Karen Marie Moning: Dreamfever (Fever 4) - 36. kapitola

Nová kapitola!

O chvíli později jsem už seděla na mýtině plné vysoké trávy a stromů s bílou kůrou, opírala jsem se o kmen a snažila se nějak pochopit svou stávající situaci. Trvalo mi skoro půl hodiny, než jsem se přestala třást. Chtěla jsem od té příšery utéct, co nejdál to šlo, ale potřebovala jsem ty zatracené kameny.

Zatím se děj nevyvíjel ani trochu tak, jak jsem chtěla. Stěží jsem se dokázala srovnat s tím, kde jsem byla a co se mi dělo.

Dnešní odpoledne jsem začala s jasným cílem: Vstoupila jsem do Zrcadla s jednoznačným očekáváním (bože, vážně byl tohle teď můj život?), že vystoupím na druhé straně, ve svém obývacím pokoji, v mém vlastním světě, kde buď zachráním své rodiče ze spárů Pána a vládce s Barronsovou pomocí, nebo zemřu.

Teď jsem byla v nějakém cizím světě uvnitř sítě Zrcadel, ve kterých podle Barronse bylo nemožné najít cestu a kde se mohl člověk ztratit navždy nebo ho mohl napadat jeden predátor za druhým.

Byla jsem teď úplně mimo vytyčený cíl. Vše nabralo naprosto nemyslitelný zvrat a já si připadala, že jsem propadla králičí dírou jako Alenka.

Jedna věc byla sledovat Danany napadnout Dublin a pokusit se převzít vládu nad světem, bojovat s nimi na vlastní půdě. Úplně jiná věc byla ocitnout se ve světě protkaném Zrcadly s mystickými kameny a být donucena bojovat na cizí půdě. Doma jsem alespoň věděla, kde si opatřit věci, které jsem potřebovala a měla jsem spojence. Tady jsem byla úplně v háji.

Čas v mém světě plynul beze mě a já nutně potřebovala být jeho součástí. Potřebovala jsem se odsud dostat! Musela jsem zachránit své rodiče, vyzpovídat Nanu O'Reillyovou, dostat se do Zapovězených knihoven, zjistit, kde je V'lane, odhalit proroctví... Ten seznam byl nekonečný.

Ale trčela jsem ve světě Zrcadel s děsivými monstry, které stáli mezi mnou kameny, jež jsem se neodvažovala nechat být. Nejen, že by se mi mohly hodit (i když to bylo dost riskantní), ale potřebovala jsem je vzít zpět do svého světa, abych je tam mohla použít.

Jestli jsem potřebovala důkaz toho, jak složité bylo dostat se ze sítě Zrcadel, tak si stačilo vzpomenout si na Christiana, který tu bloudil dva měsíce, a když jsem ho našla, tak byl na pokraji smrti.

Jak tu mám přežít dva měsíce? Jak tu mám přežít dva týdny?

Co se dělo s mými rodiči?

Znovu jsem zmáčkla na telefonu kontakt KU, už posté, a posté se nic nestalo.

Zavřela jsem oči a promnula si tvář. Barrons se odsud dostal.

Jak? Proč mi neřekl, že ho to vsálo spolu s Christianem? Proč tolik lží? Nebo jak jim říkal "vynechání informací".

Otevřela jsem oči a podívala se na hodinky. Pořád bylo 13:14. Hm. Sundala jsem si je a nacpala do kapsy. Očividně tu byly úplně k ničemu. Čekala jsem, až se to monstrum nažere kance, abych se mohla vrátit pro kameny. Myslela jsem si, že už je to hodinu nebo dvě, ale slunce se na nebi nepohnulo od chvíle, co jsem si sedla, což znamenalo, že můj smysl pro čas byl buď dost mimo, nebo tu dny byly mnohem delší, než na co jsem byla zvyklá.

Zatímco jsem zabíjela čas, procházela jsem si své možnosti. Viděla jsem to tak, že jsem měla tři. Až budu mít kameny zpátky, tak za A: začnu lovit IDD, risknu to, že do jedné vstoupím a budu doufat, že mě to neuvězní v nějaké poušti jako Christiana. Za B: použít kameny a doufat, že jsem ještě hodně daleko od vězení Temných a že mě pošlou zpátky do Síně všech dní nebo na místo, kde bude víc Zrcadel, ze kterých si budu moct vybrat. Za C: zůstat tam, kde jsem a doufat, že i když KU nefunguje, tak mě Barrons nějak najde podle mé značky. A že se to monstrum přesune terorizovat nějakou jinou oběť. Jinak bych tu zůstat nemohla.

Barrons se v síti Zrcadel evidentně vyznal vzhledem k tomu, jak rychle se odsud dostal. Což naznačovalo, že už tu byl alespoň jednou předtím, než ho vír vsál společně s Christianem.

Ze všech možností byla nejrozumnější zůstat tady a počkat, až mě Barrons najde. Už jednou jsem ho odepsala a nehodlala jsem udělat tu samou chybu.

Trvalo mu čtyři dny, než se dostal ven.

Dám mu pět dní na to, aby mě našel. Ale pět bylo maximum, které jsem si mohla dovolit, protože jsem se bála, že začnu přemýšlet, Jo, ale co když dnes bude ten den, kdy se zjeví? Pak bych se bála odejít. Bylo důležité, abych se pevně rozhodla a svých rozhodnutí se držela. 

S tímhle jsem sebrala odvahu, postavila se a pomalu se přesunula na kraj mýtiny, abych viděla, jestli už si můžu vzít své kameny.

To monstrum pořád jedlo. Přestalo, zvedlo hlavu a zavětřilo. Vidělo mě skrz stromy?

Spadla jsem na všechny čtyři a kousek po kousku se sunula zpátky. Když mezi námi byla dostatečná vzdálenost, vstala jsem a utíkala zpátky ke stromu.

Proč mě nezabil? Proč přestal? Byla jsem nepoživatelná? Věděla jsem, že zvířata mohla mít vzteklinu a zabíjet jen tak. Ale nikdy předtím jsem neviděla v očích jiného tvora takový hněv. Jednoho z mých přátel pokousal vzteklý pes a já ho viděla předtím, než ho utratili. Vypadal spíš vystrašeně, než nahněvaně. To šedé monstrum v sobě nemělo ani špetku strachu. Byla v něm jen divokost.

Dvakrát jsem proklouzla přes mýtinu, abych zkontrolovala situaci. Pokaždé stále jedl a nevypadal, že by se chystal přestat.

Vrátila jsem se ke svému stromu a sledovala, jak se slunce plazí po obloze. Začalo se dělat horko a já si sundala kabát, svetr i triko s dlouhým rukávem. Z něj jsem si udělala smyčku, do které jsem zamotala MacHalo a přivázala jsem si ho křížem přes záda.

Čas jsem trávila tak, že jsem se střídavě bála o mámu s tátou a částečně se snažila přesvědčit sama sebe, že Barronsovi se je pomohlo zachránit. Bála jsem se o Dani, která byla v opatství, hlavně proto, že jsem netušila jaká unáhlená rozhodnutí beze mě udělá. Strachovala jsem se i o Christiana a to, kde skončil a doufala jsem, že našel dostatek jídla, protože jsem mu nedávala moc šancí na přežití jen s jednou proteinovou tyčinkou. A dokonce jsem si dělala starosti i o V'lanea, protože zmizel a už se neobjevil.

Nemohla jsem přijít na jedinou věc, která by mi dělala starosti v souvislosti s Barronsem.

Přemýšlela jsem o životě, snažila se v tom všem najít nějaký smysl, přemýšlela jsem, jak jsem mohla vyrůst a myslet si, že svět je příčetné a bezpečné místo.

Zrovna jsem se chystala zvednou a počtvrté jít zkontrolovat kameny, když jsem uslyšela prasknout větvičku.

Rychle jsem zvedla hlavu.

Ta příšera stála naproti mně, přihrbená na všech čtyřech, ani ne šest metrů ode mě.

Díval se na mě skrz vysokou trávu se svěšenou hlavou a planoucíma očima.

To už skončil s kancem a teď chtěl sežrat mě?

Popadla jsem svůj provizorní ranec a kabát a vyskočila na strom tak rychle, až mi létala od podrážek hlína. Se srdcem v krku jsem přeskakovala z větve na větev.

Nesnáším výšky úplně stejně jako těsná místa, ale v půli cesty nahoru jsem se donutila zastavit a shlédnout dolů. Uměl šplhat? Nevypadal tak, protože podle odhadu měl tak dva metráky, ale v tomhle světě bylo možné všechno. Zvlášť když se dokázal pohybovat tak ladně.

Byl na zemi pod stromem, stál na všech čtyřech a trhal trávu v místech, kde jsem předtím seděla.

Dívala jsem se, jak našel můj svetr. Napíchl ho na své dlouhé drápy a zvedl si ho k obličeji.

Zalapala jsem po dechu. Ten svetr nebyl jedinou mou věcí, kterou měl. Na posledním páru rohů měl připevněný kožený sáček s kameny.

Ta příšera měla moje kameny!

***

Když konečně odešel, s mým svetrem omotaným kolem nohy, slezla jsem ze stromu. Po dlouhé vnitřní debatě jsem jen pokrčila rameny a šla za ním.

Byla jsem neuvěřitelně naštvaná z toho, jak se celá situace vyvinula.

Proč ta zatracená věc musela sebrat moje kameny a jak se mu podařilo dostat je na ty rohy? Nebylo náhodou vázání uzlů až moc pokročilé pro tak prastarou příšeru? A co to sakra dělal s mým svetrem?

Uvědomil si, že ho sleduju a zastavil se, otočil se ke mně a podíval se na mě.

Moje instinkty křičely, ať stáhnu ocas a uteču, ale dělo se tu něco divného. I když z něj sršela zuřivost, neudělal jediný krok mým směrem.

"To jsou moje kameny a já je potřebuju," zkusila jsem.

Bez mrknutí přimhouřil své žluté oči.

Ukázala jsem na jeho rohy. "Ten sáček. Je můj. Vrať mi ho."

Nic. V jeho pohledu nebyla ani trocha pochopení, ani nic jiného co by jen vzdáleně připomínalo inteligenci. Ukázala jsem mu, jak odvázat svetr z jeho nohy, aby to lépe pochopil. Jako při šarádách jsem mu tu samou situaci předvedla několika způsoby. Nic. Bylo to úplně stejné, jako když jsem se snažila vyslýchat Barronse.

Nakonec, z čirého zoufalství, jsem předvedla malý taneček, jen abych věděla, jestli z něj dostanu vůbec nějakou reakci.

Postavil se na zadní nohy a začal výt, čímž mi ukázal znepokojující počet ostrých zubů, pak zase spadl zpět na všechny čtyři a skočil mým směrem, znovu a znovu a pokaždé se o kousek přiblížil, jako pes na vodítku.

Zůstala jsem stát naprosto bez hnutí.

Vypadalo to, jakoby mě chtěl napadnout, ale z nějakého důvodu to neudělal.

Také se zastavil a bedlivě mě sledoval.

Po chvíli se otočil a plížil se pryč.

Povzdechla jsem si a sledovala ho. Musela jsem dostat své kameny.

Zastavil se, otočil a zavrčel na mě. Očividně se mu nelíbilo, že ho sleduju. Smůla. Když se dal znovu do pohybu, počkala jsem chvíli na místě a pak pokračovala za ním s větším odstupem. Doufala jsem, že má někde doupě, kam by mohl schovat kameny, a že až odejde lovit, tak je budu moct ukrást zpátky.

***

Chodila jsem za ním hodiny, vedl mě skrz louky až do lesa podél divoké, rychle tekoucí řeky, kde jsem ho ztratila mezi stromy.

Denní světlo náhle zmizelo.

Slunce se přes den plazilo přes oblohu, ale kolem páté odpoledne - jak jsem hrubě odhadovala podle jeho postavení - najednou najednou zrychlilo svůj postup a do pár minut bylo pryč. Kdybych se zrovna nesnažila skrz stromy vyčíst, kolik tak může být hodin, tak bych si toho nevšimla a ani bych tomu nevěřila.

Během mrknutí oka byl den pryč a rozprostřela se naprosto černá tma. Teplota najednou spadla o dvanáct stupňů, takže jsem byla ráda, že jsem si u sebe nechala kabát.

Nenáviděla jsem tmu. Vždycky tomu tak bylo a vždycky bude.

Vytáhla jsem MacHalo a v té rychlosti ho upustila, znovu jsem ho sebrala a přidělala jsem si ho na hlavu. Přemístila jsem některá světla a přála si, abych si bývala vyrobila Barronsovu verzi bez řemínků. Nikdy bych mu to nepřiznala, ale jeho prototyp byl daleko efektivnější, lehčí a jasnější. Ale na mou obranu bylo lehké vylepšit vynález, který už existoval, než sednou a vymyslet ho od píky. Já udělala něco z ničeho. On jen vylepšil to moje "něco".

Nevím, jestli jsem to slyšela nebo jen vycítila jeho přítomnost, ale najednou jsem věděla, že za mnou něco stojí, jen pár metrů napravo.

Otočila jsem se a zachytila to v jasném, bílém světle svého MacHala.

Přimhouřilo to oči a zakrylo si je paží.

Na chvíli jsem si nebyla jistá, jestli je to "moje" monstrum. Ztmavl jako chameleon, změnil se ze světle šedé na uhlově černou a jeho oči teď byly karmínové. Mohla jsem si ho klidně splést, myslet si, že je to vzdálený bratranec té příšery, kterou jsem sledovala, až na to, že měl kolem rohů uvázaný můj sáček s kameny.

Na má světla zavrčel. Jeho tesáky se černě leskly.

Otřásla jsem se. Vypadal ještě víc nebezpečně než předtím.

Vypnula jsem přední světla a on spustil ruku dolů.

Co teď? Proč se vrátil? Vypadal, že nestál o to, abych ho sledovala. Nic mi nedávalo smysl. Třeba nakonec bude mít po krk toho, jak mu sáček neustále bouchá do hlavy a zahodí ho. Proč měl pořád můj svetr? Jak mám přežít dnešní noc? Zabije mě ve spánku? Tedy za předpokladu, že se uvolním natolik, abych byla schopná usnout!

A jestli mě nezabije on, udělá to někdo jiný? Jaký tu byl noční život? Čeho jsem se měla bát? Kde si odvážím ustlat? Na stromě?

Měla jsem šílený hlad. Byla jsem vyčerpaná a naprosto bez nápadu.

Ta příšera zavrčela a odklusala do stínů, minula mě jen o kousíček a zamířila k řece.

Z toho, jak těsně mě minul, mi přeběhl mráz po zádech, zůstala jsem stát bez hnutí a dívala se, jak mě kameny míjí.

Budu za den nebo dva tak zoufalá a unavená, že se mu je pokusím sebrat přímo z hlavy? Jestli se mě ještě pár dní nepokusí zabít, možná bych toho byla schopná.

Zastavil se na mechovém břehu řeky a podíval se na mě. Pak pohlédl na břeh a zpátky na mě. Pak to opakoval, znovu a znovu.

Možná nerozuměl mně, ale já pochopila jeho. Chtěl, abych z nějakého důvodu přišla ke břehu.

Zvažovala jsem svoje možnosti. Zabralo mi to asi vteřinu. Když nepůjdu, co mi udělá? Mohla jsem jít někam jinam? Došla jsem ke břehu. Když jsem se zastavila, přiskočil ke mně a chňapal po mně tak dlouho, dokud mě nedostrkal až doprostřed břehu.

Pak kolem mě začal chodit v kruhu a po celou dobu místo značkoval močí. Sledovala jsem ho naprosto v šoku a úžasu.

Když skončil, vrhl se do noci a zmizel.

Stála jsem uprostřed kruhu, pach jeho moči se vznášel ve vzduchu a mně to pomalu začalo docházet.

Označkoval zem kolem mě, zanechal tam svůj pach, aby odehnal menší hrozby a já si začínala myslet, že většina hrozeb v tomhle světě bylo menšího kalibru.

Události dnešního dne mě nechaly znecitlivělou, byla jsem vyčerpaná ze strachu a fyzické námahy. Sedla jsem si, vytáhla zbytek své proteinové tyčinky, z kabátu jsem si udělala polštář, pak jsem se natáhla na břehu, posadila MacHalo vedle sebe a nechala ho zapnuté.

Pomalu jsem žvýkala, snažila se užít si každé sousto a poslouchala tichému šumění rychle plynoucí řeky.

Vypadalo to, že na noc už jsem ubytovaná.

Nečekala jsem, že usnu. Přišla jsem o všechno. Uvízla jsem uvnitř Zrcadel. Moje kameny byly pryč. Bylo tu se mnou smrtící monstrum, které mi kradlo věci a očůrávalo kolem mě kruhy. Vůbec jsem netušila, co přijde. Ale moje tělo očividně s dnešním dnem skončilo, protože jsem odpadla ještě dřív, než jsem dojedla.

Vzbudila jsem se uprostřed noci s bušícím srdcem a nebyla jsem schopná říct, co mě probudilo. Zírala jsem skrz černé siluety stromů na dva jasné měsíce na modročerném nebi a snažila se domyslet, co znamenaly moje sny.

Šla jsem chodbou ve vile, ve které bylo nekonečně mnoho pokojů. Na rozdíl od mých jindy studených snů tam bylo teplo. Tu vilu jsem milovala, měla nekonečné terasy, které se tyčily nad zahradami, které byly plné jemných zvířat.

Cítila jsem, jak mě vtahuje do sebe. Nacházela se tahle vila někde v tomhle světě? Byla to Bílá Vila krále Temných, kterou postavil pro svou konkubínu?

V dálce jsem slyšela výt vlky na měsíc.

Přetočila jsem se, přetáhla si přes hlavu kabát a snažila se znovu usnout. Zítra budu potřebovat všechnu svou energii, abych tu přežila.

Najednou zavylo něco daleko blíž ke mně v odpovědi na vlčí volání.

Vyskočila jsem na nohy a popadla svůj nůž.

Byl to děsivý zvuk. Zvuk, který jsem už předtím slyšela ve svém vlastním světě - pod garáží Barronsova knihkupectví!

Bylo to mučivé kvílení prokleté bytosti, kterou už nemůže nic spasit. Bytost tak utopená v zoufalství, že jsem si přála propíchnout vlastní bubínky, jen abych ten zvuk znovu nemusela slyšet.

Vlci zavyli.

To zvíře jim odpovědělo. Tentokrát už ne tak blízko, pohybovalo se ode mě pryč.

A pak znovu, ještě dál.

Bylo tu snad něco horšího než moje příšera? Něco, co se podobalo té věci pod Barronsovou garáží?

Zamračila jsem se. To byla až moc velká náhoda.

Bylo možné, že ta příšera byla tou věcí zpod Barronsovy garáže? "Proboha," zašeptala jsem. Je možné, že KU opravdu fungovalo?

Už poněkolikáté jsem poslouchala ten smuteční koncert s vykulenýma očima a krev mi mrzla v žilách. V jeho křiku byla taková bezútěšnost, izolace, ztráta. Ať to bylo cokoli, truchlila jsem pro to. Žádná živá věc by neměla žít s takovou bolestí.

Když vlci znovu zavyli, bestie už se neozvala.

O chvíli později jsem slyšela zděšené vyštěknutí i to, jak vlky masakruje. Jednoho po druhém.

Začala jsem se třást, lehla jsem si zpátky, zkroutila se do klubíčka a zakryla si uši.

***

Znovu jsem se probudila chvíli před úsvitem, když mě obklopovaly tucty hladových očí, které stály za označkovaným kruhem.

Netušila jsem, co jsou zač. Viděla jsem jen obrovské stíny, které se plížily kolem, hladově dusaly ve tmě, kam nedosáhlo světlo z mého MacHala.

Nelíbil se jim pach moči, ale evidentně mě skrz něj mohli cítit a já jim očividně voněla jako jídlo. Když jsem je sledovala, tak jeden z nich tlapou hodil hlínu a listy na označkovaný kruh.

Ostatní začali dělat to samé.

Černá příšera s rudýma očima se vyřítila z lesa.

Ten boj jsem neviděla nijak do detailu. Moje MacHalo až moc zářilo. Vše, co jsem viděla byl vír tesáků a drápů. Slyšela jsem vzteklé vrčení, kterému odpovídalo vrčení plné strachu  a syčení a výkřiky bolesti. Slyšela jsem, jak někteří z nich padají do vody. Ta věc se pohybovala neskutečně rychle, trhala a řezala skrz temnotu se smrtící přesností. Všude létaly kusy kůže a masa.

Někteří se snažili utéct. Ta příšera je nenechala. Cítila jsem jeho vztek. V zabíjení se vyžíval. Radoval se z něj promočený krví a pod nohama měl rozdrcené kosti.

Nakonec jsem zavřela oči, abych to neviděla.

Nakonec se udělalo ticho a já otevřela oči.

Vzteklé rudé oči mě pozorovaly uprostřed zmasakrovaných těl.

Pak znovu začal močit a já se překulila na bok a schovala hlavu pod kabát.