Další kapitola za dva dny!
III. část
Ale teď se díváme skrz temné zrcadlo a než je nám v tváří v tvář odhalena pravda, vidíme útržky (i když nečitelné) chyb, které jsme ve světě udělali, takže musíme vyjmenovat všechny své chyby a sloučit je s vůlí, která se řídí zlem.
- Umberto Eco
Jméno Růže
30. kapitola
30. kapitola
"Je od tebe hezké, že jsi přišla," posmíval se mi Pán a vládce. "Pěkný klobouk."
Procházet Zrcadlem bylo jako snažit se protlačit lepkavou membránou. Jeho povrch se silně zavlnil, když jsem se ho dotkla. Když jsem se do něj pokusila vkročit, vzdoroval mi. Zatlačila jsem silněji a stálo mě to veškeré úsilí, abych prošla jeho stříbřitým povrchem. Nakonec jsem se protlačila bokem.
I tak se zrcadlo vzpouzelo silnou pružností.
Na chvíli jsem zůstala uvězněná mezi světy s obličejem v zrcadle a zbytkem v tom starém domě, jednou nohou uvnitř a jednou venku. Když už jsem si myslela, že mě odhodí zpět jako napnutá guma, podvolilo se - vtáhlo mě dovnitř do své teplé a nepříjemně vlhké náruče - a vyplivlo mě na druhé straně, vpotácela jsem se dovnitř.
Čekala jsem, že budu v obývacím pokoji, ale byla jsem v nějakém tunelu v růžové membráně. Můj obývák byl dál, než se zdál v zrcadle. Mezi mnou a mými rodiči bylo asi čtyřicet stop. Barrons se mýlil. Pán a vládce se v Zrcadlech vyznal lépe, než si myslel. Nejenže dokázal propojit Zrcadla, ale vytvořil mezi nimi tunel, který skrz sklo nebyl vůbec vidět. Kdybychom mluvili v termínech tenisu, tak Pán a vládce vyhrál tenhle set. Ale v žádném případě nevyhraje celý zápas.
"Jako bych měla na výběr." Otřela jsem si obličej rukávem a setřela tenkou vrstvu smradlavé a lepkavé placenty. Odkapávala mi z MacHala. Přemýšlela jsem, že si ho sundám než vstoupím do zrcadla (když ho máte na hlavě, tak vás lidé neberou moc vážně), ale teď jsem byla ráda, že jsem to neudělala. Nedivila jsem se, že se lidé Zrcadlům vyhýbali.
Měla jsi na výběr, křičely na mě zuřivě tátovy oči. Vybrala jsi si špatně.
Oči mojí mámy říkaly mnohem víc než tohle. Nejdřív začala u mých černých vlasů, které vykukovaly zpod mé "čepice", málem se zbláznila, když si všimla těsných kožených kalhot, pak přešla k polámaným nehtům a než se dostala k mé automatické zbrani, která mi neustále klouzala z ramena a narážela do boku, musela jsem její pohled vytěsnit.
Udělala jsem krok vpřed.
"Ne tak rychle," řekl Pán a vládce. "Nejdřív mi ukaž ty kameny."
Přehodila jsem si zbraň do druhé ruky a sáhla do batohu, vylovila ten sáček a podržela ho před sebou ve vzduchu.
"Vyndej je. Ukaž mi je."
"Barrons si nemyslel, že by to byl dobrý nápad."
"Říkal jsem, aby jsi do toho Barronse nezatahovala a je mi úplně jedno, co si myslí."
"Řekl jsi, abych ho nebrala s sebou. Musela jsem ho do toho zatáhnout. Dal mi ty kameny. Zkoušel jsi někdy Barronse okrást?"
Výraz v jeho tváři mi prozradil, že ano. "Jestli se do toho připlete, tak zemřou."
"To jsem pochopila naprosto jasně už napoprvé. Nebude se do toho plést." Potřebovala jsem se dostat blíž. Musela jsem se dostat mezi Pána a vládce, jeho ochranku a moje rodiče, než se sem Barrons a jeho muži dostanou. Potřebovala jsem se dostat do místa, odkud bych ho mohla bodnout. Barrons plánoval přenastavit své zrcadlo tak, aby se spojilo s místem, které Pán a vládce vybral, ale také říkal, že to zabere nějaký čas, všechno záleželo na tom, jaké místo to bude. Získejte čas, přikázal mi. Hned jak mi přijde ta fotka, začnu pracovat na tom, abych Zrcadla propojil. Moji muži se vydají za vámi hned, jak budu mít konkrétní místo.
"Odlož kopí, svou zbraň, tu pistoli, co máš zastrčenou v kalhotech, ten vystřelovací nůž v rukávu a nože ve svých botách. Odkopni je pryč."
Jak věděl, kde mám všechny své zbraně?
Máma by nemohla vypadat víc v šoku, ani kdyby se dozvěděla, že spím s celým ashfordským fotbalovým týmem a mezi jejich touchdowny hulím trávu.
Vyslala jsem jejím směrem co nejvíce uklidňující pohled. Cukla sebou. Zřejmě to, co jsem považovala za uklidňující pohled na ní zapůsobilo poněkud... nemilosrdně. "Bylo to pár krušných měsíců, mami," řekla jsem na svou obranu. "Pak ti to vysvětlím. Nech moje rodiče jít," řekla jsem Pánu a vládci. "Budu spolupracovat. Máš moje slovo."
"Nepotřebuji tvoje slovo. Mám tvé poslední žijící příbuzné. Vzhledem k tomu, že lidé mají omezený čas, tak mají ke svým blízkým velmi hluboký vztah. Alina mi řekla, že její rodiče zemřeli při autonehodě, když jí bylo patnáct let. Zase další lež. Donutí tě to přemýšlet, že? Ani by mě to nenapadlo, kdyby jsi mě sem nezavedla."
Jak jsem ho sem zavedla? Jak mě sledoval do Ashfordu? Mohl sledovat V'lanea? Hrál to V'lane na obě strany? Pracoval s Pánem a vládcem?
"Nejsou to mí příbuzní," řekla jsem chladně. "Mí příbuzní jsou mrtví. Když jsi zabil Alinu, tak jsi tím vymazal poslední žijící členku mého rodu, tedy kromě mě." Doufala jsem, že mí rodiče v jeho očích ztratí na důležitosti. Ve filme to vždycky fungovalo. "Byly jsme adoptované."
Rychle jsem se podívala na mámu, i když jsem věděla, že to nemám dělat. Její oči se třpytily slzami. Super. Na mém novém vzhledu neschvalovala vůbec nic a teď jsem jí navíc ublížila. Vedla jsem si fakt skvěle.
Pán a vládce neřekl ani slovo. Jen přešel k tátovi a dal mu pěstí. Jeho hlava se zvrátila dozadu a z nosu se mu spustila krev. Omámeně zatřásl hlavou a jeho oči říkaly, uteč, zlato.
"No tak dobře!" zakřičela jsem. "Lhala jsem! Nech ho být!"
Pán a vládce se otočil zpátky ke mně. "Smrtelnost je naprostá slabost. Utváří tvou celou existenci. Každý tvůj nádech. Je vážně k podivu, že Danani vždy byli pro tvou rasu bohy?"
"Pro mě ne."
"Odhoď zbraně."
Nechala jsem svou zbraň dopadnout na zem, vytáhla jsem pistoli z kalhot, vystřelovací nůž z bundy a nože z každé boty a nechala je dopadnout na zem.
"To kopí."
Dívala jsem se na něj. Oddělovalo nás asi 40 stop, kdybych po něm hodila kopí, tak by to k ničemu nebylo. I kdyby se mi podařilo zasáhnout ho přímo do srdce, tak byl pořád zčásti člověk a nezemřel by hned. Nepochybovala jsem, že alespoň jeden z mých rodičů by skončil mrtvý jen vteřiny po tom, co bych ho hodila, možná by byli mrtví oba.
Získejte čas, řekl mi Barrons.
Vytáhla jsem kopí z pouzdra a vyndala ho z pod kabátu. Ve chvíli, kdy jsem ho odkryla, zatřpytil se a do vzduchu vyslal rozeklané bílé světlo. Zářil oslepujícím alabastrovým jasem, jakoby čerpal moc z dananské říše kolem.
Nedokázala jsem přimět svou ruku, aby ho pustila. Moje prsty se odmítaly rozevřít.
"Pusť ho, hned." Otočil se k mé matce a napřáhl se.
Zavrčela jsem, když jsem odhazovala kopí pryč. Zapíchlo se do zdi toho růžového tunelu. Průchod se zavlnil, jako bych ho zranila. "Nech. Ji. Být," ucedila jsem skrz zaťaté zuby.
"Odkopni ty zbraně a ukaž mi kameny."
"Naprosto vážně, Barrons říkal, že nemám."
"Hned."
Povzdechla jsem si a vytáhla kameny ze sáčku, v kterém byly zabalené.
Reakce byla okamžitá a prudká: Tunel se otřásl, jeho zdi vydaly hluboký sten a pod nohama se mi otřásla podlaha. Kameny zazářily černo-modrým světlem. Zdi se stáhly a zase roztáhly, jakoby se mě snažily vypudit a najednou mě oslepilo zlověstné světlo a ticho, které narušovalo jen hučení větru a vody. Proti tomu oslepujícímu světlu jsem zavřela oči. Neměla jsem se čeho chytit. Pevně jsem stiskla kameny, snažila se je schovat a málem je ztratila v té záři. Batoh se mi odrazil od holení a vytrhl se z mých rukou.
Zakřičela jsem do větru, volala svoje rodiče, Barronse - sakra, dokonce i Pána a vládce! Připadalo mi, že mě to rve do deseti různých směrů. Vítr mi ztrhl kabát z ramen a prudce se třepotal v poryvu. Snažila jsem se schovat kameny zpět.
Najednou vše ustalo.
"Říkala jsem ti to," zavrčela jsem a měla stále zavřené oči a čekala, až mě přestanou pálit. "Barrons říkal, ať to nedělám. Ale poslouchal jsi? Ne." Neozvala se žádná odpověď. "Haló?" řekla jsem opatrně. Stále žádná odpověď.
Otevřela jsem oči.
Už jsem nestála v růžovém membránovém tunelu.
Stála jsem v hale plné zlata.
Zlaté zdi, zlaté podlahy - podívala jsem se nahoru - zlato bylo všude, kam až jsem dohlédla. Jestli tu byl strop, tak jsem na něj neviděla. Všude byly obrovské tyčící se zlaté zdi.
Byla jsem sama.
Nebyl tu žádný Pán a vládce. Žádní stráže. Žádní rodiče.
Podívala jsem se dolů a doufala, že najdu svoje zbraně, nože a batoh.
Nebylo tam nic, jen nekonečná zlatá podlaha.
Pohlédla jsem na zdi a zoufale hledala své kopí.
Vlastně, uvědomila jsem si, jak jsem se otáčela v kruhu, nebylo tu nic, kromě stovek, ne, tisíců, ne - zůstala jsem zírat; táhly se až nahoru a mizely mi z dohledu - byly tu miliardy zrcadel.
Když jsem se to snažila vše vstřebat, tak jsem ochutnala nekonečnost. Byla jsem miniaturní tečka v řadě nespočtu zobrazení času, které se po obou stranách táhly do nekonečna. Cítila jsem se naprosto nedůležitá.
"A kurva, kurva, kurva."
Věděla jsem, kde jsem byla.
Síně všech dnů.
"Jako bych měla na výběr." Otřela jsem si obličej rukávem a setřela tenkou vrstvu smradlavé a lepkavé placenty. Odkapávala mi z MacHala. Přemýšlela jsem, že si ho sundám než vstoupím do zrcadla (když ho máte na hlavě, tak vás lidé neberou moc vážně), ale teď jsem byla ráda, že jsem to neudělala. Nedivila jsem se, že se lidé Zrcadlům vyhýbali.
Měla jsi na výběr, křičely na mě zuřivě tátovy oči. Vybrala jsi si špatně.
Oči mojí mámy říkaly mnohem víc než tohle. Nejdřív začala u mých černých vlasů, které vykukovaly zpod mé "čepice", málem se zbláznila, když si všimla těsných kožených kalhot, pak přešla k polámaným nehtům a než se dostala k mé automatické zbrani, která mi neustále klouzala z ramena a narážela do boku, musela jsem její pohled vytěsnit.
Udělala jsem krok vpřed.
"Ne tak rychle," řekl Pán a vládce. "Nejdřív mi ukaž ty kameny."
Přehodila jsem si zbraň do druhé ruky a sáhla do batohu, vylovila ten sáček a podržela ho před sebou ve vzduchu.
"Vyndej je. Ukaž mi je."
"Barrons si nemyslel, že by to byl dobrý nápad."
"Říkal jsem, aby jsi do toho Barronse nezatahovala a je mi úplně jedno, co si myslí."
"Řekl jsi, abych ho nebrala s sebou. Musela jsem ho do toho zatáhnout. Dal mi ty kameny. Zkoušel jsi někdy Barronse okrást?"
Výraz v jeho tváři mi prozradil, že ano. "Jestli se do toho připlete, tak zemřou."
"To jsem pochopila naprosto jasně už napoprvé. Nebude se do toho plést." Potřebovala jsem se dostat blíž. Musela jsem se dostat mezi Pána a vládce, jeho ochranku a moje rodiče, než se sem Barrons a jeho muži dostanou. Potřebovala jsem se dostat do místa, odkud bych ho mohla bodnout. Barrons plánoval přenastavit své zrcadlo tak, aby se spojilo s místem, které Pán a vládce vybral, ale také říkal, že to zabere nějaký čas, všechno záleželo na tom, jaké místo to bude. Získejte čas, přikázal mi. Hned jak mi přijde ta fotka, začnu pracovat na tom, abych Zrcadla propojil. Moji muži se vydají za vámi hned, jak budu mít konkrétní místo.
"Odlož kopí, svou zbraň, tu pistoli, co máš zastrčenou v kalhotech, ten vystřelovací nůž v rukávu a nože ve svých botách. Odkopni je pryč."
Jak věděl, kde mám všechny své zbraně?
Máma by nemohla vypadat víc v šoku, ani kdyby se dozvěděla, že spím s celým ashfordským fotbalovým týmem a mezi jejich touchdowny hulím trávu.
Vyslala jsem jejím směrem co nejvíce uklidňující pohled. Cukla sebou. Zřejmě to, co jsem považovala za uklidňující pohled na ní zapůsobilo poněkud... nemilosrdně. "Bylo to pár krušných měsíců, mami," řekla jsem na svou obranu. "Pak ti to vysvětlím. Nech moje rodiče jít," řekla jsem Pánu a vládci. "Budu spolupracovat. Máš moje slovo."
"Nepotřebuji tvoje slovo. Mám tvé poslední žijící příbuzné. Vzhledem k tomu, že lidé mají omezený čas, tak mají ke svým blízkým velmi hluboký vztah. Alina mi řekla, že její rodiče zemřeli při autonehodě, když jí bylo patnáct let. Zase další lež. Donutí tě to přemýšlet, že? Ani by mě to nenapadlo, kdyby jsi mě sem nezavedla."
Jak jsem ho sem zavedla? Jak mě sledoval do Ashfordu? Mohl sledovat V'lanea? Hrál to V'lane na obě strany? Pracoval s Pánem a vládcem?
"Nejsou to mí příbuzní," řekla jsem chladně. "Mí příbuzní jsou mrtví. Když jsi zabil Alinu, tak jsi tím vymazal poslední žijící členku mého rodu, tedy kromě mě." Doufala jsem, že mí rodiče v jeho očích ztratí na důležitosti. Ve filme to vždycky fungovalo. "Byly jsme adoptované."
Rychle jsem se podívala na mámu, i když jsem věděla, že to nemám dělat. Její oči se třpytily slzami. Super. Na mém novém vzhledu neschvalovala vůbec nic a teď jsem jí navíc ublížila. Vedla jsem si fakt skvěle.
Pán a vládce neřekl ani slovo. Jen přešel k tátovi a dal mu pěstí. Jeho hlava se zvrátila dozadu a z nosu se mu spustila krev. Omámeně zatřásl hlavou a jeho oči říkaly, uteč, zlato.
"No tak dobře!" zakřičela jsem. "Lhala jsem! Nech ho být!"
Pán a vládce se otočil zpátky ke mně. "Smrtelnost je naprostá slabost. Utváří tvou celou existenci. Každý tvůj nádech. Je vážně k podivu, že Danani vždy byli pro tvou rasu bohy?"
"Pro mě ne."
"Odhoď zbraně."
Nechala jsem svou zbraň dopadnout na zem, vytáhla jsem pistoli z kalhot, vystřelovací nůž z bundy a nože z každé boty a nechala je dopadnout na zem.
"To kopí."
Dívala jsem se na něj. Oddělovalo nás asi 40 stop, kdybych po něm hodila kopí, tak by to k ničemu nebylo. I kdyby se mi podařilo zasáhnout ho přímo do srdce, tak byl pořád zčásti člověk a nezemřel by hned. Nepochybovala jsem, že alespoň jeden z mých rodičů by skončil mrtvý jen vteřiny po tom, co bych ho hodila, možná by byli mrtví oba.
Získejte čas, řekl mi Barrons.
Vytáhla jsem kopí z pouzdra a vyndala ho z pod kabátu. Ve chvíli, kdy jsem ho odkryla, zatřpytil se a do vzduchu vyslal rozeklané bílé světlo. Zářil oslepujícím alabastrovým jasem, jakoby čerpal moc z dananské říše kolem.
Nedokázala jsem přimět svou ruku, aby ho pustila. Moje prsty se odmítaly rozevřít.
"Pusť ho, hned." Otočil se k mé matce a napřáhl se.
Zavrčela jsem, když jsem odhazovala kopí pryč. Zapíchlo se do zdi toho růžového tunelu. Průchod se zavlnil, jako bych ho zranila. "Nech. Ji. Být," ucedila jsem skrz zaťaté zuby.
"Odkopni ty zbraně a ukaž mi kameny."
"Naprosto vážně, Barrons říkal, že nemám."
"Hned."
Povzdechla jsem si a vytáhla kameny ze sáčku, v kterém byly zabalené.
Reakce byla okamžitá a prudká: Tunel se otřásl, jeho zdi vydaly hluboký sten a pod nohama se mi otřásla podlaha. Kameny zazářily černo-modrým světlem. Zdi se stáhly a zase roztáhly, jakoby se mě snažily vypudit a najednou mě oslepilo zlověstné světlo a ticho, které narušovalo jen hučení větru a vody. Proti tomu oslepujícímu světlu jsem zavřela oči. Neměla jsem se čeho chytit. Pevně jsem stiskla kameny, snažila se je schovat a málem je ztratila v té záři. Batoh se mi odrazil od holení a vytrhl se z mých rukou.
Zakřičela jsem do větru, volala svoje rodiče, Barronse - sakra, dokonce i Pána a vládce! Připadalo mi, že mě to rve do deseti různých směrů. Vítr mi ztrhl kabát z ramen a prudce se třepotal v poryvu. Snažila jsem se schovat kameny zpět.
Najednou vše ustalo.
"Říkala jsem ti to," zavrčela jsem a měla stále zavřené oči a čekala, až mě přestanou pálit. "Barrons říkal, ať to nedělám. Ale poslouchal jsi? Ne." Neozvala se žádná odpověď. "Haló?" řekla jsem opatrně. Stále žádná odpověď.
Otevřela jsem oči.
Už jsem nestála v růžovém membránovém tunelu.
Stála jsem v hale plné zlata.
Zlaté zdi, zlaté podlahy - podívala jsem se nahoru - zlato bylo všude, kam až jsem dohlédla. Jestli tu byl strop, tak jsem na něj neviděla. Všude byly obrovské tyčící se zlaté zdi.
Byla jsem sama.
Nebyl tu žádný Pán a vládce. Žádní stráže. Žádní rodiče.
Podívala jsem se dolů a doufala, že najdu svoje zbraně, nože a batoh.
Nebylo tam nic, jen nekonečná zlatá podlaha.
Pohlédla jsem na zdi a zoufale hledala své kopí.
Vlastně, uvědomila jsem si, jak jsem se otáčela v kruhu, nebylo tu nic, kromě stovek, ne, tisíců, ne - zůstala jsem zírat; táhly se až nahoru a mizely mi z dohledu - byly tu miliardy zrcadel.
Když jsem se to snažila vše vstřebat, tak jsem ochutnala nekonečnost. Byla jsem miniaturní tečka v řadě nespočtu zobrazení času, které se po obou stranách táhly do nekonečna. Cítila jsem se naprosto nedůležitá.
"A kurva, kurva, kurva."
Věděla jsem, kde jsem byla.
Síně všech dnů.
1 comments:
Děkuji za překlad další super kapitoly
Okomentovat