Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 1. kapitola

Při středečním večeru tu pro vás mám překlad první kapitoly. Rovnou se omlouvám za zhoršenou kvalitu, protože z nějakého důvodu bylo přeložení téhle kapitoly podezřele náročné. Celá je psaná v přímé řeči (kromě vzpomínek) a mám pocit, že jsem někde automaticky skákala do minulosti, tak snad vás to při čtení nebude moc rušit. Doufám, že další kapitolu stihnu přeložit ještě do konce týdne.

Naděje posiluje. Strach zabíjí.

Kdysi mi tohle řekl někdo moc chytrý.

Pokaždé, když si myslím, že jsem moudřejší, že mám kontrolu, narazím na další situaci, která mě vrátí do reality a já si uvědomím, že to všechno byla jen jedna dokonalá iluze za druhou - to jsem já, Královna sebeklamu.

Teď nenávidím sama sebe. Víc než mi kdy připadalo možné.

Sedím na kraji útesu, křičím, proklínám den, kdy jsem se narodila, přeju si, aby mě moje biologická matka utopila hned po narození. Život je strašně těžký, moc těžký na to, abych ho zvládla. Nikdo mi neřekl, že budu prožívat takovéhle dny. Jak to, že mi to nikdo neřekl? Jak mě mohli nechat vyrůst - šťastnou, růžovou, hloupou?

Ta bolest je daleko horší než ta, co mi způsobila Sinsar Dubh. Když mě drtí ta kniha, tak aspoň vím, že to není moje chyba.

Tahle chvíle?

Mea culpa. Začátek konce, tohle je na mě a nikdy se před tím neschovám. 

Myslela jsem, že jsem přišla o všechno.

Jak jsem se mýlila. Varoval mě. Měla jsem toho ještě tolik co ztratit!

Chci umřít.

To je jediný způsob, jak se zbavit bolesti.

Před měsíci, jedné pekelně dlouhé noci v jeskyni pod Burrenem jsem si taky přála umřít, ale nebylo to to samé. Mallucé mě chtěl umučit k smrti a má smrt by zastavila jeho zvrácené potěšení. Moje smrt byla tenkrát nevyhnutelná. Neviděla jsem důvod, proč to protahovat.

Mýlila jsem se. Vzdala jsem se naděje a málem kvůli tomu umřela.

Umřela bych, kdyby nebylo Jericha Barronse.

To on mě naučil používat tahle slova.

To jednoduché rčení, které ovládá každou situaci, každé rozhodnutí. Každé ráno po probuzení si vybíráme mezi nadějí a strachem a vždy použijeme jedno nebo druhé ve všem, co děláme. Vítáme věci, které potkáme s radostí? Nebo s podezřením?

Naděje posiluje...

Ani jednou jsem si nedovolila cítit ani trochu naděje, když přišlo na člověka, který přede mnou leží v kaluži krve. Ani jednou jsem jí nepoužila, abych posílila naše pouto. Nechala jsem břemeno našeho vztahu ležet na širších ramenech. Strach, podezření a nedůvěra řídily vše, co jsem dělala.

A teď už bylo pozdě na to vzít vše zpátky.

Přestala jsem křičet a začala se smát. Slyším v tom smíchu šílenství.

Nezajímá mě to.

Moje kopí trčí do vzduchu jako krutý oštěp a vysmívá se mi. Pamatuju si, jak jsem ho ukradla.

Na chvíli se ocitám zpátky v temných, promočených ulicích Dublinu a sestupuju do kanálů s Barronsem, vloupávám se do soukromých prostor Rockyho O'Banniona. Barrons má na sobě džíny a černé tričko. Pod ním mu vystupují svaly, jak zvedá jedno víko za druhým s naprostou lehkostí, jakoby házel v parku frisbee.

Je neuvěřitelně přitažlivý pro muže i ženy až tak, že jste z toho nervózní. S Barronsem nikdy nevíte, jestli jste v háji nebo jestli vás přetvoří od základu v úplně jinou osobu daleko od bezpečného kotviště na bezedném moři bez pravidel.

Nikdy jsem vůči němu nebyla imunní. Jen jsem byla v různých stádiích sebezapření.

Můj únik ze situace je krátký. Vzpomínka mizí a já zase stojím tváří v tvář s realitou, která ohrožuje moji příčetnost.

Strach zabíjí...

Doslova.

Nemůžu to říct nahlas. Nemůžu si to ani myslet. Nedokážu to ani začít vstřebávat.

Objímám si kolena a začínám se znovu kolíbat.

Jericho Barrons je mrtvý.

Leží na zemi a nehýbe se. Nepohnul se ani nenadechl už celou věčnost, během které jsem křičela. Necítím ho pod jeho vlastní kůží. Vždycky jsem ho ve své blízkosti cítila: nabitého, většího než sám život, nekonečnost nacpanou do malé formy. Jako džin v láhvi. To je Barrons se svou smrtící silou, jako zátka držící zpěněnou lahev. Stěží.

Kolíbám se dopředu a dozadu.

Otázka za milion dolarů: Co jsi zač, Barronsi? Jeho odpověď, když se k ní vzácně odhodlal, byla pořád stejná.

Ten, který vás nikdy nenechá umřít.

Věřila jsem mu. Do háje s ním.

"No tak to jsi podělal, Barronsi. Teď jsem sama a v pořádným maléru, takže vstávej!"

Nehýbe se. Je tu tolik krve. Natahuju se po něm svými vidoucími smysly. Na útesu necítím nic kromě sebe.

Křičím.

Už se nedivím, proč mi říkal, že na číslo KU - Když umíráš, mám volat, jen když doopravdy budu. Po chvíli se zase začínám smát. On není ten, kdo to podělal. To já. Ušili na mě boudu nebo jsem si to způsobila sama?

Myslela jsem si, že je Barrons nezranitelný.

Pořád čekám, až se pohne. Přetočí na záda. Posadí. Jako kouzlem uzdraví. Podívá se na mě tím tvrdým pohledem a řekne, Dejte se dohromady, slečno Laneová. Já jsem král Temných. Nemůžu umřít.

To byl jeden z mých největších strachů vždy, když jsem o něm tisíckrát přemýšlela: že to on stvořil Sinsar Dubh, vložil do ní všechno zlo a najednou ji chtěl zpátky, ale nemohl ji sám polapit. V jednu chvíli jsem zvažovala úplně všechno: že je Danan, poloviční Danan, vlkodlak, upír, pravěká prokletá bytost z úsvitu světa, možná i to, co se on a Christian snažili vyvolat o Keltaru - a důležité u nesmrtelných bytostí bylo to, že se nedají zabít.

"Vstávej, Barronsi!" zakřičela jsem. "Pohni se, sakra!"

Bála jsem se ho dotknout. Bála jsem se, že když to udělám, tak jeho tělo bude studené. Že ucítím křehkost jeho těla, Barronsovu smrtelnost. "Křehkost", "smrtelnost" a "Barrons" v jedné větě působilo jako rouhání, jako chodit po Vatikánu a obracet kříže vzhůru nohama.

Sedím asi sedm metrů od jeho těla.

Jsem takhle daleko, protože kdybych šla blíž, musela bych ho přetočit a podívat se do jeho očí, a co když budou stejně prázdné jako byly ty Aliny?

Pak budu vědět, že je pryč, stejně jako jsem to věděla u ní, moc daleko, aby vůbec mohla slyšet můj hlas, aby slyšela, že se jí omlouvám a že si přeju, abych jí bývala volala častěji. Přála jsem si, abych slyšela pravdu pod těmi prázdnými sesterskými řečmi. Abych přijela do Dublinu a bojovala po tvém boku nebo na tebe křičela, protože jsi taky jednala ze strachu a ne s nadějí, protože jsi mi nevěřila dost na to, abych ti pomohla. Nebo se jen omluvila, Barronsi, za to, že jsem byla moc mladá na to, abych si správně srovnala svoje priority, jako jsi je měl srovnané ty, protože jsem si neprošla stejným peklem jako ty. A omluvila bych se, že jsem tě nepřitiskla ke zdi a nepolíbila tě tak, až bys nemohl dýchat, že jsem neudělala to, co jsem chtěla hned první den, co jsem tě potkala, když jsem tě viděla v tom zatraceném knihkupectví. Že jsem tě nedokázala rozrušit tak jako ty mě, že jsem tě nedonutila vidět mě, tu růžovou verzi mě, že jsem tě nedonutila chtít mě, zbavit se té sebekontroly, srazit tě na kolena, i když jsem si nalhávala, že bych nikdy nechtěla muže jako ty, že jsi byl moc starý, moc smyslný, víc zvíře než člověk, jednou nohou v bažině a odmítal ses mi poddat úplně celý. To všechno byla lež, protože jsem byla vyděšená z toho, co jsem k tobě cítila. Nebylo to to, co holka chtěla od kluka, sny o budoucnosti, děti a bílý plot, ale zběsilou, syrovou ztrátu sebe sama, jako byste nemohli žít bez muže v sobě, kolem mě, se mnou a že by mi záleželo jen na tom, co si on myslí a ať jde zbytek světa do háje, i tenkrát jsem mohla vědět, že mě dokážeš změnit! Kdo by chtěl být v přítomnosti někoho, kdo má moc ho změnit? To tomu člověku dávalo až moc moci! Bylo jednodušší se s tebou hádat, než přiznat, že mám v sobě neobjevená místa, která prahla po věcech, které nebyly přijatelné v žádném světě, který jsem znala. A nejhorší bylo, že jsem díky tobě procitla ze svého růžového světa a teď jsem tady, naprosto vzhůru, ty parchante, víc už to snad ani nejde a ty jsi mě nechal-

Myslím, že budu křičet, dokud se nevzbudí.

To on byl ten, který mi řekl, ať nevěřím, že je něco mrtvé, dokud to nespálím, neprohrabu se v popelu a nepočkám den nebo dva, jestli z něj znovu nepovstane.

Určitě ho nemám spálit. 

Myslím, že bych to neudělala za žádných okolností.

Budu tu sedět.

Budu křičet.

Vstane. Nenávidí, když jsem melodramatická.

Zatímco čekám, dokud se neprobudí, poslouchám škrábavé zvuky za okrajem útesu. Napůl čekám, že Ryodan vytáhne své polámané tělo nahoru. Možná není doopravdy mrtvý. Nakonec jsme přeci ve Férii, možná, nebo alespoň v jednom ze Zrcadel - kdo ví, co je tohle za svět? Možná dole teče živá voda? Měla bych se pokusit tam Barronse dotáhnout? Možná jsme v Říši snění a tahle příšerná věc je jen noční můra a já se probudím na gauči v Barronsově knihkupectví a jeho proslulý, naštvaný majitel se na mě podívá se zdviženým obočím. Já řeknu něco peprného a život bude skvělý, plný monster a deště, přesně tak, jak se mi líbí.

Krčím se.

V kamenech už žádné škrábání neslyším.

Muž s kopím v zádech se nehýbe.

Moje srdce je plné děr.

Obětoval pro mě svůj život. Barrons pro mě obětoval život. Můj sebestředný, arogantní pitomec byl skálou pod mýma nohama a byl ochotný pro mě umřít, abych já mohla žít. 

Proč to sakra udělal?

Jak s tím mám žít?

Napadne mě šílená myšlenka, tak příšerná, až na chvíli zastíní můj zármutek: Nikdy bych ho nezabila, kdyby se neobjevil Ryodan. Ušil na mě Ryodan boudu? Přišel sem, aby zabil Barronse, který nikdy nebyl nezranitelný, jen bylo těžké ho zabít? Možná že mohl být zabitý jen ve své zvířecí formě a Ryodan věděl, že aby mě ochránil, musel na sebe tu podobu vzít. Byla tohle jen složitá lest, která se mnou neměla nic společného? Pracoval Ryodan s Pánem a vládcem a chtěli se Barronse zbavit, aby se ke mně dostali jednodušeji. A byl ten celý únos mých rodičů jen divadlo? Dívej se jinam, zatímco my zabijeme muže, který tě chrání. Nebo byl Barrons možná prokletý a mohl ho zabít jen někdo, komu věřil a mně věřil. Pod vší tou chladnou arogancí, posměchem, neustálým útlakem mi dal tu nejniternější část sebe - sebejistotu, kterou jsem si nezasloužila, protože jsem se ukázala jako někdo, kdo ho dokáže bodnout do zad? 

Ale, počkat, přesně to jsem udělala. Věřila jsem Ryodanovu slovu a obrátila se proti němu.

To obvinění ze zrady v jeho pohledu nebyla iluze. V té podobě zvířete byl Jericho Barrons, který se na mě díval zpod prastarého obočí, cenil na mě zuby a z jeho očí sálaly výčitky a nenávist. Porušila jsem naši nepsanou dohodu. Byl mým strážným andělem a já ho zabila.

Pohrdal mnou, protože jsem neviděla skrz jeho zvířecí kůži, kterou na sobě měl?

Podívej se na mě. Kolikrát mi to řekl? Poznej, kdo jsem, když se na mě díváš!

Byla jsem slepá, když na tom nejvíc záleželo. Sledoval každý můj krok, choval se ke mně stejně jako vždycky napůl s agresí a napůl se zvířecím vlastnictvím a já ho ani jednou nepoznala.

Zklamala jsem ho.

Přišel ke mně v barbarské, nelidské formě, aby mě udržel naživu. Dal mi možnost zavolat KU, nehledě na to, co ho to bude stát, i když věděl, že se kvůli tomu bude muset proměnit v nemyslící, zuřivou bestii schopnou zabít všechno ve své blízkosti pro jedinou věc.

Já.

Bože, ten pohled!

Schovávám obličej do dlaní, ale ten obrázek mám pořád na mysli: příšeru a Barronse, jeho temnou kůži a exotickou tvář, jeho tuhou kůži a prastaré rysy. Ty starodávné oči, které tolik vidí a žádají jen to, abych je viděla pro to, co jsou: Nemohla jsi mi alespoň jednou věřit? Nemohla jsi alespoň jednou doufat v to nejlepší? Proč jsi si vybrala Ryodana a ne mě? Já tě držel naživu. Já měl plán. Copak jsem tě někdy zklamal?

"Já nevěděla, že jsi to ty!" zaryla jsem si nehty do dlaní. Na chvíli krvácely, ale pak se zahojily. 

Ale příšera/Barrons v mé mysli mě nepřestávali mučit. Měla jsi to vědět. Vzal jsem tvůj svetr. Cítil jsem tě a zabezpečil ti cestu. Zabil jsem pro tebe čerstvé, jemné maso. Značkoval jsem prostor kolem tebe terén. Ukázal jsem ti v téhle podobně, stejně jako v jiné, že jsi moje - a já se starám o to, co mi patří.

Oslepily mě slzy. Ohnula jsem se. Bolelo to tak, že jsem nemohla dýchat, nemohla jsem se hýbat. Zkroutila jsem se do klubíčka a začala se znovu kolébat.

***

Mimo bolest, jestli je to vůbec možné, vím spoustu věcí.

Věci jako to, že podle Ryodana (pokud není zrádce a jestli je pořád nějak naživu, tak ho zabiju stejně jako Barronse) mám zezadu na hlavě značku, kterou mi tam vložil Pán a vládce, který má pravděpodobně pořád moje rodiče, protože Barrons je tady, takže se očividně nikdy nedostal do Ashfordu.

Pokud... čas neplyne v Zrcadlech jinak a on měl dost času na to, dostat se do Ashfordu předtím, než jsem zavolala KU a on přišel sem do sedmé dimenze, pokud jsem je počítala od chvíle, co jsem vstoupila do růžového tunelu v Dublinu.

Netuším jsem, kolik času jsem strávila v Síni všech dní nebo kolik času uplynulo ve skutečném světě, zatímco jsem se slunila s Christianem u jezera.

Jednou jsem díky V'laneovi strávila celé odpoledne na pláži ve Férii s iluzí své sestry a přišla jsem o celý měsíc ve skutečném lidském světě. Když jsem se vrátila, Barrons šílel. Připoutal mě k trámu ve své garáži. Měla jsem na sobě křiklavě růžové bikini.

Hádali jsme se.

Zavírám jsem oči a připomínám si tu vzpomínku.

Stojí přede mnou, naprosto vytočený, obklopený jehlami a barvou a předstírá, že se mě chystá potetovat - protože už mi vytetoval značku předtím, ale já o tom zatím nevěděla - aby mě mohl sledovat, kdybych se zase rozhodla udělat nějakou pitomost, jako třeba strávit ve Férii další měsíc.

Říkám mu, že jestli to udělá, tak s ním končím. Obviňuju ho, že je schopný se jen vysmívat a nedokáže milovat. Říkám mu, že je obyčejný žoldák, viním ho, že nad sebou ztratil kontrolu, když mě nemohl najít a zničil knihkupectví. A že jestli ho vůbec někdy něco dokáže vzrušit, tak že to jsou jen peníze nebo cenné předměty nebo knihy - ale nikdy ne žena.

Pamatuju si každé slovo, které mi na to řekl: Ale ano, miloval jsem, slečno Laneová, a i když vám do toho nic není, tak jsem o tu lásku přišel. Stejně jako o spoustu věcí. A ne, nejsem jako žádný jiný hráč v téhle hře a nikdy nebudu jako V'lane a dokáže mě vzrušit spousta věcí a vůbec ne zřídka. Někdy to dokáže rozmazlená holka, ne žena. A ano, zničil jsem obchod, když jsem vás nedokázal najít. Taky si budete muset vybrat jinou ložnici. A je mi líto, že se váš malý svět otočil vzhůru nohama, ale to se stalo všem, ale i tak musíte jít dál. A to jakou cestu si vyberete ukáže, jaký jste člověk.

Když se na to dívám zpátky, strašně jednoduše se dokážu prohlédnout.

Jsem tam, připoutaná řetězy, skoro nahá a sama s Jerichem Barronsem, mužem, kterého vůbec nechápu, ale stejně mě vzrušuje! Plánuje dát si na čas a pracovat na mé nahé kůži celé hodiny. Jeho tvrdé tělo je jako slib zasvěcení do světa, kde bych mohla zažít nepředstavitelné. A já chci, aby si dal na čas. Zoufale to chci. Ale ne kvůli tomu, aby mě mohl tetovat. Nabízím se mu všemi možnými naivními způsoby. Chci, aby si vzal to, co nemám odvahu mu nabídnout.

Tak komplikovaný a sebezničující pocit! Bojím se ho požádat o to, co chci. Bojím se postavit vlastním touhám. Omezuje mě má výchova a ne nátura. Přišla jsem do Dublinu v řetězech. V řetězech výchovy.

U něj šlo o přirozenost - snažil se mě to naučit, abych se změnila.

Jak jsem říkala - různé stupně sebepopírání.

V té garáži se ke mně naklonil, plný sexu a těžce udržitelného násilí a já cítila jeho erekci i to, jak mě to nabilo životem a něčím divokým. Později jsem se musela v koupelně svléknout z plavek a postarat se o sebe ve sprše znovu a znovu a představovala si, že to v té garáži dopadlo úplně jinak. Tak že jsem až do rána neodešla.

Namlouvala jsem si, že to je z toho důvodu, že jsem celý den strávila s Dananem. Další lež.

Odpoutal mě a nechal odejít.

Kdybych k tomu trámu byla připoutaná teď, tak už bych neměla problém říct mu, co chci. A rozhodně by to nezahrnovalo moje odpoutání od trámu. Alespoň ne hned.

Skrz slzy jsem se začala soustředit na situaci přede mnou.

Tráva. Stromy. On.

Leží obličejem dolů. Musím k němu jít.

Země je mokrá a rozbahněná ze včerejšího deště a jeho krve.

Musím ho očistit. Neměl by být v takovémhle stavu. To Barrons nemá rád. Je pečlivý, sofistikovaný a rád se obléká hezky. Několikrát jsem mu narovnala klopy, ale to byla jen výmluva, abych se ho mohla dotknout. Abych mohla narušit jeho osobní prostor. Testovala jsem hranice naší vzájemnosti, jen abych dokázala, že na to mám právo. A i když byl nepředvídatelný jako hladový lev a mnozí se ho báli, tak mi za to nikdy neprokousl hrdlo, jen ho olízl, a i když byl jeho jazyk občas hrubý, tak to stálo za to výsostné postavení stát po boku krále džungle.

Mám pocit, že mi pukne srdce.

Nedokážu to. Právě jsem si tímhle prošla se svou sestrou. Je mi líto tolika věcí. Promrhaných příležitostí. Špatných rozhodnutí. Smutek.

Kolik lidí budu ještě muset ztratit, než se naučím jak správně žít? Měl pravdu. Jsem chodící katastrofa.

Začnu hledat telefon v kapse. Jako první vytáčím Barronsovo číslo. Nespojuje se to. Tak vytočím KMNS. Taky se nespojuje. Naposledy zkouším KU a zadržuju dech a s očekáváním se dívám na Barronse. Nezvoní to.

Stejně jako majitel toho čísla, všechny linky jsou mrtvé.

Začínám se třást. Nevím proč, ale ten samotný fakt, že nefunguje telefon mě přesvědčil víc než cokoli jiného, že je mimo dosah.

Sklápím hlavu a shrnuju si vlasy dopředu, a i když mi to chvíli trvá, konečně se mi povede naklonit ji tak, abych si dokázala vyfotit zátylek. Jsou tam, obě tetování. Barronsova značka je drak s písmenem Z uprostřed, která jemně září.

Nalevo je černý kruh se zvláštními symboly, které mi nic neříkají. Vypadá to, že Ryodan nelhal. Jestli mi tam to tetování dal Pán a vládce, tak to hodně vysvětluje. Proč Barrons tak moc chránil sklep, kam mě odtáhl potom, co mě proměnili v Pri-yu, jak mě Pán a vládce našel v opatství, když se přemalovaly ochranné symboly, jak mě znovu našel v tom domě, kde jsem se schovávala s Dani a jak mě vysledoval k mým rodičům v Ashfordu.

Vytahuju tu malou dýku, kterou jsem si vzala v knihkupectví.

Třese se mi ruka.

Mohla bych tu bolest ukončit. Mohla bych se tu zkroutit do klubíčka vedle něj a vykrvácet. Bylo by to tak rychlé. Možná dostanu příležitost někdy jindy, na jiném místě. Možná že se s Barronsem ocitneme na stejném místě stejně jako ve filmu Jak přicházejí sny, který jsme s Alinou nesnášely, protože té ženě zemřely děti a manžela a ona potom spáchá sebevraždu.

Teď ten film zbožňuju. Teď už chápu celou tu myšlenku, kdy je člověk jít za někým klidně až do pekla. Žít tam, i když přijdete o rozum, protože radši budete šílení s někým, na kom vám záleží, než žít život bez nich.

Dívám se na ten nůž.

Umřel, abych mohla žít.

"Jdi do hajzlu! Já bez tebe žít nechci!"

To, jakou cestou se vydáte, ukáže, jaký jste člověk.

"Zmlkneš už? Jsi mrtvý, tak mlč, mlč!"

Ale srdce mi láme krutá pravda.

To já zavolala pomoc, když jsem ji nepotřebovala.

To já vytočila KU. To já si myslela, že nedokážu přežít střet s kancem. A jak to dopadlo?

Přežila jsem.

Odehnala jsem ho pryč a už jsem se plížila do bezpečí, když se Barrons objevil a vrhl se na něj.

Vůbec jsem neumírala.

Umřel on pro mě, když to nebylo vůbec nutné.

Reagovala jsem přehnaně.

A teď je mrtvý.

Dívám se na ten nůž. Kdybych se zabila, byla by to odměna. Zasloužím si trest.

Dívám se na obrázek zátylku své hlavy. Kdyby mě teď Pán a vládce našel, tak bych se nejspíš nebránila.

Zvažuju, jestli si nemám to tetování vyříznout, ale pak mi dojde, že na to nejsem dost v klidu. Možná bych nepřestala řezat. A je to dost blízko mé míchy. Snadná cesta ven.

Bodám nůž do hlíny dřív, než otočím jeho čepel proti sobě.

Co bych potom byla? Zabila jsem ho a pak bych zabila sebe? Byla bych zbabělec. Ale to mě tolik netrápilo. Ale co by to udělalo jemu. Byla by to zbytečná smrt.

Smrt muže jako on si zaslouží mnohem víc.

Potlačím další výkřik. Teď je ve mně uvězněný a pálí mě v krku a těžce se mi polyká. Slyším ho v uších, i když jsem žádný zvuk nevydala. Je to tichý výkřik. Ten nejhorší druh. S podobnými druhy křiku už jsem žila, když jsem nechtěla, aby máma s tátou nevěděli, jak mě Alinina smrt ničí. Vím, co mě čeká a vím, že to bude horší, než to bylo předtím. Že já na tom budu mnohem hůř.

Mnohem, mnohem hůř.

Vzpomínám si na tu scénu masakru, kterou mi Barrons ukázal ve svých vzpomínkách. Teď už tomu rozumím. Rozumím, co ho k tomu dohnalo.

Klekám si k jeho nahému, zakrvácenému tělu. Ta proměna muže v monstrum musela rozervat jeho oblečení. Skoro dvě třetiny jeho těla jsou pokrytá modročerveným inkoustem ve formě ochranných run.

"Jericho," říkám. "Jericho, Jericho, Jericho." Proč jsem mu nikdy neříkala jménem? "Barrons" byl zeď, kterou jsem mezi nás postavila, a když se v ní objevila sebemenší trhlina, okamžitě jsem se jí vyhýbala.

Zavírám oči a pokouším se obrnit. Když je zase otevírám, chytám kopí oběma rukama a snažím se vytáhnout ho z jeho zad. Nejde vyndat. Je zaseknuté v kosti. Musím s tím hodně bojovat.

Přestanu. Začínám znovu. Brečím.

Nehýbe se.

Dokážu to. Dokážu.

Nakonec se mi to povede.

Po hodně dlouhé chvíli Barronse otáčím.

Jestli jsem jen trochu pochybovala, že je mrtvý, tak teď už ne. Má otevřené oči. Jsou prázdné.

Jericho Barrons už tu není.

Otevírám všechny své smysly okolnímu světu. Vůbec nikde ho necítím.

Jsem na útesu sama.

Nikdy jsem tak sama nebyla.

***

Zkouším ho přivést zpátky každým způsobem, který mě napadne.

Vzpomenu si, že mám u sebe v batohu ještě kousek masa Temných, který jsem si tam dala, když jsem se připravovala na setkání s Pánem a vládcem. Většina z něj tam pořád je.

Kdybych tenkrát věděla, co vím teď! Že až příště uvidím Jericha Barronse, tak bude mrtvý. Že poslední slova, která ho kdy uslyším budou: "A Lamborghini," která pronesl s tím svých vlčím úsměvem a příslibem, že mi vždycky bude krýt záda.

Kroutící se maso je pořád uvězněné v dětských krabičkách na jídlo. Silou mu ho strčím mezi zakrvácené a napuchlé rty a držím mu zavřenou pusu. Když se maso konečně sešplhá do jeho žaludku, ohluší mě můj zadržovaný výkřik.

Nemyslí mi to jasně. Žene mě panika a žal. Barrons by řekl: To jsou zbytečné emoce, slečno Laneová. Povzneste se nad to. Přestaňte reagovat a jednejte. Už se mnou zase mluví.

Co bych pro něj neudělala? Nic příliš nechutné, či až moc barbarského. Tohle je Barrons. Chci, aby byl zase v pořádku.

Ryodan ho rozřízl od pasu ke krku, než mu prořízl hrdlo. Opatrně dávám pryč maso z jeho břicha a vkládám mu maso Temných přímo do rány. To ale vylézá ven. Zvažuju, jestli ho tam nemám zašít, aby bylo jeho tělo nuceno absorbovat maso Temných a přemýšlím, jestli by to fungovalo, ale nemám jehlu, nit a ani žádný jiný prostředek, který by je nahradil.

Zkouším vrátit mu vnitřnosti zpátky do těla tak, aby alespoň trochu odpovídala místu, kde mají být a v koutku mysli mě napadá, že tohle možná není úplně příčetná věc.

Jednou mi řekl: Podívejte se do sebe. Zjistěte, jak hluboko můžete jít. S jeho slezinou v ruce si myslím: Tak tady jsem. Trochu pozdě.

Využívám svou nově nalezenou schopnost Hlasu a poroučím mu, aby vstal. Jednou mi řekl, že student a učitel si dokáží vůči sobě vyvinout imunitu. Skoro se mi ulevilo. Bála jsem se, že kdyby Hlas zafungoval, probudil by se jako zombie, vzkříšený, ale ne úplně živý.

Řežu se do zápěstí, otevírám mu pusu a snažím se do ní nakapat krev. Musím se říznout hluboko, abych ze sebe dostala alespoň pár kapek, protože se rychle hojím. Jediný účinek, který to má je, že je ještě víc zakrvácený.

Hledám své vidoucí místo, abych ho uzdravila. Ale nic takového v sobě nemám.

Najednou mě přepadá vztek.

Jak to, že je smrtelný? Jak si to dovoluje? Nikdy mi neřekl, že je smrtelný! Kdybych to věděla, chovala bych se k němu jinak!

"Vstaň, vstaň, vstaň," křičím!

Jeho oči jsou pořád otevřené. Nenávidím to, jak jsou prázdné, ale kdybych je zavřela, tak bych si to musela přiznat a na to jsem zatím nebyla připravená.

Nikdy nezavřu oči Jericha Barronse.

Za života je měl otevřené dokořán. Chtěl by je mít otevřené i ve smrti. Nepotřebuje žádné posmrtné rituály. Ať už je kdekoliv, smál by se, kdybych se pokusila o něco tak přízemního, jako je pohřeb. To je malé gesto pro tak velkou osobnost.

Dát ho do rakve? Nikdy.

Pohřbít ho? Ani náhodou.

Spálit?

I tím bych přijala jeho smrt. To se nikdy nestane.

I mrtvý vypadá nezkrotně. Jako gigant padlý v boji.

Sedám si na zem a jemně zvedám jeho hlavu a snažím se pod ní složit své nohy, abych ji mohla mít v klíně. Svým tričkem a slzami, které nepřestávají padat mu jemně omývám špínu a krev.

Jeho tvrdou, zapovězenou, krásnou tvář.

Dotýkám se jí. Sleduji prsty jeho rysy znovu a znovu, dokud neznám ty nejmenší detaily, dokud nejsem schopná vytesat ji do kamene, i kdybych byla slepá.

Políbím ho.

Lehám si vedle něj. Přitisknu své tělo k jeho a pevně ho držím.

Držím ho tak, jak jsem si to za života nedovolila. Říkám mu věci, které jsem mu nikdy neřekla.

Na chvílí ani netuším, kde končím a on začíná.