LaRuhe 1247 vypadala přesně tak, jako když jsem ji viděla poprvé v loni v srpnu. Před šesti měsíci, když jsem dorazila do Dublinu a nevěřila v nic nadpřirozeného, v životě neviděla jediného Danana a nevěřila bych, že něco takového může v našem světe existovat.
Potom, o pouhé dva týdny později, jsem stála přímo tam, kde jsem byla teď uprostřed Temné zóny a dívala se, jak Pán a vládce vypustil na náš svět vlnu Bojovníků tmy z kamenného dolmenu, který byl ukrytý ve skladišti za domem.
Jak rychle se můj svět změnil. Dva pitomé týdny!
Vysoký a zdobený dům 1247 v ulici LaRuhe se svou vápencovou fasádou vyčníval mezi zchátralými průmyslovými domy a já stála uprostřed ruin.
Křehký plot ze zdobeného železa ohraničoval pozemek se třemi mrtvými stromy. Dům s mnoha okny byl natřen na černo. Za domem byl obrovský kráter. Nejenže V'lane uzemnil dolmen Pána a vládce- když jsem se zeptala v den, kdy mi ukázal iluzi, kde jsem s Alinou hrála volejbal - nechal ho úplně zmizet z existence a zbyla po něm jen prázdná díra. Jen jsem litovala, že jsem nebyla konkrétnější a neřekla jsem, aby zničil celý dům. Pak bych tu nestála a nechystala se vejít dovnitř a vstoupit do jednoho ze zrcadel, které mě děsily k smrti od chvíle, kdy jsem je poprvé spatřila. Ale Pán a vládce by mě určitě poslal na jiné příšerné místo, to jsem věděla jistě.
Vyšla jsem po schodech, otevřela dveře a vstoupila do elegantní haly, kde se srdečně ozývalo klapání mých bot po obsidiánové a slonovinové podlaze. Prošla jsem pod třpytícím se lustrem, pod zdobenými schody s polstrovaným nábytkem.
Věděla jsem, že nahoře má Pán a vládce ložnici s obrovskou postelí z doby Ludvíka XIV., sametovými závěsy, luxusní koupelnou a nádhernou šatnou. Věděla jsem, že nosí jen to nejlepší oblečení a ty nejdražší boty. Chtěl mít všechno nejlepší. Včetně mé sestry.
Nemělo cenu oddalovat nevyhnutelné. Kromě toho jsem už chtěla dovnitř a mít to za sebou, abych mohla získat své knihkupectví. Barrons mě se svou nabídkou úplně uzemnil. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Teď čekal v knihkupectví, až mu pošlu tu fotku. Jeho... spolupracovníci mi měli být v patách. Vstoupila jsem do dlouhého a formálního salónu, kde visela spousta velkých pozlacených zrcadel a prošla jsem pokojem kolem nábytku, který byl tak luxusní, že Ikea a Sconto by se o něj poprali.
První zrcadlo napravo bylo celé černé. Zajímalo mě, jestli bylo zavřené. Ta hustá temnota se najednou zavlnila a rozšířila a na chvíli jsem se bála, že by mohla doopravdy vybuchnout ze svého pozlaceného rámu a rozrůst se jako houba a spolknout mě. Ale když byla na pokraji, tak hlasitě zaduněla, vydala čvachtavý zvuk a zase splaskla. Otřásla jsem se. Bylo to velké černé srdce, které viselo na zdi a postupně odtloukalo do ztracena.
Pokračovala jsem. Druhé zrcadlo ukazovalo prázdnou ložnici.
Třetí ukazovalo otevřenou vězeňskou celu, ve které byly lidské děti. Natahovaly se po mně skrz mříže svýma na kost vyhublýma a bledýma rukama a prosebnýma očima. Ztuhla jsem. V té malé cele jich byly stovky. Byly špinavé a měly spousty modřin a potrhané oblečení.
Neměla jsem na ně čas. Nemohla jsem si dovolit, aby do mé akce vstoupily city. Přistoupila jsem blíže k zrcadlu a vyfotila jsem ho, abych se pro ně mohla s Barronsem vrátit, až dostanu rodiče ven, a osvobodit je. Ale zrovna když jsem se je chystala vyfotit, jedno z dětí otevřelo pusu a šlehlo po mně zlými zuby, které nemělo žádné lidské dítě a já spěšně ucouvla a proklínala jsem, že jsem se nechala takhle obelhat.
Dani říkala, že někteří Temní uvězňují vlastní děti. A s touhle příšernou myšlenkou jsem se podívala do Zrcadla a viděla jeho obyvatele, kteří ve mně probudili strach. Kdybych mi to myslelo jasně, tak bych si všimla, že ty "děti" měly hlavy lehce deformované a také té divokosti, kterou měly ve tváři.
Na čtvrté zrcadlo jsem se ani nepodívala a zamířila k pátému. Stoupla jsem si z úhlu, aby mě Pán a vládce neviděl, a vyfotila ho, fotku jsem poslala Barronsovi a telefon schovala do kapsy.
A až po tom na mě dolehla ta pravá tíha toho, co v něm leželo.
Rozhodně jsme měli pevně stanovený cíl.
Byl v mém obýváku, v mém domě v Ashfordu v Georgii.
Pán a vládce měl moje rodiče svázané k židlím a oba měli roubík. Kolem nich stál tucet stráží oblečených v černé a rudé.
Pán a vládce byl v mém městě! Co mu provedl? Přivedl s sebou Stíny. Chodili teď Bojovníci tmy po mých ulicích a živili se na jeho obyvatelích?
Bylo to jediné místo, které jsem se snažila udržet v bezpečí a selhala!
Nechala jsem V'lanea, aby mě tam vzal, poddala jsem se své slabosti, když jsem stála před svým domem. Bylo to přesně to, co přitáhla Pána a vládce k jejich dveřím? Nebo vždycky věděl, kde je hledat a teď se jen rozhodl toho využít?
V zrcadle jsem viděla, že můj táta seděl asi patnáct stopo ode mě a kroutil hlavou. Jeho oči říkaly: Neopovažuj se, zlato. Zůstaň tam, kde jsi. Opovaž se vyměnit svůj život za ten náš.
Jak bych nemohla? On byl ten, kdo mě naučil, že srdce se neřídí hlavou, což byla jediné Pascalovo rčení, které jsem si pamatovala. Ani celý rozum světa by mě nepřesvědčil, abych se teď otočila a šla pryč, i kdybych neměla v záloze Barronse. Vešla bych tam i bez své záchranné sítě. Možná že jsem včera večer zjistila jméno své biologické matky. Možná jsem o sobě začala přemýšlet jako o Mac O'Connorové, ale Jack a Rainy Laneovi byli moji rodiče a tak tomu bude navždycky.
Prošla jsem zdí. Táta měl v očích divoký pohled a já věděla, že kdyby neměl roubík, tak by na mě křičel.
Vkročila jsem do Zrcadla.
2 comments:
Moc děkuju za další skvělou kapitolu.
Děkuji za překlad další super kapitoly
Okomentovat