P.S. - předem se omlouvám špatné překlady názvosloví, pokud víte, jak se do češtiny v knihách překládaly názvy jako Unseelie, the Lord Master apod., tak sem s tím. Jinak přeji příjemné počtení.
Dani 14:58, 1. listopad
Ahoj, to jsem já - Dani. Na chvilku to tu převezmu. To je zatraceně dobře, protože Mac je v pořádným průseru. Teda všichni jsme. Včera večer se všechno změnilo. Konec světa a tak. Jo, jo až tak. Dananský a lidský svět se srazil v té největší kolizi od vzniku světa a teď je tu naprostý zmatek.
Zatracený stíny lítající sem tam v opatství. Ro z toho byla na mrtvici a ječela, že nás Mac zradila. Nařídila nám, aby jsme ji dopadli. Přinést ji živou či mrtvou. Buď ji umlčet nebo se jí rovnou zbavit, řekla. Udržet ji, co nejdál od nepřítele, protože je až moc silná a mohli by ji proti nám použít jako zbraň. Je jediná, kdo může nají Sinsar Dubh. Ani náhodou nesmíme dovolit, aby padla do špatných rukou a Ro říká, že všechny ruce jsou špatné, kromě těch jejích.
Vím o Mac věci, kvůli kterým by mě zabila, kdyby věděla, že je vím. Dobře že to neví. Nikdy bych se nechtěla dostat do souboje s Mac.
Ale teď jsem tady a lovím ji.
Nevěřím, že by vypustila stíny. Ovšem všichni ostatní tomu věří. Neznají Mac tak dobře jako já. Znám ji jako vlastní sestru. Ani náhodou by nás nezradila.
Včera v pět podvečer nás bylo v opatství naživu sedmnáct set třináct. Pět set dvacet dva Vidoucích do této chvíle odešlo. Vzít si Dublin zpět. Ulovit Mac. A mezitím nakopat každý dananský zadek, který cestou potkají.
Zatím po ní není ani stopy. Ale jsme na správné stopě. Ve městě je epicentrum moci, páchne nechutně po Dananech, stejně toxické jako spálenina po jaderném výbuchu. Všechny to cítíme. Tu pachuť. Skoro vidíme ten atomový hřib visící ve vzduchu. Ani jedna s druhou nemluvíme. Nepotřebujeme. Jestli je Mac pořád v Dublinu, tak je tam, přímo před námi. Ani náhodou se žádná Vidoucí nedokáže odtrhnout od takového vlivu. Doufám, že je kosí tím svým kopím. Budeme bojovat společně zády k sobě, tak jako pár nocí zpátky.
Ale uvnitř v břiše mám takový nepříjemný pocit na zvracení...
Zatrolená práce! Není mi špatně. Nikdy mi není špatně. Nevolnost je pro slabochy a pitomce.
Mac se o sebe dokáže postarat. Je tou nejsilnější z nás.
"Až na mě," mumlám si s pyšnou chůzí a úšklebkem.
"Cože?" říká za mnou Jo.
Neobtěžuju se odpovědět. Už tak si myslí, že jsem namyšlená až až. A mám k tomu své důvody. Jo jo, až takhle dobrá jsem.
Pět set dvacet dva z nás se přibližuje. Bojujeme jako banshee a dokážeme napáchat velké škody, ale máme jen jednu zbraň - Meč světla - která dokáže zabít Danany.
"A je moje." Znovu se ušklíbnu. Nemůžu si pomoct. Ale je to zatraceně nejvíc super práce na světě být superhrdinkou. Neuvěřitelně rychlá, neuvěřitelně silná s dalšími neuvěřitelně, za které by Batman vyměnil s radostí všechny své hračky. To, co si všichni přejí, aby uměli, já umím. Za mnou Jo říká znovu: "Co?", ale já už se neusmívám. Už zase cítím to lovecké napětí a jsem vytočená. Když je vám čtrnáct - tedy skoro - tak to stojí za houby. V jednu chvíli jsem na vrcholku světa a pak zas hned naštvaná na všechny kolem sebe. Jo říká, že to jsou hormony. Taky říká, že se to zlepší. Ale jestli lepší znamená, že dospěju, tak to fakt díky, ale nechci. Klidně se budu oddávat každý den záři slávy. Ale kdo chce zestárnout a mít vrásky?
Kdyby Unseelie nestrhli včera v noci elektrické sítě a neproměnili celé město v Temnou zónu, šla bych po Mac dřív, ale Kat nás donutila schovávat se jako sraby až do úsvitu. Nemáme dost baterek, řekla.
Bla, bla, mám super rychlost, odpověděla jsem jí na to.
Bezva, řekla, takže se máme dívat jak si to super rychle meteš skrz Stín a umíráš? To je chytrý, Dani. Fakt chytrý.
Vytočila mě, ale měla pravdu. Když se hýbu takhle rychle, tak je těžké sledovat, co se na mě žene. Beze světel se nikdo nebude dohadovat o tom, že Stín vlastní celou noc ve chvíli, kdy padne tma.
Kdo z tebe udělal velitelku? Zeptala jsem se, ale byla to spíš rétorická otázka a obě jsme to věděly, a tak odešla pryč. Ro jí pasovala do role velitelky. Ro z ní vždycky dělá velitelku, i když já jsem lepší, rychlejší, chytřejší. Kat je poslušná, svědomitá, obezřetná. Uduste mě, fakt.
Nabouraná a ohořelá auta jsou všude, kam se podívám. Myslela jsem, že tu bude víc těl. Stíny nežerou mrtvé maso. Ale ostatní Unseelie evidentně ano. Město je až strašidelně tiché.
"Zpomal, Dani!" křičí za mnou Kat. "Zase zrychluješ. Víš, že ti nestačíme!"
"Promiň," mumlám a zpomaluju. S tím, co před sebou cítím, a s tím pitomým pocitem v žaludku...
"Není mi špatně." Nad tou lží zatínám zuby. Koho se do háje snažím obelhat? Je mi zle, zle, zle. Moje dlaně a podpaždí se potí hrůzou. Ruku, kterou držím meč, otírám do kalhot. Moje tělo to ví dřív, než to dojde mozku. Vždycky to tak bylo, i když jsem byla malá. Máma z toho šílela. Díky tomu bojuju tak dobře. Vím, že to, co přede mnou leží, uvidím vždy uprostřed noci vpálené pod oční víčka.
Ať už se blížíme k čemukoli, k tomu, co vypouští do nebes ten spad, má víc dananské moci, než cokoli, co jsem kdy cítila. Všechno v jednom, na jednom místě. Takhle to funguje, ostatní Vidoucí se blíží za mnou a mezitím bojují nalevo a napravo, zatímco já dělám to, co umím nejlíp, už od doby, co se mě Ro ujala, když mámu zavraždili.
Zabíjím.
***
Rozprostíráme se jako síť. Pět set silných. Kryjeme se, Vidoucí vedle Vidoucí, kolem epicentra a společně se blížíme. Nic se skrz nás nedostane, ledaže by to letělo. Nebo se to skrz nás proselo.
A zatraceně! Prosívání. Někteří Danani umí cestovat z místa na místo během mrknutí oka - jen o kousíček rychlejší než já, ale pracuju na tom. Mám teorii, kterou testuju. Ale ještě jsem úplně nevychytala všechny mouchy. A tyhle mouchy zabíjí.
"Zastav," sykám na Kat. "Řekni jim, ať zastaví!"
Hodí po mně ostrým pohledem, ale křikne rázný povel, který se nese celou linií. Jsme dobře vytrénované. Společně se pohneme a já jí řeknu o své obavě: Mack je někde tam, v pořádným maléru a jestli ti, co vysílají všechnu tu moc, jsou prosévači - bude pryč ve chvíli, kdy nás uvidí.
Což znamená, že musím jít sama. Jsem jediná, kdo je může nenápadně a bleskově napadnout.
"Ani náhodou," říká Kat.
"Nemáme na výběr a ty to víš."
Podíváme se na sebe. Na tváři se jí objeví ten výraz, který mají často dospělí a dotkne se mých vlasů. Trhnu sebou. Nemám ráda, když na mě někdo sahá. Dospělí mě fakt děsí.
"Dani." Říká těžce.
Ten tón znám stejně jako svoje boty a vím, co bude následovat: lekce o tom, co se sluší a patří. Obracím oči v sloup. "Nech si to pro někoho, koho to zajímá. Novinka: já to nejsem. Půjdu tam" - trhnu hlavou k nejbližší budově- "abych zjistila, jak se věci mají. Pak půjdu dovnitř. Jen. Až. Se vrátím." Odsekávám každé slovo. "Můžete jít dovnitř."
Díváme se na sebe. Vím, co si myslí. Nééé, čtení myšlenek není zrovna moje specialita. To jen dospěli všechno projektují. Někdo mě zabijte dřív, než se začnu otráveně šklebit. Kat si myslí, že když mi to zatrhne a přijde o Mac, tak že ji Ro ukřižuje. Ale jestli mě nechá a něco se zvrtne, tak to může svalit na tvrdohlavou a neovládatelnou Dani. Často na sebe beru vinu. Je mi to jedno. Dělám, co je potřeba udělat.
"Půjdu tam já," říká.
"Musím se na to podívat sama nebo bych mohla popadnout špatnou věc. To chceš, abych se vrátila s nějakou zasr-eh, zatracenou malou vílou v ruce?"
Strašně mi nadávají, když kleju. Jako kdybych byla dítě. Jako kdybych neprolila víc krve, než kdy v životě viděli. Na zabíjení v pohodě, ale na klení jsem moc mladí. Nutí mě skákat, jak si písknou. Jakou má tohle logiku? Pokrytectví mě vytáčí nejvíc ze všeho.
Zatváří se tvrdohlavě.
Tlačím na ni. "Já vím, že Mac tam je z nějakého důvodu a nemůže se dostat ven. Je v obrovským průseru." Je obklíčená? Těžce zraněná? Přišla o své kopí? To jsem nevěděla. Jen to, že je totálně velkém maléru.
"Rowana řekla živou nebo mrtvou," říká Kat strnule. Zapomněla dodat, že to vypadá, že bude brzo mrtvá a naše problémy se brzy vyřeší samy.
"Chceme tu Knihu, pamatuješ?" zkouším s ní smlouvat. Někdy mi přijde, že jsem v celém opatství jediná, kdo má rozum.
"Najdeme ji i bez ní. Zradila nás."
Zatracený rozum. Vytáčí mě, když lidi dělají urychlené závěry, pro které nemají absolutně žádný důkaz.
"To nevíš, tak to přestaň opakovat," zavrčím na ni. Někdo chytá Kat za límec a zvedá ji, až stojí na zemi jen konečky prstů. Jsem to já. Nevím, kdo je víc překvapený, jestli ona nebo já. Pouštím ji zpátky na zem a dívám se pryč. Nikdy jsem nic takového neudělala. Ale Mac tam někde je a já ji musím dostat ven a Kat jen mě těma svýma kecama jen zdržuje.
Její ústa mají kolem sebe tenké bílé linky a v očích má výraz, který u ní vidím často. Takový kvůli kterému se cítím naštvaná a sama.
Bojí se mě.
Mac se mě nebojí. Další důvod proč jsme jako sestry.
Bez dalšího slova dávám svým nohám křídla, pro které žijí, a mizí do té budovy.
***
Zírám ze střechy.
Zatínají se mi pěsti. Nehty si stříhám hodně nakrátko, ale přesto mi z dlaní teče krev.
Dva Danani táhnou Mack po schodech kostela. Je nahá. Pohazují ji jako pytel odpadků doprostřed ulice. Třetí Danan vychází z kostela a přidává se k nim, a tak tam stojí nad ní, nadřazeně, otáčejí hlavy a pozorují ulici.
Ve vlnách z nich vyzařuje syrový sex, ale není to jako s V'lanem, kterému jednoho dne dám svoje panenství.
Jsem posedlá sexem jako nikdo, ale tyhle... věci... dole... tyhle neuvěřitelné - zatracená práce, bolí se na ně dívat, po tvářích mi stéká něco vlhkého, to se mi vaří oči v důlkách? - krásné věci děsí dokonce i mě a mě jen tak něco nevyděsí. Nehýbou se tak, jak by měli. Bouře barev se jim honí pod kůží. Kolem krku mají černé obojky. A v očích prázdno. Prázdno. Oči plné čistého zapomnění. Moc. Sex. Smrt. Páchnou tím. Jsou Unseelie. Sama moje krev to ví. Mám sto chutí padnout na kolena a začít je uctívat, a to Dani Mega O'Malley neuctívá nikoho, jen sebe sama.
Otřu si tvář. Na prstech mám krev. Krvácím z očí. Děsivé. A tak trochu cool. Upíři se nemůžou s Danany rovnat.
Zavírám oči, a když je znovu otevřu, nepodívám se přímo na ty věci, které stráží Mac. Místo toho se zeširoka rozhlédnu po celém výjevu před sebou. Vnímám každého Danana, požární hydrant, auto, výmol, pouliční lampu i odpadky. Mapuju předměty a prázdná místa a uzamykám to pevně ve své mysli, kalkuluju se sebemenším problémem, který při pohybu může nastat a přikládám to k mapě ve své hlavě.
Přimhouřím oči. Na ulici se pohybuje stín tak rychle, že jsem ho skoro přehlédla. Ti Danani nevypadají, že by si ho všimli. Dívám se. Nereagují na něj. Žádná hlava se po něm neotáčí. Nemůžu se na něj zaměřit. Nedokážu určit jeho tvar. Pohybuje se tak jako já... skoro. Co to do háje je? Není to Stín. Není to Danan. Je to změť stínů a teď visí nad Mac. Teď je pryč. Dobrá zpráva je, že ho Danani nevidí, takže by si neměli všimnout mě až se tam vrhnu Mac ukrást. Špatná zpráva je, ať už je to cokoli, co když mě to uvidí? Co když se srazíme? Co je to? Nesnáším neznámé. Neznámé vás může zabít.
Zachytím odlesk Macina kopí v rukou muže oděného do červeného hábu. Nese ho v ruce natažené, co nejdále od těla. Jen Seelie nebo lidé se mohou dotknout seeliejských relikvií. On je buď jedno nebo druhé. Lord velitel?
Mají Mac. Mají kopí. Nevím, jestli bych dokázala popadnout oboje, takže se o to ani nepokusím. Zkusila bych to, kdyby nešlo o Mac. Všude má krev. Je to moje hrdinka. Nenávidím je! Danani mi vzali mámu a teď mi vzali i Mac. Znovu si obnovím obrázek té scény, než si dovolím popustit uzdu a nechám to staré Vidoucí místo v mé mysli, aby mě pohltilo.
Ve vteřině jsem klidná a perfektní a odstřižená ode všeho. Jsem to nejlepší. Je to ten nejomamnější pocit na světě!
Skáču z jednoho místa na druhé, žádné mezipřistání.
Jsem na střeše budovy.
Jsem na ulici.
Jsem mezi strážci. Chtíč - chcipotřebujusexumřít - mě pohlcuje, ale hýbu se moc rychle a oni se nemohou dotknout toho, co nevidí. A mě nevidí, takže jediné, co musím udělat je nepoddat se tomu, nenávidím, nenávidím, nenávidím, tvořím si z nenávisti brnění. Mám v sobě tolik nenávisti, že bych dokázala udělat Kevlar pro celou irskou gardu.
Popadnu Mac.
Mizím pryč.
Mám srdce až v krku! Ta věc ze stínu mi blokuje cestu! Co je to?
Dostala jsem se za to.
Slyším za sebou Danany křičet.
Pak ječím na Kat a zbytek Vidoucích, aby tam koukaly mazat, popadli kopí a zabily ty parchanty.
Mac mám v náručí a přenáším se, jak nejrychleji to jde, směrem k opatství.
Vím o Mac věci, kvůli kterým by mě zabila, kdyby věděla, že je vím. Dobře že to neví. Nikdy bych se nechtěla dostat do souboje s Mac.
Ale teď jsem tady a lovím ji.
Nevěřím, že by vypustila stíny. Ovšem všichni ostatní tomu věří. Neznají Mac tak dobře jako já. Znám ji jako vlastní sestru. Ani náhodou by nás nezradila.
Včera v pět podvečer nás bylo v opatství naživu sedmnáct set třináct. Pět set dvacet dva Vidoucích do této chvíle odešlo. Vzít si Dublin zpět. Ulovit Mac. A mezitím nakopat každý dananský zadek, který cestou potkají.
Zatím po ní není ani stopy. Ale jsme na správné stopě. Ve městě je epicentrum moci, páchne nechutně po Dananech, stejně toxické jako spálenina po jaderném výbuchu. Všechny to cítíme. Tu pachuť. Skoro vidíme ten atomový hřib visící ve vzduchu. Ani jedna s druhou nemluvíme. Nepotřebujeme. Jestli je Mac pořád v Dublinu, tak je tam, přímo před námi. Ani náhodou se žádná Vidoucí nedokáže odtrhnout od takového vlivu. Doufám, že je kosí tím svým kopím. Budeme bojovat společně zády k sobě, tak jako pár nocí zpátky.
Ale uvnitř v břiše mám takový nepříjemný pocit na zvracení...
Zatrolená práce! Není mi špatně. Nikdy mi není špatně. Nevolnost je pro slabochy a pitomce.
Mac se o sebe dokáže postarat. Je tou nejsilnější z nás.
"Až na mě," mumlám si s pyšnou chůzí a úšklebkem.
"Cože?" říká za mnou Jo.
Neobtěžuju se odpovědět. Už tak si myslí, že jsem namyšlená až až. A mám k tomu své důvody. Jo jo, až takhle dobrá jsem.
Pět set dvacet dva z nás se přibližuje. Bojujeme jako banshee a dokážeme napáchat velké škody, ale máme jen jednu zbraň - Meč světla - která dokáže zabít Danany.
"A je moje." Znovu se ušklíbnu. Nemůžu si pomoct. Ale je to zatraceně nejvíc super práce na světě být superhrdinkou. Neuvěřitelně rychlá, neuvěřitelně silná s dalšími neuvěřitelně, za které by Batman vyměnil s radostí všechny své hračky. To, co si všichni přejí, aby uměli, já umím. Za mnou Jo říká znovu: "Co?", ale já už se neusmívám. Už zase cítím to lovecké napětí a jsem vytočená. Když je vám čtrnáct - tedy skoro - tak to stojí za houby. V jednu chvíli jsem na vrcholku světa a pak zas hned naštvaná na všechny kolem sebe. Jo říká, že to jsou hormony. Taky říká, že se to zlepší. Ale jestli lepší znamená, že dospěju, tak to fakt díky, ale nechci. Klidně se budu oddávat každý den záři slávy. Ale kdo chce zestárnout a mít vrásky?
Kdyby Unseelie nestrhli včera v noci elektrické sítě a neproměnili celé město v Temnou zónu, šla bych po Mac dřív, ale Kat nás donutila schovávat se jako sraby až do úsvitu. Nemáme dost baterek, řekla.
Bla, bla, mám super rychlost, odpověděla jsem jí na to.
Bezva, řekla, takže se máme dívat jak si to super rychle meteš skrz Stín a umíráš? To je chytrý, Dani. Fakt chytrý.
Vytočila mě, ale měla pravdu. Když se hýbu takhle rychle, tak je těžké sledovat, co se na mě žene. Beze světel se nikdo nebude dohadovat o tom, že Stín vlastní celou noc ve chvíli, kdy padne tma.
Kdo z tebe udělal velitelku? Zeptala jsem se, ale byla to spíš rétorická otázka a obě jsme to věděly, a tak odešla pryč. Ro jí pasovala do role velitelky. Ro z ní vždycky dělá velitelku, i když já jsem lepší, rychlejší, chytřejší. Kat je poslušná, svědomitá, obezřetná. Uduste mě, fakt.
Nabouraná a ohořelá auta jsou všude, kam se podívám. Myslela jsem, že tu bude víc těl. Stíny nežerou mrtvé maso. Ale ostatní Unseelie evidentně ano. Město je až strašidelně tiché.
"Zpomal, Dani!" křičí za mnou Kat. "Zase zrychluješ. Víš, že ti nestačíme!"
"Promiň," mumlám a zpomaluju. S tím, co před sebou cítím, a s tím pitomým pocitem v žaludku...
"Není mi špatně." Nad tou lží zatínám zuby. Koho se do háje snažím obelhat? Je mi zle, zle, zle. Moje dlaně a podpaždí se potí hrůzou. Ruku, kterou držím meč, otírám do kalhot. Moje tělo to ví dřív, než to dojde mozku. Vždycky to tak bylo, i když jsem byla malá. Máma z toho šílela. Díky tomu bojuju tak dobře. Vím, že to, co přede mnou leží, uvidím vždy uprostřed noci vpálené pod oční víčka.
Ať už se blížíme k čemukoli, k tomu, co vypouští do nebes ten spad, má víc dananské moci, než cokoli, co jsem kdy cítila. Všechno v jednom, na jednom místě. Takhle to funguje, ostatní Vidoucí se blíží za mnou a mezitím bojují nalevo a napravo, zatímco já dělám to, co umím nejlíp, už od doby, co se mě Ro ujala, když mámu zavraždili.
Zabíjím.
***
Rozprostíráme se jako síť. Pět set silných. Kryjeme se, Vidoucí vedle Vidoucí, kolem epicentra a společně se blížíme. Nic se skrz nás nedostane, ledaže by to letělo. Nebo se to skrz nás proselo.
A zatraceně! Prosívání. Někteří Danani umí cestovat z místa na místo během mrknutí oka - jen o kousíček rychlejší než já, ale pracuju na tom. Mám teorii, kterou testuju. Ale ještě jsem úplně nevychytala všechny mouchy. A tyhle mouchy zabíjí.
"Zastav," sykám na Kat. "Řekni jim, ať zastaví!"
Hodí po mně ostrým pohledem, ale křikne rázný povel, který se nese celou linií. Jsme dobře vytrénované. Společně se pohneme a já jí řeknu o své obavě: Mack je někde tam, v pořádným maléru a jestli ti, co vysílají všechnu tu moc, jsou prosévači - bude pryč ve chvíli, kdy nás uvidí.
Což znamená, že musím jít sama. Jsem jediná, kdo je může nenápadně a bleskově napadnout.
"Ani náhodou," říká Kat.
"Nemáme na výběr a ty to víš."
Podíváme se na sebe. Na tváři se jí objeví ten výraz, který mají často dospělí a dotkne se mých vlasů. Trhnu sebou. Nemám ráda, když na mě někdo sahá. Dospělí mě fakt děsí.
"Dani." Říká těžce.
Ten tón znám stejně jako svoje boty a vím, co bude následovat: lekce o tom, co se sluší a patří. Obracím oči v sloup. "Nech si to pro někoho, koho to zajímá. Novinka: já to nejsem. Půjdu tam" - trhnu hlavou k nejbližší budově- "abych zjistila, jak se věci mají. Pak půjdu dovnitř. Jen. Až. Se vrátím." Odsekávám každé slovo. "Můžete jít dovnitř."
Díváme se na sebe. Vím, co si myslí. Nééé, čtení myšlenek není zrovna moje specialita. To jen dospěli všechno projektují. Někdo mě zabijte dřív, než se začnu otráveně šklebit. Kat si myslí, že když mi to zatrhne a přijde o Mac, tak že ji Ro ukřižuje. Ale jestli mě nechá a něco se zvrtne, tak to může svalit na tvrdohlavou a neovládatelnou Dani. Často na sebe beru vinu. Je mi to jedno. Dělám, co je potřeba udělat.
"Půjdu tam já," říká.
"Musím se na to podívat sama nebo bych mohla popadnout špatnou věc. To chceš, abych se vrátila s nějakou zasr-eh, zatracenou malou vílou v ruce?"
Strašně mi nadávají, když kleju. Jako kdybych byla dítě. Jako kdybych neprolila víc krve, než kdy v životě viděli. Na zabíjení v pohodě, ale na klení jsem moc mladí. Nutí mě skákat, jak si písknou. Jakou má tohle logiku? Pokrytectví mě vytáčí nejvíc ze všeho.
Zatváří se tvrdohlavě.
Tlačím na ni. "Já vím, že Mac tam je z nějakého důvodu a nemůže se dostat ven. Je v obrovským průseru." Je obklíčená? Těžce zraněná? Přišla o své kopí? To jsem nevěděla. Jen to, že je totálně velkém maléru.
"Rowana řekla živou nebo mrtvou," říká Kat strnule. Zapomněla dodat, že to vypadá, že bude brzo mrtvá a naše problémy se brzy vyřeší samy.
"Chceme tu Knihu, pamatuješ?" zkouším s ní smlouvat. Někdy mi přijde, že jsem v celém opatství jediná, kdo má rozum.
"Najdeme ji i bez ní. Zradila nás."
Zatracený rozum. Vytáčí mě, když lidi dělají urychlené závěry, pro které nemají absolutně žádný důkaz.
"To nevíš, tak to přestaň opakovat," zavrčím na ni. Někdo chytá Kat za límec a zvedá ji, až stojí na zemi jen konečky prstů. Jsem to já. Nevím, kdo je víc překvapený, jestli ona nebo já. Pouštím ji zpátky na zem a dívám se pryč. Nikdy jsem nic takového neudělala. Ale Mac tam někde je a já ji musím dostat ven a Kat jen mě těma svýma kecama jen zdržuje.
Její ústa mají kolem sebe tenké bílé linky a v očích má výraz, který u ní vidím často. Takový kvůli kterému se cítím naštvaná a sama.
Bojí se mě.
Mac se mě nebojí. Další důvod proč jsme jako sestry.
Bez dalšího slova dávám svým nohám křídla, pro které žijí, a mizí do té budovy.
***
Zírám ze střechy.
Zatínají se mi pěsti. Nehty si stříhám hodně nakrátko, ale přesto mi z dlaní teče krev.
Dva Danani táhnou Mack po schodech kostela. Je nahá. Pohazují ji jako pytel odpadků doprostřed ulice. Třetí Danan vychází z kostela a přidává se k nim, a tak tam stojí nad ní, nadřazeně, otáčejí hlavy a pozorují ulici.
Ve vlnách z nich vyzařuje syrový sex, ale není to jako s V'lanem, kterému jednoho dne dám svoje panenství.
Jsem posedlá sexem jako nikdo, ale tyhle... věci... dole... tyhle neuvěřitelné - zatracená práce, bolí se na ně dívat, po tvářích mi stéká něco vlhkého, to se mi vaří oči v důlkách? - krásné věci děsí dokonce i mě a mě jen tak něco nevyděsí. Nehýbou se tak, jak by měli. Bouře barev se jim honí pod kůží. Kolem krku mají černé obojky. A v očích prázdno. Prázdno. Oči plné čistého zapomnění. Moc. Sex. Smrt. Páchnou tím. Jsou Unseelie. Sama moje krev to ví. Mám sto chutí padnout na kolena a začít je uctívat, a to Dani Mega O'Malley neuctívá nikoho, jen sebe sama.
Otřu si tvář. Na prstech mám krev. Krvácím z očí. Děsivé. A tak trochu cool. Upíři se nemůžou s Danany rovnat.
Zavírám oči, a když je znovu otevřu, nepodívám se přímo na ty věci, které stráží Mac. Místo toho se zeširoka rozhlédnu po celém výjevu před sebou. Vnímám každého Danana, požární hydrant, auto, výmol, pouliční lampu i odpadky. Mapuju předměty a prázdná místa a uzamykám to pevně ve své mysli, kalkuluju se sebemenším problémem, který při pohybu může nastat a přikládám to k mapě ve své hlavě.
Přimhouřím oči. Na ulici se pohybuje stín tak rychle, že jsem ho skoro přehlédla. Ti Danani nevypadají, že by si ho všimli. Dívám se. Nereagují na něj. Žádná hlava se po něm neotáčí. Nemůžu se na něj zaměřit. Nedokážu určit jeho tvar. Pohybuje se tak jako já... skoro. Co to do háje je? Není to Stín. Není to Danan. Je to změť stínů a teď visí nad Mac. Teď je pryč. Dobrá zpráva je, že ho Danani nevidí, takže by si neměli všimnout mě až se tam vrhnu Mac ukrást. Špatná zpráva je, ať už je to cokoli, co když mě to uvidí? Co když se srazíme? Co je to? Nesnáším neznámé. Neznámé vás může zabít.
Zachytím odlesk Macina kopí v rukou muže oděného do červeného hábu. Nese ho v ruce natažené, co nejdále od těla. Jen Seelie nebo lidé se mohou dotknout seeliejských relikvií. On je buď jedno nebo druhé. Lord velitel?
Mají Mac. Mají kopí. Nevím, jestli bych dokázala popadnout oboje, takže se o to ani nepokusím. Zkusila bych to, kdyby nešlo o Mac. Všude má krev. Je to moje hrdinka. Nenávidím je! Danani mi vzali mámu a teď mi vzali i Mac. Znovu si obnovím obrázek té scény, než si dovolím popustit uzdu a nechám to staré Vidoucí místo v mé mysli, aby mě pohltilo.
Ve vteřině jsem klidná a perfektní a odstřižená ode všeho. Jsem to nejlepší. Je to ten nejomamnější pocit na světě!
Skáču z jednoho místa na druhé, žádné mezipřistání.
Jsem na střeše budovy.
Jsem na ulici.
Jsem mezi strážci. Chtíč - chcipotřebujusexumřít - mě pohlcuje, ale hýbu se moc rychle a oni se nemohou dotknout toho, co nevidí. A mě nevidí, takže jediné, co musím udělat je nepoddat se tomu, nenávidím, nenávidím, nenávidím, tvořím si z nenávisti brnění. Mám v sobě tolik nenávisti, že bych dokázala udělat Kevlar pro celou irskou gardu.
Popadnu Mac.
Mizím pryč.
Mám srdce až v krku! Ta věc ze stínu mi blokuje cestu! Co je to?
Dostala jsem se za to.
Slyším za sebou Danany křičet.
Pak ječím na Kat a zbytek Vidoucích, aby tam koukaly mazat, popadli kopí a zabily ty parchanty.
Mac mám v náručí a přenáším se, jak nejrychleji to jde, směrem k opatství.
7 comments:
Ahoj, s kamarátom sme sa rozhodli, že sa pustíme do The Fever series ale sklamalo nás, že sú preložené len 3 prvé knižky. Obdivujem ťa za to, že si sa pustila do prekladu a uverejňuješ ho takto na blogu a preto by som ti rada ponúkla, že by sme ti s prekladom pomohli. Prve tri knihy si prečítame aby sme sa dostali do mien a fráz a potom by sme sa mohli skontaktovať a naviazať na teba poprípade to nejak poskladať ;-) Ak by si mala záujem ozvi sa mi prosím na natonovanatali@gmail.com
Díky, díky, díky, email jsem už poslala :-)
Ahoj,
dnes, 13.10.19, jsem teprve zjistila, že jsi přeložila knihy K.M.Moning a moc ti za ně děkuji. Pro mě to byla úplná bezmoc, nevědět jak to dopadne. Ještě jednou děkuji Terka
Ahoj teď jsem zjistila že si přeložila zbytek série a je to naprosto úžasné alespoň budu vědět jak to dopadne. Jsi naprosto super. Nesnáším když začnou vydávat knižní sérii a v půlce se na to vykaslou
Děkuju za překlad :-)
Děkuji za překlad :-)
Ahoj prosím ťa, môžeš ma prosím kontaktovať na mail magdalena.sopcakova@gmail.com
Ďakujem krásne 🥰
Okomentovat