku, kterou jsem našla v ložnici a přitáhla si ji těsně kolem ramen a s drkotajícími zuby jsem se posadila. Dala bych všechny svoje špičáky za šálek kávy. Kde byl V'lane, když jsem ho potřebovala? Podívala jsem se na hromádku polínek a zvažovala, kde asi předchozí majitel schovával sirky.
Slyšela jsem, jak se otevírají dveře v kuchyni. "Ty jsi něco zapomněla, Dani?" zavolala jsem.
Silueta se postavila do dveří mezi kuchyní a obývacím pokojem. "Už jsem si začínal myslet, že to dítě nikdy neodejde," řekl hluboký, zvukomalebný hlas.
Neměla jsem Daninu nadlidskou rychlost, ale povedlo se mi k ní alespoň přiblížit. V jednu chvíli jsem seděla na gauči a litovala se, v té druhé jsem byla přitisknutá k protější zdi s vytaženým kopím.
V tu chvíli jsem si uvědomila krutou pravdu: možná jsem je nenáviděla, možná jsem získala o něco více síly, než jsem měla předtím, ale pořád to nebylo dost.
Stále jsem potřebovala spojence.
Stále jsem potřebovala Barronsovo tetování a V'laneovo jméno na svém jazyku, i když se ani na jednoho nedalo úplně spolehnout. Potřebovala jsem Jayna a jeho muže a také jsem potřebovala vidoucí. Nenáviděla jsem pocit, že někoho potřebuju.
"Přinesl jsem ti kávu, MacKaylo," řekl Pán a vládce a vešel do pokoje. "Slyšel jsem, že máš ráda silnou a sladkou se spoustou smetany."
"Kde jsi to slyšel?" Třásla jsem se. Kousla jsem se do jazyka tak silně, až mi tekla krev, soustředila se na tu bolest a přestala se třást.
"To Alina. Hodně o tobě mluvila. Ale předstírala, že jsi její kamarádka, ne její sestra. Ukryla tě přede mnou. Mysli na to, až na ni budeš vzpomínat. Proč by jinak skrývala tvoji existenci, kdyby od začátku necítila, že se mi nedá úplně věřit? Ale stejně si vybrala mě. Milovala mě."
"Nemilovala tě. A lžeš. Musel jsi najít její deník a přečíst si to."
"A do svého deníku si zapsala, jak piješ kávu? To je žalostné uvažování, MacKaylo."
"Tak jsi to odhadl. Vypadni z mého domu." Podívala jsem se na svou pistoli, která ležela na podlaze vedle gauče. Měla jsem si ji vzít, ale jeho hlas měl poslal z gauče tak rychle, že zapracovaly jen mé instinkty a ne rozum. Jediný důvod, proč jsem stále měla kopí, byl, že jsem ho měla na klíně, když vešel. I když byl Pán a vládce kdysi Danan, královna Světlých bojovníků ho potrestala tak, že ho proměnila ve smrtelníka. Takže teď byl obyčejným člověkem, který v sobě měl hodně masa Temných. Mohla bych ho zastřelit? Byla jsem víc než ochotná to zkusit. Pochybovala jsem, že bych se k němu mohla dostat s kopím. Překvapilo mě, že přišel takhle blízko bez toho, aby ho nějaký Danan prosel dovnitř.
"Sedni si a vypij si to kafe. A dej to kopí pryč." Podíval se na krb, zamumlal pár slov a z vystydlých polínek vyšlehly plameny.
"Jak jsi to udělal? Nejsi Danan."
"Danani nejsou jediná síla ve městě. Tvůj proslulý patron mě naučil pár dobrých triků."
"V'lane?" řekla jsem.
"Ne."
Něco ve mně se zastavilo. "Barrons?"
"Naučil mě spoustu věcí. Například ovlivňování hlasem. Na kolena."
"Polib mi."
"Řekl jsem padni přede mnou na kolena."
Ostře jsem se nadechla. Jeho hlas ozvěnou rezonoval po pokoji, tlačil na mě, snažil se vtrhnout do mé mysli a vnutit mi jeho vůli. Jeho Hlas byl stejně silný jako ten, který na mě tenkrát použil Barrons.
Usmála jsem se. Byla to jen malá nepříjemnost, nic víc. Vypadá to, že jsem našla to místo ve své hlavě, které Barrons chtěl, abych objevila. Místo, kde jsem Hlasu mohla odolat. Škoda, že jsem pořádně nerozuměla, co to je. Netušila jsem, jak použít Hlas, ale alespoň už na mě nepůsobil. Byla jsem volná. Jen další věc, která se ve mně změnila. Dalo mi to větší moc. "Ne," řekla jsem. Udělala jsem krok směrem ke gauči a k pistoli.
"Podívej se z okna." Bylo to varování. "Dotkni se té zbraně a oni se prosejí."
Podívala jsem se a cukla sebou. "Dani."
"Ohromuje mě skoro stejně jako ty. Kdyby dokázala vycítit Knihu, tak bych tě nepotřeboval. Ale to ona neumí a já tě potřebuji, takže ty a já se teď dohodneme, tak či onak. Sedni si, ukliď to kopí, zapomeň na ten stupidní nápad s pistolí a poslouchej."
***
Nikdy bych ho neposlechla, ale pod oknem v zimě a v dešti drželi Dani mezi sebou dva princové Bojovníků tmy.
Po tvářích ji tekla krev a silně se třásla. Nebyla jí zima. Dokonce na ni ani nepršelo. Princové se asi nechtěli namočit. Třásla se horkem. Touhou. Tím smrtelným druhem touhy.
Její meč alabastrově zářil, pohozený v blátě na špinavém chodníku. Věděla jsem, že se ho nedotkli. Nějak ji donutili zahodit ho pryč, stejně jako to udělal Pán a vládce mně.
Vážně jsem si začínala myslet, že jsem si vytáhla nejkratší zápalku. Že všechny vidoucí si vytáhly tu nejkratší. K čemu jsme byly dobré se všemi těmi omezeními, kterým jsme čelily? Pořád do nás jen někdo vrážel lokty.
Postavila jsem si před okno židli, abych na ní pořád viděla. Netušila jsem, co bych udělala, kdyby se jí princové rozhodli nějak ublížit, ale určitě bych udělala alespoň něco. Byli v hmotné formě a oblečeni. Radila bych jim, aby to tak zůstalo. Dívala jsem se na ty dva, kteří mně obrátili svět vzhůru nohama. Kteří mi málem vzali duši. Jednoho dne je zabiju, i kdyby to měla být ta poslední věc, kterou udělám. Byla jsem dost chytrá, abych věděla, že dnešek tím dnem nebude. "Mluv," řekla jsem pevně.
A tak začal. Upíjela jsem svoji kávu - byla k vzteku dobrá - zatímco mi Pán a vládce řekl příběh o tom, jak ho vyhodili z Férie, protože odporoval královně, protože se pokoušel navrátit svou rasu ke starým způsobům do doby, kdy Danany uctívali jako bohy, kterými byli, místo aby žili jako ovce vedle mrňavých lidí.
Řekl mi, jak ho připravila o jeho dananskou podstatu a změnila ho v člověka, jak se ocitl v našem světě jako křehký člověk. Vyhnala ho nahého, neozbrojeného a bez lidských peněz. Zjevil se uprostřed Manhattanu ve stanici metra. Těch prvních pár minut málem nepřežil, napadla ho skupina krutých lidí, kteří na sobě měli kožené oblečení a řetězy, holou hlavu a tvrdé pěsti.
Řekl mi, že chvíli byl úplně mimo sebe, zděšený, že jeho tělo cítí bolest, že potřebuje jíst, pít a vyprazdňovat se, jak objevil bacily a jak se začal po stovkách tisíců let bát smrti, nemohl to pochopit. Toulal se, bez místa, kde by složil hlavu, bez peněz nebo vědomostí, jak se postarat o své slabé tělo, které potřebovalo tolik věcí a působilo tolik utrpení. On - jako bůh - byl najednou odkázaný na prohrabování lidských odpadků, aby našel potraviny, které by udržely jeho tělo naživu. Musel zabíjet, aby si obstaral oblečení, musel žebrat jako zvíře. Studoval své nové prostředí, odhodlaný najít lepší způsob jak přežít, aby žil lépe, nejen přežíval.
Chtěl pomstu.
"Tak vidíš," řekl. "Nejsme zas tak rozdílní, že? Oba chceme tu samou věc. Ty jsi však pomýlená."
"A ty ne?" vyprskla jsem. "Nech mě na pokoji."
Zasmál se. "Perspektivu, MacKaylo. Ta tvoje je pokroucená." Kousek po kousku, řekl, si našel cestu z úplného dna.
Když se nakonec naučil, jak uspokojit své základní potřeby, učinil překvapivý objev: Jeho nová forma dokázala cítit víc než jen obyčejnou potřebu. Jeho apatie a nezaujatost způsobená nesmrtelností začínala mizet. Strach ze smrti probudil neočekávané aspekty jeho povahy. V jeho citu se objevily emoce, které jako Danan nikdy neokusil. Šílenství na chvíli nahradil čirý chtíč, ale nakonec se jeho hlava vyjasnila. Když měl své bytí pod kontrolou, začal hledat mezi lidmi moc a usilovat o své vlastní cíle.
Dananské znalosti a stovky tisíc let existence mu daly jistou výhodu. Věděl, kde hledat věci, které chtěl a jak je použít, když je našel.
Našel dvě Zrcadla v jednom aukčním domě v Londýně, riskl, že zakusí hroznou Cruceovu kletbu a našel si cestu na území Temných, kde si dohodl pakt s nájemnými Lovci, aby mu pomohli získat, co bylo po právu jeho a co mu nespravedlivě sebrali: jeho dananskou podstatu.
Trénoval s jedním čarodějem v Londýně, od kterého později ukradl kopie stránek ukradených ze Sinsar Dubh, které později vyměnil za Barronsův rychlý kurz druidských dovedností, ve kterých Darroc exceloval, protože byl obdařen dananským intelektem a chápáním vesmíru.
"Proč ti prostě Barrons ty stránky nevzal?"
"Chvíli jsme měli stejný cíl. Nezabije nikoho, kdo by pro něj mohl být v budoucnu užitečný."
Žoldák až do morku kostí. Znělo to jako muž, kterého jsem znala. "Co je zač?"
"Spíš se zamysli, čím není. Není ten, kdo mě pronásledoval za to, co jsem ti udělal. Nemluví to samo za sebe, MacKaylo? Jsi pro něj jen nástroj. Nástroj, který opět funguje. Je spokojený."
"Jak někdo dokázal ze Sinsar Dubh vytrhnout ty stránky?" změnila jsem rychle téma. Možná, že když budu ignorovat ten nůž, který mi právě zabodl do zad, tak že ten nepříjemný pocit zmizí.
Pokrčil rameny. Netušil. Posloužily svému účelu. Teď potřeboval originál. Pokračoval a sbíral moc všude, kde mohl. Lovci ho naučili jíst maso Temných, aby ochránil svou křehkou smrtelnou existenci.
"Proč by ti pomáhali?"
"Slíbil jsem jim svobodu. A svůj slib jsem splnil." Byl hrdinou Temných, řekl mi, a brzy ho uznají i Bojovníci světla. Ano, neuposlechl svou královnu. Stejně jako spousta dalších, kteří za to nebyli takhle přísně potrestáni. Opravdu zločin, jenž spáchal, vyžadoval trest smrti? Byli další Bojovníci světla, kteří se cítili stejně jako on, kteří se chtěli navrátit ke starým způsobům. Jeho jediným zločinem bylo, že se snažil nastolit to, o čem ostatní jen tiše snili. Měl být odměněn za to, že se postavil za své bratry. I lidé se bránili tak strašnému rozsudku a to jejich životy, které uběhly během mrknutí oka, byly až komicky krátké, bezcenné. On přišel o věčnost za jedno porušení pravidel. Chtěl ji zpátky. Bylo to tak špatné?
Rukou jsem ho zarazila, a tak se odmlčel.
"Tohle jsem ještě nikdy neviděl."
"Snažíš se mě tu dojmout. Proč by mě to mělo zajímat? Udělal jsi ze mě Pri-yu." Přimhouřila jsem oči a studovala ho. Byl on tím čtvrtým? Dotklo se mě někdy tohle monstrum?
"To ty jsi ze sebe udělala Pri-yu. Já ti dal jiné možnosti. Ty jsi je odmítla."
"Myslíš, že tě Temní budou poslouchat teď, když jsou volní?"
"Já je osvobodil. Jsem teď jejich král."
"A co jim brání, aby tě zabili a sami začali hledat tu Knihu?"
"Jsou až moc opilí svobodou, aby viděli budoucnost. Krmí se. Souloží. Nemyslí."
"Nikdy nevíš. Jeden z nich by se mohl probudit. Vládci přichází o moc pořád. Podívej, co jsi se snažil udělat tvojí královně."
"Mým Cruceův amulet. Bojí se ho."
"Jak dlouho myslíš, že to vydrží? Nejsi ani Danan."
"Zase jím budu, hned jak najdu Knihu."
"Pokud tě jeden z nich dřív nezabije."
Mávl nad tím rukou. "Bojovníci tmy si nepřejí vládnout. Po věčnosti v pekle chtějí být volní, nasytit svůj hlad." Jeho výraz najednou ztvrdl a ochladl. "Ale já nebudu o své rase nic vysvětlovat obyčejnému člověku."
V tu chvíli jsem mohla jasně vidět chladného, panovačného Danana, kterým kdysi byl a znovu bude, pokud k tomu dostane jen tu nejmenší příležitost. Tvrdil, že jeho zkušenost se smrtelností ho změnila. Pokud ano - a on tom jsem hodně pochybovala - mohla jsem si snadno představit, že se zase mění zpátky, ihned. "Teď jsi i to poněkud obyčejný, kamaráde. Živíš se na vlastní rase. Slyšela jsem, že dvůr Světlých pro to má speciální, příšerný trest."
"Tak doufej, že se nedozvědí o tobě, MacKaylo," řekl chladně.
Dlouze jsme se na sebe zadívali, pak pohodil svými dlouhými vlasy a usmál se na mě úsměvem, který mě měl okouzlit. Někdy jindy a jinde, kdybych nevěděla, kdo je, by to na mě pravděpodobně fungovalo. Byl nádherný, vzdělaný a mocný muž s klikatou jizvou na tváři, díky které působil zajímavě. Alina si určitě myslela, že je fascinující, když se poprvé potkali. Nikdo v Ashfordu mu nebyl ani trochu podobný.
Jako kdyby tušil, nad čím přemýšlím, řekl: "Přišel jsem do Dublinu, protože jsem se dozvěděl, že tu byla Sinsar Dubh spatřena. Tenkrát jsem potkal tvou sestru."
Vše ve mně utichlo. Chtěla jsem slyšet o Alině, i když to byl on, kdo mluvil. Toužila jsem se něco dozvědět o sestřiných posledních dnech.
"Jak jste se potkali?"
Přišel do hospody, kde seděla s přáteli. Vzhlédla a jemu přišlo, že se všichni v baru rozplynuli, zmizeli do pozadí a nechali jen jeho a ji. Později mu řekla, že se v tu chvíli cítila stejně.
Strávili spolu celé odpoledne. A noc. A pak další a další. Byli nerozluční. Zjistil, že Alina nebyla jako ostatní lidé, že i ona se snažila smířit s novým stavem, ve kterém se ocitla, kterému nerozuměla a netušila, jak ho zvládnout. Učili se spolu. Ve svém hledáním Knihy, hledání nesmrtelnosti, našel spojence.
"Lhal jsi ji. Předstíral jsi, že jsi vidoucí," obvinila jsem ho. "Jinak by ti nikdy nepomohla."
"To říkáš ty. Já myslím, že by pomohla. Ale byla plachá a já nechtěl riskovat. Kvůli ní jsem cítil věci, kterým jsem nerozuměl. A ona díky mě cítila věci, po kterých prahla celý život. Osvobodil jsem ji. Jak se smála." Odmlčel se a na tváři se mu objevil nepatrný úsměv. "Když se smála, lidé se po ní ohlíželi. Bylo to tak... Lidé pro to mají slovo. Radost. Tvá sestra ji znala."
Nenáviděla jsem, že ji kdy slyšel smát se, že věděl, že byla šťastná, že se jí kdy dotkl, tohle zvíře, které zařídilo, aby znásilnili mé tělo a duši a moje oči tou nenávistí musely hořet, protože jeho úsměv zmizel.
"Řekl jsem ti pravdu. Nezabil jsem ji, což znamená, že ten, kdo to udělal stále chodí kolem. Jsi si tak jistá, že tím nepřítelem jsem já. Co když je ten pravý nepřítel blíž, než si myslíš?
"Sečteno a podtrženo: Udělal jsi ze mě Pri-yu." Vyprskla jsem a pak zkusila zalovit. "Pustil jsi na mě čtyři prince Bojovníků tmy."
"Tři."
Zadívala jsem se na něj. Věděla jsem, že byli čtyři. "Ty jsi byl ten čtvrtý?"
"Ty by k ničemu nebylo. Zrovna teď nejsem Danan."
"Tak kdo byl ten čtvrtý?" V klíně jsem sevřela dlaně v pěst. To že mě znásilnili bylo dost zlé. To, že mě znásilnili a já netušila, jestli tím čtvrtým nebyl někdo, koho znám, bylo ještě horší.
"Nikdy čtvrtý tam nebyl."
"Nevěřím ti ani slovo."
"Čtvrtého prince Temných zabili před stovkami tisíc let v bitvě mezi královnou a králem. To dítě-" vyhlédl ven z okna -"zabilo dalšího, když jsem se tě pokoušel unést z opatství."
Z mého roztříštěného vědomí vyplula na povrch vzpomínka: Ležela jsem na studené kamenné podlaze, věřila, že spása je blízko. Válečník s rudě zářícími vlasy. Meč. Vzpomínala jsem si. Byla to zahanbující vzpomínka. Chtěla jsem Dani zabít za to, že zničila mého "pána". A pořád jsem se na Dani zlobila, že toho prince zabila, ale z úplně jiného důvodu: já chtěla toho parchanta zabít sama.
"Princové chtějí pomstu. Chtějí, abych jim ji nechal. To já jim poroučím."
Dívala jsem se na ně a ta hrozba mi neunikla, ale stále jsem se snažila vstřebat fakt, že čtvrtý princ neexistoval. Jak nemohl Pán a vládce tušit, že tam byl někdo čtvrtý? Opravdu tam byl nebo jsem si to jen představovala?
"Co se z tebe snažil Barrons udělat, MacKaylo? A V'lane? Jen nástroj, který by posloužil jejich účelům. Vůbec se ode mě neliší. Moje metody jen byly jiné. Přímější a efektivnější. Všichni se tě snaží využít." Vyhlédl ven z okna. "Kdyby nezasáhla, uspěl bych. Teď už bych měl Sinsar Dubh a byl zpátky ve Férii."
"A náš svět nechal v naprostém chaosu."
"Co myslíš, že by udělal Barrons? Nebo V'lane?"
"Alespoň by se pokusili znovu postavit zeď."
"Jsi si tím jistá?"
"Jen chceš, abych o všech pochybovala."
"Když mi obstaráš Sinsar Dubh, MacKaylo, seberu všechny Bojovníky tmy a navrátím tvému světu pořádek."
Ani slovo o navrácení zdi. "A vrátíš mi mou sestru?" řekla jsem suše.
"Když si to budeš přát. Nebo by jsi nás mohla navštěvovat ve Férii."
"To není vtipné."
"Tak jsem to ani nezamýšlel. Ať už tomu věříš nebo ne, záleželo mi na ní."
"Viděla jsem její tělo, ty parchante!"
Jeho oči se přimhouřily a ústa napjala. "Já také. Neudělal jsem to, ani jsem k tomu nedal příkaz."
"Řekla mi, že po ní jdeš! Že se bojí, že ji nedovolíš opustit tuhle zemi! Chtěla se vrátit domů!"
Zvedl oči. Vypadal překvapeně. Kdyby měl lidskou tvář, řekla bych, že se zatvářil bolestně. "To řekla?"
"Brečela do telefonu, schovávala se před tebou!"
"Ne." Zakroutil hlavou. "Přede mnou ne, MacKaylo. Nevěřím, že si myslela, že jsem to já. Dobře mě znala. Ano, zjistila, co jsem. Ale nebála se mě."
"Přestaň mi lhát!" Vyskočila jsem na nohy. Zabil ji. Musela jsem tomu věřit. V tom obrovském moři nejasností, byla jedna jistota a ta byla mou záchranou lodí. Pán a vládce byl padouch. Zabil Alinu. To bylo moje rozhřešení. Neochvějná pravda. Nemohla jsem to jen tak nechat jít. Ve stavu naprosté paranoii bych nemohla přežít.
Sáhl do svého kabátu, vytáhl fotoalbum a hodil ho na gauč. "Očekávám, že mi tohle vrátíš. Je to moje. Dnes jsem přišel v míru," řekl. "A nabídl jsem ti víc, než jednu šanci jako alternativu té války mezi námi. Viděla jsi, co se stalo, když jsi mě naposledy odmítla. Tři dny, MacKaylo. Přijdu si pro tebe za tři dny. Buď připravená. Buď ochotná." Podíval se z okna. Znovu sáhl do svého kabátu a tentokrát vytáhl amulet na silném zlatém řetízku. Při jeho doteku zazářil. Na chvíli se na něj zadíval, pak na mě, jakoby zvažoval, že ho na mě vyzkouší. Byla jsem vidoucí a dokázala vzdorovat dananské magii, připomněla jsem si. Ale nemohla jsem si dovolit dělat závěry.
"Dovolím ti nechat si to dítě, pro dnes. Je to můj dárek pro tebe. Můžu ti dát mnoho dárků. Až si přijdu pro svou cenu, už nebude tak... vratná." Ostře zaklepal na okenní tabulku a přikývl.
Princové zmizeli.
Dani se zhroutila do kaluže bláta.
Pak zmizel i Pán a vládce.
***
"Donutili mě zahodit meč, Mac," řekla Dani skrz drkotající zuby.
Jemně jsem jí otírala krev z tváří. "Já vím, zlato. Řekla jsi mi to." Sedmkrát za poslední tři minuty. Bylo to všechno, co řekla od chvíle, když jsem ji pomohla z bláta, vyhrabala čajovou konvici, otevřela dvě lahve vody, ohřála ji na ohni, který Pán a vládce zapálil a začala ji umývat.
"Nevím, jak jsi přežila," řekla a začala brečet.
Utírala jsem jí slzy, hladila ji vlasy, starala se o ni, jako máma o mě a o Alinu, vždycky když jsme plakaly.
Její pláč nebyl hezký. Brečela jako zuřící bouře, která kulminovala hodně dlouho. Předpokládala jsem, že brečí pro věci, o kterých jsem nic nevěděla a možná se o nich nikdy nedozvím. Dani byla neskutečně uzavřená. Plakala jakoby se jí lámalo srdce, jakoby se jí trhala duše na kusy a já ji držela a přemítala, jak zvláštní život je. Myslela jsem si, že v Ashfordu žiji naplno, že všemu dávám sto procent.
Netušila jsem, co život a láska je.
Život nebyl o slunečním svitu a hezkých místech. Život dokázal vyrvat i ten nejsilnější kořen jen trochou deště a dalo stálo hrozně moc úsilí ho držet naživu. A i když láska mohla vzniknout v době míru, v bitvě se jí dařilo. Táta mi jednou řekl - když jsem tenkrát mluvila o tom, jak perfektní má vztah s mámou - že bych měla vidět prvních pět let jejich manželství, že se hádali, jak o život, naráželi o sebe jako dva velké balvany. Nakonec zerodovali tak, že do sebe perfektně zapadli, stali se jedinou zdí, její silné stránky byly jeho slabosti a naopak, její slabosti posilovali jeho silné stránky.
Začala jsem Dani vyprávět o svých rodičích. O tom, jaké to bylo vyrůstat na americkém jihu. O dnech plných magnóliové vůně a suchého horka, pomalu točících se větrácích a večírcích u bazénu. Přestala se v mém obětí hýbat. Po chvíli přestala brečet, opřela se o gauč a dívala se na mě jako zatoulaná kočka, která se dívá do okna restaurace.
Když se vydala do opatství, opatrně jsem uklidila album, které Pán a vládce odhodil na gauč, do svého batohu, neotevřené. Věděla jsem, že budu potřebovat čas, abych si prohlédla všechny fotky a čas nebyl luxus, který jsem si teď mohla dovolit.
Vyrazila jsem do šedého deštivého dne směrem k Barronsově knihkupectví.
Po tvářích ji tekla krev a silně se třásla. Nebyla jí zima. Dokonce na ni ani nepršelo. Princové se asi nechtěli namočit. Třásla se horkem. Touhou. Tím smrtelným druhem touhy.
Její meč alabastrově zářil, pohozený v blátě na špinavém chodníku. Věděla jsem, že se ho nedotkli. Nějak ji donutili zahodit ho pryč, stejně jako to udělal Pán a vládce mně.
Vážně jsem si začínala myslet, že jsem si vytáhla nejkratší zápalku. Že všechny vidoucí si vytáhly tu nejkratší. K čemu jsme byly dobré se všemi těmi omezeními, kterým jsme čelily? Pořád do nás jen někdo vrážel lokty.
Postavila jsem si před okno židli, abych na ní pořád viděla. Netušila jsem, co bych udělala, kdyby se jí princové rozhodli nějak ublížit, ale určitě bych udělala alespoň něco. Byli v hmotné formě a oblečeni. Radila bych jim, aby to tak zůstalo. Dívala jsem se na ty dva, kteří mně obrátili svět vzhůru nohama. Kteří mi málem vzali duši. Jednoho dne je zabiju, i kdyby to měla být ta poslední věc, kterou udělám. Byla jsem dost chytrá, abych věděla, že dnešek tím dnem nebude. "Mluv," řekla jsem pevně.
A tak začal. Upíjela jsem svoji kávu - byla k vzteku dobrá - zatímco mi Pán a vládce řekl příběh o tom, jak ho vyhodili z Férie, protože odporoval královně, protože se pokoušel navrátit svou rasu ke starým způsobům do doby, kdy Danany uctívali jako bohy, kterými byli, místo aby žili jako ovce vedle mrňavých lidí.
Řekl mi, jak ho připravila o jeho dananskou podstatu a změnila ho v člověka, jak se ocitl v našem světě jako křehký člověk. Vyhnala ho nahého, neozbrojeného a bez lidských peněz. Zjevil se uprostřed Manhattanu ve stanici metra. Těch prvních pár minut málem nepřežil, napadla ho skupina krutých lidí, kteří na sobě měli kožené oblečení a řetězy, holou hlavu a tvrdé pěsti.
Řekl mi, že chvíli byl úplně mimo sebe, zděšený, že jeho tělo cítí bolest, že potřebuje jíst, pít a vyprazdňovat se, jak objevil bacily a jak se začal po stovkách tisíců let bát smrti, nemohl to pochopit. Toulal se, bez místa, kde by složil hlavu, bez peněz nebo vědomostí, jak se postarat o své slabé tělo, které potřebovalo tolik věcí a působilo tolik utrpení. On - jako bůh - byl najednou odkázaný na prohrabování lidských odpadků, aby našel potraviny, které by udržely jeho tělo naživu. Musel zabíjet, aby si obstaral oblečení, musel žebrat jako zvíře. Studoval své nové prostředí, odhodlaný najít lepší způsob jak přežít, aby žil lépe, nejen přežíval.
Chtěl pomstu.
"Tak vidíš," řekl. "Nejsme zas tak rozdílní, že? Oba chceme tu samou věc. Ty jsi však pomýlená."
"A ty ne?" vyprskla jsem. "Nech mě na pokoji."
Zasmál se. "Perspektivu, MacKaylo. Ta tvoje je pokroucená." Kousek po kousku, řekl, si našel cestu z úplného dna.
Když se nakonec naučil, jak uspokojit své základní potřeby, učinil překvapivý objev: Jeho nová forma dokázala cítit víc než jen obyčejnou potřebu. Jeho apatie a nezaujatost způsobená nesmrtelností začínala mizet. Strach ze smrti probudil neočekávané aspekty jeho povahy. V jeho citu se objevily emoce, které jako Danan nikdy neokusil. Šílenství na chvíli nahradil čirý chtíč, ale nakonec se jeho hlava vyjasnila. Když měl své bytí pod kontrolou, začal hledat mezi lidmi moc a usilovat o své vlastní cíle.
Dananské znalosti a stovky tisíc let existence mu daly jistou výhodu. Věděl, kde hledat věci, které chtěl a jak je použít, když je našel.
Našel dvě Zrcadla v jednom aukčním domě v Londýně, riskl, že zakusí hroznou Cruceovu kletbu a našel si cestu na území Temných, kde si dohodl pakt s nájemnými Lovci, aby mu pomohli získat, co bylo po právu jeho a co mu nespravedlivě sebrali: jeho dananskou podstatu.
Trénoval s jedním čarodějem v Londýně, od kterého později ukradl kopie stránek ukradených ze Sinsar Dubh, které později vyměnil za Barronsův rychlý kurz druidských dovedností, ve kterých Darroc exceloval, protože byl obdařen dananským intelektem a chápáním vesmíru.
"Proč ti prostě Barrons ty stránky nevzal?"
"Chvíli jsme měli stejný cíl. Nezabije nikoho, kdo by pro něj mohl být v budoucnu užitečný."
Žoldák až do morku kostí. Znělo to jako muž, kterého jsem znala. "Co je zač?"
"Spíš se zamysli, čím není. Není ten, kdo mě pronásledoval za to, co jsem ti udělal. Nemluví to samo za sebe, MacKaylo? Jsi pro něj jen nástroj. Nástroj, který opět funguje. Je spokojený."
"Jak někdo dokázal ze Sinsar Dubh vytrhnout ty stránky?" změnila jsem rychle téma. Možná, že když budu ignorovat ten nůž, který mi právě zabodl do zad, tak že ten nepříjemný pocit zmizí.
Pokrčil rameny. Netušil. Posloužily svému účelu. Teď potřeboval originál. Pokračoval a sbíral moc všude, kde mohl. Lovci ho naučili jíst maso Temných, aby ochránil svou křehkou smrtelnou existenci.
"Proč by ti pomáhali?"
"Slíbil jsem jim svobodu. A svůj slib jsem splnil." Byl hrdinou Temných, řekl mi, a brzy ho uznají i Bojovníci světla. Ano, neuposlechl svou královnu. Stejně jako spousta dalších, kteří za to nebyli takhle přísně potrestáni. Opravdu zločin, jenž spáchal, vyžadoval trest smrti? Byli další Bojovníci světla, kteří se cítili stejně jako on, kteří se chtěli navrátit ke starým způsobům. Jeho jediným zločinem bylo, že se snažil nastolit to, o čem ostatní jen tiše snili. Měl být odměněn za to, že se postavil za své bratry. I lidé se bránili tak strašnému rozsudku a to jejich životy, které uběhly během mrknutí oka, byly až komicky krátké, bezcenné. On přišel o věčnost za jedno porušení pravidel. Chtěl ji zpátky. Bylo to tak špatné?
Rukou jsem ho zarazila, a tak se odmlčel.
"Tohle jsem ještě nikdy neviděl."
"Snažíš se mě tu dojmout. Proč by mě to mělo zajímat? Udělal jsi ze mě Pri-yu." Přimhouřila jsem oči a studovala ho. Byl on tím čtvrtým? Dotklo se mě někdy tohle monstrum?
"To ty jsi ze sebe udělala Pri-yu. Já ti dal jiné možnosti. Ty jsi je odmítla."
"Myslíš, že tě Temní budou poslouchat teď, když jsou volní?"
"Já je osvobodil. Jsem teď jejich král."
"A co jim brání, aby tě zabili a sami začali hledat tu Knihu?"
"Jsou až moc opilí svobodou, aby viděli budoucnost. Krmí se. Souloží. Nemyslí."
"Nikdy nevíš. Jeden z nich by se mohl probudit. Vládci přichází o moc pořád. Podívej, co jsi se snažil udělat tvojí královně."
"Mým Cruceův amulet. Bojí se ho."
"Jak dlouho myslíš, že to vydrží? Nejsi ani Danan."
"Zase jím budu, hned jak najdu Knihu."
"Pokud tě jeden z nich dřív nezabije."
Mávl nad tím rukou. "Bojovníci tmy si nepřejí vládnout. Po věčnosti v pekle chtějí být volní, nasytit svůj hlad." Jeho výraz najednou ztvrdl a ochladl. "Ale já nebudu o své rase nic vysvětlovat obyčejnému člověku."
V tu chvíli jsem mohla jasně vidět chladného, panovačného Danana, kterým kdysi byl a znovu bude, pokud k tomu dostane jen tu nejmenší příležitost. Tvrdil, že jeho zkušenost se smrtelností ho změnila. Pokud ano - a on tom jsem hodně pochybovala - mohla jsem si snadno představit, že se zase mění zpátky, ihned. "Teď jsi i to poněkud obyčejný, kamaráde. Živíš se na vlastní rase. Slyšela jsem, že dvůr Světlých pro to má speciální, příšerný trest."
"Tak doufej, že se nedozvědí o tobě, MacKaylo," řekl chladně.
Dlouze jsme se na sebe zadívali, pak pohodil svými dlouhými vlasy a usmál se na mě úsměvem, který mě měl okouzlit. Někdy jindy a jinde, kdybych nevěděla, kdo je, by to na mě pravděpodobně fungovalo. Byl nádherný, vzdělaný a mocný muž s klikatou jizvou na tváři, díky které působil zajímavě. Alina si určitě myslela, že je fascinující, když se poprvé potkali. Nikdo v Ashfordu mu nebyl ani trochu podobný.
Jako kdyby tušil, nad čím přemýšlím, řekl: "Přišel jsem do Dublinu, protože jsem se dozvěděl, že tu byla Sinsar Dubh spatřena. Tenkrát jsem potkal tvou sestru."
Vše ve mně utichlo. Chtěla jsem slyšet o Alině, i když to byl on, kdo mluvil. Toužila jsem se něco dozvědět o sestřiných posledních dnech.
"Jak jste se potkali?"
Přišel do hospody, kde seděla s přáteli. Vzhlédla a jemu přišlo, že se všichni v baru rozplynuli, zmizeli do pozadí a nechali jen jeho a ji. Později mu řekla, že se v tu chvíli cítila stejně.
Strávili spolu celé odpoledne. A noc. A pak další a další. Byli nerozluční. Zjistil, že Alina nebyla jako ostatní lidé, že i ona se snažila smířit s novým stavem, ve kterém se ocitla, kterému nerozuměla a netušila, jak ho zvládnout. Učili se spolu. Ve svém hledáním Knihy, hledání nesmrtelnosti, našel spojence.
"Lhal jsi ji. Předstíral jsi, že jsi vidoucí," obvinila jsem ho. "Jinak by ti nikdy nepomohla."
"To říkáš ty. Já myslím, že by pomohla. Ale byla plachá a já nechtěl riskovat. Kvůli ní jsem cítil věci, kterým jsem nerozuměl. A ona díky mě cítila věci, po kterých prahla celý život. Osvobodil jsem ji. Jak se smála." Odmlčel se a na tváři se mu objevil nepatrný úsměv. "Když se smála, lidé se po ní ohlíželi. Bylo to tak... Lidé pro to mají slovo. Radost. Tvá sestra ji znala."
Nenáviděla jsem, že ji kdy slyšel smát se, že věděl, že byla šťastná, že se jí kdy dotkl, tohle zvíře, které zařídilo, aby znásilnili mé tělo a duši a moje oči tou nenávistí musely hořet, protože jeho úsměv zmizel.
"Řekl jsem ti pravdu. Nezabil jsem ji, což znamená, že ten, kdo to udělal stále chodí kolem. Jsi si tak jistá, že tím nepřítelem jsem já. Co když je ten pravý nepřítel blíž, než si myslíš?
"Sečteno a podtrženo: Udělal jsi ze mě Pri-yu." Vyprskla jsem a pak zkusila zalovit. "Pustil jsi na mě čtyři prince Bojovníků tmy."
"Tři."
Zadívala jsem se na něj. Věděla jsem, že byli čtyři. "Ty jsi byl ten čtvrtý?"
"Ty by k ničemu nebylo. Zrovna teď nejsem Danan."
"Tak kdo byl ten čtvrtý?" V klíně jsem sevřela dlaně v pěst. To že mě znásilnili bylo dost zlé. To, že mě znásilnili a já netušila, jestli tím čtvrtým nebyl někdo, koho znám, bylo ještě horší.
"Nikdy čtvrtý tam nebyl."
"Nevěřím ti ani slovo."
"Čtvrtého prince Temných zabili před stovkami tisíc let v bitvě mezi královnou a králem. To dítě-" vyhlédl ven z okna -"zabilo dalšího, když jsem se tě pokoušel unést z opatství."
Z mého roztříštěného vědomí vyplula na povrch vzpomínka: Ležela jsem na studené kamenné podlaze, věřila, že spása je blízko. Válečník s rudě zářícími vlasy. Meč. Vzpomínala jsem si. Byla to zahanbující vzpomínka. Chtěla jsem Dani zabít za to, že zničila mého "pána". A pořád jsem se na Dani zlobila, že toho prince zabila, ale z úplně jiného důvodu: já chtěla toho parchanta zabít sama.
"Princové chtějí pomstu. Chtějí, abych jim ji nechal. To já jim poroučím."
Dívala jsem se na ně a ta hrozba mi neunikla, ale stále jsem se snažila vstřebat fakt, že čtvrtý princ neexistoval. Jak nemohl Pán a vládce tušit, že tam byl někdo čtvrtý? Opravdu tam byl nebo jsem si to jen představovala?
"Co se z tebe snažil Barrons udělat, MacKaylo? A V'lane? Jen nástroj, který by posloužil jejich účelům. Vůbec se ode mě neliší. Moje metody jen byly jiné. Přímější a efektivnější. Všichni se tě snaží využít." Vyhlédl ven z okna. "Kdyby nezasáhla, uspěl bych. Teď už bych měl Sinsar Dubh a byl zpátky ve Férii."
"A náš svět nechal v naprostém chaosu."
"Co myslíš, že by udělal Barrons? Nebo V'lane?"
"Alespoň by se pokusili znovu postavit zeď."
"Jsi si tím jistá?"
"Jen chceš, abych o všech pochybovala."
"Když mi obstaráš Sinsar Dubh, MacKaylo, seberu všechny Bojovníky tmy a navrátím tvému světu pořádek."
Ani slovo o navrácení zdi. "A vrátíš mi mou sestru?" řekla jsem suše.
"Když si to budeš přát. Nebo by jsi nás mohla navštěvovat ve Férii."
"To není vtipné."
"Tak jsem to ani nezamýšlel. Ať už tomu věříš nebo ne, záleželo mi na ní."
"Viděla jsem její tělo, ty parchante!"
Jeho oči se přimhouřily a ústa napjala. "Já také. Neudělal jsem to, ani jsem k tomu nedal příkaz."
"Řekla mi, že po ní jdeš! Že se bojí, že ji nedovolíš opustit tuhle zemi! Chtěla se vrátit domů!"
Zvedl oči. Vypadal překvapeně. Kdyby měl lidskou tvář, řekla bych, že se zatvářil bolestně. "To řekla?"
"Brečela do telefonu, schovávala se před tebou!"
"Ne." Zakroutil hlavou. "Přede mnou ne, MacKaylo. Nevěřím, že si myslela, že jsem to já. Dobře mě znala. Ano, zjistila, co jsem. Ale nebála se mě."
"Přestaň mi lhát!" Vyskočila jsem na nohy. Zabil ji. Musela jsem tomu věřit. V tom obrovském moři nejasností, byla jedna jistota a ta byla mou záchranou lodí. Pán a vládce byl padouch. Zabil Alinu. To bylo moje rozhřešení. Neochvějná pravda. Nemohla jsem to jen tak nechat jít. Ve stavu naprosté paranoii bych nemohla přežít.
Sáhl do svého kabátu, vytáhl fotoalbum a hodil ho na gauč. "Očekávám, že mi tohle vrátíš. Je to moje. Dnes jsem přišel v míru," řekl. "A nabídl jsem ti víc, než jednu šanci jako alternativu té války mezi námi. Viděla jsi, co se stalo, když jsi mě naposledy odmítla. Tři dny, MacKaylo. Přijdu si pro tebe za tři dny. Buď připravená. Buď ochotná." Podíval se z okna. Znovu sáhl do svého kabátu a tentokrát vytáhl amulet na silném zlatém řetízku. Při jeho doteku zazářil. Na chvíli se na něj zadíval, pak na mě, jakoby zvažoval, že ho na mě vyzkouší. Byla jsem vidoucí a dokázala vzdorovat dananské magii, připomněla jsem si. Ale nemohla jsem si dovolit dělat závěry.
"Dovolím ti nechat si to dítě, pro dnes. Je to můj dárek pro tebe. Můžu ti dát mnoho dárků. Až si přijdu pro svou cenu, už nebude tak... vratná." Ostře zaklepal na okenní tabulku a přikývl.
Princové zmizeli.
Dani se zhroutila do kaluže bláta.
Pak zmizel i Pán a vládce.
***
"Donutili mě zahodit meč, Mac," řekla Dani skrz drkotající zuby.
Jemně jsem jí otírala krev z tváří. "Já vím, zlato. Řekla jsi mi to." Sedmkrát za poslední tři minuty. Bylo to všechno, co řekla od chvíle, když jsem ji pomohla z bláta, vyhrabala čajovou konvici, otevřela dvě lahve vody, ohřála ji na ohni, který Pán a vládce zapálil a začala ji umývat.
"Nevím, jak jsi přežila," řekla a začala brečet.
Utírala jsem jí slzy, hladila ji vlasy, starala se o ni, jako máma o mě a o Alinu, vždycky když jsme plakaly.
Její pláč nebyl hezký. Brečela jako zuřící bouře, která kulminovala hodně dlouho. Předpokládala jsem, že brečí pro věci, o kterých jsem nic nevěděla a možná se o nich nikdy nedozvím. Dani byla neskutečně uzavřená. Plakala jakoby se jí lámalo srdce, jakoby se jí trhala duše na kusy a já ji držela a přemítala, jak zvláštní život je. Myslela jsem si, že v Ashfordu žiji naplno, že všemu dávám sto procent.
Netušila jsem, co život a láska je.
Život nebyl o slunečním svitu a hezkých místech. Život dokázal vyrvat i ten nejsilnější kořen jen trochou deště a dalo stálo hrozně moc úsilí ho držet naživu. A i když láska mohla vzniknout v době míru, v bitvě se jí dařilo. Táta mi jednou řekl - když jsem tenkrát mluvila o tom, jak perfektní má vztah s mámou - že bych měla vidět prvních pět let jejich manželství, že se hádali, jak o život, naráželi o sebe jako dva velké balvany. Nakonec zerodovali tak, že do sebe perfektně zapadli, stali se jedinou zdí, její silné stránky byly jeho slabosti a naopak, její slabosti posilovali jeho silné stránky.
Začala jsem Dani vyprávět o svých rodičích. O tom, jaké to bylo vyrůstat na americkém jihu. O dnech plných magnóliové vůně a suchého horka, pomalu točících se větrácích a večírcích u bazénu. Přestala se v mém obětí hýbat. Po chvíli přestala brečet, opřela se o gauč a dívala se na mě jako zatoulaná kočka, která se dívá do okna restaurace.
Když se vydala do opatství, opatrně jsem uklidila album, které Pán a vládce odhodil na gauč, do svého batohu, neotevřené. Věděla jsem, že budu potřebovat čas, abych si prohlédla všechny fotky a čas nebyl luxus, který jsem si teď mohla dovolit.
Vyrazila jsem do šedého deštivého dne směrem k Barronsově knihkupectví.
2 comments:
Moc děkuju za další skvělou kapitolu.
Děkuji za překlad další super kapitoly :-)
Okomentovat