MAC
Jsme už v půlce chodby, když Ryodana dohoním, zatímco celou dobu přemýšlím, jak je možné, že se dokáže tak snadno proměnit, když Barronsovi trvá minutu až dvě přeměnu dokončit. Pak začnu přemýšlet nad tím, kam přesně Ryodan plánuje nakráčet nahý, možná uvidím jeho soukromé pokoje, což tak nějak očekávám, když mi najednou vystřelí vlasy do vzduchu a prožene se kolem mě rázný vítr.
Ten závan větru znám.
Je to Dani, která se kolem mě prožene v superrychlosti.
I Ryodan ji pozná. Ta holka má fakt koule, když sem takhle vtrhne i když ví, že tu Ryodan je.
Okamžitě se otočím, abychom sledovali její směr (já tedy o dost pomaleji a moje šnečí tempo mi začíná pěkně vadit) a sotva se mi podaří uhnout z cesty velkému a nahému muži.
Prosmýknu se zpátky do jeho kanceláře a stihnu to těsně předtím, než se dveře se zasyčením zavřou.
Ta místnost vypadá, jako by se v ní proháněla armáda poltergeistů. Šuplíky se otevírají a všude létají papíry.
Uzemní mě, že Lorovo tělo už je pryč. Věděla jsem, že zmizí, když umřou, ale netušila jsem, že tak rychle. Nezůstane po nich nic stejně jako po upírech v Buffy, což je seriál, který jsem poprvé sledovala až před pár měsíci, kdy jsem byla posedlá nadpřirozenými seriály, jako by mi snad mohly poskytnout nějaké užitečné rady. Zamračím se. Ale Barronsova mrtvola tenkrát ve Férii nezmizela tak brzo, potom, co jsem ho zabila. Ale zase by mě to nemělo překvapovat, ve Férii nic nefunguje tak, jak by mělo.
"Jestli hledáš tu smlouvu," řekne Ryodan, "tak nemusíš. Dal jsem ji tam, kde ji nikdy nenajdeš. Vrať mi Dani a já ji roztrhám."
Jada se zhmotní uprostřed pracovny, chladná a vzdálená jako vždycky. V pouzdru na stehně má dlouhý zahnutý nůž, v předu za pasem má Glock a přes rameno samopal. Vypadá dravě, nemilosrdně a skvěle.
Dani měla z rychloběhu vždycky spoustu modřin. Vypadá to, že Jada to má pod kontrolou. Pohybuje se neskutečně ladně a se svýma dlouhýma nohama působí půvabně. Má na sobě černé kožené kalhoty, kanady, černé tričko a dlouhé rusé vlasy svázané ve vysokém, hladkém copu. Připomíná mi Angelinu Jolie v Laře Croft. Její tvář je jak vytesaná z porcelánu, krásná, silná a chladná. Kromě slabého stříbrného opasku je jejím jediným dalším doplňkem stříbrozlatá manžeta. Zadívám se na ní a snažím se vzpomenout, kde už jsem ji viděla. Anebo jí hodně podobnou.
Pohledem přejede po Ryodanově nahém těle a ve tváři se jí pohne sval. Rychle vzhlédne a podívá se mu do tváře.
Tisknu se zády ke zdi, prohlížím si ji a jsem ráda, že už se nepohybuje v superrychlosti. Tihle dva tasmánští čerti by mě rozmáčkli jak nic.
Pak mě zabolí u srdce.
Jada je Dani.
O tom není pochyb. V její tváři vidím tu podobu. Je ve struktuře kostí, v tom, jak drží tělo, v jejích vlasech, které si nepochybně žehlí pokaždé, když si je umyje nebo zaprší (to znamená, že si je žehlí pořád, protože v tomhle městě prší bez ustání).
Nemůžu uvěřit, že jsem si toho předtím nevšimla.
Vlastně ano, můžu. Nejen že jsem neměla důvod čekat, že Dani bude během pár týdnů o čtyři až pět let starší, ale roky od čtrnácti do devatenácti, dvaceti člověka neskutečně promění. Z ošklivých káčátek se stanou labutě a někdy se z labutí stanou káčátka. Tohle je období, kdy se lidé mění nejvíc, emocionálně i fyzicky.
Přitisknu si ruku na hruď, jako by to snad nějak dokázalo pomoct bolesti v mém srdci.
Tohle jsem způsobila já.
To kvůli mě utekla do toho portálu a ztratila tam roky. Ať byla kdekoli, to co tam musela přežít, ukotvilo její rozdvojenou osobnost a pohřbilo to Dani stejně hluboko, jako by Kniha pohřbila mě.
Musím ji dostat zpátky. Naneštěstí jediné, co Jada chce, je zamknout mě vedle Cruce.
"Ta, co tu smlouvu podepsala, už tu není, aby ji mohla dodržet." Jadin pohled nedobrovolně přejede po Ryodanově těle a její tvář se napne. Chápu. Jeho tělo je neuvěřitelné, mocné, perfektní. Teď už si dokážu představit, že jsou s Barronsem příbuzní. Zatraceně. Nestojí mu - ano, podívala jsem se a nebudu se kvůli tomu cítit špatně, protože nepodívat se na tak sexy chlapa, který před vámi stojí nahý, by v mých dvaceti třech letech nebylo zdravé. Myslím si, že muži si neuvědomují, že ženám se jejich přirození líbí. Ne všechny. Ale někteří mají fakt naloženo od přírody, tu správnou délku a tloušťku, olivové tóny, sametovou kůži s nádechem růžové, takže pak to vypadá jako velké lízátko a protože je Ryodan nedávno oholený-
Zarazím se, abych si hlasitě neodkašlala. Přinutím se podívat se mu do tváře, kde můj pohled zůstane, dokud neopustím místnost, tak mi pomáhej Bůh. Zírám na Barronsova nahého bratra. Připadám si při tom mírně nevěrně.
Ryodan přejde přes místnost, zastaví se od ní na pár kroků, dost blízko na to, aby ji znervóznil, ale ne zas tak blízko, aby ona - jako každá normální ženská - měla problém podívat se mu do tváře.
Skvělý, teď se musím dívat na jeho zadek. V skrytu duši obdivuju, že Jada/Dani jeho nahotu vůbec nekomentuje, neptá se, kde má oblečení, ani po něm nechce, aby se oblékl. Tím, že to ignoruje, je to irelevantní. Žádný chlap nechce, aby jeho nahota byla irelevantní.
"Tak by se pak jeden mohl divit, proč jsi se vůbec obtěžovala přijít ji sem hledat."
"Je to jen kus papíru, nic víc."
"Ty víš, že má moc. Dokonce i nad tebou. Pokud bych se rozhodl, že ji použiji."
"Pokud se rozhodneš, že ji použiješ, tak zemřeš rychleji, než momentálně plánuji."
"Takže přiznáváš, že jsi Dani."
"Bylo by neefektivní, kdybych nadále popírala, že to kdysi byla pravda. 'Kdysi' je klíčové slovo. Dani je mrtvá."
"To se pleteš. To ty jsi mrtvá."
"Jsem živá. Ona nikdy nebyla tolik živá jako já. Neustále se topila v bolesti. Ukončila jsem to."
"Tím, že jsi zabila všechny emoce."
"Dokážu cítit."
"Kecy. Platidlem života je vášeň a stejně jako se všemi mincemi, má dvě strany: potěšení, bolest, radost, smutek. Je nemožné vložit si jen jednu stranu mince do kapsy. Vezmeš buď všechno, nebo nic."
Nakloní hlavu na stranu a chladně řekne: "Možná jsme si podobní, ty a já, a já mám radši, když mám kapsy prázdné."
"Ale ty moje prázdné nejsou."
"Říká muž, jehož tvář nenese známky ani smíchu, ani smutku. Když nic necítíš, cestuješ nalehko. Říká se tomu svoboda."
"Říká se tomu 'být uvnitř mrtvý'. Vrátíš mi ji."
"Nevrátím. Byla moc hloupá na to, aby žila."
"Je," opraví ji. "A není. To ona je dost chytrá na to, aby žila, ne ty. Ty jen přežíváš."
"Jedná z nás musí. Ty jsi nijak nepomohl. Přišel jsi o ni ve chvíli, kdy vstoupila skrz portál do Férie. Nezachránil jsi ji. Čekala, myslela jsi, že jsi jiný než ti, co ji využili a zradili. Věřila, že ji najdeš, že ji zachráníš. Za víra byla tváří v tvář monstrům, kterým jsme čelily, k ničemu. V den, kdy v tebe konečně přestala věřit, jsem tam byla já, stejně jako vždycky, když mě potřebovala. Já ji zachránila. Ne ty. Ty jsi ji zklamal. Zklamal znamená, že jsi nedosáhl specifického a požadovaného cíle, tvůj výkon byl neadekvátní a neefektivní, zanedbal jsi své čestné sliby, naznačil nebo-
Ve tváři mu zaškube sval. "Nepotřebuju posraný slovník."
"Vypadá to, že ano. Tenkrát u Chestera jsi jí zlomil malíček. Nezapomněla jsem. Nikdy nezapomenu žádné příkoří, které utrpěla."
"To nebylo schválně. Vidoucí nebo ne, nejsem na malé děti zvyklý. Jejich kosti jsou jiné."
"Já už malá nejsem."
"To přece kurva vím."
"'To vím' by bohatě stačilo. 'Kurva' je v tomto případě nadbytečné a nijak to větě nepřispívá."
"To já se do prdele rozhodnu, co je kurva nadbytečné."
"Jsi tak... lidský. To je neefektivní."
"To se pleteš. Navíc efektivita není zárukou přežití. Ani intelekt. Aby jsi byla poslední přeživší, musíš mít neskutečný hlad po životě. Ten, kdo ho má nejvíc, vyhrává. Věčný oheň, který v sobě dobrovolně necháš žhnout."
"Ty jsi led. A přesto žiješ."
"Nejsem tak chladný, jak si myslíš."
"Na něco zapomínáš, anebo to schválně neříkáš. Říkal jsi, že tu noc zlomíš kostí víc."
"Nezbytná výhružka, věděl jsem, že ji neotestuje. Na dublinských ulicích jsem ji zachránil víckrát než ty. Zachránil jsem ji nespočetněkrát, aniž by o tom věděla. Není tak nezničitelná, jak si ráda myslí. Ten den, kdy jí Jayne sebral meč, jsem tam byl dřív než Christian. To já ho nasměroval jejím směrem."
"Ty neděláš nic bez motivu."
"Potřebovala vidět, kým se stává. Ne slyšet to ode mě. Od chvíle, co jsem se o ní dozvěděl, je pod mojí neustálou ochranou. Nejdřív ji hlídali moji muži, potom i já. Ale to ty víš. V tu noc, kdy ji napadl ten gang opilců u Trinity, jsem to byl já, ne ty, kdo ji zachránil."
"Jen proto, že se se mnou hádala místo toho, aby s nimi bojovala. Měla je zabít. Já bych to udělala."
"Na rozdíl od tebe Dani lidi nezabíjí."
"Podle tebe to zní jako ctnost. Chránit ovce. Místo toho, abyste si z jejich vlny upletli svetr a maso uvařili na ohni. Tři noci zpátky jsem dokončila, co jste před lety neudělali. Teď jsou mrtví."
"Existují hranice. A ty jsi jí donutila překročit je hned několikrát. Udělám cokoli budu muset, abych zachoval ten zbytek lidskosti, který ji zbyl a zaručil, že bude žít dost dlouho na to, aby se naučila zacházet se svoji neuvěřitelnou mocí a intelektem-"
"S mojí neuvěřitelnou mocí a intelektem."
"-zatímco tebe budeme od volantu držet dál-"
"Já patřím za volant."
"-a dám ji tak šanci vzlétnout."
"Na mých křídlech."
"Na jejím nebi. Ty jsi byla stvořená, nenarodila jsi se. Je to Danin život."
"Byl. Byla hloupá. Tenkrát v noci u Chestera brečela jako malé děcko zatímco se celý svět díval. Ne proto, že jsi ji zlomil prst nebo vyhrožoval, ale proto že jsi byl živý a ona za to byla šťastná. Vždycky byla šťastná, že tě vidí. Celá se uvnitř rozzářila. Přišel jsi o ni. Nechal jsi ji se ztratit."
"Měsíc jsem ji v tomhle městě hledal, nenechal jsem kámen na kameni."
"Ten měsíc byl pro mě pět a půl let."
Ryodan sebou neznatelně škubne."
"Pět a půl let v pekle. Tak mi nespílej za to, že jsem. Poděkuj mi. Byla slabá. Potřebovala mě. A tak jsem začala existovat."
"Nikdy nebyla slabá. Byla ještě dítě, se kterým se zacházelo strašně. A přesto zářila."
"Nikdy jsem nebyla dítě. Takový luxus jsem si nemohla dovolit. Udělala spoustu chyb. Byla hloupá. To já zářím. A ty ze všech bys to měl vidět nejlíp."
"Proto jsi dnes přišla. Abys mi ukázala, že jsi dospělá a pochlubila se svojí novou oslnivou osobností."
"Jakoby mi snad záleželo na tom, co si myslíš. Přišla jsem pro tu smlouvu, nic víc."
"Protože věříš, že to je jediná věc, kterou na tebe mám. Jsi zpátky už týdny a ještě ses mě nepokusila zabít. Vzhledem k tomu, jak tvrdý jsem na Dani byl, bych si myslel, že budu na tvém seznamu mnohem výš. A přesto ses mi vyhýbala. Bojíš se mě."
"Já se nebojím ničeho."
"Anebo se nemůžeš přimět mě zabít a začínáš si myslet, jestli ti v tom náhodou nebrání ta smlouva."
Jada se nepatrně napne a mně dojde, že na to Ryodan kápnul. Barrons mi před pár měsíci řekl, že Ryodan donutil Dani, aby pro něj pracovala, že je na ní tvrdý, aby si uvědomila, že není nezničitelná, aby trochu ukočíroval tu její lehkomyslnost, který by ji jednoho dne zabila. Jada by za to Ryodanem určitě pohrdala. Tak jak to, že je už týdny v Dublinu a ani jednou se nepokusila vyrovnat účty? Takhle Dani vůbec nefunguje, a protože Jada je Dani na steroidech, tak... Zadržím dech a čekám na odpověď.
"Já ti to ulehčím." Ryodan sáhne po stůl, něco zmáčkne a otevře se skrytá přihrádka.
"To bych našla," řekne Jada okamžitě.
Vytáhne list papíru a podívá se na to. "Ta zmiňovaná smlouva. Podepsaná krví. Od Dani. Tvojí rukou. Váže vás obě. Myslíš si, že tohle ti brání mě zabít. Jestli mě chceš zabít, tak si vezmi ten nůž na stole."
"Jen by ses vrátil. Až tě zabiju, tak to bude nadobro."
"Tak si to natrénuj. Uvidíš, jaké to je vrazit mi nůž do srdce. Užij si to. Dívej se, jak mi z očí vyprchává světlo, dívej se, jak umírám, ochutnej to, uvidíš, jak se ti to líbí. Ve smrti existuje moment, kterému se nic jiného v existenci nevyrovná."
"Myslíš, že to nevím. Začala jsem zabíjet, když jsem byla mnohem mladší než ty."
"To ani náhodou. Teď jsem tady. A ty taky. Udělej to." Roztrhne smlouvu napůl a oba kousky pustí na podlahu. "A je po smlouvě. Zabij mě. Dani."
Jada nic neříká. Pohledem sjede na nůž na stole, pak zpátky na Ryodana, ale nedívá se mu do tváře. Přejede si ho odspoda pohledem.
"Zvedni ten zasraný nůž," přikáže jí Ryodan.
"Nerozkazuj mi. Já nejsem ta, co je ochotná je poslouchat."
Udělá krok dopředu, takže mezi nimi nezbyde žádný jiný prostor. Zajímalo by mě, kolik z Devítky dneska ještě uvidím umřít.
Ryodan zvedne nůž ze stolu, popadne ji za zápěstí a vrazí jí rukojeť do dlaně. "Řekl jsem, ať mě zabiješ," řekne tiše.
A jediné, co mi běží hlavou, je, Bože, tohle je ale strašný bluf. Snaží se v Jadě probudit Dani, donutit její alter ego, aby udělala něco, co by Dani nikdy nedopustila.
Svými dlouhými elegantními prsti stiskne jílec. "Fajn," řekne chladně.
Napřáhne se, namíří mu na srdce a bodne ho.
Ale na poslední chvíli sebou její zápěstí škubne a zkroutí se. Čepel se naplocho sveze po jeho hrudi.
Úplně ztuhne, pěst má stále na jeho nahé kůži a dívají se na sebe. Smaragdový led versus stříbrná ocel.
Natočím se stranou, fascinovaně se snažím přijít na to, co znamenají výrazy v jejich tvářích, ale Bože, je to jako snažit se porozumět dvěma kamenům. Překvapeně si uvědomím, že Dani vyrostla doslova a do písmene. Vršek hlavy jí dosahuje k Ryodanově bradě a on má určitě přes metr devadesát, takže ona bude mít přes metr šedesát plus dalších pět centimetrů podrážky na těch jejích bojových botách.
Oba se začnou pomalu hýbat, jakoby sváděli tichou bitvu vůlí. Ryodanův postoj je ještě agresivnější a zastrašující. Ale narozdíl od Dani, která by couvla, Jada se ještě víc natlačí do jeho prostoru a dožaduje se nároku na něj.
Skoro minutu takhle jen stojí, zírají na sebe a snaží se donutit jeden druhého, aby se vzdal.
Ryodan prolomí ticho jako první. "Dám ti na výběr. Zabij mě."
"Definice slova 'výběr' říká, že musí být dány alespoň dvě položky."
"Ještě jsem neskončil. Nebo mě polib. Ale udělej jedno, nebo druhé. Než já udělám jedno, nebo druhé tobě."
Jada se na něj na okamžik zadívá a pak se k němu pomalu a účelně přetiskne celou délkou těla, černá kůže proti nahé, jemné ženské křivky proti silným svalům a zjizvené hrudi.
Ryodan nepohne jediným svalem, jen stojí.
Jada si navlhčí rty a nahne hlavu tak, že má svoje rty jen kousek od jeho a já jsem úplně v nervu, protože Jada už takhle zůstane, s očima na jeho ústech a on na jejích, myslím, sakra, tady to za chvíli vybuchne, pak si myslí, sakra, tohle je Dani a Ryodan. Ale ne tak úplně.
Jsou to dvě kataklysmatické přírodní síly, oba geniální a tvrdohlaví a silní. Oba si brousí zuby a kráčí po čepeli násilí. Za tu dobu, co jsem v Dublinu jsem se naučila o světě i o sobě pár věcí. Na rozlehlých pastvinách života jsou jen čtyři druhy bytostí: ovce, jak jim Dani ráda říká, ovčáci, kteří ovce vedou, ovčáčtí psi, kteří je nahání z pastviny na pastvinu a hlídají je, aby se nezaběhly a odhání predátory, kteří je přicházejí zmasakrovat a sežrat. A pak jsou tu vlci, divocí a nezkrotní. Vlci, kteří se řídí vlastním zákonem.
Já vím, co jsem. Já jsem ovčácký pse. Kdyby mi došlo jídlo a já zůstala jen se svým stádem, tak bych radši vyhladověla, než jim ublížila. Chránila bych je do posledního dechu.
Ryodan je vlk. Sežral by celé stádo, kdyby na tom záleželo jeho přežití.
Dani je taky ovčácký pes.
Jada je vlk.
A v téhle místnosti stojí dva vlci s komplikovanou minulostí a nejistou budoucností, jejich rty jen vlásek od sebe a já si nejsem jistá, jestli se políbí nebo zabíjí. Pravděpodobně obojí.
Pak se Jada natáhne, jednou rukou ho chytí zezadu za hlavu a přitáhne si ho k sobě.
A pak ho políbí.
Ryodan stojí ztuhlý jako kámen.
A já taky. Ty kráso.
Líbá ho s pootevřenými rty, pomalu a svůdně, jazykem se jemně dotýká jeho rtů, nabízí mu divy, které by dokázaly otřást jeho světem, ale zůstává jen u slibů. Svůdná, vřelá, svůdná a... nebezpečná. Dokonce i já cítím tu výbušnou energii za jejím letmým dotekem. Ujišťuje se, že ji Ryodan cítí a omlacuje mu o hlavu všechno, co by mu mohla nabídnout - ale nenabízí. Taky už jsem takhle líbala.
Je to výzva, která říká: Myslíš, že mě dokážeš zvládnout? Dokaž mi to, zlato.
A on se pořád nehýbe. Jen tam stojí, nechává ji, aby ho líbala a nijak nereaguje.
Proti jeho rtům řekne: "Nikdy mě nezabiješ."
Pak mu Jada omotá ruku kolem krku a přitáhne si ho k sobě, takže mezi jejich těly není ani centimetr místa. Pomalu natočí tvář na stranu a dotkne se tváří té jeho s bradou na jeho rameni. Prsty proplete v jeho krátkých vlasech.
Jeho ruce se pohnou k jejímu pasu, pak se zastaví. Znovu je svěsí podél těla. V tomhle skoro objetí pak stojí. Přitisknutí k sobě se dívají jeden druhému přes rameno.
Jsou si blízcí a přitom vzdálení na milion let.
Je to ten nejjemnější erotický moment, jaký jsem kdy viděla.
Jada zavře oči a na vteřinu všechno napětí z její tváře zmizí. Kdybych to měla nějak popsat, připodobnila bych její výraz ke kočce vyhřívající se na sluníčku během mrazivého dne. Užívá si něco, co dlouhou dobu chtěla a já přemýšlím, jestli na něj během těch pět a půl let, kdy bojovala s démony ve Férii, myslela. Slyšela během těch temných hodin jeho hlas? Našla v tom, jak s ní jednal, sílu? Když se ho dotýká, cítí se stejně jako já, když jsem s Barronsem - jako že jsem konečně doma?
"Já jsem všechno, co ti zbylo po Dani," řekne mu tiše. "Buď opatrný, jak na mě tlačíš, Ryodane. Nejsem malá holka. Mohla bych obrátit tvůj svět naruby. Hrát si s tebou stejně, jako si ty hraješ se světem. Už nejsi jediný. Vyrovnám se ti úplně ve všem."
Pak ho odstrčí, prosmýkne se kolem něj gazelí chůzí, přejede rukou po panelu, aby si otevřela dveře. Možná si myslí, že Jada nemá žádné city, ale v tom, jak se pohybuje, je čistý oheň. Je sexy, sebevědomá a silná. Taky jsem taková byla. A cítila jsem se báječně.
Přejedu pohledem z Ryodana na dveře, strašně bych chtěla zůstat, ale vím, že musím jít. Dneska jsem viděla víc, než můj mozek dokáže zpracovat.
Sklopí hlavu a pořád tam stojí bez hnutí.
Když se plížím pryč, předtím, než se dveře zavřou, slyším, jak zamumlá. "Ale Dani, v tom máš pravdu. Vždycky jsem věděl, že to tak bude."
2 comments:
Ďakujem
Ďakujem za ďalšiu kapitolu :-)
Okomentovat