Karen Marie Moning: Dreamfever (Fever 4) - 23. kapitola

Další kapitola za dva dny!

"Tohle řídit nebudu." Byly časy, kdy jsem si u Barronse prostě musela dupnout. Tohle byl jeden z nich. 

"Zmlkněte a nastupte."

Kdybych třásla hlavou ještě víc, tak by se mi zlomil krk.

"Nastupte. Hned."

"O tom si nechte zdát."

Náš "vůz" byl královský Lovec.

Barrons nějak přiměl Lovce, aby přistál v uličce mezi knihkupectvím a garáží - jednu z těch bestií, jejímž nejdůležitějším úkolem bylo vymazat mou rasu z povrchu země. Musela jsem přiznat, že tenhle byl jeden z těch menších - byl velký jako dvouposchoďový dům a ne jako pětipatrový bytový komplex - a nevydával tu neskutečně smrtící energii jako ty, na které střílel Jayne, ale pořád to byl Lovec z kasty zodpovědné za vraždu nespočtu vidoucích během tisíců let. A on po mně chtěl, abych se ho dotkla?

Necítila jsem ho, protože byl nějak... utlumený. 

Krčil se tam, černější než noc a ďábelsky se na mě díval. Měl kožená křídla, ďábelské oči, rohy a rozeklaný ocas. Při dýchání mu z nozder stoupaly oblaky kouře, které se nesly ulicí do obrovské Temné zóny. V prostoru mezi knihkupectvím a garáží bylo asi o dvacet stupňů méně než ve zbytku města. 

Sáhla jsem do kabátu pro kopí.

"Neopovažujte se," řekl Barrons. "Je pod mou ochranou."

Dívali jsme se jeden na druhého.

"Co jste mu musel nabídnout, aby to udělal? Jak může jeden žoldák zaplatit druhému?"

"To byste měla vědět. Jak se má váš drahý princ poslední dobou?"

Zamračila jsem se na něj. Po chvíli jsem pustila kopí.

"Pokryje většinu města rychleji než jakékoli auto. Vaše IDD, jak jim říkáte, ho nezajímají, takže je to nejmoudřeji zvolený způsob přepravy."

"Jsem vidoucí, Barronsi. Tohle je Lovec. Víte, co Lovci loví? Vidoucí. Nesednu na to."

"Čas se krátí, slečno Laneová. Pohněte zadkem."

Myslí jsem do Lovce šťouchla, abych pochopila jeho úmysly, čekala jsem, že narazím na hromadu vražedných myšlenek na zabíjení vidoucích.

Nebylo tam nic kromě černého ledu. "Nemůžu se mu dostat do mysli." To se mi ani trochu nelíbilo.

"A dnes večer se ani on nemůže dostat do té vaší, tak to nechte být a udělejte, co říkám."

Přimhouřila jsem oči. "Nemůžete ovládat Lovce! To nedokáže nikdo!"

Jeho temný pohled se mi vysmíval. "Bojíte se."

"Nebojím," vyštěkla jsem. Samozřejmě, že jsem se bála. Ta věc možná byla podezřele utlumená a zdánlivě netečná vůči mé přítomnosti, ale strach z ní jsem měla zakódovaný v krvi. S tímhle hluboce zakořeněným podvědomím instinktem jsem se už narodila. "Co když nás shodí, až se vznese?" Možná už jsem nekrvácela tak jako dřív, ale byla jsem si celkem jistá, že moje kosti se mohly zlomit stejně jako dřív.

Barrons obešel Lovce zepředu. V jeho očích vyšlehly plameny, když ho uviděl. Očuchalo ho to a většina těch plamenů zase uhasla. Když Barrons vytáhl sáček s kameny z kapsy, Lovec je očuchal, jakoby se snažil zachytit jejich pach. "Ví, že by byl mrtvý dřív, než by se mu to povedlo," řekl jemně.

"Nikdy mě na sebe nenechá vylézt, když mám u sebe kopí a toho se já nevzdám," vykrucovala jsem se.

"Vaše kopí je jeho nejmenší starost."

"A jak se ho mám asi držet?" chtěla jsem vědět.

"Mezi křídly mají volnější kůži. Chytíte se jí jako koňské hřívy. Ale nejdřív si nasaďte tohle." Hodil mi pár rukavic. "A nechte si je na sobě." Byly ze zvláštní látky, silné, ale poddajné. "Nechcete se ho dotknout holýma rukama." Přeměřil si mě. "Jinak byste měla být v pohodě."

"Proč se ho nechci dotknout holýma rukama?" zeptala jsem se opatrně.

"Ale, slečno Laneová... Hned na něj vylezte. Nebo vás na tu zatracenou věc přivážu."

Pár pokusů mi to zabralo, ale o pár minut později už jsem seděla na zádech Temnému Lovci.

Už jsem chápala, proč mi dal ty rukavice. Vyzařoval z něj tak intenzivní chlad, že kdybych se ho dotkla holýma rukama, které by byly vlhké, tak by zamrzly do jeho kožených záhybů. Otřásla jsem se a byla vděčná za vrstvy svého koženého oblečení. Barrons nasedl za mě moc blízko na to, aby mi to bylo příjemné.

"Proč se mu líbí vůně těch kamenů?"

"Byly vytesány ze zdí pevnosti Temného krále. Je to takový ekvivalent vašeho ořechového koláče, smaženého kuřete a laku na nehty," řekl suše. "Voní jako domov."

Lovec ze sebe vydal záblesk kouřového vzduchu a naplnil ulici štiplavým zápachem síry. Pak roztáhl křídla a s jedním mávnutím odletěl do noci, zatímco na ulici pod námi pršely krystalky černého ledu.

Zatajila jsem dech, podívala se dolů a dívala se, jak se knihkupectví pod námi zmenšuje.

Stoupali jsme výš a výš do chladného, temného nočního nebe.

Viděla jsem Trinity College i Temple Bar!

Támhle byla policejní stanice a park. Támhle sklad Guinessu se svou plošinou, kde jsem tenkrát v noci stála, když jsem si uvědomila, že tohle město miluju.

Támhle byl přístav, zátoka a rozprostírající se horizont oceánu.

Támhle nenáviděný kostel, kde se mi rozpadl celý svět. Zvrátila jsem hlavu a podívala se ke hvězdám, odmítala jsem nejen ten pohled, ale i tu vzpomínku. Měsíc byl neuvěřitelně bílý, jasnější než měl být, kolem něj se táhl červený pruh aury, kterou jsem viděla před pár večery.

"Co se to děje s měsícem?" zeptala jsem se Barronse.

"Dananský svět se prolíná do toho našeho. Podívejte se na ulice na sever od řeky."

Odvrátila jsem se od krvavě obroubeného měsíce tam, kam ukazoval. Mokré dlažební kostky se leskly jemným odstínem fialové záře s neonovou intenzitou, která vrhala pavučiny světla. Bylo to krásné.

Ale také špatné a zneklidňující, jakoby v těch kamenech bylo víc než jen barva. Jakoby do našeho světa prorůstala nějaká forma dananského lišejníku, poskvrnila ho a měnila tak jistě, jako Cruceova kletba deformovala Zrcadla. 

"Musíme tu změnu zastavit," řekla jsem naléhavě. Kdy by se tahle změna stala nenávratnou? Nestalo se to už?

"Proto by si jeden myslel, že nebudete ztrácet čas hádkami, když vám nabízím ten nejefektivnější způsob dopravy." Barrons zněl vážně naštvaně. 

Podívala jsem se na svůj "způsob dopravy", na tu černou kůži, kterou jsem držela stisknutou v rukavicích.

Letěla jsem na Lovci! Udělala nějaká vidoucí v celé historii lidstva něco podobného? Dani mi to nikdy neuvěří. Dívala jsem se na chomáčky mlhy, které se kolem nás a kolem Lovcovy rohaté hlavy kroutily. Cítila jsem, jak se mu napínají svaly v obrovských křídlech. Dál jsem studovala město pod námi.

Dolů to byla pořádná dálka.

"Víš, že inspektor Jayne na tyhle věci střílí, že jo?" řekla jsem ustaraně.

"Jayne má momentálně jiné starosti."

"Nemůžeš vědět všechno." Teď jsem zněla naštvaně já. 

Trochu poklepal na Lovcovu kůži tak, jakoby poplácával koně.

Ten se napjal do bojové pozice, obrátil svůj dlouhý krk na nás a vrhl přes rameno pohled naprosté nenávisti, z nozder se mu vyvalil kouř, který jasně znamenal výhružku.

Barrons se zasmál.

***

Musím přiznat, že kromě toho, že mi byla zima a že byl Barrons moc blízko, tak jsem si tu jízdu užívala. Byla to zkušenost, na kterou nikdy nezapomenu. Bylo vtipné, jak se v temných momentech ukáže krása během těch nejnečekanějších chvil.

Dublin byl pořád bez elektřiny, ale tomu už tak bylo celé měsíce a vítr a čas odnesl všechen smog a poluci k moři. Z komínů se nekouřilo, autům nestoupaly výpary z výfuků. Nad městem nebyla svatozář světel, která by zastínila měsíc. Město bylo úplně čisté. Byl to svět, jaký býval dříve před stovkami let. Hvězdy zářily na dublinským nočním nebem stejně jako v Georgii na venkově.

Řeka Liffey dělila město uprostřed, její mosty vydávaly stříbřitý svit až k zátoce.

Na severu města byli opravdu Jaynovi muži zaměstnaní jinak, bojovali s hordou Temných, které jsem nikdy předtím neviděla, jen pár bloků od ulice, kde zemřela moje sestra. Začal se ve mně zvedat smutek, ale rychle a pevně jsem ho uzamkla ve své krabici, takže jsem ho za chvíli skoro necítila.

Na jižní straně jsme tiše přelétali na mými sestrami vidoucími. MacHalo zářily, vedly je Kat a Dani, chodily ulicemi a páchaly tolik škody, kolik mohly.

Dani se vůbec nelíbilo, že jsem dnes v noci vyrazila bez ní a horečnatě se se mnou hádala, že její supersíla by byla výhodou. Byla trochu víc než jen naštvaná, když jsem jí řekla, že Barrons je rychlejší než ona.

Létali jsme hodiny, kroužili a kroužili. Už byly skoro čtyři hodiny ráno, když jsem konečně ucítila Sinsar Dubh.

Ve chvíli, kdy jsem ji ucítila, mě rozbolela hlava, tepalo mi ve spáncích a bolest mi svírala hlavu ve svěráku.

"Mám ji," vymáčkla jsem ze sebe a ukázala jejím směrem.

Lovec nás zanesl dolů. Přelétali jsme nad střechami a já se snažila určit její přesnou lokaci. Pár metrů pod námi byly vršky kostelů, věžiček a komínů. Čím níže jsme byli, tím intenzivnější byla i bolest, která zesilovala a já byla čím dál tím víc chladnější. Drkotaly mi zuby, třásla jsem se sklíčeností a vedla jsem ho: Doleva, ne, doprava, ne, tady uhni, ano, tam. Rychle, už je skoro pryč. Počkej, necítím ji. Tady je.

Z ničeho nic se Sinsar Dubh zastavila. Přeletěli jsme ji asi o pět bloků a museli se vrátit zpátky. Lovci nezatáčeli jako Porsche.

"Co dělá?" chtěl vědět Barrons.

"Kromě toho, že se mě snaží zabít? Nevím." V tu chvíli mi to bylo jedno. "Vážně to musíme dělat?"

"Je to jen bolest, slečno Laneová a brzy skončí."

"Tak si zkuste vy fungovat, když vám třeští hlava, jakoby vám někdo šťoural v mozku. Neexistuje nějaké druidské kouzlo, které by mi pomohlo?"

"Nemám ani tetovací nástroje ani čas. Kromě toho si nejsem jistý, že by to fungovalo, a i když jste nedávno požadovala, abych vás oblékal v červenou a černou, tak si nepřeji vidět vás v ní permanentně."

"A připomínky nekončí," zamumlala jsem a protočila oči. Kvůli tomu pohybu smíšenému s nevolností jsem se málem pozvracela.

"Jen proto, že zapomínáte, kdo vám zachránil zadek."

Naneštěstí jsem nezapomínala na to, jak mi zachránil zadek.

Lovec stáhl křídla a dopadl tiše na zem. Sklouzla jsem z jeho kožených zad, dopadla na zem a pozvracela se.

"Kde je?" zeptal se Barrons, ještě než jsem skončila.

Utřela jsem si pusu hřbetem ruky. "Přímo před námi. Asi tři bloky?" odhadla jsem.

"Zvládnete jít?"

Přikývla jsem a z toho pohybu se mi zvedl žaludek, ale už jsem nezvracela. Od oběda jsem nejedla, takže už ve mně nic nezbylo. V té bolesti jsem nacházela zvrácený klid. Očividně jsem nebyla ta, kdo odsoudí svět k záhubě. Kdybych byla tak zlá, tak by mě měla Kniha ráda, chtěla by, abych přišla blíž, neodpuzovala by mě. Ryodan se mýlil. Sinsar Dubh se mnou nechtěla mít nic společného.

Přiblížili jsme se, Barrons se tiše plížil a já za ním klopýtala. Za námi Lovec odlétl a zmizel v náhlé sněhové bouři z černého ledu.

"A jsme bez auta," řekla jsem kysele. Vzhledem k tomu, jak mě jsem se kvůli Sinsar Dubh cítila, jsem nepředpokládala, že bych zvládla tu dlouhou cestu zpátky do knihkupectví. Doufala jsem, že nám kameny pomůžou ji dostat, i bez toho čtvrtého a možná zmírnit tu bolest, která mě sužovala.

"Vrátí se, až Kniha zmizí. Trval na tom, že si zachová určitý odstup."

Ani trochu jsem se mu nedivila. Jen jsem si přála, abych mohla udělat to samé.

***

Po dvou blocích, když jsem měla Knihu pevně v kurzu, bolest najednou z ničeho nic zmizela. Sinsar Dubh byla stále přímo před námi.

Narovnala jsem se a poprvé od chvíle, kdy jsme přistáli, jsem se zhluboka a vděčně nadechla.

Barrons se zastavil. "Co se děje?"

"Už mě nic nebolí." Otočila jsem se k němu tváří v tvář uprostřed opuštěné ulice.

"Jak to že ne?"

"Netuším."

"Zkuste si tipnout."

Podívala jsem se na něj pohledem, který říkal, Tipni si sám.

"Nelíbí se mi to," zavrčel.

To ani mně ne. Ale na druhou stranu se mi to i líbilo. Nesnáším bolest. Vždycky jsem věděla, že bych byla nahraná, kdyby mě mučili. Kdyby mi někdo začal trhat nehty, tak bych vysypala úplně všechno.

"Ale pořád jí cítíte?"

Přikývla jsem.

"Jedla jste maso Bojovníků tmy?" zeptal se obviňujícím tónem.

"Haló, tady detektor předmětů moci, necítím je, když ho jím."

"A přesto necítíte vůbec žádnou bolest?"

"Ani trochu." Ve skutečnosti jsem se cítila skvěle. Byla jsem nabitá energií, připravená na všechno. "Tak co?" pobídla jsem ho. "Budeme tu celou noc stát nebo něco uděláme?" Teď, když už mě nic nebolelo, jsem byla připravená postavit se celému světu.

Prohlídl si mě s napjatým výrazem. Po chvíli řekl: "Odložíme to. Jdeme pryč." Otočil se a začal odcházet.

"Děláte si srandu?" utrhla jsem se směrem k jeho zádům. "Jsme tady. Našli jsme ji. Podíváme se, co ty kameny dokážou!"

"Ne. Jdeme. Hned."

"Barronsi, jsem v pohodě-"

"A neměla byste být." Zastavil se a otočil, aby se na mě podíval.

"Možná jsem silnější než předtím. Teď jsem imunní vůči dananskému maskovacímu kouzlu, dokáže procházet přes ochranné kruhy. Možná mě jen přepadla nepřipravenou a moje tělo se před pár minutami přizpůsobilo."

"A možná si s námi hraje."

"Možná je tohle nejlepší příležitost, jak o ní něco zjistit."

"Možná si vás zotročila a vy to ani nevíte."

"Možná bychom tu mohli stát zbytek noci a debatovat o tom nebo bychom možná mohli dotáhnout náš plán a vidět, co se stane! Vy jste ten, kdo to vymyslel. Tak z toho teď necouvejte." Otočila jsem se k němu zády a začala pochodovat opačným směrem k Sinsar Dubh.

"Okamžitě se zastavte, slečno Laneová!"

"Co se stalo s tím vaším, ničeho se nebojte a neberte zajatce, Barronsi? Měli bychom se jít někam schovat?" křikla jsem na něj přes rameno.

O chvíli později jsme šli vedle sebe směrem ke Knize.

"Jste neuvěřitelná," vrčel.

"Vrána k vráně sedá," řekla jsem sladce.

"Vezměte si tohle." Podal mi jeden z kamenů zabalený v sametu. I v tomhle černém sáčku zářil modročerným světlem hned, jak jsem se ho dotkla. Tvrdě se na mě podíval bezedným pohledem.

"Co s tím mám dělat?"

"Vyjdeme na O'Connellově ulici. Já to vezmu okolo na druhou stranu křižovatky a přiblížím se k ní zezadu. Chci, aby byla v přesném trojúhelníku. Hned jak uvidíte Knihu i mě, položte kámen do východního rohu křižovatky. Já položím zbylé dva."

"Co čekáte, že se stane?"

"V nejlepším případě ji dostaneme. V nejhorším případě budeme utíkat jako o život."