Karen Marie Moning: Dreamfever (Fever 4) - 37. kapitola

Po delší odmlce je tu předposlední kapitola.

Vstala jsem hned za světla, posbírala svoje věci a prokličkovala skrz ostatky znetvořených těl, abych se v řece omyla. Všechno včetně mě bylo potřísněné krví.

Vešla jsem až tam, kam jsem stačila a než jsem se začala mýt, napila jsem se. Potřebovala jsem vodu, tekla rychle a byla křišťálově čistá. Nemohla jsem rozdělat oheň, abych ji převařila a musela jsem tedy doufat, že mě nezabije nějaký vodní parazit.

Po vykoupání jsem zamířila do lesa. Najít jídlo bylo na vrcholu mých priorit. A i když tu kolem ležela spousta syrového masa, vyhnula jsem se jim.

Překračovala jsem mrtvolu po mrtvole. Spousta z nich byli malí tvorečkové, které mě ani náhodnou nemohli nijak ohrozit. Nezabil je pro jídlo, ale jen tak.

Asi po dvaceti minutách jsem si uvědomila, že mě něco sleduje.

Otočila jsem se. Moje příšera byla zpátky a znovu měla šedou barvu se žlutýma očima. Váček s kameny měl pořád přivázaný k rohům a zbytky mého svého měl omotané kolem jedné nohy.

"Ty jsi KU, že jo? Fungovalo to. Ty jsi to, co Barrons drží pod svou garáží a poslal tě, abys mě chránil. Ale nejsi úplně nejbystřejší. Jediné, co víš, je jak zabíjet. Všechno kromě mě, nemám pravdu? Snažíš se mě udržet naživu."

Samozřejmě mi neodpověděl.

Byla jsem si tím skoro stoprocentně jistá. Po tom druhém masakru jsem ležela vzhůru, čekala, až slunce vyjde na oblohu a přemýšlela. Tohle bylo to jediné, co vysvětlovalo, proč mě ta příšera nezabila. Když se mě včera pokoušel napadnout, tak ze mě musel cítit Barronse. A jeho pach ho ode mě držel dál. Kvůli tomu jsem se ráno neumyla úplně důkladně, i když jsem byla strašně špinavá.

"Tak jaký je plán? Budeš mě držet naživu, dokud mě nenajde?"

Objevilo by se tohle o Halloweenu, kdyby vytočila KU? Netušila jsem, jak by mi mohl pomoct proti Pánu a vládci a dananským princům, ale kdybych ho zavolala během předchozího boje nebo těsně potom, místo toho, abych se schovávala v kostele, tak by mi mohl vyklidit cestu a odvést mě do bezpečí, kde by mě Pán a vládce nemohl najít.

Prohlížela jsem si ho. Díval se na mě skrz zacuchané a zakrvácené vlasy. V jeho pohledu plál hněv a něco ještě divočejšího a děsivějšího. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je to šílenství. Byl jen krůček toho, aby se totálně zbláznil.

Muselo to být KU. Žádné jiné vysvětlení neexistovalo. Jak ho Barrons dokázal odchytit? Jak dokázal, aby ho poslouchal? Aby ho nezabil? Magií? A stejně jako pokaždé, co se Barronse týkalo, jsem nepřišla s žádnou odpovědí. Až budu zase zpátky ve svém světě, tak už se z toho nevykroutí. Teď už jsem věděla, co drží pod svou garáží a budu chtít vědět víc.

Prohlížela jsem si jeho divokou tvář, hluboké psychotické oči, silné tělo, které bylo postavené k zabíjení a uvědomila jsem si, že už se ho nebojím. Hluboko uvnitř jsem tušila, že mě nezabije. Zavraždí každou živou věc kolem mě a označkuje si mě a sebere vše, co mi patří, když to někde nechám ležet. Možná mě bude chtít zabít, ale neudělá to, protože byl KU a jeho jediným úkolem bylo zajistit, abych přežila.

Připadalo mi, že mi z ramen spadlo půl tíhy světa. Dokážu to. Měla jsem zbraň, o které jsem předtím nevěděla: strážného démona. Došlo mi, že od něj ani nemusím krást kameny. Barrons si je vezme sám, až se ukáže. A tak mi spadla z ramen další čtvrtka tíhy.

Pokračovala jsem v hledání jídla. Příšera mě většinou sledovala. Občas něco zašustilo v dálce a on se vrhl mezi stromy. Vždycky, když se tak stalo, zakryla jsem si uši. Zbožňuju zvířata a vadilo mi, že zabíjel vše kolem. Přála jsem si, aby ho Barrons naučil trochu rozlišovat mezi skutečnými hrozbami.

Našla jsem pod několika keři bobule a nízko visících větvích ořechy. Když jsem se nacpala, posbírala jsem dalších a uvázala jich co nejvíc do svého provizorního uzlíku. V malém potůčku jsem našla rybí potěr. Pomyslela jsem si fuj, ale i tak to byly proteiny.

Dopoledne mě moje příšera nahnala zpátky na břeh řeky a začala na mě vrčet a ohánět se, aby mě dostrkala dál po proudu. Došlo mi, že to nějak muselo souviset s Barronsem.

Hnal mě několik hodin. Terén se drasticky změnil. Les zhoustl, dostali jsme se dál od břehu řeky, a když mě konečně nechal, abych se zastavila, byla jsem na vysokém, skalnatém útesu, pod kterým byl třicetimetrový sráz do divoké řeky. Ta už nešuměla, ale burácela a připomínala hřmění.

Natáhla jsem se na slunci a snědla půlku proteinové tyčinky. Uvažovala jsem, že vstanu a pokusím se prozkoumat okolí, ale nebyla jsem si jistá, jestli mi to dovolí.

Chvíli kolem mě čmuchal a pak se se smrtící ladností natáhl na zem. Asi byl unavený z toho zabíjení.

Protože jsem zoufale potřebovala slyšet zvuk lidského hlasu, začala jsem na něj mluvit. Vyprávěla jsem mu, jaké to bylo vyrůstat na americkém jihu. Řekla jsem mu o všech plánech, které jsem tenkrát měla. 

Řekla jsem mu, jak se vše pokazilo a já začala ztrácet jednu věc po druhé. Pověděla jsem mu, jaké to bylo přijít o rozum a svobodnou vůli pod rukama dananských princů a o tom, jak mě Barrons dostal zase zpátky. Dokonce jsem mu řekla i o svém nedávném výletu do Ashfordu s V'lanem a co jsem se tam dozvěděla a že jsem se začala bát, že by se mnou mohlo být něco špatně. Odhalila jsem mu o sobě úplně vše, věci, které bych neřekla žádné živé bytosti. A i když jsem to všechno řekla tomu hloupému stvoření, bylo to pro mě očisťující.

Usnula jsem a vzbudila se o půl hodiny později těsně předtím, než slunce zapadlo za horizont a zahalilo les temnotou.

Vstal a na všech čtyřech chodil kolem mě a označkoval další kruh, pak už zase černý s rudýma očima zmizel do tmy.

"Uložil" mě ke spánku.

Několikrát mě probudily různé zvuky. Když jsem se ujistila, že za mým kruhem nic není, znovu jsem usnula.

Před úsvitem mě probudila blížící se bouřka.

Třicet metrů pode mnou jí hřmotně odpovídala proudící řeka, jejíž vlny narážely do kamenných stěn.

Nebe protkl blesk a zahřměl hrom. Připravila jsem se na déšť, ale bouřka zůstala na druhém břehu řeky a minula mě.

Byla to mohutná bouře. Jeden hrom střídal druhý a ten zvuk narušoval zvláštní zvuk, který připomínal střelbu z automatické pistole. Stromy se ohnuly. Prudký déšť smáčel vše na druhém konci řeky, ale mě se naštěstí vše vyhnulo.

Nakonec bouřka ustala a já mohla zase v klidu usnout.

***

Vzbudila mě ruka, která mi zakryla pusu a tíha něčího těla na mém.

Začala jsem se okamžitě bránit, kopat a kousat.

"Klid, Mac," zašeptal mi hlas do ucha. "Nehýbej se."

Vytřeštila jsem oči. Ten hlas jsem znala. Byl to Ryodan. Ale já čekala Barronse!

"Přišel jsem tě odsud dostat, tak dělej, co říkám."

Kývala jsem na souhlas dřív, než stihl domluvit.

"Je neskutečně důležité, abys nevydala žádný zvuk. Šeptej, až budeš mluvit."

Znovu jsem přikývla.

Odtáhl se a podíval se na mě. "Kde... je ta bytost?"

"To KU?"

Podíval se na mě jako na blázna, ale přikývl.

"Nevím. Od včerejšího večera jsem ho neviděla."

"Vezmi si svoje věci a dělej. Nemáme moc času. Darroc je tady taky."

"Děláš si srandu? Jakto, že mě všichni tak snadno našli?" To jsem na sobě měla velké rudé X?

"Pst." Přitiskl mi prst na pusu. "Mluv potichu." Zvedl se ze mě, otočil mě na břicho a začal mi prohledávat vlasy. "Nehýbej se. Sakra."

"Co?" zavrčela jsem tiše.

"Darroc si tě označil. Musel to udělat, když tě měli princové."

"Potetoval mě?"

"Přímo vedle Barronsovi značky. Tady to nemůžu odstranit. Pojď."

Přetočila jsem se a vztekle se poškrábala na hlavě. "Kam jdeme?"

"Moc daleko ne, je tu - jak Barrons říkal, žes to nazvala? - IDD. Vezme nás do jiného světa, kde je dolmen do Irska."

"Já myslela, že Cruceova kletba všechno narušila."

"Zrcadla se mění. IDD ne. Jsou to statické mikrokosmy."

Popadl mě v podpaždí a postavil se i se mnou na nohy.

Chytila jsem ho za ruku. "Moji rodiče?"

"Nevím, vydal jsem se za tebou z LaRuhe."

"Barrons?"

"Snažil se dostat do Ashfordu a šel po Darrocovi. Já byl jediný, kdo to stihl, než se tunel na tvém konci zřítil. Chvíli mi trvalo, než jsem tě našel. A tohle." Hodil mi k nohám batoh. "Tvoje kopí je uvnitř."

Klidně bych na místě zulíbala! Popadla jsem batoh a rychle prohrabala svoje věci, pak jsem vyndala kopí a pohladila ho. Když jsem ho držela v ruce cítila jsem se nepřemožitelná.

"Ta bytost napadne vše v tvé blízkosti. V tuhle chvíli jsem to já. Můžu tě odsud dostat. On ne. Umí jen zabíjet. To si pamatuj."

Ryodan mě vzal za ruku a dovedl mě blíž k řece, mnohem blíž k okraji srázu, než mi bylo příjemné, ale rozuměla jsem, proč to udělal. Byl tam písek, takže naše nohy nedělaly žádný rámus. Podívala jsem se na něj.

"Jak jsi mě našel? To na mě máš taky nějakou značku?" zašeptala jsem.

"Umím sledovat tu Barronsovu. Ještě slovo a hodím tě dolů."

Už jsem nic neříkala. Kdyby došlo na moje přežití a jeho, tak jsem si jistá, že by si radši vybral sebe. Přemýšlela jsem, proč Barrons neudělal něco, aby před příšerou ochránil i Ryodana. Proč mu třeba nedal tričko, které mělo Barronsův pach nebo tak něco.

Jako kdyby mi četl myšlenky, zamumlal: "To, co tě chrání, je to tetování. Za nic na světě bych mu nedovolil, aby mě dal takovou značku. Přišel jsem ozbrojený. Lovil jsem ho celou noc v tom dešti. Došly mi náboje. Je zatraceně chytrý."

Takže jsem správně slyšela střelbu! "Snažil ses ho zabít?" vydechla jsem zděšeně. To je zvrat. Chránil mě. Dost zuřivě. Teď to byl můj nepřítel?

Ryodan se na mě ostře podíval. "Chceš se odsud dostat nebo ne?"

Horečně jsem přikývla.

"Tak se drž kopí, sklapni a doufej, že mě nezabije. Já jsem tvůj zpáteční lístek."

***

Když nás ta příšera konečně napadla - a já myslím, že jsem nikdy nepochybovala, že se tak stane - bylo to tak nečekané a zuřivé, jako když napadl toho divokého kance. Vyřítil se odnikud, srazil Ryodana k zemi a oháněl se tesáky i drápy.

Bezmocně jsem se dívala, jak se převalují na zemi a hledala jakoukoli příležitost něco udělat. Cokoli.

Ta příšera byla mnohem větší než Ryodan, ale Barronsův záhadný přítel byl nelítostný sám o sobě. Z jeho náramků vystřelily nože a bodáky.

Dívala jsem se, jak bojují, ale jejich boj byl tak rychlý, že mi splynul v rozmazanou šmouhu a připomněl mi způsob, jakým se pohybovala Dani. Nedokázala jsem odlišit jednoho od druhého. Ryodan byl stejně nepřirozeně rychlý a pohyblivý jako ta příšera.

Vždy jsem zachytila jen rychlý pohled na jednoho nebo druhé, když je zpomalilo nějaké zranění.

Vzduch naplnilo vrčení, jak se převalovali a bojovali, dokud se nedostali k okraji - tak blízko, že jsem musela zadržet dech, aby oba nepřepadli dolů - a pak zase zpátky.

Na chvíli jsem zahlédla Ryodana, který na několika místech krvácel.

Pak na svou příšeru s tržnými ranami.

Převalovali se a rvali na břehu řeky.

Sledovala jsem je s vytřeštěnýma očima a jen uskakovala a snažila se najít jakýkoli způsob jak pomoct. Cítila jsem se zvláštně rozpolcená.

Ta příšera mi několikrát zachránila život. Byl to můj strážný démon. Chránil mě.

Ale, jak Ryodan podotkl, dokázal jen to.

Nemohl mi pomoct dostat mě domů. A chystal se zabít jediného člověka, který mě domů vzít mohl. Sice bych byla v bezpečí, ale uvězněná. To jsem nemohla dovolit. Musela jsem se odsud dostat.

Znovu jsem zahlédla Ryodana. Ta příšera ho trhala na kusy!

Pak ho Ryodan musel nějak zranit, protože jsem ho najednou viděla. Než jsem mohla zahodit jedinou šanci, kterou dostanu, obrnila jsem se, skočila po něm a zapíchla mu kopí do zad, přímo tam, kde měl podle mě srdce.

Trhl sebou, otočil hlavu a zaburácel na mě.

Ryodan se chopil příležitosti, zabodl mu nůž do hrudi a trhl s ním vzhůru, takže ho rozřízl od břicha až k hrdlu.

Otočil se zpátky k Ryodanovi a odstrčil ho takovou silou, až Ryodan odlétl ke kraji útesu. Dívala jsem se, jak zavrávoral na okraji útesu a přepadl přes něj!

Myslím, že jsem vykřikla nebo jsem možná křičela celou dobu, to nevím, věci se mi trochu smotaly dohromady.

Ryodan se zachytil okraje útesu. Doufala jsem, že jeho váhu vydrží.

Zadržela jsem dech, jak se Ryodan hrabal zpátky. Na jeho obličeji bylo tolik krve, že jsem sotva viděla jeho oči. Jak to, že se pořád dokázal hýbat? Na tváři měl tak hluboký šrám, že jsem viděla jeho kost! Na hrudi měl křížem krážem řezné rány.

V tu chvíli příšera zavrávorala, asi jsem vydala nějaký zvuk. Ulevilo se mi, že jsem ho dostala? Nebo jsem byla smutná, že umírá? Nebo jsem se možná styděla za to, jakou roli jsem v jeho smrti sehrála? Vůbec jsem se v sobě nevyznala.

Otočil hlavou a podíval se přímo na mě a já v jeho žlutém pohledu zahlédla něco, co mě donutilo zalapat po dechu.

Mohla bych přísahat, že na malou chvíli jsem v jeho pohledu zahlédla zradu, nevěřícnost, že jsem ho zradila, jako bychom měli nějakou nepsanou domluvu. Díval se na mě vyčítavě, jeho žluté oči hořely nenávistí kvůli mé zradě. Zvrátil hlavu a zavyl, bezútěšně a zoufale, zmučený výkřik zármutku a šílenství.

Přitiskla jsem si ruce k uším.

Udělal krok mým směrem. Nemohla jsem uvěřit, že pořád stojí.

Když udělal druhý krok, Ryodan nějak dokázal vstát na nohy a skočil mu na záda, omotal ruku kolem jeho krku a podřízl mu hrdlo.

"Vypadni odsud, Mac, do hajzlu," zavrčel.

Se stříkající krví se příšera ohnala po Ryodanovi a strhla ho ze svých zad. Pak ho hodila přes okraj útesu.

"Ne!" vykřikla jsem.

Ale Ryodan už byl pryč, padal dolů z třicetimetrového srázu přímo do rozbouřené řeky.