Karen Marie Moning: Dreamfever (Fever 4) - 5. kapitola

Další kapitola za dva dny. Omluvte prosím chyby a překlepy a užijte si to :-)




Zase tancujeme na písničku Tubthumping. Nutí mě tancovat po celém pokoji a křičet: I get knocked down but I get up again. You're never gonna keep me down.

Tancuje se mnou a navzájem na sebe křičíme slova té písničky. Vidět tohohle muže, velkého, sexuplného, mocného muže - a něco ve mně tuší, že je i nebezpečný a nepředvídatelný - vidět ho, jak tancuje nahý a křičí, že ho dole nic neudrží, mě dostává do kolen. Připadá mi, jako bych viděla něco zakázaného. Vím, bez toho abych věděla jak to vím, že okolností, které by ho donutily chovat se takhle, je naprosté minimum. Najednou se směju a nemůžu přestat. Směju se tak, až nemohu dýchat.

"Bože, Barronsi," vydechnu. "Nikdy by mě nenapadlo, že umíš tancovat. Nebo, že se vůbec umíš bavit."

Ztuhne. "Slečno Laneová?" řekne pomalu.

"Cože? Kdo je to?"

Zadívá se na mě tvrdým pohledem. "Kdo jsem?"

Dívám se něj. V tomhle momentě je cítit nebezpečí. Nelíbí se mi to. Chci zase tancovat na Tubthumping, a také mu to říkám, ale on tu hudbu vypíná.

"Co se stalo o Halloweenu, slečno Laneová?" Tu otázku na mě vypálí a já mám takový zvláštní pocit, že se na to samé ptá pořád dokola už hodně dlouhou dobu, ale já tu otázku vždycky vytěsnila. Odmítám jí slyšet. A je tu spousta dalších věcí, na které se ptá, a já je odmítám slyšet.

Proč mě nazývá tím jménem? Já nejsem ona. Zopakuje tu otázku. Halloween. Z toho slova mi běhá mráz po zádech. Něco temného se mi snaží vyvstat na mysli, dostat se na povrch, ale já jsem klidná a stále jen sex, sex, sex a najednou už se nesměji, protože se třesu po celém těle a kosti mi tak změknou, že padám na kolena.

Popadnu svou hlavu rukama a kroutím s ní ze strany na stranu.

Ne, ne ne. Nechci to vědět!

Najednou mě začnou bombardovat výjevy: Křičící dav, který se vymyká kontrole. Temné ulice lesknoucí se v dešti. Červené Ferrari. Rozbíjející se sklo. Hořící ohně. Lidé hnáni do pekla.

Místo plné knih a světla, které připadá nepříteli. Záleželo mi na něm, na tom místě. Tolik jsem toho ztratila, ale alespoň jsem měla to místo.

Strašlivé jídlo. Zbraň, kterou potřebuji a zároveň se jí i bojím. Bouřící se lidé. Kteří po sobě navzájem šlapou. Hořící město. Zvonice. Přístěnek. Tma a strach. A nakonec úsvit.

Šplouchání posvěcené vody, která syčí na oceli.

Kostel.

Uzavírám se. Kolem srdce a mysli mi rychle vyvstávají zdi. Tam nepůjdu. V mé existenci nikdy nebyl/není/nebude žádný kostel.

Vzhlédnu k němu.

Znám ho. Nevěřím mu. Nebo to jsem já sama, komu nevěřím?

"Jsi můj milenec," odpovídám.

Povzdechne si a promne si tvář. "Mac, z tohohle pokoje musíme odejít. Venku je to zlé. Už jsou to měsíce. Potřebuji tě zpátky."

"Jsem přímo tady."

"Co se stalo-" na chvíli se odmlčí, prudce se nadechne a protáhne svaly ve své čelisti. "-v kostele?"

Vypadá to, že nechce slyšet o tom, co se v kostele stalo o nic víc, než na to chci myslet já. Když se na tom shodneme, tak pro na mě tak tlačí?

"To slovo neznám," odpovídám chladně.

"Kostel, Mac. Princové Bojovníků tmy. Vzpomínáš si?"

"Tahle slova neznám."

"Znásilnili tě."

"To slovo neznám!" Ruce mám zaťaté v pěsti. Nehty se mi zarývají do kůže.

"Sebrali ti svobodnou vůli. Sebrali ti tvou moc. Donutili tě cítit se bezmocně. Ztraceně. Osaměle. Mrtvě."

"Měl jsi tam být!" zavrčím, ale nemám tušení proč. Nikdy jsem v žádném kostele nebyla. Prudce se třesu. Přijde mi, jako bych měla vybuchnout.

Padne přede mě na kolena a chytí mě za ramena. "Já to vím!" oplácí mi stejným tónem. "Kolikrát si do háje myslíš, že jsem znovu a znovu prožíval tu noc?"

Biji do něj pěstmi, tvrdě. Buším do něj znovu a znovu. "Tak proč jsi tam nebyl?" křičím.

Nijak se mým úderům nebrání. "To je komplikované."

"Komplikované je jen další výraz pro 'podělal jsem to a teď se vymlouvám'!" ječím.

"Dobře. Podělal jsem to!" křičí na mě. "Ale zůstal jsem trčet ve Skotsku jen proto, že jsi mi řekla, abych pomohl těm zatraceným MacKeltarům!"

"Zase si hledáš výmluvy!" dívám se na něj rozzuřená, zrazená a vůbec netuším proč.

"Jak jsem to měl tušit? Přijdu ti vševědoucí?"

"Ano!"

"Tak to ale nejsem! Měla jsi být v opatství. Nebo zpátky v Ashfordu. Zkoušel jsem tě poslat domů. Zkoušel jsem tě přesvědčit, abys odjela do Skotska. Nikdy neuděláš to, co ti řeknu. Kde byl do hajzlu ten tvůj zatracený malý dananský princ? Proč tě nezachránil on?"

"Tahle slova neznám - dananský, princ." Pálí mě na jazyku. Nenávidím je.

"Ale znáš! V'lane. Pamatuješ si na V'lanea? Byl v tom kostele? Tak byl?" Zatřese se mnou. "Odpověz mi!"

Když nic neříkám, zopakuje to v tom svém zvláštním několikavrstvém tónu, který občas používá. "Byl tam V'lane, když tě znásilnili?"

V'lane mě také zklamal. Potřebovala jsem ho a on nepřišel. Zatřesu hlavou.

Trochu povolí své sevření na mých ramenech. "Dokážeš to, Mac. Jsem tady. Už jsi v bezpečí. Můžeš si vzpomenout. Už ti znovu neublíží."

Ale ano, ublíží. Nevzpomenu si a nikdy tenhle pokoj neopustím.

Tady jsou věci, které ta monstra drží ode mě.

Potřebuji je. Teď hned.

Jeho tělo. Jeho touhu. Všechno vymaže.

Povalím ho na podlahu, zoufale ho potřebuji. Odpovídá brutálně. Jeden kolem druhého vybuchneme, rveme si navzájem vlasy, líbáme se a drtíme těla k sobě. Kutálíme se přes podlahu. Chci být nahoře, ale obrátí mě a roztáhne před sebou. Líže a chutná, dokud nevyvrcholím znovu a znovu, pak mě nese do postele a přikrývá svým tělem. Když se do mě zasune, tak se ve svém vzteku dostávám zpátky na to magické místo ve své hlavě, protože už mám po krk toho, co se ve mně snaží vzbudit. Teď je řada na mně, abych vzbudila pro změnu něco v něm - jsme v jeho těle, oba dva, a zabíjíme se zuřivostí a náš penis je přitom tvrdý. Nikdy předtím mi zabíjení nedělalo tak dobře. Nebylo to úplně špatné, ale teď je to povznášející. Teď je to moc, chtíč, je to jako být naživu. Děti jsou mrtvé, ženy studené, ten muž umírá. Kosti praskají, krev stříká-

Ví, že tam jsem. Odstrčí mě pryč takovou silou, že tím vymizí i mé magické místo. Jeho síla mě udivuje. Vzrušuje mě.

Náš sex je primitivní.

Vyčerpává mě. Usínám. Už nevím, kdo jsem.

Myslela jsem, že jsem zvíře.

Teď už si tím nejsem tak jistá.

***

Těžko se mi popisuje, co mi zpátky vrátilo mou mysl v oslňujícím záblesku.

Dospěla jsem k názoru, že lidská podstata je to nejcennější. Stejně jako tělo, je pro ni těžké se uzdravit. Stejně jako buňky bojují s nemocí a porážejí chorobu, tak i podstata je tak nezdolná. Ví, když jí něco ublíží a ví, kdy je to poškození tak velké, že se nedá unést. A když je zranění tak rozsáhlé, tak lidská podstata vytvoří zámotek, stejně jako si tělo formuje cysty kolem infekce do chvíle, kdy si s ní umí poradit. Pro někoho tahle chvíle nikdy nenastane. Někteří zůstanou zlomení, zničení navždy. Vidíte je na ulicích, jak tlačí vozíky. Vidíte je v tvářích štamgastů v baru.

Mým zámotkem byl ten pokoj.

Poté co Barrons odešel - později jsem si uvědomila, že to dělal často, když jsem usnula - jsem snila.

Někteří říkají, že snění je místo, kam se transportujeme. Sami o tom nevíme, protože to není fyzická říše, kterou bychom poznali. Existuje v jiné dimenzi, kterou lidstvo ještě neobjevilo a v kterou nevěří.

V té říši jsem si vysnila zpět svůj život.

Alina a já si hrajeme, smějeme se, běžíme ruku v ruce a lovíme motýli do sítí, ale žádné nechytíme, protože kdo by chtěl uvěznit motýla v síti? Moc křehcí, moc jemní. Nechceme jim zlomit křídla. Stejně jako sestrám a lásce. S křehkými věcmi musíte být opatrní. Usnula jsem na vavřínech. Nebyla jsem ostražitá. Neslyšela jsem v jejím hlase ten podtón. Ve svém růžovém světě jsem byla líná a nevědomá. Mobil upuštěný do bazénu. Na povrchu se tvořila širá kola. Vše se navždy změnilo.

Jsem zármutek.

Sním o svých rodičích, ale ti nejsou. Alina a já jsme se narodili jiným, ale ty jsme nikdy nepoznaly a mě poprvé napadá, jestli mi vzpomínky na ně někdo nevzal.

Cítím se zrazená.

Sním o Dublinu a prvním Dananovi, kterého jsem viděla a o té odporné staré ženě, o Roweně, která mi řekla, abych táhla umřít někam jinam, když nedokážu ochránit vlastní krev a pak mě opustila, aniž by mi nabídla tu nejmenší pomoc.

Jsem hněv. Tohle jsem si nezasloužila.

Sním o Barronsovi a V'laneovi a jsem chtíč mísící se s podezíráním a tyhle dvě emoce vytváří jed.

Sním o Pánu a vládci, o vraždě své sestry a jsem pomsta. Ale už ne horká pomsta. Ale chladná, smrtící.

Sním o Knize, která je bestií a volá mě jméno a říká, že jsme spřízněné.

Nejsme.

Sním o Mallucého doupěti. Jím maso nesmrtelných bytostí a měním se.

Sním o Christianovi a Dani a o opatství plném Vidoucích. O'Duffy, Jayne, Fiona a O'Bannion, lovci a monstra zaplavující ulice. Mé sny se stávají temnými a jsou rychlejší, narážejí do mě jako pěsti boxera a zraňují mi mysl a drtí mi srdce.

Dublin ztmavl. Divoký lov! Pach koření a sexu!

Jsem v průčelí kostela a kolem mě jsou princové Bojovníků tmy a řežou do mě a rvou mé vnitřnosti, které rozprostírají po celé ulici, nechávají po sobě jen prázdnou schránku ženy, hromádku kůže a kostí, ta hrůza, bože, ta hrůza, když se díváte zvenčí sami na sebe a vidíte, jak vše, co o sobě víte, mizí a je zničeno. Neztrácí jen moc nad svým tělem, ale i moc nad svou myslí, jste znásilněni v tom nejhlubším a nejstrašlivějším slova smyslu, ale počkat-

Je tam světélko.

Uvnitř té prázdné ženy je místo, kterého se nemůžou dotknout. Je toho ve mně víc, než jsem si myslela. Něco co mi nic a nikdo nemůže vzít.

Nemůžou mě zlomit. Nezmizím. Jsem silná. A nikdy neodejdu, dokud nedokončím to, pro co jsem sem přišla.

Možná jsem byla chvíli ztracená, ale nezmizela jsem úplně.

Kdo zatraceně jsi?

S prudkým nádechem se rychle v posteli posadím a oči se mi otevřou dokořán - jako přijít k životu po smrti, kdy už vás uložili do rakve.

Jsem Mac.

A jsem zpátky.