Richelle Mead: Storm Born (Dark Swan #1) - 8. kapitola

středa 20. července 2011
Jak jsem slíbila je tu další kapitola ke Storm Born od Richelle Mead. Omluvte prosím chyby :)




    Zámek vypadal jako kříženec mezi hradem Šípkové Růženky a gotickým kostelem. Věže sahaly do nemožných výšek a tvořili tmavé siluety na noční obloze. Sice se už setmělo, ale všimla jsem si, že okna vypadali jakoby byli poskládané z barevného skla. Představovala jsem si, jak krásné by byli za plného světla. Celou scenérii zdůrazňovali ty nádherné a všudypřítomné žlutooranžové stromy. Volusian mi řekl, že roční období v každé zemi byli závislé na panovníkových rozmarech a mohli trvat děsně dlouho. Bylo tu krásně, ale nedokázala jsem si představit žít na místě, kde je věčně podzim. Někdo tvrdí, že v Arizona je země věčného léta, ale lidi kteří to tvrdí tam určitě nikdy nežili. Počasí je sice subtropické, ale roční období se tam střídají.
    Musela jsem si neustále připomínat, že nejsem v žádném béčkovém filmu, když nás Rurik a jeho banda vedli tmavými chodbami osvětlenými jen pochodněmi. Lidé, kteří procházeli, se na nás dívali se zvědavostí, jak mířili za povinostmi, které se musí na gotickém hradu splnit, ať už to bylo cokoliv. Výroba másla. Cepování služebnictva. Vážně jsem neměla tušení a bylo mi to jedno. Já se odtud jen chtěla dostat.
    "Počkejte tady," řekl nám Rurik, když jsme přišli k obrovským, dvoukřídlým, dubovým dveřím. "Promluvím s králem, než vás uvedo do trůního sálu."
    Páni, pravý trůní sál. Zmizel za dveřmi. Pozoroval nás pár strážných, ale držel se od nás dál.
    "Volusiane," řekla jsem tiše. "To jsi nás sem zavedl naschvál?"
    "Jediné, co dělám naschvál je, že se vás snažím udržet naživu, paní. To, že jsme tady, jen zvýší tvé šance."
    "Neodpověděl jsi na otázku."
    "Taky se zvýší tvé šance," pokračoval, "když budeš na Doriana milá."
    "Milá? Právě mě urazili a vyhrožovali, že mě znásilní."
    Sjel mě podrážděným pohledem.
    "Nyní vás král přijme," řekl Rurik dramaticky, když vyšel z místnosti. Podržel nám dveře. Fakt by mě nepřekvapilo, kdyby spustili trumpety.
    Takhle jsem si trůní sál nepředstavovala. Samozřejmě, že tam byl vyvýšený stupínek s křeslem jako ve filmech, ale zbytek sálu byl úplně jiný. Uprostřed byl obrovský prostor, nejspíš pro plesy a různá schromáždění, ale zbytek měl takový flákačský říz. Malé gauče, pohovky a židle byli rozestavěné kolem konferenčních stolků, na kterých stály tácy s ovocem. Muži i ženy na sobě měli šaty v gotickém stylu, rozvalovali se po nábytku a brali si ovoce, zatímco mě sledovali. Prolétlo mi myslí, že takhle se stravovali Římané.
    Ale ještě víc šlechty se jen tak motalo kolem. V hledišti byli také duše, žíňky, skřítci, duchové a další stvoření z Jiného světa. Stvůry, které si člověk ani nedokáže představit, stály bok po boku s vyhnanci, kteří utekli do tohoto světa.
    Zajímalo by mě, jestli ještě nějaký šaman byl takhle hluboko ve společenské vrstvě Jiného světa. Vzpomněla jsem si, jak mě Roland varoval, že mě tahle cesta může zavést až do samého srdce jejich světa. Kdyby tak šamani vedli nějaké noviny. Týdeník šamanských úspěchů a střetnutí s bytosmi z Jiného světa. Tenhle seznam by se mi hodil.
    Konverzace v sále utichla, když se šlechta naklonila dopředu a jeden druhému šeptali a přitom se dívali na mě. Mračili se a já nasadila prázdný výraz jaký bych měla, kdybych šla navštívit nového klienta. Mezitím mi srdce bylo jako splašené a těžce se mi dýchalo.
    Volusian šel vedle mě z jedné strany a Rurik z druhé. Wil a ostatní byli za námi.
    "Proč jsou tu ti lidé?" zeptala jsem se šeptem Volusiana. "To tady pořádá večírek?"
    "Dorian je král, který má rád společnost. Je rád, když má kolem sebe hodně lidí, hlavně proto, aby se jim mohl vysmívat. Většinou tu má celý dvůr a někdy zve i další urozené na večeři."   
    Zastavili jsme. Na trůně seděl muž, Dorian, jak jsem předpokládala. Vypadal znuděně. Hlavu měl opřenou o ruku na opěradle křesla. Tak nějak nás musel vidět ze zvláštního úhlu. Dlouhé, kaštanové vlasy připomínali stromy venku a vysely kolem něj a míhali se vnich všechny odstíny červené a zlaté. Klidně by to mohl být převtělený podzim. Takhle perfektní kůži jsem neviděla u nikoho se zrzavými vlasy. Jemnou a světlou, bez pih a narůžovělých odstínů. Kabát z tmavě zeleného sametu zakrýval tmavé kalhoty a volnou, bílou, propínací košili. Měl dobře tvarované lícní kosti a jemné rysy.
    "Poklekněte před králem," přikázal nám Rurik. "A zvykejte si na to, že budete na kolenou často."
    Usadila jsem ho pohledem. Zašklebil se.
    "Rád tě k tomu přinutím," varoval mě.
    "Á, dost. Nech jí napokoji," řekl Dorian lakonicky. Stále seděl stejně, jen jeho oči vyzařovali jakýsi zájem o to, co se dělo. "Zaslouží si oddech, jestli byla hodinu v tvé přítomnosti. Běž si sednout."
    Rurikova samozřejmost se proměnila v ponížení, ale uklonil se směrem k trůnu předtím než odkráčel. Dívala jsem se na Doriana a on na mě. Zašklebil se.
    "No, pojď blíž. Když přede mnou nepoklekneš, tak bych si to 'strašný monstrum', který mi přivedli, aspoň rád prohlídnul. Zdálo se, že se tě všichni celkem bojí. Přiznám se, že jsem nevěřil, že jsi to ty, když mi to řekli. Myslel jsem, že zas Rurik ujíždí na houbičkách."
    "Víte kolik našich lidí zabila a úmyslně vymítila, pane?" zeptala se někde za mnou Shaya. "Před chvílí dostala tři během minuty."
    "Ano, ano. Je celkem děsivá. To vidím." Dorian se na mě s očekáváním zahleděl.
    Zavržela jsem hlavou. "Nehnu se, dokud nám nenabídneš útočiště."
    Tohle ho přimělo pořádně se posadit. Pořád se usmíval. "A taky je chytrá, i když musím říct, že by bylo chytřejší, kdyby jsi požádala o útočiště předtím, než jsi přišla do téhle pevnosti, protože mí poddaní by tě klidně nyní mohli napadnout." Pokrčil rameny. "Ale do teď jsme to zvládli. Takže mi řekni, Eugenie, proč - ehm, počkat. Máš radši, když ti lidi říkají Eugenie nebo slečno Markhamová?"
    Zvažovala jsem to. "Mám radši, když mi říkají Odilie."
    Jeho úsměv trochu pohasl. "Á... Pořád se toho držíme, co? No dobrá tedy, Odilie, co přívádí největšího nepřítele Zářících na můj práh žádat o útočiště. Jak si můžeš domyslet, tak tohle se stalo poprvé."
    Podívala jsem se kolem sebe na všechny ty pozorující a poslouchající lidi. Ignoruj je, nevšímej si jich, šeptal mi můj vnitřní hlas. Soustřeď se na Doriana.
    "Fakt se mi o tom nechce moc mluvit před plným hledištěm. Radši bych se s tebou sešla někde v soukromí."
    "Aha," zesílil svůj hlas pro ten dav. "Odilie se se mnou chce sejít v soukromí."
    Začervenala jsem se a nesnášela se za to. Celou místností se rozlehl nervózní smích a nabíla na síle a sebejistotě tak jako králův vlastní. Zajímavé, napadlo mě. Zamyslela jsem se nad Volusianovými poznámkami o Dorianovi a o váhání vojáků kvůli jeho hněvu. Tihle lidé tady byli jako ovce, připraveni tancovat a smát se jak jejich pastýř píská. Přemýšlela jsem, jestli se mám taky bát.
    Zůstala jsem zticha a nepříjmula jeho vtip. Naklonil se dopředu, položil si oba lokty na kolena a dlaněmi si podepřel bradu.
    "Když ti nabídnu útočiště, musíš mi slíbit něco na oplátku. Dohlédnu na to, aby ti tu nikdo neublížil, ale naoplátku, ani ty nesmíš pod mojí střechou nikomu ublížit."
    Ohlédla jsem se na Volusiana. "O tom jsi se nezmínil."
    "Prokristapána," rozčiloval se a překvapivě to vypadalo, že ztrácí pozornost. "Co jsi čekala? Přijmi to než se tvoje nevyhnutelná smrt stane ještě víc nevyhnutelnou a okrade mě tak o příležitost, abych tě zabil sám."
    Otočila jsem se zpátky na Doriana. Nelíbilo se mi, jak se to vyvíjí. Nelíbilo se mi být ve hnízdě šlechty a už vůbec ne, abych byla jednomu z nich vydána na milost. Proč že jsem tu vlastně byla? V hlavě jsem si vyvolala obrázek malé Jasmine Delaney, a představila si ji vyděšenou na Aesonově dvoře. I když ona by sloužila k jiným účelům než k posměchu.
    "Přijímám," řekla jsem.
    Dorian si mě tiše prohlížel, a pak přikývl.
    "Já taky." Vzhlédl k davu. "Odilie, Černá labuť je nyní pod mojí ochranou a já ji poskytuji útočiště. Kdokoli na ni vztáhne ruku, tomu bude jeho vlastní useknuta a bude s ní nakrmen." Přednesl to asi s takovým humorem ve stylu Volusiana.
    Davem to zašumělo a ne zrovna potěšeně. "A co když ona poruší svou část dohody?" zašeptal někdo. Další řekl nahlas: "Mohla by nás všechny zotročit!"
    Dorianův pohled se vrátil zpět ke mně. "Máš vůbec tušení, co za hrůzu z nočních můr tady jsi? Matky říkají svým dětem, že si pro ně přijde Odilie, Černá labuť, jestli budou zlobit."
    "Hele, já po nich nejdu, pokud nejdou oni po mně."
    "Zajímavé," řekl a povytáhl obočí. "Ale jestli se ti to takhle líbí, tak ať. Vždycky jsem obdivoval ženy, které v posteli vědí, co chtějí."
    "Hele, takhle jsem to nemy-" Neuvědomila jsem si, jak velkým dílem se níš slang zapsal do jazyka šlechty.
    Přerušil mě mávnutí ruky. "Poskytl jsem ti útočiště, teď přistup ke mně. Chci si pořádně prohlédnout ten mučivý teror, co vystraší i temnotu."
    Zaváhala jsem, jak z nedůvěry, tak kvůli obraně před jeho posmíváním. V uchu se mi ozval Volusianův šepot.
    "Neublíží ti, když ti dal svoje slovo."
    "Nevím, jestli tomu můžu opravdu věřit."
    "Já mu věřím." Jeho hlas byl klidný a vážný. "Víš, že ti nemůžu lhát."
    Otočila jsem se zpátky na Doriana a šla jsem, dokud jsem se nezastavila přímo před jeho křeslem. Vyrovnaně jsem se mu podívala do očí.
    "Podívejte na ty oči," povzdechl si šťastně. "Jako fialky ve sněhu. Dokonce jimi i voníš."
    Za námi jsem uslyšela další vlnu šeptání v davu.
    "Co jim vadí teď?" Nemohli slyšet naši rozmluvu.
    Jeho vlastní oči tančili. Byli zlatě-hnědé, barva podzimního listí padajícího ze stromů.
    "Porušila jsi protokol. Očekávali, že se zastavíš o schod pode mnou. Místo toho jsi na stejné úrovni jako já. To, že jsem ti k tomu nic neřekl znamená, že tě beru jako sobě rovnou, jako člena královské rodiny. Měla bys být polichocená."
    Zkřížila jsem ruce na prsou. "Víc polichocená budu až si budeme moct promluvit v soukromí."
    Pštnul na mě. "Pšt. Tak netrpělivá, tak lidská. Požádala jsi mě o útočiště, nemůžeš tedy čekat, že ti ho teď nedám." Mávnul rukou a najednou se objevili sluhové v podobě duchů, kteří nesli servírovací tácy s jídlem. Z nějakého důvodu jsem si vzpomněla na písničku Hotel California. "Zrovna jsem se chystali k jídlu, když jste sem tak vpadli. Povečeřte s námi, a potom můžeme mít jakékoliv soukromé sektání, které si budeš přát."
    "Nejsem blbá. Nebudu jíst nic v Jiném světě. To ti přeci musí být jasné."
    Pokrčil rameny a stále se rozvaloval ve svém křesle jako kočka. "Tvoje chyba. Můžeš tedy sedět a dívat se." Vznešeně vstal a nabídl mi svou ruku. Sledovala jsem ji prázdným pohledem. Potřásl hlavou a sešel se mnou schodiště, bez jakýchkoliv dotyků.
    "Kde je zbytek mojí skupiny?"
    "Tvoji sluhové a lidský přítel jsou v bezpečí, to tě ubezpečuji. Poskytli jsme jim vlastní ubytování, když nemají pozvánku pro čestného hosta k mému stolu, to je vše."
    Pokynul mi k nízkému, dokonalému stolu, o trochu většímu než byly ty v místnosti. Jako ostatní, byl obklopený složitě vyřazávanými židlemi a gauči, potažené zářivým brokátem a sametem. Dorian se usadil do malého gaučíku a poklepal na místo vedle sebe.
    "Budeš mi dělat společnost?"
    Neobtěžovala jsem se odpovědět, místo toho jsem si sedla do křesla vedle jeho gauče. Bylo tam místo jenom pro jednoho. Nikdo jiný by se ke mně nevešel. Brzy se k nám připojilo asi tucet dalších, včetně Rurika a Shayi. Nahlásila Dorianovi, že ti, které jsem zranila byli vyléčeni a dáni dohromady.
    Dostála jsem svému slovu a nesnědla nic z toho, co bylo před námi, i když jsem musela přiznat, že to vypadalo víc než dobře. Nadívaná slepice. Čerstvý chleba, ze kterého se ještě kouřilo. Dezerty kvůli kterým bych vraždila.
    Ale nepoddala jsem se tomu. Jedno z pravidel hry bylo nikdy nejíst mimo váš svět. Kolovalo dost děsivých příběhů o těch, kteří to nevydrželi.
    Ostatní u stolu se moc snažili předstírat, že neexistuju, ale Dorian byl mnou fascinovaný. Ještě hůř, flirtoval se mnou. Naštěstí nebyl tak sprostý jako každý jiný z jeho druhu, ale nedala jsem na jeho řeči - i když někdy byl fakt okouzlující. Přijala jsem to se stoickým klidem, což vypadalo, že ho to potěšilo ještě víc. Další ženy u stolu nebyly tak zdrženlivé. Jediný pohled, jediné slovo a už roztávaly touhou.
    Vlastně i další v sále vypadali jakoby se roztékali touhou. A to velmi otevřeně. Během a po večeři, jsem pozorovala ostatní - většinou páry, ale někdy jich bylo i víc - jak se jeden druhého bezostyšně dotýkají. Bylo to jako být zpátky na střední. Někteří se jen líbali. Někteří ale už přešli k pořádnému dotýkání - ruce mazlící se s prsy nebo pomalu směřující nahoru po stehně. A někteří už byli mnohem... dál. Na druhém konci sálu jsem viděla ženu sedící na muži a pohybovala se nahoru a dolů. A byla jsem si jistá, že to nemělo žádné dočinění s jejími enormními záhyby na sukni. U stolu blízko u nás byla žena na kolenou a před ní stál muž a ona-
    Váhavě jsem sklopila oči a obrátila pohled zpět ke stolu. Zjistila jsem, že Dorian se na mě upřeně dívá a snaží se zachytit jakoukoliv reakci. Na nějaký neviditelný rozkaz se nějaká blondýnka zvedla a sedla se vedle něj na místo, které jsem odmítla. Přehodila si nohu přes jeho klín, omotala kolem něj ruce a začala ho líbat na krk. Položil jí ruku na stehno, pomalu tahal nahoru sukni až odhalila jemnou kůži, ale jinak se jí nevěnoval, protože se díval na mě a ostatní hosty.
    Kromě té teorie volné lásky a středověkých kulis, všechno vypadalo až podivně normálně. Šlechta, na kterou jsem narazila v mém světě, vždycky dělala problémy. Lákala lidi. Nekontrolovatelně používala magii. Ale tady to vypadalo jako na každém normálním večírku. Lidé se znali a chovali se k sobě vřele a přátelsky. Mluvili o lásce, dětech a politice. Pravda pro mě stále byli cizí a jiní, ale skoro mi přišli jako lidé. Skoro.
    Potřebovala jsem dělat něco víc než jen sedět a zírat, sáhla jsem tedy do svého kabátu a vytáhla dvě Milky Way, které jsem si sebou přinesla. Taky to byl celkem praktický tah, protože s tím, jaký hlad jsem měla, jsem byla ráda, že nemusím pozorovat tu hostinu kolem. Doriana to hned začalo zajímat.
    "Co je to?"
    Zvedla jsem je. "To je Milky Way. Je to... sladký." Nevěděla jsem, co jiného k tomu říct. Ani jsem si nebyla jistá z čeho je to vyrobený. Z nugátu? Neměla jsem absolutně tušení, co v tom bylo, jediné, co jsem věděla bylo, že je to naprosto výborné.
    Zvědavě si to prohlížel, kousek jsem ulomila a hodila mu ho. Obratně ho chytil.
    "Vaše výsosti," prohlásil jeden z mužů, "nejezte to. Není to bezpečné."
    "Tady mi to neublíží," řekl Dorian otráveně. "A ani nezačínej s otravou nebo řeknu Bertě kuchařce, aby s tebou naložila podle svýho."
    Muž okamžitě zmlkl.
    Dorian si strčil kousek tyčinky do pusy a promyšleně žvýkal. Pobaveně jsem sledovala měnící se výrazy na jeho tváři. Chvilku mu trvalo než se propracoval tou žvýkavou hmotou.
    "Zábavné," prohlásil, když skončil. "Co v tom je?"
    "Nevím. Nějaká čokoláda a karamel. A spousta dalších věcí smíchaná s dalšími věcmi."
    Jedna z žen, jejíž vlasy byly hnědé a kudrnaté, mě spražila agresivním pohledem. "To je pro ně tak typické. Překroutí přírodu a živly pro dobro svých vlastních výtvorů, dokud nevědí, co to vlastně je, co dělají. Jsou urážkou pro bohy tím jak vytváří monstrozity a hrůzy, které nemohou kontrolovat."
    Na jazyk mi přišla peprná odpověď, ale hned jsem ji spolkla. Volusian mě varoval, abych byla milá. Vzhledem k celkem civilizovanému chování u večeře, jsem nemohla dělat nic jiného, než zůstat v klidu. "Naše monstrozity umí skvělé věci. Můžeme napravit zranění, které vy ne. Máme potrubí a elektriku. Máme dopravní prostředky, které z vašich koní dělají dinosaury."
    "Koho?" zeptal se jeden z mužů.
    "Špatná analogie," odpověděla jsem.
    Shaya potřásla hlavou. "Můžeme dosáhnout stejných výsledků pomocí magie."
    "Magie předtím moc nezmohla proti mým zbraním."   
    "Naši lidé přežili. Jen člověk by se vytahoval o jeho schopnosti roznášet smrt."
    "A obzvlášť ty bys k tomu měla dobrý důvod," poukázal Rurik. "Žádný jiný člověk v historii nezabil tolik lidí našeho druhu - duchy i zářící. I mě by jsi minulý týden zabila, kdyby jsi měla dost sil. Taky by jsi zabila naše lidi v lse, kdyby jsi mohla."
    "Ne vždycky zabíjím. Dokonce se tomu vyhýbám, když můžu. Ale někdy musím, a když musím... tak tak to prostě je."
    Všichni u stolu se na mě dívali. Jen Dorianova tvář zůstala slušně zvědavá.
    "Taky se říkáš, že zabíjíš lidi vlastního druhu," poznamenal. "Dokážeš v noci usnout s vědomím, že máš na rukou tolik krve?"
    Opřela jsem se a jako vždycky se snažila nedát na sobě znát žádné emoce. Občas mi to dělalo problémy, ale něchtěla jsem, aby to věděli. Moc lidí jsem nezabila - jen pár - a spoustu z nich v sebeobraně. Byli to lidé pracující pro šlechtu, aby mohli škodit v mém světě. To ty vraždy tak nějak ospravedlnilo, ale nemohla jsem ignorovat, že někomu beru život. Lidský život. Život jako můj vlastní. Poprvé, když jsem viděla vyhasínat světlo v něčích očích - což bylo způsobené mojí rukou - měla jsem noční můry týdny. Nikdy jsem o tom neřekla Rolandovi a rozhodně jsem se to nechystala říct téhle skupině.
    "Vlastně, Doriane, se mi spí celkem dobře, díky za optání."
    "Je to král Dorian," hlesl jeden z mužů naproti mně. "Prokazuj nějaký respekt."
    Dorian se usmál. Ostatní zírali dále.
    "Bohové potrestají vraha jako jsi ty," varovala mě jedna z žen.
    "Pochybuju. Nikoho nevraždím. Jen bráním. Všichni, které jsem zabila, škodili mému světu - nebo v případě těchto lidí - napomáhali vašemu druhu škodit světu. Ty, co přicházejí, nezabíjím. Jen je posílám zpátky. Není to váš svět, takže ho chráním. To není zločin."
    Dorian poslal tu blondýnku pryč rychlým kývnutím hlavy a natáhl se na gauči, aby mohl mluvit blíž ke mně. "Ale kdysi to byl i náš svět."
    "Ano, ale vaši předci odešli."
    Shaya se na měl podívala a tváře jí jen hořely. "Byli jsme vyhnáni."
    Dorian její výbuch ignoroval. "Nedali jste nám na výběr. Kdysi jsme bývali jeden národ. Pak se vaši předci obrátili zády k síle uvnitř sebe a vyhledávali sílu kolem sebe. Stavěli. Podřizovali si přírodu. Tvořili věci pomocí rukou a živlů, o kterých jsme mysleli, že je dokáže stvořit pouze magie. Někteří dokonce předčili to, čeho byla magie schopná."
    "Co je na to tak špatnýho?"
    "To mi řekni ty, Odilie. Stálo to za to? Nemůžeš mít všechno. Schopno vynutit si "magii" ze světa zabíjí to kouzlo uvnitř. Vaše životy se krátí v porovnání s našimi. Váš pocit ze zázraků vymizel, zkrácen vším, co nějak souvisí s čísly a fakty. Vaši lidé brzy nebudou mít žádné bohy, jen stroje."
    "A navzdory tomu všemu," podotkla Shaya hořce, "lidé pořád vzkvétají. Proč nebyli prokleti? Proč se rozmnožují jako kočky a psi, zatímco náš druh trpí? To oni jsou zrůdy, ne my."
    "Jejich krátké životy, jejich spalující potřeba tvoři předtím než zemřou, ta za to může. Jejich těla si nemohou pomoct, aby tak rychle produkovala život. My tu potřebu necítíme." Dorian se zašklebil. "No, fyzicky ano, ale podvědomě... naše duše vědí, že mají čas."
    "To je další zázrak moderní medicíny. Dokážeme neplodným pomoc."
    Dorian se znovu zamračil, ale spíše zvědavě než naštvaně. "Zasvěť nás."
    Zaváhala jsem a najednou svojí poznámky litovala. Co nejlépe a nejjednodušeji jsem vysvětlila princip umělého oplodnění a oplodnění ze zkumavky.
    Dokonce i Dorian měl co dělat, aby to ztrávil.
    "Takhle se vaše počty rozšiřují?" zeptala se žena blízko Shayi. Její hlas nebyl hlasitější než šepot.
    "Jen u některých," řekla jsem jí. "Většina to nepotřebuje. Když už, tak myslím, že máme moc dětí."
    Když jsem viděla, jak šokovaně se tváří, cítíla jsem se trochu špatně, kvůli tomu, že jsem je tak rozrušila. Nakonec to já byla ten velký advokát bránící respektování kulturní rozmanitosti. A stejně jádro mých přesvědčení se teď dotýkalo těchto lidí. Možná to nebylo fér, ale celý život mě učili, že tohle nejsou lidé. Možná tak teď mohou vypadat, ale opravdu si nemyslím, že jedna večeře by mohla změnit můj zakořeněný názor.
    Shaya potřásla hlavou, bledá ve tváři. "Tohle nás tedy vyhnalo z naší země. Tohle jsou ty věci, které nás donutili opustit domov a odejít do míst duchů a ztracených duší. Prohláli jsme se zvrhlými příšerami, které lehce rodí a znásilňují a vykořeňují zemi, aby uctili své kovové bohy."
    "Hele, je mi líto, že vás to tak rozrušilo, ale tak to je. Vy jste prohráli. Musíte se s tím smířit. Asi jste bojovali statečně. A pořád se objevujete ve spoustě pohádek a mýtech. Ale pořád jste prohráli. Taková je historie. Je spousta válek, ale nakonec je stejně nejdůležitější, kdo vyhraje a kdo prohraje, než kdo měl pravdu a kdo ne."
    "Takže říkáš, že tvý lidé se mýlili?" zeptal se Dorian tiše.
    "Ne," řekla jsem s jistotou. "Rozhodně ne."
    "Jsi velmi loajální ke svému druhu."
    "Jistěže jsem. Jsem člověk. Ani nemám na výběr. Zvlášť, když vaši lidé jen dělají potíže těm mým, když přechází na druhou stranu."
    "Podívej se kolem sebe. Na tyto lidi... Řekl bych, že jen kolem dvaceti jich kdy navštívilo tvůj svět. A z těchto, jen málo z nich dělalo potíže. Ve svém světě máte taky kriminálníky. A stejně bys ses neřídila podle nich, aby jsi definovala celou svou rasu jako špatnou."
    "Ne," souhlasila jsem. "Ale stejně bych je potrestala. Hele, možná jsem zaujatá vůči vašemu druhu, ale já zatím potkala jen vaše devianty. Takže je těžké nesoudit podle toho."
    Dorian se na mě díval hodně dlouho a já nedokázala říct, co si myslí. Všichni ostatní vypadali, jakoby mě chtěli zabít na místě, útočiště nebo ne. Zajímalo mě, jestli jsem Doriana rozčílila natolik, aby litoval, že mi dal své slovo.
    Jeho přemýšlivá tvář se změnila na jeho typický výraz, neustále pobavený a líný. Vstal z gauče a hodil plášť za sebe. Všichni ostatní ho váhavě následovali. Já si se vstáváním dala na čas.
    "Děkuji vám všem za krásný večer, ale už musím odejít." Mluvil nahlas, takže se jeho slova nesla dál než jen k našemu stolu. Konverzace v sále ustala. "Dovolím si říct, že můj host je netrpělivý a chce se mnou strávit nějaký ten čas v soukromí a já bych ji nerad zklamal."
    Ti patolízalové se znovu rozesmáli a já se navzdory své vůli začervenala. Dorian se na mě podíval, jak jsme pomalu vycházeli ze sálu.
    "Kdybych ti nabídl znovu svou ruku, předpokládám, že by jsi jí opět nepřijala?"
    "Ani náhodou. Nechci jim zadávat žádné příčiny k hovoru."
    "Ach. No. Obávám se, že jakmile uvidí kam jdeme, tak už na to bude pozdě."
    Střelila jsem po něm varovným pohledem. "Kam jdeme?"
    "Do těch nejsoukromějších míst. Do mé ložnice, samozřejmě."
   
   

6 comments:

Majky řekl(a)...

páni tuto knížku miluju.Doufám že budeš i nadále pokračovat s překladem :)

Aylane řekl(a)...

Děkuju moc za překlady :-)...neměla by jdi náhodou čas přidávat víc než jednu kapitolu za měsíc?

Michaela řekl(a)...

Hrozně ráda bych překládala rychlejc, ale bohužel není čas... :( Každopádně na další kapitole už pracuju :)

Cukýna řekl(a)...

Děkuji za překlad.

Tanja řekl(a)...

Ďakujem za preklad

Hana Slabáková řekl(a)...

Moc děkuju za další skvělou kapitolu.