Richelle Mead: Storm Born (Dark Swan #1) - 2. kapitola

neděle 27. února 2011
Překlad 2. kapitoly (zároveň můj poslední překlad, pokud by byl zájem, tak stačí napsat komentář). Myslím, že dvě kapitoly na ochutnávku stačí :)



Willu Delaneyovi bylo sotva něco přes dvacet let. Měl slámově blonďaté vlasy, které už nutně potřebovali ostříhat. Měl bledou kůži a nosil brýle se slabými obroučkami.

Když jsem se toho rána ukázala u něj před domem, musel nejdřív odemknout alespoň 20 zámků, aby mohl otevřít dveře, i když jenom na délku bezpečnostního řetízku na dveřích.

"Ano?" zeptal se podezřívavě.

Nasadila jsem profesionální výraz. "Jsem Odilie. Lara nám domluvila schůzku?"

Prohlížel si mě. "Jsi mladší, než jsem si myslel." Hned na to zavřel dveře a odstranil řetízek. Dveře se znovu otevřeli a on mě pozval dál. Hned jak jsem vešla všimla jsem si hromad knih a novin - a nakonec nedostatku světla. "Je tu trochu tma."

"Nemůžu roztáhnout závěsy," vysvětlil. "Nikdy nevíš, kdo tě sleduje."

"Aha, no a co světla?"

Zavrtěl hlavou. "Byla bys překvapená kolik radiace produkují světla a jiná elektrická zařízení. Díky tomu se tolik šíří rakovina."

"Ach."

Sedli jsme si ke kuchyňskému stolu a on mi vysvětlil, proč si myslí, že jeho sestru unesla šlechta. Měla jsem co dělat, abych skryla svůj skepticismus. Ne že by se o těhle věcech nemluvilo, ale stejně jsem se začala přiklánět k Lařině teorii o schíze. Bylo velice pravděpodobné, že to mohlo být výplodem jeho fantazie.

"To je ona," přinesl mi ukázat fotku na které byl on a hezká dívka, kterak se drží za ramena a za nimi travnatý horizont. "Je to focený těsně před tím únosem."

"Je roztomilá. A mladá. Bydlí... bydlela u tebe?"

Přikývl. "Naši rodiče zemřeli před pěti lety. Svěřili mi opatrovnictví. Tím se ale moc nezměnilo."

"Jak to myslíš?"

Na jeho neurotické tváři se na chvíli objevil zahořklý výraz, divná kombinace. "Táta byl věčně pryč na služebních cestách a máma ho podváděla na každém kroku. Takže jsme vždycky byli s Jasmine sami."

"A proč si myslíš, že byla unesená šlech- víly?"

"Kvůli tomu načasování," vysvětlil. "Stalo se to na Halloween. V den Samhainu. Tu noc se vyskytuje největší množství únosů a lovení. Všechny údaje to potvrzují. Brány mezi světy se otevírají. Znělo to jakoby papouškoval učebnici. Nebo internet. Někdy mi připadalo, že internet je jako zbraň v rukou batolat. Měla jsem co dělat, abych neotáčela oči v sloup. Nepotřebovala jsem laika, aby mi vysvětloval folklór.

"Jo, já vím. Ale spousta dalších děsivých lidí - lidí - brousí na Halloween kolem. A i jindy. Předpokládám, že jsi neuvědomil policii?"

"Uvědomil. Ale na nic nepřišli, ani není divu. Vím, co se stalo díky tomu kde se to stalo. Kde zmizela. Proto jsem věděl, že to byli víly."

"Kde?"

"V tomhle parku. Byla na večírku s nějakýma lidma ze školy. Udělali si oheň v lesích a viděli ji zatoulat se. Policie sledovala její stopy na tuhle mýtinu a ty z ničeho nic zmizeli. A víš, co tam bylo?" Podíval se na mě dramatickým pohledem, připravený zapůsobit na mě. Neudělala jsem mu tu radost zeptat se, a tak odpověděl. "Vílí prsten. Perfektní kruh z rostoucích květin."

"To se stává. Některé kytky takhle rostou."

Vyskočil od stolu s nedůvěřivým pohledem. "Ty mi nevěříš!"

Stálo mě hodně úsilí uchovat si nečitelný výraz. Tak nečitelný a prázdný, že jste na něj mohli něco nakreslit.

"Ne že bych ti nevěřila, co říkáš, ale všechny ty události se dají vysvětlit v celku rozumně. Dívka sama v lese mohla být unesena spoustmi věcmi nebo lidmi."

"Říkali, že jsi nejlepší," řekl jako by to snad byl nějaký argument. "Říkali, že všemu paranormálnímu nakopeš zadek. Že jsi fakt třída."

"To co dělám nebo ne není podstatné. Nejdřív se musím ujistit, jestli jsme na správné stopě. Chceš po mně, abych fyzicky přesla do Jiného světa. To skoro vůbec nedělám. Je to nebezpečné."

Will si se zoufalým výrazem sedl zpátky. "Hele, udělám cokoliv. Nenechám ji tam s těmi - s těmi věcmi. Řekni si cenu. Zaplatím ti kolik budeš chtít."

Rozhlédla jsem se po pokoji a pohledem utkvěla na knížkách o UFO a yettim. "No a... čím přesně se živíš?"

"Roznáším letáky."

Čekala jsem, že z něj ještě něco vypadne, ale to bylo asi všechno. Nějak jsem ho podezřívala, že si vydělá ještě míň peněz než Tim. Hm. Letáčky. Nechápu proč si někdo myslí, že to lidi opravdu čtou... no nic.

Pořád se na mě díval těma svýma štěněčíma očima. Skoro mě to až dojalo. Od kdy takhle měknu? Nechci snad, aby si o mně lidi mysleli, že jsem chladný, vypočítavý šamanský žoldák? Včera jsem se zbavila kéra. Proč mě ten jeho příběh tak dostával?

Uvědomila jsem si, že to bylo kvůli kérovi. Ten pitomý sexuální návrh mě tak vytočil, že jsem nechtěla, aby Jasmine Delaney skončila jako hračka šlechty. Protože to by se s ní stalo, uvědomila jsem si to s tím, že Will se to nesmí dozvědět. Šlechta měla ráda lidské ženy. Hodně.


"Můžete mě vzít do parku, kde zmizela?" zeptala jsem se nakonec. "Jestli do toho byli zahrnuti skřítci, lépe to poznám."

Samozřejmě, že to nakonec dopadlo tak, že jsem ho vzala já, protože jsem se rychle rozhodla, že od něj se nikam odvést nenechám. Stačilo mi to, že jel jako pasažér. Půlku jízdy strávil tím, že se mazal krémem na opalování. To se nejspíš stává, když žijete v jeskyni a pak vylezete na světlo.

"Rakovina kůže je nyní běžná," vysvětlil mi. "Zvlášť s dírou v ozonové vrstvě. Solária lidi zabíjejí. Nikdo by neměl chodit ven bez ochrany. Zvlášť tady."

S tím jsem souhlasila. "Ano, taky se mažu opalovacím krémem."

Změřil si moje lehké opálení. "Jste si tím jistá?"

"Hele, tohle je Arizona. Těžko se tu dá nenachytat nějaký bronz. Jasně, že občas zajdu na poštu bez opalovacího krému, ale jinak se s ním pokouším mazat."

"Pokoušet se," zamumlal. "To vás chrání proti UV záření?"

"Nevím, asi. Nikdy jsem se nespálila. A taky hezky voním."

"To nestačí. Některé opalovací krémy chrání jen před UV zářením. Ale i když se nespálí, jiné škodlivé záření se k vám stejně dostane. A teprve to zabíjí. Bez adekvátní ochrany můžete čekat brzkou smrt z melanoma nebo jiné formy rakoviny kůže."

"Aha." Zadoufala jsem, že se dostaneme k tomu parku brzo.

Když už jsme byli skoro tam, na visacích semaforech se rozsvítila červená a já pod nimi zastavila. Mně to divné nepřišlo, ale Will se nervózně ošíval.

"Nesnáším, když musíme zastavit pod semafory. Nikdy nevíte, co by se mohlo stát při zemětřesení."

Opět jsem se rozhodla chovat se neutrálně. "No, už je to nějaká doba, co tu naposledy bylo zemětřesení." Jo, pěkně dlouhá doba, nikdy.

"Nikdy nevíte," varoval mě skoro osudově.

Náš příjezd jsme si nemohli lépe načasovat. Park byl zelený a lesnatý. Někdo se zjevně idiotsky pokoušel ignorovat arizonské zákony. Muselo to stát město spoustu vody. Vedl mě po cestě k bodu, kde zmizela Jasmine. Jak jsme k němu dorazili, uviděla jsem něco, co mě donutilo věřit jeho příběhu ještě víc. Cesta se protínala s ještě jednou do perfektního kříže. Křižovatka většinou značí cestu do Jiného světa. Žádné květiny tu v kruhu nerostly, ale jak jsem se dostala k místu střetu obou cest, ucítila jsem slabý záchvěv z Jiného světa.

"Kdo by to byl řekl," řekla jsem si pro sebe a svou myslí zkoumala hranice. Popravdě to nebyl moc silný bod. Pochybovala jsem, že by se sem právě teď něco dostalo. Ale při sabatu v noci Samhainu... no, tohle místo by klidně mohlo být jako otevřené dveře. Musela jsem to říct Rolandovi, abychom zjistili, kdy se odehraje další sabat.

"Tak co?" zeptal se Will.

"Dalo by se tudy projít," připustila jsem a přemýšlela, jak dál postupovat. Ukázalo se, že u důvěryhodnosti posledních klientů jsem se pěkně sekla, jenže u 90-ti procent mých klientů byly stopy falešné, takže jsem si uchovávala zdravou dávku skepticismu.

"Takže mi pomůžeš?"

"Jak jsem řekla, tohle je tak trochu mimo můj obor. I kdyby se ukázalo, že ji opravdu unesli do Jiného světa, nemám vůbec tušení kde ji tam hledat, vzhledem k tomu, že je stejně velký jako ten náš."

"V zajetí jí drží král jménem Aeson."

Otočila jsem se na něj.

"Jak to sakra můžeš vědět?"

"Řekl mi to šotek."

"Šotek."

"Jo, dřív pracoval pro toho Aesona. Utekl a teď chce pomstu, takže mi tu informaci prodal."

"Prodal?"

"Potřeboval peníze na nájem bytu ve Scottsdale."


Znělo to absurdně, ale nebylo to poprvé, co jsem slyšela o bytostech z Jiného světa, kteří snažili podnikat mezi lidmi. Nebo o bláznech, co chtěli žít ve Scottsdale.

"Kdy se to stalo?"

"Před pár dny," řekl jakoby o nic nešlo.

"Takže jsi byl v kontaktu s šotkem a čirou náhodou jsi se zapomněl zmínit?"

Will pokrčil rameny. Opalovací krém, který zapomněl pořádně rozetřít se mu zaleskl na bradě. Připomnělo mi to děti ve školce, které si občas zapomněli setřít zubní pastu. "Wille, vždyť já už vím, že jí unesli víly. Tohle to tak trochu potvrzuje. Byl to on, kdo tě zmínil. Řekl, že jsi zabil jednoho z jeho bratranců. Našla jsem i pár místních, kteří potvrdili jeho příběh."

Studovala jsem Willův výraz. Kdyby nebyl tak nešťastný, nejspíš bych ničemu z toho nevěřila. Ale bylo v tom až moc pravdy na to, aby si to vymyslel. "Jak mi říkal?"

"Cože?"

"Když ti o mně říkal, jaké použil jméno?"
"No... tvoje. Odilie. Ale i ještě nějak jinak... Eunice?"

"Eugenie?"

"Jo, přesně tak."

Přecházela jsem po mýtině rychle a trochu rozhozeně. To už je druhý tvor z Jiného světa, který v tak krátké době znal moje jméno. To nebylo dobrý. Ani trochu. A teď jeden z nich využil Willa, aby mě nalákal do Jiného světa. I když... byla to opravdu past? Duchové nebyli známi zrovna díky své kriminální genialitě. Jestliže jsem zabila jeho bratrance, předpokládám, že mohl doufat, že mě místo něj dostane někdo jinej.

"Tak co? Pomůžeš mi?"

"Nevím, musím si to nejdřív promyslet a zařídit pár věcí..."

"Ale- ale vždyť jsem ti všechno ukázal a o všem řekl! Copak nevidíš, jak je to vážný? Musíš mi pomoct! Je jí jenom patnáct, pro pána boha!"

"Wille," řekla jsem klidně, "já ti věřím, ale není to tak jednoduchý."

Byla to pravda. Nebylo to tak jednoduchý,
i když jsem strašně chtěla, aby to tak bylo. Nesnášela jsem zásahy z Jiného světa víc než cokoliv jiného. Tím, že unesli patnáctiletou dívku, naprosto překračovalo všechny meze. A chtěla jsem, aby za to zaplatili. Chtěla jsem, aby za to trpěli. Ale nemůžu přejít na druhou stranu s horkou hlavou. To, že bych se nechala zabít by moc nepomohlo nikomu z nás. Potřebovala jsem víc informací, abych mohla pokračovat dál.

"Musíš-"

"Ne," ohnala jsem se a tentokrát můj hlas vyrovnaný nebyl, "nic nemusím, jasný? Já rozhoduju o tom, co udělám, o tom jakou práci vezmu. Je mi líto tvojí sestry, ale nemůžu do toho skočit po hlavě. Ještě ne. Jak už ti řekla Lara, většinou nedělám práce, ve kterých musím přecházet do Jiného světa. Jestli to vezmu, tak až potom, co to pořádně promyslím a zvážím. A jestli to nakonec neudělám, tak to prostě neudělám. Konec šmitec. Jasný?"

Polkl a přikývl. Nejspíš zastrašen ostrostí v mém hlase, která se podobala tomu, jakým zaháním duchy, ale cítila jsem se jen trochu špatně, že jsem takhle Willa vystrašila. Musel se připravit, že velmi pravděpodobně tu práci nevezmu, i když bychom to oba chtěli.

Po cestě domů jsem se zastavila u mámi, abych si mohla promluvit s Rolandem. Slunce pomalu zapadalo a házelo na jejich dům oranžové odstíny a vůně z jejich květin v zahradě naplňovala vzduch. Byla to ta známá vůně připomínající dětství a bezpečí. Když jsem vešla do kuchyně, nikde jsem jí neviděla, což bylo nejspíš dobře. Obvykle se rozčílila, když jsem s Rolandem mluvili o práci.

Seděl u stolu a sestavoval model letadla. Smála jsem se mu, když jsi vybral tenhle koníček poté, co sekl s šamanismem, ale poslední dobou mi docházelo, že se to podobá mému skládání puzzlů. Bůhví, co budu dělat já, až půjdu do důchodu, abych se nějak zaměstnala. Měla jsem nepříjemnej pocit, že to bude háčkování.
Usmál se, když mě uviděl a vystouply mu tak vrásky od smíchu. Vlasy měl stříbrno-bílé a stále jich měl dost. Měřila jsem metr sedmdesát a on byl jen o pár centimetrů vyšší než já, navzdory tomu byl dobře stavěný a po těch letech se mu povedlo zachovat si svaly. I když už mu táhlo na šedesát, bylo mi jasný, že stále dokáže napáchat pěkný škody.

Roland se mi rychle podíval do obličeje a pokynul mi směrem k židli. "Nejsi tady, aby jsi se zeptala jak bylo v Idahu." Nějak jsem nerozuměla jejich výběru ideální dovolené, ale to je jedno.

Dala jsem mu rychlou pusu a na chvilku zůstala v jeho náručí. Na tomhle světě - či jiném -
není moc lidí, které bych měla ráda, ale pro něj bych dýchala. "Ne, nejsem. Ale jak vůbec bylo?"

"Dobře, ale to není důležitý. Co se děje?"

Usmála jsem se. Takový Roland prostě byl. Vždycky připraven řešit práci. Kdyby mu to máma dovolila, řekla bych, že by pořád lítal venku a pomáhal mi bojovat.

"Zrovna jsem dostala nabídku na práci. Divnou."

Pokračovala jsem a řekla mu o Willovi a Jasmine a o důkazech jejího únosu. Taky jsem přidala pár informací od Willa o tom Aesonovi.

"Slyšel jsem o něm," řekl Roland.

"Co o něm víš?"

"Nic moc. Nikdy jsem ho nepotkal, nikdy jsem s ním nebojoval. Ale je silný, to vím."

"No, je to čím dál tím lepší."

Podíval se na mě. "Přemýšlíš o tom, že to vezmeš?"

Oplatila jsem mu pohled. "Možná."

"Je to špatnej nápad, Eugenie. Fakt špatnej."

V jeho hlase se objevil temný podtón, který mě překvapil. V životě jsem neslyšela, že by vycouval z případu, zvlášť když je v něm zahrnutý nevinný.

"Je to ještě dítě, Rolande."

"Já vím, a oba víme, že si šlechta vystačí tím, že unese jednu ženu za rok. Většina z nich se už nikdy nevrátí. Je to moc nebezpečný. Tak to prostě je."

Cítila jsem, že ve mně začíná narůstat hněv. Zvláštní jak vás někdo, kdo vás od něčeho zrazuje, dokáže přinutit tu věc udělat. "No, tahle se vrátí. Víme, kde je."

Sklonil oči a prohlížel si tetování na své ruce. Moje tetování vyobrazovalo bohyně. Jeho byly spirály, kříže a ryba. Měl svoje vlastní bohy, na které se odvolával - nebo v tomhle případě, Boha. Všichni vnímáme božstvo jinak.

"Tohle není něco z čeho můžeš hned vycouvat," varoval mě, "vezme tě to přímo do srdce jejich společnosti. Nikdy jsi nebyla takhle hluboko. Nevíš jaký to je."

"A ty jo?" zeptala jsem se sarkasticky. Když neodpověděl, vykulila jsem oči. "Kdy?"

Zamával rukou. "Na tom nezáleží. Důležité je, že jestli tam půjdeš, tak se buď necháš
zabít nebo zajmout. To ti nedovolím."

"To mi nedovolíš? Ale prosím tě. Už mě nemůžeš poslat do pokoje. Navíc mám spoustu zkušeností."

"S duchy. Nejdýl, co jsi kdy byla mimo tělo bylo tak deset minut." Potřásl hlavu v moudrém, blahosklonném gestu. Vytočilo mě to. "Mladí si neuvědomují, jak pošetilí občas jsou."

"A staří si zase neuvědomují, že musí ustoupit a nechat mladší a silnější dělat svou práci." Vylítlo to ze mě dřív, než jsem to stihla zarazit a okamžitě mě to zamrzelo. Roland si mě jen změřil povýšeným pohledem.

"Takže teď si myslíš, že jsi silnější než já?"

Ani jsem nezaváhala. "Oba víme, že jsem."

"Ano," souhlasil, "ale to ti nedává právo nechat se zabít kvůli holce, kterou ani neznáš."

Zůstala jsem na něj překvapivě zírat. Ne že bychom se zrovna hádali, ale tenhle přístup byl i na něj moc divný. Oženil se s mámou, když mi byli tři a krátce na to mě i adoptoval. Oba jsme cítili to pouto mezi otcem a dcerou, opomíjeli to, že i já mám nějakého biologického otce, kterého jsem neznala. Máma o něm nemluvila. Měli spolu krátký románek, to jsem věděla, ale on nakonec nechtěl žádné závazky - jak k ní, tak ke mně.

Roland by pro mě udělal cokoliv, udržoval mě mimo nebezpečí - pokud ovšem nešlo o mou práci. Když si uvědomil, že mohu přecházet mezi světy a vyvolávat duchy, začal mě trénovat, a máma ho za to nenáviděla. Byli ten nejdokonalejší pár, jaký jsem kdy potkala, ale tahle volba je najednou rozdělila. Nakonec spolu zůstali, ale mámě se nikdy nelíbilo to, co jsem dělala. Roland to na druhou stranu vnímal jako svou povinnost. Osud, dokonce. Nebyla jsem jeden z těch mnoha podivínů ve filmu, kteří mohli "vidět mrtvé lidi" a zbláznili se z toho. Já klidně mohla ignorovat svoje schopnosti. Ale podle Rolanda by to byl hřích. Zanedbávat poslání by bylo plýtvání, zvlášť když jiní trpěli. Takže se ke mně snažil chovat tak objektivně, jako každý jiný trenér a bojoval s osobními pocity.

Přesto se mě teď z nějakého důvodu snažil držet zpátky. Zvláštní. Přišla jsem se poradit o strategii a skončila tím, že se bráním.

Radši jsem změnila téma a řekla mu kérovi, který znal mé jméno. Šlehl po mně pohledem, nechtěl odvést téma od Jasmine. V tu chvíli jsme uslyšeli mámino auto, což mi prozatím zajistilo vítězství. S povzdechem a varovným pohledem mi řekl, abych si s tím jménem nedělala starosti. Občas se to stává. To jeho se taky časem prozradilo a dalo se z toho i leccos vytěžit.

Máma vešla do kuchyně a šamanská porada se vypařila. Její tvář - tak podobná té mé s vysokými lícními kostmi - se rozzářila úsměvem stejně vřelým jako dříve Rolandova. Jenže v jejím výrazu se objevilo i něco jiného. Vždycky se o mě bála. Někdy to jednoduše souviselo s mým povoláním. Přesto se o mě obávala už odmalička, jakobych jí snad mohla kdykoliv zmizet před očima. Možná to byla jenom mateřská záležitost.

Položila nákupní tašku na linku a začala vyndávat nákup. Věděla jsem, že ví, proč tam jsem, ale rozhodla se to ignorovat.

"Zůstaneš na večeři?" zeptala se. "Myslím, že jsi zase zhubla."

"Nezhubla," řekl Roland.

"Je hrozně hubená," stěžovala si máma. "Ne že bych taky tak nechtěla vypadat."

Usmála jsem se. Máma vypadá úžasně.

"Musíš víc jíst," pokračovala.

"Vždyť jím, tři čokoládový tyčinky denně. Nedělám si hlavu s kaloriemi." Přešla jsem k ní a šťouchla jí do ruky. "Pozor, maminovatíš. Chytrý a profesionální maminky tohle nedělají."

Šlehla po mně pohledem. "Jsem terapeutka. Maminovatím dvojnásobně."

Nakonec jsem zůstala na večeři. Tim byl skvělej kuchař, ale nic nenahradí domácí kuchyni. Zatímco jsme jedli, povídali jsme si o jejich dovolené v Idahu. Ani Jasmine ani kéres nebyli předmětem hovoru.

Když jsem se konečně dostala domů, našla jsem Tima, jak se vypravuje ven s partou chichotajících se holek. Byl oblečen v pseudoindiánském stylu, ve vyšívaném klobouku a ve vestě z jelenicové kůže.

"Zdravím, sestro Eugenie," řekl a pozvedl palmu jakoby byl z nějakého starého westernového filmu. "Připoj se k nám, jdeme na koncert do Davidsonova parku, abychom mohli komunikovat s velkými duchy jara za posvátných zvuků hudby proudící skrz naše duše."

"Ne, díky," prosvištěla jsem kolem něj přímo do svého pokoje.

O chvilku později sám přišel.

"No tak, Eug. Bude to skvělý. Bude tam i chlazený pivo."

"Promiň, Time, dneska se mi nechce hrát si na indiánku."

"To je urážlivý slovo."

"Já vím, ale ty tvoje barbíny tam si lepší nezasloužej," pohlédla jsem na něj úkosem. "Ať tě ani nenapadne nějakou sem v noci vodit."

"Jo, jo, znám pravidla," zapadl do mého proutěného křesla. "Takže co budeš dělat? Nakupovat na internetu? Skládat puzzle?"

Popravdě jsem přemýšlela, že budu dělat oboje, ale to jsem mu nehodlala říct.

"Hej, já mám spoustu věcí na práci."

"Kurva, Eugenie. Stává se z tebe poustevník. Skoro mi až chybí Dean. Byl to vůl, ale alespoň se mu dařilo dostat tě z domu."

Zašklebila jsem se. Dean byl můj bývalý přítel. Rozešli jsme se před šesti měsíci. Bylo to dost nečekaný pro nás pro oba. Já nečekala, že ho najdu jak si to rozdává se svou realitní agentkou a on nečekal, že ho přistihnu. Teď už vím, že mi je bez něj líp, ale stejně mě tak trochu hlodá proč to udělal. Nejsem dost zajímavá? Dost hezká? Dost dobrá v posteli?

"Některý věci jsou horší než zůstávat sama doma," zamumlala jsem, "třeba Dean je jedna z nich."

"Timothy?" zavolala jedna z těch holek v obýváku, "Jdeš?"

"Ještě chvilku, květinko," zakřičel zpátky a mně řekl, "Jseš si jistá, že se tady chceš zahrabat na celou noc? Není moc zdraví stranit se lidí."

"Jsem v pohodě. Užij si ty svoje květinky."

Pokrčil rameny a odešel. Když jsem zase byla sama, udělala jsem si sandwich a nakupovala na internetu přesně, jak předpovídal. Potom následovalo skládání puzzlí. Tenhle obrázek byl o něco těžší než ten s tím kotětem. V půlce jsem si uvědomila, že zírám na puzzle, ale ve skutečnosti je nevnímám. Rolandova slova se mi přehrávala v hlavě. Nech ten případ s Jasmine Delaney být. Všechno, co mi řekl, byla pravda. Nepouštět se do toho, byla ta nejchytřejší věc, jakou jsem mohla udělat. Nejbezpečnější věc. Věděla jsem, že bych ho měla poslechnout... přesto, část mě pořád přemýšlela o té mladé, usměvavé tváři, kterou mi Will ukázal. Naštvaně jsem odstrčila kousky puzzlí stranou. Tahle práce neměla být o šedých morálních rozhodnutích. Byla černobílá. Najít ty zlý. Zabít je nebo poslat tam, kam patří. A na konci dne jít domů.

Stoupla jsem si a najednou jsem nechtěla být sama. Nechtěla jsem být sama se svými myšlenkami. Chtěla jsem být venku mezi lidmi. Přesněji, nechtěla jsem s nimi mluvit, jen jsem chtěla být mezi nimi. Ztratit se v davu. Chtěla jsem být mezi svými - teplokrevnými, žijícími a dýchajícími lidmi ne mezi nemrtvými duchy a magií nabytou šlechtou. Chtěl jsem si připomenout na jakém břehu stojím. Hlavně jsem chtěla zapomenout na Jasmine Delaney. Alespoň dnes večer.

Hodila jsem na sebe první džíny, podprsenku a tričko jaké jsem našla. Prstýnky a náramky jsem si nikdy nesundavala, ale přidala jsem k tomu ještě náhrdelník s měsíčním kamenem, který mi visel dolů do výstřihu ve tvaru V. Dlouhé vlasy jsem si sčesala do culíku. Přidala trochu rtěnky a byla jsem připravená jít. Připravená se ztratit. Připravená zapomenout.

4 comments:

Anonymní řekl(a)...

no, mně se to teda fakt líbí....
byla bych moc vděčná za další překlad

Unknown řekl(a)...

Ahoj, děkuji ti, že jsi začala s překladem, byla bych ráda, kdybys to dokončila celé. Vím, že je to asi hodně čas beroucí záležitost, ale hodně lidem uděláš radost. Moc děkuji. Martina

Cukýna řekl(a)...

Děkuju za překlad. Milé překvapení. Hned se jdu vrhnout na další kapitoly :-)

Hana Slabáková řekl(a)...

Moc děkuju za další skvělou kapitolu.