Karen Marie Moning: Burned (Fever 7) - 35. kapitola

 

MAC

Podívám se nahoru, ale na útesu nikoho nevidím. Jen slabé černé lano, které visí přes okraj.

    Dobře. To znamená, že mě varovali a našli si úkryt, to byl náš plán.

    Podívám se dolů. Jestli jde Ježibaba pro Christiana teď, tak jsem na straně útesy jen dvacet stop nad místem, kde si sedne, aby ho vykuchala. Budu tu muset vydržet, počkat až skončí, pak vylézt zpátky a počkat, až se Christian uzdraví, abych to zkusila znovu.

    Teda pokud se nevydala někam jinam. Mohla bych mít takové štěstí?

    Podívám se přes rameno skrz měsícem osvětlenou noc. Pořád stojí ve svém hnízdě, z vnitřností v jejích strašidelných šatech odkapává krev přes okraj, pohybuje se ze strany na stranu jako had, nos má vystrčený do větru a hlavu nakloněnou, jakoby pozorně poslouchala.

    Přece mě neslyšela, když jsem se odrážela od stěny útesu, to je v tomhle větru nemožné.

    Nebo ne? Netuším, jak vyvinutý sluch má.

    Visím tam a zvažuju možnosti. Už se nemusím odrážet. Můžu slézt o ten kousek tiše níž, pošeptat Christianovi instrukce, dát mu kopí a pak se odkopnout, abych ji k němu přilákala. A pak se rychle vytáhnu zpátky.

    Nebo... tu můžu viset, zatímco ho znovu zabije a čekat, až se budu moct vyplížit nahoru.

    Jen abych celou akci musela zopakovat.

    A mně se do toho znovu tak moc nechce. Vidím to tak, že šance na neúspěch se budou zvětšovat s každým pokusem o záchranu.    

    Co by udělala Jada?

    Nad tím nemusím ani moc přemýšlet.

    Znovu se podívám na Ježibabu.

    Pořád stojí ve svém hnízdě. Neslyší žádné vibrace. A dokud to tak bude, měla bych být v pohodě.    

    Pomalu se začnu sunout dolů.

    Když jsem kousíček od Christianovi hlavy, tiše řeknu: "Christiane, to jsem já, Mac. Nemluv nahlas. Tiše."

    Několikrát to musím zopakovat než uslyším hluboké zasténání.

    Okamžitě se podívám směrem k Ježibabě, ale pořád tam nehnutě stojí.

    "Jsme tu, abychom tě zachránili. Přinesla jsem ti kopí. Uvolním ti jednu ruku," pokračuju tichým hlasem. V žádném případě nemůžu do okovů vrazit kolík. To by určitě slyšela. Budu se muset pokusit uvolnit okovy. "Budeš se muset držet, dokud si pro tebe znovu nepřijde. A schovat kopí." Hned jak to řeknu, tak si pomyslím, kam ho má asi sakra schovat? Ten chlap je nahý.

    Začne mi docházet, že jsme v našem plánu nezohlednili pár důležitých detailů.

    Držím se a boty opatrně umístím na malý stupínek v útesu, opírá se do mě vítr a mě drží jen to slaboučké lano (ano, četla jsem si příručku, že je to v pohodě, ale stejně se díky tomu necítím líp) a donutím se pustit se jednou rukou, abych si mohla zašátrat v kapse po lahvičce, ve které mám Temné maso, co jsem si připravila před několika měsíci. Podobnou zásobu mám schovanou po celém knihkupectví. Teď beru jakoukoli výhodu, které se mi dostane. Napůl očekávám Sinsar Dubh, že mi buď zabrání ho použít, nebo nějak prudce navýší jeho účinnost, aby mi uškodila. Potlačím znechucení a opatrně se snažím otevřít víčko a nasypat si obsah lahvičky do pusy.

    Celé moje tělo ztuhne, když na mě účinky dolehnout jako hrom.

    Energie, svůdnost, vitalita a síla mi proudí v žilách. Nedivím se, že je na tom tolik lidí závislých. Cítím se silná. Cítím se živá. Nezničitelná. Pamatuju si, jak jsem ho kdysi snědla a naváděla Barronse, aby mě uhodil, aby se se mnou pral.

    Znovu se sesunu níž o pár centimetrů. Zatím od Knihy neslyším žádné zlé poznámky a necítím ani negativní vedlejší účinky. Pokud tedy nepočítáte to šílené nutkání jíst další, když jeho účinky pominou.

    "Christiane, slyšíš mě?" zašeptám.

    "Slyším... tě," řekne slabě. "Mac... cítím... Temné maso. Ty ho... jíš? To nevíš... jak je to... zlé?"

    Navzdory bolesti v jeho hlase bych přísahala, že jsem tam postřehla náznak humoru.

    "Jsi dost silný, aby ses udržel, zatímco ti osvobodím jednu ruku?"

    "Ano," zašeptá. "Dej mi... to zatracené kopí... abych mohl zabít... tu mrchu. Nevidím... tě. Jen tmu... a měsíční světlo. Jsem... slepý?"

    "Já jsem neviditelná."

    "Aha... proč bys... nebyla." Tak nějak se zasměje, ale rychle se to změní v bolestné zasténání.

    "Jak dlouho myslíš, že se udržíš jednou rukou?"

    Je ticho a já mám pocit, že by nejradši zavrčel navždy, ale snaží se odhadnout, na co doopravdy má. Nakonec slabě řekne. "Pár minut... víc ne. Jsem vykuchaný... ale ne mrtvý. Pořád... omdlívám."

    "Kurva," zamumlám. Z tohohle úhlu nevidím přes jeho hlavu.

    Znovu ucítím ostré zatahání za lano, dvakrát, třikrát a v žilách mi tuhne krev. Třikrát znamená, že vzlétla.

    Je to teď nebo nikdy. Musím si pospíšit. Budu sedět jen kousek od nich, až se to stane.

    "Uvolním ti levou ruku, Christiane."

    "Je... na cestě."

    "Slyším ji." Nemá křídla, tak kdo ví, jak létá? Ale vydává ostrý kvílivý zvuk, když se dostane do vzduchu. Za deset vteřin je tu, jestli půjde přímo k němu. Kopnutím se odrazím - proč ne, stejně už jde - a dopadnu kousek pod jeho levou ruku. Vytáhnu kopí, jeho ostří zabodnu pod kolík a zkouším ho vypáčit ven. "Chytni se mojí ruky. Musíš se držet, až tě uvolním."

    "Stáhnu... tě s sebou... dolů."

    "Nestáhneš. Snědla jsem Temné maso."

    "Ty... se nikdy... nepoučíš." Jeho prsty se mi sevřou kolem zápěstí.

    Chytím se prsty u nohou, co nejvíc to jde, takže skoro vůbec, protože skála je skoro hladká a jednou pořádně trhnu.

    Kolík vystřelí ze skály a letí někam za mě, kde padá do rokliny. Christianův stisk zesílí a mně uklouznou nohy.

    Spadnu jako kámen ve volném pádu.

    Oběma rukama popadnu lano a pevně ho stisknu, trhnu s ním moc prudce a vletím přímo do skály.

    Otřu si krev z obličeje a podívám se nahoru. Christian je dobrých třicet stop nade mnou a drží se jednou rukou.

    Podívám se dolů. Ježibaba je pryč, očividně se vydala prozkoumat zvuk, který vydal padající kolík.

    Ještěže jsem snědla to Temné maso. Bez něj bych určitě nebyla schopná zastavit svůj pád a spadla bych přímo dolů. V hlavě i v srdci mi pulzuje temná energie a dává mi mnohem větší sílu a energii.

    Chvíli tam visím a dívám se nahoru. Pozoruju útes a vybírám si, kudy polezu, kam dám nohy a ruce, než se vydám nahoru.

    Když jsem zpátky u Christiana, vidím poprvé jeho tělo a zalapu po dechu. Je rozříznutý od rozkroku po hruď, kůže mu odstává a části masa visí ven a dorůstají.

    Jak to, že byl vůbec schopný mluvit?

    "Vidí... že visím za jednu ruku... napadne mě... z dálky."

    "Pomůžu ti dát ruku na skálu. Drž se, jako by na tom závisel tvůj život."

    Zavrčí. "Jen pár minut, děvče... nic víc... hrozná bolest."

    Slyším povědomý zvuk, jak Ježibaba letí a snažím se dostat jeho prsty na skálu. "Držíš se?"

    "Ano. Potřebuju... to kopí."

    Jestli ho uvidí, nikdy se k němu nepřiblíží. "Krčím se přímo nad tebou. Až se sem dostane, pomůžu ti ho sevřít v ruce. Do té doby nebude vidět."

    "Propíchne... tě."

    "Ne," řeknu bezbarvě. "Zmlkni a soustřeď se." Použiju lano, abych se vytáhla o kousek víš a modlím se, aby se držel.

    Po chvíli zavrčí. "Kde... je?"

    Najednou nad námi slyším křik. Jada na někoho křičí, aby se kryl.

    "Kurva," zavrčím. Vezmu kopí a tvrdě s ním bouchnu o skálu, abych ji rozptýlila, abych ji nalákala k nám.

    Funguje to.

    Najednou se objeví nad námi, visí ve vzduchu a její šaty pleskají ve větru, jak se na nás dívá.

    "Přímo tady, mrcho," zavrčí Christian.

    Stáhne se zpátky jako kobra připravená k útoku.

    A přesně to udělá.

    Jednou hmyzí nohou přesekne mé lano.

    Čas se zastaví a vypadá to, jako by se všechno odehrávalo zpomaleně. Dívám se nahoru, sleduju, jak se lano vlní přes okraj a připadá mi to jako celá minuta, jsem si vědoma každé z těch tisíce stop, které mě dělí od smrtícího kamenného kaňonu a hlavou se mi honí myšleny: Jak rychle budu padat? Umřu? Pomlátím se o skálu a zlomím si každou kost v těle, než dopadnu? Jako moc to bude bolet? Byla jsem dobrá? Stál můj život za něco? Čeho jsem za těch dvacet tři let dosáhla? Určitě jsem s Barronsem neměla sex tolikrát, kolikrát bych chtěla.

    Vím, že uběhla pouhá vteřina, ale chápu, co lidé myslí tím, když říkají, že se jim před očima odehrál celý život. V dokonalém detailu vidím vše, co jsem poslední dobou zažila, čeho lituju, své nejstatečnější momenty a taky ty nejvíc zbabělé, to vše následují myšlenky na to, co jsem doufala, že budu mít a teď už to tak asi nebude.

    Tohle vše mě napadne, když začnu padat volným pádem a navzdory sama sobě vykřiknu, jak se snažím zoufale připravit na to, co přijde: buď brutálně bolestivé zotavování, nebo šťastné shledání s Alinou v nebi, protože jestli půjdu do pekla, tak odtamtud zdrhnu. Nikdo mě neoddělí od mé sestry navždy. Tak zlá jsem nebyla. Kromě toho jsem snědla Temné maso, což znamená, že při útěku nakopu pár démonům zadek.

    Najednou rozkrokem narazím do něčeho, co mi připadá jako pila mezi nohama. Dusím se a prskám, jak se snažím nadechnout.

    "Ještěže... jsi kurva... zakřičela," sýpe. "Mám tě... ale neudržím tě... dlouho." Dojde mi, že se pustil skály, vykopnul nohu směrem, kterým mě slyšel (na pánevní kosti budu mít modřinu jak prase), ale slepě po mně sáhnul a chytil mě za předek bundy. Visí na jedné ruce. A druhou mě nechtěně přiškrcuje bundou.

    Zamumlá: "A to... Dageus... myslel."

    "Cože?" zeptám se, zatímco se divoce snažím omotat kolem něj nohy, abych přes něj mohla vylézt a přitom se nedotknout jeho potrhaného masa. 

    "O mojí příležitosti. Zatraceně... už jde!"

    Nemůžu se ho pustit, nebo spadnu. Když se ho nepustím, tak mě probodne. Dost pochybuju, že se k nám přiblíží, když si všimla, že na hoře někdo je.

    Neodejdu bez toho, pro co jsem přišla. S Ježibabou skoncujeme později.

    Syknu: "Můžeš se přenést?"

    "Železná. Pouta. Nemůžu. Stejně... jsem moc... zraněný."

    Skvěle. Můžu ho zbavit ostatních kolíků, ale moje kopí je k ničemu, co se týče okovů kolem jeho paží. Přemýšlela jsem, jak mu zabránila, aby se přenesl. Železem, stejně jako inspektor Jayne chytá Temné a používá ho i při věznění, než je někdo zabije. Když už o tom mluvíme, jeho klece musí být přeplněné.

    Na tomhle útesu neumřu.

    Jednu ruku pevně ovinu Christianovi kolem krku, zvednu se nalevo a vrazím kopí do kolíku na jeho pravé ruce. Nechce povolit. Je na něm až moc váhy. Špičku kopí zabodnu hlouběji a pomocí nabyté síly se ho snažím vyviklat.

    Podívá se na mě a zavrčí: "Co... to... sakra... Mac! Ne!"

   Kolík vyletí jako projektil a dnes už podruhé padám volným pádem.

    Pevně se ho držím a křičím: "Leť, Christiane! Zatraceně leť!"