Karen Marie Moning: Dreamfever (Fever 4) - 33. kapitola

Tak chvilku to trvalo, ale přece jen je tu ta zatím poslední přeložená kapitola! Na další se můžete těšit někdy během víkendu. Pak už se snad zase překlad rozjede s klasickým itinerářem dva dny na kapitolu :-)

Některá Zrcadla byla jako tekutý písek. Nechtěly vás nechat projít.

Čekala jsem, že tohle se bude chovat jako to, které viselo v domě Pána a vládce: že se do něj bude těžko dostávat a pak vás vyhodí jako kámen z praku.

Ze začátku bylo těžké projít skrz, vzdorovalo víc než to první, ale daleko těžší bylo dostat se ven. Bez Christiana bych to asi nezvládla.

Zůstala jsem uvězněná ve stříbřitém lepidle, které mi znehybnilo ruce a nohy. Zkoušela jsem kopat a mlátit kolem sebe, ale nakonec jsem se tak zamotala, že jsem nevěděla, odkud jsem přišla. Očividně bylo jednosměrné.

Pak se kolem mé paže sevřela Christianova ruka (očividně si dokázal stoupnout) a strhl mě vší silou k sobě. 

Výška, na kterou jsem kdysi chodila, měla větrný tunel, který uvnitř matematické budovy vytvářel unikátní místo, odkud proudil vzduch až do vědecké budovy. Když bylo obzvláště větrno, bylo skoro nemožné projít ho. Museli jste se nahnout dopředu v určitém úhlu, když jste procházeli kolem matematické budovy, sklonit hlavu a vší silou se drát dopředu.

Během jedné nepříjemné chvíle jsem zjistila, že jediná chyba v jeho designu, možná úmyslně provedená nějakým naštvaným inženýrem, dokáže v tunelu vytvořit místo, kde se vítr úplně zastaví. Pokud o něm nevíte, skončíte rozplácnutí obličejem na zemi před všemi těmi matematickými a vědeckými šprty, kteří o tom místě vědí, ale prvákům o něm neříkají, protože by je to připravilo o všechnu legraci, kdy se rozplácnou na zem v krátkých sukních, které mají po pádu omotané kolem pasu.

Přesně takové bylo tohle Zrcadlo. Zamířila jsem k té natažené ruce, bojovala ze všech sil a najednou se vše přestalo vzpouzet a já vyletěla ze zrcadla a narazila přímo do Christiana takovou silou, že jsme se kus cesty kutáleli o překot v písku.

Pokusila jsem se zalapat po dechu, ale když se mi to konečně povedlo, horký vzduch mi spálil plíce. Přimhouřila jsem oči, pořádně se podívala na Christiana a odvalila se z něho.

Byl na tom mnohem hůř, než tvrdil. Byl ve vážném nebezpečí. Měl tmavou pleť, takže byl vždy opálený, ale teď byla jeho kůže zarudlá, rty popraskané a já podle jeho očí a kůže poznala, že je hodně dehydratovaný. Ve tváři měl puchýře.

Otočila jsem se a doufala, že někde nad zemí se bude vznášet zrcadlo, které by nás mohlo vzít do bezpečí.

Žádné tam nebylo.

Každopádně tu byly stovky kaktusů o velikosti dospělého muže, ve kterých jsem se Christianovi mohla zjevit. Bylo v jednom z nich ukryté Zrcadlo? Možná že Danané chtěli být při svých návštěvách jiných světů v utajení, takže mohli některá Zrcadla schovat na místa, která by byla v určitém prostředí nenápadná. Nebo za to mohla Cruceova kletba?

Napadlo mě, jestli bych se neměla zkusit vší silou vrazit do jednoho z kaktusů, stejně jako Dani, když se snažila prolomit ochranná kouzla, a doufat, že je to jeden z dvoucestných portálů. Vůbec se mi do toho nechtělo. Dani z toho nikdy nevytěžila víc než spoustu modřin. Kaktusy na sobě měly ochranné brnění s ostny ostrými jako břitva.

Přimhouřila jsem oči a podívala se kolem sebe.

Stály jsme v oceánu pouště.

Bylo tu snad padesát stupňů a v dohledu žádný stín. Nic než písek.

Vzhlédla jsem k obloze a okamžitě toho zalitovala. Nebe bylo až bolestivě jasné se čtyřmi planoucími slunci. Bylo bělejší než bílé. Bylo až radioaktivní.

"Jsi zatracený blázen," vymáčkl skrz popraskané rty Christian. "Teď tady umřeme oba."

"Ne, neumřeme. Ze kterého... eh, kaktusu jsem sem přišla?"

"Nemám tušení. A ty jejich ostny jsou jedovaté, takže hodně štěstí se zkoumáním."

Zatraceně. Takže plán B, který se zhruba skládal z toho, že se začnu modlit.

Začala jsem lovit černý sáček, který jsem měla u pasu a připravila se odkrýt kameny. Vrátí nás to zpátky do Síně nebo si budeme moct svůj další portál vybrat? Kdo ví? Koho to zajímá? Všechno bylo lepší než tohle. Zemřel by tady a já s ním.

Převalila jsem se ke Christianovi a přimáčkla jsem se k němu.

"A teď se mnou flirtuješ," řekl slabě s náznakem svého omračujícího úsměvu. "Zrovna když s tím nemůžu nic dělat."

"Omotej kolem mě ruce a nohy, Christiane. Nepouštěj se. Ať se děje cokoli, nepouštěj se." Po tváři mi tekl pot a odkapával mi zpoza mého MacHala do očí a stékal mi po hrudi. Měla jsem na sobě až moc oblečení, helmu na kolo a kožený kabát. V poušti.

Na nic se mě neptal. Omotal mi nohy kolem pasu a ruce dal za záda. Modlila jsem se, aby měl dost síly na to se mě udržet. Netušila jsem, co se stane, ale věděla jsem, že to nebude procházka růžovým sadem.

Vytáhla jsem sáček, povolila šňůrku a odkryla vršek kamenů. Zazářily a začaly pulsovat modro-černým světlem.

Okolí kolem nás na to okamžitě zuřivě zareagovalo, stejně jako předtím ten růžový tunel.

Poušť začala mizet a vzduch se naplnil vysokým a bolestivým vytím, který se rychle změnil v kovový řev. Písek se zvedl a začal mi narážet do rukou a obličeje.

"Zbláznila ses? Co se to-" Zbytek Christianových slov zanikl ve řvoucím větru.

Nukleárně bílé nebe potemnělo do modro-černé. Vzhlédla jsem. Všechna slunce se jedno po druhém zatměla.

Písek pod námi se zachvěl. Vlnění začalo stoupat a začal se formovat svah. Christian a já jsme se kutáleli dolů, hlouběji do písčitého údolí, které se před námi formovalo, jak jsem o překot padali. Cítila jsem, jak se lámou přezky u mého MacHala. Najednou jsem se začala bát, že nás poušť spolkne za živa, ale nechtěla nás. O tom to celé bylo, i když jsem to v tu chvíli nevěděla.

Stálo mě veškeré úsilí neupustit sáček, tiskla jsem ho pevně k sobě. Christianovy nohy mě svíraly kolem pasu, stejně tak jeho ruce. Teplota spadla najednou prudce dolů.

Poušť se začala třást. A z třesu se stalo burácení. Z burácení zemětřesení a zrovna když jsem si začínala myslet, že se rozskočíme na kusy, země pod námi se propadla a pak nás vyvrhla přímo do vzduchu.

Jak jsme letěli vzhůru, mumlavě jsem se Christianovi omluvila. Trochu se zasmál a zamumlal mi do ucha, že by radši bral rychlou smrt způsobenou pádem a zlomenými kostmi než pomalou smrt dehydratací a že už bylo alespoň chladno, ale vypadalo to, že kameny spustily nějakou kataklyzmatickou reakci, takže bych je možná měla uklidit a uvidíme, co se stane?

Vrátila jsem je zpátky do sáčku a zastrčila je zpět za pásek kalhot.

Padali jsme.

Připravila jsem se na náraz.