Richelle Mead: Storm Born (Dark Swan #1) - 5. kapitola

Tuhle kapitolu už jsem měla přeloženou v pondělí, bohužel nebyl čas jí sem dát, tudíž je tu až dneska se zpožděním... Slibuju, že co nejdřív se pokusím udělat něco s tím šíleným formátováním... :)













Fakt, že řešíme tuhle situaci úplně nazí, by mohl být celkem legrační za normálních okolností. Ale tohle nebyly normální okolnosti a i můj zvrácený smysl pro humor má svá omezení.

"Já?" zeptala jsem se. "A co ty? Ty rozhodně nejsi veterinář. Veterináři dávají injekce psům a neházejí živli kolem."

Kiyo mě sjel pohledem. "A web designéři nevyhošťují živli do Jiného světa."

"No tak mám vedlejšák."

Přes tvář mu přelétl náznak úsměvu. Trochu se uvolnil. Našel svoje kalhoty a oblékl si je. Já ne. Já stála jako přimražená a připravená udeřit. Taky jsem se snažila myslet na něj jen jako na potenciální hrozbu a ne jako na někoho, s kým jsem se zrovna vyspala. Protože kdybych na to myslela mohla bych zaváhat. Ještě hůř, musela bych čelit faktu, že jsem se právě vyspala s někým, kdo pochází z Jiného světa.

Když na sobě měl kalhoty, přiblížil se ke mně. "Musíme si o tom promluvit-"

"Ne, nepřibližuj se," kdybych na něj mohla namířit s hůlkou stejně jako s pistolí, udělala bych to.

"A co chceš dělat? Nemůžeš mě vyhostit. Nefungovalo by to."

Zaváhala jsem a přemýšlela o tom. Tam moc se podobal člověku. Připadal mi jako člověk. Necítila jsem z něj nic, co by mi připomínalo šlechtu. Ale jeho rychlost a síla byla nadlidská. A to ještě nemluvím o jeho výdrži.

"Co ode mě chceš? Proč jsi mě sem přivedl?"

Zvedl obočí v údivu. "Myslel jsem, že je to jasný. Chtěl jsem se s tebou mít sex."

"Ne, zatraceně. Je to určitě víc než to. O co jde? Co se ze mě snažíš dostat?" Moje klidná stránka se začínala rozpadat. "Poslal tě někdo?"

"Hele, Eugenie, polož tu hůlku. Promluvíme si a vyřešíme te."

"Neříkal jsi, že tě nemůžu vyhostit?" připomněla jsem mu. "Proč se tý hůlky bojíš? Možná, že tě nemůžu poslat do Jiného světa. Ale do Podsvětí?"

Neodpověděl. Vyslala jsem do hůlky svou vůli a cítila, jak se vzduch nabil mocí. Kiyovi přes tvář přeběhl stín strachu, ale najednou se pohnul s tou svou neuvěřitelnou rychlostí. Vycouval ze skleněných balkonových dveří a přeskočil zábradlí.

Překvapením jsem vykřikla. Byli jsme ve třetím patře. Upustila jsem hůlku, hnala se k balkonu a naklonila jsem se přes okraj a dívala jsem po něm. Tohle v žádným nemohl přežít bez zranění.
A přesto po něm nebylo ani vidu, ani sluchu. Pár netopýrů zalétlo za roh domu, kde jsem viděla pouliční lampy. Někde v poušti zavyl kojot a čísi kočka se vytratila do stínů. Kolem mě bylo živo, ale toho koho jsem vyhlížela, jsem nenašla. S úsilím jsem se nahla přes kraj balkónu, abych se ujistila, jestli se neschovává přímo pod ním jako ve filmech. Ne. Nic.

Podívala jsem se zpátky do pouště a přemýšlela, co se s ním stalo. Bylo možné, že doslova skočil do Jiného světa. Musel by být hodně silný, aby se tam dostal bez bodu přechodu v blízkosti, stejně tak jako byl dost silný na to, aby si udržel perfektní fyzický stav v tomto světě. Taky jsem předpokládala, že je možné, že někdo takhle silný by se klidně mohl proměnit ve člověka. Ale nenapadl mě nikdo, kdo by byl tak silný.
Šla jsem zpět dovnitř, sedla si na postel a objala se rukama. Zbytky ledového živlu roztály do malých kaluží. Postel voněla po Kiyovi a sexu a já spolkla nevolnost, který se ve mně drala na povrch. Bože. Co jsem to udělala? To jsem se fakt právě vyspala s příšerou? S někým jehož druh jsem nenáviděla, lovila a zabíjela? Kiyo mluvil o upřímnosti a přesto to všechno byla jen lež. Aspoň, že jsme měli ochranu.

Co hůř, líbil se mi. Fakt se mi líbil. Kdy se mi to naposled stalo? Vypadalo to, že jsem byla s Deanem jen proto, že ani jeden z nás neměl nic lepšího na práci. S Kiyem jsem cítila to správné souznění. Opravdovou chemii. Jeho zrada mě bolela víc, než jsem si byla ochotná přiznat.

Otevřela jsem oči a přemýšlela. Většina šlechty byli technologičtí barbaři, což je v lidském světě celkem omezovalo, Kiyo to zvládl celkem bravurně. U baru měl auto. Taky měl peněžku, kterou zaplatil za kondomy a drinky. A jestli měl ubytování v pokoji, musel mít i kreditku. Kreditky se dají vystopovat. Jestli žil i v tomhle světě, mohla bych něco zjistit.

Vzala jsem telefon a zmáčkla tlačítko, které mě spojí s recepcí.

"Dobré ráno, pane Marquezi," ozval se příjemný hlas.

Kiyo Marquez. To byl začátek.

"Vlastně já jsem paní Marquezová. Chtěla jsem se zeptat jestli můj manžel... tenhle pokoj předplatil."

Trvalo chvilku než to dohledala. "Ano, udělal to při registraci."

"Můžete mi říct číslo kreditky, kterou zaplatil?"

Delší pauza. "Je mi líto, tuto informaci mohu poskytnout pouze držiteli karty. Pokud mi ho dáte k telefonu, tak mu to můžu říct."

"Aha... nechci ho obtěžovat. Právě teď je ve sprše. Jen jsem chtěla vědět, jestli jsme nezaplatili špatnou kartou."

"No... můžu vám říct, že je to Visa s koncovým číslem 3011."

Povzdechla jsem si. To mi moc nepomůže, ale pochybovala jsem, že z tý ženský dostanu víc. "Dobře, děkuji."

"Můžu vám ještě s něčím pomoct?"

"Ano... spojíte mě prosím s pokojovou službou?"
Objednala jsem si snídani na Kiyův účet a než ji dovezli, tak jsem se osprchovala. Potřebovala jsem ze sebe smýt pot a jeho tělesnou vůni. Potom dorazilo jídlo a já přežvykovala toast a zároveň prohledávala pokoj a hledala nějaký usvědčující důkaz. Kiyo měl peněženku v kalhotech, takže ta byla pryč. Žádné další osobní věci v pokoji neměl až na zbytek oblečení ze včera. Prohledala jsem každej šuplík, skříň i kout pro případ, že by si někde něco schoval.

Když jsem opustila hotel, slunce už bylo vysoko na obzoru. Hned poté, co jsem dorazila domů jsem zavolala Laře a řekla jí jeho jméno. Řekla jsem jí, ať se o něm pokusí něco zjistit a ať hledá hlavně v okolí Phonixu a u veterinářů. Na takovýhle věci měla talent, ale sama jsem věděla, že to může trvat i několik dní. Naštěstí moje kariéra zabíjení a ničení je celkem dobrý způsob, jak si ulevit.

Moje první práce ten den po tom incidentu s Kiyem byly skotačící mořské panny v něčí ložnici. Mořské panny jsou druh džinů a jsou svázané s živlem vody. Stejně jako kéři a spousta jiných džinů mají tendenci zdržovat se v pevný objektech. Jen spíš než lahvi nebo lampě dávají přednost vlhkým objektům, například vodovodnímu potrubí.

Byla jsem otrávená z toho, že se musím zabývat takovým idiotským úkolem. Vytvořila jsem kruh uvnitř černě vydlaždičkované koupelny a použila hůlku, abych jí vyhnala z potrubí. Zhmotnila se přede mnou, hodně se podobala normální lidské ženě až na mrtvolně bledou kůži a zářící modré oči. Měla na sobě jemné šaty.
Viděla jsem, jak se napjala a chystala se na mě zaútočit svojí mocí. Potom si to rozmyslela a změřila si mě od hlavy až k patě. Na tváři se jí objevil legrační výraz a o chvilku později se rozzářila úsměvem.

"Má paní," řekla. "Jak vám mohu sloužit?"

"Nemůžeš," odpověděla jsem a pozvedla hůlku.

Pořád se usmívala a nebylo v tom žádné napětí. "Jistěže můžu. Můžu ti dát bohatství a jiné zázraky. Dokážu změnit tvoji sny ve-"

"Nech toho. Nic z toho nechci."

Ty mýty o tom, že džinové plní přání jsou přehnané. Nemohla mi splnit úplně všechno, ale nějaký ten trik v klobouku rozhodně uměla. V případě nebezpečí spočívá strategie džinů ve vyjednávání s nepřítelem. Naneštěstí, se ty "přání" nevyplní podle představ ostatních.

Ztěžka přešla ke zdi. Narazila do hranice kruhu. Rozhlédla se a uvědomila si, že je v pasti. Úsměv jí zmizel z tváře a nahradil ho strach.

"Vážně není zapotřebí žádné násilí," řekla s rozšířenýma očima. "Prosím."

Začala jsem. Zřídkakdy mě stvoření z Jiného světa prosila o milost. Chvíli jsem váhala, ale pak mě přemohla špatná nálada z Kiya. Vyslala jsem do hůlky svou vůli, připravená poslat jí skrz bránu.
Cítila tu sílu ve vzduchu a tak přepla na skutečný obraný systém, když si uvědomila, že její smlouvání nebude fungovat. Její magie narazila do kruhu. Vypadalo to jako mlha, jemné vibrace naplnili vzduch. Zamrkala jsem překvapením. Obvykle takhle magii necítím. Spíš jejich kouzla vnímám jako pocit nebo tlak. Tohle bylo skutečné.

Všimla si mého překvapení a oči se jí rozšířili nadějí. "Vidíš? Nemusíš mě roztrhat na kousíčky. Sobě podobní si pomáhají."

Sobě podobní? Byla jsem trochu mimo, ale nezaváhala jsem, aby toho nevyužila. Její magie sice může být v našem světě slabší, ale stejně bych jí nechtěla přímo čelit. O hodně jednodušší by bylo s ní vyjednávat.
O chvíli později jsem se spojila s Podzemím. Zbledla, když si uvědomila, že používám svou hůlku, abych jí zlikvidovala a začala znovu prosit o milost. Zatnula jsem zuby, vzpomněla jsem si, jak mě Kiyo využil a naštvala jsem se ještě víc. Ne, žádná milost pro bytosti z Jinýho světa.

Ale stejně, jak se mi tak dívala do očí, vzpomněla jsem si na ten pocit mlhy z její magie. Sobě podobní si pomáhají. Nevěděla jsem, co to znamená, ale zasáhlo mě to. Na poslední chvíli jsem se rozhodla jí ušetřit obrazně řečeno. Nemohla jsem jí dovolit, aby zůstala v tomto světě. Místo toho jsem se soustředila na Jiný svět a poslala jí tam než abych jí rovnou zabila cestou do Podzemí.

Když bylo po všem, zírala jsem na prázdnou koupelnu a přemýšlela, co mi přelítlo přes nos.

"Měknu," zamumlala jsem.

Lara si dala na čas, ale o pár dní později našla něco o Kiyovi. V ten samí den, kdy jsem se rozhodla jít navštívit Rolanda a oznámit mu, že se vydám pro Jasmine. Přispěl k tomu i incident s Kiyem a ledovým živlem. To mě utvrdilo v tom, že chudáka holku nemůžu nechat napospas Jinému světu. Rolandovi se to nemuselo líbit, ale nemohl mě zastavit. Už ne. Už je to dýl, co jsem se stala mocnější než on. Taky jsem se ho chtěla zeptat co má znamenat ten můj status nejžádanější osoby v Jiném světě.

Aspoň že několik dní po tom, co jsem naposled viděla Kiya se neobjevili žádné útoky na mou osobu. Wil nechal Laře asi miliardu vzkazů, ale nevolali jsme mu zpátky. Brala jsem jen pár lehkých kšeftů: jedno zničení a pár vymítání. Mohla bych říct, že to byl klidný týden. Moc se toho nedělo, zatímco jsem čekala.

Taky mi ale nemizeli ty škrábance na zádech. Krev zaschla a vymyla se, ale zbytek byl pořád vidět. Jizvy byly červené a vypadaly hrozivě, ale nebolelo to. Každé ráno jsem se na ně podívala a doufala, že zmizí.




Nezmizeli.

Usmyslela jsem si, že až ty škrábance zmizí, tak s nimi se vypaří i moje city ke Kiyovi. Nemohla jsem na něj přestat myslet. Celé dny jsem ho proklínala a dusila se vztekem a v noci se mi o něm zdáli šílený sny, které mě budili zpocenou a neklidnou. Nevěděla jsem, co se se mnou děje. Takhle jsem se nikdy nechovala a zvlášť ne kvůli někomu, kdo ztělesňuje všechno proti čemu bojuji.

"Konečně jsem objevila Kiya Marqueze na veterině ve Phoenixu," řekla mi Lara, když jsem byla na cestě k mámině domu. "Musela jsem toho hodně obvolat. Říkali, že tam nedělá pravidelně a že momentálně má dva týdny dovolenou. Nic jiného jsem nezjistila. Jeho adresu a telefonní číslo nemají."

Poděkovala jsem jí a zamyslela se nad tím. Takže Kiyo tak úplně nelhal. Měl práci, hodně lidskou práci. Stejně mi to pořád nesedělo s tím, co jsem vypozorovala nebo věděla.

Když jsem dorazila, všimla jsem si, že je máma na zahradě. Takže jsem se musela rychle a nepozorovaně proplížit dovnitř, abych si mohla s Rolandem promluvit v soukromí. Našla jsem ho v kuchyni, skoro v té samé pozici jako minule.

Pozdravili jsme se a já se rozhodla, že mu o Jasmine řeknu později.

"Spousta jich zná moje jméno. Teď jsem bojovala proti dvoum, kteří mi říkali jinak než Odile. Taky jsem slyšela, že další ví kdo jsem."

"Byly ty útoky mířené proti tobě? Jako pomsta?"

"Jeden. Ty další byly jsem kšefty. Proč? Když se tvoje jméno dostalo ven, tak šli po tobě?"

"Trochu. Bylo to nepříjemný, ale nebyla to žádná katastrofa."

"Divný je, že..."

"Co?"

"No... oni se mi jako tak nějak dvoří..."

Pozvedl jedno obočí. "Jako sexuálně?"

"Jo." Roland měl pravděbodobně v tomhle oboru strašně moc zkušeností (spousta z nich zahrnovala moji

mámu), ale byl pro mě jako táta, takže jsem se necítila zrovna příjemně, když jsem s ním musela probírat takovéhle věci.

"Vždyť víš, jak se chovají, když přijde na lidské ženy. Jestli se k tobě chtějí dostat... no znásilnění je pro ně dobrá forma odplaty."

"Skvělý, to už bych byla radši, kdyby mě ubili k smrti."

"O tomhle se nežertuje," varoval mě. "Jestli právě zjistili kdo jsi, tak je to zřejmě žhavá novinka. Ale to po chvíli odezní. Musíš jenom počkat. Mezitím si hlídej záda, ne že by jsi to do teď nedělala. Dělej to, co jindy. Měj čistou hlavu. Nos u sebe pořád zbraně. Nepij." Střelil po mě pohledem. "Drž se dál od marihuany."

Protočila jsem oči v sloup. "No tak, to jsem nedělala léta."

Pokrčil rameny. "Vidíš, že máš ještě něco jiného na srdci."

"Jo, když jsme u toho, jak si mám hlídat záda..."

Vstala jsem ze židle a stáhla si tričko z ramene, dala jsem na stranu vlasy a otočila se tak, aby se mi mohl podívat na záda.

Trochu se ušklíbl, když ty škrábance uviděl. "Vypadá to hrozně. K tomu si přišla dneska při boji?"

"Jsou čtyři dny starý. Nechtějí se zahojit."

"Bolí to?"

"Ne."

"Kdo ti to udělal?"

"Nejsem si jistá. Vypadal jako člověk, ale... nevím." Pustila jsem vlasy a znovu si přetáhla tričko přes rameno.

"Jak tě mohl dostat do takový pozice?" Roland vypadal zmateně. "To jste bojovali tělo na tělo?"

"Eh, to není důležitý," řekla jsem rychle. "Viděl jsi to už někdy?"

"To zrovna ne, ale viděl jsem dost, abych věděl, že to jde. Jestli ti to udělal pomocí magie, tak se můžou hojit dýl."

To mě moc neuklidnilo, ale nechtěla jsem mu říkat o mně a o Kiyovi.

Zhluboka jsem se nadechla. "A ještě něco."

"Já vím. Zachráníš tu holčičku."

Moje dramatické oznámení vzalo za své. "Jak jsi to věděl?"

Znám tě, Eugenie. Jsi tvrdohlavej šílenec s naivní představou o dobru a zlu. Jsi stejná jako já." Nejsem si jistá, jestli to byl komplimentn nebo ne.

"Takže to chápeš."

Potřášl hlavou. "Pořád je to nebezpečný. A stupidní. Přejít ve vlastním těle a-"

"A co?"

Oba jsme vzhlédli jako děti přistižené při činu. Máma stála ve dveřích ve velkém slaměném klobouku a špinavých rukavicích, vzpomínka na její zahradničení. Doma jsem měla pár rostlinek na skalce, ale ona měla hotovou oázu. Její dlohé a trochu prošedivělé vlasy jí padaly na záda, když se na nás dívala. Její vlasy byly stejně rudé jako moje, ale oči měla modré, ne fialovo modré. Všichni říkali, že jsme si podobné. Přemýšlela jsem, jestli zestárnu stejně jako ona. Doufala jsem, že ano, i když bych si pravděpodobně šediny odbarvila.

"Co chceš udělat, Eugenie?" zeptala se tichýn hlasem.

"Nic, mami. To bylo jen hypoteticky řečeno."

"Říkala jsi, že tam chceš jít. Vím, co to znamená."

"Mami-" začala jsem.

"Dee-" začal Roland.

Zvedla ruku, aby nás umlčela. "Nechte toho. Nechci to slyšet. Víš jak moc se o tebe bojím v tomhle světě, Eugenie? A teď chceš nakráčet přímo k nim domů? A ty. " Otočila se na Rolanda a z očí jí létaly blesky. "Strávila jsem dvacet let tím, že jsem se o tebe bála. V noci jsem nespala a sama sebe se ptala, v kterou noc už se nevrátíš domů. Děkovala jsem bohu v ten den, co jsi s tím skončil, a teď jí podporuješ v tom-"

"Hej, no tak, vždyť mi nic neříká. Jestli chceš na někoho křičet, tak ho z toho vynech. Tohle je moje věc. Ne jeho."

Roland se na mě otočil. "Eugenie, jestli tam chceš opravdu jít, můžu jít s tebou-"

"Máma má pravdu. Tvůj boj už skončil. Teď jsem na řadě já."

Máma se na mě podívala. "Tohle není ani tvůj boj! Proč se nestaráš jen o to, aby jsi je udržela dál od tohodle světa. Proč je vyhledávat?"

Řekla jsem jí to. Celou dobu se tvářila hrdě a odhodlaně, ale její oči jí zradili. Celá ta situace jí nebyla lhostejná, i když to dalšími slovy popřela.

"Jste úplně stejní. Moc šlechetní než abyste mysleli na vlastní dobro." Najednou vypadala strašně staře. "Ty si kompenzuješ nějaký nedostatek pozornosti ze svého dětství, je to tak?" A bylo to tu. Přepla na terapeutistický reřim.

"Mami, je jí čtrnáct, eh, teda patnáct. Kdyby unesli někoho z okolí, tak by jsi souhlasila, abych ho dostala zpátky."

"Souhlasila bych s tím, kdyby jsi měla pomoc, ne když jsi v tom sama."

"Nebudu sebou mít nikoho."

"Až na mě," ozval se Roland.

"Ne," řekli jsme s mámou společně.

Znovu se na mě podívala a použila tu nejsmrtelnější zbraň jakou kdy lidstvo vynalezlo: právo matky. "Jsi moje jediný dítě. Jestli se ti něco stane..."

Byla jsem na to připravená. "Jasmine je taky něčí dítě, i když už je její máma po smrti. To to snad ještě zhoršuje. Ztratila rodiče. Nikoho nemá. A teď je v pasti, jako rukojmí nějakýho kreténa, co si myslí, že unášet a znásilňovat malý holky je v pořádku."

zavrávorala, jakobych jí uhodila. Podívala se na Rolanda. Vyměnili si jeden z těch dlouhých pohledů, což je parketa párů, co jsou spolu už hodně dlouho. Nevím, co spolu mentálně řešili, ale nakonec se odvrátila od nás obou.

"Až... jí přivedeš zpátky, vezmi ji za mnou. Je jedno jestli je to šlechta nebo člověk. Bude potřebovat stejnou terapii jako každá jiná oběť." Věděla jsem, že měla takové pacienty, ale nikdy by mě nenapadlo, že by pomohla oběti šlechty. Bylo to moc milý od někoho, kdo předstíral, že Jiný svět neexistuje.

"Mami-" zkusila jsem to.

Potřásla hlavou. "Nechci nic vědět dokud nebude po všem. Nemůžu to vědět."

Pak nás opustila, vrátila se zpátky do klidu svojí zahrady.

"Vzpamatuje se z toho," řekl mi potom Roland. "Jako vždycky."

Když byl přinucen přijmout ten fakt, že opravdu půjdu do Jiného světa, dal mi spoustu rad ohledně přechodu. Točila se mi z toho hlava.

Když jsem už potřetí odmítla, aby šel se mnou, řekl: "Předpokládám, že sebou vezmeš jinou pomoc."
Tón v jeho hlase naznačoval, že se posmívá mé "jiné" pomoci. Věděla jsem, že to neschvaluje, ale musel vědět, že v nich mám výhodu. "Víš že jsou jen výpomoc."

"To je i granát, dokud ti nebouchne v ruce."

"Jsou lepší než nic."

Zamračil se, ale už nic neřekl, místo toho semnou prodiskutoval další věci: kdy a kde přejít, jaké zbraně vzít sebou. Rozhodli jsme se, že nejlepší to bude až bude měsíc v srpku, abych tak měla lepší spojení s Hekaté. Umožňovala přechody, zvláště do Jiného světa, což by se mohlo hodit. Srpek by měl být za čtyři dny.
Vyšla jsem z domu a mámu už jsem nezahlídla. Doufala jsem, že si vztek nevybije na Rolandovi a mě zajímalo jaký to je milovat někoho, kdo je v neustálým nebezpečí. Rozhodla jsem se, že až se vdám, vyberu si někoho s normální prací, někoho kdo by byl doma v regulérní čas. Třeba elektrikáře. Nebo architekta.
Nebo veterináře.

Ne.

Když jsem přicházela k autu, uviděla jsem šílenou věc. Červená liška mě pozorovala z houští u domu rodičů. Víc překvapující než to, že se na mě dívala se vší vážností, bylo, že jsem vůbec viděla červenou lišku. V jižní Arizoně se nevyskytovali. Bylo pravděpodobnější že uvidíte bílou lišku nebo fenka. Zadívala jsem se do těch žlutohnědých očí a otřásla se. Poslední dobou se děla spousta divných věcí, než aby mi nevadilo, že na mě zírá liška, i když tak krásná.

Když jsem se dostala domů, věděla jsem, že je čas pozvat si tu "jinou pomoc". Tohle byla jedna z oblastí, kdy jsem se rozcházela s Rolandem v názoru. Byl můj učitel a měl mnohem víc zkušeností, ale oban jsme věděli, že sílím. Nikdy by nemohl udělat to, co jsem se chystala udělat já. Kdyby mohl, pochopil by, proč jsem se spoléhala na takovouhle pomoc.

Zavřela jsem dveře do ložnice a zatáhla žaluzie. Pokoj setměl a já zapálila svíčku, můj jediný zdroj světla. Byla jsem dost silná, abych provedla vzívání bez jevištních triků, stejně jako jsem mohla vyvolat ducha bez veškerých prostředků, ale nechtěla jsem plýtvat silou.

Vzala jsem hůlku a dotkla se krystalu na konci a umocnila tak svoje spojení s duchovním světem. Zavřela jsem oči a soustředila se a poté začala odříkávat ty správná slova. Často jsem improvizovala, když jsem vyvolávala bytosti - a používala přitom spoustu přídavných jmen - ale na tom nezáleželo, dokud jsem se vyjadřovala jasně a srozumitelně. Pro takovéhle vyvolání jsem ale musela mít všechno správně. Technika byla všechno.

V pokoji se prudce ochladilo, jiný druh zimy, než jaký sebou tenkrát přinesl živel. Vytvořil se kolem mě vír a já věděla, že už nejsem sama. Podívala jsem se kolem sebe a viděla ho v rohu, kde se obvykle zjevoval, černý tvar skrytý mezi stíny. Z temnoty na mě hleděli červené oči.

"Jsem tu, má paní."