Richelle Mead: Storm Born (Dark Swan #1) - 12. kapitola

Tahle kapitola byla nekonečná. Tak si to náležitě užijte :)

Za pár dní jsem konečně sebrala odvahu a rozhodla se navštívit mámu s Rolandem. Tim už odešel, ale vypadalo to, že předtím ještě pekl. Na stole ležely muffin s mákem a mandlemi, tak jsem si dva z nich vzala na cestu.

Moje schopnost jasně myslet se po pár dnech odpočinku vrátila, ale vztek a bolest tak snadno neodezněly. Cítila jsem se zrazená a to nejen Wilem. Když už něco, jemu bych byla schopná nejsnáz odpustit. Neměl přede mnou dlouholeté tajemství. Jeho činy byly jasné a ze zoufalství. Nebyly zákeřné jako Kiyovi, mámi a Rolanda.

Když jsem dorazila k domu, neobtěžovala jsem se klepat. Hlavní dveře byly odemčené, otevřela jsem je a zabouchla je za sebou.

“Genie?” slyšela jsem zavolat mámu. “Jsi to ty?”

Přešla jsem přes dřevěnou podlahu, v hale moje kroky tvořily ozvěnu. Máma s Rolandem seděli u kuchyňského stolu a jedli oběd. Před nimi ležel chleba s nakrájeným salámem a různým kořením. Vypadalo to tak normálně. Poklidně a nevinně. Máma napůl vstala když mě viděla.

“Díkybohu, že jsi zpátky. Tolik jsem se- děje se něco?”

Měla jsem je tak moc ráda, ale když jsem je viděla, dostala jsem ještě větší vztek, hlavně proto, že jsem je měla tak moc ráda. Chvíli, jsem ty slova ze sebe nemohla ani dostat. Jen jsem tam stála a dívala se jim do tváře.

“Eugenie?” řekla váhavě.

“Kdo je můj otec?” chtěla jsem vědět. “Narodila jsem se v Jiném světě?”

Viděla jsem jak zbledla a jak se jí oči rozšířily strachem. Roland byl hned u ní.

“Eugenie, poslouchej-“ jeho pohled mluvil za vše.

“Ježíš, ona je to fakt pravda.”

Viděla jsem, jak se nadechl, aby protestoval, ale pak si to rozmyslel. “Jak jsi to zjistila?”

Aspoň je upřímný. “V Jiném světě se o tom mluví na každém rohu. Všichni to vědí. Vypadá to, že jsem další v pořadí pro světovou nadvládu.”

“To není pravda,” řekl. “Zapomeň na to. Nejsi jako oni.”

“Ale já jsem jednou z nich, ne? Aspoň z půlky.”

“Jenom pokrevně. Ve všem ostatním… no, úmysly a záměry, jsi člověk. Nemáš s nimi nic společného.”

“Až na to, že je zabíjím a vahosťuju. Jak jsi mě do toho mohl zatáhnout, když… když jsem…?” Jednou z nich, chtěla jsem říct, ale nemohla jsem ta slova ze sebe dostat.

“Protože pro to máš talent, takový jaký mi potřebujem. Víš, co dokáží.”

“Jo, ujistil jsi se abych to věděla, vyprávěl mi všechny to hororový příběhy, když jsem vyrůstala. Ale je toho o hodně víc. Jsou divní, to jo, ale všichni nejsou zlí."

Moje matka nám z ničeho nic vpadla do konverzace s divokýma očima a frantickým výrazem. “Ale ano! Jsou! Vůbec nevíš o čem mluvíš. Kdy jsi to zjistila? Před pár dny? Před týdnem? Žila jsem mezi nimi tři roky, Eugenie. Tři roky.” Její hlas se ztišil na pouhý šepot. “Tři roky a za tu dobu jsem mezi nimi nepotkala nikoho slušného. Nikoho kdo by mi pomohl. Nikoho, kdo by mě chránil před Tiriganem.”

“Před kým?”

“Před králem Bouře,” řekl Roland. “Tak se jmenuje. Tedy jmenoval.”

“Říká se, že jsi jí před ním zachránil.”

Přikývl. “Pronásledoval jsem tam kelpie (pozn. překl. Napůl kůň napůl ryba), když jsem zaslechl zvěsti o uvězněné lidské ženě. Vyšetřoval jsem to a našel ji a tebe. Byla jsi ještě dítě. Dostal jsem vás odtamtud a schoval.”

“Ale Dorian… někdo koho jsem tam potkala… říkal, že nás šel hledat.”

“To je pravda. A našel vás.”

Zamračila jsem se. Z toho, co říkal Dorian jsem pochopila, že tou dobou už jsem musela být teenager. “Nepamatuju si to.”

Roland znovu přikývl. “Když byl blízko, mohl tě k sobě zavolat. Přivolal si tě k sobě. Než jsem tě našel byla jsi už v poušti blízko rozcestí. Ušla jsi míle, aby jsi se k němu dostala.”

“Nepamatuju si to,” řekla jsem znovu. Nějakým způsobem to, co teď říkal Roland bylo ještě bláznivější než to, co mi řekl Aeson.

“Jeho magie promlouvala k té tvé. Chtěl tě vzít zpátky, ale ty jsi mu vzdorovala tak, že tě až zasáhl blesk.”

“Počkej, vím, že bych si tohle pamatovala.”

“Ne. Zhypnotizoval jsem tě a potlačil to. Zabil jsem ho, ale jeho magie už byla probuzena. Potom, co jsem viděl jsem se bál, že by jsi to nedokázala ovládat – že by to ovládlo spíš tebe.”

“Já nemám žádnou magii. Rozhodně ne žádnou vílí magii.”

“Žádnou, o které by jsi věděla. Je ukrytá. Přinutil jsem tě zapomenout. Poté jsem tě začal učit řemeslo a doufal, že tě to ochrání. Nevěděl jsem, jestli po něm nepřijdou další nebo jestli to v tobě někdo jiný nedokáže probudit nebo tě povolat. Chtěl jsem ti dát prostředky, které by ti pomohly se bránit.” Najednou vypadal unaveně. “Nikdy by mě nenapadlo jak moc ti to půjde.”

Cítila jsem se stejně unavená, tak jak on vypadal, přestože jsem toho naspala dost. Přitáhla jsem si jednu z židlí a posadila se. Takže jsem potkala krále Bouře. Reagovala na jeho zavolání. A zasáhl mě blesk? To bylo zajímavé, protože v mnoha kulturách se v šamanech probouzí jejich poslání po nějaké traumatické události. Zásahy bleskem jsou vlastně v celku běžnou záležitostí. Spousta místních indiánských šamanů – kteří jsou už takhle skeptičtí k bílým šamanům Nového věku – mě nepovažovali za dostatečně autentickou vzhledem k tomu, že se mi nedostalo žádné takové iniciace. Nakonec se ukázalo, že dostalo. Jedna nula pro mě.

“Nechal jsi mě to zapomenout. Vpadnul jsi mi do hlavy a nechal mě to zapomenout. Celou dobu… oba jste to věděli a nikdy mi to neřekli.”

“Chtěli jsme tě chránit,” řekl.

“A potom co? Mysleli jste si, že to nikdy nezjistím?” Můj hlas nabral na hlasitosti. “Musela jsem se to dozvědět od férijů. Radši bych to slyšela od vás.”

Moje matka zavřela oči a po tváři jí stekla jedna slza. Roland se na mě v klidu podíval.

“Když se na to podívám teď, tak ano, bylo by lepší, kdyby jsme ti to řekli. Ale netušili jsme, že na to někdy přijdeš.”

“Je to venku,” řekla jsem hořce. “Všichni to vědí. A teď všichni chtějí kousek toho proroctví – a mě.”

“Jaké proroctví?”

Řekla jsem jim to. Když jsem skončila, moje matka si sedla, zabořila obličej do dlaní a začala tiše plakat. Slyšela jsem jí mumlat: “Stane se jí to. Stane se jí to same.”

Roland ji položil ruku na rameno. “Férijským proroctvím se nedá věřit. Každý den přijdou s nějakým jiným.”

“Nezáleží na tom, jestli tomu věří. Stejně po mně půjdou.”

“Měla bys zůstat u nás. Ochráním tě.”

Postavila jsem se a podívala se na mámu. V žádným případě bych ji nevystavila přítomnosti dalších férijů. “Ne, tohle je můj problém. Navíc, neberte si to špatně” – cítila jsem, jak se začínám dusit – “ale teď vás chvíli nechci vídat. Asi jste to mysleli dobře, ale… potřebuju… nevím. Potřebuju přemýšlet.”

“Eugenie -” na jeho tváři se zračila bolest a máma začala plakat ještě hlasitěji.

Odvrátila jsem od obou oči. Nemohla jsem tu zůstat už ani minutu. “Musím jít.”

Skoro jsem vyběhla z domu a slyšela jsem Rolanda, jak za mnou volá. Ale musela jsem se dostat pryč nebo bych řekla něco, čeho bych později litovala. Nechtěla jsem jim ublížit, i když se tak pravděpodobně stalo. Ale oni mi taky ublížili a všichni jsme se s tím museli smířit.

Když jsem otevřela dveře, viděla jsem rudou lišku, jak mě pozoru ze stejného místa jako předtím.

Vykročila jsem k němu, blízko, i když ne tak blízko.

„Běž pryč!“ zakřičela jsem.

Díval se na mě a ani se nehnul.

Myslím to vážně. Nemluvím s tebou. Jsi stejní jako všichni ostatní.“

Lehl, položil si hlavu na překřížené packy a dál mě klidně pozoroval.

„Nezajímá mě, jak roztomilý jsi, jasný? Skončila jsem s tebou.“

Žena, která pracovala vedle na zahrádce, se na mě divně podívala. Otočila jsem se k lišce zády, nastoupila do auta a odjela domů. A presto jsem se nemohla zbavit pocitu úlevy, že Kiyo ten boj přežil. Vážně jsem si nebyla jistá, jestli se mu to podaří. Sice je silný a zákeřný, ale Aeson taky nebyl žádný věchýtek. Otázka byla, jestli Kiyo uprchl jen tak nebo jestli se mu podařilo zabít krále? A co se stalo Jasmine?

Tim ještě pořád nebyl zpátky, když jsem dorazila domů. Rozhodla jsem se, že ten den už ven nepůjdu a ani nebudu předsírat, že něco dělám. Chtěla jsem jít do sauny, vzít si pyžamo a pak se dívat na blbý pořady v televizi a cpát se Milky Way. Zdál se to být dobrý plán a tak jsem se rozhodla ho zrealizovat.

Dvacet minut na to už jsem seděla v horkém vzduchu a pekla se ve vlastní šťávě. Horko bylo dobré na uvolnění svalů, i když jsem si díky tomu uvědomovala, jak moc zraněné jsou. Aspoň jsem se odtamtud dostala živá. To byl opravdový zázrak, když vezmu v úvahu, jak moc velký propadák minulá noc byla.

Nechtěla jsem na to moc myslet, nebo na mámu a Rolanda, ale bylo to těžké. Nějaká moje část pořád věřila – pořád doufala – že tohle všechno je jen nějaká chyba. Nakonec jsem se musela spoléhat jen na tvrzení ostatních. Samozřejmě jsem pochybovala, že by si rodiče něco takového vymysleli. Ale teď vážně. Kde mám test DNA? Fotografický důkaz? Neměla jsem žádný hmotný důkaz. Nic na co bych se podívala a věřila tomu.

Až na moje vlastní vzpomínky. Vzpomínky, které Roland schoval. Hypnóza nebyla v našem odvětví nic zvláštního. Byl to jen další stav bezvědomí. Šamani, co sloužili jako náboženští vůdci nebo léčitelé používali podobnou techniku na svých následovnících a pacientech, aby uzdravili jejich mysl a tělo. Roland a já jsme to coby „šamani na vlastní noze“ moc nevyužili. Náš kontak s duchovním světem byl víc fyzický a přímý. A já už jsem léčila pár lidí a vracela zpět duše do jejich těl, takže jsem základy měla.

Opřela jsem si hlavu o zeď, zavřela oči a soustředila se na svoje tetování Selene, co jsem měla na zádech.  Byla mým spojením se zemí, držela moje tělo, duši a mysl v tomto světě. Soustředila jsem se na její podobu a na to, co představovala a pak pomalu posunula moje myšlení. Spíš než bych sklouzla do jiného světa, jsem se obrátila do sebe a snažila se dosáhnout hlubin, které byly ukryté v mém podvědomí.

Nejspíš to netrvalo dlouho, ale v tom stavu šlo všechno neuvěřitelně pomalu. Procházela jsem každý kousek sebe, vzpomínky i skryté pravdy. Vše, co mě dělalo Eugenií Markham. Soustředila jsem se na blesk a doufala, že to podchytí mou pozornost. Byla jsem si jístá, že zásah bleskem se nemohl skrývat dlouho.

Tady. Slabé škubnutí. Skočila jsem po tom a snažila se to zachytit i se vzpomínkou, která se k tomu vázala. Připadalo mi jako bych se snažila chytit rybu. Pokaždé, když už jsem si myslela, že už ji mám, tak my zase vvyklouzla z prstů. Roland odvedl dobrou práci. Obrnila jsem se a bojovala proti jednotlivým vrstvám, plazila se a bojovala dokud –

Vzbudila jsem se v posteli.

Ale nebyla to moje postel. Byla jiná, menší s růžovým povlečením. Tuhle postel jsem měla, když jsem byla malá. Ležela jsem v ní a dívala se na strop, který byl celý pokrytý plastovými hvězdičkami, které jsem ve své ložnici měla i teď. Ležela jsem uprostřed noci s otevřenýma očima a nemohla usnout. Stejně jako teď, i tenkrát jsem trpěla nespavostí. Tentokrát to ale bylo jiné. Vzhůru mě drželo něco jiného než má vířící mysl. Odněkud zvenku jsem slyšela hlas, který mě volal. Ne, ne přímo hlas, ale jakési vábení. Vábení, které jsem nemohla vytěsnit.

Vylezla jsem z postele, obula si špinavé botasky a přes pyžamo si vzala bundu. Na chodbě jsem si všimla, že dveře do mámina a Rolandova pokoje jsou zavřené. Prošla jsem kolem nich, jak nejrychleji to šlo, a pak dolů po schodech a ven ze dveří.

Venkovní vzduch byl ještě teplý. Léto bylo ještě ve své půlce. Přes den dosahovaly teploty 37 stupňů a v noci spadly jen na 27. Procházela jsem ztichlou ulicí naší čtvrti kolem všem těch povědomých aut a domů. S každým krokem to volání nabývalo na intenzitě. Moje nohy šly sami od sebe a já se jimi nechala vést. Ten hlas mě vedl pryč od naší čtvrti, naší části města i celé příměstké oblasti. Sešla jsem z hlavní silnice a šla po cestičkách, o nichž jsem ani nevěděla, že existují.

A potom, skoro po dvou hodinách, jsem se zastavila. Nevěděla jsem, kde to jsem. Samozřejmě jsem věděla, že jsem v poušti, protože poušť a hory obklopovaly celý Tuscon. Úpatí hor bylo větší než u nás, takže jsem musela jít na sever. Ale nic jiného, co by mi pomohlo rozeznat krajinu kolem sebe, jsem neviděla. Nopály a Saguara rostly všude kolem mě jako tichá hlídka.

Najednou jsem ucítila, jak se se vzduch kolem mě nabíjí energií. Někdo tu se mnou byl. Otočila jsem se a uviděla, že mě pozoruje muž, který byl daleko vyšší než já ve svých dvanácti letech. Jeho rysy byly nejasné; nemohla jsem je zaostřit, ať jsem se snažila sebevíc. Viděla jsem pouze temný stít nabytý mocí.

„Eugenie…“

Udělala jsem tři kroky zpátky, ale on mým směrem stále natahoval ruku.

„Eugenie…“

Probudila jsem se z toho tranzu, který mě sem přivedl. Zoufale jsem si uvědomila, že se odtud musím, co nejrychleji dostat. Nemohla jsem si ale vybavit cestu, kterou jsem sem přišla. Couvla jsem ještě dál, ale on se stále přibližoval a lákal mě k sobě. Zakopla jsem a upadla. Pořád jsem ho viděla, snažila se vstát, ale v tu chvíli už stál nade mnou. V jeho nejasných rysech jsem si na jeho hlavě všimla koruny, která zářila stříbrně a fialově.

„Pojď,“ řekl a natáhl ruku, aby mi pomohl vstát. „Je čas jít.“

Byla jsem uvězněná. Uvězněná, bezmocná a bez jakékoliv možnosti úniku. V životě jsem se necítila tak zoufale. Děsilo mě to. V tu chvíli jsem se rozhodla, že jestli to přežiju, udělám cokoliv, abych už nikdy nebyla takhle bezmocná. Rukou se dotkl mého ramene a já zakřičela. Když jsem tak udělala, část mého já se natáhla mimo mé tělo a chytila se vší té moci, která byla kolem nás –

Zamrkala jsem.

V sauně kolem mě vířila pára a já se cítila slabě. Byla jsem tam moc dlouho, byl div, že jsem neomdlela. Postavila jsem se a musela se chytit stěny, abych neupadla. Zavřela jsem oči. Moje srdce z té vize bilo jako splašené, z té vize, která mě konečně utvrdila v tom, že tohle všechno je pravda. Věděla jsem s naprostou jistotou, že ten temný muž byl král Bouře, můj otec. Uvnitř sebe jsem to cítila. Věděla jsem to ve své duši.

Přemožená jsem se posadila. Potřebovala jsem chvilku, abych se dala do pořádku.

A přesto čím délé jsem tam seděla, tím víc zoufale jsem se cítila. Král Bouře byl opravdu můj otec. A co se týkalo zbytku mého života… no, to bylo špatné. A vypadalo to, že to bude ještě horší. Každý nadržený férij mě chtěl zbouchnout, a zbytek mě chtěl pravděpodobně zabít. Už nikdy nebudu mít klid.

Jak jsem nad tím vším přemítala, minuty ubíhaly, a já upadal do čím dál tím větších depresí a vyčerpání. Cítila jsem se unavená do morku kostí, ale byla jsem moc apatická na to, abych se tím teď zabývala. K čemu to bylo? Dneska jsem se zhádala s rodiči. Zklamala jsem Jasmine Delaneyovou. Neměla jsem se na co těšim kromě života plného bojování a utíkání. A proč bych měla dál bojovat? Na ničem nezáleželo. Bylo to k ničemu. Měla bych prostě přejít do Jiného světa a vzdát se. Aspoň by to zastavilo tu agonii z –

Otevřela jsem oči a prudce se narovnala. Co se to se mnou dělo? Věci stály za prd, ale tohle… tohle bylo nepřirozené.

Rychle jsem zamrkala a snažila se soustředit, zatímco jsem zhluboka dýchala. Tady. Tady jsem to cítila. Pevnou, neviditelnou temnotu, která se kolem mě ovíjela. Dotýkala se mě a plazila se mi pod kůží. Chtěla mě stáhnout na dno, vysát mi všechnu energii. Všechnu naději.

Postavila jsem se, slabost už mě dávno přešla. Vzala jsem si z věšáku župan a oblékla si ho. Pomalu jsem otevřela dveře sauny a vystrčila hlavu ven. Neviděla jsem nic znepokojivého, ale ten bezútěšný pocit ve mně přetrvával. Světlo venku se zdálo tmavší než by mělo být v tuhle odpolední dobu. Pevně jsem zavřela a otevřela oči a snažila se zbavit téhle iluze, protože tohle iluze byla.

Vyšla jsem ze sauny a snažila se zjistit, co to zapříčinilo. Sauna byla přímo uprostřed mého domu. Vlevo byl obývací pokoj a kuchyň, vpravo zase koupelna a ložnice. Moje zbraně byly v ložnici, tam bych měla jít. Ale jestli ta věc stála před domem, tak bych se k ní neměla otáčet zády. Nakonec jsem se rozhodla pro kompromis a přimáčkla se zády ke zdi a snažila se dostat ke svému pokoji. Nebylo to daleko, ale když jste se plazili kousek po kousku, připadalo vám to jako míle. Pomalu jsem minula Timův pokoj a děkovala Bohu, že není doma. O mých šamanských dobrodružstvích věděl, ale to neznamenalo, že ho tomu musím vystavovat.

Potom následovala koupelna. Jo, jenom jedna koupelna. Ta věc s malýmy domy se má tak, že jsou opravdu malé. Tohle místo jsem zbožňovala, ale příště budu muset koupit dům, který bude mít tolik koupelen kolik má nájemníků. S Timem jsme se kolikrát pěkně zhádali kvůli –

Z temné koupelny se po mně natáhla ruka, kterou jsem periferně zaznamenala. Sklonila jsem se a přeskočila na druhou stranu chodby, když se do ní vpotácel. Šedivec. By na mém pomyslném seznamu tří nejpravděpodobnějších variant, které by mohly na můj dům vrhat negativní energii. Šedivci kolem sebe vrhali auru zoufalství a krmili se na fyzické energii a pozitivních emocích.

Tenhle byl, no, samozřejmě šedivý. Kromě toho vypadal celkem jako člověk s temnýma očima a rozcuchanými bílými vlasy. Byl dokonce i oblečený, což jsem považovala za velké plus vzhledem k tomu, že většina jiných monster nebo férijů ovládající živly se často objevovali jenom v bederní roušce nebo úplně nazí, to záleželo na jejich síle. Vzhledem k tomu, co se mi všichni chystali udělat, jsem byla celkem šťastná, že jsou všechny genitálie zakryté.

Snažila jsem se dohrabat ke svému pokoji, ale svýma dlouhýma rukama mě popadl za vlasy. Křičela jsem, když mě táhl k sobě a přimáčkl se ke mně. Alespoň se mě nesnažil svádět. Šedivci byli evidentně silné a tiché typy. Ale s tím, jak zápasil s mým županem, mi bylo jasné, o co mu jde. Snažila jsem se z jeho sevření osvobodit, ale dosáhla jsem jen toho, že se mi župan povolil ještě víc. Zanadávala jsem, když mi došlo, že se pryč nedostanu. Rozhodla jsem se ho tedy alespoň zpomalit. Vykopla jsem koleno a trefila ho přímo do rozkroku.

Jeho sevření povolilo, zasténal a jednou rukou si instinktivně sáhl mezi nohy. Odtrhla jsem se od něj a dál se snažila dostat do svého pokoje. Rozhodl se, že tu bolest bude ignorovat a skočil po mně a překřížil mi cestu těsně před mojí ložnicí. Popadl mě za ramena a tváří přirazil ke zdi. Hrubou zeď použil proti mně a chytil mě jen jednou rukou, zatímco druhou ze mě sundaval župan.

Cítila jsem jeho jazyk, kterým mi olízl krk, ale vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, jak moc nechutné to je. Byla jsem zrovna v zóně přežití. Zmítala jsem se proti němu a doufala, že mu tak znemožním sundat si kalhoty. To, že jsem byla takhle přitlačená ke zdi, mi dávalo mít šancí na útěk. Posouvala jsem ruce po zdi, kdybych náhodou nahmátla něco, co by se dalo použít jako zbraň. Cokoliv.

Moje prsty se otřely o malé ozdobné zrcadlo, které jsem zdědila po babičce. Nebylo moc velké, ale rám byl udělaný do tvaru slunce, s ostrými kovovými hroty. A nejen to, byly stříbrné. Popadla jsem to ze zdi svou levou rukou, svojí horší rukou, ale rukou na které jsem nosila ametystový prsten. Ametyst dokázal přetnout magii a kouzla a také mi pomáhal soustředit své úmysly. Nebylo to tak dobré jako hůlka, ale muselo to stačit. Soustředila jsem se na ten kámen a nechala do něj proudit svou vůli. Kámen znásobil moji energii a poslal jí do stříbrného rámu. Co možná nejplynulejším pohybem, jaký jsem v té pozici mohla svést, jsem s tím zrcadle máchla dozadu a snažila se cokoliv zasáhnout.

Šedivec zakřičel a já cítila, jakoby se něco pálilo. Pustil mě. Neplýtvala jsem časem a otočila jsem se. Uvědomila jsem si, že jsem do toho stříbra dala víc energie než by mělo být možné. Šedivec měl zrcadlo zaseknuté v boku a z toho místa se kouřilo. Nebyla to smrtelná rána, ale přesto jsem mu způsobila hodně škody. Váhavě po tom natáhl prsty, věděl, že se zrcadla musí dotknout, aby ho mohl vytáhnout ven. Rozběhla jsem se k ložnici.

Byl jenom o vteřinku pomalejší, ale i to mi stačilo, abych u sebe v ložnici sebrala svoje věci. Vběhl do pokoje, ale tentokrát jsem to byla já, kdo byl připraven zaútočit. Použila jsem stříbrné athame a na hruď mu nakreslila symbol smrti. Vydal ze sebe mučivý křik. Železo bylo pro férije prokletí, ale z nějakého důvodu stříbro zraňovalo všechny ostatní druhy tvorů Jiného světa. Nevěděla jsem proč, ale nehodlala jsem to zpochybňovat. Zvlášť když se ukázalo, že je to tak užitečné.

Zraněný nebo ne, vrazil do mě a já upadla dozadu. Přistála jsem na posteli a hlavou se praštila o zeď. Zpomalilo mě to, ale i tak už jsem navázala spojení s druhým světem. Natáhla jsem se, dotkla se světa smrti a poslala to spojení skrz hůlku. Spojení dopadlo na Šedivce a vtáhlo ho dovnitř. Bojoval s tím, snažil se zničit spojení, jakoby to snad mělo nějakou cenu. Nemělo. O chvíli později zmizel.

V tu chvíli se kouzlo zoufalství, které viselo nad mým domem, zvedlo. Bylo to jako vynořit se z vody. Uvolnila jsem se. Chtěla jsem si opřít hlavu o zeď, ale došlo mi, že by to nebyl ten úplně nejlepší nápad po tom, jak jsem se do ní praštila.

Z popředí domu jsem uslyšela praskající zvuk, jakoby někdo právě vykopnul dveře. Vystřelila jsem s hladinou adrenalinu připravenou na druhé kolo, když jsem poslouchala rychlé kroky, které se v chodbě ozývaly. Zrovna když jsem sahala po zbrani, uslyšela jsem známý hlas: „Eugenie?“

Uvolnila jsem se, i když jenom trochu, a sledovala jak Kiyo vpadl do mého pokoje.