Karen Marie Moning: Dreamfever (Fever 4) - 19. kapitola

pátek 13. července 2018
Další kapitola za dva dny!




"MacKaylo."

Byly jsme asi blok od knihkupectví, když V'lanův hlas proťal temnotu, byl jako orchestrální variace na erotický sen. Danani mají neobyčejné hlasy, melodické a bohaté. Jejich tóny vám vibrují pod kůži, když se dotknou nervových zakončení jsou elegantní a smyslné. Jestli byla Píseň stvoření opravdu písní, tak si nejsem jistá, že by její poslech obyčejný člověk přežil.

Mívala jsem něco, co bych nazvala normálními sexuálními potřebami. Někteří mí přátelé byli sexem přímo posedlí. Asi si mysleli, že to zaplní ten pocit bezúčelnosti, kterým byla moje generace posedlá, zatímco se snažili najít si ve světě své místo.

Ale to, že jsem byla Pri-you, mě změnilo a zanechalo to ve mně nenasytné povědomí o všem, co se toho týkalo. Nebo to možná způsobil sex s Barronsem - to jsem netušila. Jen jsem věděla, že jsem byla o dost víc naladěná na erotické nuance než dřív. Mumlání prince Bojovníků světla bylo jako pohlazení po těle a já si ho chvíli užívala, než jsem se proti němu obrnila.

'V'lane!" vykřikla Dani.

Zasmál se, a kdybych vůči němu nebyla imunní, měla bych vážný problém. Zahalil se do svůdnosti, do podoby krásného zlatého Danana, ze kterého vyzařovalo čiré sexuální horko. Začínala jsem si myslet, že je to prostě jen součástí jeho nátury, že si nemůže pomoct, aby z něj nevyzařovaly tuny testosteronu. Myslím, že u obou ras platí, že někteří ho mají více a jiní méně.

Dani imunní nebyla. Oči jí horečně zářily, tvář měla zarděnou a stála s pootevřenými rty. V tu chvíli jsem zachytila záblesk toho, jaká žena se z ní stane. "Přestaň, V'lane. Nech ji být."

"Myslím, že si to nepřeje. Kdo jiný by ji měl probudit tvarům a struktuře Erosu? Nastavit laťku, jak se říká."

"Jo jo," řekla Dani. "To bych ráda."

"Nezajímá mě, co si myslíš ani co si ona přeje a ty žádnou laťku nastavovat nebudeš. Bude žít normální život." Nebo tak normální, jak to půjde. "Dani, běž dovnitř. Za pár minut jsem u tebe."

"Ale já nech-"

"Hned," řekla jsem.

Zlostně se na mě podívala.

"Vsadím se, že tam je Barrons," navnadila jsem jí. V'laenovi jsem řekla: "Stlum to, ať se dostane z toho tranzu."

Pokrčil rameny.

Dani vydala jemný povzdech, jako kdyby se najednou uvolnila z nějakého vnitřního napětí, které se úplně nechtěla zbavit, pak se podívala od V'lanea ke knihkupectví a zase zpátky, jako by se snažila rozhodnout, kterou zmrzlinu si dá. Potom řekla: "Fajn," a vyrazila. U dveří se na mě přes rameno zašklebila a řekla: "Dej si načas, Mac. Já s Barronsem si máme o čem povídat."

Zastavila jsem se, než jsem se stihla nahlas zasmát a vzpomněla si na svoje teenagerovské lásky. Byly to hotové noční můry se vší tou trapností a nervózním napětím. Cítila jsem se neohrabaná, volila jsem neobratná slova a byla jsem vlezlá. Věřila jsem, že ji Barrons obratně vysvětlí, že ho nemá uctívat jak o hrdinu. To jen ke mně se choval jako totální blbec.

Dívala jsem se, dokud nebyla bezpečně uvnitř a nezavřela za sebou dveře. I když to nevypadalo, že Temná zóna, která dříve obklopovala knihkupectví, stále existuje, stále jsem potemnělým ulicím kolem obchodu nevěřila.

Podívala jsem se zpět na V'lanea. Pozorně mě zkoumal.

"Byla jsi v bitvě. Jsi v pořádku, MacKaylo?"

"Jsem v pohodě." Moje reflexy byly dnes večer jako dynamit. I když jsem schytala pár ran, většině jsem se zvládla vyhnout nebo ucuknout na poslední chvíli a tak minimalizovat jejich účinek. Nepřipadalo mi, že mám nějaké modřiny. Žádné rány. Žádné pohmožděniny. Cítila jsem se fantasticky. Zbožňovala jsem tuhle svoji novou uhlazenější a silnější verzi.

Světlomety na střeše knihkupectví se rozsvítily. Ulici najednou zaplavilo oslepující světlo. Vůbec jsem nepochybovala, že se za okamžik Barrons zjeví.

V'lane střelil po knihkupectví nádherně znechuceným pohledem, pak se jeho ruce objevily kolem mě a byli jsme pryč.

***

Objevili jsem se vysoko na temném nebi.

Držel mě za ruku.

Udělala jsem příšernou chybu a krátce se podívala pod sebe. Rychle jsem zase zvedla pohled zpátky. Na ničem jsem nestála. Pod nohami jsem měla jen černý vzduch.

Jak to, že jsem nepadala?

Hned, jak jsem na to pomyslela, jsem začala padat. Vrhla jsem se na něj, omotala kolem něj ruce i nohy a držela se jak o život.

Jeho ruce mě okamžitě objaly zpátky. "Tohle jsem měl udělat už dávno, MacKaylo," předl. "Neboj se. Nenechám tě spadnout. Podívej se dolů."

"Tak to teda rozhodně ne." Netušila jsem, jak vysoko jsme, ale byla dost velká zima. Pevně jsem zavřela oči. "To jen visíme ve vzduchu? Vznášíme se?" Strašně mě to rozrušovalo. Byla jsem si celkem jistá, že máme nohy, protože je naším údělem chodit po povrchu. Klíčové slovo: po povrchu, ne nad ním nebo pod ním.

"Cítila by jsi se bezpečněji v jednom z těch strojů, které se tak často zřítily?"

"Tak často ne."

"Jediné, co je potřeba k tomu ukončit lidský život, je jeden takový pád a vy to riziko stejně podstupujete. Lidé jsou neracionální a blázniví."

"Tenhle neracionální a bláznivý člověk chce stát nohama na zemi."

"Mám pro tebe dar, MacKaylo. Já jsem pro něj... jak je to slovo..." Odmlčel se a já si překvapeně uvědomila, že slyším v jeho slovech humor. "Ach ano, už to vím," řekl lehce. "Otročil. Pracoval jsem na tom, abych ti mohl tenhle dar dát. Nebylo to tak, že bych jen mávl svou kouzelnou hůlkou a bylo by hotovo."

Utahoval si ze mě. Nebyla jsem si jistá, co mě zneklidňovalo více: viset ve vzduchu uprostřed nočního nebe nebo poslouchat V'lanea, jak si ze mě dělá legraci. Pán a vládce řekl, že kontakt s lidmi ho změnil. Stalo se to samé V'laneovi?

"Tohle je nejlepší způsob, jak ti můj dar ukázat."

"Když jsme se tu objevili, tak jsem se podívala dolů. Jen tam jen spousta temného prostoru. Myslím, že jsem viděla nějaké hvězdy."

"Hvězdy jsou nad námi. Podívej se znovu." Jeho tón napovídal, že tu klidně budeme viset celou noc, jestli neudělám to, co řekl.

Povzdechla jsem si, otevřela oči a váhavě a rychle jsem se podívala dolů, a pak je zase rychle zavřela. Hned na to jsem si uvědomila, co jsem to vlastně viděla a prudce jsem rozevřela oči. Byli jsme několik tisíc stop nad zemí a pod námi zářila městská světla.

Městská světla! Byli jsme nad rozzářenou oblastí, která mohla být jen nějakou velkou metropolí. "Myslela jsem, že elektřina nejde nikde!" vykřikla jsem.

"Já a další bojovníci Světla jsme pracovali na tom, abychom ji opravili," řekl hrdě.

"Kde jsme?"

"Pod námi je tvá Atlanta. Tam na pobřeží jsou světla Savannah." Ukázal. "Tamhle je Ashford. Řekl jsem ti, že zajistím, aby byli tví rodiče v bezpečí. Když mě Barrons o vteřiny porazil a zachránil tě, tak jsem obrátil své úsilí na ty, na kterých ti záleží nejvíce. Barrons na ně ani nepomyslel. Temné zóny, které se rozšířily kolem tvého domova, skoro ho pohltily, jsou pryč. Elektrické napájení je zpět. I v tuhle chvíli se lidé učí bránit se. Vrátil jsem ti Georgii."

Dívala jsem se dolů na světla a pak vzhlédla k němu. "Mohl by jsi tohle udělat pro celý svět?"

"Většina naší moci spočívá ve schopnosti manipulovat dimenzemi a je to těžké; zákonitosti vaší dimenze nejsou tak... ohebné jako ta naše. Ta alternace vyžadovala spoustu času, spolupráce s ostatními Světlými a se spoustou lidí."

V'laneovou řečí to tedy bylo ne. Tohle udělal pro mě, ale víc neudělá.

"Tví rodiče jsou v bezpečí. Chtěla bys je vidět?"

Spolkla jsem v krku knedlík, který se zničehonic objevil. Máma s tátou byli tam dole. Jedno z těch zářivých světel pode mnou bylo jejich, šlo jen o jedno přenesení, ale v Dublinu, když jsem byla tisíce kilometrů daleko, bylo jednoduší tenhle fakt vytěsnit, aby mě to nepokoušelo. Abych se netrápila, abych neriskovala jejich odhalení svým nepřátelům, tak jsem uzavřela mámu s tátou do uzamčené krabice spolu se spoustou zakázaných myšlenek. Udělala Alina to samé?

Zadržela jsem dech. Neměla bych. To jsem dobře věděla.

"Vezmi mě na jejich ulici," řekla jsem. "Dojdu to pěšky."

Byla jsem tu a nemohla jsem odolat. Chtěla jsem zase vidět svůj svět. Chtěla jsem projít tou ulicí lemovanou duby a magnoliemi ve svém rodném městě. Chtěla jsem stát před svým domem a podívat se do okna své ložnice. Chtěla jsem zjistit, jestli najdu stopy po té dívce, která kdysi existovala v těchto místech nebo jestli ji úplně pohltil temný sen Dananů. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl, takže budu muset zůstat ve stínech, ale to mi poslední dobou šlo velmi dobře.

Lehce jsem dopadla na zem s botami na pevném chodníku.

Byla jsem na své ulici. Uvnitř i venku svítila světla. Nic se nezměnilo. Pospíšila jsem si po chodníku a nakoukla do okna. 

Jak jsem se mýlila! Všechno se změnilo. Celá ashfordská policie, hasiči, starosta a asi stovka lidí byli uvnitř a já nepotřebovala pootevřené okno, abych věděla, že plánují další postup. Zeď byla pryč a celý svět to teď věděl. Kdyby stále fungovaly celostátní noviny, jejich titulky by nebyly o ničem jiném. Mohli vidět Danany, a tak tu byli mí lidé a snažili se chránit. Chtěla jsem tam nakráčet a pomoct jim. Poučit je. Vzít si zbraně a pomoct jim bojovat.

"Tvé místo ani účel není tady, MacKaylo."

Donutila jsem se odvrátit a zmizet jako zloděj do noci.

Na to, že byl leden, bylo v Ashfordu teplo, ale to nebylo neobvyklé. Některé Vánoce jsem trávila ve sněhových bouřích, jiné zase v kraťasech a tričku. Dnes to byl ten druhý případ.

Jak jsem šla, zhluboka jsem se nadechla. V tuhle roční dobu nic nekvetlo, ale já bych přísahala, že jih vždycky voněl po magnoliích, divokých azalkách, sladkém čaji a smaženém kuřeti. Za měsíc pokvetou po celém městě macešky - celý Ashford do nich byl blázen - a pak budou následovat narcisky a tulipány. 

Byla jsem doma. Usmála jsem se.

Můj domov byl v bezpečí!

Žádné Stíny, žádní Temní, všude světla.

Potěšeně jsem se zatočila uprostřed ulice.

Jak moc mi můj svět chyběl! Jak jsem se cítila ztracená, když jsem od něj byla tak daleko!

Všechno vypadalo úplně stejně. Připadalo mi, že jsem nikdy neodešla. Jako bych snad o pár kroků později našla mámu, tátu a Alinu, jak hrají Scrabble a čekají, až se vrátím z pozdních přednášek nebo z práce, abych se k nim připojila (a prohrála na celé čáře, protože táta s Alinou znali slova, které žádný normální člověk nikdy nepoužil, jako třeba "sopouch" nebo "dratev" - vážně, kdo tahle slova zná?) a smáli bychom se a starali se o to, co si zítra oblečeme a šli bychom spát možná s pouhou starostí o to, jestli vyslyší mou žádost a nepřestanou vyrábět mou oblíbenou barvu laku na nehty. (Vyslyšeli a odpověděli, ten dopis jsem si hrdě pověsila vedle kosmetického stolu, kde jsem se česala a malovala. Ach, jak bylo moje mládí bezstarostné.)

Tamhle stál dům Brooksových se svými jižními opulentními sloupy a velkou příjezdovou cestou. Tamhle dům Jenningových s romantickými věžičkami a spoustou mříží. Šla jsem ulicí a opíjela se jejími výjevy. Vždycky mi přišlo, že měl Ashford bohatou historii, ale ve skutečnosti byl mladý, bylo mu jen pár století v porovnání s dublinskými tisíciletími.

Najednou jsem stála před svým domem a z toho očekávání mi bylo trochu špatně od žaludku.

Neviděla jsem mámu od 2. srpna, tedy v den, kdy jsem odjela do Dublinu. Tátu jsem naposledy viděla 28. srpna, když jsem ho vysadila na dublinském letišti a poslala ho zpátky domů. Přiletěl, aby mě našel, odhodlaný odvést mě zpátky do Ashfordu. Ale Barrons na něj použil Hlas, řekl mu, aby se o mě nebál, vložil mu do hlavy bůhví co, aby ho donutil odjet a nevrátit se. Nesnášela jsem, co Barrons udělal, ale na druhou stranu jsem byla vděčná. Jack Lane je paličatý muž. Nikdy by beze mě neodjel a já bych ho nemohla ochránit.

Tiše jsem šla po chodníku. Pár stop před domovními dveřmi se z ničeho nic objevilo zrcadlo. Otřásla jsem se, jako by na mě sáhla smrt. Zrcadla už pro mě nejsou jen obyčejné věci. Od noci, kdy jsem se dívala do Zrcadla, které měl Barrons ve své pracovně v knihkupectví a sledovala ty nepřirozené, temné bytosti, které se v něm pohybovaly, tak sledování vlastního odrazu pro mě bylo znepokojující, jako by ve všech zrcadlech bylo něco temného a strašného, co se mi může každou chvíli zhmotnit za zády.

"Jen pro případ, že bys zvažovala, že se jim ukážeš," řekl V'lane opatrně a stoupl si vedle mého ramena.

Podívala jsem se na sebe.

Ve chvíli, kdy jsem uviděla svůj dům, jsem se v myšlenkách vrátila k té hezké dívce, která před tolika měsíci sprintovala po cestě k taxíku, dlouhé blonďaté vlasy za ní vlály a bílá sukně zvýrazňovala její do zlata opálené nohy (kdy jsem se naposledy holila?), měla perfektní manikúru i pedikúru, kabelka a boty jí ladily a stejně tak doplňky.

Podívala jsem se na sebe teď.

Vypadala jsem jako divoška, od hlavy k patě v černé kůži. Ve změti temných kudrlinek jsem měla zelený sliz. Byla jsem pokrytá smradlavými tekutinami Temných. Nehty jsem měla polámané a otrhané a v černém koženém batohu jsem měla zásobu světel, munice, na hlavě mi seděla otlučená helma a v ruce jsem měla poloautomatickou pistoli. Dosáhl, čeho chtěl.

"Dej to pryč," řekla jsem ztuhle.

Zrcadlo zmizelo.

Nepatřila jsem sem. Nic dobrého z toho nevzejde. Ano, mohla bych poprosit V'lanea, aby ze mě udělal hezkou a čistou holku, zamaskoval mě kouzlem, abych mohla jít na návštěvu, ale co bych řekla? Co bych tím dosáhla? A nepřitáhla by každá minuta, kterou tu strávím, nevítanou pozornost?

Po všem, čím jsem si prošla, po všem, co jsem viděla, jsem se pořád nemohla vrátit domů.

Celý svět měl potíže. Máma a táta byli v bezpečí. Najednou mě zalil příliv vděčnosti vůči V'lanovi a otočila jsem se k němu. "Děkuju," řekla jsem. "To, že jsi je ochránil, pro mě znamená celý svět."

Usmál se a mně došlo, že to byl první opravdový úsměv, který jsem na jeho tváři viděla. Byl oslňující. "Nemáš zač, MacKaylo. Půjdeme?" Napřáhl ke mně ruku.

Vzala bych ji, měla jsem ji vzít, ale právě v tu chvíli jsem zaslechla hlasy.

Naklonila jsem hlavu a poslouchala. Začalo mi prudce bušit srdce. Byla to máma s tátou. Seděli v uzavřeném altánu, který byl v zadní části domu. Po obou stranách byly husté keře, které zajišťovaly soukromí před sousedy. 

Mohla jsem se mezi nimi schovat a rychle se na ně podívat. Hladověla jsem po tom pohledu. 

Sundala jsem si MacHalo, batoh i zbraň. "Za chvíli," zašeptala jsem. "Počkej tady. Hned jsem zpátky."

"Nemyslím, že je to moudré."

"To není tvoje rozhodnutí. Nech mě."

Proklouzla jsem do stínů svého domu.

***

"Už jsme o tom mluvili několikrát, Rainy," říkal zrovna táta.

Tiše jsem se proklestila křovím a hladově se na ně zadívala.

Máma s tátou seděli na bílých proutěných křeslech. Máma upíjela víno a táta držel skleničku bourbonu. Jen jsem doufala, že nepije moc. Potom, co Alina zemřela, to pro něj bylo těžké a často sahal po alkoholu pro útěchu. Táta nebyl žádný opilec, ale Alinina smrt nás zasáhla všechny. Absorbovala jsem pohledem máminu tvář. Oči měla jasné, její tvář byla jemně zvrásněná a byla krásná jako vždy. Moje srdce přetékalo emocemi. Strašně jsem se jí chtěla dotknout a oba je obejmout. Táta byl jako vždy dobře stavěný a hezký, ale ve vlasech měl víc šedin, než jsem si pamatovala. 

"Vím, že je to venku nebezpečné," řekla máma. "Ale tu nevědomost nemůžu vystát! Kdybych aspoň věděla, že je naživu."

"Barrons říkal, že ano. Byla jsi u toho, když volal."

Barrons volal mým rodičům? Kdy? Jak to, že jeho telefon fungoval? Zatraceně, chtěla jsem přejít k jeho operátorovi!

"Já tomu chlapovi ani trochu nevěřím."

To ani já ne, mami. A to jsem s ním spala. Zahořely mi tváře. Slova sex a máma by se nikdy neměly míchat.

"Musíme odjet do Dublinu, Jacku."

Tiše jsem jim vnucovala svoje horečnaté "ne".

Táta si povzdechl. "Zkoušel jsem se vrátit. Pamatuješ?"

Zamrkala jsem. Opravdu? Kdy? Co se stalo?

Máma se toho hned chytla. "O to mi přesně jde, Jacku. Věříš, že tě ten muž zhypnotizoval, vložil ti do mysli nějaký blok, který ti zabránil, aby jsi ji přivedl domů, donutil tě odjet a pořád tě to nutí zůstat tady - vždyť si se ani nemohl dostat do letadla bez toho, aby ti nebylo strašně špatně - ale ve chvíli, kdy jsi opustil letiště, tak ti bylo zase fajn. Zkoušel jsi to třikrát. A stejně jsi ochotný věřit jeho slovu, když říká, že je naše dcera v pořádku?"

Já se z toho zblázním.

Táta věděl, že Barrons udělal nějaké čáry a máry a opravdu tomu věřil? To on mě naučil, že nemám věřit v nadpřirozeno. A teď tady s mámou v klidu pili svoje drinky a bavili se o nich?

"Teď se tam nedostaneme. Slyšela jsi, co říkali průzkumníci důstojníku Deatonovi. Dananská realita se smíchala s naší. Těch pár letadel, které dokázaly vzlétnout buď spadlo na zem v plamenech nebo zmizelo."

"A co nějaký soukromí let?"

"K čemu bude dobré, když umřeme ve chvíli, kdy se k ní budeme snažit dostat?"

„Musíme něco udělat, Jacku! Potřebuju vědět, že je naživu. Ne, potřebuju víc. Musíme jí to říct. Ty už jsi jí to měl říct tenkrát, když jsi měl příležitost.!

Říct mi co? Snažila jsem se dostat ještě blíž, abych lépe slyšela.

Táta si promnul oči. Podle jeho výrazu jsem odhadla, že tenhle rozhovor vedli s mámou poslední dobou hodně krát. „Slíbili jsme, že o tom nikdy nebudeme mluvit.“

Skoro jsem frustrovaně vytrhla celý keř. Mluvit o čem?

„Porušili jsme i jiné sliby,“ řekla máma významně. „To nás ostatně dostalo do téhle situace.“

„Co jsem ji měl asi tak říct, Rainy?“

„Pravdu.“

No tak, tati, vyklop to.

„Co je pravda? Co pro jednoho platí, pro druhého-„

„Nehraj si se mnou na právníku, Jacku. Nejsem porota, které bys musel přednášet svou úvodní řeč,“ řekla máma suše.

Otevřel a zase zavřel pusu a vypadal plaše. Po chvíli řekl: „Mac měla dost starostí s vyrovnáním se s Alininou smrtí. Rozhodně jsem jí nechtěl přidat tím, že bych jí vyprávěl o nějaké šílené irské ženské a ještě šílenějším proroctví. Naše holčička se měsíce potýkala s depresemi. Už tak toho měla dost.“

Proroctví? Máma s tátou věděli o proroctví? To o té zatracené věci věděli všichni kromě mě?

„To, co jsi před lety zjistil, když jsi hledal Alininy zdravotnické záznamy, už teď nezní tak šíleně, že?“ řekla máma.

Táta upil trochu bourbonu. Pak vydechl a vypadal trochu poraženě. „Ježíš, Rainy, to už je patnáct let. Vše bylo v pořádku.“

„Žvanila něco o vílách. Kdo by si nemyslel, že je blázen.“

Nejsem si jistá, že jí táta vůbec slyšel. Zbytek skleničky vypil na jeden zátah. „Nechal jsem Alinu udělat jednu věc, o které jsem při adopci slíbil, že ji neudělám,“ řekl. „Musíme něco udělat, Jacku! Potřebuju vědět, že je naživu. Ne, potřebuju víc. Musíme jí to říct. Ty už jsi jí to měl říct tenkrát, když jsi měl příležitost!"

Říct mi co? Snažila jsem se dostat ještě blíž, abych lépe slyšela.

Táta si promnul oči. Podle jeho výrazu jsem odhadla, že tenhle rozhovor vedli s mámou poslední dobou hodně krát. „Slíbili jsme, že o tom nikdy nebudeme mluvit.“

Skoro jsem frustrovaně vytrhla celý keř. Mluvit o čem?

„Porušili jsme i jiné sliby,“ řekla máma významně. „To nás ostatně dostalo do téhle situace.“

„Co jsem ji měl asi tak říct, Rainy?“

„Pravdu.“

No tak, tati, vyklop to.

„Co je pravda? Co pro jednoho platí, pro druhého-„

„Nehraj si se mnou na právníku, Jacku. Nejsem porota, které bys musel přednášet svou úvodní řeč,“ řekla máma suše.

Otevřel a zase zavřel pusu a vypadal plaše. Po chvíli řekl: „Mac měla dost starostí s vyrovnáním se s Alininou smrtí. Rozhodně jsem jí nechtěl přidat tím, že bych jí vyprávěl o nějaké šílené irské ženské a ještě šílenějším proroctví. Naše holčička se měsíce potýkala s depresemi. Už tak toho měla dost.“

Proroctví? Máma s tátou věděli o proroctví? To o té zatracené věci věděli všichni kromě mě?

„To, co jsi před lety zjistil, když jsi hledal Alininy zdravotnické záznamy, už teď nezní tak šíleně, že?“ řekla máma.

Táta upil trochu bourbonu. Pak vydechl a vypadal trochu poraženě. „Ježíš, Rainy, to už je patnáct let. Vše bylo v pořádku.“

„Žvanila něco o vílách. Kdo by si nemyslel, že je blázen.“

Nejsem si jistá, že jí táta vůbec slyšel. Zbytek skleničky vypil na jeden zátah. „Nechal jsem Alinu udělat jednu věc, o které jsem při adopci slíbil, že ji neudělám,“ řekl drsně.

„Dovolili jsme jí to oba,“ řekla máma ostře. „Přestaň se z toho vinit. I já ji do Irska pustila.“

„Nechtěla jsi. Tlačil jsem na tebe.“

„Oba jsme se tak rozhodli. Vždycky jsme dělali velká rozhodnutí společně.“

„No tak s tímhle rozhodnutím jsi mi pomoct nemohla, protože jsi tam nebyla. Když jsem byl u Mac v Dublinu, pořád jsi se mnou nemluvila. Dokonce jsem se s tebou nemohl spojit ani po telefonu.“

„Je mi to líto,“ řekla máma po delší odmlce. „Ten zármutek…“ odmlčela se a mně se sevřel žaludek. Už zase měla v očích ten výraz. Ten, který mě zabolel každý den, dokud jsem neodjela do Dublinu.

Táta se na ni tvrdě podíval a přímo před mýma očima se změnil. Znovu získal sebedůvěru, setřásl vlastní emoce a dal se pro ní do pořádku. Zase se stal mužem. Její skálou. Usmála jsem se. Tak moc jsem ho milovala. Dostal mámu, která se zuby nehty bránila, z jejího zármutku a já věděla, že už ji nikdy nedovolí vrátit se do toho stavu. Nehledě na to, co se stane mně.

Postavil se a začal před ní přecházet sem a tam. „Co jsem měl říct, Rainy?“ řekl táta nahlas, probouzel ji z letargie a nedovoloval ji uzavřít se do sebe. „‘Zlato, je mi líto, že ti to říkám, ale podle nějakého prastarého proroctví je s tebou něco špatně a odsoudíš k záhubě celý svět‘?“ Odfrkl si a pak se zasmál. „No tak, zasměj se se mnou, Rainy. No tak!“ Vytáhl ji na nohy. „Naše holčička ne. Ani náhodou. Víš, že to je blbost.“

Plácla jsem si ruku přes pusu a klopýtla zpátky, málem jsem upadla. Bylo se mnou něco špatně? Odsoudím celý svět k záhubě?

„Jejich matka se jich vzdala, protože tomu věřila,“ rozčilovala se máma.

„To tvrdila ta bláznivá ženská,“ řekl táta pevně. „Neměla pro to jediný důkaz. Vyzpovídal jsem ji důkladně. Nikdy tohle proroctví neviděla a nemohla mě ani nasměrovat k někomu, kdo ho viděl. Proboha, Rainy, vždyť je to země, která věří v leprekóny a poklady na konci duhy. Stačí to už?“

„Ale víly existují, Jacku,“ trvala na svém máma. „Ta bláznivá ženská měla pravdu. Jsou tady, teď, ničí náš svět.“

„To je náhoda. Jedna náhodná správná předpověď neznamená, že se vyplní celé proroctví.“

„Řekla, že jedna z našich holek zemře mladá a ta druhá si bude přát, aby byla mrtvá!“

„Alina málem umřela, když jí bylo osm, pamatuješ? Ale nezemřela. To je hodně mladý věk. Jen proto, že zemřela, když jí bylo přes dvacet, tak to neznamená, že ta ženská měla pravdu a rozhodně to neznamená, že je s Mac něco špatně. Myslím, že Danané odsoudí náš svět k záhubě spíš než nějaký člověk. A navíc, já v osud nevěřím a ani ty ne. Já věřím ve svobodnou vůli. Všechny rady, co jsem ji dal, všechna ta láska a moudrost, kterou jsem jí zalil, všechno to teď má a já věřím, že to stačí. Znám naši dceru. Je tak dobrá, jak jen to jde.“

Sáhl se po jejích rukách a přitáhl si ji do náruče. „Zlato, je naživu. Vím to. Cítím to v srdci. Věděl jsem, když Alina zemřela. A teď vím, že je Mac naživu.“

„To říkáš jen proto, abych se cítila líp.“

Slabě se na ni usmál. „Funguje to?“

Máma ho jemně praštila. „Ty!“

„Miluju tě, Rainey. Málem jsem o tebe přišel, když jsme ztratili Alinu.“ Políbil ji. „Nehodlám o tebe přijít teď. Možná že se nám podaří Barronse nějak kontaktovat.“

„Kdybych tak měla jistotu,“ řekla máma.

Znovu ji políbil a ona jeho a já se cítila trochu trapně, protože se mi rodiče muchlovali před očima.

Ale stejně jsem se dívala, protože mi to přinášelo klid. Měli jeden druhého a jejich láska přežila vše. Alina a já jsme vždy tušily, že i když nás rodiče zbožňovali a udělali by pro nás vše, tak sebe milovali víc. Podle mě to tak mělo být. Děti vyrostou a posunou se v životě dál, najdou svou vlastní lásku. A rodiče by neměli truchlit kvůli prázdnému hnízdu. Měli by být připravení a žít si šťastně svá vlastní dobrodružství, i když by to mělo zahrnovat spoustu návštěv od dětí a vnoučat.

Naposledy jsem se na ně dlouze podívala a pak šla hledat V’lanea.

Tiše si stoupl vedle mě a nabídl mi svou ruku, ale já zakroutila hlavou.

Sebrala jsem své věci, šla k poštovní schránce a vytáhla jsem album, které mi dal Pán a vládce. Chvíli jsem si ho prohlížela, dokud jsem nenašla dokonalou fotku Alina, která stála pod obloukem u vchodu k Trinity College. Smála se na celé kolo. Také jsem se usmála.

Otočila jsem fotografii a na druhou stranu napsala:

Byla šťastná.
Miluju vás, mami a tati.
Budu doma hned, jak budu moct.

Mac













2 comments:

Hana Slabáková řekl(a)...

Moc děkuju za další skvělou kapitolu.

Olga řekl(a)...

Děkuji za další skvělou kapitolu :-)