Karen Marie Moning: Dreamfever (Fever 4) - 34. kapitola

Neuvěřitelné se stalo skutečností a je tu další kapitola. Zjistila jsem, že jsem si někde během překladu popletla číslování a tohle by měla být kapitola číslo 33, ale dál budu pokračovat v tomhle číslování a až celou knihu do přeložím, tak se k tomu vrátím a zjistím, kde se stala chyba :-) Jinak mockrát děkuji za trpělivost. Další kapitoly asi nebudou přibývat každé dva dny. Uvidíme, jak to půjde, ale alespoň jednu do týdne vám slíbit můžu (každopádně doufám, že jich bude během týdne víc). Tak užívejte a prosím, omluvte chyby a překlepy.

Dopadli jsme do ledové vody. 

Byla jsem hluboko pod hladinou. Prudce jsem vykopla, až jsem se dostala nad povrch a hladově se nadechla. Vymrkala jsem vodu z očí a všimla si, že jsme v jakémsi lomu. To byla klika. To znamenalo, že ve vodě pode mnou bylo nějaké příšerné monstrum se zuby jako břitva, které se mi každou chvíli vrhne po nohou, protože jsem prostě takové štěstí mít nemohla, rozhodně ne poslední dobou.

Christian na tom nebyl tak špatně, jak jsem si původně myslela, protože plaval směrem ke břehu.

Přimhouřila jsem oči. Ke břehu, nechal mě napospas osudu, protože nemohl tušit, jestli umím plavat nebo ne. 

Přesvědčila jsem se, že je sáček s kameny stále za mým páskem a začala jsem plavat. Jsem dobrý plavec, takže jsem doplavala jen o chvíli později než on. Zhroutil se na trávou pokrytý břeh a zavřel oči.

"Dík, že jsi zůstal a přesvědčil se, že jsem se neutopila," Pak jsem zamumlala: "Christiane." Dotkla jsem se jeho puchýři pokryté tváře, ujistila se, že dýchá, zkontrolovala jsem mu puls. Byl v bezvědomí. Dostat se z lomu ho stálo veškeré zbytky energie.

Takže popořadě: Byli jsme tu v bezpečí?

Pečlivě jsem se podívala kolem sebe. Lom byl rozsáhlý a hluboký, místy přetékal a tvořil malé tůňky a rybníčky. Nacházel se v malém rohu obrovského údolí. Obklopovaly nás míle a míle travnatých plání a středně velkých hor se zasněženými vrcholky. Údolí bylo mírumilovné a klidné. Na druhém konci se klidně pásla zvířata.

Vypadalo to, že jsme prozatím v bezpečí. Oddechla jsem si a snažila se ze sebe sundat namočený kožený kabát. Vyndala jsem váček s kameny a posadila ho vedle sebe. Už jsem vůbec nepochybovala: pokaždé, když jsem kameny odkryla, pohnulo to dimenzemi a způsobilo to totální paseku. Až je příště použiju, odkryju je jen na chvíli, třeba nás to ušetří té násilné vypuzovací reakce a místo toho jemně vklouzneme z jednoho světa do druhého.

Po chvíli váhání jsem se svlékla jen do podprsenky a kalhotek a byla vděčná za tohle mírné počasí. Když bylo kožené oblečení namočené, stálo to za prd. Odtáhla jsem ho k blízkému kameni a nechala ho schnout na slunci a doufala, že se nesrazí o několik velikostí.

Mojí další starostí bylo, co udělám s Christianem. Dýchal mělce a jeho srdce bylo o překot. Omdlel na přímém slunci, což jeho popáleniny jen zhorší. Puchýře na tváři měl popraskané a vytékala z nich krev. Jak dlouho byl v té pekelné poušti? Kdy naposledy jedl? V žádném případě jsem s ním nemohla pohnout. Dokonce jsem mu ani nedokázala sundat mokré oblečení. Mohla jsem ho rozřezat, ale potřeboval ho. Kdo ví, co nás čekalo? Byl daleko víc svalnatý, než když jsem ho viděla naposledy a vzhledem k tomu, že byl v bezvědomí, bych tahala mrtvou váhu. Probojovával si cestu dimenzemi od Halloweenu? Utíkal v těch místech čas stejně jako v našem světě?

Jestli nevypadla, tak jsem u sebe v kabátu pořád měla schovanou lahvičku s masem Temných. Jak jsem se k ní snažila rychle dostat, zakopla jsem o vlastní nohy. Prohledávala jsem kapsu po kapse.

Tady! Našla jsem jive vnitřní kapse a maso se mokře plácalo mezi rozbitými kousky skla lahve. Opatrně jsem vyndala maso z nádoby, která se musela rozbít, když jsme se kutáleli dolů po poušti. Ze sedmi proužků, které jsem dovnitř nacpala, zbyly jen čtyři. Tři z nich se někam odplazily.

Držela jsem v ruce ty odporné kousky masa, vybírala z nich kousky střepů a dívala se, jak se mi malé řezné rány na rukou rapidně rychle hojí. Hojily se tak rychle, protože jsem v minulosti jedla maso Bojovníků tmy? Opravdu to na mně zanechalo trvalé následky, tak jak tvrdila Rowena? Udělá to Christianovi něco zlého? Jenže jsem neměla žádný jiný nápad, jak mu pomoct. Měla jsem u sebe jen dvě proteinové tyčinky a netušila jsem, jestli je voda kolem nás pitná nebo jestli náhodou neobsahuje nějakého lidem nebezpečného parazita. Nikdy jsem nechodila do skauta, takže neumím rozdělat oheň, tudíž jsem neměla v čem vodu ohřát a i kdybych mohla, bylo by to stejně k ničemu. Tak jsem jsem v tuhle chvíli byla k ničemu já.

Rychle jsem se k němu vrátila a položila kousky masa na plochý kámen. Rozkrájela jsem je na kousíčky, až byly velké jako kuličky jarního hrášku. Otevřela jsem mu ústa a násilí tam ty kousky dala. Pak jsem mu pusu zavřela a zacpala nos. Doufala jsem, že si maso Temných samo najde cestu do jeho žaludku, protože bude chtít utéct.

Povedlo se. Takže nakonec nejsem tak marná!

Začal se dávit. Pustila jsem mu nos, když se mu začal zvedat žaludek. Nedobrovolně polkl. Zakašlal a vydal dávivý zvuk. Dokonce i když jste v bezvědomí, tak je maso Temných nechutné.

Se zasténáním se otočil na bok.

Odkrojila jsem další kousek, nacpala mu ho do krku a opět mu podržela pusu zavřenou. Tentokrát se bránil, ale jeho tělo bylo pořád moc slabé na to, aby mě přepral.

Když jsem do něj dostala třetí kousek, přetočil se zpátky na záda, otevřel oči a podíval se na mě. Myslím, že se mě snažil zeptat, co to dělám, ale já mu stiskla zuby tak, že jsem mu tlačila jednou rukou zhora na hlavu a s druhou pod bradou. Znovu se začal dávit a polkl.

To, jaký efekt má maso Temných na zranění člověka, je náhlé a zázračné. Dívala jsem se, jak mu mizí puchýře a nabývá znovu zdravou, lehce opálenou barvu. Jeho propadlé tváře zmizely, kůže se mu uzdravila a vymazala všechny náznaky dehydratace. Maso ho uzdravilo skrz naskrz.

Maso Temných je mocné a lehce se na něm vytváří závislost. I když už jsem se ze své malé závislosti vyléčila (opravdu potřeboval ten poslední kousek?), záviděla jsem mu, co se s ním děje, ten opojný pocit moci, který se vám žene tělem, zostřuje smysly, znásobuje fyzickou sílu až na Barronsovu úroveň a naplňuje ho opojným pocitem nezranitelnosti a zvyšuje povědomí sebe samého vůči okolnímu prostředí.

Ano, rozhodně na tom byl lépe.

Jeho tygří oči nebyly jen otevřené, ale beze studu si prohlížel moji nahotu. Odstrčil mou ruku, která stále zakrývala jeho ústa.

Rychle - a z velké části proto, že jsem to maso chtěla pro sebe - jsem mu strčila poslední kousek do pusy.

Posadil se tak rychle, až jsme se tvrdě srazili hlavami.

Vykřikla jsem a on vyplivl ten kousek, který jsem mu dala.

Maso vyletělo a spadlo na zem mezi nás. Podíval se na ten pohybující se kousek, pak na mě a já nemohla přijít na to, čím je víc znechucený, jestli tím smradlavým šedým masem na zemi nebo mnou, která mu ho násilím vnutila. Naštvalo mě to, protože i když bych na tom byla nejhůř, tak jsem měla být vždy tou lepší volbou. Z absence tepla v jeho jantarových očích mě zamrazilo.

"Možná bys mi měl poděkovat," řekla jsem strnule.

Znovu se začal dávit a přes rameno si odplivl. "Co," řekl, když se otočil a ukázal na zem, "to do háje je?"

"Maso Temných," řekla jsem chladně.

"To jsou Temní? Dala jsi mi maso temných Dananů?"

"Jak se cítíš, Christiane?" řekla jsem chladně. "Dobře?" Rozhodně dobře vypadal, jak tam seděl ve svých vybledlých džínách a mokrém tričku, které se mu natahovalo přes široká ramena a svalnaté paže, když si uhladil mokré vlasy. "Žádné popáleniny, puchýře, nemáš hlad ani žízeň? Napadlo tě, že jsem ti právě zachránila zadek?"

"Za jakou cenu? Co ti to udělá? Nic dananského není bez následků!"

"Uzdravila jsem tě. Byl bych radši, kdybych to neudělala?"

"To je obrovská lež. Je v tom háček. Jaký?" tlačil na mě naštvaně.

Naštvaně jsme se na sebe dívali.

"Byl bys radši, kdybych tě nechala umřít?"

"Zkoušela jsi vůbec něco jiného? Nebo je to celé jen o magii?"

Vyskočila jsem na nohy a začala přecházet sem a tam. "A co jsem asi tak měla zkusit? Odtáhnout tě sama do stínu, aby ses nepopálil ještě víc? Nebo co takhle přijít na to, jak rozdělat oheň pomocí kamene? Ne, už to mám!" Otočila jsem se a probodla ho pohledem. "Měla jsem jít a najít lékárnu, abych ti koupila krém po opalování a nějaké krém s aloe. A potom bych měla najít veterináře, aby ti doplnil tekutiny jako nějaké toulavé kočce!"

V koutku mu zaškubalo. "Pěkný ohoz, Mac."

To mě vytočilo. Tak já tu chodím naštvaná ve spodním prádle a on se baví? "Moje oblečení je celé mokré," zavrčela jsem.

"Já mluvím o tom tvém-" podíval se na mou hlavu, "-říkáš tomu klobouk?"

Zavřela jsem oči a zavrčela. Tolik jsem si zvykla na tíhu MacHala, že jsem úplně zapomněla, že ho mám. Strhla jsem si ho z hlavy, prohrábla si hnízdo mokrých vlasů a začala zkoumat svou helmu, jestli se při pádu nepoškodila.

Dvě svorky byly rozbité a několik světel se během kutálení v poušti zapnulo a zbytečně vybíjelo baterii. Vypnula jsem je a postavila helmu na blízké kameny.

Kývla jsem směrem k masu, které leželo mezi námi. "Sníš to?"

"Ani za všechno zlato na světě," řekl procítěně.

"Seber to a dej si to zpátky do kapsy. Třeba se ti bude hodit. Ať se ti to líbí nebo ne, zachránilo ti to život." Bylo úplně jedno, jak moc jsem to chtěla pro sebe, protože jsem nechtěla ohrozit své vidoucí schopnosti. Kdybychom narazili na nějaké Danany, moje schopnosti Mrázky byly to jediné, co jsem měla. Zmrazili bychom je a utekli. Nebo bychom museli znovu použít kameny.

"Něco to se mnou udělalo. Něco... špatného." Zkoumavě a znechuceně to pozoroval. Pak to sebral, napřáhl se a hodil do lomu. Uslyšela jsem šplouchnutí, pak ještě jedno větší, prásknutí a ještě jeden šplouch. Vzhledem k tomu, že jsem byla k vodě zády, jsem si domyslela, co se stalo, podle jeho výrazu. "Sežrala to nějaká příšera?"

S mírným šokem přikývl. "Řekni mi všechno, co víš o tom mase a jaké to má následky. A co se týče jezera, děvče, tak bych nedoporučoval v něm plavat."

Christianovo oblečení bylo promočené a po prozkoumání zasněžených vrcholků si domyslel, že nás čeká mrazivá noc, takže své oblečení bude potřebovat suché, a to rychle. Vzhledem k tomu, že jsme neměli po ruce sušičku, tak naší jedinou možností bylo sušit oblečení na slunci. O chvíli později jsme leželi oba natažení na zemi, já ve spodním prádle a Christian bez. Vůbec mu to nevadilo. Musela jsem přiznat, že k tomu měl pádný důvod. Po letmém pohledu jsem se radši natáhla na druhé straně hromady kamenů a užívala si slunečního tepla. Teď už mi scházel jen můj iPod. A moji rodiče. A moje sestra. A pocit normálnosti a bezpečí. Ve zkratce, chybělo mi všechno.

Bála jsem se o mámu s tátou. Když zrcadla nemusela ve svém odrazu ukazovat pravou krajinu, tak jak jsem si mohla být jistá, že to nebyla iluze? Co když Pán a vládce nedržel mé rodiče v našem obýváku, ale někde jinde a já poslala Barronse na špatnou adresu?

Vzedmula se ve mně vlna obrovské bezmocnosti, která hrozila, že přeteče. Neodvažovala jsem se poddat se panice. Potřebovala jsem zůstat klidná a soustředěná a za každou cenu se odsud dostat, krok po kroku. To zrovna teď znamenalo usušit oblečení a odpočinout si, když jsem měla příležitost. Kdo ví, jaká nebezpečí může přinést noc nebo následující hodiny?

S Christianem jsme si povídali, zatímco jsme se hřáli na slunci a naše hlasy se nesly přes kameny. Řekla jsem mu vše, co jsem věděla o tom, jaký efekt má na tělo maso Temných. Dlouze mě zpovídal, chtěl vědět vše o těch, kteří ho jedli, co jim to přesně udělalo a jak dlouho to trvalo. Vypadalo, že ho velmi zajímá to zostření... temných schopností.

"Když už mluvíme o temných věcech," řekla jsem. "Co jste dělali v noc toho rituálu? Co se stalo? Co se pokazilo?"

Zasténal. "Takže chápu, že se zeď stejně zbořila. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že se mým strýcům povedl zázrak. Řekni mi všechno, Mac. Co se stalo se světem, zatímco jsem trčel tady?"

A tak jsem mu řekla, že zeď o půlnoci zmizela, že jsem viděla, jak se Temní dostali do našeho světa, že mě Pán a vládce a jeho princové tu noc zajali. Vynechala jsem to znásilnění, i to že ze mě udělali Pri-yu a moje následné... zotavení (ani náhodou jsem o těch událostech nehodlala mluvit s chodícím detektorem lži). Jen jsem mu řekla, že mě zachránila Dani a vidoucí. Pověděla jsem mu o Jaynově snažení, řekla mu, co jsme se dozvěděli o železu a že je jeho rodina v pořádku a hledá ho. Pověděla jsem mu, že Kniha je volná, ale ty nechutné detaily o našem setkání jsem si nechala pro sebe.

"Jak jsi se dostala do Síně všech dní?"

Řekla jsem mu o Pánu a vládci i o tom, jak unesl moje rodiče, nalákal mě do Zrcadla a trval na tom, abych mu ukázala ty kameny.

"Zatracenej idiot! I my víme, že to nesmíme udělat a on býval Danan. Vůbec se nedivím, že si královna vybrala Keltary. Víme o jejich historii víc, než oni sami."

"Protože neustále pijí z kotle a zapomínají?"

"Ano."

"No alespoň ty kameny máme. I když je to divoká jízda, tak nám trochu pomáhají."

"Přemýšlíš vůbec, Mac?" zeptal se ostře.

"Jak to myslíš?"

"Copak nevíš, co se děje pokaždé, když je vyndáš?"

"Jasně že jo, proto to říkám. Můžeme s nimi měnit světy... nebo dimenze nebo co to je."

"Protože tahle říše se nás snaží vypudit," řekl rozhodně. "Kameny jsou protikladem Zrcadel. Když je vyndáš, říše je zachytí, a stejně jako zanícenou třísku, je vypudí. Jediný důvod, proč vypudí i tebe je ten, že je zrovna držíš."

"Proč jsou protikladem Zrcadel?"

"Kvůli Cruceově kletbě."

"Ty víš, co byla Cruceova kletba?" Konečně někdo, kdo mi to řekne!

"Na tomhle místě jsem prošel spoustu světů, přišlo mi to jako věčnost, ale zároveň jsem zjistil pár věcí. Cruce nenáviděl krále Temných z mnoha důvodů, zároveň toužil po jeho konkubíně. Proklel Zrcadla, aby do nich králi znemožnil vejít. Plánoval, že převezme vládu nad všemi světy v Zrcadle a nechat si konkubínu pro sebe. Chtěl se stát králem všech říší. Ale kletba je neuvěřitelně mocná věc a Cruce ji seslal na vír neuvěřitelné moci. Stejně jako vše dananského si začala žít svým životem, přetvořila se. Někteří říkají, že občas pořád můžeš slyšet slova té kletby, jak je temný vítr jemně zpívá a pořád se mění.

"Podařilo se mu udržet krále od konkubíny?"

"Ano. A protože ty kameny byly vytesané ze zdí královy pevnosti, takže v sobě nesly něco z jeho esence, Zrcadla je odmítají. Chvíli na to byl král zrazen, on a královna spolu bojovali a on královnu Světlých zabil."

"To se stalo, když konkubína spáchala sebevraždu?"

"Ano."

"No a když se nás tedy snaží Zrcadla vypudit, neskončíme nakonec stejně doma?"

Odfrkl si. "Nevyplivnou nás tam, odkud jsme přišli, Mac. Snaží se nastavit přirozený koloběh věcí, vyplivnou nás tam, odkud jsou ty kameny."

Ostře jsem se nadechla. "Chceš tím říct, že pokaždé, když je použijeme, tak se nás svět snaží dostat do vězení Temných? Tak co se děje? Jak to, že tam ještě nejsme?"

"Myslím, že žádný svět nemá dost síly na to, aby nás tam dostal. Tak nás posouvají blíž, jako když koště mete smetí po velké podlaze, přes různé dimenze."

"Pokaždé se dostáváme blíž?"

"Přesně tak."

"No možná," zkusila jsem optimisticky, "možná jsme ještě milion dimenzí daleko." Nějak jsem tomu nevěřila.

"A možná," řekl temně, "už nám zbývá jen jedna. A příště až nás přesuneš, tak skončíme tváří v tvář králi Temných. Nevím, jak ty, ale já bych radši nepotkal milion let starého krále, který je zodpovědný za vytvoření té nejhorší dananské rasy. Někteří říkají, že když na něj jen pohlédneš v jeho pravé formě, tak přijdeš o rozum."

***

Později Christian oznámil, že naše oblečení už uschlo. Poslouchala jsem, jak šustí, když se oblékal. Když byl hotový, vstala jsem a došla ke svým věcem. Najednou jsem se zastavila na místě a podívala se na něj.

Hořce se na mě usmál. "Já vím. Začalo to chvíli potom, co jsem to snědl."

Viděla jsem ho nahého. Věděla jsem, že měl červenočerná tetování na hrudi, břichu, na straně krku, ale zbytek jeho těla byl čistý.

Teď už ne. Teď byly jeho ruce pokryté černými liniemi a symboly, které se mu hýbaly pod kůží.

"Šíří se mi to dolů po nohách a nahoru po hrudi," řekl.

Otevřela jsem pusu, ale neměla jsem nejmenší tušení, co říct. Je mi líto, že jsem ti to maso dala, abych ti zachránila život? Přál by sis, abych to neudělala? Není lepší žít další den za jakoukoli cenu?

"Asi to nějak souvisí s tou částí černé magie. Cítím, jak to ve mně proudí jako bouře." Těžce si povzdechl. "Asi to nějak souvisí s tím, co jsme s Barronsem zkusili v Předvečer všech svatých."

"A co to bylo?" zkusila jsem se zeptat.

"Vzývali jsme něco pradávného, co se nemělo vzbudit. Pořád doufám, že ho najdu, ale když nás to vsálo do víru, tak jsme se rozdělili."

Překvapeně jsem se na něj dívala. "Barronse s tebou vsála Zrcadla o Halloweenu?"

Christian přikývl. "Oba jsme stáli v kamenném kruhu, pak zmizel a my s ním. Ocitali jsme se v jedné dimenzi za druhou, jako by někdo rychle měnil programy v televizi a já se najednou ocitl v Síni všech dní a on tam nebyl. Možná mi na něm moc nezáleží, ale on se v černé magii vyzná. Doufal jsem, že společně najdeme cestu ven."

"Ehm, nechci být poslem špatných zpráv, ale on se ven dostal."

Christianovy oči se v úžasu rozšířily a pak zúžily. "Barrons je venku? Odkdy?"

"Čtyři dny po Halloweenu. A nikdy se o tom nezmínil. Řekl mi, že jen ty jsi tenkrát v noci zmizel."

"Jak se zatraceně dostal ven?"

Bezmocně jsem se na něj podívala. "Jak to mám vědět? Nikdy mi neřekl, že tu byl. Lhal."

Christian ještě více přimhouřil oči. "Kdy jsi s ním spala?"

Hups. Díval se na mě detektor lži. "Ne že by to bylo dobrovolné," chodila jsem kolem horké kaše.

"Lež," řekl pevně.

"Za jiných okolností bych to neudělala." To byla pravda, mohl se tím klidně zalknout!

"Lež."

Vážně? "Donutil mě k tomu!"

"Obrovská lež," řekl suše.

"Nechápeš, jak to bylo."

"Zkus mi to vysvětlit."

"Pochybuju, že to nějak souvisí s našimi problémy." Otočila jsem se k němu zády a začala se oblékat.

"Ty k němu něco cítíš, Mac?"

Nic jsem neříkala.

"Bojíš se mi odpovědět?"

Když jsem se oblékla, otočila jsem se k němu. Christian začínal vypadat dost strašidelně. Jeho oči nabývaly nelidského, zlatého lesku. Udržela jsem si na tváři prázdný výraz. "Umírám hlady," řekla jsem mu. "Mám dvě proteinové tyčinky. Můžeš si jednu vzít. A mám žízeň, ale byla bych radši, kdybych nemusela pít z lomu. A myslím, že naše problémy jsou důležitější než to, co cítím k Jerichu Barronsovi. Nebo co necítím. A tahle zvířata," ukázala jsem na okraj údolí, "vypadají jako večeře."

Vydala jsem se jejich směrem.

***

Naneštěstí jsme nebyli jediný, kdo si myslel, že ta zvířata, co se podobala gazele, vypadala jako večeře. To jsme zjistili uprostřed údolí.

Stáda tisíců chundelatých a rohatých býků s ocasy, které vypadaly jako biče, se na nás rychle hnala.

"Možná si kolem nás rozestoupí?" Ve filmech jsem to párkrát viděla.

"Myslím, že jsme to my, po kom jdou, Mac. Utíkej!"

Utíkala jsem, i když mi to přišlo zbytečné. Byli strašně rychlí a my neměli v dohledu žádný úkryt.

"Nemůžeš udělat nějaké druidovské kouzlo?" zakřičela jsem, aby mě slyšel přes dunění kopyt.

Podíval se na mě. "Druidská kouzla," křikl, "vyžadují přípravu, jinak to dopadne katastrofálně!"

"No teď vypadáš dost nebezpečně! Tak použij to, co se s tebou teď děje!" Ty černé symboly mu začaly stoupat nahoru po hrdle.

Země se silně otřásala a běžet bylo čím dál tím těžší. Připadalo mi, jakoby se k nám blížilo zemětřesení.

Zakopla jsem a Christian se pohnul tak rychle, že jsem sotva zaregistrovala, že si mě hodil přes rameno a utíkal desetkrát rychleji než by měl být normální člověk schopen. Samozřejmě to bylo tím, že mu v žilách proudila síla Temných. Zvedla jsem hlavu. Stádo bylo blízko. Pořád jsme se nepohybovali dost rychle. Ta stvoření se přibližovala a chňapala po nás, až jim od huby odlétaly sliny. Byla tak blízko, že jsem cítila jejich dech.

"Použij kameny," zakřičel Christian.

"Říkal jsi, že je to až moc nebezpečné!"

"Všechno je lepší než umřít, Mac!"

Sáhla jsem za opasek po sáčku a vytáhla kameny.

***

Byl to daleko hladší přechod než ty ostatní.

Naneštěstí nás to vyhodilo ve světě plném ohně.

Znovu jsem odkryla kameny a plameny na mých botách okamžitě zmizely, protože další svět v sobě neměl vůbec žádný kyslík.

Zase jsem odkryla kameny a ocitli jsme se pod vodou.

Po čtvrté jsme skončili na vrcholku rozeklaného útesu, pod nímž byla bezedná šachta.

"Postav mě," zakřičela jsem skrz dující vítr. Pořád mě měl na rameny, kapala ze mě voda a lapala jsem po dechu.

"Tady?"

"Ano, tady!"

Odfrkl si a postavil mě na nohy, ale pořád mě pevně držel kolem pasu. Podívala jsem se na něj. Jeho jantarové zorničky byly orámované černým kruhem. Pohyboval se směrem dovnitř a pohlcoval barvu jeho očí. Ty zvláštní symboly mu už olizovaly bradu.

"Co přesně jste udělali o Halloweenu?" Proč na něj mělo maso Temných tak zvláštní efekt?

Zářivě se na mě usmál, ale jeho úsměv byl plný chladu. "Na poslední chvíli jsem vycouval, jinak by se to podařilo. Zkusili jsme vyvolat jedinou sílu, která se kdy dokázala postavit proti Tuatha Dé. Starověká sekta Draghar ji jednou vyvolala, před mnoha lety. Barrons nezaváhal. Já ano. Nechceš nás dostat z toho útesu, Mac?" zasyčel.

"Co když to další místo bude ještě horší?"

"Prostě nás někam dostaň, budu se držet."

Prohnal se kolem nás poryv větru. Přepadli jsme přes okraj do té temnoty. Otevřela jsem sáček, jak jsme padali.

Kolem nás se vytvořil obrovský vír, černý, silný, rval mi vlasy i oblečení. Vrátit kameny byl nadlidský úkol. Cítila jsem, jak Christianův stisk povoluje a pak byly jeho ruce pryč a já byla sama.

Dopadla jsem na ruce a kolena do travnaté tundry.

Narazila jsem tak tvrdě, že mi sáček vylétl z ruky. Čelem jsem narazila do země a prudce se kousla do jazyka. Nikde jsem necítila Christianovy ruce.

Z toho nárazu mi zvonilo v uších, omámeně jsem zvedla hlavu.

Dívala jsem se do očí obrovského divokého kance s kly ostrými jako břitva.