Karen Marie Moning: Dreamfever (Fever 4) - 8. kapitola

Další kapitola za dva dny!





Poslední zastávku jsem si udělala asi dvacet mil od opatství, kde jsem vystoupila a chvilku si hrála se svou novou zbraní, učila se, jak ji nabít a jak s ní střílet.

Trvalo mi mnohem méně času dostat se přes fázi: bože, co když to upustím a ustřelím si hlavu; než bych čekala.

Líbilo se mi mít v ruce zbraň, pevnou a uklidňující, stejně jako každá, braň, kterou jsem kdy měla v ruce. Myslím, že je to nějak zakódované v mém vidoucím DNA. Narodily jsme se, abychom chránily, bojovaly. Krev to pozná. Měla jsem podezření, že se s našimi pokrevními liniemi několikrát manipulovalo. Staletí, možná dokonce i milénia.

Pokračovala jsem v jízdě k opatství a minula asi tucet ochranných kouzel. Rowena očividně udržovala svoje ovečky pěkně zaměstnané, potulují se, kreslí ochranné runy a bůhví, co ještě. Přemýšlela jsem, čím dalším je ještě rozptyluje, že nemají potřebu vyvolat vzpouru, to měly udělat už dávno. Třeba jako když se jim povedlo ztratit Temnou knihu, kvůli které celá tahle pitomá válka začala, protože někdo prostě musel usnout na hlídce.

Ano, měla jsem pár nevyřešených problémů s tou ne tak důležitou matkou představenou.

Zaparkovala jsem svůj Rover před kamennou pevností, vystoupila, zamkla - byly to moje zásoby a nikdo mi je nevezme - a pochodovala ke dveřím. Nechala jsem svůj batoh a MacHalo v autě, ale vzala jsem s sebou svou zbraň. Byla jsem vcelku překvapená, že ta stařena nečekala venku na schodech se skříženýma rukama, brýlemi na nose a bránící mi ve vstupu. Nikdy jsem to mezi sebou neměly úplně růžové, ale měla jsem tušení, že náš vztah bude o hodně horší, než býval.

Upřímně, bylo mi to úplně jedno.

Dveře byly zamčené. Vypálila jsem na kliku několik kulek z mojí nové hračky a vykopla jsem dveře.

Vstupní hala byla prázdná. Opravdu mě tu nikdo nečekal? Projela jsem přes všechny ochranná kouzla, což je muselo upozornit. Zamračila jsem se. Nebo ne?

Když jsem se teď přes ně mohla dostat, mohlo to znamenat, že je nemusím spustit? To mohlo být užitečné. Ale stejně jsem teď vypálila salvu z automatické zbraně. To určitě muselo někoho zburcovat.

Když útok přišel, zasáhl mě z ničeho, vrazil do mě jako cihlová zeď a já dnes již potřetí skončila na zadku. Už mě to přestávalo bavit. Něco mi vytrhlo zbraň a začalo to do mě bušit, jak boxer na speedu.

Pak se z té rozmazané skvrny na chvíli vynořila tvář a já zalapala po dechu a ona taky, přestala mě bít, popadla mě a objala tak pevně, až jsem myslela, že mi zlomí páteř.

"Mac!" křičela Dani. "Jsi zpátky!"

Zasmála jsem se a uvolnila. Zbožňovala jsem tohle dítě. "Už jsem ti řekla, že jsi naprosto top, Dani?"

Pustila mě a vyskočila na nohy. "Ne. Nikdy. To bych si pamatovala. Ale můžeš to zopakovat, jestli chceš. A taky to můžeš všem říct. To by mi vůbec nevadilo." Ve tváři jí zaplály kočičí oči.

"Jsi top, Dani." Vstala jsem a hodila si zbraň přes rameno. Stály jsme a absorbovaly jedna druhou, šťastné, že se vidíme.

Pak jsme začaly mluvit ve stejnou chvíli.

"Jsi v pořádku, Mac?"

"Co se ti stalo, Dani?"

"Ty první," prohlédla si mě od shora dolů s obdivem. "Kámo, vypadáš úžasně. Ten kabát zbožňuju. Tak co jsi dělala? Posilovala nebo tak něco?"

Začervenala jsem se. Pak jsem sama nad sebou protočila oči. Zvládám automatické zbraně, ale červenám se, jak malá holka? Potřebovala jsem se přes to hodně rychle přenést.

"Kámo!" řekla s úctou. "S Barronsem? Chceš mi říct, že to jste spolu do teď spali? Tak tě dostal zpátky z Nymfozemě? Tak jsem se bála, když jsi se nevrátila. Asi jsem neměla. Nikde jsem tě nemohla najít. Kam tě vzal? Hledala jsem tě po celém Dublinu, kdykoli jsem se mohla Ro zdrhnout.  Což nebylo moc často, " řekla trpce, ale pak se hned rozzářila. "Musíš mi všechno říct! Všechno!"

Svraštila jsem nos. "Kde jsi vzala to slovo 'kámo'?"

Narovnala se. "Nezním víc jako ty? Koukám na hodně amerických filmů, cvičím."

"Líbilo se mi víc, když jsi za každým slovem klela. A nic ti tím neříkám. Ani dneska, ani nikdy. Jediné, co potřebuješ vědět je to, že jsem zpátky a v pořádku. Jsem zpátky. "

"Spala jsi s Barronsem a neřekneš mi o tom ani jedno slovo?" vypadala nevěřícně. "Nic? Ani jeden malý detail?"

Panebože. Fakt jí bylo třináct. Co s ní budu dělat? "Nic. Nikdy."

"Nestojíš za nic."

Zasmála jsem se. "Taky tě mám ráda, Dani."

Zaculila se. "Zachránila jsem tě."

"To teda. Taky ti teď hodně dlužím."

"Můžeš mi to splatit tím, že mi povyprávíš o sexu."

"Jestli opravdu koukáš na všechny ty filmy, tak víš víc než dost."

"Ne o... vždyť víš... o něm."

Zostra jsem se na ní podívala. Zněla trochu udýchaně. Po žertování nebylo památky. Připomínala mi malou srnu. Dani - tvrdá, drsná Dani - vypadala, jakoby byla slabá v kolenou. Byla jsem ohromená. "Jsi zabouchnutá do Barronse? A já myslela, že jsi blázen do V'lanea."

"Do toho taky. Ale když sem Barrons přišel, aby tě odnesl, kámo, měla jsi vidět, jak se na tebe díval."

"Nejsem žádnej kámo, tak to neříkej." Nebudu se ptán, ne- "Jak se na mě díval?"

"Jako kdyby měl narozeniny a ty jsi byla jeho dort."

Aspoň že tenhle dort neskončil na stropě. Tak to vypadá, že Barrons konečně dostal svůj dort a snědl ho.

Škubla jsem sebou. Odmítla jsem tu metaforu dál rozvíjet. Zamýšlet se nad Barronsem pro mě teď bylo až moc komplikované. Hlavně nad metaforami o jedení dortu. Později se možná Dani zeptám, co se dělo v ty dny, které jsem strávila v opatství. Ale teď jsem měla jiné priority. "Teď je řada na mně. Co se ti stalo?" Na všech místech, kde měla vidět kůži, měla modřiny. Nejhůř na tom byla její předloktí. Měla natržené dva prsty. Jedno oko černomodré a tak nateklé, že ho málem ani neotevřela, měla rozseklý ret a na obou tváří nažloutlé fleky, které napovídaly, že jsou to místa, kde se jí hojí modřiny.

Rychle se ohlédla za sebe.

Okamžitě jsem ztuhla. "Co je? Někdo jde?"

"Tady nikdy nevíš," zamumlala a znovu se ohlédla. I když byla hala prázdná, ztišila hlas. "Snažím se dostat do Zapovězené knihovny. Zatím jsem moc úspěchů neměla."

"Jak? Snažíš se prorazit dveře v té své super rychlosti?"

Jen pokrčila rameny. "Většinou. Zatím jen padám dolů. O nic nejde."

"To teda jde. Vypadá to, že zrychlené hojení není jedna z tvých schopností. Zkus na sebe být víc opatrná, dobře?"

Podívala se na mě rychlým, udiveným pohledem. "Dobře, Mac."

To jí všichni v opatství nechali tak dlouho samotnou, že ji jen malý zájem o její bezpečí tak překvapil? "Myslím to vážně, přestaň sebou mlátit o zdi, pokud to nebude úplně nutné."

"Rozkaz, Big Mac," usmála se na mě tím svým přidrzlým úsměvem.

Big Mac. Bylo to jakoby se mi kolem srdce sevřela pěst. Alina mi říkala malá Mac. Někdy taky Juniore. A já jí říkala Big Mac. Byl to takový náš malý vtip. "Proč jsi mi tak řekla?"

"Filmy. Amerika. McDonald. Víš?"

"Když mi nebudeš říkat Big Mac, tak já ti nebudu říkat... Danielle," tipla jsem si a dle jejího pohledu jsem si tipla správně. "Dohodnuto?"

"Dohodnuto."

"Kde je moje kopí?"

Zase ztuhla a ohlédla se, potom ještě víc ztišila hlas. "Nevím," řekla potichu. "Ale v ten den jsem ho našly v kostele. Kat ho vzala s sebou zpátky. Od té doby jsem ho neviděla. Trochu jsem doufala, že ho dá jedné z nás. Nedala."

Stiskla jsem rty k sobě. Věděla jsem proč. Rowena si ho nechala pro sebe.

"Taky si myslím," řekla Dani a já se na ní ostře podívala. "Ne, jen vím, jak přemýšlíš. Jsme si v tom dost podobné. Vidíme věci tak, jak jsou, ne tak, jak chtějí ostatní, abychom je viděly nebo jak by si přály, abychom je viděly."

"Kde je ta stará čarodějnice?"

Dani se na mě podívala zachmuřeným pohledem. "Zrovna teď?"

Přikývla jsem.

"Za tebou."