Karen Marie Moning: Burned (Fever 7) - 24. kapitola

MAC

Trochu se z toho psychicky sesypu, protože se mi právě dostalo tolik šoků, že to nedokážu zpracovat. Můj mozek se totálně odpojí od těla.

Měla bych utéct. Měla bych přijít na to, jak mi fungují nohy. Momentálně je buď vůbec nemám, nebo je prostě jen nedokážu ovládat.

Je to jako dívat se v televizi na tři programy o vlakovém neštěstí najednou a já se nemůžu odtrhnout.

SpalajsemsBarronsemaonmituvzpomínkuvzal/vědí,žejsemSinsarDubh/JadajeDani/Cosetokurvaděje?

Barrons a já jsme se spolu vyspali hned tu první noc, co jsem ho potkala. A on mi tu vzpomínku ukradl jako zloděj uprostřed noci, i když na to neměl žádné právo. A když jsem s ním pak znovu skončila v posteli, už měl v hlavě každý intimní detail toho, co jsme tu noc dělali - a že to teda bylo něco a já si vůbec nic nepamatovala.

Věděl, jak vypadá můj zadek v každé možné pozici. Věděl, jak se tvářím při orgasmu a že polykám. V tu noc, kdy jsem byla plná zármutku a sama v cizím městě, ve městě, které ke mně bylo od začátku nepřátelské, se ze mě stalo něco divokého, odhodila jsem všechny zábrany a měla sex, jaký jsem v životě nezažila, zkusila jsem si všechno, co jsem kdy chtěla s obrovským nadšením.

Takže se vůbec nedivím, že se na mě pokaždé díval, jakoby se se mnou chtěl vyspat. Už to jednou zažil a chtěl znovu. A já se mu nedivím. Bylo to naprosto fenomenální. Syrové. Chlípné. Ohromující. Návykové. Použila jsem sex jako náplast na otevřenou ránu po Alinině smrti, která mi rozřízla duši.

A jako by tohle malé tajemství, které vydalo moje podvědomí, nebylo málo, nové vidoucí mezi sebou mají moji největší noční můru. Vysokou brunetu v maskáčích, která dokáže vycítit Sinsar Dubh. Nejen že už nejsem tak výjimečná, ale prozradila mě.

Jo, měla bych se dát na útěk.

Ale nohy mám přirostlé k zemi.

A ta třetí věc je asi nejvíc na hlavu.

Vždyť jsem viděla Dani před třemi týdny. Bylo jí čtrnáct. Bylo to sebevědomé, trochu namyšlené dítě.

Takže teď mám věřit, že z té holky, co utekla do Síně všech dní vyrostla tahle krásná žena s dokonalým sebeovládáním?

"To není možné," zašeptám, podívám se na ní a hledám stopy té rozesmáté, dokonalé, vtipné holčiny, kterou jsem znala. Kterou jsem milovala.

Nic tam není.

Jestli je to ona, tak by se mi mělo ulevit, že je zpátky.

Jestli je to ona, tak se tak rozhodně nestalo.

Takhle žena, které je asi tak dvacet, je naprosto frigidní. Nevypadá, že by se za celý život byť jen jedinkrát usmála.

Kromě toho je tu tahle "Jada" údajně už několik týdnů. Ve svých černých kožených kalhotách, těsném topu (s hlubokým výstřihem a jestli jsou tohle Danina prsa, tak život není fér) a černé kožené bundě vypadá vyrovnaně a chladně jako kterýkoli plukovník. Když si přejede rukou přes svoje dokonalé (rovné, ne kudrnaté) rudé vlasy v dokonalém vysokém culíku, který jí sahá až k pasu, všimnu si na jejím zápěstí záblesku stříbrné a zlaté, a to jsou jediné ozdoby, které na sobě má. Ne že by toho moc potřebovala. Kromě toho, že je chladná, tak je také velmi krásná, má vysoké lícní kosti, klenuté obočí a zářící oči. Vážně takhle vypadá Danina drobná tvář v dospělosti?

Je možné, že Dani přišla o svá léta v Síni všech dní a vrátila se teprve před týdnem našeho času o tolik starší? A ihned začala shromažďovat vidoucí a postavila si malou armádu?

V Dublinu po pádu zdi je možné vše a rozhodně v té zatracené síni. Vést vidoucí je přesně to, co by dospělá Dani udělala. Dublin a její vidoucí sestry pro ni byly vždy prioritou.

Ale pořád v ní nevidím ani stopu "Megy".

Ryodan ji začne obcházet v pomalém kruhu, stejně jako to udělal Barrons v tu noc, kdy se rozhodl, že nemám právo na něco, co je rozhodně moje.

Stojí nehnutě, vůbec ji nevadí, že je k němu zády.

Tím je to vyřešené. Rozhodně to není Dani. Ta by si nikdy nepustila Ryodana za záda. Otáčela by se ním. Stejně jako já tenkrát s Barronsem.

Ženy na podlaze se začínají zvedat, ale Jada jim pokyne a přikáže: "Jen vás zase srazí k zemi. Zůstaňte na podlaze. Nechci, aby vás zranili."

"Jsme lepší bojovnice, než si myslíte," řekne ta v zelených maskáčích, ta, co mě prozradila.

"Tohle jsou dva z Devítky, o které jsem s vámi už mluvila. Zůstaňte ležet."

Možná je ta v zelených maskáčích můj nepřítel, ale totálně chápu ten výraz hněvu a frustrace, který se jí mihne po tváři. Přijmi, že jsou silnější? Zůstaň na podlaze a nesnaž se bojovat? Co je to za život?

Ryodan najednou přejde do toho pohybu, kdy je z něj jen pouhá šmouha a pak to Jada udělá taky, takže vytvoří v místnosti malý vír, který doprovází zvuk buď zvýšených hlasů, nebo vrčení. Připadá mi, jako bych se dívala na pohádku s dvěma Tasmánskými čerty, pak se Jada a Ryodan znovu objeví a stojí proti sobě: z něj vyzařuje divokost, z ní naprostý led.

"Už se mě nedotýkej," řekne Jada s arktickým chladem. "Muži už zemřeli pro míň. Dokonce i muži, kteří muži nejsou."

"Ty přestaň," vybuchne Ryodan. "Proto jsem tě minulý týden u Chestera nepoznal. Vyřízla sis moje tetování. A přitom jsi se znetvořila."

"Nikdy jsem vzadu na krku tetování neměla."

"Neřekl jsem, že ho máš na krku."

"Tam jsi se mě dotkl."

"Dotkl jsem se i jiných míst."

"A zaplatíš za to. Triky. Odvádění pozornosti. Vše děláš za nějakým účelem. Je snadné tě přečíst."

"To už je moc, Dani. Měla jsi zůstat u těch triků."

"Nejsem Dani. Ani jsem nikdy neměla žádné tetování. Ale kdyby mě chtěl někdo označit, aniž bych o tom věděla, tak bych si tu značku rozhodně vyřízla. Nejsem žádný dobytek, abych měla cejch."

Podrbu si tetování na zátylku a střelím po Barronsovi naštvaný pohled.

"Bú," řeknu ledově.

"Ani nezačínej," řekne. "Několikrát ti to zachránilo život."

"Bylo tam pro tvoji ochranu," řekne Ryodan.

"Přesně tak," přidá se Barrons.

"Nepotřebuju ochranu a nikdy jsem ji nepotřebovala," řekne Jada. "Já ochraňuji. Já lovím. Já jsem predátor a ne kořist. Když teď odejdete, tak vám to dovolím. Každopádně se rozhodně znovu potkáme."

Podívám se nahoru. "Přesně."

"Dovolíš," posmívá se Ryodan. "Tak mi vysvětli, jak je možné, že se dokážeš pohybovat hyperrychlostí, Dani."

"Jestli tuhle Dani identifikuješ na základě jediného atributu, mohl by jsi tou osobou, na kterou se tak fixuješ, být ty sám, vzhledem k tomu, že máte stejný dar."

Jada je najednou pryč a já cítím její dotek, rychlostí světla mě prohledává a hledá Knihu, ale nic nenajde. Když se dá Barons konečně do pohybu, aby ji odehnal, tak už zase stojí u stolu.

Ryodan mi řekl, že se Dani dokázala pohybovat tak rychle, že dokázala prohnat i jeho, když se jí chtělo. Zamračím se. Taky řekl, že Dani neví spoustu věcí. Co přesně?

Ženy na podlaze se dívají nahoru a čekají na svůj další pokyn.

"Nemá ji u sebe," informuje Jada tu vidoucí v zelených maskáčích.

Ta odpoví: "Cítím dvě. Jednu tam, kde by měla být. Druhá vychází z ní."

"Tím jsi si jistá."

"Naprosto."

"Teď odejdete," informuje Jada Ryodana a Barronse. "Ale ona," podívá se na mě, "zůstane."

Zablesklo se jí v těch smaragdových očích? Přimhouřeně se na ní podívám a hledám nějaký náznak, že je to Dani O'Malleyová. Nevidím ji.

"Ona," zavrčí Barrons, "nezůstane nikde, kde nejsem já."

"Možná tu s nimi chci zůstat," řeknu, i když to tak nemyslím. "Alespoň se mě tyhle vidoucí jen pokusily zabít. A ne ukrást část mých vzpomínek."

"Nic jsem neukradl. Jen jsem to zametl pod koberec, dokud se s tím nebudeš schopná vyrovnat. Není to moje chyba, že ti to trvalo tak zatraceně dlouho. Kdybych tě chtěl té vzpomínky zbavit kompletně, tak bych to udělal."

"Nemáš na to právo. Ať to bylo dočasné nebo napořád."

"Vezměte ji dolů," přikáže Jada těm ženám.

"Nezkoušej to na mě," varuju ji.

"Buď půjdeš dobrovolně, nebo tě tam dotáhneme násilím. Netuším, jak jsi se stala další Sinsar Dubh, ale je mi to jedno. Už jsem viděla divnější věci."

Střelím po Ryodanovi pohledem a překvapuje mě, že s ním to tvrzení, že jsem Sinsar Dubh, vůbec nehlo.

"Není nutné vědět, jak zvíře chytilo vzteklinu předtím, než ho zabijí," pokračuje Jada. "S tebou budeme jednat stejně."

"Tak to hodně štěstí," řeknu chladně.

Moje vnitřní kopie je tichá. Vím proč. Čeká, co všechno budu ochotná udělat. A to je jedno velké nic. Bude se muset ochránit sama, nebo mi nabídnout něco, za co nezaplatím žádnou cenu.

Pěkný bluff, MacKaylo, zapřede. Zkus to ještě jednou. Nikdy je nenecháš, aby tě daly pod zámek, to sama dobře víš.

To ty je nenecháš, aby nás daly pod zámek, odpovím tiše. Nezabiju je. Dej mi ty rudé runy. Použiju je jen na ostatní, na tebe ne. Přísahám.

Zabiješ všechny a zničíš všechno kolem sebe, jen abys přežila. Tak jsi naprogramovaná. Vím to. To já jsem tím programem.

Horečně recituju:

usadil se znenadání v póze velmi výhružné

na poprsé Pallady – a v póze velmi výhružné

si sedl jen a víc už ne.

"Podívej se kolem sebe. Nedokážeš kontrolovat jednu Knihu. Jak si můžeš myslet, že zvládneš dvě," řekne Ryodan.

Jada/možná Dani chladně odpoví: "Když potřebuješ informace, je někdy nutné využít výslechy."

Ryodan se zasměje. "Ach, Dani, tady jsi. Můžeš utíkat. Ale neschováš se."

"Pokud tím myslíš, že si tahle Dani, na kterou se neustále chybně odvoláváš, také všimla tvého neustálého opomíjení interpunkce, což využíváš jako psychologickou taktiku, která ti slouží k nenápadnému vynucování si svého, tak logicky z toho vyplývá jen to, že více žen shledává tvé metody jako transparentní," řekne s naprostým chladem.

Kdyby mi zrovna Jada nevyhrožovala, tak jen za tuhle připomínku bych si ji oblíbila. Měla bych utíkat, ale jsem tu zaseknutá, protože se snažím rozhodnout, jestli opravdu může být Jada Dani a zároveň se snažím umlčet svého démona, což mi moc nejde. Pokouší mě, děsí, snaží se mi namluvit, že mě uvězní a nikoho to nebude zajímat. Nikdo mě nezachrání.

Barrons to nedovolí.

Barrons ti sebral vzpomínku, připomene mi Sinsar Dubh. Je to nájemný vrah až do morku kostí. Ty nejsi žádnou výjimkou. Výjimky neexistují.

"Podepsala jsi smlouvu, kterou mám v kanceláři," řekne Ryodan Jadě. "Zastav se, ukážu ti ji."

"Nic jsem nepodepsala. Ale kdyby ano, tak vynucené přísahy platí jen tak dlouho, dokud je jejich vynucovač silnější. A v téhle místnosti není nikdo silnější než já.

Ryodan tiše řekne: "Svatá cihličko, Dani, tak to jsme ve slepé uličce."

Podívám se na něj, jako by mu vyrostly dvě hlavy. Svatá cihličko? Ve slepé uličce? Dokonce i Barrons vypadá ohromeně.

Pokračuje. "Ale neboj se. V záloze mám ještě kupu tvých svatých přirovnání - tohle je mimochodem fakt silné kafe. A co třeba tohle: svatý bibliofile, jdeme šprtat."

Jada nepatrně přimhouří oči.

"Ale tohle jsem přece nemohl slyšet. Pokud jsem u toho nebyl, když jsi o tom nevěděla. Tak jako jsem tam byl vždycky, Dani. Vím, co je špatně. A napravíme to."

"Jmenuji se Jada a nic špatně se mnou není. Jsem ti nadřazená v každém ohledu."

Teď zní jako Dani.

"Ochutnal jsem tvou krev. Znám tvojí zatracenou duši. Cítil jsem tě u Chestera a cítím tě i dnes v noci."

"Stejně jako ty žádnou duši nemám. Stejně jako ty musím vyrovnat účty. Ale na rozdíl od tebe nesedím neustále u stolu a nehrabu se v papírech."

"Jen do mě, Dani."

"Jado."

"Myslíš, že tím jsi v bezpečí. Myslíš si, že nic necítíš."

"Jsou dva typy lidí. Ti, které zabíjím. A ti, které odměňuju."

"Jsou i legendy. Kdysi jsi jí byla."

Chladně mu odpoví: "Já jsem legenda."

"Dani je legenda," řekne Ryodan. "Ty ne."

"Vypadá to, že ti na téhle Dani záleží."

"Vždycky."

"Možná to jen dokazuješ zvláštním způsobem."

"Jak bys to mohla vědět."

"Slyšela jsem."

"To určitě. Znám tě. Viděl jsem tě, když bylo Dani deset. Jado. Podívala jsi se přímo na mě. Tu noc jsme bojovali. Vyhrál jsem jí nad tebou zpátky a udělám to znovu. Viděl jsem tě i při dalších příležitostech. Možná teď máš ženské tělo, ale to patří Dani. Nemáš žádné právo tu být."

Zírám na Ryodana s otevřenou pusou. Říká to, co si myslím, že říká? Nejen že Dani zmizela a vrátila se starší, ale vrátila se jako někdo jiný? Existuje pro to výraz... Snažím se ho najít v zapomenutých hlubinách vzpomínek na základy psychologie na vysoký... Aha! Disociativní porucha osobnosti. Říká, že je rozpolcená? A on o tom věděl? Ani náhodou. Všimla bych si toho. Nebo ne?

Jada na mě upře svůj smaragdový pohled. "To ona sem nepatří. Je nesmysl, aby jedna kopie Sinsar Dubh byla uvězněná a druhá chodila volně po Dublinu. Je tím, čím je, nehledě na svou schránku."

"No ty máš co mluvit," utrhnu se. "Dani."

"Já. Jsem. Jada."

"Ať jsi, kdo jsi," zavrčí Barrons. "Mac se nedotkneš."

"To ani ty ne," zavrčím na něj.

"Smiřte se s tím, slečno Laneová."

"Smířit se s tím?" řeknu nevěřícně. "A nech si tu slečnu Laneovou. V tu noc jsi mi říkal Mac, tu první noc, co jsme se potkali, jsi se se mnou vyspal a co za to mám? Já ti to řeknu-"

"Během toho jsi se změnila. Stala jsi se tou ženou, kterou jsi teď. Předtím jsi byla jako vyplašený kůň v novém terénu. Čekal jsem víc-"

"No jasně, a protože jsem nedostála tvým očekáváním-"

"Ty jsi je překonala, proto to potom-"

"Ty si myslíš, že jsi měl právo na to vzít mi celou tuhle zkušenost-"

"-bylo takové zklamání a když-"

"-tuhle událost, jako kdybych-"

"A nebyla to žádná událost. Bylo to jako zatracený zázračný objev."

"-neměla právo si tuhle neskutečnou chybu pamatovat-"

"Což je přesně ten důvod, proč jsem to udělal. Myslela jsi si, že je to chyba a pak jsi-"

"-protože jsem na to měla právo, měla jsem právo vybrat si a nechat si tu vzpomínku. To rozhodnutí je na každém, právo na vlastnictví je-"

"-přestala mluvit a začínala jsi být naštvaná a já věděl, že když-"

"-zákon."

"Já jsem zákon."

"Očividně. Heil." Sklapnu nohy k sobě a zasalutuju.

"Nemohli byste si to vy dva vyřešit někdy jindy," řekne Ryodan upjatě.

"Jako jo no," ozve se ta v zelených maskáčích.

"Přestaňte se mi motat do soukromých záležitostí," vyštěknu na oba dva.

"Tak je přestaň ventilovat před celou místností," vypálí na mě Ryodan.

"Jako bys nedělal to samé. Jen tě naštvalo, že moje hádka s Barronsem přerušila tu tvoji s Dani."

"Mac si může ventilovat, co chce. A jak chce," řekne Barrons pevně. "Svoje záležitosti, ty tvoje, koho to zajímá."

"Hezky mě bráníš, Jericho. Kecám. Takže on mě šikanovat nesmí, ale ty můžeš?" Z mých sladkých slov čiší chlad.

"Jen se nás snažím udržet u tématu," odsekne Ryodan.

"Já se ho držím a tématem je-"

"Že nejsem Dani," přeruší nás Jada chladně. "Důležité je, že vy tři jste neefektivní, drzí blázni a stojíte mi v cestě. Nehledě na to, že jste-" Probodne mě svým ledově smaragdovým pohledem. "-hrozbou pro celý náš svět."

"Já jsem blázen? Slečno Alter Ego? Vážně? Jsme jedna jako druhá." Hned jak to řeknu, tak bych si to přála vzít zpátky. Jestli je Jada opravdu Dani, tak za její současný stav můžu já.

Někdo za mými zády vstoupí do místnosti, slyším rázné klapání bot a Jada se za mě podívá na nového příchozího.

"Nemohla jsem najít Clare a Sorchu," řekne ta žena za mnou.

"I tak je umístíš tam, kam jsem řekla. Rychle."

Z Jadina pohledu mě mrazí. Myslí si, že vyhrála.

Umístit? A koho? Rychle si projdu možnosti. Jestli je Jada opravdu Dani, tak ví, jak znehybnit Sinsar Dubh - s těmi čtyřmi kameny, které se umístí do rohů jeskyně. Ty stejné kameny, které Kat vzala a schovala. Když už byla Sinsar Dubh uvězněná, nebyly potřeba a báli jsme se je tam nechat. Jada je tu dost dlouho na to, aby je našla.

Kromě mého neustálého pátrání po Temné princezně, mám své vidoucí smysly zavřené. Teď je otevřu.

A zalapu po dechu.

Cítím je! Ty pulzující černomodré kameny jsou v téhle místnosti!

Zamknout, zavřít, uvěznit, uspat pod zemí, přede Sinsar Dubh.

"Přinesla ty kameny," řeknu Barronsovi. "Zastav ji!"

Udělá to ještě dřív, než to dořeknu. Vidím šmouhu v pohybu, jak se vrhne na ženu, které Jada říká Brigitte, ale Jada mu zablokuje cestu. Vrazí do sebe takovou silou, že oba odletí na druhý konec místnosti, kde narazí do zdi.

Pak Barrons i Ryodan začnou pronásledovat Brigitte, která už stihla umístit jeden kámen do rohu, ale znovu narazí do Jady, které se podaří vstoupit jim na poslední chvíli do cesty. Jada popadne Brigitte v superrychlosti ji dopraví do dalšího rohu, aby umístila kámen, ale srazí se s Barronsem a jeden z kamenů vyletí do vzduchu, naraí do malby na zdi a dopadne na zem. Vrhnu se po něm odhodlaná dostat aspoň jeden kámen, aby mě nemohly uvěznit, ale ostatní jsou mnohem rychlejší než já.

Znovu po něm skočím, ale srazí mě ke zdi. S neutuchající horlivostí jdu po kamenu, zkouším to dobrou půl minutu, ale jediné, co z toho mám, je krvavý nos a tři zlomené prsty.

Nakonec vycouvám a pozoruju ty tři šmouhy, jak se honí po místnosti a bojují bitvu, kterou nikdo nedokážeme sledovat, natož se jí zúčastnit. Cítím se bizarně neviditelná.

Jadiny ženy jsou na tom stejně, kromě Brigitte, kterou používají jako hokejový puk. Je ještě víc zakrvácená než já, čehož si všimnu vždy, když se na chvilku objeví.

Začnu se přesouvat ke dveřím, protože když nebudu v místnosti, tak mě nebudou moct uvěznit.

Každá vidoucí v místnosti se pohne, aby mě zastavila. Jejich výrazy jsou plné ledu a je snadné vidět, co si myslí.

Jsem jejich cíl.

Jsem jejich nepřítel.

Ta v zelených maskáčích po mně vrhne odsuzující pohled a já bych ji nejraději zabila. Doteď se mi dařilo držet Knihu pod kontrolou s jednou výjimkou. Chtěla bych vidět ji, jak by si poradila s nejtemnějšími démony Temného krále.

Vytáhni kopí, přede Sinsar Dubh. Znič je. Víš, že to dokážeš.

A nechat tě převzít kontrolu, abys je zabila? Tak to ani náhodou.

Přestanu se hýbat, opřu se o zeď a vzdychnu, je fakt vtipné, jak rychle se věci mění. Ještě nedávno jsem byla nejžádanější zboží v Dublinu, byla jsem lovec a všichni mě chtěli ve svém týmu. Teď loví mě, jsem přítěž, která vraždí nevinné lidi a svět mě chce zneutralizovat.

Vidoucí vědí moje tajemství. Půjdou po tak neúnavně jako já tehdy po Sinsar Dubh.

Konečný cíl: dostat Mac.

Jestli je Jada opravdu Dani, tak pak napíše super článek ve svém Jada Journal a vyvěsí ho po celém městě, kde všem řekne, kdo jsem. Nebudu se moct nikde schovat, pokud s Barronsem nadobro neopustíme tuhle planetu-

A to s Barronsem teď ani nemluvím.

Máma a táta se dozví, co jsem před nimi měsíce tajila. Jedna dcera mrtvá a druhá zatracená.

Ty nadávající šmouhy ještě zrychlí a pohybují se všemi směry. Brigitte vrazí do zdi a já soucitně syknu. Moje kosti už se začaly hojit. Ale ona tenhle dar nemá.

Dar? Dlouhověkost může být použita proti mně stejně jako to bylo s Barronsovým synem. Jestli Cruce ovlivňuje svoje prostředí, tak to znamená, že je ve svém vězení pod zemí při smyslech, je si vědom, že jeho tělo je zmražené, že je uvězněný. Táhnou se mu minuty jako hodiny? Je nesmrtelný, táhne se mu každá nekonečná vteřina?

Brzy to zjistíš, připomene mi Sinsar Dubh medově.

Stejně jako ty.

Bojuj, ty zatracený blázne.

Ty. Zabejčím se. Jsem odhodlaná to přestát, vsadit svoji lidskost proti psychopatii, spolehnout se na to, že můj instinkt pro přežití začne fungovat, i kdyby jen na vteřinu.

Nech mě to udělat, zlatíčko, nebude se ti to líbit.

Bude se mi to líbit mnohem víc, než zabíjet všechny tyhle lidi. Už tak si myslí, že jsem nepřítel. Když vypustím Sinsar Dubh a zabiju tyhle ženy, abych se osvobodila, tak jim to jen dokážu. A dokážu to i sobě. Zbytek opatství se spojí a půjde po mně a z dobrého důvodu. Ale já to ani nebudu vědět. Budu šílená, vražedná kniha a budu nečinně přihlížet z vlastních stránek, jak někdo jiný píše můj osob a mým jménem páchá ohavnosti.

Najednou se Brigitte objeví a bezvládně se zhroutí k zemi. Dívám se na ty šmouhy včetně Jady, která má teď kameny a snaží se je umístit.

Létají po místnosti jako malá tornáda, odhazují stranou nábytek, lampy padají a žárovky praskají. Rowenina kancelář je naprosto v troskách.

Najednou do mě vrazí náboj energie a já sebou trhnu. Ten pocit je mi povědomí. V tu noc, kdy jsme se postavili Sinsar Dubh, jsem strčila ruce do pole vytvořeného kameny, abych odstranila ty rudé runy z vazby a hned jsem se cítila letargická a bylo mi špatně. Myslela jsem, že to je jen další projev mých vidoucích smyslů. Teď si uvědomuju, jaké jsem měla štěstí, že jsme knihu uvěznili na oltáři. Kdybych opravdu musela vstoupit do toho silového pole, tak bych tam zůstala stejně uvězněná jako Sinsar Dubh.

Na východní straně studovny, přímo u zdi problikává černomodrá linie a pak se stane pevnou. Dva kameny se spojily. Zazáří a začne z nich proudit tiché cinkání.

Za předpokladu, že se Barronsovi s Ryodanem podaří porazit Jadu a neumístí další dva kameny, za předpokladu, že spojením se třetím kamenem se ze mě nestane psychopat - tak co budu dělat?

Odejdu s Barronsem a budu věřit, že mě ochrání? Sama se ochránit nedokážu. Nemůžu použít svoje kopí bez toho, abych se neobávala, že zase někoho zabiju. Nedokážu utéct Jadě. Jsem na nic a to mě neskutečně štve.

Sláva ještě nedávné doby mizí.

A ano, cítím se nezničitelná.

Znovu sebou trhnu.

Třetí kámen se právě spojil s těmi dvěma a já sleduju linii na perimetru severní strany.

Jestli umístí i poslední kámen, tak budu uvězněná stejně jako Cruce. Vezmou si svoje kameny, uzavřou mě uvnitř nich stejně jako jsme to udělali s Knihou, pak mě snesou dolů hluboko pod zem, kde to fakt nesnáším. Žádné rudé runy nebudou potřeba, moje tělo bude zámkem samo o sobě. Není to tak, že by někdo otevřel moje tělo a četl. Ty ochranná kouzla a runy na zdech jeskyně se spojí s kameny a znásobí jejich sílu.

Budu ležet na kamenném stolu a zírat na strop (pokud mě teda neobrátí obličejem dolů, to by stálo fakt za prd), budu uvězněná v bdělém stavu, zakletá jako Šípková Růženka a budu doufat, že dostanu polibek od prince (jen ne od Cruce!).

To tu vážně budu jen tak stát a nechám se od nich uvěznit? Stanu se tou hrdinkou z Disneyho pohádek, která si nedokáže sama pomoct?

Přijmeš, že jsou v přesile? posmívá se mi Sinsar Dubh. Zůstaneš sedět na podlaze a nepokusíš se bojovat? Co je to za život? Je to teď nebo nikdy, zlatíčko.

Poprvé v životě od chvíle, kdy jsem odolala pokušení otevřít Knihu a najít kouzlo, které by osvobodilo Barronsova syna, jsem v pokušení podívat se do ní a udělat vše pro to, abych se odsud dostala živá. Tentokrát ale nemám Barronse v hlavě, aby mi nabídl svoji sílu a radu.

Tentokrát čelím největšímu testu svého života sama. Co jsem ochotná udělat pro přežití? Jakou cenu jsem ochotná zaplatit?

Zlo není stav mysli, řekl mi jednou Barrons. Je to volba.

Před očima se mi promítne celý život: kdo jsem byla, kdo jsem teď, kým se můžu stát. Jestli ze sebou budu moct žít, pokud se mi podaří získat zpátky kontrolu. Oběti na mém svědomí. Ten popel, ve kterém možná budu stát. Pamatuju si, jak Kniha zabíjela v ulicích Dublinu, pamatuju si tu Bestii, kterou se stala, neskutečně mocnou.

Moje tělo by ji poskytlo schránku. Téměř nesmrtelnou schránku.

Vím, co Kniha udělala naposledy, když byla volná. Zabíjela s psychotickou radostí.

Je to snadné: já nebo svět.

Dokáže mě Barrons zachránit, jestli mě vidoucí uvězní? Pokusí se o to vůbec?

Najednou se přese mě přelije zvláštní klid, když mi dojde, že to není důležité.

Vybírám si vlastní epitafy.

Každý okamžik každého dne nás definují naše činy - tak mi to jednou řekl moudrý muž, který nebyl natolik moudrý, aby mi neukradl vzpomínku - je to o tom, s čím dokážeme žít a bez čeho žít nemůžeme.

Nemůžu být žena, která vypustila Sinsar Dubh, jen aby se zachránila. Nemůžu být někdo, kdo během toho zabil nespočet lidí a bůhví kolik dalších, než ji zastaví. To na urně mít nebudu. Nechci hrob, nechci být pohřbená pod zemí. A jestli budu mít urnu, tak si na ni vyberu vlastní nápis.

Hrdinové bojují, odrazuje mě Kniha. Oběti se vzdávají. Barrons má pravdu, jsi chodící oběť, jehně ve městě vlků. Zasloužíš si zemřít.

Neodpovím. Někdy je největší hrdinství nečinnost.

Budou si myslet, že tě přechytračily, že tě uvěznily. Nikdy neuvěří, že to byla tvoje volba. Tvoje 'ušlechtilá' oběť bude pro nic za nic, protože to tak nebudou vnímat.

Stojí to za prd. A je to dost pravděpodobné. Ať už tomu budou rozumět nebo ne, na moje rozhodnutí to nebude mít žádný dopad. Buď to tu zničím a odejdu - pravděpodobně zničit svět, ale alespoň budu živá - nebo je nechám mě zamrazit a budu věřit, že ti, co mě milují, najdou způsob, jak mě osvobodit.

A zatím se budu muset smířit s faktem, že k tomu nikdy nemusí dojít.

Možná to tak nebude pro mě nejlepší.

Ale bude to správné.

Naplní mě smutek. Nechci to mít ještě za sebou.

Doufám, že máma s tátou na to přijdou. Chci, aby na mě byli pyšní. A doufám, že Barrons - bože, jsem na něj teď tak naštvaná, že tu myšlenku ani nedokážu dokončit! Do očí se mi začínají tlačit slzy, ale já je odmítám nechat spadnout.

Čtvrtý kámen vyletí z chomoutu čmouh, přeletí přes podlahu přímo ke čtvrtému rohu.

Připravím se na to, co se má stát.

Přijmu, co je nezbytné.

Bojím se. Nesnáším, když se bojím.

Nenechám se tím pohledem paralyzovat. Narovnám ramena, stoupnu si rovně, zatáhnu břicho, nakloním hlavu. Jak se to říká? Umři mladá a nech po sobě hezkou mrtvolu.

Přála bych si být neviditelná tak, jak se cítím díky té bitvě, která probíhá kolem mě, mohla bych bojovat s oponenty, které teď nemůžu porazit, protože-