Karen Marie Moning: Dreamfever (Fever 4) - 38. kapitola

Poslední kapitola!

Stála jsem a zírala na potrhané tělo monstra a jeho podříznuté hrdlo. 

Pořád stál.

Byla mi střídavě zima a strašné horko, třásla jsem se. Připadala jsem si jako v nějakém horečném snu, jako v noční můře, ze které se nemůžu probudit. Cítila jsem se odtržená od okolního světa, uvnitř jsem byla jako kámen a uzavírala se všem pocitům.

Udělal směrem ke mně vrávoravý krok. Upadl na jedno koleno a podíval se na mě. Otřásl se a pak spadl obličejem na zem.

Moje kopí mu trčelo ze zad.

Les byl tichý a nepohnul se v něm jediný list.

Jak jsem ho sledovala, udělala jsem si chladný obrázek o své situaci.

Ryodan byl mrtvý.

Nikdo nemohl ten pád přežít - i kdyby se nějak dokázal uzdravit ze svých zraněných, což bylo nepravděpodobné.

I moje příšera byla mrtvá nebo alespoň blízko smrti, protože ležela v rychle se zvětšující kaluži krve. 

Přišla jsem o cestu domů.

Přišla jsem i o svého ochránce.

Někde v tomhle světě po mně šel Pán a vládce, sledoval mě podle mystické značky, kterou mi nějak vytetoval zezadu na hlavu.

Někde tu byla IDD a v ní dolmen, který by mě mohl dovést zpátky do Irska. Naneštěstí jsem netušila kolik jich tu bylo, nebo kterým byla směrem a kolik dolmenů v nich bylo.

Můj sáček s kameny byl pořád přidělaný k jeho rohům a cáry mého svetru měl pořád omotané kolem nohy. Až bude mrtvý, vezmu si kameny. To bylo jediné malé plus, když jsem přehlídla fakt, že byly jen pomalou cestou do pekla.

Příšera vydala vlhký, hrdelní výdech a ustrnula.

Chvíli jsem počkala, sebrala klacek, udělala pár kroků vpřed a šťouchla do něj.

Žádná reakce. Šťouchla jsem silněji a pak jsem do něj dloubla nohou.

Jemně jsem zatlačila na kopí v jeho zádech. Zase nic.

Byl jednoznačně mrtvý.

Přikrčila jsem se vedle něj a začala odvazovat váček, když jeho rohy najednou změkly a roztekly se kolem jeho hlavy a utvořily na zemi olejnatou kaluž.

Vymotala jsem mu sáček z vlasů.

Tvar jeho hlavy se začal měnit.

Blány a drápy zmizely.

Ze smotaných chomáčů se staly vlasy.

Klopýtla jsem dozadu a zavrtěla hlavou. "Ne," vydechla jsem.

Pořád se měnil. Jeho kůže zesvětlala.

"Ne," řekla jsem znovu.

Moje odmítání nebylo k ničemu. Pořád se měnil. Zmenšil se. Začal se stávat tím, čím byl.

Tím čím byl celou dobu.

Začala jsem lapat po dechu. V podřepu jsem se kolíbala dopředu a dozadu, v poloze pro zármutek tak starý jako svět sám.

"Ne!" zakřičela jsem.

Předtím jsem si myslela, že jsem o všechno přišla.

Nepřišla.

Dívala jsem se na osobu, která ležela mrtvá na zemi.

Na osobu, kterou jsem pomohla zabít.

Teď jsem přišla o všechno.