Nová kapitola a přece jen po dvou dnech! A do konce zbývají už jen tři :-)
Když se díváte smrti do tváře, tak se čas zpomalí.
Nebo v tomhle světě prostě běžel čas pomalu, kdo ví?
Jak jsem tak zírala do kancových vychytralých a hladových očí - tak malinkých oproti jeho tělu, tak jsem věděla, že od chvíle, kdy jsem upustila mobil do našeho bazénu, jsem začala přicházet o spoustu věcí. Ztrácela jsem je jednu po druhé.
Nejdřív svou sestru. Pak moje rodiče a veškerou naději, že se někdy vrátím domů.
Zkoušela jsem se s tím vším celou dobu vyrovnat, nepoddávat se tomu. Vytvořila jsem si v knihkupectví v Dublinu nový domov. Zkusila jsem si udělat nové přátele a vytvořit spojence. Řekla jsem sbohem hezkému oblečení, svým blonďatým vlasům a své lásce k módě. Přijala jsem odstíny šedé místo barvy duhy a nakonec jsem se smířila s černou.
Pak jsem přišla o Dublin a o své knihkupectví.
Nakonec jsem přišla i o sebe, o svou vlastní mysl.
Naučila jsem se používat nové zbraně, našla způsoby, jak přežít.
A o to jsem přišla taky.
Moje kopí bylo pryč. Neměla jsem žádné maso Temných. Neměla jsem na jazyku ničí jméno.
Našla jsem Christiana. Ztratila jsem Christiana. Byla jsem si jistá, že ho vír ztrhl někam jinam, zatímco já přistála tady.
A teď jsem přišla i o kameny. Sáček ležel na zemi, daleko za kancem, s pevně utaženými kaničkami. Takže jsem ani nemohla doufat, že mě to náhodně přenese do jiného světa.
Malá dýka, co jsem ji měla připevněnou nad loktem, by rozhodně nedokázala probodnou tlustou kůži zvířete přede mnou.
Musela jsem přemýšlet: Bylo to o tomhle? Vzít mi všechno, co jsem měla? Takhle to život dělal? Donutit vás ztratit vše, na čem vám záleží, a v co věříte a pak vás zabít?
Ano, litovala jsem se.
Zatrolená práce, jak by řekla Dani - a kdo v tuhle chvíli ne?
Ohnivé světy? Vodní světy? Útesy? Jaká pitomá vesmírná síla rozhodovala o tom, kam mě ty kameny pošlou příště? Opravdu byly tak nenáviděné, že když je Zrcadla nedokázala dostat zpět do pekla Temných, tak se je rozhodla zničit jakýmkoli způsobem? A mě s nimi? Vrhalo mě to schválně do smrtelných nebezpečí?
Nebo moje zničení začalo mnohem dříve? Schované v zatemněných snech a ztracených vzpomínkách.
Co mi zbylo?
Nic.
Přikrčila jsem se a naštvaně zírala přes travnaté pole na slídivé oči kance a mohla bych přísahat, že jsem v jeho výrazu viděla zlý úsměv.
Zachrochtal a zahrabal packou o zem.
Protože jsem nemohla udělat nic jiného, zavrčela jsem na něj a taky zahrabala rukou o zem. Naježila jsem se a probodla ho pohledem smrti.
Jeho malé oči se zúžily. Zvedl svou těžkou hlavu a zavětřil ve vzduchu.
Snažil se zachytit pach mého strachu? Smůla. Žádný ze mě nevycházel. Byla jsem až moc naštvaná na to, abych se bála.
Kde byli všichni, když jsem jsem je potřebovala - ou! Už jednou jsem si myslela, že jsem neměla žádné možnosti, i když mi jedna zbývala.
Jak si tak kanec prohlížel svou potenciální oběť, zamračila jsem se na něj, vycenila zuby, zatímco jsem rukou sáhla do vnitřní kapsy kabátu.
Vytáhla jsem mobil. Vylila se z něj voda. Bude vůbec fungovat? V duchu jsem si odfrkla. Pořád jsem předpokládala, že věci fungují podle rozumných zákonů, zatímco jsem se krčila už v sedmé dimenzi. Jak hloupé.
Otevřela jsem ho a položila na zem.
Kanec sklonil hlavu a připravil se ke skoku.
Neodvažovala jsem se zvednout telefon k uchu. Jak ležel na zemi, pomačkala jsem tlačítka. Nejdřív jsem vytočila Barronsovo číslo, pak to zakázané pro případ, že umírám. Tohle rozhodně spadalo do kategorie smrtelného nebezpečí.
Čekala jsem. A nevěděla na co. Na zázrak.
Asi jsem doufala, že když vytočím číslo KU, tak mě to nějak magicky přenese do bezpečí knihkupectví. Nebo že se vedle mě zničehonic zjeví Barrons a zachrání mě.
Čekala jsem.
Nic se nestalo. Vůbec nic.
Byla jsem na to sama.
No jasně.
Kanec hrozivě sklonil hlavu. Toužebně jsem se dívala na sáček s kameny, který ležel za ním.
Znovu zaryl nohou o zem a posunul boky. Věděla jsem, co to znamená. Přesně tohle dělají kočky, než zaútočí.
Znovu jsem zaryla rukou v zemi a hluboce zavrčela. Cítila jsem tu zlost až v morku kostí. Také jsem se připravila k útoku.
Zamrkal očima a zhluboka zachrochtal.
Zopakovala jsem to po něm.
Byla to patová situace.
Najednou jsem se viděla z výšky.
Tohle ze mě zbylo: MacKayla Lane-O'Connorová, potomek jednoho z nejmocnějších rodů Vidoucích, detektor předmětů moci, Mrázka, kdysi Pri-ya, teď skoro úplně imunní vůči všem dananským kouzlům, vlastník hojících schopností. A teď jsem byla na zemi na všech čtyřech, špinavá, promočená, na hlavě potlučené MacHalo, propálené boty a čelila jsem obrovskému, smrtelně nebezpečnému divokému kanci bez jediné zbraně, kromě zběsilého vzteku, bez naděje na lepší zítřek a odhodlání přežít. Vrtěla jsem zadkem a ryla rukou do země.
Cítila jsem, jak se ve mně zvedá vlna smíchu a snažila jsem se ji potlačit tak, jakoby to bylo kýchnutí. Rty mi cukaly. Kolem očí se mi vytvořily vrásky smíchu. V nose mě svědilo a břicho mě bolelo tak, jak jsem potlačovala smích.
Nevydržela jsem to. Bylo toho na mě moc. Sedla jsem si na bobek a začala se smát.
Kanec se nejistě zavrtěl.
Stoupla jsem si, podívala se na kance a smála se ještě víc. Nějak už nebyl tak moc děsivý, když jsem před ním nebyla na kolenou.
"Jdi do hajzlu," řekla jsem mu. "Chceš mě?"
Kanec se na mě opatrně díval a já si uvědomila, že to není žádný mystický bytost. Bylo to jen divoké zvíře. Slyšela jsem spoustu historek o lidech v horách v Severní Georgii, kteří se dokázali dostat z dosahu divokých zvířat díky lsti a zastrašování. To jsem dokázala.
"Vypadni odsud! Kša. Běž pryč. Já tady dneska neumřu, pitomče. VYPADNI!" křičela jsem.
Otočil se a začal se plížit - jak jen to stokilové zvíře dokáže - pryč od mýtiny.
Překvapeně jsem se na něj dívala, ale ne proto, že odcházel.
Můj poslední rozkaz byl podkreslen několika vrstvami a stále se ozýval kolem mě.
Právě jsem na něj použila Hlas!
Netušila jsem, jestli jsem ho odehnala proto, že jsem vůbec neměla strach a vyhrožovala mu nebo kvůli moci mých slov - protože vážně můžete použít Hlas na něco, co nemluví anglicky? - ale bylo mi to jedno. Hlavně že jsem ho dokázala použít! A zněl zatraceně hlasitě!
Jak jsem to udělala? Co jsem to v sobě objevila? Snažila jsem si vybavit, jak přesně jsem se cítila a co jsem si myslela, když jsem na něj zakřičela.
Samota.
Cítila jsem se naprosto sama, nebylo ve mně nic, než čekání na smrt.
Klíč k Hlasu, řekl Barrons, je ten, že v sobě musíte najít to místo, kterého se nikdo nedokáže dotknout.
Myslíte moje vidoucí místo? zeptala jsem se.
Ne, jiné místo. Všichni lidé ho mají. Nejen vidoucí. Rodíme se osamoceni a umíráme sami.
"Chápu," řekla jsem si.
Nehledě na to, kolika lidmi se obklopím, kolik přátel a rodinných příslušníků miluju a kolik jich miluje mě, v momentě, kdy jsem se narodila jsem byla sama a stejně tak jsem sama v momentě smrti. Nikdo s vámi nepřišel a nikdo s vámi neodejde. Byla to cesta pro jednoho.
Ale ne tak úplně. Protože na tom místě něco bylo. Možná jsme v momentě narození a smrti čistější. Možná v těch chvílích víme, že je něco většího než my sami, něco, co odporuje rozumu a pravidlům, něco, co vždy bylo a navždycky bude. Věc, která se nedá převrátit. Říkejte si tomu, jak chcete. Já jen vím, že je to něco božského. A záleží tomu na mně. Už to nebyla moje bezpečná zóna, ale moje pravda.
Dívala jsem se, jak kanec mizí v dálce. Za chvíli mine i sáček s kameny a já si je vezmu zpátky. Ne že bych jim nějak věřila. Ale bylo to lepší než nic a potřebovala jsem je, abych spoutala Knihu, až se odsud dostanu.
Zrovna jsem udělala krok vpřed, abych sebrala telefon a pak kameny, když se objevila obrovská šedá bestie, která se přiřítila jako rozmazaná čmouha rohů, tesáků a drápů.
Klopýtla jsem zpět.
Vrazilo to do kance, tesáky mu to přetrhlo hrdlo a odtrhlo mu to hlavu od těla. Všude vystříkla krev a tohle všechno se odehrálo v prostoru mezi mnou a kameny.
S řevem se to vrhlo na kancovo tělo a začalo ho to žrát.
Zírala jsem na něj a ztěžka dýchala. Kdyby se ta věc postavila - a vypadalo to, že může - tak by měřil skoro tři metry. Mělo tři páry ostrých, zkroucených rohů rozložených na dvou kostnatých lebečních výstupcích na straně jeho hlavy. První pár měl u uší, druhý uprostřed lebky a třetí zezadu na hlavě a rohy se mu kroutily až na záda. Kolem nich mu vyseli černé zcuchané vlasy a padaly do jeho prastaré tváře a padaly do chlupatého čela. V obličeji měl nápadné kosti a smrtící tesáky. Na rukou a nohou měl dlouhé drápy. Kůže byla našedlá a hladká. Měl obrovské tvary a očividně to byl samec.
Neslyšela jsem ho ani neviděla přijít.
Rozhodně jsem se na něj nesnažila vrčet ani použít svůj nově nalezený Hlas, který mohl, ale nemusel působit na zvířata. Když budu mít velké štěstí, povede se mi potichu zmizet, aniž by si mě všiml. Oblafnout kance byla jedna věc. Bylo to jednoduché zvíře, které bylo vybavené pozemskými geny. Nepotřebovala jsem test DNA, aby věděla, že tohle monstrum takové nebylo.
Jak jsem tak zírala do kancových vychytralých a hladových očí - tak malinkých oproti jeho tělu, tak jsem věděla, že od chvíle, kdy jsem upustila mobil do našeho bazénu, jsem začala přicházet o spoustu věcí. Ztrácela jsem je jednu po druhé.
Nejdřív svou sestru. Pak moje rodiče a veškerou naději, že se někdy vrátím domů.
Zkoušela jsem se s tím vším celou dobu vyrovnat, nepoddávat se tomu. Vytvořila jsem si v knihkupectví v Dublinu nový domov. Zkusila jsem si udělat nové přátele a vytvořit spojence. Řekla jsem sbohem hezkému oblečení, svým blonďatým vlasům a své lásce k módě. Přijala jsem odstíny šedé místo barvy duhy a nakonec jsem se smířila s černou.
Pak jsem přišla o Dublin a o své knihkupectví.
Nakonec jsem přišla i o sebe, o svou vlastní mysl.
Naučila jsem se používat nové zbraně, našla způsoby, jak přežít.
A o to jsem přišla taky.
Moje kopí bylo pryč. Neměla jsem žádné maso Temných. Neměla jsem na jazyku ničí jméno.
Našla jsem Christiana. Ztratila jsem Christiana. Byla jsem si jistá, že ho vír ztrhl někam jinam, zatímco já přistála tady.
A teď jsem přišla i o kameny. Sáček ležel na zemi, daleko za kancem, s pevně utaženými kaničkami. Takže jsem ani nemohla doufat, že mě to náhodně přenese do jiného světa.
Malá dýka, co jsem ji měla připevněnou nad loktem, by rozhodně nedokázala probodnou tlustou kůži zvířete přede mnou.
Musela jsem přemýšlet: Bylo to o tomhle? Vzít mi všechno, co jsem měla? Takhle to život dělal? Donutit vás ztratit vše, na čem vám záleží, a v co věříte a pak vás zabít?
Ano, litovala jsem se.
Zatrolená práce, jak by řekla Dani - a kdo v tuhle chvíli ne?
Ohnivé světy? Vodní světy? Útesy? Jaká pitomá vesmírná síla rozhodovala o tom, kam mě ty kameny pošlou příště? Opravdu byly tak nenáviděné, že když je Zrcadla nedokázala dostat zpět do pekla Temných, tak se je rozhodla zničit jakýmkoli způsobem? A mě s nimi? Vrhalo mě to schválně do smrtelných nebezpečí?
Nebo moje zničení začalo mnohem dříve? Schované v zatemněných snech a ztracených vzpomínkách.
Co mi zbylo?
Nic.
Přikrčila jsem se a naštvaně zírala přes travnaté pole na slídivé oči kance a mohla bych přísahat, že jsem v jeho výrazu viděla zlý úsměv.
Zachrochtal a zahrabal packou o zem.
Protože jsem nemohla udělat nic jiného, zavrčela jsem na něj a taky zahrabala rukou o zem. Naježila jsem se a probodla ho pohledem smrti.
Jeho malé oči se zúžily. Zvedl svou těžkou hlavu a zavětřil ve vzduchu.
Snažil se zachytit pach mého strachu? Smůla. Žádný ze mě nevycházel. Byla jsem až moc naštvaná na to, abych se bála.
Kde byli všichni, když jsem jsem je potřebovala - ou! Už jednou jsem si myslela, že jsem neměla žádné možnosti, i když mi jedna zbývala.
Jak si tak kanec prohlížel svou potenciální oběť, zamračila jsem se na něj, vycenila zuby, zatímco jsem rukou sáhla do vnitřní kapsy kabátu.
Vytáhla jsem mobil. Vylila se z něj voda. Bude vůbec fungovat? V duchu jsem si odfrkla. Pořád jsem předpokládala, že věci fungují podle rozumných zákonů, zatímco jsem se krčila už v sedmé dimenzi. Jak hloupé.
Otevřela jsem ho a položila na zem.
Kanec sklonil hlavu a připravil se ke skoku.
Neodvažovala jsem se zvednout telefon k uchu. Jak ležel na zemi, pomačkala jsem tlačítka. Nejdřív jsem vytočila Barronsovo číslo, pak to zakázané pro případ, že umírám. Tohle rozhodně spadalo do kategorie smrtelného nebezpečí.
Čekala jsem. A nevěděla na co. Na zázrak.
Asi jsem doufala, že když vytočím číslo KU, tak mě to nějak magicky přenese do bezpečí knihkupectví. Nebo že se vedle mě zničehonic zjeví Barrons a zachrání mě.
Čekala jsem.
Nic se nestalo. Vůbec nic.
Byla jsem na to sama.
No jasně.
Kanec hrozivě sklonil hlavu. Toužebně jsem se dívala na sáček s kameny, který ležel za ním.
Znovu zaryl nohou o zem a posunul boky. Věděla jsem, co to znamená. Přesně tohle dělají kočky, než zaútočí.
Znovu jsem zaryla rukou v zemi a hluboce zavrčela. Cítila jsem tu zlost až v morku kostí. Také jsem se připravila k útoku.
Zamrkal očima a zhluboka zachrochtal.
Zopakovala jsem to po něm.
Byla to patová situace.
Najednou jsem se viděla z výšky.
Tohle ze mě zbylo: MacKayla Lane-O'Connorová, potomek jednoho z nejmocnějších rodů Vidoucích, detektor předmětů moci, Mrázka, kdysi Pri-ya, teď skoro úplně imunní vůči všem dananským kouzlům, vlastník hojících schopností. A teď jsem byla na zemi na všech čtyřech, špinavá, promočená, na hlavě potlučené MacHalo, propálené boty a čelila jsem obrovskému, smrtelně nebezpečnému divokému kanci bez jediné zbraně, kromě zběsilého vzteku, bez naděje na lepší zítřek a odhodlání přežít. Vrtěla jsem zadkem a ryla rukou do země.
Cítila jsem, jak se ve mně zvedá vlna smíchu a snažila jsem se ji potlačit tak, jakoby to bylo kýchnutí. Rty mi cukaly. Kolem očí se mi vytvořily vrásky smíchu. V nose mě svědilo a břicho mě bolelo tak, jak jsem potlačovala smích.
Nevydržela jsem to. Bylo toho na mě moc. Sedla jsem si na bobek a začala se smát.
Kanec se nejistě zavrtěl.
Stoupla jsem si, podívala se na kance a smála se ještě víc. Nějak už nebyl tak moc děsivý, když jsem před ním nebyla na kolenou.
"Jdi do hajzlu," řekla jsem mu. "Chceš mě?"
Kanec se na mě opatrně díval a já si uvědomila, že to není žádný mystický bytost. Bylo to jen divoké zvíře. Slyšela jsem spoustu historek o lidech v horách v Severní Georgii, kteří se dokázali dostat z dosahu divokých zvířat díky lsti a zastrašování. To jsem dokázala.
"Vypadni odsud! Kša. Běž pryč. Já tady dneska neumřu, pitomče. VYPADNI!" křičela jsem.
Otočil se a začal se plížit - jak jen to stokilové zvíře dokáže - pryč od mýtiny.
Překvapeně jsem se na něj dívala, ale ne proto, že odcházel.
Můj poslední rozkaz byl podkreslen několika vrstvami a stále se ozýval kolem mě.
Právě jsem na něj použila Hlas!
Netušila jsem, jestli jsem ho odehnala proto, že jsem vůbec neměla strach a vyhrožovala mu nebo kvůli moci mých slov - protože vážně můžete použít Hlas na něco, co nemluví anglicky? - ale bylo mi to jedno. Hlavně že jsem ho dokázala použít! A zněl zatraceně hlasitě!
Jak jsem to udělala? Co jsem to v sobě objevila? Snažila jsem si vybavit, jak přesně jsem se cítila a co jsem si myslela, když jsem na něj zakřičela.
Samota.
Cítila jsem se naprosto sama, nebylo ve mně nic, než čekání na smrt.
Klíč k Hlasu, řekl Barrons, je ten, že v sobě musíte najít to místo, kterého se nikdo nedokáže dotknout.
Myslíte moje vidoucí místo? zeptala jsem se.
Ne, jiné místo. Všichni lidé ho mají. Nejen vidoucí. Rodíme se osamoceni a umíráme sami.
"Chápu," řekla jsem si.
Nehledě na to, kolika lidmi se obklopím, kolik přátel a rodinných příslušníků miluju a kolik jich miluje mě, v momentě, kdy jsem se narodila jsem byla sama a stejně tak jsem sama v momentě smrti. Nikdo s vámi nepřišel a nikdo s vámi neodejde. Byla to cesta pro jednoho.
Ale ne tak úplně. Protože na tom místě něco bylo. Možná jsme v momentě narození a smrti čistější. Možná v těch chvílích víme, že je něco většího než my sami, něco, co odporuje rozumu a pravidlům, něco, co vždy bylo a navždycky bude. Věc, která se nedá převrátit. Říkejte si tomu, jak chcete. Já jen vím, že je to něco božského. A záleží tomu na mně. Už to nebyla moje bezpečná zóna, ale moje pravda.
Dívala jsem se, jak kanec mizí v dálce. Za chvíli mine i sáček s kameny a já si je vezmu zpátky. Ne že bych jim nějak věřila. Ale bylo to lepší než nic a potřebovala jsem je, abych spoutala Knihu, až se odsud dostanu.
Zrovna jsem udělala krok vpřed, abych sebrala telefon a pak kameny, když se objevila obrovská šedá bestie, která se přiřítila jako rozmazaná čmouha rohů, tesáků a drápů.
Klopýtla jsem zpět.
Vrazilo to do kance, tesáky mu to přetrhlo hrdlo a odtrhlo mu to hlavu od těla. Všude vystříkla krev a tohle všechno se odehrálo v prostoru mezi mnou a kameny.
S řevem se to vrhlo na kancovo tělo a začalo ho to žrát.
Zírala jsem na něj a ztěžka dýchala. Kdyby se ta věc postavila - a vypadalo to, že může - tak by měřil skoro tři metry. Mělo tři páry ostrých, zkroucených rohů rozložených na dvou kostnatých lebečních výstupcích na straně jeho hlavy. První pár měl u uší, druhý uprostřed lebky a třetí zezadu na hlavě a rohy se mu kroutily až na záda. Kolem nich mu vyseli černé zcuchané vlasy a padaly do jeho prastaré tváře a padaly do chlupatého čela. V obličeji měl nápadné kosti a smrtící tesáky. Na rukou a nohou měl dlouhé drápy. Kůže byla našedlá a hladká. Měl obrovské tvary a očividně to byl samec.
Neslyšela jsem ho ani neviděla přijít.
Rozhodně jsem se na něj nesnažila vrčet ani použít svůj nově nalezený Hlas, který mohl, ale nemusel působit na zvířata. Když budu mít velké štěstí, povede se mi potichu zmizet, aniž by si mě všiml. Oblafnout kance byla jedna věc. Bylo to jednoduché zvíře, které bylo vybavené pozemskými geny. Nepotřebovala jsem test DNA, aby věděla, že tohle monstrum takové nebylo.
Začala jsem pomalu couvat, sotva jsem zvedala nohy ze země. Později se budu muset vrátit pro telefon a kameny.
Jeho hlava se prudce zvedla a podíval se na mě, tvář měl celou pokrytou krví. Toť vše k nenápadnému zmizení.
Zůstala jsem stát bez hnutí s jednou nohou ve vzduchu. Králíci vždy ztuhnou, aby zmátli svého nepřítele. Prý to medvědy vždycky zmate.
Ale ta bestie zmatená nebyla. Posadila se a prohlížela si mě prohnanýma, zúženýma očima, jakoby se snažil rozhodnout, jak budu chutnat. V jeho pohledu plál hněv, jakoby to byl lev, který má ve všech tlapách vražené trny.
Zadržela jsem dech. Jez toho kance, prosila jsem ho v duchu. Mám jen tuhé svaly a né nadité vepřové kýty.
Otočil se od kance ke mně, naprosto si ho přestal všímat. Sakra, sakra, sakra.
Teď jsem byla jeho cílem já.
Bez jakéhokoli varování byl najednou na všech čtyřech a rozběhl se přímo ke mně. Ta věc byla nepřirozeně rychlá.
Sáhla jsem po svém noži a vytáhla ho z pouzdra, sklonila jsem se do podřepu s srdce mi divoce bilo
"STŮJ TAM, KDE JSI!" Hlas se ode mě rozléhal, naplňoval vzduch a ozýval se tisíce hlasy. Můj Hlas byl impozantní, fenomenální a zatraceně děsivý. Nemohla jsem uvěřit, že ze mě vůbec něco takového vyšlo. Barrons by byl pyšný. "NECH MĚ NA POKOJI!" Burácela jsem. "NEUBLÍŽÍŠ MI!"
Ale to monstrum to nijak neovlivnilo a pokračoval dál vpřed.
Připravila jsem se na náraz. V žádném případě jsem se nehodlala vzdát bez boje. Zůstanu na všech čtyřech, budu předstírat výpad, otočím se a půjdu mu po očích nožem a tím, co mi zbylo z nehtů. Možná se zaměřím i na jeho mužské partie. Cokoli budu muset udělat, aby přežila.
Asi dva metry ode mě se najednou zprudka zastavil, jeho drápy se zaryly do země. Kousky hlíny letěly vzduchem a těsně minuly mou hlavu. Žluté oči zúžil v malé štěrbinky a zavrčel.
Byl ke mně tak blízko, že jsem mohla cítit závan jeho horkého dechu, který smrděl po čerstvé krvi. Divoce jsem se na něj dívala. Měl vertikální zorničky, které se rozšiřovaly a zúžovaly v té mimozemské žluté barvě. Ježil se vztekem, jeho hrudník se zvedal v krátkých a rychlých nádeších, jak neustále vrčel.
Přenesl váhu na přední, potřásl hlavou a zaklapl čelisti. Postříkaly mě sliny a krev.
Najednou se dal do pohybu s takovou ladností, že se mi na jednu bizarní chvíli zdál... krásný. Ta věc se narodila proto, aby se stala katem. Měl navrch. Mocné, nekomplikované zvíře. Ve svém životě mělo jen málo záměrů. Narodil se, aby zabíjel, dobýval, množil se a přežil. Na tu malou chvíli jsem mu záviděla.
Začal kolem mě kroužit. Jeho ruce a nohy s drápy se vrývaly do země, pohazoval hlavou ze strany na stranu a žluté oči mu zářily krvežíznivostí.
Otáčela jsem se s ním, nespouštěla jsem z něj oči. Dívala jsem se do jeho vražedného pohledu, jako bych ho snad díky tomu dokázala udržet na uzdě, díky tomu, že jsem se odmítla nechat zastrašit. Byl tohle nějaký předvražedný rituál? Tohle s kance neudělal.
Zastavil se, naklonil rohatou hlavu, zaklonil ji a začenichal mým směrem.
Co to sakra dělal? Zadržela jsem dech a doufala, že nevoním jako jídlo. Jeho tesáky byly tak dlouhé jako moje prsty!
Vypadalo to, že se mu nelíbí to, co cítil. Kvůli tomu pachu byl ještě naštvanější. Dlouze zavrčel a pak bez varování skočil!
Pevně jsem stiskla v ruce nůž. Naše činy nás definují. Buď budu žít nebo v boji zemřu.
Ale nedostala jsem šanci bojovat.
Na poslední chvíli to zvíře zavylo a stočilo se ve vzduchu.
Viděla jsem jen rozmazanou šmouhu pohybu. V jednu chvíli se na mě vrhal a v druhou se vydal skrz trávu zpět ke kanci. Jak jsem se dívala, zabodl své tesáky do kancova masa a se zuřivým zatřesení hlavy ho rozpáral a začal jíst. Kosti a klouby praskaly.
Na chvíli jsem se nemohla vůbec pohnout. Byla jsem tak otřesená, že jsem si nebyla jistá, jestli mě nohy unesou. Byla jsem až moc vyděšená, abych dokázala přemýšlet.
Pohyb se mi vrátil na křídlech adrenalinu.
Vystřelila jsem dopředu, popadla telefon ze země a utíkala o život.
1 comments:
Děkuji za překlad další super kapitoly
Okomentovat