Karen Marie Moning: Iced (Fever 6) - 2. kapitola

Ice ice baby

Protože spím jako zabitá, přicházím těžko zpátky k vědomí. Nezáleží na tom, jestli jsem usnula nebo jestli jsem v bezvědomí. Pokaždé jsem mrzutá, protože se sebe spánek nedokážu setřást tak rychle jako ostatní. Moje sny jsou zamotané s reálnými věcmi a chvíli mi trvá, než je od sebe rozmotám.

Tentokrát ne.

Tentokrát se z bezvědomí proberu ihned: v jednu vteřinu ležím na zádech, druhou jsem na všech čtyřech a v té další už mám meč u Ryodanova krku.

Praští do něj a meč mi vyletí z ruky a vrazí do zdi jeho kanceláře.

Vrhnu se za ním, ale sama při tom nabourám do zdi. No koho to zajímá? Meč mám znovu v ruce. Narovnám se u zdi s napřaženým mečem. Neustále se na Ryodana dívám a čekám, co zase zkusí. Protože jestli něco zkusí, tak mu probodnu srdce.

"Můžeme v tomhle pokračovat klidně celý den, jestli chceš," říká.

"Tys mě vypnul," procedím skrz stisknuté zuby. Jsem vytočená k nepříčetnosti, obličej a zuby mě bolí. Divím se, že mi ještě nějaké zbyly.

"Oprava. Postavil jsem se ti do cesty. Vypnula ses sama. Říkal jsem ti, ať se díváš, kam jdeš."

"Jsi rychlejší než já. To znamená, že bys měl uhnout z cesty."

"Jako auta. Roztomilé. Já neuhýbám. Nikdy." Zahákne nohu za židli a kopne ji mým směrem. "Sedni si."

"Jdi do hajzlu."

"Jsem silnější než ty, rychlejší než ty a postrádám lidské emoce, které tě ženou. Z čehož vyplývá, že jsem tvoje nejhorší noční můra. Sedni si nebo tě k tomu donutím."

"Dokážu vymyslet pár horších," zamumlala jsem.

"Chceš hrát hry. Ale nemyslím si, že se ti ty moje budou líbit."

Znovu nad tím přemýšlím. Předtím jsem se opravdu lekla, když jsem nemohla použít svoje schopnosti. Co když se to stane znovu a on na to přijde? Bojím se dvakrát tolik, protože mě dokázal dostat do bezvědomí uprostřed rychloběhu. Je očividné, že mu nemůžu utéct, když mě nebude chtít nechat jít. Teď jsem u Chestera, na jeho písečku, kde má po ruce svoje muže. Dokonce ani Barrons by mi nepomohl, kdyby tady byl. Jsem si celkem jistá, že mě teď kvůli TO nenávidí.

Rozhlédnu se po místnosti. Nikdy jsem nebylo v jeho kanceláři. Celý strop je tvořen LED deskami, které osvětlují prostor. Z téhle místnosti sleduje Ryodan všechno. Jsem v útrobách jeho klubu.

"Jak jsem se sem dostala?" Existuje jen jedna možná odpověď. Zkouším se získat trochu času, abych se zorientovala. Dotýkám se špičky nosu. Je až alarmující, jak moc je nateklý.

"Přinesl jsem tě."

Štve mě to tak, že až nemůžu dýchat. Vypnull mě, zvedl jako pytel brambor, promenádoval se se mnou Dublinem a pronesl kolem všech těch psychopatů, co se poflakují u Chestera. Všichni si určitě dívali a pošklebovali se. Takhle bezmocná jsem už dlouho nebyla.

Fakt: mohl by to udělat znovu, kdyby chtěl. A pořád dokola. Tenhle týpek, co přede mnou stojí, by mě mohl uvěznit mnohem horším způsobem, než se kdy povedlo Ro nebo mojí mámě.

Rozhodla jsem se, že nejmoudřejší bude ustoupit mu, dokud mě nenechá odejít. Pak sním všechno, na co narazím, otestuju svoje schopnosti, ujistím se, že funguju správně, zalezu někam do bezpečí a chvíli budu dělat mrtvého brouka. Budu se schovávat a zrychlovat, zesilovat, abych už nikdy nemusela projít ničím podobným. Myslela jsem, že tyhle dny už jsou nadobro pryč.

Sednu si.

Nevypadá tak spokojený sám se sebou, jak by měl. Zadívá se na mě... souhlasně.

"Nepotřebuju tvoji pochvalu," říkám podrážděně. "Nepotřebuju ničí pochvalu."

"Zůstaň takhle."

Zamračím se na něj. Vůbec Ryodana nechápu. "Proč jsem tady? Proč jsi mě vzal do Chestera? K věci. Musím toho spoustu udělat. Mám nabitý program, abys věděl."

Rozhlédnu se. Kancelář je z pevného skla, zdi, strop a podlaha. Nikdo nevidí dovnitř, ale vidíte ven. Je děsivé chodit po skleněné podlaze. Připadá vám, že se s každým krokem propadnete. I když sedím, tak z toho mám malou závrať.

Podívám se dolů. Pod námi jsou celé akry tanečního parketu. Klub má několik úrovní se stovkami menších klubů na různých poschodích a každý má svoje vlastní téma. Světlí, Temní i lidé se mísí dohromady a uzavírají různé dohody. Tady v Dublinu po pádu zdi můžete dostat cokoli chcete za jakoukoli cenu. Na chvíli zapomenu, že je tu se mnou a fascinovaně se dívám mezi svoje botasky. Mohla bych tu sedět celé dny, studovat je, hned bych byla chytřejší. Kategorizovala bych každou dananskou kastu, řekla bych o ní celému městu, co jsou zač, jak je porazit nebo jak jim alespoň uniknout, dokud se k nim nedostanu, abych je svým mečem zabila. To byl ten hlavní důvod, proč jsem se snažila dostat do Chestera. Jak můžu chránit svoje město, když ho nemůžu varovat o konkrétním nebezpečí? Mám práci. Potřebuju veškeré informace, které můžu dostat.

Na tanečním parketu je Světlý muž, blonďatý, krásný jako V'lane než odhodil svoje maskovací kouzlo a stal se z něj Temný. V dalším klubu na nižším patře je temný Danan, kterého jsem nikdy předtím neviděla, je celý mokrý a tak nějak na kusy s - fuj! Jeho kusy se neustále přesouvají jako malí švábi. Nesnáším šváby. Mizí lidem v kalhotách jako mravenci. Zvednu nohy z podlahy a posadím se na židli do tureckého sedu.

"Sleduješ všechno."

Není to otázka, takže neodpovídám. Podívám se na něj, založím si ruce a čekám.

Zase ten jeho úsměv.

Vzdorovitě vystrčím dolní ret. "Co pro tebe znamenám? Jsem jen chodící vtip? Proč se pořád usmíváš, když se na mě díváš?

"Přijdeš na to." Posune se ke svému stolu, otevře šuplík, vytáhne list papíru a podá miho. "Vyplň to a podepiš."

Vezmu si ho a podívám se na něj. Je to formulář k žádosti o práci. Skepticky se na něj podívám. "Kámo. Jsme v post-apokalyptickém světě. Kdo ještě rozdává formuláře?"

"Já."

Zamračím se na formulář a pak na něj. "Kolik mi budeš platit?" zkouším.

"Kámo. Jsme v post-apokalyptickém světě. Kdo potřebuje peníze?"

Zasměju se. To je první známka vůbec, že má nějaký smysl pro humor. Pak si vzpomenu, kde jsem a proč. Zmuchlám formulář do kuličky a hodím ho po něm. Odrazí se od jeho hrudi.

"Ztrácíš čas, prcku. Čím dřív uděláš, co ti řeknu, ti dřív se odsud dostaneš." Přejde ke svému stolu, vezme další formulář a i s perem mi ho podá.

Uvolním se. Chce mě nechat jít. Možná dokonce i brzo.

Proletím formulář očima. Má obvyklá políčka: jméno, adresa, datum narození, vzdělání, předchozí pracovní zkušenosti, podpis a datum. Je to asi nejluxusnější pracovní žádost, jakou jsem kdy viděla. V záhlaví má dokonce zdobné logo, které hlásí U Chestera.

Každý se něčeho chytí, když se svět kolem vás zhroutí. A u Ryodana to asi byli všechny ty obchodní detaily, které si ponechal. No nezabije mě to, když to vyplním, budu souhlasit se vším, co řekne a pak odsud hodně rychle vypadnu a schovám se někde hluboko pod zem. Povzdechnu si. Schovávat se. Já. Stýská se mi po dnech, kdy jsem byla jediná superhrdinka ve městě.

"Když to vyplním, necháš mě jít?"

Kývne.

"Ale musím pro tebe udělat nějakou práci?"

Zase kývne.

"A když ji udělám, tak je konec? Na dobro? Jen jednu práci, že jo?" Musí to být přesvědčivé nebo mu dojde, že hodlám zmizet.

Další kývnutí a vypadá při tom, jako by se ho stálo hodně úsilí zabývat se mou zbytečnou existencí.

Neptám se, co je to za práci, protože stejně nemám v úmyslu udělat ji. Nikdy už nebudu ničí řešení problémů. Pro Ro jsem překročila hranice. Velké hranice. Veškeré hranice. Je mrtvá. Já jsem volná. Život začíná teď. Prohlížím si ho. Stojí naprosto bez hnutí se světlem v zádech, takže má tvář jako obvykle ve stínech.

Jen kočky dokážou stát takhle nehnutě. Než skočí.

Něco se tu děje, něco většího, než vidím.

Bolí mě obličej. Oči mám nateklé a to levé nemůžu ani otevřít. "Nemáš nějaký led?" Potřebuju získat čas, abych přišla na to, co se děje. Navíc, když odejde pro led, budu moct prozkoumat jeho kancelář.

Podívá se na mě pohledem, který už jsem viděla, takhle se dívají muži zvláště na ženy: brada dolů, dívá se zpod řas se slabým posměšným úsměvem. V tom pohledu je něco, čemu nerozumím ale zároveň i jasná výzva. "Pojď sem," řekne. "Vyléčím tě." Sedne si za svůj stůl a pozoruje mě. Je tak strnulý. On snad ani nedýchá.

Dívám se na něj. Nevím, co si o něm mám myslet. Jedna moje část chce vstát, obejít stůl a zjistit, o čem mluví. "To bys mohl? Nechat zmizet moje modřiny?" Vždycky jsem strašně pomlácená a bolavá z toho, jak přepínám svaly. Někdy propálím podrážky bot a sedřu si kůži na chodidlech. Je to otrava.

"Můžu zařídit, aby ses cítila líp, než kdykoli ve svém životě."

"Jak?"

"Některá tajemství, Dani O'Malley, zjistíš, až když se jich zúčastníš."

Zvažovala jsem to. "Takže. Máš led?"

Zasměje se a stiskne tlačítko na stole. "Fade. Led. Hned."

"Jasně, šéfe."

O chvíli později už sedím s pytlíkem ledu přes půl tváře a bojuju, aby mi nespadl, zatímco vyplňuju Ryodanovu pitomou žádost. Už jsem skoro hotová a připravená podepsat, když se mi rukou, která papír drží rozleje zvláštní pocit.

Je to levá ruka, ta, v které držím meč, ta, která před nějakou dobou zčernala, když jsem probodla jednomu Lovci srdce a zabila. Nebo když jsem si aspoň myslela, že jsem ho zabila. Pravda je, že si nejsem doopravdy jistá, ale rozhodně to nebudu brát zpátky. Veřejnost potřebuje věřit určitým věcem. Když jsem se vrátila, abych ho vyfotila do svých noviny a ukázala lidem, byl celý pryč. Nezůstala po něm ani stopa. Ani jediná kapka krve. Barrons řekl, že se zabít nedají. Po tom incidentu jsem si myslela, že přijdu o ruku. Musela jsem celé dny nosit rukavici. Řekla jsem vidoucím, že jsem se škrábla o škumpu. Sice jsou v téhle oblasti vzácnější, ale bývaly tu. Nevím, jestli je Stíny pozřeli. Jestli ano, tak by mě zajímalo, jestli je z toho bolelo břicho.

Teď mě moje ruka pořád brní a je celá nějaká divná. Podívám se na ni a přemýšlím, co se se mnou ještě stane. Možná že když jsem Lovce probodla, něco to se mnou udělalo. Možná proto jsem přišla o svoje schopnosti. Možná mě čeká ještě něco daleko horšího.

To se mi vůbec nepodobá! Jsem plná optimismu. Zítra je další den. Nikdy nevíte, jaké dobrodružství na vás čeká za dalším rohem!

"Prcku, budeš si tady celý den malovat vzdušné zámky nebo tu pitomou věc konečně podepíšeš?"

A v tom to uvidím! Jsem tak překvapená, že zírám s otevřenou pusou.

Skoro jsem to podepsala!

Musel se celou dobu ve svém křesle smát a blahopřát si.

Prudce k němu zvednu hlavu. "Co přesně má to kouzlo v téhle stránce dělat?" Nikdy jsem nic takového neviděla. A to jsem viděla hodně kouzel. Ro na ně byla profík. Některé byly fakt nechutné. Teď, když jsem to viděla, jsem nemohla uvěřit, že jsem si toho předtím nevšimla. Do ozdobného tisku v rohu stránky byly zasazené třpytící se tvary a symboly, které se zdály neustále v pohybu. Jeden z nich se mi pokusil ze stránky vklouznout na klín.

Smetla jsem ho ze sebe. "Hezkej pokus. Ale ne."

"Dobrá. Byla tu možnost, že to podepíšeš. Bylo by to nejjednodušší řešení."

Vůbec ho to nerozházelo. Přemýšlím, jestli se ho vůbec někdy něco dotkne, jestli přijde o svůj klid a začne ječet. Nějak si to nedokážu představit. Myslím, že Ryodan proplouvá životem s neměnícím se chladným pobavením. "Co by mi to udělalo, kdybych to podepsala?" zeptám se. Jsem zvědavá. Máma přísahala, že kvůli tomu budu jednou její smrt. Něco to muselo být. A jsou horší věci.

"Některá tajemství-"

"Jo, jo, bla, bla, bla, musíš se jich zúčastnit a jiný kecy. Chápu."

"Dobře."

"Stejně jsem to nechtěla vědět."

"Ale ano, chtěla. Nemůžeš vystát, když něco nevíš."

"Takže co teď?" Byli jsme v patové situaci. Předpokládala jsem, že ta jeho žádost je ve skutečnosti kontrakt. Vázací kontrakt, ten, který zaprodá vaši duši. Slyšela jsem o nich, ale nevěřila, že existují. Ale jestli někdo obchodoval s dušemi, tak Ryodan. Jericho Barrons je zvíře. Čisté zvíře bez zákonů. Ryodan takový není. Je to stroj.

"Blahopřeju, prcku," řekl. "Prošla jsi prvním testem. Možná tu práci nakonec doopravdy dostaneš."

Povzdechla jsem si. "Tohle bude dlouhý den, co? Podáváš tady taky oběd? A asi budu potřebovat víc ledu."

***

Otevřely se dveře ve skleněné zdi, o kterých jsem ani nevěděla, že tam jsou, a za nimi se objevil skleněný výtah.

Chester byl mnohem rozlehlejší, než jsem si myslela. Když jsem jeli dolů, užívala jsem si ten výhled.

A taky mi to trochu dělalo starosti.

To, že mě nechává vidět tolik věcí znamenalo, že ať už jsem podepsala ten jeho pitomý formulář nebo ne, myslel si, že mě má jistou.

Ryodanova skleněná kancelář nebyla jedinou místností, odkud se dalo pozorovat dění dole. Byl to jen vršek ledovce a kámo, myslím obrovský ledovec, protože pod povrchem se skrývalo fakt hodně věcí. Hlavní část klubu - tak vnitřní půlka, kam všichni chodí tancovat a uzavírat dohody s ďáblem byla postavená uprostřed mnohem větší struktury. Ryodan a jeho muži žili za zdmi klubu v něčem, co vypadalo jako podzemní město. Všechny zdi byly z obousměrného skla. Mohli do jakéhokoli patra, buď výtahem nebo schody a celou dobu pozorovat, co se za zdmi děje. Někdo při navrhování tohohle místa dost přemýšlel. Není možné, aby to stihli postavit od Halloweenu. Zajímalo mě, jak dlouho to tu všechno je. Jestli stejně jako naše opatství, je jejich podzemí vystavěné už celá tisíciletí.

Nemohlo to na mě udělat ještě větší dojem. Bylo to tak dokonalé, až jsem žárlila. Tohle bylo špehování na úplně jiném technolevelu.

"Líbí se ti, co vidíš, prcku?"

Šťourám se za nehty a předstírám, že jsem znuděná.

Výtah se zastaví a dveře se se zasyčením otevřou. Došlo mi, že musíme být alespoň míli pod Dublinem.

První, co cítím je chlad. Přitáhnu si kabát těsněji k tělu, ale moc mi to nepomůže. Kůže se mi líbí, ale v zimě je k ničemu.

Druhá věc, které si všimnu, je ticho. Ve většině částech Chestera pořád slyšíte slabé ozvěny hudby. Nebo alespoň nějaký bílý šum. Tady je to jako smrt.

Třetí věc je tma.

Ryodan na mě čeká před výtahem.

"Ty tam vidíš?" Má taky zostřené smysly jako já? Ve tmě vidím dobře, ale ne v důlní tmě.

Přikývne.

Nesnáším Ryodana. "No já ne. Takže zapni nějaký světla. Co když jsou tu Stíny?"

"Nevšímají si mě."

Nevšímají si ho. Stíny jedí všechno. Nedělají rozdíly. "No to se máš. Mě si všímají. Světla. Hned."

"Světla tady dole nefungují."

Než odpovím, vytáhne z kapsy baterku a podá mi jí. Je to nejhustější baterka, jakou jsem kdy viděla, má tvar kulky. Je malá, hladká, stříbrná a když ji zapnu, osvítí prostor jako slunce.

"Kámo," řeknu obdivně. "Ty máš ty nejlepší hračky."

"Pojď z toho výtahu, prcku. Máme práci."

Jdu za ním a z úst mi vychází malé obláčky.

***

Myslela jsem si, že Chester má jen šest pater. Teď vím, že jich má alespoň dvacet; po cestě dolů jsem počítala. Patro, na kterém jsme my má alespoň tři podkluby. Skrz otevřené dveře vidím věci, které by žádná čtrnáctiletá holka vidět neměla. Ale tak to už u mě chodí.

Zima je větší, čím hlouběji jdeme, dokud nedorazíme k páru vysokých dveří. Chlad proniká mým dlouhým kabátem a zařezává se mi pod kůži. Třesu se tak, až mi drktají zuby.

Ryodan se na mě podívá. "Jak nízkou teplotu sneseš, než umřeš?"

Jasně, stručně a bez obalu. Typický Ryodan. "Nevím. Řeknu ti, až to bude nahraně."

"Ale sneseš víc, než normální lidi."

Jako obvykle to není úplně otázka, ale přikývnu. Snesu víc, než obyčejní lidi.

Ale stejně, než dojdeme k zavřeným dveřím na konci chodby, bolí to. Posledních padesát stop poskakuju, abych se zahrála. Běhám na místě, aby mi proudila krev v žilách. Hrdlo a plíce mě bolí s každým nádechem. Na druhé straně dveří cítím chlad, který se na mě tlačí. Podívám se na Ryodana. Na čele má led. Když zvedne obočí, roztříští se spadne na podlahu.

Zavrtím hlavou. "Nemůžu." Nevlezu tam ani náhodou.

Já myslím, že můžeš."

"Kámo, jsem skvělá. Ale mám svoje limity. Myslím, že mi zamrzí srdce."

Najednou má svou ruku položenou na mém srdci.

"Nesahej na mě!" řeknu, ale druhou rukou mě chytí za zápěstí, abych nemohla uhnout. Potřesu hlavou a odvrátím hlavu, jako bych se na to nemohla dál dívat. Nemůžu ho zastavit. Ani slovy, ani činy. Tak ať to udělá, ať to máme za sebou.

"Jsi silná dost." Spustí ruku.

"Nejsem." Bylo to drsné ráno. Někdy ráda testuju svoje limity. Ale tohle ne. Ne potom, co jsem ráno tak zamrzla.

"Přežiješ to."

Podívám se na něj. Divný je, že i když mě štve a je nepředvídatelný, tak mu to věřím. Jestli si Ryodan myslí, že to dám, tak kdo jsem, abych se s ním hádala? Jako by se snad nemohl mýlit. 

"Ale budeš to muset udělat v největší rychlosti."

"Udělat co?"

"Uvidíš." Dvoukřídlé dveře jsou vysoké a zdobené. Vypadají těžké. Když se dotkne kliky a otevře je, jeho prsty okamžitě pokryje led. Když je odtrhne, kusy jeho kůže zůstanou na klice. "Až tam budeš, nezastavuj. Ani na vteřinu. Tvoje srdce vydrží déle, když se budeš pohybovat. Zastav se a zemřeš."

To všechno zjistil z toho, jak mi položil ruku na srdce? "A proč že tam jdu?" Nevidím jediný důvod, proč bych to měla riskovat. Mám ráda život. Jakože hodně.

"Prcku, Batman potřebuje Robina."

Kámo. Uvnitř celá roztaju a zasněně si povzdechnu. Jsem Robin jeho Batmana! Jsme parťáci. Je spousta příkladů, kdy je Robin silnější než Batman. Kdyby mi to řekl hned, nemusel mě ke spolupráci přemlouvat. "Ty nechceš, abych pro tebe pracovala. Chceš superhrdinovýho parťáka. To je úplně jiný příběh. Proč jsi to neřekl hned?"

Vstoupí do místnosti a musím říct, že jen žasnu, že to dokáže. Ten vražedný mráz se ke mně plazí přes dveře a působí mi takovou bolest, že si mi chce křičet, že se chci otočit a utéct druhým směrem, ale Ryodan mě táhne za sebou. Nepohybuje se tak ladně jako obvykle. Je to jakoby se snažil projít tuhnoucím betonem pouhou silou vůle. Zajímalo by mě, proč nepoužije superrychlost, když jí mám použít já.

To, že to vůbec dokáže, mě provokuje. To mám být srab? Mám dovolit, aby mě v tomhle předčil? Tohle je Ryodan. Jestli ho někdy mám porazit, tak musím riskovat.

"Co hledám?" ptám se skrz drkotající zuby a psychicky se připravuji použít rychloběh. Vážně se mi tam nechce.

"Cokoli, všechno. Vstřebej každý detail. Hledej stopy. Potřebuju vědět, kdo tohle udělal hostům mého klubu. Zaručuju jim bezpečí. A jsem v tom důsledný. Jestli se tohle rozkřikne..."

Tu větu nedokončil. Nemusí. Nemůže se to dostat ven. Chester musí být bezpečné území bez výjimky nebo přijde o svůj business. A Ryodan není z těch, co by tolerovali ztrátu čehokoli z jakéhokoli důvodu. "Chceš, abych si kvůli tobě hrála na detektiva."

Podívá se na mě. Tvář má pokrytou ledem. Ten se roztříští kolem jeho úst, když řekne: "Ano."

Nemůžu si pomoct, musím se zeptat: "Proč já?"

"Protože vidíš všechno. Nebojíš se riskovat a nikomu o tom neřekneš."

"Mluvíš, jako bys mě znal."

"Vím o tobě všechno."

Z jeho slov mi přeběhne mráz po zádech a je to snad ještě horší než ten, který proudí z tohohle klubu. Znám lidi. Ryodan nemluví jen tak do větru. Nesnaží se vám něco namluvit. Nemůže vědět všechno. Ani náhodou nemůže vědět všechno. "Přestaň mluvit. Potřebuju se soustředit, aby moje supertělo a supermozek fungovaly ve stejnou chvíli. To je klíč mojí Mega osobnosti."

Zasměje se, myslím. Ten zvuk je mdlý a zní jako led v hrdle.

Posvítím baterkou do ztemnělého klubu. Je tam zmrazeno asi sto lidí uprostřed činnosti, uprostřed pohybu, sexu, umírání. Jsou tam s kastami Temných, které jsem viděla jen jednou, dvakrát: kasta, která sloužila Pánu a vládci jako osobní stráž. Místnost je vyzdobená v rudé a černé, ale vše pokrývá led - červené kožené gauče, křesla, řetězy, závěsy a úplně každý kousek nábytku. Kožené popruhy. Ostré meče. Na zemi jsou zamrzlé černé kaluže. Lidská krev.

Mučení. Vražda. Zmasakrovaní lidé.

Konečně mi to všechno dojde a já chvíli zírám a snažím se zkrotit svůj hněv. "Tohle jsi dovolil. Dovolil jsi, aby tyhle monstra zabíjela lidi!"

"Přichází z vlastní vůle. Fronta do mého klubu se včera v noci táhla přes dva bloky."

"Jsou zmatení! Jejich celý svět se obrátil vzhůru nohama!"

"Zníš jako Mac. Tohle není žádná novinka, prcku. Slabí jsou vždycky potravou pro silnější."

Její jméno jí koplo do žaludku. "Jo, no, mě máma učila, že si s jídlem hrát nemám. Kámo, ty jsi fakt pošahanej psychopat."

"Opatrně, Dani. I ty máš svůj skleněný dům."

"Ale není to nic jako Chester."

"Jen se to tak říká."

"Já to teda nikdy neslyšela."

"Lidí, co žijí ve skleněných domech, by neměli házet kamenem. Možná by sis chtěla promluvit o své matce."

Podívám se pryč. Zatím to nechám být. Aspoň dokud nebudu vědět, co přesně na mě má.

Obrátím svoji pozornost zpátky k té místnosti a moje napětí povolí. Místo toho ho nahradí vlna očekávání. Miluju záhady. Takhle aspoň pořádně otestuju mozek! Dance a já pořád řešíme nějaké logické hádanky. Občas mě porazí. Dancer je jediný, o kom bych mohla říct, že je chytřejší než já. Tak co se tady stalo? "Máš tu kamery?" říkám.

"Přestali fungovat ještě, než se to stalo."

Takže jen zachytily to, co se v téhle mučící komoře dělo předtím. To je ještě divnější.

Každá osoba a Danan v místnosti jsou zmrzlí na kost, tišší, bílý, postavy z ledu. U nosů mají zledovatělý chochol krystalů, jak jim zamrzl výdech. Narozdíl od Cruce, který je uvnitř ledového bloku, tihle lidé vypadají, že zmrzli tam, kde zrovna stáli. Zajímalo by mě, jestli by se rozpadli, kdybych se jich dotkla.

"Myslíš, že to udělal Temný král?"

"Nevidím k tomu žádný důvod," říká Ryodan. "On neztrácí čas s takovými maličkostmi. Rychle, prcku. Není žádný med tady jen tak stát."

"Tak proč tam stojíš?"

"Nic neberu jako samozřejmost."

Myslí to tak, že existuje možnost, že jeden z nich není zmrzlý úplně. "Hlídej mi záda."

"Hlídám záda všem svým zaměstnancům."

"Jsem tvůj parťák," opravím ho a i tak se mi to nelíbí. Lichotilo mi, když řekl, že jsem Robin jeho Batmana, ale už jsem se přes to přenesla. Tohle on je: někdo, kdo vede klub, kde Danani zabíjejí lidi pro pobavení.

Já je chráním. On je zatracuje. Stojíme na opačných březích. Podívám se na tu situaci. Ale ne kvůli němu. Kvůli lidem. Musíme si každý zvolit svojí stranu. Já vím, na které stojím já.

Uvnitř se mi rozlije klid, myslím na všechny lidi v Dublinu, kteří potřebují trochu pomoct, aby přežili, a v tu chvíli jsem svobodná, přejdu do rychloběhu tak jednoduše jako ve snu.

Pohybovat se uvnitř je trochu těžší. Proto jsem stála u dveří a tak dlouho se dívala dovnitř. Pozorovala jsem prostředí z dálky. Dokonce i v rychloběhu mi chlad probodává tělo. Když kolem něj probíhám, řeknu: "Jaká je tady teplota?" Plánuju si vyslechnout odpověď po cestě zpátky.

"Žádný teploměr ji nedokáže změřit," řekne mi do ucha a mě v tu chvíli dochází, že i on používá svůj rychloběh. Je přímo vedle mě. "Na nic nesahej. Nebudeme to riskovat."

Obkroužím jednoho dananského strážného v nejvyšší rychlosti. Kolem a kolem, hledám stopy. Jestli to udělal Temný král, proč by si vybral tohle místo? Proč zmrazit vlastní stráže?"

"Je tohle jediný k-klub, který z-zmrznul?" třesu se zimou.

"Ano."

"K-kdy?" Ještě přidám na rychlosti, štve mě, že takhle koktám. Je jedno, že je to z chladu, jsem naštvaná. Příště snad ještě začnu šišlat.

"Před osmi dny."

Pár dní potom, co mě Ryodan vystopoval na vodní nádrži. Nakloním hlavu do strany. Zrovna jsem slyšela nějaký zvuk v naprosto zmrzlé místnosti. Vletím zpátky tam, kde jsem ho slyšela a napínám uši.

Ticho.

"Sl-slyšel jsi t-t-to?" dostanu ze sebe nakonec. Přestávám cítit obličej a je těžké pohybovat rty. Obkroužím lidskou ženu zmrazenou uprostřed sexu. Není jen pokrytá ledem. Stal se z ní led. 

"Ano." Ryodan proběhne kolem mě. Opatrně kroužíme po pokoji na opačných koncích a stejně opatrně všechno pozorujeme.

Je těžké pozorně poslouchat, když vám hučí v uších z větru, který víříte kolem sebe. Ryodan a já na sebe prakticky musíme celou dobu řvát, abychom se slyšeli. "Zní to jako kňourání v h-h-hodně vysoké t-tónině," říkám. Už tu nebudu moct dlouho zůstat. A teď to slyším znovu! Odkud to vychází? Proletí klubem ještě rychleji a rychleji. Ryodan i já kroužíme kolem obětí osmičky a snažíme se ten zvuk izolovat.

"C-cítíš t-to?" zeptám se. Něco se děje... Cítím vibrace, jakoby se podlaha otřásala, jako by se něco... měnilo.

"Kurva!" vybuchne Ryodan. Pak mám jeho ruce kolem pasu, hází si mě přes rameno jako pitomý pytel brambor a rychleji, než bych dokázala, uhání pryč.

V tu chvíli začínají pukat jako rachejtle. Danani i lidé v chladném vzduchu explodují do všech stran a jejich kusy jsou jako šrapnely.

Jeden po druhém vybuchují a s každou novou explozí je výbuch silnější. Praská i nábytek. Gauče se rozlétají v třískách na kusy. Věšáky se mění v kovové kulky. Zní to, jako by začalo střílet tisíce kulometů najednou.

Proletí kolem nás kousky čepele.

Zabořím nos do Ryodanova krku. Můj obličej už dneska jednu nakládačku dostal. Nechci tam mít ještě zapíchnuté něco ostrého. Něco mi vrazí zezadu do hlavy a já se za ní chytím. Nesnáším, že mě nese, ale je rychlejší. Ztuhnu, když čekám, že se mi nějaký ostrý kus zakousne do zad.

Jsme na půli cesty, výtahy máme na dosah. I ty další dva kluby začínají vybuchovat. Slyším obrovský, hluboký, dunící zvuk a v tu chvíli si uvědomím, že nám pod nohama praská podlaha.

Začínají padat kusy stropu.

Ryodan mě hodí do výtahu v jednom plynulém pohybu.

Hned na něj vyletím. "Ta věc za chvíli vybouchne a ty mě do ní v klidu hodíš?"

"Vydrží dost dlouho na to, aby tě odsud dostala."

"No tak to je paráda! Je to tak padesát na padesát, že to přežiju!"

"To beru."

Celá chodba před výtahem se bortí. Jestli nevleze do výtahu, zabije ho to. Ne že by mi na tom záleželo. "A co ty?"

V jeho úsměvu jsou vidět tesáky. Děsí mě to. "Co je, prcku, záleží ti na mně?"

Zabouchne dveře holýma rukama, chytí výtah zespodu a vyhodí celou kabinu směrem vzhůru.

Vyletím přímo do vyšších pater Chestera.