Karen Marie Moning: Dreamfever (Fever 4) - 31. kapitola

Další kapitola za dva dny!

Netušila jsem, jak dlouho jsem jen seděla.

Čas byl na tomhle místě nepolapitelný. 

Seděla jsem uprostřed Síně všech dnů - kolena pokrčená před sebou, zírala na zlatou podlahu, protože, když jsem se podívala nahoru, tak jsem si připadal malá a měla jsem závrať - a snažila se vyrovnat se svou situací.

Problém: Někde ve skutečném světě, v mém obýváku v Ashfordu Georgii měl Pán a vládce stále moje rodiče.

Představovala jsem si, že je opravdu vytočený.

Nebyla to moje chyba. On byl ten, kdo trval na tom, abych mu ukázala ty kameny. Varovala jsem ho. Ale to bylo nepodstatné, protože jsem teď byla v širém, netečném místě, kde se setkávaly všechny dny.

Pořád měl moje rodiče. To podstatné bylo.

Doufala jsem, že Barrons touhle dobou pospíchá jejich směrem skrz přenastavené Zrcadlo ve své pracovně a doufala jsem, že jeho muži se prohnali domem 1247 v ulici LaRuhe a snad i skrz tunel, který nápadně připomínal ženskou část těla, doufala jsem, že ten tunel nijak neovlivnilo moje náhlé vypuzení a že moji rodiče budou brzy v bezpečí.

Na můj vkus jsem doufala až v moc věcí.

Nezáleželo na tom. Byla jsem naprosto zneutralizovaná. Vyrvalo mě to z reality a vhodilo do kvantové síně plné proměnných, které se nehodily do té jediné rovnice, kterou jsem znala a záleželo mi na ni.

Kolem mě byly miliardy zrcadel. Miliardy portálů. A já si kdysi myslela, že vybrat si z patnácti odstínů růžové je těžké.

Po chvíli jsem se podívala na hodiny. Byly zaseknuté v čase 1:14.

Sundala jsem si kabát a začala se svlékat, přičemž jsem zastrčila sáček s kameny za opasek. V Síni bylo moc velké teplo na to, abych na sobě měla tolik vrstev oblečení. Sundala jsem si svetr pletené tričko s dlouhými rukávy a uvázala si je kolem pasu, pak jsem si oblékla zpět kabát.

Rychle jsem provedla součet všeho, co jsem u sebe měla.

Jeden nůž - starožitnou skotskou dýku - o něm Pán a vládce nevěděl, který jsem vzala v knihkupectví a přidělala ho pod svou levou paži.

V levé kapse jsem měla malou krabičku s kroutícím se masem Bojovníků tmy.

Dvě proteinové tyčinky, které ležely pomačkané v kapse mého kabátu.

Jedno MacHalo, které jsem měla pořád připevněné pod bradou.

Jeden telefon.

Pak jsem spočítala vše, co jsem neměla.

Žádné baterie ani svítidla.

Žádnou vodu.

Žádné kopí.

Tím jsem skončila. Už tak to bylo dost špatné.

Vytáhla jsem telefon ze zadní kapsy a vytočila Barronsovo číslo. Tolik jsem si zvykla na jeho neohroženost, že jsem si byla jistá, že začne zvonit, ale nezačalo, to mě dostalo. Dokonce ani jeho poskytovatel sítě nepokrýval tohle místo, ale chápala jsem, že jestli někde nemělo fungovat, tak to bylo tady. I kdybych měla V'laneovo jméno, tak by tu pravděpodobně nefungovalo.

Ani moje vlastní hlava tu pořádně nefungovala. Čím déle jsem seděla, tím víc jsem se cítila divněji.

Síň nebyla jen křižovatkou nekonečných dveří do alternativních míst a časů. Tolik portálů zapříčinilo, že Síně žila a dýchala, odlévala se a přilévala. Síně byla čas. Byla prastará i mladá, byla minulostí, přítomností a budoucností, vše v jednom.

Barronsovo knihkupectví působilo díky jednomu Zrcadlu zkresleně.

Miliardy těchto zrcadel, které se otevíraly do stejné síně, tvořily exponenciálně vyrovnaný efekt, co se týče času i prostoru. Čas tu nebyl přímočarý, byl... Moje mysl se na to nemohla soustředit, ale byla jsem jeho součástí a vůbec jsem to nechápala. Nezáleželo na tom. Byla jsem podstatná. Byla jsem dítě. Byla jsem stará žena. Byla jsem smrt. Byla jsem zdrojem veškerého života. Byla jsem Síní a Síně byla mnou. Části mě krvácely do všech dveří.

Rozdvojenost nebylo to pravé slovo, které by to popsalo. Stejně jako tohle místo jsem byla i já nekonečnem možností. Byl to ten nejděsivější pocit, který jsem kdy zažila.

Zkusila jsem Ryodanovo číslo.

Neměla jsem signál.

Dlouho jsem se dívala na kontakt KU.

Ryodan řekl, že mě zabije, jestli to číslo vytočím, když ho nebudu potřebovat.

Moje první myšlenka byla: Ráda bych ho viděla, jak se sem dostane a zkusí to. Moje druhá myšlenka byla, že to neudělám, protože pak by se mu opravdu mohl zjevit a pokusit se mě zabít.

Nemohla jsem vymyslet pádný argument, abych ho přesvědčila, že umírám. Možná se mi nelíbila moje současná situace, ale nemohla jsem popřít, že jsem byla živá a zdravá a nic mě neohrožovalo na životě. I když to vypadalo, že jsem každou chvíli zmatenější a zmatenější.

V mysli se mi začaly objevovat vzpomínky z dětství, ale připadaly mi až moc živé a barvité na to, aby to byly pouhé vzpomínky.

Lehce jsem se jimi prohrabávala, až jsem našla jednu, kterou jsem měla ráda.

Moje desáté narozeniny: Máma a táta mi připravily tajnou oslavu.

Ve chvíli, kdy jsem se na ni začala soustředit, zatřepotala se dramatickou prosbou a najednou tu byli mí kamarádi, kteří se smáli a drželi dárky. Bylo to tak skutečné, čekali, až se k nim připojím v jídelně, kde byl dort a zmrzlina. Viděla jsem, jak se to všechno děje, přímo na zlaté podlaze. Přejela jsem po té vzpomínce prsty. Zlato se pod mým dotekem zavlnilo a já se dotkla našeho jídelního stolu, málem jsem se do něj nechala vtáhnout, vklouznout do svého desetiletého já, které sedělo na židli a smálo se něčemu, co Alina řekla.

Alina byla mrtvá. Tohle nebyla současnost. Nebylo to skutečné.

Odtrhla jsem pohled.

Ve vzduchu přede mnou se zjevila další vzpomínka: můj první výlet do Atlanty na nákupy s tetami. Udělalo to na mě obrovský dojem. Byly jsme v Bloomingdale's. Bylo mi jedenáct. Toulala jsem se, dívala se na všechny ty pěkné věci a už jsem neviděla zlaté zdi a zrcadla.

Zavřela jsem oči, zůstala stát a zastrčila telefon do zadní kapsy.

Musela jsem se dostat pryč. Mátlo mi to hlavu.

Ale kam jsem měla jít?

Otevřela jsem oči a dala se do pohybu. V tu chvíli se moje vzpomínky rozplynuly a hlava se mi vyčistila.

Něco mě napadlo. Zamračila jsem se a ještě pár metrů pokračovala, než jsem se zastavila.

Vzpomínky znovu začaly vířit kolem mě.

Můj táta mě povzbuzoval při mém prvním a posledním softballovém zápase. Koupil mi růžové rukavice s křiklavě růžovým šněrováním. Máma na ně vyšila mé jméno a kytičky. Kluci se smáli mně i mým rukavicím. Utíkala jsem, abych chytila míček a ukázala jim, jak dobrá jsem. Vyskočil a praštil mě do obličeje, z nosu se mi spustila krev a měla jsem uražený kus zubu.

Zašklebila jsem se.

Začali se smát o dost hlasitěji a ukazovali si na mě.

Zmanipulovala jsem tu vzpomínku, rychle ji přehrála zpátky a chytila jsem míček naprosto přesně, hodila ho na třetí metu a uzavřela.

Kluky to naprosto oslnilo.

Táta se dmul pýchou.

Byla to lež, ale sladká lež.

Znovu jsem se dala do pohybu.

Vzpomínka se rozprskla v růžovém prachu a snesla k podlaze.

Zastavit se v Síni bylo nebezpečné, možná smrtelně nebezpečné.

O chvíli později se moje podezření potvrdilo, když jsem prošla kolem kostry, která seděla se skříženýma nohama na podlaze a opírala se o zlatou zeď mezi zrcadly. Její poloha nenaznačovala, že by dotyčný bojoval, že by ve své smrti trpěl. Jeho lebka působila klidným dojmem - jak jen lebka působit mohla. Umřel hlady? Nebo žil stovky let ztracený ve svých snech? Necítila jsem žádný hlad a to jsem měla, protože jsem od včerejšího odpoledne neměla nic jiného, než kafe, a to už byly hodiny. Potřebovala jsem tu jíst, když tu neexistoval čas tak, jak jsem ho znala?

Jak jsem šla, začala jsem se dívat na zrcadla.

Některé věci, které v nich byly, se podívaly zpátky, vypadaly překvapeně a zmateně. Zdálo se, že mě viděly stejně jasně jako já je.

Budu se muset rozhodnout a čím dříve, tím pravděpodobně lépe. Začínala jsem si myslet, že zlatá barva je ta nejmírumilovnější, nejsprávnějších a nejdokonalejší věc, jakou jsem kdy viděla. A ta podlaha - vítala mě! Byla teplá, hladká, mohla bych se na ni natáhnou a na chvíli zavřít oči... získat síly, abych mohla podniknout další cestu.

První nebezpečí, které v Síni všech dnů hrozilo: Když můžete prožít znovu jakýkoli den - a prožít ho správně - proč odsud odcházet? Mohla jsem tu zachránit svou sestru. Zachránit svět. Po chvíli bych nepoznala rozdíl.

Druhé nebezpečí, které v Síni všech dnů hrozilo: Když je všechno možné, co si vyberete?

Byly tu průhledy na tropické bílé pláže, které se táhly na míle daleko, modré vlny, tak čisté, že skrz barevnou mlhu byly vidět útesy, třpytící se slunce a malé stříbřité ryby, které si ve vlnách hrály.

Byly tu ulice plné nádherných staveb. Pouště a táhlé pláně. Byly tu prastaří plazi v zelenajícím se údolí a postapokalyptická města. Byly tu podvodní světy a Zrcadla, která vedla do otevřeného vesmíru, černého a hlubokého se třpytícími se hvězdami. Byly tu dveře do mlhovin a jedny, které vedly přímo doprostřed černé díry. Zkusila jsem si představit člověka, který by byl ochotný se tam vydat. Někdo nesmrtelný, kdo už vyzkoušel všechno ostatní? Danan, který nikdy nezemře a chce si zkusit, jaké by to bylo, kdyby ho černá díra vcucla? Všimla jsem si, že čím více jsem to chápala, tím více jsem nerozuměla ničemu, co se týkalo té nesmrtelné rasy, která tohle místo stvořila.

Byla tu zrcadla, která ukazovala tak příšerné věci, že jsem se musela odvrátit pryč ihned, co jsem je spatřila. Něco z toho jsme způsobili sami. Očividně i jiné bytosti v jiných světech spáchaly něco podobného. V jednom z nich, muž, který právě prováděl příšerný experiment, se na mě podíval, zasmál se a vrhl se po mně. Vzala jsem nohy na rameny, srdce mi bylo jako o závod a běžela jsem dlouho bez zastavení. Nakonec jsem se ohlédla. Došlo mi, že to Zrcadlo muselo být jednocestné. Naštěstí! Přemýšlela jsem, jestli jsou všechna Zrcadla jednocestná nebo jestli mě některá pustí i ven. Kdybych jedním prošla, mohla bych se okamžitě vrátit, kdyby se mi na tom místě nelíbilo? Z toho, co mi Barrons říkal, jsem pochopila, že byly naprosto nepředvídatelné.

Jak jsem se sem dostala? Co ty kameny udělaly, že mě to vytrhlo z tunelu a odhodilo v srdci samotné sítě? Fungovaly jako maják, který naváděl k domovu, a pokaždé, když je odkryju, skončím tady?

Šla jsem. Podívala se do Zrcadla. A hned zase pryč.

Bolest, potěšení, radost, muka, láska, nenávist, smích, zoufalství, krása, horor, naděje, zármutek - to vše bylo v Síni všech dnů.

Byla tu naprosto surreálná zrcadla, ve kterých byla krajina podobná Dalího obrazům, až mě to donutilo přemýšlet, jestli je sem nepověsili a neoživili. Byly tu dveře do krajin, které byl tak cizí, že jsem ani nedokázala pojmenovat, co vidím.

Dívala jsem se do jednoho zrcadla po druhém, a každou chvílí jsem byla nejistější a nejistější. Netušila jsem, jestli se vůbec některý z portálů otevíral do mého světa. Byly to snad jiné planety? Jiné dimenze? Když bych do jedné vstoupila, byla bych odsouzená cestovat nebezpečnou krajinou v neporazitelném labyrintu?

Miliardy. Byly tu miliardy možností. Jak jen mám najít cestu domů?

Připadalo mi, že jdu celé dny. Kdo ví? Třeba to tak bylo. Čas tu neměl žádný význam. Nic tu nemělo význam. Byla jsem malinkatá. V obrovské chodbě. Sem tam se našla kostra - jen málo jich bylo lidských. Bylo tu naprosté ticho, které narušoval jen zvuk mých kroků. Začala jsem si zpívat. Zazpívala jsem každou písničku, kterou jsem znala a přitom nahlížela do Zrcadel. Od některých jsem utekla.

Potom jsem se u jednoho náhle zastavila.

Zírala jsem. "Christiane?" vykřikla jsem nevěřícně. Byl ke mně otočený zády, zatímco procházel temným lesem, ale měsíc v zrcadle byl jasný a já přesně poznala jeho postavu a chůzi. Ty dlouhé nohy ve vybledlých džínách. Temné vlasy stažené do culíku. Široká ramena a sebevědomá chůze.

Prudce se otočil. Na krku měl vytetované červené a rudé symboly, které tam nebyly, když jsem ho viděla naposledy.

Mac? Jeho rty se pohnuly, ale neslyšela jsem ho. Přistoupila jsem blíž.

"Jsi to vážně ty?"

On mě očividně slyšel. Radost a úleva se v jeho očích mísily s úzkostí. Zadíval se na mě, naklonil se blíž, vypadal zmateně a potom potřásl hlavou. Ne, Mac. Zůstaň, kde jsi. Nechoď sem. Vrať se.

"Já nevím, jak se vrátit."

Kde jsi?

"Ty to nevidíš?"

Potřásl hlavou. Vypadá to, že jsi uvnitř obrovského kaktusu. Nejdřív jsem myslel, že jsi tu se mnou. Jak to, že mě vidíš?

Musel mi to několikrát zopakovat. Odezírání ze rtů mi úplně nejde. Slovo "kaktus" mě úplně rozhodilo. V celé lese jsem jediný neviděla. "Jsem v Síni všech dnů."

Jeho oči zahořely. Nezůstávej tam dlouho! Bude si s tebou zahrávat.

"Na to jsem už tak nějak přišla." Před chvílí se mi v ruce zjevila moje růžová rukavice a já slyšela zvuky z hřiště. Začala jsem na místě utíkat. Ale Síni to neoblblo. Rukavice mi zůstala na ruce. Běhala jsem před zrcadlem v malých kruzích. Po chvíli zmizela jak vzpomínka, tak rukavice.

Je to nebezpečné místo. Chvíli jsem tam byl. Musel jsem si vybrat jedno ze Zrcadel. Vybral jsem si špatně. Nejsou tím, čím se zdají být. Nevedou tam, kam ukazují.

"Děláš si srandu?" málem jsem se zbláznila. Takže kdybych vešla na tropickou pláž, tak jsem se mohla ocitnout v nacistickém Německu se svými černými vlasy?

To, které jsem si vybral, nevedlo. Od té doby skáču dimenzemi a snažím se dostat na nějaké lepší místo. Některá Zrcadla ukazují pravdu, jiná ne. A neexistuje způsob, jak to poznat. 

"Vždyť si chodící detektor pravdy!"

V Síni to nefunguje. Jen mimo ní a ne vždy. Pochybuju, že tvé vidoucí dary tu fungují.

Pořád jsem běhala v kruhu, ale zavřela jsem oči a snažila se najít to speciální místo ve své hlavě. Ukaž mi pravdu, přikázala jsem. Znovu jsem je otevřela a podívala se na Christiana. Pořád stál v temném lese.

"Kde jsi?"

V poušti. Hořce se na mě usmál. Se čtyřmi slunci a noc tu neexistuje. Jsem hrozně popálený. Dlouho jsem nepil ani nejedl. Jestli brzy nenajdu průchod, tak... jsem ve velkém průšvihu.

"Průchod?" zeptala jsem se, protože jsem chtěla vědět, jestli myslí IDD a dokáže mi vysvětlit, co jsou.

Přikývl. Je jich hrozně moc. Ale tady jsem zatím žádný nenašel. I když Zrcadlo ukazovalo, že je naprosto v pořádku, tak jsem věděla, na co se mám zaměřit, viděla jsem jeho vyčerpání a napětí. Dokonce víc než to, cítila jsem zvláštní... pochmurné smíření? Z Christiana MacKeltara? Ani náhodou.

"Jak moc špatně na tom jsi, Christiane?" zeptala jsem se. "A nelži."

Usmál se. Myslím, že jsem ti jednou řekl to samé. Spala jsi s ním?

"To je dlouhý příběh. Odpověz."

Takže ano. Na chvíli se mi zadíval napjatě do očí. Špatně, řekl nakonec.

"Stojí vůbec? Myslím na nohou?" Bylo něco z toho, co jsem viděla, opravdu skutečné?

Ne.

"Mohl by sis stoupnout, kdyby jsi chtěl?" zeptala jsem se ostře.

Nejsem si jistý.

Ani na chvíli jsem nezaváhala.

Vkročila jsem do zrcadla.