Karen Marie Moning: Dreamfever (Fever 4) - 11. kapitola

Další kapitola za dva dny!





Zdálo se to jako věčnost, co mě inspektor Jayne sebral a odtáhl na policejní stanici k výslechu ohledně jeho policisty a švagra inspektora Patricka O'Duffyho. Snad půl života uteklo od chvíle, co jsem mu otevřela oči a řekla mu Bojovnících tmy, kteří zaplavili Dublin tak, že jsem mu nenápadně podstrkávala kusy dananského masa do sendviče a pak ho pozvala do knihkupectví na čaj. Vzala jsem ho na obchůzku po městě a ukázala mu, co se dělo jeho městu, za dvojím cílem: pomoct mi vystopovat Knihu a přinutit ho, aby mě nechal být. Potom jsme spolu mluvili vždy, jen když měl nějaký tip ohledně Knihy, až do dne, kdy mě sebral na ulici a poprosil mě, abych mu zase připravila ten speciální čaj se sendvičem. Nečekala jsem to. Myslela jsem, že před tím zavře oči a jako skoro všichni to bude ignorovat. Překvapil mě. Spekulativně jsem se na něj zadívala. Když jeho muži zastavili palbu, aby nabili, řekla jsem: "Pořád jíte dananské maso?" Nebo šel jen po těch, které viděl?

Dani vydala dávivý zvuk. "Jíst jejich maso? Dananské maso? Děláte si ze mě kurňa srandu? Je to nechutný, z některých teče zelený sliz... a další v sobě mají puchýře s hnisem! Fuj! Prostě fuj!" Vyplázla jazyk a prudce zavrtěla hlavou. "Ble!" vybuchla znovu.

Pokrčila jsem rameny. "To je dlouhý příběh. Pak ti ho řeknu."

"Víc vědět nepotřebuju, takže nemusíš," znovu vydala dávivý zvuk.

"Zvykneš si na to," pověděl jí Jayne a pak se otočil ke mně: "Jím ho od doby, co jsem tě o něj poprosil."

"Pro víc už jste si nepřišel."

"A být na vás závislý? Co kdybych ho potřeboval a nemohl vás najít?" odfrkl si. "Nikdy nenechám jeho účinky úplně vyprchat, protože kdyby ano, tak bych je neviděl, abych je mohl zabít pro víc masa. Je to začarovaný kruh. Řekl jsem ženě, aby ho každý den připravila k snídani. Teď když jich je tu tolik už není takový problém ho obstarat, jako byl dřív. Moji chlapi ho jedí. Žena ho dává dětem do sendvičů. Pal!"

Muži znovu začali střílet. Zuřivé výkřiky znovu naplnily noční nebe.

Ten zvuk byl ohlušující. Když konečně utichl, utrhla jsem se: "Co to děláte? Nemůžete je zabít! Akorát je vytáčíte!" Cítila jsem jejich hněv, temný, hluboký, prastarý. A cítila jsem ještě mnohem víc: vypočítavou trpělivost zrozenou z věčnosti, ta neochvějná jistota, že tenhle incident na ulici přežijí. Nebyli jsme pro ně nic. Už teď jsme byli prach, jen jsme čekali na smrt. Pobuřovalo je, že jsme si dovolili na ně jen pohlédnout bez toho, abychom se před nimi krčili na kolenou, uctívali je, modlili se k nim a prosili je o každý nádech.

Před pár měsíci jsem zjistila, že ta telepatie je oboustranná, alespoň co se mě týče. Mohou se mi dostat do hlavy, ale stejně tak se já můžu dostat do té jejich. A to se jim ani trochu nelíbí. I teď jsem cítila, jak se na mě oba dva tlačí a snaží se zjistit, proč jsem tak... jiná. Asi jsem nebyla tak notoricky známá mezi Bojovníky tmy, jak jsem očekávala po svém únosu Pánem a vládcem a jeho princi.

"Dobře!" řekl Jayne. "Protože oni vytáčí mě. Jsou v mém městě a já to nehodlám tolerovat. Myslí si, že jim to jejich poletování nad mými ulicemi? To špehování? Pronásledování přeživších? Však mi jim ukážeme, že jo? Už nic dalšího mi nevezmou!"

Otočil se zpátky k padesátce svých uniformovaných mužů v helmách a dal tichý rozkaz. Čtyři z nich se oddělili a doběhli na kraj ulice, kde začali stavět velkou palebnou zbraň na trojnožku. Většina jeho mužů byla ozbrojena zastaralými puškami a ten zbytek měl samopaly, které měly na Lovce zatím největší efekt. Když Jayne zařval "pal!", pozvedli jednotně zbraně a začali sypat kulky na dva nejstrašlivější Bojovníky tmy.

Usmála jsem se.

Jayne je schválně provokoval.

Snažil se je naštvat, protože oni štvali jeho.

Můj úsměv se rozšířil. Když jsem tomuhle muži tenkrát zdráhavě dala dananské maso, nikdy by mě nenapadlo, že se uvidím takovýhle moment. Dokonalé. Správné. Potřebovali jsme ho tady v ulicích, aby se postaral o všechny, kdo přežili. Tenhle muž nikdy nepřestane sloužit svému městu, i když už mu před měsíci přestalo za jeho služby platit. Byl to policista až do morku kostí.

Zasmála jsem se potěšená správností celé téhle situace.

Jayne se na mě ostře podíval a na chvíli jeho zachmuřený výraz vystřídal nepatrný úsměv. V očích se mi musel zračit obdiv, protože řekl: "Je to naše práce, slečno Laneová. My jsme Garda."

"K čertu s Gardou," ozval se jeden z jeho mužů. "My jsme Ochránci! Nová obranná síla světa!"

"Přesně tak!" křikli ostatní muži.

Souhlasně jsem přikývla. Ochránci. To se mi líbilo.

"Ráda vás zase vidím, Jayne," řekla jsem tiše. "Zvlášť takhle." Jak nečekané.

Lovci se mi teď tlačili do hlavy s daleko větším úsilím. Poslala jsem k nim nahoru jedinou zprávu a ani jsem k tomu nepotřebovala telepatii.

Zvedla jsem nad hlavu své kopí a výhružně s ním zamávala. Odráželo alabastrové světlo mého MacHalo. Dani po mém příkladu pozvedla do vzduchu svůj meč.

Lovci zasyčeli a stáhli se zpátky tak rychle, že vytvořili vzdušný vír, který zvedal odpadky z ulic a víka popelnic. Kousky suti mi vrážely do obličeje a rukou. Víka bušila o cihlové budovy a odrážela se ode zdi ke zdi.

Budeme tě lovit až do skonání světa, vidoucí. Vymažeme celý tvůj rod.

Byla jsem si celkem jistá, že to už se stalo, až tedy na mě, ale nemohla jsem jim odpovědět, ani kdybych chtěla. Klečela jsem na kolenou a tiskla si ruce k hlavě. Muselo to vypadat dost neohrabaně, protože jsem na hlavě pořád měla MacHalo a v ruce kopí.

Překvapili mě.

Tihle Lovci byli větší. A byli trochu jiní. Takže všichni nebyli stejní? Když král Bojovníků tmy vytvořil svou temnou rasu, utvořil několik druhů stejné kasty? Ti parchanti mi málem rozlomili lebku tou jejich hrozbou. Nebyla jsem na to připravená. Od teď budu muset hledět na každého Danana, kterého potkám, jako na bytost s nekonečným množstvím možností a naprosto nepředvídatelnou. To mě rozčilovalo. Nůž by měl zůstat nožem. Jak jsem mohla žít ve světě, kde mohl být nůž ručním granátem? Budu se muset zdržet jakéhokoli usuzování. Napořád. Očekávat nečekané.

Navenek jsem možná byla na kolenou, ale uvnitř určitě ne. Vyhledala jsem tu temnou klec uvnitř své hlavy, ve které jsem byla ještě nedávno uvězněná.

Jen si to zkuste, parchanti, vyslala jsem jejich směrem.

Znovu zakřičeli. Slyšela jsem v tom výkřiku bolest a usmála jsem se.

Víka od popelnic dopadly zpátky na ulici. Kousky suti padaly na mojí hlavu a ramena. Noc znehybněla.

Lovci byli pryč.

Zvedla jsem hlavu a sledovala dvě okřídlené siluety prolétající kolem měsíce. Celý výjev byl o to strašidelnější, že měsíc měl narudlý odstín kolem svého okraje jako krvavou svatozář.

Měnilo ho nějak to prolínání dananské a lidské reality? Vlévaly se obě říše do sebe a navzájem se měnily? Jak bude náš svět vypadat za pár měsíců? Za pár let?

Vstala jsem a všimla jsem si, že se Jayne dívá na mé kopí.

"To jsou ty zbraně, o kterých jste mluvila při čaji," řekl. "Ty, které dokáží zabít Danany."

Kývla jsem hlavou. Nelíbilo se mi, jak se díval.

"Nikdy jsme žádného z těch létajících monster nezkusili sejmout."

"Lovci," řekla jsem mu. Bylo to ironické, že si vybral k boji zrovna svůj dananský protějšek, ale taky se to hodilo. "Jsou to hlídači dananského práva. I přesto že jsou to Bojovníci tmy, pracují pro oba dvory, záleží na tom, kdo jim zaplatí víc."

Po tváři mu přeběhl náznak pobavení, ale hned byl pryč a on se zase zaměřil na moje kopí.

Prsty se mi kolem něj sevřely pevněji.

"Víme, že je nemůžeme zajmout, jako ty ostatní. Jsou moc velcí. Ale s kopím bychom je mohli na místě zabít."

"Zajmout? Zajímáte Bojovníky tmy? Jak?"

"Chvíli nám trvalo, než jsme na to přišli. Když jste mi otevřela oči, já se pro změnu podíval úplně novým pohledem na naše legendy. My Irové jich máme plno. Pořád jsem narážel v tradiční pramenech na zmínky, které říkali, že Prastaří nesnesou železo. Napadlo mě, že když vlkodlaci nesnáší stříbro a upíři svěcenou vodu a česnek a že jim mohly ublížit, tak mě napadlo, že by to samé mohlo být s železem a Danany."

"Funguje to?" zeptala jsem se.

"Do jisté míry. Nějak to ruší jejich schopnosti. Když je ho dost, můžeme je uvěznit a držet je na místě, které chceme. Čím čistější to železo, tím větší to má efekt. Ocel už tak dobře nefunguje." Sundal si svou těsnou helmu z hlavy a ukázal mi její vnitřek. "Potahujeme je železem. Ztratili jsme pár dobrých chlapů, než jsme přišli na to, co ti takzvaní Lovci umí."

"Železo zabraňuje Lovcům dostat se lidem do hlavy?" Okamžitě upravím svoje MacHalo hned, jak se dostanu k nějakému železu!

"Ne tak úplně. Tlumí to jejich moc, můžeme jejich telepatii přežít. Všichni jsme slyšeli to co vy. Ale nebylo to tak bolestivé. Ale už jsme si taky zvykli, jak se s námi snaží vyjebávat. Nosíme železo všude s sebou. Máme ho kolem krku, v kapsách. Děláme z něj kulky."

"To je naprosto geniální!" zvolala Dani. "Mac, potřebujeme železo!"

Jayne se podíval na mé kopí a na Danin meč.

"Víte, kolik bychom toho dokázali s jednou z vašich zbraní?" Podíval se mi do tváře. "Není to tak, že bychom vás nechali neozbrojené. Mohly byste se podělit o meč."

"Ne," řekli jsme s Dani svorně. Napjala jsem se. Nemusela jsem se podívat na Dani, abych věděla, že je připravená přepnout do módu super rychlosti a dostat nás obě okamžitě pryč.

"Slečno Laneová, jsme všichni na stejné lodi."

"Až takhle moc ne."

"Podívejte se na nás. Chytáme stovky Dananů týdně. Máme pod zámkem ty, které nedokáží zmizet před očima. Tady máte další důkaz jejich moci," řekl hořce.

"Říká se tomu přenášení," řekla mu Dani.

Zaklel. "No tak tihle přenašeči se vrací a zabíjí mé muže. Buď se nám připlíží za zády nebo nás vystopují, jakoby si s námi hráli. Dvakrát by si to rozmysleli, kdyby věděli, že je můžeme zabít. Neříkejte mi, že to není fér."

"Co je sakra fér, Jayne? Je fér, že jsem do tohohle byla vůbec zatažená?"

"Všichni jsme do toho byli zatažení," zaúpěl.

Zásah, pomyslela jsem si. "Můžeme na něco přijít," nabídla jsem. "Budeme je pro vás zabíjet." Čím víc mrtvých jich bylo, tím bych byla spokojenější.

"Někteří se pořád dokáží dostat pryč. Pokud neříkáte, že je budete lovit s námi a budete tam ve chvíli, kdy je dostaneme."

"Nemůžu. Lovím něco jiného a bez toho tohle nikdy neskončí."

Přimhouřil oči. "Není to ta Kniha, co jsem vám ji pomáhal sledovat?"

"Jestli ji nenajdu, Jayne, tak je nikdy nedostaneme z našeho světa. A bojím se, že čím déle je zeď dole, tím víc se všechno zhoršuje. Možná nenávratně."

Chladně si mě změřil. Nakonec řekl: "Měl bych se s vámi dohadovat. Požadovat laskavost za laskavost. Ale takový nejsem. Zajímá mě víc to, aby lidé přežili než pomsta. Možná byste se z toho mohla poučit. Vaše kniha je pořád v Dublinu."

"Není to moje Kniha," sykla jsem. Když ji tak nazval, přeběhl mi po zádech zuřivý mráz. Jako kdyby opravdu byla moje. Nebo alespoň chtěla být. Nebo jsem měla předtuchu toho, co mělo přijít. Takže Sinsar Dubh viděli v Dublinu. To vysvětlovalo, proč je tu tolik Dananů. Všichni jsme po ní šli. Nevěřila bych, jak těžké bylo ji najít. Už to byly měsíce, co se zdi zhroutily. Nechtěla být nalezena Bojovníky tmy? Nebyli spříznění? Co chtěla v tomhle městě? Celý svět byl obrovský, s nespočetným množstvím zemí, kde mohla šířit chaos a zkázu. A přesto zůstala v Dublinu. Proč?

"Posedla jednoho z mých mužů po cestě domů ke své rodině. Chtěla byste vědět, co se stalo, slečno Laneová? Poté co se díky němu dostala k jeho ženě, dětem a matce?"

Byla jsem úplně nehybná a neodpovídala. Nechtěla jsem se zeptat. Věděla jsem, co se stalo, když Kniha posedla člověka. V posledních měsících jsem viděla tolik masakrů, že už mi v hlavě nezbývalo místo pro další krvavé představy.

"Je mi to líto," řekla jsem a věděla, že to zdaleka nestačilo. Chápala jsem, proč chce jednu z Relikvií. Dokonce bych byla schopná to obhájit, kdybych byla na jeho místě. Laskavější, jemnější Mac by to zajímalo. Kdybych byla milejší, hodnější, podělila bych se o něj.

"Je škoda, že tu není víc takových zbraní," řekla jsem mu s naprostou upřímností, ale to nic nezměnilo. Sama jsem měla spoustu starostí a plány v běhu, které byly stejně dobré, ne-li lepší, než ty Jaynovy. Myslela jsem to vážně, když jsem řekla, že můžeme na něco společně přijít. Mohli jsme se za ním jednou za týden zastavit na místě, kde drželi Danany a zabít je pro něj.

"Byl bych radši, kdyby to nemuselo takhle skončit," řekl jemně a rukou pokynul svým mužům. Ti se kolem nás začali stahovat.

Dani přišla ke mně a stoupla si vedle, rameno proti ramenu. Bylo mi jasné, že podle nich jsme vypadaly jako dvě mladé dívky, které se krčí u sebe a bojí se tolika ozbrojených mužů.

"To já taky," odpověděla jsem stejným tónem. "Nikdy se mi nesnažte nic vzít, Jayne. Nikdy neudělejte tu chybu. Co je moje, je moje. Vážně netušíte, s kým si zahráváte."

"Nechci si s vámi zahrávat, slečno Laneová. Jen mi jde o trochu týmové spolupráce."

"Já už svůj tým mám, Jayne." Podívala jsem se na Dani a kývla.

Její tvář se rozzářila a zaculila se. "Drž si lokty u těla, Mac."

Vystrčila jsem ruce, ochotná obětovat pár modřin na žebrech. Ozvěnou mi byly uspokojující výkřiky, padání zbraní na chodník.

Vůbec nás neviděli odcházet.

***

"Potřebujeme železo, Mac," řekla Dani, když jsme šly zpátky po ulici, tentokrát už normální rychlostí. Nechaly jsme za sebou obrovský kus města během několika vteřin. Její způsob přepravy, ať už se mi z něj dělalo špatně sebevíc, stál za všechno zlato světa.

Nepřítomně jsem přikývla, protože jsem stále přemýšlela nad shledáním s Jaynem. Mrzelo, že to skončilo tak nepřátelsky. Chtěla jsem sjednocený boj za naši planetu, nedat Dananům jedinou příležitost nás rozdělit.

"Potřebujeme víc než jen železo." V hlavě už jsem si dělala seznam věcí, které jsem si chtěla zapsat do deníku. V období mezi střední a vysokou mě táta donutil udělat si kurz plánování. Říkal, že mi to pomůže získat trochu kontroly nad svým životem. Odpověděla jsem mu, že kontrolu mám: sluníčko, přátelé, módu a jednoho dne svatbu. To pro tebe není dost, zlato, řekl.

Hádala jsem se a on mě uplatil. Prošla jsem si tím kurzem, nechala tátu, aby utratil celé mění za kytičkovaný kalendář, který jsem pokreslila, dokud mě to nepřestalo bavit a pak jsem ho někam založila.

Byla jsem hrozná.

Jeden z principů celého kurzu byl, že každý dobrý vůdce si vede deník a zapisuje si vše od rána do večera, aby byl pevně soustředěný na své cíle. Coby vůdce budu hodně úspěšná.

"Nemám zbraň, Mac. Potřebuju zbraň." Dani se ke mně otočila a šla pozpátku, poskakovala z nohy na nohu nabitá energií a žvýkala energetickou tyčinku. Překvapovalo mě, že její rudé vlasy nelétají statickou elektřinou z toho jejího neustálého tření nohou o zem.

Zasmála jsem se. "Všechny zbraně jsou dobré zbraně, co?"

"A ne snad?"

Sledovat ji bylo jako dívat se na ping-pongový míček létající ze strany na stranu: sem-tam, sem-tam. Líbilo se mi, jak přemýšlí. "Mám plán."

"Říkala jsi, že je donutíš, aby nás v opatství vzaly zpátky. Není to součást tohohle plánu?"

"To se vsaď." Spekulativně jsem se na ní podívala. "Jak přesně dobré je ten tvůj zesílené slyšení? Kdyby se kolem nás někdo tajně plížil, slyšela bys ho dřív než bychom na něj narazili?"

"Jak moc tajně?"

"Hodně."

Podezíravě se na mě podívala. "Tak tajně jako to umí třeba Jericho Barrons?"

Zamračila jsem se. "Jak víš, že se umí plížit tajně?"

"Viděla jsem ho ten den, co pro tebe přišel. Všech devět z nich bylo stejných. Vyzařovalo z nich to samé, co vyzařuje z něj."

Otevřela jsem pusu. Pak ji zase zavřela. Snažila jsem se vstřebat to, co mi právě řekla. "Devět?" zeptala jsem se. "Osm dalších podobných Barronsovi? Nebo spíš úplně stejných jako on?"

"No nebyli to úplně devěterčata, ale jo. Měl s sebou osm dalších... ať už jsou cokoli. Velcí chlapi. Drsňáci. Byla to fakt síla, když pro tebe přišli. Ro by tě jinak nenechala jít." Pohopsávala tak rychle, že mi dělalo problém se na ní zaměřit.

"To si vůbec nepamatuju! Jak to že jsem je neviděla? Teda já vím, že jsem byla... mimo, ale-"

"Nepustil je k tobě. Přišlo mi, jakoby ani nechtěl, aby tě viděli. Ale ani jeden z nich nebyl člověk, to vím na beton."

Prudce jsem se nadechla. "Jak to že víš jistě?"

Její obličej byl moc rozmazaný na to, abych ho rozeznala, ale poznala jsem jí na hlase, že se zamračila. "Popadl mě přímo uprostřed mé super rychlosti. Jakoby mu to nedělalo nejmenší problém. Žádný člověk by tohle nedokázal."

"Barrons tě zastavil?" zeptala jsem se nevěřícně.

"Sebral mě přímo ze vzduchu."

"Jak se mohl pohybovat tak rychle, že by tě chytil?" zvolala jsem. Bylo vůbec něco, co ten chlap nedokázal? Většina mých plánů se těžce opírala o Daninu super rychlost.

"Tak přesně tohle by mě taky zajímalo."

Snažila jsem se na ní soustředit, ale nešlo to. Začínala mě z toho bolet hlava. "Nemohla bys zpomalit?" řekla jsem rozčíleně. "Vůbec tě nevidím."

"Promiň," řekla šmouha dlouhého černého kabátu, MacHala a pableskujícího meče. "Stává se to, když jsem hodně nadšená nebo rozrušená. Hrozně mě naštvalo, že to dokázal. Vydrž." Zase už ji bylo vidět a rozbalila si další tyčinku.

"Takže je tu osm dalších chlapů jako Barrons," zkoušela jsem se s tím nějak vyrovnat. Kde celou tu dobu byli? Co byli zač? Co byl on zač? Další kasta Bojovníků tmy, o které nikdo nevěděl? "Jsi si naprosto jistá? Není možné, že to byli obyčejní lidé?"

"Ani náhodou. Pohybovali se divně. Dokonce divněji než Barrons, jakoby byl ten nejcivilizovanější z nich. Bylo to fakt děsivý. Necítila jsem z nich Danany, ale ani nic lidského. A někteří z nich měli fakt divný oči. Nikdo se k nim nechtěl moc přibližovat. Vidoucí byly přitisknuté na zdi a snažily se jim držet z cesty. Jeden z nich držel Ro u krku nůž. Všichni měli Uzi, vpadli tam a nikdo jiný je nezajímal. Vypadali jako chodící Smrt a jakoby to spočítali každému, kdo by se na ně jen křivě podíval. Holky o tom pak nemohly přestat mluvit. Byly naštvané, ale... taky je to strašně fascinovalo. Měla jsi ty chlapy vidět. Měla jsi vidět Barronse. Kámo," řekla horečně a pak se na mě zděšeně podívala. "Teda chci říct, holka, měla jsi to vidět. Neříkej mi Danielle, to jméno nesnáším."

Bylo tu dalších osm... bytostí... stejných jako Barrons. Sotva jsem se dokázala vyrovnat s jedním. Kdo a co byli zač? Ze všech věcí, které jsem se dneska dozvěděla, mnou tahle otřásla nejvíc. Myslela jsem, že je jen anomálie. Jediný svého druhu. Nebyl. Měla jsem očekávat nečekané.

Osm dalších. Tedy nejméně osm dalších, opravila jsem se. Kdo by to byl řekl? Možná s sebou přivedl jen omezený počet. Možná jich bylo daleko víc. A nikdy mi o nich neřekl. Ani slovo.

Jakékoli výhrady, které jsem ke svému plánu měla od chvíle, co jsme potkaly Jayna, zmizely.

"Máš pravdu, Dani," řekla jsem. "Potřebuješ zbraň. Vlastně potřebujeme hodně zbraní. A já vím přesně, kde je najdeme."