Za pár dní jsem konečně sebrala odvahu a rozhodla se navštívit mámu s
Rolandem. Tim už odešel, ale vypadalo to, že předtím ještě pekl. Na stole
ležely muffin s mákem a mandlemi, tak jsem si dva z nich vzala na cestu.
Moje schopnost jasně myslet se po pár dnech odpočinku vrátila, ale vztek a
bolest tak snadno neodezněly. Cítila jsem se zrazená a to nejen Wilem. Když už
něco, jemu bych byla schopná nejsnáz odpustit. Neměl přede mnou dlouholeté
tajemství. Jeho činy byly jasné a ze zoufalství. Nebyly zákeřné jako Kiyovi,
mámi a Rolanda.
Když jsem dorazila k domu, neobtěžovala jsem se klepat. Hlavní dveře byly
odemčené, otevřela jsem je a zabouchla je za sebou.
“Genie?” slyšela jsem zavolat mámu. “Jsi to ty?”
Přešla jsem přes dřevěnou podlahu, v hale moje kroky tvořily ozvěnu. Máma s
Rolandem seděli u kuchyňského stolu a jedli oběd. Před nimi ležel chleba s
nakrájeným salámem a různým kořením. Vypadalo to tak normálně. Poklidně a
nevinně. Máma napůl vstala když mě viděla.
“Díkybohu, že jsi zpátky. Tolik jsem se- děje se něco?”
Měla jsem je tak moc ráda, ale když jsem je viděla, dostala jsem ještě
větší vztek, hlavně proto, že jsem je měla tak moc ráda. Chvíli, jsem ty slova
ze sebe nemohla ani dostat. Jen jsem tam stála a dívala se jim do tváře.
“Eugenie?” řekla váhavě.
“Kdo je můj otec?” chtěla jsem vědět. “Narodila jsem se v Jiném světě?”
Viděla jsem jak zbledla a jak se jí oči rozšířily strachem. Roland byl hned
u ní.
“Eugenie, poslouchej-“ jeho pohled mluvil za vše.
“Ježíš, ona je to fakt pravda.”
Viděla jsem, jak se nadechl, aby protestoval, ale pak si to rozmyslel. “Jak
jsi to zjistila?”
Aspoň je upřímný. “V Jiném světě se o tom mluví na každém rohu. Všichni to
vědí. Vypadá to, že jsem další v pořadí pro světovou nadvládu.”
“To není pravda,” řekl. “Zapomeň na to. Nejsi jako oni.”
“Ale já jsem jednou z nich, ne? Aspoň z půlky.”
“Jenom pokrevně. Ve všem ostatním… no, úmysly a záměry, jsi člověk. Nemáš s
nimi nic společného.”
“Až na to, že je zabíjím a vahosťuju. Jak jsi mě do toho mohl zatáhnout,
když… když jsem…?” Jednou z nich, chtěla jsem říct, ale nemohla jsem ta slova
ze sebe dostat.
“Protože pro to máš talent, takový jaký mi potřebujem. Víš, co dokáží.”
“Jo, ujistil jsi se abych to věděla, vyprávěl mi všechny to hororový
příběhy, když jsem vyrůstala. Ale je toho o hodně víc. Jsou divní, to jo, ale
všichni nejsou zlí."
Moje matka nám z ničeho nic vpadla do konverzace s divokýma očima a
frantickým výrazem. “Ale ano! Jsou! Vůbec nevíš o čem mluvíš. Kdy jsi to
zjistila? Před pár dny? Před týdnem? Žila jsem mezi nimi tři roky, Eugenie. Tři
roky.” Její hlas se ztišil na pouhý šepot. “Tři roky a za tu dobu jsem mezi
nimi nepotkala nikoho slušného. Nikoho kdo by mi pomohl. Nikoho, kdo by mě
chránil před Tiriganem.”
“Před kým?”
“Před králem Bouře,” řekl Roland. “Tak se jmenuje. Tedy jmenoval.”
“Říká se, že jsi jí před ním zachránil.”
Přikývl. “Pronásledoval jsem tam kelpie (pozn. překl. Napůl kůň napůl
ryba), když jsem zaslechl zvěsti o uvězněné lidské ženě. Vyšetřoval jsem to a
našel ji a tebe. Byla jsi ještě dítě. Dostal jsem vás odtamtud a schoval.”
“Ale Dorian… někdo koho jsem tam potkala… říkal, že nás šel hledat.”
“To je pravda. A našel vás.”
Zamračila jsem se. Z toho, co říkal Dorian jsem pochopila, že tou dobou už
jsem musela být teenager. “Nepamatuju si to.”
Roland znovu přikývl. “Když byl blízko, mohl tě k sobě zavolat. Přivolal si
tě k sobě. Než jsem tě našel byla jsi už v poušti blízko rozcestí. Ušla jsi
míle, aby jsi se k němu dostala.”
“Nepamatuju si to,” řekla jsem znovu. Nějakým způsobem to, co teď říkal
Roland bylo ještě bláznivější než to, co mi řekl Aeson.
“Jeho magie promlouvala k té tvé. Chtěl tě vzít zpátky, ale ty jsi mu
vzdorovala tak, že tě až zasáhl blesk.”
“Počkej, vím, že bych si tohle pamatovala.”
“Ne. Zhypnotizoval jsem tě a potlačil to. Zabil jsem ho, ale jeho magie už
byla probuzena. Potom, co jsem viděl jsem se bál, že by jsi to nedokázala
ovládat – že by to ovládlo spíš tebe.”
“Já nemám žádnou magii. Rozhodně ne žádnou vílí magii.”
“Žádnou, o které by jsi věděla. Je ukrytá. Přinutil jsem tě zapomenout.
Poté jsem tě začal učit řemeslo a doufal, že tě to ochrání. Nevěděl jsem,
jestli po něm nepřijdou další nebo jestli to v tobě někdo jiný nedokáže
probudit nebo tě povolat. Chtěl jsem ti dát prostředky, které by ti pomohly se
bránit.” Najednou vypadal unaveně. “Nikdy by mě nenapadlo jak moc ti to půjde.”
Cítila jsem se stejně unavená, tak jak on vypadal, přestože jsem toho
naspala dost. Přitáhla jsem si jednu z židlí a posadila se. Takže jsem potkala
krále Bouře. Reagovala na jeho zavolání. A zasáhl mě blesk? To bylo zajímavé,
protože v mnoha kulturách se v šamanech probouzí jejich poslání po nějaké
traumatické události. Zásahy bleskem jsou vlastně v celku běžnou záležitostí.
Spousta místních indiánských šamanů – kteří jsou už takhle skeptičtí k bílým
šamanům Nového věku – mě nepovažovali za dostatečně autentickou vzhledem k
tomu, že se mi nedostalo žádné takové iniciace. Nakonec se ukázalo, že dostalo.
Jedna nula pro mě.
“Nechal jsi mě to zapomenout. Vpadnul jsi mi do hlavy a nechal mě to zapomenout.
Celou dobu… oba jste to věděli a nikdy mi to neřekli.”
“Chtěli jsme tě chránit,” řekl.
“A potom co? Mysleli jste si, že to nikdy nezjistím?” Můj hlas nabral na
hlasitosti. “Musela jsem se to dozvědět od férijů. Radši bych to slyšela od
vás.”
Moje matka zavřela oči a po tváři jí stekla jedna slza. Roland se na mě v
klidu podíval.
“Když se na to podívám teď, tak ano, bylo by lepší, kdyby jsme ti to řekli.
Ale netušili jsme, že na to někdy přijdeš.”
“Je to venku,” řekla jsem hořce. “Všichni to vědí. A teď všichni chtějí
kousek toho proroctví – a mě.”
“Jaké proroctví?”
Řekla jsem jim to. Když jsem skončila, moje matka si sedla, zabořila
obličej do dlaní a začala tiše plakat. Slyšela jsem jí mumlat: “Stane se jí to.
Stane se jí to same.”
Roland ji položil ruku na rameno. “Férijským proroctvím se nedá věřit.
Každý den přijdou s nějakým jiným.”
“Nezáleží na tom, jestli tomu věří. Stejně po mně půjdou.”
“Měla bys zůstat u nás. Ochráním tě.”
Postavila jsem se a podívala se na mámu. V žádným případě bych ji
nevystavila přítomnosti dalších férijů. “Ne, tohle je můj problém. Navíc,
neberte si to špatně” – cítila jsem, jak se začínám dusit – “ale teď vás chvíli
nechci vídat. Asi jste to mysleli dobře, ale… potřebuju… nevím. Potřebuju
přemýšlet.”
“Eugenie -” na jeho tváři se zračila bolest a máma začala plakat ještě
hlasitěji.
Odvrátila jsem od obou oči. Nemohla jsem tu zůstat už ani minutu. “Musím
jít.”
Skoro jsem vyběhla z domu a slyšela jsem Rolanda, jak za mnou volá.
Ale musela jsem se dostat pryč nebo bych řekla něco, čeho bych později
litovala. Nechtěla jsem jim ublížit, i když se tak pravděpodobně stalo. Ale oni
mi taky ublížili a všichni jsme se s tím museli smířit.
Když jsem otevřela dveře, viděla jsem rudou lišku, jak mě pozoru ze
stejného místa jako předtím.
Vykročila jsem k němu, blízko, i když ne tak blízko.
„Běž pryč!“ zakřičela jsem.
Díval se na mě a ani se nehnul.
Myslím to vážně. Nemluvím s tebou. Jsi stejní jako všichni ostatní.“
Lehl, položil si hlavu na překřížené packy a dál mě klidně pozoroval.
„Nezajímá mě, jak roztomilý jsi, jasný? Skončila jsem s tebou.“
Žena, která pracovala vedle na zahrádce, se na mě divně podívala. Otočila
jsem se k lišce zády, nastoupila do auta a odjela domů. A presto jsem se
nemohla zbavit pocitu úlevy, že Kiyo ten boj přežil. Vážně jsem si nebyla
jistá, jestli se mu to podaří. Sice je silný a zákeřný, ale Aeson taky nebyl
žádný věchýtek. Otázka byla, jestli Kiyo uprchl jen tak nebo jestli se mu
podařilo zabít krále? A co se stalo Jasmine?
Tim ještě pořád nebyl zpátky, když jsem dorazila domů. Rozhodla jsem se, že
ten den už ven nepůjdu a ani nebudu předsírat, že něco dělám. Chtěla jsem jít
do sauny, vzít si pyžamo a pak se dívat na blbý pořady v televizi a cpát
se Milky Way. Zdál se to být dobrý plán a tak jsem se rozhodla ho zrealizovat.
Dvacet minut na to už jsem seděla v horkém vzduchu a pekla se ve
vlastní šťávě. Horko bylo dobré na uvolnění svalů, i když jsem si díky tomu
uvědomovala, jak moc zraněné jsou. Aspoň jsem se odtamtud dostala živá. To byl
opravdový zázrak, když vezmu v úvahu, jak moc velký propadák minulá noc
byla.
Nechtěla jsem na to moc myslet, nebo na mámu a Rolanda, ale bylo to těžké.
Nějaká moje část pořád věřila – pořád doufala – že tohle všechno je jen nějaká
chyba. Nakonec jsem se musela spoléhat jen na tvrzení ostatních. Samozřejmě
jsem pochybovala, že by si rodiče něco takového vymysleli. Ale teď vážně. Kde
mám test DNA? Fotografický důkaz? Neměla jsem žádný hmotný důkaz. Nic na co
bych se podívala a věřila tomu.
Až na moje vlastní vzpomínky. Vzpomínky, které Roland schoval. Hypnóza
nebyla v našem odvětví nic zvláštního. Byl to jen další stav bezvědomí.
Šamani, co sloužili jako náboženští vůdci nebo léčitelé používali podobnou
techniku na svých následovnících a pacientech, aby uzdravili jejich mysl a
tělo. Roland a já jsme to coby „šamani na vlastní noze“ moc nevyužili. Náš
kontak s duchovním světem byl víc fyzický a přímý. A já už jsem léčila pár
lidí a vracela zpět duše do jejich těl, takže jsem základy měla.
Opřela jsem si hlavu o zeď, zavřela oči a soustředila se na svoje tetování
Selene, co jsem měla na zádech. Byla mým
spojením se zemí, držela moje tělo, duši a mysl v tomto světě. Soustředila
jsem se na její podobu a na to, co představovala a pak pomalu posunula moje
myšlení. Spíš než bych sklouzla do jiného světa, jsem se obrátila do sebe a
snažila se dosáhnout hlubin, které byly ukryté v mém podvědomí.
Nejspíš to netrvalo dlouho, ale v tom stavu šlo všechno neuvěřitelně
pomalu. Procházela jsem každý kousek sebe, vzpomínky i skryté pravdy. Vše, co
mě dělalo Eugenií Markham. Soustředila jsem se na blesk a doufala, že to
podchytí mou pozornost. Byla jsem si jístá, že zásah bleskem se nemohl skrývat
dlouho.
Tady. Slabé škubnutí. Skočila jsem po tom a snažila se to zachytit i se
vzpomínkou, která se k tomu vázala. Připadalo mi jako bych se snažila
chytit rybu. Pokaždé, když už jsem si myslela, že už ji mám, tak my zase
vvyklouzla z prstů. Roland odvedl dobrou práci. Obrnila jsem se a bojovala
proti jednotlivým vrstvám, plazila se a bojovala dokud –
Vzbudila jsem se v posteli.
Ale nebyla to moje postel. Byla jiná, menší s růžovým povlečením.
Tuhle postel jsem měla, když jsem byla malá. Ležela jsem v ní a dívala se
na strop, který byl celý pokrytý plastovými hvězdičkami, které jsem ve své
ložnici měla i teď. Ležela jsem uprostřed noci s otevřenýma očima a
nemohla usnout. Stejně jako teď, i tenkrát jsem trpěla nespavostí. Tentokrát to
ale bylo jiné. Vzhůru mě drželo něco jiného než má vířící mysl. Odněkud zvenku
jsem slyšela hlas, který mě volal. Ne, ne přímo hlas, ale jakési vábení.
Vábení, které jsem nemohla vytěsnit.
Vylezla jsem z postele, obula si špinavé botasky a přes pyžamo si
vzala bundu. Na chodbě jsem si všimla, že dveře do mámina a Rolandova pokoje
jsou zavřené. Prošla jsem kolem nich, jak nejrychleji to šlo, a pak dolů po
schodech a ven ze dveří.
Venkovní vzduch byl ještě teplý. Léto bylo ještě ve své půlce. Přes den
dosahovaly teploty 37 stupňů a v noci spadly jen na 27. Procházela jsem
ztichlou ulicí naší čtvrti kolem všem těch povědomých aut a domů. S každým
krokem to volání nabývalo na intenzitě. Moje nohy šly sami od sebe a já se jimi
nechala vést. Ten hlas mě vedl pryč od naší čtvrti, naší části města i celé
příměstké oblasti. Sešla jsem z hlavní silnice a šla po cestičkách, o
nichž jsem ani nevěděla, že existují.
A potom, skoro po dvou hodinách, jsem se zastavila. Nevěděla jsem, kde to
jsem. Samozřejmě jsem věděla, že jsem v poušti, protože poušť a hory
obklopovaly celý Tuscon. Úpatí hor bylo větší než u nás, takže jsem musela jít
na sever. Ale nic jiného, co by mi pomohlo rozeznat krajinu kolem sebe, jsem
neviděla. Nopály a Saguara rostly všude kolem mě jako tichá hlídka.
Najednou jsem ucítila, jak se se vzduch kolem mě nabíjí energií. Někdo tu
se mnou byl. Otočila jsem se a uviděla, že mě pozoruje muž, který byl daleko
vyšší než já ve svých dvanácti letech. Jeho rysy byly nejasné; nemohla jsem je
zaostřit, ať jsem se snažila sebevíc. Viděla jsem pouze temný stít nabytý mocí.
„Eugenie…“
Udělala jsem tři kroky zpátky, ale on mým směrem stále natahoval ruku.
„Eugenie…“
Probudila jsem se z toho tranzu, který mě sem přivedl. Zoufale jsem si
uvědomila, že se odtud musím, co nejrychleji dostat. Nemohla jsem si ale
vybavit cestu, kterou jsem sem přišla. Couvla jsem ještě dál, ale on se stále
přibližoval a lákal mě k sobě. Zakopla jsem a upadla. Pořád jsem ho
viděla, snažila se vstát, ale v tu chvíli už stál nade mnou. V jeho
nejasných rysech jsem si na jeho hlavě všimla koruny, která zářila stříbrně a
fialově.
„Pojď,“ řekl a natáhl ruku, aby mi pomohl vstát. „Je čas jít.“
Byla jsem uvězněná. Uvězněná, bezmocná a bez jakékoliv možnosti úniku.
V životě jsem se necítila tak zoufale. Děsilo mě to. V tu chvíli jsem
se rozhodla, že jestli to přežiju, udělám cokoliv, abych už nikdy nebyla takhle
bezmocná. Rukou se dotkl mého ramene a já zakřičela. Když jsem tak udělala,
část mého já se natáhla mimo mé tělo a chytila se vší té moci, která byla kolem
nás –
Zamrkala jsem.
V sauně kolem mě vířila pára a já se cítila slabě. Byla jsem tam moc
dlouho, byl div, že jsem neomdlela. Postavila jsem se a musela se chytit stěny,
abych neupadla. Zavřela jsem oči. Moje srdce z té vize bilo jako splašené,
z té vize, která mě konečně utvrdila v tom, že tohle všechno je
pravda. Věděla jsem s naprostou jistotou, že ten temný muž byl král Bouře,
můj otec. Uvnitř sebe jsem to cítila. Věděla jsem to ve své duši.
Přemožená jsem se posadila. Potřebovala jsem chvilku, abych se dala do
pořádku.
A přesto čím délé jsem tam seděla, tím víc zoufale jsem se cítila. Král
Bouře byl opravdu můj otec. A co se týkalo zbytku mého života… no, to bylo
špatné. A vypadalo to, že to bude ještě horší. Každý nadržený férij mě chtěl
zbouchnout, a zbytek mě chtěl pravděpodobně zabít. Už nikdy nebudu mít klid.
Jak jsem nad tím vším přemítala, minuty ubíhaly, a já upadal do čím dál tím
větších depresí a vyčerpání. Cítila jsem se unavená do morku kostí, ale byla
jsem moc apatická na to, abych se tím teď zabývala. K čemu to bylo? Dneska
jsem se zhádala s rodiči. Zklamala jsem Jasmine Delaneyovou. Neměla jsem
se na co těšim kromě života plného bojování a utíkání. A proč bych měla dál
bojovat? Na ničem nezáleželo. Bylo to k ničemu. Měla bych prostě přejít do
Jiného světa a vzdát se. Aspoň by to zastavilo tu agonii z –
Otevřela jsem oči a prudce se narovnala. Co se to se mnou dělo? Věci stály
za prd, ale tohle… tohle bylo nepřirozené.
Rychle jsem zamrkala a snažila se soustředit, zatímco jsem zhluboka
dýchala. Tady. Tady jsem to cítila. Pevnou, neviditelnou temnotu, která se
kolem mě ovíjela. Dotýkala se mě a plazila se mi pod kůží. Chtěla mě stáhnout
na dno, vysát mi všechnu energii. Všechnu naději.
Postavila jsem se, slabost už mě dávno přešla. Vzala jsem si z věšáku
župan a oblékla si ho. Pomalu jsem otevřela dveře sauny a vystrčila hlavu ven.
Neviděla jsem nic znepokojivého, ale ten bezútěšný pocit ve mně přetrvával.
Světlo venku se zdálo tmavší než by mělo být v tuhle odpolední dobu. Pevně
jsem zavřela a otevřela oči a snažila se zbavit téhle iluze, protože tohle
iluze byla.
Vyšla jsem ze sauny a snažila se zjistit, co to zapříčinilo. Sauna byla
přímo uprostřed mého domu. Vlevo byl obývací pokoj a kuchyň, vpravo zase
koupelna a ložnice. Moje zbraně byly v ložnici, tam bych měla jít. Ale
jestli ta věc stála před domem, tak bych se k ní neměla otáčet zády. Nakonec
jsem se rozhodla pro kompromis a přimáčkla se zády ke zdi a snažila se dostat
ke svému pokoji. Nebylo to daleko, ale když jste se plazili kousek po kousku,
připadalo vám to jako míle. Pomalu jsem minula Timův pokoj a děkovala Bohu, že
není doma. O mých šamanských dobrodružstvích věděl, ale to neznamenalo, že ho
tomu musím vystavovat.
Potom následovala koupelna. Jo, jenom jedna koupelna. Ta věc s malýmy domy
se má tak, že jsou opravdu malé. Tohle místo jsem zbožňovala, ale příště budu
muset koupit dům, který bude mít tolik koupelen kolik má nájemníků. S Timem
jsme se kolikrát pěkně zhádali kvůli –
Z temné koupelny se po mně natáhla ruka, kterou jsem periferně
zaznamenala. Sklonila jsem se a přeskočila na druhou stranu chodby, když se do
ní vpotácel. Šedivec. By na mém pomyslném seznamu tří nejpravděpodobnějších
variant, které by mohly na můj dům vrhat negativní energii. Šedivci kolem sebe
vrhali auru zoufalství a krmili se na fyzické energii a pozitivních emocích.
Tenhle byl, no, samozřejmě šedivý. Kromě toho vypadal celkem jako člověk s temnýma
očima a rozcuchanými bílými vlasy. Byl dokonce i oblečený, což jsem považovala
za velké plus vzhledem k tomu, že většina jiných monster nebo férijů
ovládající živly se často objevovali jenom v bederní roušce nebo úplně
nazí, to záleželo na jejich síle. Vzhledem k tomu, co se mi všichni
chystali udělat, jsem byla celkem šťastná, že jsou všechny genitálie zakryté.
Snažila jsem se dohrabat ke svému pokoji, ale svýma dlouhýma rukama mě
popadl za vlasy. Křičela jsem, když mě táhl k sobě a přimáčkl se ke mně.
Alespoň se mě nesnažil svádět. Šedivci byli evidentně silné a tiché typy. Ale s tím,
jak zápasil s mým županem, mi bylo jasné, o co mu jde. Snažila jsem se z jeho
sevření osvobodit, ale dosáhla jsem jen toho, že se mi župan povolil ještě víc.
Zanadávala jsem, když mi došlo, že se pryč nedostanu. Rozhodla jsem se ho tedy
alespoň zpomalit. Vykopla jsem koleno a trefila ho přímo do rozkroku.
Jeho sevření povolilo, zasténal a jednou rukou si instinktivně sáhl mezi
nohy. Odtrhla jsem se od něj a dál se snažila dostat do svého pokoje. Rozhodl
se, že tu bolest bude ignorovat a skočil po mně a překřížil mi cestu těsně před
mojí ložnicí. Popadl mě za ramena a tváří přirazil ke zdi. Hrubou zeď použil
proti mně a chytil mě jen jednou rukou, zatímco druhou ze mě sundaval župan.
Cítila jsem jeho jazyk, kterým mi olízl krk, ale vůbec jsem nepřemýšlela
nad tím, jak moc nechutné to je. Byla jsem zrovna v zóně přežití. Zmítala
jsem se proti němu a doufala, že mu tak znemožním sundat si kalhoty. To, že
jsem byla takhle přitlačená ke zdi, mi dávalo mít šancí na útěk. Posouvala jsem
ruce po zdi, kdybych náhodou nahmátla něco, co by se dalo použít jako zbraň.
Cokoliv.
Moje prsty se otřely o malé ozdobné zrcadlo, které jsem zdědila po babičce.
Nebylo moc velké, ale rám byl udělaný do tvaru slunce, s ostrými kovovými
hroty. A nejen to, byly stříbrné. Popadla jsem to ze zdi svou levou rukou,
svojí horší rukou, ale rukou na které jsem nosila ametystový prsten. Ametyst
dokázal přetnout magii a kouzla a také mi pomáhal soustředit své úmysly. Nebylo
to tak dobré jako hůlka, ale muselo to stačit. Soustředila jsem se na ten kámen
a nechala do něj proudit svou vůli. Kámen znásobil moji energii a poslal jí do
stříbrného rámu. Co možná nejplynulejším pohybem, jaký jsem v té pozici
mohla svést, jsem s tím zrcadle máchla dozadu a snažila se cokoliv
zasáhnout.
Šedivec zakřičel a já cítila, jakoby se něco pálilo. Pustil mě. Neplýtvala
jsem časem a otočila jsem se. Uvědomila jsem si, že jsem do toho stříbra dala
víc energie než by mělo být možné. Šedivec měl zrcadlo zaseknuté v boku a
z toho místa se kouřilo. Nebyla to smrtelná rána, ale přesto jsem mu
způsobila hodně škody. Váhavě po tom natáhl prsty, věděl, že se zrcadla musí
dotknout, aby ho mohl vytáhnout ven. Rozběhla jsem se k ložnici.
Byl jenom o vteřinku pomalejší, ale i to mi stačilo, abych u sebe v ložnici
sebrala svoje věci. Vběhl do pokoje, ale tentokrát jsem to byla já, kdo byl
připraven zaútočit. Použila jsem stříbrné athame a na hruď mu nakreslila symbol
smrti. Vydal ze sebe mučivý křik. Železo bylo pro férije prokletí, ale z nějakého
důvodu stříbro zraňovalo všechny ostatní druhy tvorů Jiného světa. Nevěděla
jsem proč, ale nehodlala jsem to zpochybňovat. Zvlášť když se ukázalo, že je to
tak užitečné.
Zraněný nebo ne, vrazil do mě a já upadla dozadu. Přistála jsem na posteli
a hlavou se praštila o zeď. Zpomalilo mě to, ale i tak už jsem navázala spojení
s druhým světem. Natáhla jsem se, dotkla se světa smrti a poslala to
spojení skrz hůlku. Spojení dopadlo na Šedivce a vtáhlo ho dovnitř. Bojoval s tím,
snažil se zničit spojení, jakoby to snad mělo nějakou cenu. Nemělo. O chvíli
později zmizel.
V tu chvíli se kouzlo zoufalství, které viselo nad mým domem, zvedlo.
Bylo to jako vynořit se z vody. Uvolnila jsem se. Chtěla jsem si opřít
hlavu o zeď, ale došlo mi, že by to nebyl ten úplně nejlepší nápad po tom, jak
jsem se do ní praštila.
Z popředí domu jsem uslyšela praskající zvuk, jakoby někdo právě
vykopnul dveře. Vystřelila jsem s hladinou adrenalinu připravenou na druhé
kolo, když jsem poslouchala rychlé kroky, které se v chodbě ozývaly.
Zrovna když jsem sahala po zbrani, uslyšela jsem známý hlas: „Eugenie?“
Uvolnila jsem se, i když jenom trochu, a sledovala jak Kiyo vpadl do mého
pokoje.
3 comments:
Kdyby si měla chuť, tak na tomhle blogu probíhá knižní maraton, tak to pojď vyzkoušet, bude to stát za to a můžeš i něco vyhrát :)
http://books-films.blog.cz/1406/letni-knizni-maraton
Děkuji za překlad. Jen by mě zajímalo, jestli se dočkáme i ostatních kapitol..?
Moc děkuju za další skvělou kapitolu.
Okomentovat